pondělí 30. září 2019

Kalendárium, 30. září 1941


V úterý 30. září 1941 se dala do pohybu vojska skupiny armád Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka v novém náporu směrem k Moskvě, který nesl krycí název Tajfun. V jejím rámci došlo k dalším velkým obkličovacím operacím — u Vjazmy a Brjansku, hlavní cíl operace — dobytí Moskvy — však nebyl splněn. 

Podle plánů německého vrchního velení měl útok na Moskvu, který dostal krycí jméno Tajfun, proběhnout ve dvou fázích.
    1. Průlom obrany sovětského západního frontu severně a jižně od dálnice Smolensk-Moskva. Vysunutí dvou tankových skupin vpřed (3. tanková skupina jako severní a 4. jako jižní). Tím se měla vytvořit ramena kleští. Spojením čelistí u Vjazmy uzavřít v kotli nepřátelské síly stojící před frontou. Současně zaútočit Guderianovou tankovou skupinou z jihozápadu, tedy z prostoru u severoukrajinského Hluchova na Orel a proniknout do Jeremenkova týlu. Pak změnit směr postupu na Brjansk a obklíčit tak tři sovětské armády.
    2. Pronásledování unikajících nepřátelských sil na široké frontě všemi třemi tankovými skupinami. Úder až k Moskvě a její dobytí nebo obklíčení.

Vojenská síla, se kterou polní maršál Fedor von Bock vytáhl do boje, zahrnovala tři pěší armády (9., 4. a 2.), obě tankové armády skupiny armád Střed (Guderianova 2. a Hothova 3.), a Hoepnerovu 4. tankovou armádu. Celkem bylo shromážděno čtrnáct tankových a osm motorizovaných divizí, dvě motorizované brigády a čtyřicet šest pěších divizí. Ofenzívu podporovaly dvě letecké armády. To vše doplňovaly silné oddíly protiletadlového dělostřelectva. Němci si vytvořili převahu v tancích a letadlech 2:1, v dělech 3:1.

Operace byla zahájena v úterý 30. září 1941 na jižním křídle skupiny armád Střed 2. tankovou armádou výpadem v prostoru Putivl-Hluchiv směrem na Orel, který byl dobyt 3. října. V této kritické chvíli povolal Stalin Žukova, který se ujal řízení obrany Moskvy. 13. října padla Kaluga, která leží 160 kilometrů jihozápadně od Moskvy. 14. října dobyl čelní odřad z 1. tankové divize město Kalinin, které leží 150 kilometrů severozápadně od Moskvy, přerušil železniční trať Leningrad-Moskva a dobyl jediný most přes Volhu, který padl za druhé světové války německým vojskům do rukou neporušený. Téhož dne Adolf Hitler sebevědomě prohlásil, že Rusko bylo poraženo.

14. října stála také pěší divize SS „Das Reich“ u Borodina, 100 kilometrů před Moskvou. Sovětská obrana byla posílena vojenskou jednotkou ze Sibiře, která disponovala novými tanky T-34 a KV-1. Pluky divize SS „Das Reich“, brigáda Hauenfeld z 10. tankové divize se 7. tankovým plukem, jeden oddíl 90. dělostřeleckého pluku a 10. motocyklový prapor zahájily akce proti Sibiřanům, kteří byli ostřílení váleční veteráni. Sověti nasadili do boje i své reaktivní raketomety „Kaťuše“. Ztráty divize „Das Reich“ byly tak vysoké, že její třetí pěší pluk byl rozpuštěn. 18. října prorazili Němci obranu a 20. října byl v Moskvě vyhlášen stav obležení. Německá 10. tanková divize pak zlomila poslední odpor sovětských jednotek 19. října, kdy padl Možajsk. Podzimní počasí se neustále zhoršovalo a pohyb vojsk komplikovalo všudepřítomné bahno. Německým vojskům se komplikovala situace se zásobováním, protože z jedné poloviny dopravních kapacit byli odkázáni na koňské potahy. Navíc se začaly projevovat údery partyzánů na komunikace a dopravní uzly, což mělo další následky.

