neděle 23. června 2019

Kalendárium, 23. červen 1942



   Při akci Ramrod 23 zahynul první velitel československého stíhacího wingu, Wing Commander Alois Vašátko.
   Šestatřicet Spitfirů 310., 312. a 313. squadrony večer 23. června 1942 doprovázelo šest Bostonů k náletu na letiště Morlaix. Němci se pokusili letcům RAF odříznout cestu vysláním 29 Focke-Wulfů Fw 190 z Gruppe III Jagdgeschwader 2 k Anglii; na pomoc Čechoslovákům přispěchaly Spitfiry 19. squadrony. Bohužel, již při prvním střetnutí se Vašátkův Spitfire srazil s jedním z útočících Fw 190. Zatímco německý pilot stihl ze stroje vyskočit a byl zachráněn, W/Cdr Alois Vašátko se ve svém osobním Spitfiru zřítil do moře asi deset kilometrů od anglického pobřeží. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

   Narodil se 25. srpna 1908 v Čelákovicích u Prahy. V roce 1927 odmaturoval na Učitelském ústavu v Hradci Králové a pak učil v Litoměřicích. Roku 1928 narukoval do armády k dělostřelectvu. Rozhodl se pro kariéru profesionálního vojáka a v letech 1929-1931 prodělal Vojenskou akademii v Hranicích. Poté sloužil u Dělostřeleckých pluků č. 54 a 7. V roce 1935 byl zařazen do kurzu leteckých pozorovatelů zbraní ve VLU v Prostějově. Působil poté u Leteckého pluku 2 v Olomouci, kde také koncem roku 1936 přešel od dělostřelectva k letectvu. V letech 1937-1938 prodělal pilotní výcvik a stal se velitelem 14. pozorovací letky, vyzbrojené dvojplošníky Letov Š-328. Zde sloužil až do osudného 15. 3. 1939.
   V červenci 1939 uprchl z vlasti a přes Polsko se dostal do Francie. Přeškoloval se V Chartres, ale výcvik dokončil až po zahájení německé ofenzívy 11. 5. 1940, kdy byl přidělen k GC I/5, vyzbrojené americkými stíhačkami Curtiss Hawk H.75. během pěti týdnů na frontě nalétal 52 operačních hodin, sestřelil 12 letounů jistě a dva pravděpodobně a stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem ve Francii. Zároveň je pátý mezi esy Armée de ľAir.
   První dvě potvrzené vítězství si Vašátko připsal 17. 5. 1940, když se sedm Curtissů Hawk od GC I/5 utkalo nad frontou s osmi Messerschmitty Bf 109E. Francouzským stíhačům se bez vlastních ztrát podařilo dvě stodevítky sestřelit. Vítězství si rozdělilo všech sedm pilotů.
   Již následujícího dne si Vašátko odnesl tři vítězství. Devět Curtissů napadlo nad Soissons formaci jednadvaceti bombardérů Heinkel He 111 od jednotky II./KG 55. První He 111 sestřelil Vašátko ve spolupráci s J. Accartem. Další He 111 padl za oběť Vašátkovi a čtyřem francouzským stíhačům v prostoru Laon-Soissons. Poslední německý bombardér sestřelil roj ve složení Vašátko, Peřina, Accart, Rey východně od Soissons. Po boji nárokovali Francouzi celkem 8 sestřelů, ale ztratili dosud nejúspěšnějšího stíhače F. Morela. Měl tehdy na svém kontě 10 jistých sestřelů a dva pravděpodobné.
Další vítězství si mohl připsat 25. 5. 1940. Nejprve pět členů roje skoncovalo s pozorovacím Hs 126 od jednotky 2.(H)/14, ale vzápětí museli bojovat s doprovodem stodevítek. Vašátko společně s D. Penzinim se dostal do týla jednomu Bf 109 a zasáhl ho. Neviděl však jeho dopad a byl z toho jen pravděpodobný sestřel. Den poté sestřelil jeden bombardér He 111 od útvaru I./KG 55, ale obranná palba zasáhla jeho Curtiss a několik střepin ho zranili v obličeji. Musel se pak několik dní léčit.
   Další vítězství si tak připsal 3. 6. 1940, kdy se podílel na sestřelení pozorovacího HS 126. Dne 7. 6. 1940 se příslušníci GC I/5 dostali do boje s malými skupinkami bombardovacích He 111 a Ju 88. Na pravděpodobném sestřelu He 111 se podílel i Vašátko.
