středa 31. března 2021

Kalendárium, 31. březen 1921


Ve čtvrtek 31. března 1921 bylo založeno Royal Australian Air Force (RAAF, letectvo Australského svazu), které navazuje na tradice druhého nejstaršího letectva na světě Australian Flying Corps (AFC), vytvořeného 22. října 1912. Mottem RAAF (stejně jako RAF) je latinské Per ardua ad astra.


pondělí 22. března 2021

Kalendárium, 22. březen 1945


Ve čtvrtek 22. března 1945 dosáhl sovětský stíhač Lev Ivanovič Sivko, pilot 812. stíhacího leteckého pluku (256. stíhací letecké divize) v kabině svého letounu Jakovlev Jak-9T „80“ sestřelu německého proudového letounu Messerschmit Me 262 Schwalbe. Jednalo se o první úředně potvrzený sestřel této německé proudové stíhačky sovětským pilotem.

K jednomu z prvních soubojů s letounem označeným jako „Me 109 s reaktivním motorem“ došlo již 14. února 1945, kdy se s ním střetla dvojice pilotů 176. GIAP Pavel Čupikov a Aleksandr Kumaničkin, letící na stíhačkách La-7. Někdy je jako první sestřel proudového letounu sovětským pilotem uváděn sestřel trojnásobného Hrdiny Sovětského svazu majora Ivana Nikitoviče Kožeduba, který si v sobotu 17. února 1945 připsal na své konto jeden „Me 109 s reaktivním motorem“. Podrobnosti k tomuto souboji naleznete v „Kalendáriu“ z 17. února - https://blog.safarikovi.org/2021/02/kalendarium-17-unor-1945.html. Respektive jsem o tomto souboji s kolegou Markem Brzkovským napsal dva články:

# Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem , in Centurion, Sběratelská edice, č. 1, 2018.

# Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262, extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020. 

Doložených střetů Sovětů s letounem Messerschmitt Me 262 Schhwalbe však nebylo ve skutečnosti mnoho. Velení německé Luftwaffe nasazovalo své moderní proudové Messerschmitty Me 262 prakticky pouze na západní frontě. Teprve na samém konci války se s nimi začali střetávat i sovětští letci. Prvním oficiálně potvrzeným sestřelem tohoto letounu je vítězství Lva Sivka z 812. IAP (812. stíhací letecký pluk), který svou „turbínu“ nahlásil ve čtvrtek 22. března 1945. Pozdě večer hlídkovala čtveřice Jaků-9 nad bojištěm ve výšce 2 500 metrů, když poručík Sivko spatřil, jak kolem letounu jeho velitele prolétla ohnivá dávka. V příštím okamžiku se kolem nich prohnal neobvyklý letoun bez vrtule a pak blízko před nimi začal otáčet. Sivko zkrátil vzdálenost a ze sto metrů vypálil. Z pravého motoru nepřátelského letounu se vyvalil hustý černý dým, pak se přetočil a zřítil se na zem nedaleko Zechinu.

Obětí jeho přesné střelby se s největší pravděpodobností stal Messerschmitt Me 262A-1a, v. č. 110605, 9K+GK - NQ+MC, náležející bombardovací letce 2./KG 51. Podle některých pramenů měl být při souboji zabit i sám Lev Sivko, jehož letoun byl údajně zasažen troskami explodující „vlaštovky“ . To však není pravda, neboť Me 262 byl Sivkovým teprve druhým vítězstvím ze čtyř, které obdržel během Velké vlastenecké války. Lev Ivanovič Sivko se však konce války nedožil, neboť se 14. dubna 1945 nevrátil z bojového letu.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem , in Centurion, Sběratelská edice, č. 1, 2018.
[2] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262, extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020.
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Кожедуб, Серия: Жизнь замечательных людей, Издательство: Молодая гвардия, 2010.
[4] Якубович, Николай Васильевич: Реактивные первенцы СССР – МиГ-9, Як-15, Су-9, Ла-150, Ту-12, Ил-22 и др., Серия: Война и мы. Авиаколлекция, Яуза, Эксмо, 2015. ISBN: 978-5-699-77483-8
[5] Котлобовский, Александр В.: Последний козырь люфтваффе, Messerschmitt Ме 262, in Авиация и Время, № 4 (160), 2017.
[6] Saintes, Philippe: Les pertes des Messerschmitt Me 262, Avions Hors-Series N° 45, 2017.
[7] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/.
[8] Антонов, Сергей: Счет открыт: как советские летчики учились сбивать реактивные самолеты, Русская планета, https://rusplt.ru/wins/schet-otkryit-kak-sovetskie-letchiki-uchilis-sbivat-reaktivnyie-samoletyi-21436.html.
[9] Быков, Михаил Юрьевич: Сбить реактивного «Мессера»!, Warspot, https://warspot.ru/173-sbit-reaktivnogo-messera.
[10] Быков, Михаил Юрьевич & колектив авторов: Советские летчики-истребители 1936-1953, Электронная картотека, http://sovpilots.ru/.
[11] Якубович, Николай Васильевич: Реактивные первенцы СССР – МиГ-9, Як-15, Су-9, Ла-150, Ту-12, Ил-22 и др., Вики Чтение, https://military.wikireading.ru/26956. 

čtvrtek 18. března 2021

Kalendárium, 18. březen 1945


První sestřely příští války?

V leteckých soubojích, kterých se zúčastnilo velké množství letounů různých typů a od různých jednotek, často docházelo k jevu v angličtině označovanému jako friendly fire – přátelská palba. Stíhač v zápalu boje zaměnil vlastní letoun za nepřátelský a zahájil na něj palbu. Často s tragickými následky. Ke značnému počtu takových incidentů došlo v závěru druhé světové války, kdy se do kontaktu začaly dostávat letouny sovětského a amerického letectva. Účastníkem jednoho  incidentu byl pravděpodobně i trojnásobný hrdina SSSR Ivan Nikitovič Kožedub.   

   Již začátkem devadesátých let začala kolovat historka o tom, že v dubnu 1945 byl Kožedub napaden dvojicí amerických P-51 Mustang a oba je sestřelil. Událost dokonce popsal sám Kožedub a jeho vzpomínka na tento boj byla uveřejněna v knize Nikolaje Bodrichina – Kožedub. V knize se uvádí: „Na koho to střílíte, na mě? Dávka byla vypálena z velké, snad kilometrové dálky, jasně svítila na rozdíl od našich a německých trasírek. Vlivem velké vzdálenosti konec dávky směřoval k zemi. Otočil jsem se, rychle jsem se přiblížil a zaútočil na krajního Američana. Na jeho trupu něco vybuchlo, silně se zakouřilo a on začal klesat k pozicím našich jednotek. Půlpřemetem jsem zatočil a v obrácené poloze jsem atakoval druhého. Moje střely zasáhly přesně – letoun explodoval ve vzduchu. Když vzrušení z boje opadlo, moje nálada nebyla zrovna vítězná. Viděl jsem bílé hvězdy na křídlech a trupu. Střílel na mne jako první, říkal jsem si. Ale nic se nestalo. Mustang dosedl na našem území. Seděl v něm statný černoch. Na otázku našich, kdo ho sestřelil, odpověděl: Focke-Wulf s červenou přídí. Když jsme prohlíželi film z fotokulometu, hlavní momenty boje na něm byly vidět velmi dobře. Film si prohlédli i ve velení pluku, divize i sboru. Velitel divize Savickij, pod jehož velení jsme tehdy spadali, poté co to viděl řekl: Tato vítězství se připočtou do příští války. A Pavel Fedorovič Čupikov, náš velitel pluku, mi filmy brzy dal se slovy: Vezmi si je ty, Ivane, a nikomu nikdy neukazuj.“

Ivan Nikitovič Kožedub před svým letounem Lavočkin La-5F, № 3811414, bílá „14“ ze sestavy 240. IAP. Na tomto letounu létal I. N. Kožedub v roce 1944 během bojových operací v Moldávii a Rumunku.

Lavočkin La-7 „bílá 27“, na kterém v létě 1945 létal major Ivan Nikitovič Kožedub.


