Kalendárium, 10. duben 1945

V úterý 10. dubna 1945 začala tzv. Ostravsko-opavská operace (Моравско-Остравская наступательная операция), jejímž cílem byl útok Rudé armády a jednotek 1. čs. armádního sboru směrem na československé Slezsko a severní Moravu a průnik na území Československa.

Jedním z důležitých aspektů plánování Ostravská operace, bylo poutat vojenské a materiální síly armádní skupiny Mitte a umožnit rychlý postup 1. ukrajinského a 1. a 2. běloruského frontu směrem k Berlínu.

Náročný průlom důmyslným obranným systémem byl svěřen 4. ukrajinskému frontu armádního generála Ivana Jefimoviče Petrova. Plán Ostravské operace byl schválen již 17. února a jeho součástí byl také postup vojsk 18. armády Gastiloviče a čs. armádního sboru z Liptovského Mikuláše – Ružomberka – Žiliny na Kroměříž. Hlavním úkolem 18. armády bylo rovněž poutat a ničit síly německých vojsk. Široce rozložená operace měla být koordinována s činností levého křídla 1.ukrajinského frontu na území Polska a postupem 2.ukrajinského frontu přes Maďarsko – Bratislavu – Vídeň – Brno. Celá Ostravská operace měla podle původního plánu dosáhnout linie Šternberka – Olomouce – Tovačova během osmi dnů.

Petrov měl k útoku na Ostravu k dispozici 38., 1. gardovou, 8. leteckou armádu a část 18. armády. Zpočátku měly celkem 2 571 děl (1 275 děl, 1 296 minometů) 4 337 kulometů a 184 tanků a samohybných děl, 410 letadel a měla u Ostravy, Opavy a Těšína okolo 130–150 000 mužů.

38. armáda – generálplukovník Kirill Moskalenko – pravé křídlo – Ostravsko, poté Opavsko

1. gardová armáda – generálplukovník Andrej Grečko – střed – Ostravsko a Hlučínsko

8. letecká armáda – generálporučík letectva Vasilij Nikolajevič Ždanov

18. armáda – generálporučík Anton Gastilovič – levé křídlo – Těšínsko, Karvinsko

V sestavě německého Wehrmachtu a Waffen-SS dominovala 1. tanková armáda generálplukovníka Gottharda Heinriciho. Zpočátku ji doplnilo osm pěších divizí, dvě bojové skupiny, tři samostatné pluky a šestnáct samostatných praporů, které disponovaly 1500 děly a minomety, 100 tanky a samohybnými děly a 120 letouny. Celkem měla Heinriciho armáda na Ostravsko-opavském a Těšínském směru okolo 90–110 000 mužů, ale tento počet se průběžně měnil později po jejím doplnění.

Do bojů se významněji zapojili také Čechoslováci, bojující v 1. československém armádním sboru, který zde operoval v rámci 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Tvořili jej příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády a 1. československé smíšení letecké divize.

Prameny:
[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/Моравско-Остравская_наступательная_операция
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostravská_operace
[3] https://www.druhasvetova.com/?p=bitvy/Ostravsko-opavska-operace

Kalendárium, 5. duben 1945

Ve čtvrtek 5. dubna 1945 byla zahájena „Brněnská část“ tzv. Bratislavsko-Brněnské ofenzivní operace (Братиславско-Брновская наступательная операция).

Dne 5. dubna vydává velitelství 2. ukrajinského frontu rozkaz č. 00170, který přikazoval 40. armádě ke konci dne 8. dubna násilně překonat řeku Váh a dosáhnout okrajů obcí Půchov a Nemcová s tím, že hlavní úder měla vést armáda svým levým křídlem ve všeobecném směru Trenčín, Uherský Brod. Rozhraní zleva - Nové Město nad Váhom, Uherský Ostroh, Vyškov. 53. armádě přikazoval dále postupovat rozhodně vpřed s hlavním směrem postupu na obce Senica, Hodonín a Brno s tím, že ke konci dne 8. dubna mají jednotky postoupit na okraje obcí Nová Lhota, Louka, Ratíškovice, Mutěnice a Podivín. Nadále pak mít na paměti ovládnutí města Brna. Rozhraní•zleva - Břeclav, Pohořelice. 7. gardové armádě ukládal rozhodně pokračovat vpřed s hlavními směry na Zistersdorf a Mikulov a na sklonku dne 8. dubna dosáhnout obcí Lednice, Mikulov, Staatz, Asparn. Rozhraní zleva - ústí řek Moravy a Dunaje, dále Volkersdorf. Plijevova skupina obdržela zadání pokračovat v rozhodném postupu na Kobylí, Brno a na sklonku dne 9. dubna ovládnout prostory Židlochovic a Slavkova!