   Dne 8. 6. 1940 se devět pilotů GC I/5 utkalo mezi Rouenem a Les Andelys s patnácti Junkersy Ju 87R-1 od útvaru II./StG 2. Piloti překazili jejich bombardování a dostali se s nimi do souboje. Vašátko pronásledoval trojici Stuk a jednu z nich sestřelil v plamenech. Pak vypálil na druhou, ale v tom mu došla munice. Téměř současně se však objevilo dvanáct stíhacích Messerschmittů Bf 110C od útvaru I./ZG 26 a zaútočilo na Francouze. Čtyři němečtí stíhači si za cíl vybrali Vašátka, ze kterého si udělali cvičný terč. Do jeho letounu bubnovaly zásahy, jeden granát ustřelil žebra motorového válce, poté uletěl celý motorový kryt. Z Vašátka se ale vyklubal moc těžký soupeř a Němci zanechali pronásledování. Český pilot si mohl oddechnout. Doletěl zpět do Evreux, kde havaroval. V jeho stíhačce napočítali 4 kanónové a 26 kulometných zásahů, většinu v pancéřovém plátu za sedačkou. Vašátko ale vyvázl nezraněn.
   Dne 10. 6. 1940 se Němcům pomstil, když ráno sestřelil jeden Ju 88 a odpoledne jeden He 111. Další tři Heinkely ještě poškodil. Poslední vítězství ve Francii si připsal 12. 6. 1940. Trojice Vašátko, Rouguette, Penzini skoncovala u Dommartinu s pozorovacím Hs 126. Poslední boj zde ale zažil 15. 6. 1940, když se utkal s trojicí Do 17. Žádné vítězství ale nezaznamenal.
   Dne 20. 6. 1940 se nejúspěšnější stíhací jednotka Armée de ľAir, skupina GC I/5 (85 jistých a 26 pravděpodobných sestřelů) přesunula do severní Afriky. Čs. letci jednotku opustili 5. 7. 1940 a odpluli do Anglie. Vašátko zde byl přijat do RAF a stal se jedním ze zakládajících členů 312. čs. stíhací perutě RAF. Dne 8. 10. 1940 se Vašátko s J. Stehlíkem a D. E. Gillamem podílel na prvním vítězství 312. perutě. Piloti startovali z letiště Speke u Liverpoolu a okamžitě spatřili průzkumný Junkers Ju 88A-1 M7+DK od útvaru 2./KGr 806. Během jedenácti minut byla celá akce hotová a piloti již dávali hlášení. Šlo pravděpodobně o nejrychlejší sestřel v historii Fighter Command. Dne 11. 10. 1940 se pak podílel na sestřelu bombardéru Dornier Do 17Z.
   Vašátko se ale projevil jako velmi schopný důstojník a respektovaný velitel. Proto byl 17. 11. 1940 jmenován velitelem letky B 312. perutě. Dne 29. 5. 1941 se peruť stala součást Kenleyského křídla a účastnila se akcí nad okupovanou Francií a Belgií. Dnem 5. 6. 1941 se Vašátko stal velitelem celé 312. perutě. Dne 9. 7. 1941 se mu během operace Circus 41 podařilo jednu stodevítku poškodit a druhou pravděpodobně sestřelit.
   Vašátko byl velkým zastáncem vzniku Čs. stíhacího křídla, které by bylo složeno z čs. perutí čísel 310., 312. a 313. Této své vizi věnoval velké úsilí a dostávalo se mu podpory z různých vyšších míst. Nakonec se jeho snaha vyplatila, dne 3. 5. 1942 byl Vašátko povýšen do hodnosti Wing Commander a stal se prvním velitelem národního stíhacího křídla.
   Křest ohněm prodělalo křídlo 3. 6. 1942. Naši piloti doprovázeli formaci Bostonů nad doky v Cherbourgu. Nad cílem na ně zaútočilo několik Fw 190 od jednotky III./JG 2. Po boji nárokovali Češi 1 jistý sestřel, 2 pravděpodobné a 4 poškozené Fw 190. Jeden pravděpodobný sestřel si připsal i Vašátko, ale křídlo ztratilo tři piloty, kteří byli zajati.
   Osudovou se pro Vašátka stala akce 23. 6. 1942. Bostony tentokrát útočili na letiště v Morlaix. Němci ale tentokrát na formaci RAF zaútočili skoro až nad anglickým pobřežím. Vašátko ihned vydal rozkaz chránit bombardéry, otočil svůj Spitfire Mk.VB s imatrikulací AV proti nepříteli a v tu chvíli se to stalo. Snad za to mohla jeho oční vada, dalekozrakost,kterou skrýval, ale během pravotočivé stoupavé zatáčky vrazil do břicha Fw 190A-3, který pilotoval Wilhelm Reuschling od 7./JG 2. Oba stroje se zřítili do moře. Zatímco Němec vyskočil a byl zachráněn, Vašátka stáhl jeho zničený stroj s sebou do hlubin. Čs. letectvo tak přišlo¨o vynikajícího letce, důstojníka a organizátora.
   Vašátko obdržel mnoho vysokých spojeneckých vyznamenání. Třikrát Čs. válečný kříž, dvakrát Čs. medaili Za chrabrost, Čs. medaili Za zásluhy, Řád MRŠ III.tř., francouzský řád Légion ďHonneur (ve stupni Chevalier), Croix de Guerre se sedmi palmami, dvěma stříbrnými a jednou zlatou hvězdou. Britové mu v den jeho smrti udělili vysoké vyznamenání DFC – Záslužný letecký kříž, dále Defence či War Medal. Dne 8. 3. 1991 byl Vašátko povýšen na generálmajora in memoriam.














