Poslední jistý sestřel čs. letců za druhé světové války
V pondělí 16. dubna 1945 dosáhl Richard Husman posledního sestřelu československých letců za 2. světové války.
Dne 16. dubna 1945 se letci 3. československého bitevního pluku, podporovaní stíhači 1. československého stíhacího pluku, zapojili do klíčových bojových operací v rámci Ostravské operace na území dnešního Česka a Polska. Jejich cílem byly německé pozice v oblasti Bohumína a přilehlých lokalit, tehdy označovaných jako Zabelkau a Annaberg, což jsou dnes polské obce Zabelków a Chałupki. Toho dne provedli celkem osm útočných náletů na nepřátelské cíle, přičemž dosáhli značných úspěchů. Mezi nejvýznamnější patřilo zničení strategicky důležitého mostu přes řeku Odru, který sloužil německým jednotkám k zásobování a přesunu záloh na frontu. Tento most představoval klíčovou logistickou tepnu pro Wehrmacht v závěru války, a jeho zničení mělo významný dopad na německé operační schopnosti v regionu. Kromě toho českoslovenští piloti zneškodnili 14 stanovišť protiletadlových zbraní, zlikvidovali tři dělostřelecké baterie a způsobili ztráty přibližně 130 nepřátelským vojákům, čímž výrazně oslabili německou obranu v tomto prostoru.
Jedním z dramatických momentů tohoto dne byl vzdušný souboj, jehož hlavní postavou se stal rotný Richard Husman, palubní střelec 3. bitevního pluku. Skupina deseti bitevních letounů Iljušin Il-2, krytá stíhačkami La-5FN 1. stíhacího pluku, zaútočila na cíl č. 513 v obci Olza, nacházející se těsně za československo-polskou hranicí. Iljušiny Il-2, přezdívané „Šturmoviky“, byly hlavní zbraní bitevního letectva díky své robustní konstrukci a schopnosti nést těžké pumové náklady. La-5FN, které je doprovázely, patřily k nejlepším sovětským stíhačkám té doby, vybaveným dvěma 20mm kanóny ŠVAK a poháněným motorem Švecov AŠ-82FN. Kolem 12:50 byla formace Iljušinů napadena dvěma německými stíhačkami Focke-Wulf Fw 190. Tyto letouny, operující v bitevní verzi, byly obávanými protivníky díky své rychlosti, obratnosti a těžké výzbroji. Nepřátelští piloti se dokázali nepozorovaně přiblížit a zahájili útok na bitevníky. Doprovodné stíhačky okamžitě zareagovaly – nadporučík František Chábera na své La-5FN jednoho z útočníků odrazil, avšak druhý Fw 190 pokračoval v útoku. Smůla jej však zavedla k Iljušinu, v němž na pozici palubního střelce působil zkušený veterán Richard Husman.
Richard Husman byl výjimečnou postavou československého letectva. Původně sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF, kde létal na bombardérech Vickers Wellington. V roce 1944 přešel spolu s dalšími letci do SSSR, kde se přeškolil na Iljušiny Il-2 a stal se jedním z nejzkušenějších palubních střelců 3. bitevního pluku. Kromě svých bojových zkušeností působil také jako instruktor, který školil nové střelce. Ten den letěl s pilotem rotným Josefem Videršpánem, zkušeným letcem, jenž předtím sloužil ve Slovenském letectvu na průzkumných Focke-Wulf Fw 189, přezdívaných „Rám“ kvůli jejich charakteristické konstrukci. Jejich Iljušin nesl taktické číslo 14 (podle některých zdrojů 35) a výrobní číslo 12470. Zajímavostí je, že Husman původně neměl vůbec letět – zaskočil za jiného střelce, což umožnila jeho pozice a zkušenosti. Navíc, ačkoli obvykle létal bez padáku, tentokrát si jej vzal, což se ukázalo jako klíčové rozhodnutí. Ve svých vzpomínkách Husman popsal dramatické okamžiky souboje: „Opouštíme kruh a jdeme na zteč… Spíš jen z návyku zase zametám očima oblohu, nahoru a dolů, vlevo a vpravo… V tom se ukázal, vyloupl se odkudsi od země a hrne se přímo k nám… Spoušť jsem stiskl s nepatrným zpožděním – žádná lavočka, je to fokr! Nabral výšku a jde ostře po nás… Do šturmovika mlátí rána za ránou… Kormidlo je poškozené a vypadáváme z formace.“
Německý Fw 190 se přiblížil na vzdálenost pouhých 30 metrů a intenzivně ostřeloval Iljušin, přičemž poškodil jeho kormidlo a vyřadil letoun z formace. Husman však nezaváhal a zahájil obrannou palbu svým kulometem ŠKAS ráže 7,62 mm. Jeho přesná střelba nakonec donutila nepřátelský stroj k nouzovému přistání, po němž byl pilot zajat. Husman však utrpěl vážná zranění – granát z německého 20mm kanónu MG 151/20 zasáhl zaměřovač jeho kulometu, který se rozprskl, a střepiny zranily Husmanův obličej a končetiny. Klíčovou roli sehrál padák, který měl na prsou a který pohltil část střepin, čímž mu zachránil život. Pilot Videršpán, nevěda o závažnosti Husmanova stavu, dokázal těžce poškozený Iljušin dopravit zpět na letiště v Porembě, kde nouzově přistál. Husman byl okamžitě převezen do nemocnice, kde lékaři jeho zranění označili za vážná, avšak díky padáku přežil.