Počátkem listopadu začalo mrznout a boje byly znovu obnoveny v plné síle. Stalin však byl v té době již přesvědčen, že od Japonska mu na východních hranicích nehrozí žádné nebezpečí, a tak byly k Moskvě ze Sibiře posílány vlakové transporty, které přivážely vycvičené, vyzbrojené a válkou s Japonskem ostřílené elitní jednotky, celkem 40 divizí o 700 tisících mužích. Část těchto vojsk provedla 7. listopadu (výročí VŘSR) vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, odkud šla přímo na frontu. Dne 15. listopadu byl zahájen klešťový útok, při kterém stála německá vojska na severu 45 km a na jihu 90 km od Moskvy. Vleklé boje před Moskvou trvaly do konce listopadu a Němci utrpěli četné ztráty. Dne 24. listopadu byla obsazena Krásná Poljana, kam byla umístěna baterie těžkých děl, které měly ostřelovat Moskvu. Dne 25. listopadu však podnikli Sověti protiútok a Krásnou Poljanu dobyli zpět. Žukov byl přesvědčen, že útok německých vojsk ztrácí dynamiku, která byla způsobena jejich vyčerpáním, stavem techniky i nevyhovujícím logistickým zabezpečením. Proto požádal Stalina o přidělení dalších sibiřských vojsk pod jeho velení. Stalin jeho žádosti 29. listopadu vyhověl. Dne 1. prosince zasedal štáb Západního frontu, přičemž bylo stanoveno, že protiútok sovětských vojsk začne 6. prosince. Téhož dne provedla německá vojska čelní útok a 4. prosince 1941 se za velkých ztrát dostala již 30 km před Moskvu a Kreml byl prý vidět vojenskými dalekohledy. 5. prosince začalo výrazně mrznout, teplota klesla až na – 30 stupňů Celsia. Němci nebyli na tuto situaci připraveni – nešly jim nastartovat motory u tanků, aut a letadel, vojáci neměli odpovídající zimní oblečení, navíc se jim nedostávalo potřebné množství zásob. A právě 5. prosince zahájila sovětská vojska Kalininského frontu severně od Moskvy protiútok, který byl předzvěstí rozsáhlejší ofenzívy.

6. prosince zahájily čerstvé sovětské jednotky ze Sibiře (byly zde 3 nově zformované sovětské armády) mohutnou protiofenzívu, při které sovětské letectvo získalo poprvé vzdušnou převahu. Byly ničeny německé jednotky, němečtí vojáci se dostávali do zajetí. Před Moskvou zůstalo obrovské množství techniky, kterou Wehrmacht nestačil stáhnout zpět. Útok, který vedl Koněvův Kalininský front, Žukovův Západní front a Timošenkův Jihozápadní front, zahnal Němce o 150 – 300 km zpět. 16. prosince 1941 sice Adolf Hitler zakázal von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom ohrožení Skupiny armád Střed. Německá vojska se po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela. Žukov sice pokračoval v útoku, ale neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Proto na jaře roku 1942 přešel do defenzívy. Moskva však byla zachráněna a už nikdy později nebyla přímo ohrožena. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_před_Moskvou

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Битва_за_Москву
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Moscow
[4] https://www.valka.cz/511-Bitva-o-Moskvu
[5] https://www.fronta.cz/moskva-1941




sobota 28. září 2019

Kalendárium, 28. září 1916


Ve čtvrtek 28. září 1916 se v západním Londýně narodil Stanley Gordon Orr, nejúspěšnější stíhací letecké eso Royal Navy / Fleet Air Arm se čtrnácti sestřely.

Stanley Gordon Orr vyrůstal v zámožné rodině burzovního makléře, avšak po pádu burzy na Wall Street musel Orr opustit internátní školu a po dokončení vysoké školy působil jako učeň v automobilovém průmyslu. V 19 letech začal pracovat pro firmu Handley Page. Po třech letech, při kterých pomáhal při vývoji nového bombardéru, se Orr rozhodl vstoupit do Královského letectva (Royal Air Force). Neprošel vyšetřením zraku, což ho ale neodradilo. Britské námořní letectvo nedávno administrativně přešlo od RAF pod Britské námořnictvo a Orr se rozhodl přihlásit tam. Byl nervózní, když měl podstoupit vyšetření zraku ve stejné budově a ve stejné místnosti, kde napoprvé neuspěl. Tentokrát ale narazil na jiného doktora, a zkouškou prošel.