[1] Rak, Michal: Alois Vašátko, https://www.valka.cz/1214-Alois-Vasatko.

středa 19. června 2019

Kalendárium, 19. červen 1944

„Velké střílení krocanů na Marianách“



   V pondělí 19. června 1944 začala bitva ve Filipínském moři jakožto počátek americké invaze na Mariany. Jednalo se o poslední bitvu, ve které bylo císařské námořnictvo schopné masově nasadit své letadlové lodě. Jednalo se o pátou a de facto poslední velkou bitvou letadlových lodí během války v Tichomoří. Bitva skončila naprostou katastrofou pro japonské námořnictvo, které ztratilo 3 letadlové lodě a velké množství letadel a pilotů. Po této bitvě už hrály japonské letadlové lodě jen podružnou roli.
   Pro bitvu se vžil název „velké střílení krocanů na Marianách“ (Great Marianas Turkey Shoot), neboť většina japonských letadel, která se zúčastnila bitvy, byla proti americkým protějškům zastaralá, ovládali je nezkušení piloti a byla ve značné početní nevýhodě. Tato fakta vedla k tomu, že Američané sestřelovali jedno japonské letadlo za druhým. Údajně toto pojmenování vzniklo u stíhací letky VF-13 na palubě letadlové lodi USS Lexington, když piloti po boji podávali svá hlášení. Jeden z pilotů nadšeně líčící úspěšný vzdušný boj, přirovnal bitvu ke „střílení krocanů za starých dobrých časů“. Fráze se zalíbila a po několika dnech se dostala do oficiálních komuniké viceadmirála M. Mitschera.
   19. června ráno našel průzkumný letoun z Guamu americké letadlové lodě a všech 30 letounů, které byly na Guamu, odstartovalo. Nedosáhly však žádného úspěchu a většina z nich byla sestřelena. Spruance očekával další útoky poslal do vzduchu většinu svých stíhaček, celkem 450 strojů.
   Z japonských letadlových lodí odstartovala v 8:30 první vlna 16 stíhaček Zeke, 45 stíhacích bombardérů Zeke a 8 torpédových bombardérů Jill. Druhá vlna odstartovala v 8:56 byla složena z 48 stíhaček Zero, 53 střemhlavých Judy a 27 torpédových Jill. Třetí vlna odstartovala v 10:00 a byla složena z 15 stíhaček Zero, 25 stíhacích bombardérů Zeke a 7 torpédových letounů Jill. Čtvrtá vlna odstartovala v 11:00 a byla složena z 30 stíhaček Zero, 15 stíhacích bombardérů Zeke 9 střemhlavých Judy, 27 střemhlavých Val a 6 torpédových letounů Jill. Většina japonských letadel byla sestřelena americkými stíhači, nebo protileteckou obranou. Ty, které se dostaly až nad americké lodě, nezpůsobily žádné větší škody. Celkem přišli Japonci o 325 letadel a Američané o 29 letadel. 
   20. června v 15:40 nalezl americký průzkumný letoun japonské letadlové lodě. V 16:10 odstartovala americká útočná vlna 216 letadel složená z 85 stíhaček, 77 střemhlavých a 54 torpédových bombardérů. Americká letadla potopila letadlovou loď Hijó a tankery Genjó Maru a Seijó Maru. Poškodily letadlové lodi Zuikaku a Čijodu, bitevní loď Haruna a křižník Maja. Navíc se Američanům podařilo sestřelit 40 japonských letadel, při ztrátě 20 vlastních. Mnoha americkým letadlům došlo na zpáteční cestě palivo a téměř 80 letadel (17 Hellcat, 35 Helldiver a 20 Avenger) muselo přistát na moři, nebo havarovalo při přistání.    

   Během oné letecké bitvy u Marian dne 19. června 1944, která někdy také uváděna jako první bitva ve Filipínském moři, byl průběh leteckých bojů velice jednoznačný ve prospěch amerického námořního letectva, které japonskému protivníku uštědřilo drtivé KO. Během osmihodinové bitvy nárokovali američtí letci celkem 354 sestřelených japonských letadel, počítaje v to i několik sestřelů, o něž se zasloužily průzkumné letouny Avenger. Celkové počty sestřelů všech pilotů U.S. Navy za 19. červen 1944 čítají 380 sestřelených letounů protivníka, 55 pravděpodobně sestřelených a 22 poškozených letounů. Z Ozawových lodí vzlétlo celkem 354 letounů různých typů, z nichž se nevrátilo 243 letadel. Dále bylo ztraceno v boji, při nehodách nebo při ostřelování stíhači skoro šedesát letadel z pozemních základen. Celkem činily japonské ztráty 325 letadel. Skutečný počet sestřelených japonských letadel mohl reálně činit okolo 275 strojů. Naproti tomu Američané ztratili za celý den 29 strojů (z toho šest při operačních nehodách, čtyři sestřelil flak nad ostrovem Guam, jeden vlastní protiletadlová palba), třináct pilotů F6F padlo. Z těchto kalkulací vyplývá, že squadrony Hellcatů přehnaly svá hlášení asi o devadesát letadel, tedy v poměru jedna ku třem. Hlášení tři vítězství na dva skutečné sestřely byl takřka obvyklý poměr ve všech velkých leteckých bitvách.