V sobotu 7. dubna se jednotkám Rudé armády podařilo obsadit most přes řeku Moravu v slovenské obci Brodské, jihovýchodně od Lanžhota. Skupina rozvědčíků, pod velením gvardii rjadovoj V. V. Endovického (1926/1944) od 8. gardové jezdecké divize, se vypravila na průzkum k železničnímu mostu SZ od obce. Během nočního přesunu byla část mostu stržena výbuchem. Po mostovce se Endovický dostal až na poškozený úsek a na jeho troskách prověřil zabezpečení mostu na severním břehu. Zjistil, že u strážního domku se nachází tříčlenná hlídka v okopu s kulometem a strážním psem. Bodákem zneškodnil psa a skupina pak rychle umlčela i hlídku. Jejich úspěch rozvinula dále skupinagvardii lejtěnanta S. I. Karabanova (1923/1943), která se zachytila na severním břehu řeky a brzy ji mohl následovat celý 33. gardový pluk divize, kterému velel gvardii major M. V. Repin (1905/1941). Ještě během boje zahájil prohlídku poškozeného mostu gvardii seržant P. M. Mandarchanov (1920/1944) a sňal z jeho konstrukce rozmístěné trhaviny. Němci záhy na most zahájili palbu, přesto se poměrně, brzy přes jeho provizorně opravenou mostovku, přesunula na druhý břeh plukovní baterie děl ráže 76,2mm, baterie 45mm PT kanónů a divizní dělostřelectvo. Kolem 19.00 hod. po těžkých bojích ovládly jednotky 13. gardové jezdecké a 243. střelecké divize Brodské.

Prameny:

[1] Ludvík, Miloš – Vítek, Vítězslav: Tanky na Dyji 1945, 1.díl, Od Hronu k Moravě, Score, Němčice 2020. ISBN: 978-80-270-8210-0

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Братиславско-Брновская_наступательная_операция

Kalendárium, 4. duben 1945

Ve středu 4. dubna 1945 byla v rámci Bratislavsko-brněnské ofenzivní operace sovětsklými vojsky 2. ukrajinského frontu s podporou 5. letecké armády osvobozena Bratislava.

   V dubnu 1945 se Bratislava stala dějištěm jedné z klíčových bitev v rámci Bratislavsko-brněnské operace, jejímž cílem bylo osvobození západního Slovenska a jižní Moravy. Sovětská vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského spolu s rumunskými jednotkami překročila řeku Hron a postupovala směrem k hlavnímu městu Slovenska.

   Hlavní útočnou silou na Bratislavu byly jednotky 7. gardové armády generála Šumilova a 53. armády generála Managarova. V boji se vyznamenala zejména 25. gardová střelecká divize a 4. gardová výsadková divize. Sovětské jednotky podporovala 1. rumunská armáda. Proti nim stála německá 357. pěší divize, složená částečně z jednotek Volkssturmu a místních oddílů, a části 8. tankové divize Wehrmachtu.

   Boj o město začal v noci z 3. na 4. dubna 1945, kdy sovětské jednotky překročily Malý Dunaj v oblasti Prievozu. 252. střelecká divize zahájila útok na východní okraj města, zatímco 19. střelecká divize postupovala k jihovýchodním předměstím. Přechod přes řeku byl komplikován silnou palbou nepřítele, ale do rána se podařilo dostat na druhý břeh. Němci se pokusili o protiútoky za podpory dělostřelectva a tanků, ale neměli dostatek sil k zastavení postupu Rudé armády.

   Večer 4. dubna vnikly sovětské jednotky do centra Bratislavy a krátce po půlnoci dobyly klíčové body města, včetně hradu a hlavního náměstí. Německé jednotky se snažily ustoupit směrem na Malacky, ale mnoho z nich bylo obklíčeno a zajato. Osvobození města bylo oficiálně dokončeno ráno 5. dubna 1945.

Přehled nasazených sil

Sovětské a rumunské jednotky:

• 7. gardová armáda

• 53. armáda

• 25. gardová střelecká divize

• 4. gardová výsadková divize

• 252. střelecká divize

• 19. střelecká divize

• 1. rumunská armáda

Německé jednotky:

• 357. pěší divize

• 8. tanková divize

• Jednotky Volkssturmu a místní oddíly

   Sovětská armáda nasadila lehké a střední tanky T-34/85, samohybná děla SU-76 a SU-100 a dělostřelectvo ráže 122 mm a 152 mm. Německé jednotky měly k dispozici tanky Panther, stíhače tanků Jagdpanzer IV a dělostřelecké baterie.

   Celkové ztráty na obou stranách se odhadují na několik tisíc mrtvých a zraněných. Sověti a Rumuni ztratili při bojích o město kolem 1000 vojáků, zatímco německé ztráty byly vyšší, včetně několika tisíc zajatců.

   Osvobození Bratislavy bylo významným strategickým úspěchem a umožnilo Sovětům pokračovat v postupu na Moravu a do Rakouska, kde se blížila závěrečná fáze války v Evropě.

Prameny:

[1] Ludvík, Miloš – Vítek, Vítězslav: Tanky na Dyji 1945, 1.díl, Od Hronu k Moravě, Score, Němčice 2020. ISBN: 978-80-270-8210-0

[2] Bratislavsko-brněnská operace, WikipediE, Otevřená encyklopedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Bratislavsko-brněnská_operace.

[3] Братиславско-Брновская наступательная операция, Википедия — свободная энциклопедия, https://ru.wikipedia.org/wiki/Братиславско-Брновская_наступательная_операция.

Kalendárium, 31. březen / 1. duben 1945

„Furmani“ nad Tišnovskem – letecká podpora odbojových skupin

V noci z 31. března na 1. dubna 1945 se na severo-západním okraji bývalého politického okresu Tišnov u obce Chlébské udála letecká operace sovětského dálkového letectva. V období od 21.57 do 22.02 hod. dva letouny North American B-25 Mitchell od 14. gardové bombardovací letecké divize, spadající pod 4. gardový bombardovací letecký sbor 18. letecké armády z výšky 800 m shodily 14 PDM o celkové hmotnosti 1 750 kg nákladu ve prospěch československých partyzánů.

Část nákladu se bohužel dostala do rukou četníků, jak uvádí fonogram četnické stanice Lomnice u Tišnova z 2. dubna 1945: „… Dne 31. 3. 1945 mezi 20. a 23. hodinou shodil ruský letoun ve vzdálenosti asi 300 metrů od obce Osiky, 8 km severně Lomnice padáky se třemi zásobníky zbraní. Večer 31. 3. 1945 ve 23 hod. dva padáky a dva zásobníky byly nalezeny starostou Františkem Kinterem z Osik čp. 49 a odvezeny hasičským vozidlem na četnickou stanici v Lomnici. Druhého dne, 1. 4. 1945 v 7.30 hod., při prohlídce terénu Jagdkommandem z Tišnova a dvěma německými a dvěma českými četníky byl nalezen ještě jeden zásobník. 2. 4. 1945 ve 12.00 hod. starosta František Halouska z Brumova hlásil na téže četnické stanici že na svém poli nalezl ještě jeden zásobník s municí. Tento zásobník byl zajištěn četnickou stanicí v Tišnově ... “

V ruských archivech se mi v deníku bojové činnosti 4. GBAK podařilo najít následující záznam: „Na splnění speciálního úkolu ve prospěch československých partyzánů vzlétlo 14 letounů B-25.