V hodnosti podporučíka byl zařazen do Královské námořní dobrovolnické zálohy. Podstoupil svůj výcvik na letadlové lodi HMS Argus. Ta vznikla přestavěním zaoceánské dopravní lodi a v roce 1918 se stala jednou z prvních letadlových lodí vůbec. Následoval výcvik u 7. E.T.S. a 11. F.T.S RAF a 9 Air Gunnery School. Poté, co se kvalifikoval jako pilot, byl Orr vybrán ke stíhačům a počátkem roku 1940 sloužil na letounech Sea Gladiator a Skua u 759. námořní letecké perutě (NAS). V dubnu 1940 přešel k 770 peruti. Dokončil námořní výcvik a v květnu 1940, krátce poté, co se oženil, byl zařazen k 806. NAS - frontové peruti vybavené letadly Skua a Roc.

Tato peruť byla dislokována na letišti Hatston na Orknejských ostrovech. Zde se Orr účastnil svých prvních bojových vzletů. Úkolem 806. NAS bylo bombardování lodí a infrastruktury v Norsku. Peruť se poté přesunula na letiště RAF v Detlingu v panství Kent, a kryla ze vzduchu evakuaci vojáků z Dunkirku. 806. NAS pak přezbrojila na stroje Fairey Fulmar a v červnu 1940 se nalodila na letadlovou loď HMS Illustrious.

S tímto letounem, a také se zařazením ve Středomoří se naplno projevil Orrův talent. 4. září se spolupodílel na sestřelu bombardéru Savoia SM.81 nad Dodekanéskými ostrovy, a o dva týdny později sestřelil hydroplán Z.501. Do konce roku si nárokoval sedm sestřelů (dohromady i se sdílenými) a za jeho podíl na útocích na německé síly v oblasti byl vyznamenán Křížem za vynikající službu.

10. ledna 1941 byla HMS Illustrious napadena dvěma italskými bombardéry SM.79 a až čtyřiceti střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka patřící k I./StG 1 a II./StG 2. Orr byl spolu s nadporučíkem Grahamem Hoggem zrovna ve vzduchu a neváhali okamžitě zaútočit na nepřátelské bombardéry. Ty se jim podařilo odehnat od letadlové lodi a jeden dokonce sestřelili. Oba piloti ale vyčerpali své zásoby munice – Fulmar Mk.I měl zásobu 750 nábojů na hlaveň (což bylo dvakrát tolik, než měl v té době Spitfire). To byl důkaz robustní konstrukce italských bombardérů, nebo také nevhodnosti ráže 7.62 mm pro vzdušné souboje.

I když už Orr neměl ve zbraních žádné náboje, byl odhodlán letadlovou loď dále bránit. Vystoupal skrz hustou protiletadlovou palbou a vrhnul se na německé střemhlavé bombardéry. Několik z nich se ze strachu před jeho letounem rozhodlo přerušit nálet. I přes všechnu snahu pilotů byla Illustrious šestkrát zasažena. Loď musela změnit kurz na Maltu a tam provést nutné opravy. 

Orr a jeho kolegové byli přesunuti na maltské letiště Hal Far. Illustrious zakotvila ve Velkém přístavu a letouny Fulmar byly často zaměstnávány italskými a německými bombardéry, které měly za cíl jak ochromenou letadlovou loď, tak i ostrov samotný. 5. února sestřelil Orr stroj Ju 88, když se po útoku na ostrov snažil vrátit zpátky na základnu. To byl jeden z pěti sestřelů, které si Orr na Maltě nárokoval a to mu vyneslo přezku na stuhu k jeho Kříži za vynikající službu.

Na lodi Illustrious proběhly nejnutnější opravy a loď byla odvelena ze Středozemního moře pro provedení kompletních oprav. 806. NAS byla přesunuta na letadlovou loď HMS Formidable, ze které Orr létal jako doprovod britských námořních bombardérů při bitvě u Matapanu, kde sestřelil dva nepřátelské letouny. Formidable ale následovala osud Illustrious – byla poškozena střemhlavými bombardéry Stuka a musela se vydat k pohotovostním opravám na ostrov Malta před tím, než odplula do Spojených států k velkým opravám. 806. NAS byla opět přesunuta, tentokrát do Egypta, na letiště u Dekheily. Zde byla vybavena přebytečnými stroji RAF Hawker Hurricane a létala při invazi do Sýrie proti silám Vichystické Francie.