Dva záběry, které mají pocházet z pozůstalosti I. N. Kožeduba a mající zobrazovat jeho dva sestřely Mustangů. Některé prameny uvádějí, že první snímek zobrazuje sestřelení letounu P-51D 2/Lt. G. D. Pageho a druhý snímek sestřel letounu P-51D 1/Lt. J. P. Vickeryho. Tyto záběry však mnoho důvěry nevzbuzují. Zejména je podezřelé, že záznam je natočen na film Carl Zeiss, který používala hlavně německá Luftwaffe. Další nesrovnalostí je, že minimálně jeden z Mustangů má na záběrech stále připevněny přídavné nádrže. Pokud by skutečně šlo o stroj, který předtím napadl Kožeduba, dá se předpokládat, že by je před samotným útokem odhodil, jak to bylo v podobných soubojích běžné.

   Datum uvedeného souboje však neuváděl. 176. GIAP, u kterého Načajev i Kožedub na jaře 1945 létali, se tou dobou nacházel v Polsku a účastnil se úvodní fáze útoku na Berlín. V této oblasti opravdu došlo dne 18. března 1945 k velmi intenzivnímu střetu letounů sovětského VVS a amerického USAAF. Američané tvrdí, že k souboji došlo u letiště Zackerick severně od Küstrinu, Ve skutečnosti se boj odehrál nad letištěm Mohrin. Na letišti Morin ten den sídlily 291. a 812. IAP vyzbrojené Jaky-9 a elitní 176. GIAP, který měl ve výzbroji Lavočkiny La-7. Podle dopisu náčelníka Generálního štábu RKKA gen. A. I. Antonova, napsaného 19. března 1945 a odeslaného velení Vojenské mise USA v SSSR, sovětští stíhači odehnali několik Bf 109 a Fw 190 od formace Boeingů B-17. Pak se na ně teprve vrhly americké Mustangy.

   Ať už jako první vystřelil kdokoliv, výsledek boje byl tragický:
● Jak-9T z 812. IAP sestřelen, ml. l-t T. P. Pimenovskij padl    
● Jak-9U z 812. IAP sestřelen, st. l-t N. F. Suchorukov raněn    
● Jak-9 z 291. IAP sestřelen, st. l-t L. J. Vasiljev padl    
● Jak-9 z 291. IAP poškozen, st. l-t A. V. Ivanov raněn 

   Americké nároky v tomto boji byly následující:
● Capt. Ralph Cox, 369.FS – 3x La-5 sestřeleny
● Lt. Rene Burtner, 369.FS – Jak-9 sestřelen + 2 Jaky-9 zničené na zemi
● Maj. Niven Cranfill, 368.FS  – 2x Jak-9 sestřeleny
● Lt. Robert McCormack, 369.FS  – Jak-9 sestřelen + Jak-9 poškozen na zemi
● Lt. Robert W. McIntosh, 369.FS  – Jak-9 sestřelen
● Lt. Robert Gaines Jr., 369.FS – Jak-9 sestřelen
● F/O Harley E. Berndt, 369.FS – Jak-9 poškozen

North American P-51D, 44-13893, CS-E, pojmenovaná „Caroline" a náležející do sestavy 359. Fighter Group, která svedla boj se Sověty 18. března 1945.

Letci 176. gardového stíhacího leteckého pluku gratulují I. N. Kožedubovi (první zleva) k jeho dalšímu vzdušnému vítězství před přídí jeho osobního letounu Lavočkin La-7, „bílá 27“. Jaro 1945.

   Ve vzduchu to odpoledne byl i slavný m-r Ivan Nikitovič Kožedub se svým číslem D. M. Načajevem. Obloha byla každopádně plná letadel a Kožedub si připsal své sestřely číslo 58 a 59. V záznamech 176. GIAP se o tom píše: „18. 3. 45 v 13.20 – 14.00 dvojice m-r Kožeduba letěla na přepad nepřátelských stíhačů, kteří pronásledovali jednotlivé spojenecké letouny. Ve 13.35 jižně od Mohrinu se ve výšce 3 500 metrů potkali 8 FW-190. Kožedub zaútočil zezadu zespodu a zapálil jednoho FW-190 ze vzdálenosti 150 – 80 metrů. Hořící letoun dopadl 8 – 10 kilometrů severně od Kjustrinu. Na druhého FW-190 zaútočil a sestřelil ho čelním útokem. Letoun nepřítele dopadl 5 – 6 kilometrů severovýchodně od Kjustrinu. Spotřeboval 230 granátů do kanónu ŠVAK.“ 4)

Jakovlev Jak-9T, „bílá“ 52, l-t Petra Georgijeviče Peskareva z 812. stíhacího leteckého pluku.


Letoun North American P-51D, 44-15629,  HO-R, „Eleen a Jerry“ patřící Aldenu P. Rigbymu z 487. FS / 352. FG. V neděli 18. března 1945 zahynul v kabině tohoto letounu, po souboji se sovětskými stíhači, 1/Lt. John P. Vickery.

   Datum, čas i lokalita boje naprosto souhlasí a je tedy možné, že se jednalo o tolikrát zmiňovaný boj s Mustangy. Američané z 359. FG, kteří útočili na letiště Mohrin, z boje vyvázli beze ztrát. V okolí se ale pohybovalo velké množství dalších Mustangů od jiných jednotek. Ty se však domů do Anglie všechny nevrátily:

● P-51D, 44-15369, 487. FS sestřelen sov. stíhačem, Lt. A. L. Peterson zajat 
● P-51D, 44-15629, 487. FS sestřelen sov. flakem, 1/Lt. J. P.Vickery padl 
● P-51D, 44-15137, 350. FS sestřelen sov. La-5, 2/Lt. G. D. Page zajat

   Kromě toho jsou přesné střelbě sovětských stíhačů také připisovány následující těžké bombardovací letouny:

● B-17G, 44-8276, 837th BS, 487th BG 
● B-17G, 42-102481, 550th BS, 385th BG  
● B-24J, 42-50599, 791st BS, 467th BG  

Fotografie letoun Consolidated B-24J-1-FO Liberator, S. No. 42-50599, ze sestavy 791. BS, 467. BG, po jeho nouzovém přistání v Rackheathu v neděli 24. prosince 1944, kdy došlo ke zničení předního podvozkového kola. Letoun byl následně opraven a opět bojově létal až do osudného 18. března 1945, kdy se jeho posádka vedená 1Lt. Williamem R. Chapmanem s největší pravděpodobností stala obětí přesné střelby pilotů 233. IAP a byla přinucena nouzově přistát na území obsazeném Rudou armádou.

Capt. Herbert G. Kolb před svým osobním letounem P-51D-15-NA, 44-15137, LH-R „Baby Duck“ ze sestavy 350. FS, na kterém byl 18. března 1945 sestřelen sovětským stíhačem 2/Lt Garnet D. Page.

Letoun North American P-51D-15-NA, 44-15629, HO-R „Ellen & Jerry“ ze sestavy 487. FS, na kterém byl 18. března 1945 sestřelen sovětským stíhačem 1/Lt Joseph P. Vickery.    

   Nedá se s jistotou říct, zda právě některý z těchto tří Mustangů se stal obětí Ivana Nikitoviče Kožeduba, je to však pravděpodobné. Uvedený boj nebyl zdaleka posledním, ve kterém se utkali sovětští a američtí stíhači. K podobným incidentům docházelo až do konce druhé světové války. K dalším několika střetům došlo i po kapitulaci Třetí říše a ona příští válka, kterou zmiňoval Kožedubův velitel pluku, vypukla už za pět let na korejském poloostrově. Ivan Nikitovič Kožedub byl u toho i tentokrát, to je však již jiný příběh…

Prameny a literatura:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: První sestřely příští války?, in Hobby Historie, č. 31, červenec – září 2015.


[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Кожедуб, Издательство: Молодая гвардия, 2010. 
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. 
[5] Busha, James P.: The Fight in the Clouds: The Extraordinary Combat Experience of P-51 Mustang Pilots During World War II., Zenith Press, 2014.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Издательство: Яуза-Пресс, 2014.
[7] Cidlina, Tomáš: Spojenecké eso es, Ivan Nikitovič Kožedub (1920–1991), in II. světová Speciál, Extra válka, květen 2014.
[8] Ivie, Tom: 352nd Fighter Group, Aviation Elite Units 8, Osprey Publishing, April 25 2002.
[9] Sborník dokumenů: Русский архив: Великая Отечественная: Т. 15 (4-5). Битва за Берлин (Красная Армия в поверженной Германии), M.: Терра, 1995.
[10] Сейдoв, Игорь: Прелюдии холодной войны, Накануне Победы, Арсенал-Коллекция, № 6, 2012.
[11] Smith, Jack H.: 359th Fighter Group, Aviation Elite Units 10, Osprey Publishing, September 25 2002.
[12] http://forum.12oclockhigh.net/
[13] http://www.dws.org.pl/
[14] http://airaces.narod.ru/
[15] ЦАМО РФ. Ф. 40. Оп. 11549. Д. 292. Л. 5—6. Зав. копия.
[16] ЦАМО РФ. Ф. 176 ГИАП, оп. 692009, д. 2, лл. 62-121 Отчеты о б/работе за 1945 г.
[17] Missing Air Crew Report #13414



neděle 14. března 2021

Kalendárium, 14. březen 1879


V pátek 14. března 1879 se v Ulmu v Německu narodil Albert Einstein, teoretický fyzik a jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec.

„Matematika je jediný skutečně zaručený způsob, jak se zbláznit.“

— Albert Einstein

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“
— Albert Einstein

Životopis

Albert Einstein (14. března 1879 Ulm, Německo – 18. dubna 1955 Princeton, USA) byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity (1905), myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení Brownova pohybu (1905) a snad nejvíce obecná teorie relativity (1915), která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítcích.

Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice (Boseho-Einsteinovo rozdělení), diskusi o interpretaci kvantové mechaniky (diskuse s Bohrem, EPR paradox). S Leó Szilárdem objevili nový typ chladničky.

V roce 1921 byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku, nicméně většina fyziků se domnívá, že Nobelovu cenu by zasloužil každý z Einsteinových článků z roku 1905 a v prvé řadě obecná teorie relativity.

Po té, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou z nejznámějších na celém světě. V roce 1999 ho časopis Time vybral jako Osobnost století. Jeho popularita často vedla k používání jeho jména v reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert Einstein.

Na jeho počest po něm byla pojmenována fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein.

Mládí a univerzita
Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100 km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Jeho rodiče byli Hermann Einstein, obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline, rozená Kochová. Albert navštěvoval katolickou obecnou školu a na naléhání jeho matky bral hodiny houslí.

Když mu bylo pět, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein poznal, že něco v „prázdném“ prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost popsal jako jednu z nejdůležitějších v jeho životě. Ačkoli pro zábavu stavěl fyzikální modely a mechanická zařízení, byl považován za pomalého žáka, pravděpodobně kvůli dyslexii, ostýchavosti nebo velmi vzácné a neobvyklé struktuře jeho mozku (což se ukázalo po jeho smrti). Později sám Einstein přisuzoval svoje objevy v teorii relativity právě této pomalosti. Říkal, že díky tomu, že přemýšlel o podstatě prostoru a času později než ostatní děti, mohl zapojit vyvinutější intelekt. Novější teorie o jeho duševním vývoji pokládají za příčinu Aspergerův syndrom, poruchu příbuznou s autismem.

Einstein se začal učit matematiku, když mu bylo asi dvanáct. Traduje se pověst, že v matematice propadal, ale není to pravda. Příčinou je změna známkování, která způsobila v pozdějších letech zmatek. Dva ze strýců podporovali Albertovy intelektuální zájmy během jeho pozdějšího dětství a raného mládí. Poskytovali mu knihy o vědě a matematice.

V roce 1894, po té, co zkrachovala Hermannova elektrotechnická firma, se Einstein přestěhoval s rodiči z Mnichova do Pavie v Itálii. Albert kvůli tomu nedokončil střední školu.

Ve svých 16 letech, 1895, se přihlásil na přijímací zkoušky na Eidgenössische Technische Hochschule, ETH (Spolkovou technickou vysokou školu) v Curychu. Sice dopadl ve fyzice a matematice na výbornou, ale propadl v ostatních předmětech. Bylo mu doporučeno dokončit střední školu a přihlásit se znovu. Odmaturoval na Kantonální škole v Aarau v roce 1896. Při druhém pokusu již byl na curyšskou Polytechniku přijat. Tentýž rok se zřekl svého německého občanství a zůstal bez státní příslušnosti.

Na ETH diplomoval o čtyři roky později, 1900. Během studií, v roce 1898, Einstein potkal Milevu Maričovou, srbskou studentku a přítelkyni Nikoly Tesly. Během těchto let Einstein probíral své vědecké zájmy se skupinou blízkých přátel, včetně Milevy.

Švýcarské občanství dostal v roce 1901.

S Milevou měl nemanželskou dceru Liserl, která se narodila v lednu 1902, v Srbsku, kam ji Mileva, i na Einsteinův nátlak, odjela porodit a dát k adopci, přes to, že tam tou dobou řádila záškrtová epidemie. Liserl krátce na to na záškrt zemřela.

Práce a doktorát
Po promoci nemohl Einstein najít žádné vysokoškolské učitelské místo, hlavně kvůli tomu, že jeho mladická drzost štvala většinu jeho profesorů. Otec jednoho z jeho spolustudentů mu v roce 1902 pomohl získat místo technického asistenta na švýcarském patentovém úřadu. Einstein tam posuzoval význam patentových přihlášek vynálezů, které vyžadovaly znalost fyziky. Také se učil rozeznávat podstatu přihlášek navzdory jejich občasnému nedostatečnému popisu. Někdy i při posuzování praktičnosti opravoval chyby v návrzích patentů.

Einstein se oženil s Milevou 6. ledna 1903. Jejich manželství bylo vzájemným osobním a intelektuálním partnerstvím, neboť Mileva byla matematička. Einstein popisoval zamilovaně Milevu jako „bytost, která je mi rovná a která je tak silná a nezávislá, jako jsem já.“

14. května 1904 se narodil Einsteinům jejich první syn Hans Albert. Druhý syn, Eduard, 28. července 1910.

V roce 1904 získal místo na švýcarském patentovém úřadu nastálo. V roce 1905 získal doktorát za práci „O novém určení molekulárních rozměrů.“

Tentýž rok napsal čtyři články, které se staly základem moderní fyziky. Dokázal to aniž by se odkazoval na odbornou literaturu a aniž by své teorie diskutoval s vědeckými kolegy. Mnoho fyziků si myslí, že tři z těchto článků (Brownův pohyb, fotoelektrický efekt a speciální teorie relativity) si zasloužily Nobelovu cenu. Einstein ji nakonec získal jen za vysvětlení fotoelektrického jevu.

Je v tom kousek ironie, protože Einstein je mnohem známější kvůli relativitě a navíc fotoelektrický jev je záležitost kvantové fyziky, ze které byl později Einstein poněkud rozčarovaný. Tyto články jsou zaznamenáníhodné především tím, že Einstein vzal odvážně myšlenky teoretické fyziky, dovedl je do jejich logických důsledků a z nich dokázal vysvětlit výsledky experimentů, které po desetiletí vědce zneklidňovaly.

Tyto články odeslal do Annalen der Physik. Často jsou nazývány články doby Einsteinova Annus Mirabilis (latinsky: Mimořádný rok). Mezinárodní společnost teoretické a aplikované fyziky (IUPAP) proto pro jejich připomenutí vyhlásila rok 2005 světovým rokem fyziky.

Brownův pohyb
První článek z roku 1905, nazvaný „O pohybu — potřebném pro molekulární kinetickou teorii tepla — malých částic umístěným v klidné kapalině,“ se zabýval studiem Brownova pohybu. S použitím tehdy kontroverzní kinetické teorie tekutin ukázal, že jev, který několik desetiletí odolával uspokojujícímu vysvětlení, poskytuje empirický důkaz reality atomů. Dodal také důvěryhodnost statistické mechanice, která byla také kontroverzní.

Než byl napsán tento článek, byly atomy uznávány jako užitečná představa, ale fyzikové a chemikové se vášnivě přeli o tom, zda vůbec existují. Einsteinův statistický popis chování atomů a jeho vysvětlení ukázaly experimentátorům cestu, jak spočítat atomy prostým pohledem do obyčejného mikroskopu. Wilhelm Ostwald, jeden z hlavních odpůrců atomů, se později přiznal Arnoldu Sommerfeldovi, že změnil názor právě díky Einsteinově kompletnímu vysvětlení Brownova pohybu.

Fotoelektrický efekt
Druhý článek, pojmenovaný „O heuristickém hledisku dotýkajícím se vznikem a přeměnou světla“, navrhl myšlenku světelných kvant (nyní nazývaných fotony) a ukázal, jak mohou být použity k vysvětlení takových jevů jako je fotoelektrický efekt. Myšlenka světelného kvanta přišla z předchozího odvození záření absolutně černého tělesa Maxem Planckem, který předpokládal, že energie záření může být pohlcena nebo vyzářena jen po celých částech, nazývaných kvanta. Einstein ukázal, že pokud se předpokládá, že světlo se vlastně sestává z jednotlivých balíčků, jinak záhadný fotoelektrický jev může být vysvětlen.

Představa světla jako kvant byla v přímém rozporu s vlnovou teorií světla, která přirozeně vyplývala z Maxwellových rovnic pro elektromagnetismus, a s představou o nekonečné dělitelnosti energie ve fyzikálních systémech obecně. I když experimenty ukázaly, že Einsteinovy rovnice pro fotoelektrický jev byly přesné, jeho vysvětlení nebylo běžně uznáváno. Avšak po roce 1921, kdy dostal Nobelovu cenu za jeho práci o fotoelektrickém jevu, si většina fyziků už myslela, že rovnice (hf = Wv + Ek, kde h je Planckova konstanta, f frekvence dopadajícího fotonu, Wv výstupní práce a Ek kinetická energie vyraženého elektronu) je správná a světelná kvanta existují.

Teorie světelného kvanta byla předzvěstí vlnově-částicové duality, představy, že fyzikální systémy mohou vykazovat jak vlnové, tak částicové vlastnosti, která byla použita jako základní princip tvůrci kvantové mechaniky. Fotoelektrický jev mohl být úplně vysvětlený až po dozrání kvantové mechaniky.

Speciální teorie relativity
Einsteinův třetí článek se jmenoval „O elektrodynamice pohybujících se těles“. Když Einstein pracoval na tomto článku, napsal Milevě o „naší práci o relativitě pohybu“ a toto vedlo k úvahám, zda Mileva měla na této práci podíl. Spíše je pravděpodobné, že se Einstein vyjádřil takovým hezkým způsobem, protože se o této významné práci své ženě již před tím zmínil. Tento článek představil speciální teorii relativity, teorii času, vzdáleností, hmoty a energie, která byla konzistentní s elektromagnetismem, ale vynechávala gravitaci. Speciální relativita složila skládanku, která se objevila po provedení Michelsonova-Morleyova experimentu, který ukázal, že světelné vlny se nemohou šířit prostředím, za jaké byl považován éter. Rychlost světla byla stále stejná, ne relativní vzhledem k pozorovateli. Toto bylo v newtonovské fyzice nemožné.

Už v roce 1894 se George Fitzgerald domníval, že výsledky Michelsonova-Morleyova experimentu mohou být vysvětleny, pokud jsou pohybující se objekty zkráceny ve směru jejich pohybu. Některé z hlavních rovnic Einsteinova článku — Lorentzovy transformace — byly světu představeny už roku 1903 holandským fyzikem Hendrikem Lorentzem, který dal Fitzgeraldovým domněnkám matematickou formu. Ale Einstein odhalil podstatu této geometrické podivnosti. Jeho vysvětlení pramenilo ze dvou axiomů. Prvním byla stará Galileova myšlenka, že přírodní zákony mají být stejné pro všechny pozorovatele, kteří se vzájemně pohybují konstantní rychlostí. Druhým byl princip, že rychlost světla je stejná pro všechny pozorovatele. Speciální relativita měla několik revolučních důsledků, protože díky ní padla představa absolutního času a prostoru. Teorie byla později nazvána speciální, aby se odlišila od její následovnice obecné teorie relativity, která považuje za sobě rovné i pozorovatele, kteří vůči sobě zrychlují.

Teorie doslova oplývá paradoxy a zdálo se, že dává jen málo smyslu. Mohla Einsteina skutečně zesměšnit, ale on se dokázal vypořádat s jejími zdánlivými protiklady a posléze vyřešit její problémy.

Ekvivalence energie a hmotnosti
Čtvrtý článek, nazvaný "Závisí setrvačnost tělesa na jeho energii?"", publikovaný na sklonku roku 1905, představil další odvození z relativistických axiomů — vztah mezi energií a hmotností, který původně zapsal jako m = E / c2. Když se toto odvození přepíše, vznikne notoricky známá rovnice

E = mc²
říkající, že energie hmoty je rovna její hmotnosti vynásobenou čtvercem rychlosti světla. Einstein považoval tuto rovnici za vrcholně důležitou, protože ukazovala, že těžké částice mají kromě kinetické a potenciální energie ještě zbytkovou energii. Nicméně, většina vědců toto zjištění prostě odmítala jako kuriozitu až do 30. let.

Vztah mezi hmotností a energií lze využít k objasnění, jak jaderné zbraně mohou produkovat tak ohromné množství energie. Měřením hmotnosti atomových jader a jejím vydělením atomovým číslem se dá snadno spočítat vazebná energie, která je uvězněná v různých atomových jádrech. Rozdíly nám umožňují vypočíst, kolik energie se uvolní při přeměně jednoho jádra v jiné. Například v případě rozštěpení jádra uranu je toto číslo ohromující.

Podle Umberta Bartocciho, historika matematiky z Univerzity v Perugii, byla Einsteinova slavná rovnice poprvé publikovaná již dva roky před tím Olintem De Prettoem, průmyslníkem z italské Vicenzy. Toto tvrzení není obecně přijímáno jako pravdivé nebo důležité, De Pretto mohl rovnici publikovat již dřív, ale byl to až Einstein, kdo ji spojil s teorií relativity.

Zralá léta
V roce 1906 byl Einstein povýšený na revizora druhé třídy. V roce 1908 bylo Einsteinovi uděleno oprávnění učit v Bernu jako soukromý docent, který neměl nic společného s univerzitou. Einsteinův druhý syn Eduard se narodil 28. července 1910. V roce 1911 se Einstein stal profesorem na Pražské (německé) univerzitě. V té době úzce spolupracoval s Marcelem Grossmanem. V roce 1912 začal Einstein mluvit o času jako o čtvrtém rozměru.

V roce 1914, těsně před vypuknutím 1. světové války se Einstein usadil v Berlíně, kde byl profesorem na místní univerzitě a stal se členem Pruské akademie věd. Jeho pacifismus a židovský původ byl trnem v oku německým nacionalistům, kteří mu navíc záviděli jeho slávu. Jeho osoba se tak poprvé stala terčem organizované kampaně, která měla zdiskreditovat jeho teorie.

Od roku 1914 až 1933 byl ředitelem Fyzikálního ústavu císaře Viléma (Wilhelma) a během této doby obdržel Nobelovu cenu a učinil objevy, které nejvíce otřásly světem.

Dne 14. února 1919 se rozvedl s Milevou, aby se 2. července oženil se svojí sestřenicí Elsou Löwnethalovou, rozenou Einsteinovou (Löwnethalová bylo příjmení po jejím prvním manželovi Maxovi). Elsa byla Albertovou první sestřenicí z matčiny strany a druhou sestřenicí z otcovy strany. Byla o tři roky starší než Albert a pomohla mu se uzdravit po částečném nervovém kolapsu kombinovaném s žaludečními obtížemi. Toto manželsví zůstalo bezdětné.

Osud prvního Albertova a Milevina dítěte, dcery Lieserly, je neznámý. Někteří věří, že v dětství zemřela, jiní že byla dána k adopci. Jejich první syn Hans Albert se stal univerzitním profesorem v Kalifornii a uznávaným vědcem v oboru hydrologie. S otcem se stýkal velmi zřídka. Druhý syn Eduard byl jako schizofrenik umístěn do ústavu, kde později zemřel.

Roku 1922 se Einstein se svou ženou Elsou vydal na lodi Kitano Maru do Japonska. Cesta je přivedla také do dalších přístavů, například Singapuru, Hongkongu a Šanghaje.

Obecná relativita
V listopadu 1915 Einstein přednesl na Pruské akademii věd sérii přednášek, ve kterých popsal svou teorii obecné relativity. Poslední přednáška vyvrcholila jeho rovnicí, která nahradila Newtonův gravitační zákon. Tato teorie považovala za sobě rovné všechny pozorovatele, ne jen ty, kteří se pohybovali rovnoměrně přímočaře. V obecné relativitě už gravitace není síla, jako byla v Newtonově gravitačním zákoně, ale pouhý důsledek zprohýbaného časoprostoru. Teorie položila základy ke studiu kosmologie a dala vědcům nástroje k porozumění mnoha vlastností Vesmíru, z nichž mnoho bylo objeveno až po Einsteinově smrti. Obecná relativita se stala metodou, která zasáhla celou fyziku.

Teorie byla odvozena pomocí teoretických úvah a racionálních analýz a nebyla zprvu podepřena pokusy a pozorováním, takže vyvolávala u vědců skepticismus. Její rovnice ale umožňovaly předpovědi a jejich následné testování. Prvním velkým testem bylo měření ohybu paprsků ze vzdálených hvězd při průchodu okolo Slunce, které slouží jako gravitační čočka. Toto měření mohlo být provedeno jen během slunečního zatmění. Úkolu se zhostil Arthur Eddington a jeho měření teorii potvrdilo. 7. listopadu 1919 noviny The Times o potvrzení vydaly článek a od té doby se slavná Einsteinova teorie, která převrátila fyziku naruby, stala terčem všemožných testů. Obecná relativita zatím všemi testy prošla.

Mnoho fyziků ale stále nebylo o správnosti teorie přesvědčeno, jejich důvody se lišily. Někteří nesouhlasili s Einsteinovými interpretacemi experimentů, jiní jen prostě nemohli uvěřit, že svět bez absolutna nemůže existovat. Podle Einsteina zkrátka mnoho z nich neporozumělo použité matematice. Einsteinova veřejná sláva, která následovala po zmíněném zatmění, přinesla do řad jeho odpůrců nevoli, která přetrvala až do 30. let.

Einsteinův vztah ke kvantové fyzice byl také zajímavý. Byl prvním, dokonce i před Maxem Planckem, kdo udělal z kvantové teorie revoluční věc. Jeho myšlenka světelného kvanta zcela změnila klasické chápání fyziky. V roce 1909 na shromáždění fyziků Einstein řekl, že se musí najít cesta k pochopení vln a částic dohromady.

Na začátku 20. let se Einstein stal vedoucí postavou na známém semináři na Berlínské univerzitě, který se konal pravidelně každý týden. 30. března 1921 Einstein odjel do New Yorku přednášet o své nové teorii relativity. Ten samý rok mu byla udělena Nobelova cena za jeho práci. Ačkoli je nyní nejznámější pro svou relativitu, cenu dostal za jeho dřívější práci o fotoelektrickém jevu. V roce 1921 byla jeho relativita stále příliš sporná, než aby za ní mohl být odměněn. Proto se komise Švédské královské akademie věd dohodla, že méně kontroverzní starší práce je z politického hlediska lepší.

Kodaňská interpretace
V polovině dvacátých let, když byla původní kvantová teorie nahrazena novou kvantovou mechanikou, Einstein zavrhl kodaňskou interpretaci nových rovnic, protože se mu nelíbila pro její pravděpodobnostní a nenázorný přístup k fyzikálním jevům. Einstein souhlasil, že je tato teorie je nejlepší, kterou lidstvo mělo, ale hledal vysvětlení, které by bylo „ucelenější“, rozuměj deterministické. Věřil, že taková fyzika musí existovat, protože ho už dříve vedla k úspěchům s atomy, fotony a gravitací a nechtěl se této víry vzdát.

Einstein v roce 1926 napsal Maxu Bornovi: „Kvantová mechanika je jistě velkolepá. Ale vnitřní hlas mi říká, že to ještě není to pravé. Ta teorie vysvětluje mnohé, ale neposunuje nás ani o kousek blíž k Jeho tajemství. Jsem v každém případě přesvědčen, že On v kostky nehraje.“ Nebylo to odmítnutí pravděpodobnostních teorií, Einstein také dříve v pracech o Brownově pohybu a fotoelektřině využíval statistické analýzy. Už v článcích, které publikoval před zázračným rokem 1905, sám objevil Gibbsovy soubory. Ale nevěřil, že fyzikální realita se v základu chová náhodně.

Boseho-Einsteinova statistika
V roce 1924 Einstein dostal krátký článek mladého indického fyzika Boseho, v němž popisoval světlo jako plyn fotonů, a žádal Einsteina o pomoc při jeho publikaci. Einstein zjistil, že stejná statistika se dá použít na atomy a publikoval německy (tehdy lingua franca fyziky) psaný článek, ve kterém popsal Boseho model a vysvětlil jeho důsledky. Boseho-Einsteinova statistika popisuje jakýkoliv soubor těchto identických částic známých jako bosony. Einstein také pomáhal Erwinu Schrödingerovi při hledání kvantového Boltzmannova rozdělení modelující plyn pomocí směsi klasické a kvantové mechaniky. Einstein však poznal, že toto rozdělení není tak důležité jako Boseho-Einsteinův model, a odmítl se pod článek podepsat.

Pozdější léta
Einstein a jeho někdejší student Leó Szilárd v roce 1926 spoluvynalezli unikátní typ chladničky, nazývaný též Einsteinova chladnička. 11. listopadu 1930 ji tito dva vědci patentovali pod č. US1781541. Patent zahrnoval termodynamický cyklus chladící bez jakýchkoli pohybujících se součástek při konstatním tlaku a pouze spotřebovávající teplo. Chladící cyklus využíval čpavek, butan a vodu.

Když v roce 1933 Adolf Hitler získal moc, nenávist k Einsteinovi dosáhla nové úrovně. Byl nařčen národně-socialistickým režimem z tvoření „židovské fyziky“ proti „německé, árijské fyzice“. Nacisté (zmiňme laureáty Nobelových cen Johanna Starka a Philippa Lenarda) pokračovali v pokusech zdiskreditovat jeho teorie a politicky zakázat ty německé fyziky, kteří je vyučovali (jako třeba Werner Heisenberg). Einstein v té době již uprchl do USA, kde získal povolení k trvalému pobytu. Přijmul místo na nově založeném Institutu pro vyšší studia v Princetonu v New Jersey. V roce 1940 se stal americkým občanem, přestože si uchoval své švýcarské občanství.

Einstein strávil posledních 40 let svého života v pokusech sjednotit gravitaci a elektromagnetismus nějakým důvtipným poznáním kvantové mechaniky. Hledal klasické spojení těchto dvou základních sil.

Institut pro vyšší studia (Institute for Advanced Study)
Jeho práce v Institutu pro vyšší studia byla zaměřená na sjednocení fyzikálních zákonů, které nazýval Velkou sjednocující teorií. Einstein trávil svůj čas hledáním sjednocení fundamentálních sil. Pokoušel se vytvořit model, který by popisoval všechny síly jako různé projevy jedné jediné síly. Jeho pokus byl odsouzen k nezdaru už jen pro to, že silná a slabá interakce nebyly samostatně pochopeny až do začátku sedmdesátých let, 15 let po jeho smrti. Nicméně toto hledání zůstává ústředním problémem moderní fyziky a dnes ho ztělesňuje zejména teorie superstrun.

Zobecněná teorie
Nejprve Einstein začal tvořit zobecněnou teorii relativity s univerzálními zákony gravitace a elektromagnetické síly, aby demonstroval sjednocení a zjednodušení fundamentálních sil. V roce 1950 popsal svou práci v článku v časopise Scientific American. Postupoval s vírou v jediné statistické měření odchylky pro celý soubor fyzikálních zákonů a prošetřoval podobné vlastnosti elektromagnetických a gravitačních sil, například, že mají nekonečný dosah a dodržují zákon převrácených čtverců.

Einsteinova zobecněná teorie gravitace je univerzální matematické pojetí teorie pole. Pomocí logiky se snažil zredukovat různé jevy do těch, které jsou nám důvěrně známé. Zkoušel sjednotit gravitaci a elektromagnetismus způsobem, který také vedl k novému neotřelému porozumění kvantové mechanice.