   Úkol splnilo 6 letadel: 2 na cíl č. 3 u vesnice Chlebske, která se nachází 2 km severovýchodně od Nedvědice – souřadnice: 16°21'30''; 49°28'30'' – v čase 21:57–22:02 z výšky 800 m bylo shozeno 14 kontejnerů o celkové hmotnosti 1750 kg.

   4 letadla na cíl č. 4 u vesnice Věstínek, což je 2 km jihozápadně od Rovečné, souřadnice 16°20’30‘‘; 49°34‘00‘‘ - v 21:51-22:02 z výšky 700 metrů bylo shozeno 28 PDM, o celkové hmotnosti 3500 kg.“

Kalendárium, 18. březen 1886

Ve čtvrtek 18. března 1886 se na železniční stanici Chlumec-Pilař nedaleko Třeboně v rodině přednosty stanice narodil Otto Jindra,  jeden z nejúspěšnějších stíhacích leteckých es rakousko-uherského letectva během první světové války.

   V době jeho narození bylo letectví v úplných počátcích, avšak Jindra již od mládí projevoval technické nadání. Po absolvování gymnázia se rozhodl pro vojenskou dráhu a nastoupil na kadetní školu pro dělostřelectvo ve Vídni, kterou úspěšně dokončil v roce 1905 v hodnosti poručíka. Následně byl zařazen k dělostřeleckému pluku, kde se projevily jeho schopnosti jak v oblasti vojenské techniky, tak i v jazykových znalostech.

   Po vypuknutí první světové války byl přidělen k 14. horskému dělostřeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na východní frontě, včetně bitvy o Lvov. Za své zásluhy získal bronzovou Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis. Jeho zájem o techniku ho však přivedl k žádosti o převelení k letectvu, které bylo v té době teprve v počátcích svého vývoje. Díky vysoké poptávce po nových letcích byl již 10. září 1914 přijat k 1. letecké rotě (Flik 1), kde sloužil pod velením Josefa Smetany, dalšího českého důstojníka.

   Jindra zpočátku působil jako letecký pozorovatel a rychle se vypracoval na jednoho z průkopníků průzkumné fotografie v rakousko-uherském letectvu. První významná událost v jeho letecké kariéře nastala 14. listopadu 1914, kdy byl během průzkumného letu se svým pilotem Maxem Hessem jejich letoun těžce poškozen palbou ze země a museli nouzově přistát. Přestože jejich letoun měl 180 průstřelů, podařilo se jim dostat zpět k vlastním liniím.

   V lednu 1915 se Jindra stal velitelem Flik 1, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé, protože obvykle tuto funkci zastávali piloti. Zasloužil se o významné inovace v oblasti dělostřeleckého navádění, kdy využíval radiostanice k přesnému směrování palby. Pod jeho velením byla jednotka jednou z prvních, které tento systém efektivně využívaly.

   Jeho první vzdušné vítězství přišlo 13. června 1915, kdy společně s pilotem Maxem Libanem sestřelili dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Přestože jejich letoun byl vyzbrojen pouze ručními zbraněmi, podařilo se jim donutit oba protivníky k nouzovému přistání. Za tento úspěch obdržel Jindra své první vysoké vojenské vyznamenání.

   Další vítězství následovalo 27. srpna 1915, kdy společně s pilotem Johannem Mattlem sestřelili ruský letoun nad Czortkówem. Jindra byl za své úspěchy povýšen na kapitána a obdržel Vojenský záslužný kříž 3. třídy s meči a válečnou dekorací.

   V roce 1916 se Jindra rozhodl podstoupit pilotní výcvik, který absolvoval přímo u jednotky. Již 11. prosince 1915 se stal oficiálním pilotem a o dva týdny později získal pilotní odznak. Ve funkci velitele Flik 1 vedl nejen průzkumné, ale i stíhací operace a bombardovací mise. Dne 5. ledna 1916 se zapletl do vzdušného souboje, který však pro něj nebyl úspěšný a jeho letoun utrpěl těžké poškození. Přesto se mu podařilo nouzově přistát za vlastními liniemi.

   Nejvýznamnější úspěch zaznamenal 12. dubna 1916, kdy během přehlídky ruského cara Mikuláše II. v Chotinu podnikl nálet na shromážděné jednotky. Spolu s pozorovatelem Godwinem Brumowskim shodil několik bomb, čímž způsobil značný zmatek. Tento odvážný čin byl dokonce oceněn ruským generálem Alexejem Brusilovem jako mimořádně smělý.