V srpnu 1941 byly zbytky 806. NAS spojeny do 269. Královské stíhací perutě. Orr byl poslán zpět do Británie na odpočinek po téměř 18 měsících frontové služby. Strávil rok jako instruktor u 760. peruti na letišti v Yeoviltonu, byl povýšen do hodnosti poručíka a v srpnu 1942 byl vyslán do Spojených států jako velitel nově zformované 896. NAS. Po výcviku jeho perutě na strojích Grumman Martlet (bitské načení letounů Grumman F4F Wildcat) se v únoru 1943 Orr nalodil na HMS Victorious. Jeho velení ale netrvalo dlouho - dostal obrnu, ze které se musel několik týdnů léčit v Pearl Harboru a následně byl poslán zpět do Británie.

V srpnu 1943 dostal Orr, už v hodnosti majora, velení nad 804. NAS, která létala na strojích Grumman Hellcat. Tato peruť, která operovala z lodi HMS Ranger a následně HMS Emperor, měla za úkol chránit počátkem roku 1944 spojenecké konvoje a také útočit na nepřátelské lodě u pobřeží Norska. V březnu byla 804. NAS určena v rámci druhé fáze Operace Tungsten ke krytí letounů britského námořnictva při útoku na loď Tirpitz. Orr velel druhé útočné skupině a za to si vysloužil druhou přezku ke Kříži za vynikající službu.

Jeho poslední bojový vzlet během Druhé světové války přišel 14. května, kdy smíšená formace Hellcatů z 804. a 800. NAS zničila poblíž Viktenských ostrovů pět hydroplánů Heinkel He 115. Orrovi byla připsána účast na jednom ze sestřelů. Byl to jeho poslední sestřel, a zároveň i poslední zaznamenaný sestřel letadla Luftwaffe letounem Hellcat. Konec války ho zastihl na pozici hlavního leteckého instruktora na letišti v Henstridge. Nějakou dobu poté se živil jako testovací pilot na letišti Boscombe Down. Byl mu udělen Letecký kříž za jeho průkopnickou činnost při přistání proudových letadel na letadlových lodích.

Orrova bojová kariéra ale neskončila. V Korejské válce vzlétal z lodi HMS Ocean k útokům na pozemní cíle. Poté se vrátil k testovacím letům a v hodnosti generálporučíka odešel v roce 1966 do výslužby. Zemřel v srpnu 2003 v 86 letech.

Autor textu Mark Barber (warthunder.com)
Doplňky v textu Jan Šafařík








Tabulka sestřelů:
4. 9. 1940 1 Ca.133
17. 9. 1940 1 Z.501
29. 9. 1940 1 Z.201
9. 11. 1940 1 Z.506B
12. 11. 1940 ½ Z.501
13. 11. 1940 ½ Z.506B
28. 11. 1941 1 CR.42
10. 1. 1941 ½ S.79
16. 1. 1941 1 Ju 88
5. 2. 1941 ½ Ju 88
21. 4. 1941 ½ Do 24
22. 4. 1941 ⅓ Ju 88 pravděpodobně
9. 5. 1944 2 ve spol. BV 138
14. 5. 1944 ½ He 115
14. 5. 1944 ½ He 115 na vodě
14. 5. 1944 ½ He 115 na vode

Vyznamenání:
Distinguished Service Cross & Two Bars
Air Force Cross
Mentioned in Despatches

Prameny:
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher - Massimello, Giovanni - Guest, Russell: A History of the Mediterranean Air War, 1940-1945, Volume One: North Africa, June 1940-January 1942, Grub Street Publishing; June, 2012.
[3] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jejího Veličenstva /1, FAA 1939-1941, Votobia 1996.
[4] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jeho Veličenstva /3, FAA 1943-1944, Jota Military, Brno 2003. 
[5] Thomas, Andrew: Royal Navy Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 75, Osprey Publishing, March 2007.
[6] https://en.wikipedia.org/wiki/Stanley_Orr
[7] https://warthunder.com/cz/news/1177--cz