Einstein předpokládal strukturu čtyřrozměrného časového kontinua vyjádřeného axiomy, které byly reprezentovány vektory s pěti složkami. Částice se v jeho výzkumu staly omezenou oblastí v prostoru, ve které byla síla pole nebo hustota energie obzvláště velká. Subatomární částice považoval za objekty vložené do sjednoceného pole, ovlivňující ho a existující jakožto podstatné součásti sjednoceného pole. Einstein také hledal přirozené zobecnění symetrických tenzorových polí, přičemž považoval za základní kombinaci dvou složek pole, nikoli jejich symetrické a antisymetrické části odděleně. Zkoumal způsob, jak vyjádřit rovnice, které chtěl odvodit z variačního principu.

Einstein se postupem času stával ve svém výzkumu více a více izolovaným a byl díky svému úsilí charakterizován jako „šílený vědec“. Jeho snahy o konstrukci sjednocené teorie obecné relativity a kvantové mechaniky byly zcela neúspěšné.

Poslední léta
V roce 1948 Einstein pracoval v komisi, která založila Židy podporovanou soukromou a na výzkum zaměřenou Brandeisovu univerzitu. V roce 1952 mu Izraelská vláda navrhla, aby se stal druhým izraelským prezidentem. Tuto nabídku odmítl. 30. března 1953 vydal revidovanou sjednocenou teorii pole.

Einstein zemřel v Princetonu 18. dubna 1955. Zanechal zobecněnou teorii gravitace nevyřešenou. Kremace jeho těla proběhla ještě tentýž den v Trentonu v New Jersey. Jeho popel byl rozptýlen na utajeném místě.

Jeho mozek se nicméně zachoval v nádobě Dr. Thomase Stolze Harveye, patologa, který prováděl pitvu Einsteina. Harvey na něm neshledal nic nenormálního, ale další analýzy v roce 1999 týmem na McMasterově Univerzitě odhalily, že jeho jedna část Einsteinovi chyběla a kvůli její kompenzaci byl Einsteinův temenní lalok o 15% větší než obyčejně bývá. Tato oblast mozku je zodpovědná za matematické myšlení, vizuálně prostorové vnímání a představy pohybu.

OSOBNOST
Albert Einstein byl respektovaný pro svou přátelskost zakořeněnou v jeho pacifismu. Byl skromný, co se jeho schopností týkalo a měl jasné názory na módu — například zmenšil svůj šatník natolik, aby se nemusel rozhodoval, co si vzít na sebe. Občas měl hravý smysl pro humor a vyžíval se v hraní na housle a plachtění. Byl také typickým „roztržitým profesorem“. Často zapomínal na každodenní věci, třeba klíče, a soustředil se tak mocně na řešení fyzikálních problémů, že nedbal na své okolí.

Náboženské názory
Einsteinův náboženský názor je většinou považován za deistický: věřil „v Boha, který se mu zjevuje v harmonii všeho, co existuje, ne v Boha, který řídí osud a činy lidí“. Einstein chtěl „vědět, jak Bůh stvořil svět“: poté, co byl tázán na náboženské otázky Martinem Buberem, Einstein zvolal „My fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.“ A pokračoval „Buddhismus popisuje, co je v budoucnosti očekáváno ve vesmírném náboženství: Převýší osobního Boha, vyvaruje se dogmat a teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i duchovních, jako jejich smusluplné sjednocení.“ Svou víru pak shrnul takto: "Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí."

Politické názory a angažmá
Einstein se považoval za pacifistu a v pozdějších letech za socialistu. Jednou řekl: „Věřím, že Gándhího názory byly ty nejosvícenější z názorů všech politiků naší doby. Měli bychom se pokoušet dělat věci v jeho duchu: nepoužívat násilí v boji za naši věc, ale neúčastnit se ničeho, o čem si myslíme, že je zlé.“ Einsteinovy názory na další otázky včetně socialismu, McCarthyismu a rasismu byly totalitními režimy zatajovány, nebo selektivně využívány. Einstein byl spoluzakladatel liberální Německé demokratické strany.

Americká FBI měla složku o 1427 stranách o jeho aktivitách a doporučila, aby mu bylo zamezeno přistěhovat se do USA podle zákonu o vyloučení cizinců, a kromě jiného tvrdila, že Einstein „věří v, radí, chrání nebo učí doktrínu, která by dovolila, aby se nerušeně přikradla anarchie, která by vyústila ve vládu pouze podle jména.“

Einstein se stavěl proti tyranským formám vlády a z tohoto důvodu (a svému židovskému původu) byl i proti nacistickému režimu a uprchnul z Německa krátce po jeho nastolení. Původně podporoval konstrukci atomové bomby, aby zajistil, že Hitler ji nebude mít dříve, dokonce poslal ještě před válkou 2. srpna 1939 dopis prezidentovi Rooseveltovi (dopis byl spíše napsaný Leó Szilárdem), ve kterém ho povzbuzuje spustit program na vytvoření jaderné zbraně. Roosevelt pak ustanovil komisi, která měla vyšetřit, zda lze uran použít jako zbraň, která byla později nahrazena projektem Manhattan.

V padesátých letech protestoval také proti inscenovaným tzv. politickým procesům v totalitním Československu – mimo jiné se snažil zabránit justičním vraždám tehdejšího režimu, v telegramu zaslaném v červnu 1950 jeho představiteli Klementu Gottwaldovi: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli obětmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“

Po válce Einstein loboval za jaderné odzbrojení a světovou vládu: „Jestli vypukne třetí světová válka, ve čtvrté světové se bude bojovat kameny a klacky.“

Albert Einstein podporoval sionismus a židovské osídlení prastarého sídla judaismu a byl aktivní při zakládání Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, která roku 1930 vydala svazek O sionismu: Proslovy a přednášky profesora Alberta Einsteina a které Einstein odkázal své dokumenty. Na druhou stranu, opovrhoval nacionalismem a vyjadřoval pochyby, zda je židovský stát nejlepším řešením. Původně si představoval, že budou Židé a Arabové žít spolu na stejné půdě. Několik let před smrtí mu Izrael nabídnul se stát jeho druhým prezidentem, ale Einstein to odmítl s tím, že postrádá nutné lidské vlastnosti.

Albert Einstein s Albertem Schweitzerem a Bertrandem Russellem bojoval proti jaderným testům a bombám. Spolu s mírovou skupinou Pugwash Conferences on Science and World Affairs a Bertrandem Russellem vydal Russelův-Einsteinův manifest a zorganizoval několik konferencí.

Zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz/albert-einstein.php

MEZINÁRODNÍ DEN MATEMATIKY



UNESCO společně s IMU (International Mathematical Union) vyhlásilo na den 14. března každoročně

MEZINÁRODNÍ DEN MATEMATIKY.

Den byl vybrán proto, že datum v pořadí "měsíc, den", tedy "3, 14" připomíná číslo iracionální "PI". V loňském roce se konal poprvé. V mnoha zemích se již dříve konal "PI-DAY". Výslovnost řeckého písmene "PI" se v angličtině podobá výslovnosti slova PIE (koláč), a proto se v tento den pekly na oslavu čísla "PI" koláčky.

Je to příležitost pro matematiky, učitele matematiky a ty, kteří mají matematiku rádi připravit ve svém okolí program pro další zájemce.

Mezinárodní den matematiky může připomenout krásu a důležitost, význam matematiky v každodenním životě. 

Motto letošního roku je
"Matematika pro lepší život"

Ten den si mohou i fyzikové přijít na své, protože je to den, kdy má také narozeniny Albert Einstein (* 14. 3. 1879).

V příloze najdete logo Mezinárodního dne matematiky.

Ještě je čas, i v těchto složitých podmínkách můžeme tento den připomenout a oslavit. Pokud se Vám podaří připravit program pro žáky, studenty nebo veřejnost, prosíme, dejte nám zprávu na jcmf@jcmf.cz.

Uveďme příklad: Např. v Portugalsku uspořádali PI-Festival se soutěží o nejlepší báseň nebo hudební skladbu či píseň o čísle PI.

V tomto roce lidstvo bojuje s pandemií COVID-19, matematika může proto poskytovat své modely a nástroje, aby nám pomáhaly porozumět, sledovat a kontrolovat šíření viru. Matematika se také používá se také k vytváření předpovědí počasí a příprav na přírodní katastrofy. Varuje nás před změnou klimatu a pomáhá nám předvídat a zmírňovat její důsledky. Optimalizuje dopravní a komunikační sítě a umožňuje inteligentní plánování a správu zdravotních, ekonomických a sociálních systémů. Při rozhodování o podpoře míru a sociální spravedlnosti hrají důležitou roli přírodní vědy a matematika. Matematika hraje roli společného jazyka lidstava na naší planetě, a proto je nezbytnou součástí kulturního dědictví lidstva.
Je přítomna v umění, hudbě a hrách pro lidské potěšení a pohodu.

Webovskou stránku MDM najdete na adrese www.idm314.org. Jsou tam další informace, loga a plakáty.

I Váš program může být inspirací pro kolegy na příští rok, kdy bude již třetí MDM.

Neváhejte! Je to báječné mít radost z matematiky!

Alena Šolcová
https://www.jcmf.cz/?q=cz/node/2028

pátek 12. března 2021

Klendárium, 12. březen 1923


Kdysi jsem v jednom diskuzním vlákně nakousl téma kosmonauta, který krom zdolání vesmíru zdolal i nějaký nepřátelský letoun ve válce. Nedalo mi to a zapátral jsem trošku víc a nakonec objevil další budoucí kosmonauty, kteří si během válečných konfliktů připsali nějaký ten sestřel. 
Dnešní sen slaví narozeniny jeden z nich - Walter Marty Schirra, Jr.

Narodil se v pondělí 12. března 1923 ve městě Hackensack ve státě New Jersey, USA. Po absolvování základní a střední školy začal studovat strojní fakultu na New Jersey Institute of Technology v Newarku a v roce 1941 námořní akademii United States Naval Academy v Annapolisu, kterou ukončil v roce 1945. Jako aktivní pilot narukoval 6. června téhož roku k 7.americké námořní flotile v Tichomoří. Konec války ho zastihl na křižníku USS Alaska.
   Následně zahájil námořní pilotní výcvik v Naval Air Station Pensacola na Floridě. PO absolvování výcviku v roce 1948 nastoupil k Fighter Squadron 71 (VF-71), sídlící na základně Quonset Point na Rhode Islandu. Zde létal na letounech F8F Bearcat,a le brzy začal přeškolení na stíhací stroje F-80 Shooting Star, které měli sloužit jako mezistupeň na osvojení strojů F9F Panther. Následně se Schirra přemístil do Středomoří na palubě USS Midway. Následně byl zařazen do výměnného programu s U.S. Air Force, přeškolen na stroje F-84 Thunderjet a následně se s 154th Fighter-Bomber Squadron přemístil na leteckou základnu Itazuke Air Force Base v Japonsku, odkud podnikal mise nad Korejský poloostrov. Celkem absolvoval 90 bojových misí a ve vzdušných soubojích získal 1 jistý sestřel, 1. pravděpodobný sestřel, 1 letoun poškodil.
   Prvního úspěchu dosáhl v pondělí 1. října 1951, když se mu v kabině svého stroje F-84E S.No. 50-1170 podařilo pravděpodobně sestřelit MiG-15. Dalšího úspěchu dosáhl v úterý 23. října téhož roku, když se mu podařilo sestřelit MiG-15. Jeho protivníkem byl s největší pravděpodobností sovětské letecké eso Aleksandr Pavlovič Smorčkov, který za svou kariéru získal celkem 15 sestřelů (2+0 během Velké vlastenecké války, 12+1 během Korejské války). V tomto souboji však Smorčkovův stroj utržil pouze dva průstřely. Posledního úspěchu v Koreji získal Walter Schirra o čtyři dny později, když v sobotu 27. října poškodil další MiG-15. Jeho protivníkem byl pravděpodobně sovětský pilot Mitrofanov z 523. IAP, který v tomto souboji utržil celkem 10 průstřelů.
   Po svém návratu z Koreji se stal zkušebním pilotem a následně astronautem, když se stal jedním z původní sedmičky astronautů vybraných v rámci prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Byl jediným Američanem, který absolvoval lety v kosmických lodích programů Mercury, Gemini a Apollo. Během tří letů strávil celkem 295 hodin a 15 minut na oběžné dráze Země.
S kosmickou lodí Sigma 7 odstartoval ve středu 3. října 1962 s kosmodromu na mysu Canaveral k devítihodinovému letu. Jednalo se o sedmý let člověka do vesmíru v rámci programu Mercury s nosnou raketou Atlas. Přistál na hladině Tichého oceánu. O tři roky později, ve středu 15. prosince 1965, letěl ze stejného kosmodromu v kosmické lodi Gemini 6A. Kolegou mu byl Thomas Stafford. Jednalo se o skupinový let, protože společně s nimi byla na orbitě loď Gemini 7. Po jednom dni a 16 obletech Země přistáli v Tichém oceánu. O další tři roky, v pátek 11. října 1968, vzlétl potřetí a naposled do kosmu. V rámci programu Apollo řídil loď Apollo 7 na oběžné dráze Země. Spolu s ním letěli Donn Eisele a Walter Cunningham. Během letu vykonali celou řadu zkoušek jako nutnou podmínku pokračování programu lety k Měsíci. Po 11 letových dnech přistáli v Atlantském oceánu.


Piloti / kosmonauté, kteří během své kariéry krom vesmíru zdolali i nepřátelský letoun:

Ve Druhé světové válce / Velké vlastenecké válce to byl:

Georgij Timofejevič Beregovoj / Георгий Тимофеевич Береговой - 1+ sestřel ve spoluúčasti

25. 01. 1944 Fw 190 ve spoluúčasti

Informace o sestřelech jsou ale neúplné. Grigorij Beregovoj létal jako pilot bitevníku Il-2. Jako veliteli eskadrily 90. GŠAP je eskadrile pod jeho velením přisuzováno zničení několika desítek tanků a ve vzdušných soubojích i několik nepřátelských letounů.

V Korejské válce to byli:

Edwin Eugene Aldrin Jr. - 2 sestřely

14. 05. 1953 MiG-15 224. IAP Kolesnikov L. P.
07. 06. 1953 MiG-15 535. IAP Dorochov Stěpan A.

John Herschel Glenn Jr. - 3 sestřely

12. 07. 1953 MiG-15 781. IAPTOF Bělov Viktor
19. 07. 1953 MiG-15
22. 07. 1953 MiG-15 45. R / 15. IAD Fuan Yuxiang

Walter Marty Schirra, Jr. - 1 jistý sestřel, 1. pravděpodobný sestřel, 1 letoun poškodil

01.10.1951 MiG-15 pravděpodobně zničený
23.10.1951 MiG-15 Smorčkov Aleksandr Pavlovič
27.10.1951 MiG-15bis poškozený 523. IAP Mitrofanov

Ve Vietnamské válce to byl:

Phạm Tuan - 1 sestřel

27. 12. 1972 B-52D 7. BW Pilot/Commander:Capt John Mize, Nav:Lt William Robinson, Co-pilot:Capt Terrence Gruters, EWO:Capt Dennis Anderson, Rad/Nav:Capt William North, AG:T/Sgt Peter E Whalen

Čtyři roky války

Co s člověkem udělají pouhé čtyři roky na frontách druhé světové války.



První fotografie ukazuje výtvarníka Jevgenije Stěpanoviče Kobyteva v den, kdy odešel v roce 1941 na frontu. Na druhé fotografii je Jevgenij po návratu z vojny. Díváte se na člověk, který přežil čtyři roky těžké války. Zatímco z první fotografie se na vás dívá... z druhé fotografie hledí skrz vás.