 Lt. j.g. Alexander Vraciu ukazuje na palubě letadlové lodě Lexington kolik sestřelil letounů během „velkého střílení krocanů na Marianách“.




Složení japonského loďstva:
1. mobilní loďstvo - velitel viceadmirál Džisaburó Ozawa

    Předsunutý svaz – velitel viceadmirál Takeo Kurita
        letadlové lodě Čitose, Čijoda a Zuihó
        bitevní lodě Jamato, Musaši, Haruna a Kongó
        těžké křižníky Atago, Čókai, Takao, Maja, Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma
        lehký křižník Noširo
        8 torpédoborců

    Svaz A – velitel viceadmirál Džisaburó Ozawa
        letadlové lodě Taihó, Šókaku a Zuikaku
        těžké křižníky Mjókó a Haguro
        lehký křižník Jahagi
        7 torpédoborců

    Svaz B – velitel viceadmirál Takacugu Džódžima
        letadlové lodě Džunjó, Hijó a Rjúhó
        bitevní loď Nagato
        hybridní těžký křižník Mogami
        16 torpédoborců
        6 tankerů

Složení amrického loďstva
Operační svaz letadlových lodí TF 58 - velitel viceadmirál Marc A. Mitscher


    TG 58.1 – velitel kontradmirál Joseph J. Clark
        letadlové lodě Hornet, Yorktown, Belleau Wood a Bataan
        křižníky Boston, Baltimore, Canberra, San Juan a Oakland
        14 torpédoborců

    TG 58.2 – velitel kontradmirál Alfred E. Montgomery
        letadlové lodě Bunker Hill, Wasp, Monterey a Cabot
        křižníky Santa Fe, Mobile a Biloxi
        12 torpédoborců

    TG 58.3 – velitel kontradmirál John W. Reeves
        letadlové lodě Enterprise, Lexington, San Jacinto a Princeton
        křižníky Indianapolis, Reno, Montpelier, Cleveland a Birmingham
        13 torpédoborců

    TG 58.4 – velitel kontradmirál William K. Harrill
        letadlové lodě Essex, Langley a Cowpens
        křižníky San Diego, Vincennes, Houston a Miami
        14 torpédoborců

    TG 58.7 – velitel viceadmirál Willis A. Lee
        bitevní lodě Washington, North Carolina, Iowa, New Jersey, Indiana, South Dakota a Alabama
        křižníky Wichita, Minneapolis, New Orleans a San Francisko
        14 torpédoborců  

Letecká esa jediného dne - 19. červen 1944
        
McCampbell, Dave            7           VF-15
Vraciu, Alex                6           VF-27
Webb, Wilbur W.             6           VF(N)-76 
Brewer, Charles W.          5           VF-15
Carr, Bruce R.              5           VF-15
Lamb, William B.            5           VF-27
Reiserer, Russell L.        5           VF(N)-76

Dave McCampbell.

Alex Vraciu.

Prameny:
[1] Hubáček, Miloš: Ofenziva v Pacifiku, Mladá fronta 2000.
[2] Olynyk, Frank J.: USN Credits for the Destruction Of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 2, Published by the Author, Aurora, October 1982. 
[3] Tillman, Barrett: Hellcat, Svět křídel 1997
[4] https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_the_Philippine_Sea
[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_ve_Filipínském_moři
[6] https://www.fronta.cz/

úterý 18. června 2019

Kalendárium, 18. červen 1942

 „Češi se nevzdávají!“ 


18. 6. 1942  ve 2.00 ráno vydal K. H. Frank rozkaz, aby se jednotky SS připravily k okamžitému zásahu proti neznámému počtu ukrytých parašutistů.

Ve 3.45 nastoupilo 740 mužů Waffen-SS do přistavených nákladních vozů v Norimberské, nyní Pařížské třídě.

V 4.15 měl být uzavřen vnitřní i vnější okruh okolo kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Esesáci obsazují domy kolem kostela.

Ve 4:15 vpadlo patnáct Němců do kostela z bytu kostelníka. Vyšetřovatel atentátu na Heydricha Heinz Pannwitz před sebou jako živý štít strkal spoutaného kaplana Vladimíra Petřka. Úředníci gestapa začali s prohlídkou kostela. Prohledání chrámové lodi gestapákům zabralo pět minut. Zjistili, že v kostele musí být krypta. Gestapo chtělo také zkontrolovat kůr a emporu. V okamžiku, kdy úředníci začali stoupat po schodech, Josef Bublík s Janem Kubišem, ukrytí za silnými sloupy ochozu, zahájili střelbu. Adolf Opálka bránil kůr. Příslušníci Waffen-SS začali do oken kostela střílet z budovy protější školy. Jako první utrpěl střelná poranění kriminální asistent Kurt Kahlo.