čtvrtek 26. září 2019

Kalendárium, 26. září 1965


V neděli 26. září 1965 poprvé vzlétl letoun LTV A-7 Corsair II. Jednalo se o podzvukový lehký útočný letoun, schopný provozu na letadlové lodi, vyráběný společností Ling-Temco-Vought. Původně měl u US Navy nahradit stroje Douglas A-4 Skyhawk. Do služby vstoupil během války ve Vietnamu, později byl přijat i v americkém letectvu a začal nahrazovat letouny Douglas A-1 Skyraider, North American F-100 Super Sabre a Republic F-105 Thunderchief. A-7 vycházel z nadzvukového letounu F-8 Crusader a také byl mezi prvními, který používal head-up display (HUD), což je průhledový displej na čelním štítku. Přestože byl letoun A-7 Corsair II vyvinut ze stíhačky Vought F-8 Crusader, vznikl tak stroj zcela nový. Konstruktéři u A-7 snížili jeho výkonnost, takže již dosahoval pouze vysokých podzvukových rychlostí, což ovšem umožnilo dramaticky snížit hmotnost celé konstrukce a současně docílit ohromného prodloužení doletu čtyřikrát většího bojového nákladu. Vývoj letounu probíhal velmi rychle a první stroje vstoupily do služby v říjnu 1966 a zakrátko se již účastnily bitev ve Vietnamu. Přestože byl Corsair II vyvinut pro potřeby námořního letectva, do výzbroje také zařadilo menší počet letounů verze A-7D i USAF. Během války ve Vietnamu mělo letouny A-7 ve výzbroji celkem 27 perutí, které s těmito letouny absolvovaly více než 90 000 bojových vzletů. Stroje Corsair II se účastnily také první války v Perském zálivu v roce 1991. Ze služby u námořnictva byla tato letadla vyřazena až roku 1993 a nahrazena typem F/A-18.








Kalendárium, 26. září 1939


V úterý 26. září 1939 došlo k prvnímu britskému potvrzenému sestřelu německého letounu během II. světové války. Tento den došlo nad Severním mořem k sestřelu německého průkumného hydroplánu Dornier Do 18 letounem Blackburn Skua z 803. squadrony FAA (Fleet Air Arm)  Německý letoun nesl označení KG+YK a pilotoval ho Leutenant zur See Freiherr von Reitzenstein ze stavu Staffel 2./KüFlGr.506. Jeho úkolem bylo sledovat silný britský svaz, jehož součástí byla i letadlová loď HMS Ark Royal.

Vítězství bylo připsáno osádce stroje Blackburn Skua Mk.II, s/n L2873, „A7M“, kterou tvořili pilot Lieutenant Bruce Straton McEwen a navigátor/radista/pozorovatel/střelec Petty Officer B. M. Seymour. Na sestřelu se podílela rovněž osádka druhého letounu: pilot C. L. G. Evans a navigátor Lt. W. A. Robertson.

Díky poválečným výzkumům je známo, že zničený Do 18 představoval nejen první vzdušné vítězství Blackburnů Skua FAA, ale byl rovněž prvním letounem Luftwaffe, prokazatelně zničeným během druhé světové války britským letounem.






Prameny:
[1] Ramsey, Winston G.: The Blitz Then and Now, volume 1: September 3, 1939 - September 6, 1940, After The Battle Publication, London 1987.
[2] Shores, Christopher - Ehrengart, C.-J. - Foreman, J. - Weiss, H. - Olsen, C.: Fledgling Eagles. The Complete Account of Air Operations During the "Phoney War" and Norwegian Campaign, 1940. Grub Street, London 1991. 
[3] Shores, Christopher - Ehrengart, C.-J. - Foreman, J. - Weiss, H. - Olsen, C.: Začátek cesty, Podivná cesta, Dánsko, Norsko, Mustang 1996. 
[4] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jejího Veličenstva /1, FAA 1939-1941, Votobia 1996.

[5] Šnajdr, Miroslav: Blackburn Skua (1), https://www.valka.cz/13615-Blackburn-Skua-1 
[6] The first aerial victory of a British pilot/gunner during the WW II, https://juhansotahistoriasivut.weebly.com/the-first-aerial-victory-of-a-british-pilotair-gunner-during-the-ww-ii.html

úterý 24. září 2019

Kalendárium, 24. září 1958


Ve středu 24. září 1958 se nad Tchajwanským průlivem rozhořela letecká bitva, která vstoupila do dějin. Taiwanští piloti z 2, 3. a 5. stíhacího křídla (lien tchuj) v něm poprvé ve vzdušném souboji úspěšně použili raketu AIM-9B Sidewinder. Ten den se rozhořel souboj mezi 30 letouny Mikojan-Gurjevič MiG-15 a MiG-17 Letectva Čínské lidové republiky a 14 letouny North American F-86F Sabre 2, 3. a 5. stíhacího křídla Letectva Čínské republiky (Tchaj-wanu) v němž si tchajwanští piloti nárokovali celkem 11 jistých sestřelů, z toho 4 dosažené raketami. Celkové nároky však byly nejspíš dosti nadhodnocené, Čínská lidová republika přiznává ztrátu pouhé jedné stíhačky MiG-15 a poškození MiGu-17.