   Další úspěšné sestřely si Jindra připsal 26. září 1916, kdy sestřelil ruský letoun Nieuport, a 18. prosince 1916, kdy zničil nepřátelský pozorovací balón. Tím se stal nejúspěšnějším rakousko-uherským stíhačem na východní frontě. Za své úspěchy obdržel Řád Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, Karlův vojenský kříž a Kříž Mariánů.

   V roce 1917 byl přeložen na italskou frontu, kde převzal velení nad Bombardovací skupinou G v Avianu. Tato jednotka zahrnovala pět bombardovacích letek a operovala s těžkými bombardéry Gotha G.IV. Dne 4. května 1918 však byl při bojovém letu těžce zraněn, což ukončilo jeho aktivní leteckou službu. Po dlouhé rekonvalescenci v sanatoriu v Praze byl až do konce války mimo bojové nasazení.

   Celkem si Otto Jindra připsal devět potvrzených sestřelů a řadu dalších bojových úspěchů. Byl jedním z průkopníků letecké taktiky a průzkumu a významně přispěl k rozvoji rakousko-uherského letectva během první světové války.

	Datum / Čas	Jednotka	Letoun	Nepřítel	Místo
1.	13. 06. 1915 / 06:10	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
2.	13. 06. 1915 / 06:20	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
3.	27. 08. 1915	Flik 1	Albatros B.I 22.06	Morane-Saulnier Parasol	Tluste
4.	29. 03. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Sokal, V od Chotina
5.	09. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	?	JV od Kamieniec
6.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, SV od Chotina
7.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, nedaleko Chotina
8.	26. 09. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 64.23	francouszký Nieuport	Solka
9.	18. 12. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 63.06	pozorovací balón	Mesticanestie, nebo Pozoritta

Kalendárium, 18. březen 1965

První výstup člověka do volného kosmického prostoru uskutečnil sovětský kosmonaut Alexej Archipovič Leonov dne 18. března 1965 v rámci mise Voschod 2. Tento historický okamžik znamenal zásadní krok v dobývání vesmíru a ukázal, že lidé jsou schopni pracovat mimo svou kosmickou loď, což se stalo klíčovým prvkem pro budoucí vesmírné mise.

Kosmická loď Voschod 2 byla dvoumístná varianta předchozího modelu Voschod 1 a byla speciálně upravena pro umožnění výstupu do kosmického prostoru. Na její palubě se nacházeli dva kosmonauti: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a palubní inženýr Alexej Leonov. Start mise proběhl 18. března 1965 v 07:00 UTC z kosmodromu Bajkonur.

Hlavním cílem mise bylo otestovat nový systém výstupu do volného kosmu, což zahrnovalo nafukovací přechodovou komoru, která byla připevněna k boku kabiny. Po dosažení oběžné dráhy byla komora naplněna vzduchem a její vnější poklop byl otevřen. Ve 08:34 UTC Alexej Leonov vystoupil do kosmického prostoru, přičemž byl jištěn pětimetrovým lanem připojeným k lodi. Celý výstup trval 12 minut a 9 sekund, přičemž Leonov strávil mimo loď přibližně 10 minut. Během této doby prováděl testy pohybu ve stavu beztíže a pořizoval filmové a fotografické záznamy.

Během návratu zpět do kabiny nastaly nečekané komplikace. Leonovův skafandr se kvůli rozdílu tlaku uvnitř a vně značně nafoukl, což mu znemožnilo vejít zpět do přechodové komory. Aby se do ní dostal, musel ručně snížit tlak ve skafandru, což bylo riskantní, ale nakonec úspěšné řešení. Po návratu do kabiny byla přechodová komora odhozena a loď se připravovala na přistání.