Ve 4.30 do kostela vtrhne úderné komando SS. Strhne se asi dvouhodinový boj.

Po 6.30 esesáci vynesli z kostela mrtvého Adolfa Opálku. Umírajícího Jana Kubiše a Josefa Bublíka odvezli do SS lazaretu v Podolí. Bublík zemřel cestou do nemocnice, Kubiš krátce po převozu.

V 6.41 gestapo telefonicky povolalo hasiče. Hasičský vůz s bouracím nářadím vyrazil ke kostelu o dvě minuty později.

Před 7.00 jsou muži v kryptě třikrát vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpoví: „Nikdy!“, podruhé: „Nikdy!“ a potřetí zvolají: „Češi se nevzdávají!“ Není jak parašutisty v boji muže proti muži porazit... Esesáci házejí okénkem do krypty granáty, slzný plyn a oslňují je reflektory. Přijíždí hasiči. Muži v kryptě hadice s vodou vyráží žebříkem a vyhazují ven i hořící láhve s lihem. Hasiči parašutistům vytrhávají žebřík. Po necelé hodině je v kryptě metr vody. Úderný oddíl dobrovolníků Waffen-SS se pokouší dostat dovnitř. Marně.

Po 10.30 je odstřelena kamenná deska do krypty. Čtyři parašutisté, Josef Valčík, Josef Gabčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý, kteří nemají úniku, se po boji zastřelí. Jejich těla vynesou esesáci před kostel. Boj skončil.



pondělí 17. června 2019

Kalendárium, 17. červen 1940


Vlastimil Veselý létal na frontě v Libyi a Tunisku, kde 17. června 1940 při hlídkovém letu napadl nad pobřežím osamělý bombardér Savoia-Marchetti S.79 od 36. Stormo. Pronásledoval jej a severovýchodně od tuniského mysu Bon po něm vypálil několik dávek. Veselému byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený a jednalo se o jediné vzdušné vítězství dosažené československým stíhačem sloužícím v řadách Francouzského armádního letectva (l'Armée de l'Air) v bojích proti italskému Královskému letectvu (Regia Aeronautica). 
Podle italských údajů vše probíhalo poněkud jinak. Toho dne byl jeden S.79 od 36. Stormo ze základny Castelvertrano vyslán na ofenzivní průzkum nad Tunisem. Při této příležitosti shodil pár pum na El Djem. Poté byl atakován stíhačkou, nicméně se mu podařilo uniknout. O celé události se můžeme v deníku Vlastimila Veselého dočíst toto:
„Náhle v dálce vidím jakýsi podezřelý letoun, který letí nad moře – na východ ode mne. Jelikož to zřejmě nebyl nikdo z nás, žádal jsem rádiem povolení jej zjistiti. Neznámý letoun byl nad mořem ve výši asi 5 000 m. Měl směr na Sicílii. Nadběhl jsem mu a podařilo se mi tak mu překaziti ústup. Do poslední chvíle jsem nemohl rozeznati státní příslušnost. Celý manévr jsem detailně hlásil rádiem na velitelství. Novák se mi ztratil a tak jsem zbyl na souboj sám. Konečně jsem se dostal nad záhadný letoun a poznal jsem italské znaky. Byla to třímotorová bombardovací Savoia. Situace byla jasná. Okamžitě jsem na ni zaútočil. Chlapi se bránili zdatně, pikovali dolů k vodě, stříleli po mně jako ďasi, ale přesto se mi podařilo hned první dávkou zasáhnouti levý motor, ze kterého se ihned silně kouřilo. V tom mne ale rádiem dirigovali nad Tunis, kde právě bombardovali Italové přístav. Musel jsem – nerad – přerušiti souboj. Nesundal jsem je, ale dostali plnou porci ze všech kulometů. Útok jsem skončil asi 50 km nad mořem.“
Tento Veselého úspěch byl zároveň posledním vítězstvím dosaženým československým pilotem v řadách francouzské l'Armée de l'Air.







[1] Šafařík, Jan: One of "The Few", 1. část, in REVI Publications, No. 52, 2004.
[2] Rajlich, Jiří: Na nebi sladké Francie, Válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939-1945, rozšířené vydání, Svět křídel 2008. 
[3] Veselý, Jaroslav: Ke hvězdám a do mraků, Z válečných deníků čs. stíhače Vlastimila Veselého, Garamon, Hradec Králové 2006. 

Společné foto osmi hrdinů Sovětského svazu, kteří měli dohromady zničit podle oficiálních zdrojů minimálně 240 [216+24] nepřátelských letounů ve vzduchu, dalších 45 letounů na zemi a 63 tanků na zemi.