Velitel 3. bitevního pluku Mikuláš Guljanič na tuto událost vzpomněl: „Pro funkci palubních střelců jsme vybírali výhradně dobrovolníky, často účastníky Slovenského národního povstání, partyzány či výsadkáře. Richard byl služebně nejstarší, instruktorem a ‚šéfem‘ střelců. Ten den se rozhodl letět místo nezkušeného střelce, ačkoli bych s tím nesouhlasil. Před startem si navíc odpáral medailové stužky a vypůjčil si padák, což bylo neobvyklé – obvykle jej nosil pod nohama, aby se mohl lépe zapírat při přízemních ztečích.“ Dne 21. dubna 1945 potvrdil 107. střelecký sbor, že Fw 190 v plamenech dopadl kilometr jihovýchodně od Olzy. Husman byl za tento sestřel povýšen na podporučíka a vyznamenán Československým válečným křížem.
Identita sestřeleného pilota byla dlouho předmětem spekulací. Podle leteckého historika Jiřího Rajlicha, který analyzoval záznamy Luftflotte Kommando 6, se českoslovenští letci střetli s bitevní eskadrou SG 4 (Schlachtgeschwader 4), vybavenou Fw 190 ve verzích F-8 a F-9. Tato jednotka byla převelena ze Západní fronty do Protektorátu v únoru až březnu 1945 a operovala z letišť na severní Moravě, například v Suchdole nad Odrou, přibližně 30 km od Ostravy. SG 4 byla aktivní v prostoru Moravy, Slezska a Polska, přičemž její I. skupina působila také na jižní Moravě a II. skupina byla 15. dubna 1945 přesunuta z Drážďan do Hradce Králové, kde operovala nad Saskem a Lužicí. Fw 190 v bitevní verzi byly vybaveny těžkými zbraněmi, včetně neřízených raket Panzerblitz, určených k ničení tanků, což z nich činilo obávané protivníky.
Dne 16. dubna 1945 SG 4 utrpěla značné ztráty – celkem 13 letadel, z nichž sedm bylo sestřeleno protiletadlovou obranou nebo sovětskými stíhači a šest nouzově přistálo kvůli poškození. K 18:00 bylo bojeschopných pouze 59 ze 97 letadel eskadry. Většina ztrát byla zaznamenána v okolí Opavy, mimo operační prostor 3. bitevního pluku. Jiří Rajlich vylučovací metodou určil pravděpodobného Husmanova protivníka – feldwebela Maxe Rahofra ze štábní letky III. skupiny SG 4. Rahoferův Fw 190 F-8 (výr. č. 586683) byl naposledy spatřen mezi Korzonkem a Markowicemi u Ratiboře, avšak místo sestřelu leží 20 km jižněji, blízko česko-polské hranice. Absence nároků sovětských stíhačů na sestřel v této oblasti podporuje závěr, že Rahofer byl posledním německým pilotem sestřeleným československými letci za druhé světové války.
Prameny:
[1] Čejka, Eduard: 1. čs. smíšená letecká divize v ostravské operaci (4. část), in PVOS a letectvo, No. 06, 1970.
[2] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014. ISBN: 978-80-87311-44-8
[3] Rajlich, Jiří: Lavočky a Šturmoviky nad Ostravou, in Letectví + Kosmonautika, Speciál No. 5, 2005.
[4] Rajlich, Jiří: První a poslední sestřel 1. českolsovenské smíšené letecké divize v SSSR, in Historie a vojenství, No. 4, 2007.
[5] Rajlich, Jiří: Poslední sestřel, Poslední československý sestřel 1945, in Válka revue, Speciál - Čechoslováci na východní frontě, 2. srpen 2019.
[6] Rajlich, Jiří - Režná, Jitka: Generál Fajtl, slovem historika, rodiny a objektivem fotografů, Svět křídel, Cheb 2012.