Kalendárium, 12. březen 1954

Boj s námořními Skyraidery

   Předevčírem jsem tu vzpomněl výročí „letecké bitvy“ nad Merklínem a v podstatě první a poslední sestřel československého letectva během tzv. „studené války“. Dnes tu máme další podobné výročí. Skoro přesně po roce po „Merklínském incidentu“ se málem podařilo našemu letectvu sestřelit hned dva americké letouny.
   Jednalo se asi o nejkontroverznější „sestřel“ československého letectva. V pátek 12. března 1954 vzlétl por. Zdeněk Voleman od 1. letky, 5. stíhacího leteckého pluku, 3. stíhací letecké divize , 15. stíhacího leteckého sboru, proti dvojici amerických letounů. Konkrétně šlo o bitevní AD-4 Skyraider od squadrony VA-145 a AD-4N od squadrony VC-35 z letadlové lodi USS Randolph (CVA-15). Oba letouny měly provést simulovaný cvičný útok na letiště v Západním Německu. Oba se však dostaly až nad Československo, kde je zastihl MiG-15 poručíka Volemana. Ten zahájil na letouny palbu a AD-4, náležející VA-145, svou palbou zasáhl do ocasních ploch a poškodil. Zasažený letoun poté bezpečně přistál na německé straně. Celý incident se udál ve výšce 4200 m při rychlosti 400-500 km/h v prostoru Tachov, tedy mezi Planou a Bělou nad Radbůzou. Sám Voleman nejdřív identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, později ale názor změnil. 
   Na svůj souboj později vzpomínal: „Ještě nebyl výcvik v plné šíři a už jsme ostré hotovosti drželi, a to za podmínek, které snad ani nejdou popsat. Hotovost se držela pouze při provozuschopné dráze. Nic víc. Bydlelo se v ubikacích bez oken, základní služba a technici ve stanech. Další etapou velkého zatížení byl noční výcvik.
   Byl jsem u hotovosti. Bylo velmi špatné počasí. Od nástupu byla vyhlášena hotovost č. 2, byly přeháňky, dohlednost kolem 500 m, výška oblačnosti 70 m, v provozu jen dálný přívod, bližná byla mimo provoz. Totéž bylo po celé republice. V tom přišel rozkaz ze sálu: „Do jedničky a start!“ Tenkrát jsme nepřemýšleli, do čeho startujeme. Byl dán rozkaz, tak se šlo. Už v letounu jsem se dozvěděl, že jde o narušení státních hranic. Dostal jsem první pokyny. Po vystoupání nad oblaka zatáčku doprava, stoupat na výšku 6 000 m, nasadit kurs směrem k Chebu a zvýšit rychlost. Zvyšování rychlosti se opakovalo asi po dobu tří minut, takže jsem nakonec nevěděl, co už mám zvýšit.
   Tam zřejmě došlo k záměně cíle. Dost dlouho trvalo, než jsem se k narušiteli přiblížil. Byly to vrtulové letouny ověšené raketami. Dodnes nevím přesný typ. Domnívám se, že šlo o námořní letouny. Na zádi bylo stanoviště střelce a na trupu nahoře bylo stanoviště střelce. Dobře jsem si je prohlédl. Dostal jsem se k nim s velkým převýšením rychlosti 1 000 km na 400 km. Provedl jsem proto ostrou zatáčku se stažením plynu. Ihned jsem zaútočil. Dostal jsem totiž pokyn, že se blížím k hranicím a proto nebyl čas dlouho váhat.
   Začal jsem střílet ze vzdálenosti 500 m do 100 m. Už jsem se obával, že se srazím. Překvapila mne jedna věc. Viděl jsem jasně, jak trup doslova náboje polyká. Ovšem letoun v letu neustále pokračoval. Nic se nedělo, až najednou jsem uviděl, jak se ze zádi trupu vyvalil plamen, a něco odpadlo. Přelétl jsem nad nimi ve výšce 10 m. Viděl jsem na střelce, jak na mne míří zbraněmi. Jestli stříleli nevím. Prudkou zatáčkou jsem volil nové východiště ke zteči. Odhodil jsem přídavné nádrže a opakoval zteč. Viděl jsem, jak zasažený letoun po pravém křídle rychlým skluzem mizí v oblacích, a druhý jak točí ostrou zatáčku proti mně doleva. Z velké dálky 1 500 m jsem po něm vystřelil jednu dávku, když mi došlo střelivo. V zatáčce také klesal a zmizel v oblacích. Dostal jsem pokyn k návratu a čekal, kde budu přistávat, vzhledem ke složitým povětrnostním podmínkám, jaké na letišti byly.
   Nakonec jsem dostal pokyn, abych se pokusil přistát doma na letišti Líně. Zde musím poděkovat sálu, že prakticky mne dovedl na bezpečné přistáni. Čekal jsem, co bude. V hotovosti už byl sběh poloviny útvaru, další pilot, který čekal v letounu, mi říkal: „… Já to všechno poslouchal a tak bych ti rád pomohl. …“ Na všech byla vidět radost ze splněného úkolu, radost, jakoby tam všichni byli nahoře se mnou. Při kontrole letounu bylo nutno vyměnit hlavně kanonu, první velkou dávkou byly do fialova vyhřáté. A osud sestřeleného letadla? Pro mne vlastně skončil, když zmizel v oblacích. Rozvinula se široká pátrací akce v předpokládaném prostoru, našel se plech z letounu, mé odhozené nádrže, ale nevědělo se, jestli spadl nebo ne. Nezbylo tedy nic jiného, než po návratu domů v kolektivu kamarádů sednout k rozhlasu, naladit Hlas Svobodné Evropy a vyčkávat. Hned v úvodu se ozvalo, že zase nad územím Bavorska byl napaden americký letoun, že zvlášť komunisty vycvičený vrah tento letoun sestřelil. Z toho jsem zjistil, že jsme práci udělali dobře, k úplné spokojenosti našich zákazníků“.
   Skutečný průběh incidentu bylo možné sestavit až na základě dlouhodobé práce předního českého historika na danou problematiku - Miroslava Irry (Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, part one, in Letectví + kosmonautika, č. 7-8, 2006; Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006).
   Tento „sestřel“ byl dlouhou dobu vydáván jako sestřel námořního letounu Lockheed P2V-5 Neptune a zasažení druhého. Tuto informaci pak přebíraly i ostatní zahraniční zdroje. Převážná většina těchto českých i zahraničních zdrojů navíc uvádí chybné datum 10. března 1954. Poškození námořního Skyraideru AD-4 pak uvádějí odděleně, mnohdy opět s chybným datem 21. ledna 1954, přičemž oba incidenty je na základě nových poznatků nutné považovat za shodné.
   Sám por. Voleman prvotně identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, poté jako dvoumotorové letouny, mající pod křídly rakety a vyzbrojené střeleckou vězí. I když popis letounů, který poručík Voleman uvedl, Skyraidery příliš nepřipomíná, je třeba připomenout, že to pro pilota byl jeho první boj a proto velmi stresující zážitek. Z války jsou známy záměny ještě mnohem odlišnějších letounů. V květnu 1955 pak ministr obrany ČSR zakázal použití ostré střelby na narušitele a přikázal povinnost vyzvat ho k přistání dle postupů obvyklých při narušení vzdušného prostoru.

Zdeněk Voleman coby pilot 9. turnusu Leteckého učiliště v létech 1949 až 1951.

Zdeněk Voleman v dobách služby u 2. lšp Čáslav v létech 1956-57.

Přibližný zákres průběhu incidentu z 12. března 1954 podle hlášení Velitelství letectva pro ministerstvo národní obrany z téhož dne.

Příslušník 5. leteckého stíhacího pluku poručík Zdeněk Voleman ve svém letounu MiG-15bis.

Poručík Zdeněk Voleman v hotovosti číslo 1 v kabině stíhacího MiGu-15bis označení NO-32.

Nádherný žánrový snímek „patnáctky“ na pojezdové ploše v podvečer letního dne.

Námořní palubní Douglas AD-1Q Skyraider náležející jednotce VC-35, konec padesátých let. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Skupina letounů Douglas AD-4NL Skyraider náležející jednotce VC-35, 1951. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

USS Randolph (CVA-15), 6. námořní flotila, středozemní moře. Z paluby této letadlové lodě vzlétla dvojice letounů Skyraider (AD-4 od letky VA-145 a AD-4N od letky VC-35) k simulovanému cvičnému útoku na letiště v SRN. Zřejmě navigační chybou  se dostaly hluboko do československého vzdušného prostoru, kde se střetly s hotovostním MiGem-15 por. Zdeňka Volemana.

MiG-15bis, 5. stíhací letecký pluku, na tomto letounu létal poručík Zdeněk Voleman.

Douglas AD-4N náležející jednotce VMC-1. Zřejmě s tímto typem letounu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, in Historia Bellica, No. 3, 2018.


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 



[3] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 5, Československé letectvo po roce 1945, část 45, in ATM, No. 10, 2009.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 7, 2006.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 8, 2006.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Loukota, Luděk: 5. stíhací letecký pluk (Vzpomínka k 55. výročí vzniku), AVIS, Praha 2000.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[10] Schneider, Dušan: Osudy letců 1, Nakladatelství Doplněk, Brno 1997.