Seznam sestřelů Čínské republiky (Tchaj-wanu) dne 24. září 1958:
44. čung tchuj / 2. lien tchuj
2 MiG-17 Ťien I-tiang
1 MiG-17 Li Šu-jüan
1 MiG-17 + 1 MiG-17 pravděpodobně Sung Chung-jen
1 MiG-17 Fu Čun-sien

41. čung tchuj / 2. lien tchuj
1 MiG-17 MaTa-pcheng
1 MiG-17 Sia Ťi-min

2. lien tchuj
½ MíG-17 Tang Ťi-min
½ MiG-17 Li Caj-čuan
1 MiG-17 Wang Lüan-po
1 MiG-17 pravděpodobně Liou Keng-Jüan

26. čung tchuj / 5. lien tchuj
1 MiG-17 Tien Si-san

8. čung tchuj / 3. lien tchuj
1 MiG-17 Če Ťing-čun






Prameny:
[1] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války 2., Asie, 1. část, in Aero Plastic Kits Revue, No. 30, 1994. 
[2] Polák, Tomáš: Tchai-wan versus ČLR aneb Číňané proti Číňanům, in Aero Plastic Kits Revue, No. 70, 1999. 

úterý 17. září 2019

Kalendárium, 17. září 1944


Den Československého letectva / Den letectva

V neděli 17. září 1944 se stal historickým okamžikem odletu pilotů 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku v SSSR z přífrontového pásma na povstalecké Slovensko. Pluk po následujících šest týdnů úspěšně operoval prakticky v obklíčení, hluboko v týlu nepřítele (což byl ojedinělý případ v druhé světové válce) a jeho příslušníci svým mimořádným působením zapsali další ze slavných kapitol do historie čs. letectva. 

Po zahájení SNP přeletěli velitelé na 4 letadlech 15. září 1944 na letiště Tri Duby prozkoumat možnost operování přímo z povstaleckého území. Pro zranění zůstal npor. Stehlík na Slovensku i s letadlem La-5FN trupového čísla 88. Ostatní tři velitelé přeletěli zpět. Po podání hlášení rozhodl generál Krasovský o přesunu celého pluku.
17. září 1944 odletělo zbývajících 21 letadel. Při mezipřistání v Krosně byl poškozen La-5FN trupového čísla 95 pilota Rudolfa Borovce. Na polním letišti Zolná u Zvolena přistálo téhož dne 20 letadel. Zolná byla vybrána jako bezpečnější místo ve srovnání s často bombardovanou základnou Tri duby. Pluk se pokoušel o nasazení také na nevyhovujícím polním letišti Rohozná a později v říjnu 1944 se pluk přemístil na Tri Duby, protože Zolná byla pro rozbahněnou plochu již nepoužitelná. Po příletu na Slovensko se pluk stal se součástí 1. československé armády na Slovensku a podařilo se mu vybojovat nadvládu nad vzdušným prostorem povstaleckého území

Sestava pluku byla následující:
    Velitel pluku škpt. František Fajtl "bílá 58"
    Zástupce velitele pluku škpt. Jan Klán "bílá 39"
    Náčelník štábu pluku kpt. Stanislav Rejthar "bílá ?"
    por. Rudolf Borovec "bílá 95" zůstala v Krosnu
    Pobočník velitele: por. Jiří Sehnal
    Inženýr pluku: por. Vinogradov
    Vrchní zbrojíř: por. Kaplun
    Hlavní mechanik: por. Babiněr
    Spoj. důstojník: ppor. Šumilov
    Lékař: kpt. Karandajev