Přestože plánovaný let měl trvat 24 hodin, objevily se další technické problémy, které misi zkomplikovaly. Automatický orientační systém selhal, což znamenalo, že přistání muselo být provedeno manuálně. Kvůli tomu se loď odchýlila od plánovaného přistávacího bodu a přistála v hustě zalesněné oblasti Permské oblasti, přibližně 386 km od města Perm. Po přistání byli oba kosmonauti nuceni přečkat noc v mrazivých podmínkách, než je záchranný tým lokalizoval a dopravil do bezpečí.

Mise Voschod 2 představovala významný milník v historii kosmonautiky. Výstup Alexeje Leonova prokázal, že práce ve volném kosmu je možná, a připravil půdu pro budoucí výstupy, které se staly běžnou součástí oprav a údržby kosmických lodí i výstavby orbitálních stanic. Tento úspěch rovněž urychlil vývoj amerického programu Gemini, který měl podobné cíle. Leonovův odvážný výstup se tak stal klíčovým momentem v kosmických závodech mezi USA a SSSR.

Kalendárium, 12. březen 1913

Ve středu 12. března 1913 se narodil  Stojan Ilijeva Stojanov – nejúspěšnějšší bulharské stíhací letecké eso, který získal celkem čtyři jisté sestřely, tři samostatně a jeden ve spoluúčasti a dalších pět letounů poškodil. Za to podle bulharských pravidel pro uznávání sestřelů získal celkem 15 bodů, čímž se stal nejúspěšnějším bulharským stíhašem v 2. světové válce.

   Stojan Sojanov se narodil se 12. března 1913 ve vesnici Galata v oblasti Varna. Jeho otec Ilija Stojanov byl praporečníkem 8. přímořského pěšího varenského pluku a padl v první balkánské válce 16. října 1912 při útoku na Lüleburgaz. Stojanov absolvoval školu pro sirotky ve Varně a v roce 1934 Duchovní seminář. Následně studoval v 57. ročníku Vojenské akademie a v roce 1937 mu byla udělena hodnost podporučíka se specializací letec-pilot. V roce 1938 byl zařazen do skupiny, která prošla výcvikem na Vyšší stíhací škole „Werneuchen“ v Německu. Do Bulharska se vrátil v červenci 1939 a byl přidělen do služby ve Vyšší stíhací škole v Karlovu. O rok později byly do bulharského letectva zařazeny německé stíhací letouny Messerschmitt 109E. Stojan Stojanov se stal zkušebním pilotem nově příchozích letounů a instruktorem ve škole pro výcvik bulharských pilotů. Od roku 1942 byl velitelem 682. letky na letišti Balčik. Aktivně se účastnil druhé světové války v rámci stíhací perutě 3/6, spadající pod 6. stíhací pluk.

   V období od srpna 1943 do září 1944 uskutečnil na letounu Messerschmitt 109 celkem 35 bojových letů, zúčastnil se 15 vzdušných bojů, sestřelil tři bombardéry: dva B-24 „Liberator“, jeden B-17 „Flying Fortress“ a jednu stíhačku P-38 „Lightning“, dále poškodil a vyřadil z provozu 5 nepřátelských letadel.

Tabulka sestřelů:

Datum	Krátký popis	Hodnocení vítězství	Body
1943
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ z bombardovací formace, zřítil se u vesnice Kokartzi poblíž Tranu.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“, začal silně kouřit a opustil bombardovací formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
24. 11.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci, začal silně kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
10. 12.	Jeden nepřátelský P-38 „Lightning“ ve formaci, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti stíhacímu letounu	0
20. 12.	Jeden čtyřmotorový bombardér v čele formace, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
1944
10. 01.	Jeden „Lightning“, ze vzdálenosti 100–150 m, 2 útoky – začal kouřit a padal k zemi.	Zásah proti stíhacímu letounu	1
23. 06.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci – napaden zezadu zleva. Explodoval a spadl.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
24. 06.	Sestřelili jeden čtyřmotorový „Fortress“ v bombardovací formaci, nalezen u Samokova.	Sestřelení čtyřmotorového bombardéru	1 1 1 [*]
[*] Zúčastnění piloti: Poručík Stoyan Stoyanov, Podporučík Mihail Uzunov, Poddůstojník Kiril Stoyanov
26. 08.	Sestřelil jeden dvoumotorový stíhací letoun – spadl jihovýchodně od vesnice Nefela (u Vracy).	Sestřelení	1

Kalendárium, 12. březen 1944

V neděli 12. března 1944 byla výnosem GKO č.№5378сс přijata do výzbroje Dělnické a rolnické Rudé armády (RKKA) sovětská těžká samohybná dělostřelecká jednotka (SAU) ISU-122 (Objekt 242).