Společné foto osmi hrdinů Sovětského svazu, kteří měli dohromady zničit podle oficiálních zdrojů minimálně 240 [216+24] nepřátelských letounů ve vzduchu, dalších 45 letounů na zemi a 63 tanků na zemi.
První řada zleva doprava: dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Dmitrij borisovič Glinka - 50 [49+1] sestřelů, trojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Ivan Nikotovič Kožedub - 64 [64+0] sestřelů, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Pavel Jakovlevič Golovačev - 30 [30+0] sestřelů.
Druhá řada zleva doprava: dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Vitalij Ivanovič Popkov - 40 [40+0] sestřelů, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Andrej Jegorovič Borovich - 44 [27+17] sestřelů.
Třetí řada zleva doprava: dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Aleksandr Nikolajevič Jefimov - 7 [1+6] sestřelů, na zemi zničil 28 letounů a 47 tanků, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Anatolij konstantinovič Nedbajlo - 5 [5+0] sestřelů, na zemi zničil 17 letounů a 16 tanků, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Vasilij Iljič Mychlik.

neděle 16. června 2019

Kalendárium 16. červen 1963


V neděli  16. června 1963 se k obloze vznesl Vostok 6 řízený Valentinou Těreškovovou. Start byl odložen kvůli technickým potížím i zvýšené sluneční aktivitě. Její let trval tři dny, Těreškovová se díky němu stala desátým člověkem a první ženou ve vesmíru. Vostok 6 startoval z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Během letu obletěla Valentina 48 krát naši planetu. Přesná doba jejího letu je 70 hodin a 50 minut. Z paluby Vostoku, ze kterého se hlásila volacím znakem чайка (čajka, česky racek), vysílala živý rozhovor, který byl šířen rozhlasem po celém Sovětském svazu. Společně s Vostokem 6 se ve vesmíru nacházel i Vostok 5, kolem kterého Valentina proletěla ve vzdálenosti pouhých pěti kilometrů během jednoho ze svých oběhů okolo planety.


Let neprobíhal bez problémů, řídicí středisko odhalilo chybu v přípravě a muselo přeprogramovat motory, aby nedošlo k vážné nehodě při přistávacím manévru. Těreškovovou trápila kosmická nemoc a únava, na kterou si z kosmické lodi opakovaně stěžovala. Na palubě usínala i v době, kdy měla plnit pracovní úkoly. Několikrát se rozplakala, zvracela, opakovaně žádala o předčasné ukončení letu. Měla velký strach. Dnes pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd spekulují o tom, že mohlo jít i o projevy nervového zhroucení.


Přistání proběhlo 19. června 1963. Podobně jako Jurij Gagarin se i Valentina katapultovala, při přistání se udeřila do hlavy. Přestože mezi štábem panovaly o vystoupení Těreškovové rozpaky, pro celosvětovou veřejnost – a po politické stránce – byla její mise úspěchem. 


Hlavní konstruktér a šéf sovětského kosmického programu Serhij Koroljov byl prý s misí nespokojen a některé zdroje citují jeho údajný výrok: "Více žen v kosmu? Nikdy!" Další žena, Světlana Savická, se do vesmíru vypravila o 19 let později a jako první žena tehdy vystoupila do volného vesmíru. Až dvacet let po Těreškovové se podařilo podívat do vesmíru první Američance Sally Rideové.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_6
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Valentina_Těreškovová
[3] https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/87905/pred-55-lety-se-valentina-tereskovova-vydala-jako-prvni-zena-do-vesmiru-podivejte-se-jak-vypada-dnes.html

Kalendárium, 16. červen 1955


Dnes si připomínáme jeden ze dvou „narozeninových“ dní legendárního letounu Mikojan-Gurjevič MiG-21 v kódu NATO označovaný "Fishbed". Jednalo se o sovětský nadzvukový víceúčelový stíhací letoun používaný od začátku 60. let až do dnešních dnů. Byl používán letectvy více než 30 zemí a v několika z nich je stále ve službě. Letounů všech verzí bylo vyrobeno přes 10 000 ks, což z něho činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun historie. Zúčastnil se mnoha ozbrojených konfliktů, mimo jiné v arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.


Zatímco ruské zdroje uvadějí datum prvního vzletu 16. června 1955, kdy testovací pilot Sedov poprvé vzlétl s prototypem označeným Je-4, mající už klasické trojúhelníkové delta křídlo, anglické zdroje uvádějí jako datum prvního vzletu 14. února 1955, kdy byl proveden první vzlet experimentálního stroje Je-2, odvozeného od MiGu-19.