Piloti 1. perutě: (určena pro stíhání)
    Velitel: npor. Josef Stehlík "bílá 88"
    Zástupce velitele: ppor. Leopold Šrom "bílá 71"
    ppor. František Štička
    ppor. Jan Skopal "bílá 37"
    ppor. Stanislav Hlučka "bílá 24"
    ppor. Stanislav Tocauer "bílá 19"
    ppor. Pavel Kocfelda "bílá 13"
    šrtm. Antonín Vendl "bílá 23 s malou hvězdičkou"
    rtm. Ludovít Dobrovodský

Piloti 2. perutě: (určena pro podporu pozemních vojsk)
    Velitel: npor. František Chábera "bílá 02"
    Zástupce: ppor. Tomáš Motyčka "bílá 20"
    ppor. Jiří Řezníček
    ppor. Ladislav Valoušek "bílá 69"
    ppor. František Kruťa
    ppor. František Loucký "bílá 65"
    ppor. František Vaculík "bílá 74"
    ppor. Bohuslav Mráz "bílá 23"
    šrtm. Anton Matúšek "bílá 62"

Za dobu účasti pluku v SNP uskutečnili jeho letci 573 bojových letů v trvání 376 operačních hodin, zaznamenali 9 potvrzených a 10 pravděpodobných sestřelů nepřátelských letadel. 11 nepřátelských letadel zničili na zemi. Dále zničili 77 nákladních a 13 osobních automobilů, 3 dělostřelecké a 3 minometné baterie, 2 tanky a 3 lokomotivy. Při útocích na pozemní cíle zahynuli: ppor. F. Vaculík, ppor. B. Mráz, a ppor. T. Motyčka. V horách jako partyzáni zahynuli: por. R. Borovec, ppor. Medveděv a staršina Šapošnikov.







[1] Rajlich, Jiří: Nálet na Piešťany 18. září 1944, in Hobby historie, No. 27, červenec - srpen 2014. 
[2] Rajlich, Jiří - Režná, Jitka: Generál Fajtl, slovem historika, rodiny a objektivem fotografů, Svět křídel, Cheb 2012.
[3] Vodičková, Kristýna: Životní osudy Stanislava Hlučky (stíhacího pilota na západní a východní frontě 2. světové války), Diplomová práce, Katedra historie, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2015.
[4] Vodičková, Kristýna: Stanislav Hlučka, Stíhací pilot z Blažovic, vydala Obec Blažovice, 2016. 

Kalendárium, 17. září 1944


   V neděli 17. září 1944 začala největší výsadková vojenská operace v dějinách, která nesla krycí jméno Operace Market Garden. Uskutečnila se u nizozemských měst Arnhemu a Nijmegenu a jejich cílem bylo obsazení řady důležitých mostů přes ramena řeky Rýn a dalších míst v Němci okupovaném Nizozemsku za pomoci mohutného nasazení výsadkářů a techniky shozené na padácích do týlu nepřítele (část Market). Následovat měl přesun spojeneckých motorizovaných a tankových oddílů od belgických hranic na výsadkáři zajištěná místa (část Garden). Úspěšně provedená operace by Spojencům umožnila obejít ze severu tzv. Siegfridovu linii, proniknout na německé území, rychle Německo porazit a ukončit tak válku ještě v roce 1944. 
   Bilance ambiciózně pojaté operace byla dosti rozporuplná. Výsadková část operace skončila úspěchem a Spojencům se nakonec podařilo postoupit do hloubky 80 kilometrů a rozšířit průlom na 25 až 40 kilometrů. Tím si upevnili své postavení na severním křídle západní fronty. Na straně druhé však hlavního cíle operace nedosáhli. Nebyli s to porazit nepřítele v Nizozemsku a vytvořit příznivé podmínky k obchvatu Siegfriedovy linie od severu. Brána do Německa zůstala zavřená. Pozemní část operace skončila „bravurní porážkou“ („the gallant defeat“). Spojenečtí velitelé v čele s Montgomerym zcela ignorovali zpravodajské informace o dvou německých tankových divizích v prostoru výsadků.



pondělí 9. září 2019

Kalendárium, 9. září 1972


V sobotu 9. září 1972 dosáhl Captain Charles “Chuck” DeBellevue dvou sestřelů severovietnamských letounů Mikojan-Gurjevič MiG-19 a stal se tak prvním leteckým esem Vietnamské války na pozici Weapon Systems Officer (WSO) v sestavě amerického vojenského letectva USAF a současně nejúspěšnějším americkým leteckým esem s šesti sestřely. Tento den letěl s Capt. John Maddenem, Jr. (Maddenův první a druhý sestřel) První čtyři sestřely získal DeBellevue jako WSO Capt Richarda S. Ritchieho.

Tabulka sestřelů:
10/5/72 MiG-21 F-4D 66-7463/OY 555th TFS/432nd TRW Capt R S Ritchie/Capt C B DeBellevue ‘Oyster 03’ AIM-7E
8/7/72 MiG-21 F-4E 67-0362/ED 555th TFS/432nd TRW Capt R S Ritchie/Capt C B DeBellevue ‘Paula 01’ AIM-7E-2
8/7/72 MiG-21 F-4E 67-0362/ED 555th TFS/432nd TRW Capt R S Ritchie/Capt C B DeBellevue ‘Paula 01’ AIM-7E-2
28/8/72 MiG-21 F-4D 66-7463/OY 555th TFS/432nd TRW Capt R S Ritchie/ Capt C B DeBellevue ‘Buick 01’ AIM-7E-2
9/9/72 MiG-19 F-4D 66-0267/OY 555th TFS/432nd TRW Capt J A Madden/Capt C B DeBellevue ‘Olds 01’ AIM-9J
9/9/72 MiG-19 F-4D 66-0267/OY 555th TFS/432nd TRW Capt J A Madden/Capt C B DeBellevue ‘Olds 01’ AIM-9J

F-4D-29-MC, 66-7463, Capt R. S. Ritchie a Capt C. B. DeBellevue, 555th TFS / 432nd TRW, Udorn RTAB, 10 květen 1972.

F-4E-36-MC, 67-0362, Capt R. S. Ritchie a Capt C. B. DeBellevue, 58th TFS / 432nd TRW, Udorn RTAB, 8. červenec 1972.

F-4D-29-MC, 66-7463, Capt R. S. Ritchie a Capt C. B. DeBellevue, 555th TFS / 432nd TRW, Udorn RTAB, 28. srpen 1972.

F-4D-29-MC, 66-0267, Capt J. A. Madden a Capt C. B. DeBellevue, 555th TFS / 432nd TRW, Udorn RTAB, 9. září 1972.

čtvrtek 5. září 2019

Balóny nad Sovětským svazem, Americké špionážní balony v akci

Střípek z právě vycházejícího speciálu Centurion (Collector's edition) - V nadzvukové éře, Nový rozměr letecké války, č. IV, 2019.


Balóny nad Sovětským svazem, Americké špionážní balony v akci

Konec druhé světové války v září 1945 sice přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Postupně byla mezi Východem a Západem spuštěna takzvaná „železná opona“ a obě strany se snažily o svém protivníkovi získat co možná nejvíce informací.

V hledáčku západních zpravodajských služeb se ocitl především sovětský vojenský průmysl, atomový a kosmický výzkum. K získávání zpravodajských informací byly s rozvojem techniky využívány speciální letouny pro leteckou špionáž, které pak s rozvojem kosmického výzkumu začaly postupně nahrazovat špionážní družice. Během padesátých až sedmdesátých let minulého století se však nad Sovětským svazem a zeměmi východního bloku objevil zvláštní protivník v podobě vysoko letících špionážních balónů. ...

Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun

Střípek z právě vycházejícího speciálu Centurion (Collector's edition) - V nadzvukové éře, Nový rozměr letecké války, č. IV, 2019.


Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun

Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní.

...

Postrach „Sejbrů“, major Nikolaj Vasiljevič Sutjagin

Střípek z právě vycházejícího speciálu Centurion (Collector's edition) - V nadzvukové éře, Nový rozměr letecké války, č. IV, 2019.


Postrach „Sejbrů“, major Nikolaj Vasiljevič Sutjagin

V neděli 25. června 1950 napadla severokorejská armáda, tiše podporovaná Sovětským svazem, zcela nečekaně Jižní Koreu s cílem násilně spojit obě země. Organizace spojených národů se však rozhodla zakročit. Rozjela se tak „policejní akce“, která se postupně změnila ve zcela regulérní válečný konflikt.

Na obou stranách fronty se bojů aktivně účastnilo i vojenské letectvo a nejúspěšnějším stíhačem celého konfliktu se stal sovětský „dobrovolník“, přezdívaný Postrach „Sejbrů“, major Nikolaj Vasiljevič Sutjagin s celkem dvaadvaceti sestřely. ...