Historie tohoto samohybného děla spadá do roku 1943, kdy na podvozku nového tanku IS vzniklo vozidlo přímé podpory ISU-152. Jeho výroba byla zahájena na podzim 1943, ale hned na počátku se objevily problémy. Válečný průmysl nebyl schopen zajistit odpovídající počty kanónové houfnice ML-20 ráže 152 mm. Protože v té době existovalo dostatečné množství 122 mm kanonů vz. 1931/37 A-19, padlo rozhodnutí využít je k výrobě další varianty ISU-122. Tato varianta byla s ISU-152 totožná, jediným rozdílem byla ráže použitého kanonu, který neměl úsťovou brzdu a byl vybaven manuálním šroubovým uzávěrem.

Na přelomu roku 1943-1944 vyvinuli konstruktéři v továrně č. ve Sverdlovsku další variantu kanonu ráže 122 mm. Původně byl určen pro tank IS-2 a nesl oficiální označení 122 mm kanon vz. 1943 D-25T. Na základě konstrukčních změn byl vybaven úsťovou brzdou a poloautomatickým klínovým uzávěrem, který značně usnadnil obsluhu a zvýšil rychlost střelby.

Jeho verze byla upravena pro použití v samohybných dělech ISU-122 modernizované verze ISU-122S a byla nyní označena kanon 122 mm vz 1944 D-25S. Další změnou, nyní již ve vzhledu vozu, byla instalace pancéřové masky kanonu - půlkulatý pancéřový štít se podstatně lišil od původní podoby ISU-152. Výroba "samohybek" probíhala převážně v čeljabinském Kirovském závodě č. 100. Celkem bylo během války vyrobeno 4075 kusů obou typů samohybných děl ISU, z toho jen malá část v původním Kirově závodě v Leningradu.

Od začátku byly ISU-122 i 152 určeny k výzbroji samostatných pluků těžkého samohybného dělostřelectva. Základním úkolem obou typů byla přímá podpora tanků IS, ničení těžkých německých tanků a samohybných děl, stanovišť dělostřelectva atd. Při útoku většinou postupovala děla ISU ve druhém sledu, ve vzdálenosti 300 až 500 m za tanky. Každý vůz vezl přidělenou pěchotu, která chránila dělo před útokem tankoborníků. Při obraně byla děla ve druhé linii, kde byla rozmístěna na předpokládaných směrech útoku, pečlivě zamaskována.

Prameny:

[1] https://www.vojsko.net/pozemni-technika/46-stihace-tanku-utocna-dela/409-isu-122

Kalendárium. 13. únor 1945

V úterý 13. února 1945 v dobyté Budapešti kapitulovaly zbytky německých a maďarských vojsk. Odhaduje se, že zahynulo 15 500 maďarských a 25 700 německých vojáků a do zajetí padlo 38 500 Maďarů a 11 500 Němců, podle sovětských údajů se v zajetí ocitlo 138 000 nepřátelských vojáků. Podle oficiálních ruských údajů, zveřejněných roku 1993 ve statistické studii Bez razítka Přísně tajné, činily ztráty sovětských vojsk v budapešťské operaci 320 082 vojáků (80 026 trvalé, tj. mrtví, nezvěstní a zajatí, a 240 056 zdravotnické, tedy ranění, nemocní, postižení kontuzí, popálení a omrzlí), dále pak 135 100 pěchotních zbraní, 4127 děl a minometů, 1766 tanků a samohybných děl a 293 bojové letouny. Rumunský VII. sbor ztratil z 36 348 mužů 11 000.