Letecká esa na letounech Mikojan-Gurevič MiG-21



Vietnam:
Nguyen Van Coc 10 [9] 921. pluk
Mai Van Cuong 10 [8] 921. pluk
Pham Thanh Ngan 9 [8] 921. pluk
Nguyen Hong Nhi 8 [8] 921. pluk
Nguyen Dang Kinh 8 [6] 921. pluk
Le Thanh Dao 8 [6] 927. pluk
Dang Ngoc Ngu 7 [7] 921. pluk
Nguyen Ngoc Do 7 [6] 921. pluk
Nguyen Duc Soat 7 [6] 921. pluk
Nguyen Nhat Chieu 6 [6] 921. pluk, 1 na MiG-17
Vu Ngoc Dinh 6 [6] 921. pluk
Nguyen Van Nghia 6 [5] 927. pluk
Dinh Ton 6 [4] 921. pluk
Nguyen Tien Sam 5 [5] 927. pluk
Le Trong Huyen 5 [4] 921. pluk
Pham Phu Thai 5 [4] 921. pluk
Do Van Lanh 5 [4] 921. pluk


Egypt:
Ali Wajai (alias Ali Wagedy) 5 
Sami Marei 5 26. squadrona


Syria:
Fayez Mansour 14, některé na MiG-17
Bassam Hamshu 7 5. squadrona
Adeeb Al-Jarf 7
Majid Zugbi 7
Majad Halabi 6
Dzhur Abid Adib 5
Muhammad Mansour 5, 9. squadrona


[1] Cooper, Tom - Nicolle, David: Arab MiGs, Volume 2, Supersonic Fighters, 1958 – 1967, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2011.
[2] Cooper, Tom - Nicolle, David - Nordeen, Lon - Salti, Patricia: Arab MiGs, Volume 3, The June 1967 War, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2012.
[3] Cooper, Tom - Nicolle, David - Nordeen, Lon - Salti, Patricia - Simek, Martin: Arab MiGs, Volume 4, Attrition War, 1967 – 1973, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2013. 
[4] Nicolle, David - Cooper, Tom: Arab MiG-19 and MiG-21 Units in Combat, Osprey Combat Aircraft 44, Osprey Publishing, 2004.
[5] Toperczer, István: MiG-21 Units of the Vietnam War, Osprey Combat Aircraft 29, Osprey Publishing 2001. 
[6] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015.
[7] Toperczer, István: MiG-21 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 135, Osprey Publishing, 21 Sep 2017. 

[8] http://aces.safarikovi.org/
[9] https://ru.wikipedia.org/wiki/МиГ-21
[10] https://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan-Gurevich_MiG-21  