Tříměsíční těžké boje 2. a 3. ukrajinského frontu Rudé armády maršálů Rodiona Malinovského a Fjodora Tolbuchina přinesly likvidaci znašného množství německých a maďarských vojáků. Němci ztratili všechny nebo většinu 13. tankové divize, 60. divize Panzergrenadier Feldherrnhalle, 8. jízdní divize SS Floriana Geyera a 22. dobrovolnické jízdní divize SS Marie Terezie. Maďarský I. sbor byl prakticky zničen, stejně jako 10. a 12. pěší divize a 1. obrněná divize. Dobytí Budapešti umožnilo sovětský postup na Vídeň (3. ukrajinský front Fjodora Tolbuchin) a Brno (2. ukrajinský front Rodiona Malinovského).

Kalendárium, 10. únor 1945

V sobotu 10. února 1945 začala tzv. Východopomořanská strategická ofenzivní operace / Восточно-Померанская стратегическая наступательная операция. Jednalo se o strategickou operaci druhé světové války ve Východním Pomořansku, která trvala od 10. února do 4. dubna 1945.

Operace se zúčastnila vojska 1. a 2. běloruského frontu a 1. armády Polské armády. Proti nim stála německá skupina armád Visla. Během 102 dnů operace bylo osvobozeno 54 měst a stovky dalších sídel. Nepřítel utrpěl obrovské škody: bylo poraženo 21 německých divizí a osm brigád, z toho šest divizí a tři brigády byly zcela zničeny. V důsledku porážky východopomořanského uskupení nepřítele byla eliminována hrozba protiútoku do týlu 1. běloruského frontu, což vytvořilo příznivé podmínky pro přípravu další ofenzívy na berlínském směru. Za odvahu a hrdinství byla řada útvarů a jednotek vyznamenána řády a byly jim také uděleny čestné tituly Gdaňský, Kohlberský, Pomořanský a další.

Při viselsko-oderské operaci postoupila vojska 1. běloruského frontu až k Odře. Jeho pravé křídlo ale bylo ohrožováno silami německé skupiny armád Visla ve Východním Pomořansku. Žukov nejprve přeskupil své jednotky, aby zmenšil riziko náhlého německého vpádu do svého boku. Nicméně to bylo jen nejnutnější opatření. Vzhledem k německých přípravám na útok bylo jasné, že před výpadem na Berlín bude nutné tuto hrozbu eliminovat.

Sovětský útok začal 10. února, ale dosáhl jen omezených úspěchů. Navíc Němci podnikli připravovaný útok do boku 1. běloruského frontu. Operace Slunovrat začala 15. února, kdy do útoku ve směru na Arnswalde (Choszczno) vyrazila 11. dobrovolnická divize tankových granátníků SS Nordland, k níž se následujícího dne připojil zbytek útočných sil. Němci již ale narazili na přeskupené sovětské jednotky, které s jejich úderem v zásadě počítaly. Sice se jim na několika místech podařilo dosáhnout úspěchu, ale útok byl již 18. února zastaven. 19. února se pokusil o úder pro změnu Žukov, ale útok jeho vojsk uvázl při snaze o znovudobytí Arnswalde. Němci nicméně i tak začali stahovat své jednotky, takže ztráta Východního Pomořanska již byla jen otázkou času.

24. února obnovil útočnou činnost směrem do Pomořanska 2. běloruský front, jehož vojska dosáhla širokého průlomu u města Graudenz (Grudziądz) a vyrazil vpřed v obecném směru na Köslin (Koszalin). Vojska 1. běloruského frontu mezitím přenesla těžiště svého útoku ze směru na Štětín na směr na Kolobřeh. K němu dorazila 4. března a následujícího dne dosáhla břehu Baltského moře, čímž přerušila pozemní spojení s německými silami více na východ. 10. března již vojska 1. běloruského frontu měla pod kontrolou úsek pobřeží mezi Kolobřehem a ústím Odry. 18. března padl do polských rukou samotný Kolobřeh. 28. března padla Gdyně a od dva dni později Gdaňsk. Zbytky německé 2. armády byly rozdrceny 4. dubna poblíž města. Vojska 1. běloruského frontu mezitím na západě obsadila břeh Odry v oblasti Štětína a na počátku dubna zde byla získána i předmostí, která pak bylo možno využít při bitvě o Berlín.

Prameny:

[1] https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Восточно-Померанская_операция