čtvrtek 13. června 2019

Kalendárium, 13. červen 1944


V noci z 12. na 13. června 1944 se nad Británií objevil nový protivník. V 4:08 ráno zahlédli dva pozorovatelé Royal Observer Corps na stanovišti Mike 2 pevnosti Martello v Dymchurchu v jihovýchodní Anglii letící objekt, připomínající „hořící stíhačku“ doprovázenou podivným nezvyklým zvukem. Zanedlouho se operačním sálem Královského pozorovacího sboru poprvé rozeznělo „Diver! Diver! Diver!“. Flakregiment Nr. 155(W) Obersta Maxe Wachtela začal oné noci ze základen v Pas-de-Calais v severní Francii s odpalováním letounových střel V-1.
   Goebbelsovskou propagandou halasně vytrubovaný útok „tajnými zbraněmi“ byl zahájen. Ve srovnání s původními plány, které počítaly s úvodním drtivým útokem několika stovek  V-1, vyzněla premiéra poměrně rozpačitě. Ale již 15. června udeřili Němci znovu a to podstatně drtivěji.
   Ihned po napadení se rozeběhla energická protiopatření spojená s intenzívním bombardováním odpalovacích základen V-1 na pobřeží Francie a Belgie – tzv. cíle Noball. Flakregiment Nr 155(W), spadající pod 65. armádní sbor pro zvláštní účely  generalleutnanta Ericha Heinemanna, používal pro odpalování letounových střel celkem 55 katapultů umístěných v šesti bunkrech v Siracourtu, Lottinghemu, Martinvastu, Sottevastu, Tamerville a Brecourtu.
   Již odpoledne 13. června 1944 pronesl britský ministr pro vnitřní bezpečnost Herbert Morrison rozhlasovou řeč: „Dnes ráno zahájili Němci dlouho očekávanou ofenzívu proti Anglii. K útokům používají létající pumy. Protipatření jsou v chodu. Zachovejte klid.“
   Další nemilé překvapení pro spojence přišlo mezi 18. a 21. červencem, kdy zcela nečekaně přiletělo padesát střel V-1 z nezvyklého východu. Zpočátku se Britové domnívali, že Divery startují z Belgie nebo pobřežních oblastí Baltského moře. Až později se ukázalo, že střely startují ze speciálně upravených bombardovacích letounů Heinkel He 111 od Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" a Kampfgeschwader 3 "Blitz".  Proto bylo nutné zesílit leteckou hlídku nad mořem a také pruh protiletadlového dělostřelectva se podstatně protáhl.
   Na jih Anglie byly soustředěny početné jednotky protiletadlového dělostřelectva, světlometů a balónů. Mezi St. Margarets May a Cukmere Haven se nacházelo pásmo protiletadlového dělostřelectva, které mělo v srpnu 1944 celkem 800 těžkých, 1800 lehkých protiletadlových kanónů a 700 raketometů. Velmi významná role při ničení Diverů připadla stíhačům, zejména perutím situovaným na základnách No. 11 Group Air Defence of Great Britain. Velitel ADGB Air Marshall Sir Roderick M. Hill KCB, MC, AFC do boje nasadil především nejrychlejší stíhačky, které měl k dispozici a které svými parametry umožňovaly účinný boj proti V-1. Z toho důvodu byl od No. 85 (Base) Group 2nd TAF k ADGB přesunut No. 150 Wing vyzbrojený letouny Hawker Tempest Mk.V. Stejný přesun postihl další jednotky této skupiny taktického letectva, 91. (Nigeria) a 322. nizozemskou stíhací squadronu, vyzbrojené výbornými Spitfiry Mk.XIV. Od No. 84 (Composite) Group 2nd TAF byl stažen No. 133 (Polish) Wing vyzbrojený Mustangy. Další vysokovýkonné stíhačky poskytla sousední No.10 Group ADGB, od které byly přesunuty Spitfiry Mk.XII 41. squadrony a Spitfiry Mk.XIV 610. (Conty of Chester) squadrony. No. 12 Group ADGB předala Mustangy Mk.III vyzbrojenou 316. polskou stíhací squadronu. Do boje se také zapojila 616. squadrona, první jednotka vyzbrojená proudovými letouny Gloster Meteor Mk.I. V noci se pak v honbě za Divery angažovaly převážně noční stíhací squadrony vyzbrojené Mosquity a letka Tempestů od Fighter Interception Unit. 
   Nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti V-1 se stal britský pilot Tempestů S/Ldr Joseph Berry DFC & Two Bars, příslušník FIU a 501. (County of Gloucester) stíhací squadrony, jež získal 62 [61+1]  potvrzených sestřelů. Velice dobře si vedla i 616. squadrona, vyzbrojená proudovými letouny Meteor Mk.I, jejíž piloti sestřelili celkem 16 střel V-1. Prvním proudovým pilotem, který dosáhl vzdušného vítězství byl F/O P. J. Dean. V pátek 4. srpna 1944 zaútočil odpoledne ve svém stroji EE216 na jednu V-1, ale jeho kanóny selhaly a tak svého protivníka zneškodnil podebráním křídlem. Vychýlená V-1 explodovala na zemi v prostoru Headcorn v hrabství Kent.
   Velení RAF rozhodlo směrnicí z 5. července 1944, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche bude počítána jako sestřel  jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zasažená až nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepřátelského letounu. Touto direktivou mělo dojít k větší motivaci pilotů sestřelovat letounové střely ještě nad mořem, kde jejich dopad nikoho neohrožoval. Divery zasažené „nad otevřenou krajinou“, ještě před Londýnem, sice neohrozily hlavní město, ale i přesto často zabíjely. Velmi těžké období zažívalo především Kentské hrabství, jež získalo příhodnou přezdívku „Bomb Alley“.  Zvažovaný systém započítávání letounových střel coby sestřelených letounů do celkového skóre stíhačů RAF se však nikdy neujal a výsledky jsou uváděny vždy odděleně. S/Ldr Joseph Berry, který by se tímto systémem stal nejúspěšnějším stíhačem západních spojenců, není do vyvolené skupiny stíhacích es vůbec zahrnován.
   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.




Letounová střela V-1.

Letounová střela V-1 zachycená v letu těsně před tím, než dopadla a explodovala v Londýně.

Snímek zachycuje střelu V-1, které se podařilo dostat přes Britskou protivzdušnou obranu a padá na Londýn, 15. června 1944.


Letounová střela V-1.


Letounová střela V-1.

Squadron Leader Joseph Berry DFC & Two Bars.

Oberst Max Wachtel, velitel Flak-Regimentu 155 (W), což byl v podstatě jen krycí název pro první jednotku pro obsluhu střel s plochou dráhou letu na světě. M. Wachtel stál v jejím čele od jejího zformování 15. srpna 1943 do 5. března 1945, kdy předal velení Maj Heinrichu Steinhoffovi.

Letounová střela V-1 (Fieseler Fi 103).

Supermarine Spitfire F.Mk.XIV, NH718, 3W○G, Flg Off R. F. Burgwal, 322. nizozemská stíhací squadrona, West Malling, 8. červenec 1944. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších Spitfirů F.Mk.XIV během Anti-Diver operací, jehož piloti sestřelili celkem 8,5 V-1. První sestřel na tomto letounu zaznamenal jihoafrický velitel 322. nizozemské squadrony Maj Keith Kuhlmann 23. června 1944. V červenci stejný pilot přidal další sestřel. Poté na tomto letounu získal další dva sestřely Flg Off Jan Jongbloed. Ovšem nejúspěšnejším pilotem NH718 se stal Flg Off Rudi Burgwal, který na tomto letounu 8. července 1944 zaznamenal celkem 4,5 sestřelu, přičemž polovičního vítězství nad V-1 dosáhl ve spoluúčasti s Tadeuszem Karnkowským.


[1] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno.