pátek 3. února 2023

Kalendárium, 3. únor 1955


Ve čtvrtek 3. února 1955 došlo k oficiálnímu ukončení válečného stavu s Německem, stalo se tak prohlášením prezidenta republiky Antonína Zápotockého o zastavení válečného stavu s Německem.

Většina západních států (ale také třeba Jugoslávie) oficiálně ukončila válečný stav s Německem během roku 1951. Státy sovětského bloku oficiálně ukončily válečný stav s Německem až v roce 1955. Sovětský svaz tak učinil výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o zastavení válečného stavu mezi SSSR a Německem ze dne 25. ledna 1955.

Podle vzoru sovětského výnosu ukončilo válečný stav s Německem i Československo. Ukončení proběhlo jednostrannou československou deklarací, a to prohlášením prezidenta republiky Antonína Zápotockého o zastavení válečného stavu s Německem ze dne 3. února 1955. Prohlášení bylo do značné míry formulováno podle vzoru výnosu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Dne 18. února 1955 vydalo podobné prohlášení Polsko.

3. února 1955

Prohlášení prezidenta Československé republiky o zastavení válečného stavu s Německem.

Od chvíle, kdy hitlerovské Německo se dopustilo útočných činů proti bezpečnosti, nezávislosti a územní celistvosti Československa, nastal mezi Československou republikou a Německem válečný stav.

Československý lid prožil více než šest let okupace hitlerovským Německem a byl z fašistické poroby osvobozen vítězným bojem Sovětského svazu, který byl rozhodující silou protihitlerovské koalice.

Po zkušenostech s německým militarismem národy Československa právem požadují, aby německá otázka byla vyřešena tak, aby bylo vyloučeno nebezpečí nového ohrožení mírumilovných národů a současně byl německému lidu zajištěn mírový a demokratický rozvoj.

Cestu k tomu ukázala dohoda, uzavřená mezi čtyřmi velmocemi v roce 1945 v Postupimi, jejímž cílem bylo vytvořit jednotné Německo na demokratických a mírumilovných základech a uzavřít mírovou smlouvu s Německem.

V rozporu s trvalým úsilím vlády Sovětského svazu znemožnily západní velmoci dosáhnout dohody o mírovém sjednocení Německa a uzavření mírové smlouvy s ním. Rozhodující překážkou na cestě mírového sjednocení Německa jsou pařížské dohody, směřující k remilitarizaci západního Německa a jeho zapojení jak do existujících, tak i do nově vytvářených agresivních seskupení.

Maje na zřeteli, že se mezi Československou republikou a Německou demokratickou republikou rozvíjí všestranná spolupráce a stále více se upevňuje vzájemné porozumění a přátelství a že mezi oběma zeměmi není sporných a nevyřešených otázek,

a vycházeje ze zájmů národů Československa na mírové spolupráci s celým Německem a na vytvoření dobrých sousedských vztahů, které by se staly trvalým základem mírového soužití národů Československa s veškerým německým lidem, prohlašuji na základě usnesení vlády:

Válečný stav mezi Československou republikou a Německem se zastavuje.

Mezi oběma zeměmi vstupují v platnost mírové vztahy .

Zastavení válečného stavu s Německem nemění jeho mezinárodní závazky a nedotýká se práv a závazků vyplývajících pro Československou republiku z platných mezinárodních dohod čtyř velmocí o Německu, jakož i jiných mezinárodních aktů o Německu, jichž je Československá republika účastna.     

Pramen:
https://www.fronta.cz/dotaz/ukonceni-valecneho-stavu-s-nemeckem

čtvrtek 2. února 2023

Kalendárium, 2. únor 1974


V sobotu 2. února 1974 poprvé „oficiálně“ vzlétl legendární letoun General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Zkušební pilot Phil Oestricher v kabině prototypu s označením YF-16 (72-1567) provedl let trvající 90 minut, letadlo dosáhlo rychlost 740,8 km/h a výšku 9 144 m.

Ve skutečnosti se ale jednalo u druhý let. V neděli 20. ledna 1974 probíhaly na Edwardsově letecké základně (Edwards AFB) vysokorychlostní pojížděcí zkoušky prototypu nového bojového stroje YF-16, které se však tak trochu vymkly z ruky. Na vině byla v té době nová a neobvykle citlivá řídící páka typu joystick s elektronickým řízením umístěná na pravém panelu vedle pilota. A k tomu ještě bylo chybně nainstalováno ovládání průřezu výstupní trysky motoru.

Při vysoké rychlosti se YF-16 po nadzvednutí přídě podélně rozkmital a obrousil si výškovku o runway. A poté co se začal stáčet do strany a hrozilo, že skončí tragicky v písku vedle dráhy, když předtím ještě zavadil o zem raketou umístěnou na konci křídla, rozhodl se pilot zvednout letoun do vzduchu.

Tím zachránil nejen první prototyp, ale možná i sebe a nakonec celý program vývoje letounu. Po okruhu kolem letiště nevzrušeně přistál. Lehce poškozený YF-16 byl rychle opraven a 2. února tak mohl proběhnout už oficiálně naplánovaný první let v trvání 90 minut.

Radek Folprecht
https://www.idnes.cz/technet/technika/prvni-start-f-16.A140117_104007_tec_technika_mla



úterý 17. ledna 2023

Kalendárium, 17. leden 1922


V úterý 17. ledna 1922 se obci Dulovo na Podkarpatské Rusi narodil Stěpan Vajda, s největší pravděpodobností nejúspěšnější československé tankové eso. Svých prvních 7 úspěchů zaznamenal ještě před Duklou, pak byl povýšen a během Ostravské operace již velel tankové četě a později rotě, zde jeho posádka zaznamenala další čtyři vítězství. Padl u Tworkowa kulkou odstřelovače a posmrtně byl mj. vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR.

VAJDA Stěpan
podporučík pěchoty v záloze (kapitán in memoriam), 
nejúspěšnější čs. velitel tanku, velitel 4. tankové roty 2. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR, Hrdina Sovětského svazu
*17. 1. 1922, Dulovo, okr. Tačevo, Podkarpatská Rus
† 6. 4. 1945 Tworków (Tunskirch), Polsko

   Jeho otec Nikola první světovou válku prožil v Rusku jako zajatec. Po návratu na rodnou Podkarpatskou Rus se oženil. S manželkou Olenou měl celkem čtyři děti – syny Nikolu a Stěpana, dcery Irinu a Hanu. Snažil se všemi silami zabezpečit rodinu a často vyjížděl z chudého kraje za prací do světa – západní Evropy, SSSR i Ameriky. Díky tomu i díky svému nadání Stěpan mohl absolvoval nejen pět tříd obecné školy, ale i tři ročníky měšťanky a čtyři ročníky reálnéno gymnázia v Chustu (1936–1940). Pro výborný prospěch byl během prvního ročníku v prosinci 1936 osvobozen od školného a od následujícího školního roku dokonce pobíral i prospěchové stipendium. Na gymnáziu vyučovali ve velké míře čeští profesoři, což zřejmě pozitivně působilo na Vajdovu „československou“ orientaci.
   Po okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 začal i na něj doléhat tlak maďarizace (všichni studenti byli povinně zapojeni do mládežnické organizace Levente, jakési obdoby Hitlerjungend a mladí Rusíni – i Stěpanův bratr – byli nuceni sloužit v maďarské armádě). Proto se rozhodl k odchodu do Sovětského svazu. Hranice překročil 8. 8. 1940. Zde jej podobně jako tisíce jiných občanů Československé republiky čekala velmi draze zaplacená životní zkušenost. Byl zadržen sovětskými pohraničníky, vyšetřován ve věznicích ve Sanislavi, Charkově a Poltavě, kde jej za odsoudili „nezákonné překročení sovětských hranic“, kombinované s pochopitelně vykonstruovaným podezřením ze špionáže na tři roky nucených prací v pracovním táboře. V listopadu 1940 se Stěpan Vajda dostal až do tábora Ivděllag ve Sverdlovské oblasti. Snad pouze jeho mladý silný organismus mu dovolil přežít více jak dva roky vysilující dřevorubecké práce v tajze za mrazu a nedostatku jídla. Teprve 11. 1. 1943 se mu podařilo na základě „Úmluvy mezi Svazem sovětských socialistických republik a Republikou československou“ opustit Sibiř a odcestovat k záložnímu pluku v Buzuluku.
   Zde byl v hodnosti vojína dne 2. 2. 1943 odveden do československé zahraniční armády. V Novochopersku, kde se právě formovala 1. československá samostatná brigáda v SSSR, pak navštěvoval školu pro důstojníky v záloze, po jejímž dokončení by se stal velitelem pěší čety (od 30. 3. 1943). Protože čs. brigáda měla mít ve své organizaci i tankový prapor, bylo vybráno celkem na šest desítek jejích příslušníků, kteří získali potřebné znalosti v tankistickém kursu při 2. samostatné tankové brigádě v Tambově, kde Vajda již tehdy s velmi dobrým prospěchem získal specializaci mladšího mechanika-radisty a zároveň i pověst jednoho z nejlepších střelců z tankového kanónu i kulometu.
   V tankovém praporu byl svob. Vajda přidělen k osádce stroje velitele roty ppor. Josefa Buršíka. Jednalo se o T-34/76 vz. 1943 s bojovým jménem „ŽIŽKA“. 5. 11. tankový prapor, stejně jako celá brigáda, prošel svou první bojovou akcí a přitom si vedl velmi úspěšně jak na předměstích Kyjeva, tak i později ve městě samotném. Velitelská osádka při něm zničila jedno samohybné dělo, obrněný transportér, tři kanóny, dvě kulometná hnízda a dva dřevozemní objekty polního opevnění. Po osvobození Kyjeva byl Stěpan Vajda povýšen do hodnosti desátníka. S Buršíkovou osádkou bojoval v zimě 1943/1944 ve všech etapách tažení čs. brigády – kromě Kyjevské operace se v rámci Žitomirsko-berdičevské operace dále účastnil útoku na vesnici Rudu a Bílou Cerkev. Protože por. Buršík se některých bojů neúčastnil (důvody byly spojeny s převzetím jeho Zlaté hvězdy hrdiny SSSR a jeho zdravotní stavem), přebíral po něm Vajda zpravidla velení tanku. Za boj u Rudy, kde bezvadně zajišťoval spojení a ze spodního tankového kulometu zastřelil několik protivníků, obdržel 1. Čs. válečný kříž 1939.
   Když v lednu 1944 probíhala Korsuň-ševčenkovská operace, 1. čs. sam. brigáda v SSSR bránila po většinu doby úsek fronty u vesnice Buzovka na řece Horní Tykič. V bojích od 17. do 23. 1., kdy za mířidly tankového kanónu F-34 seděl četař Vajda, vyřadila velitelská osádka roty středních tanků minimálně tři obrněné cíle, především tanky typu Pz. Kpfw. IV. Za bojové úspěchy při obraně Buzovky byl Vajda vyznamenán 2. Čs. válečnými křížem 1939 a sovětským řádem Slávy III. stupně. Zimní kampaň ukončil v hodnosti rotného. Nedlouho po vzniku 1. čs. tankového pluku byl 15. 5. 1944 povýšen do hodnosti ppor. v zál. a o dva dny později převelen ke 2. tankovému praporu. Zde byl 28. 5. jmenován velitelem 1. čety 3. tankové roty. U praporu setrval i po rozšíření pluku na 1. čs. samostatnou tankovou brigádu v SSSR. V období Karpatsko-dukelské operace se 2. tankový prapor stal výcvikovým a do bojů nezasahoval. Ppor. Vajda zastával štábní funkce ve štábu praporu a působil také jako instruktor při výcviku. V listopadu 1944 vedl malou jednotku pásových vozidel, zajišťující po nedostatečně odminovaných cestách zásobování strojů 1. tankového praporu, rozmístěných na frontové linii.
   Po doplnění výzbroje na plné stavy v únoru 1945 byla tanková brigáda nasazena do Ostravské operace. 24. 3. zahájila útok ve směru na slezské město Żory (Sorau). Ppor. Vajda velel 1. tankové četě 4. roty, tedy třem tankům T-34/85. Při překonávání nepřátelského odporu mezi obcemi Osiny a Baranowice rozstřílel jeho tank dva protitankové kanóny. Po zranění por. Bohumila Polanského v prvních hodinách bojových akcí převzal Vajda celou 4. tankovou rotu (10 T-34/85) a v bojích v závěru dne zničil jednu samochodku. 25. 3. v prostoru osady Borynia vyřadil samohybné dělo, 28. 3. u vesnice Turza střelbou zapálil tank a nákladní automobil a posledního dne v měsíci se jeho osádka podílela na umlčení několika kulometných hnízd. Na přelomu března a dubna byla čs. tanková brigáda převelena na do oblasti městyse Twórkowa (Tunskirch), kde se sovětským pěšákům 11. střeleckého podařilo obsadit malé území za řekou Odrou, ale poté byli zastaveni německou obranou, kterou měly československé tanky prorazit. Při útoku na městečko 5. 5. zničila Vajdova osádka další samochodku a jedno dělo. Protože německý odpor neustále vzrůstal, měly se československé tanky navečer 6. 4. stáhnout zpět za řeku. V okamžiku, kdy ppor. Vajda opouštěl tank přes věžový poklop, aby mohl provést krátké pozorování před ústupem, zasáhl jej nepřátelský odstřelovač do hlavy.
   Jeho tělo bylo 7. 4. pohřbeno u kostela v obci Pogrzebien. 1. 5. byl Stěpan Vajda povýšen do hodnosti kapitána in memoriam. 11. 5. byly jeho ostatky převezeny do Moravské Ostravy a pohřbeny na náměstí proti Nové radnici. Později byly ještě jednou vyzdviženy a definitivně uloženy v Komenského sadech.
   Za úspěchy v bojích s obrněnou technikou nepřítele mu byl rozhodnutím Nejvyššího sovětu udělen in memoriam titul hrdina Sovětského svazu, medaile Zlatá hvězda hrdiny SSSR a Leninův řád.



Vyznamenání:
3 × Československý válečný kříž 1939 (23. 1. 1944, 29. 5. 1944, 6. 5. 1945 in memoriam), 
Československá vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (7. 3. 1944), 
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem in memoriam (6. 5. 1945), 
hvězda I. st. Čs. vojenského řádu Bílého lva Za vítězství in memoriam, 
Orden Slávy III. st. (16. 8. 1944), 
Zolotaja zvezda Geroja Sovetskogo sojuza in memoriam (10. 8. 1945), 
Orden Lenina in memoriam (10. 8. 1945)

Prameny:
VÚA–VHA, sb. KL, f. SSSR IX.

Literatura:
BROĎÁK, O.: Seznam příslušníků 1. československého armádního sboru – padlých v průběhu bojů Ostravské operace. Háj ve Slezsku, 1995;
KOPECKÝ, M.: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Praha 2001;
RICHTER, K. – KOŽNAR, V.: Stalo se na předmostí. Praha 1990. M.K.

autorský kolektiv Vojenského historického ústavu Praha a Vojenského historického ústavu v Bratislavě: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2005. ISBN: 80-7278-233-9

čtvrtek 5. ledna 2023

Kalendárium, 5. leden 1912


V pátek 5. ledna 1912 se v Lansbergu v Německu narodil František Chábera, československé stíhací letecké eso s pěti jistými sestřely [3+2] a třemi pravděpodobnými sestřely.

František Chábera
Autor: Michal Rak
https://www.valka.cz/10635-Frantisek-Chabera

   Tento úspěšný pilot se narodil 5. ledna 1912 v Lansbergu v Německu. Po vyučení elektromontérem vstoupil do letectva a v letech 1930-1932 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva u VLU v Prostějově. Poté sloužil jako stíhač u Leteckých pluků 4 a 2. Zde létal na letounech Avia Ba.33, Letov Š.20 a Š.31 a Škoda D.1. Pro své vynikající pilotní schopnosti pak od roku 1934 až do okupace působil jako zalétávací pilot u VTLÚ v Letňanech.
   Vlast opustil v červnu 1939 a z Polska se dostal do Francie. Přeškolil se v Chartres a již v prosinci 1939 odchází na frontu. Byl přidělen k GC II/5, která létala s americkými stíhačkami Curtiss Hawk H.75. Chábera nalétal 50,3 operační hodiny a sestřelil pět letounů jistě a dva pravděpodobně.
   První obětí F. Chábery se stal 11. 5. 1940 bombardovací He 111, který se zřítil na zem 5 km od Mars-la-Tour a explodoval. Další Heinkel mu byl ještě přiznán jako pravděpodobně sestřelený. Dne 14. 5. 1940 se Curtissy od GC II/5 dostaly do boje s formací bombardérů He 111, které kryly stíhací Bf 109 a Bf 110. Chábera si za cíl vybral jednu stodesítku a zapálil jí oba motory. Zasažený stroj havaroval v prostoru Clouange. Cestou ale zabloudil a na letiště se vrátil až večer. Dne 24. 5. si pak připsal pravděpodobné vítězství nad Messerschmittem Bf 109E.
   Další vítězství nad Bf 109, tentokrát ale potvrzené, si připsal Chábera 5. 6. 1940 při doprovodu francouzských bombardérů. Na vítězství se podílel celý tří členný roj a sestřelený letoun pocházel od útvaru I./JG 1.
   Bojové skóre nad Francií uzavřel 8. 6. 1940. Při doprovodu průzkumného Poteze 63 narazili stíhači GC II/5 na formaci dvaceti sedmi Heinkelů He 111. Doprovod jim zajišťovalo asi sedm Messerschmittů Bf 109. Bitva se strhla okamžitě a Cháberovi se podařilo jednu stodevítku sestřelit. Ubylo mu však spoustu paliva. Přistál proto v Beauvais, kde ho doplnil a opět vzlétl. Cestou spatřil v dálce formaci He 111, ale pod sebou také spatřil pozorovací Hs 126. Na něj také zaútočil. Honička se odehrávala nízko nad zemí a z Němce se vyklubal vynikající pilot. Nakonec ale ztratil nad svým strojem vládu, křídlem vrazil do stromu a roztříštil letoun o zem.
   Francouzská fronta se však počala hroutit a Chábera se s GC II/5 přesunul do severní Afriky. Odtud se dostal lodí do Velké Británie. Zde byl přijat do RAF a v bitvě o Británii létal s 312. čs. stíhací perutí. Záhy se však přihlásil k nočním stíhačům a nastoupil k 96. peruti. Od září 1941 sloužil u 68. peruti. Po odpočinku se pak v srpnu 1942 vrátil k 312. peruti a létal nad okupovanou Evropou. Na podzim 1943 se přihlásil jako dobrovolník do SSSR. Sem odplul v únoru 1944.
   Na základně Ivanovo a Kubinka došlo k přeškolení na sovětské stíhačky Lavočkin La-5FN a Chábera se stal velitelem 2. letky 1. československého stíhacího pluku. V září a říjnu 1944 byl pak s jednotkou na Slovensku. Zde si také 18. 10. 1944 připsal poslední vítězství. Chábera vzlétl proti hlášeným německým bombardérům a krátce po startu spatřil trojici Junkersů Ju 88. Do jednoho z nich vystřílel všechnu munici, ale Junkers mu s kouřícím motorem zmizel směrem na Hronskou Breznici. Byl z toho pravděpodobný sestřel.
   Po návratu ze Slovenska byl pluk reorganizován a Chábera se pak stal velitelem 1. letky. Koncem války se s tímto plukem v rámci 1. čs. smíšené letecké divize účastnil bojů o Slezko.
   Po válce se opět stal zalétávacím pilotem a působil u Vědeckého leteckého ústavu v Letňanech. V prosinci 1948 byl ale zatčen, obviněn z pokusu o útěk za hranice a odsouzen na pět let těžkého žaláře. Byl vězněn na Borech, v Příbrami a v Jáchymově. Byl propuštěn v roce 1953 a až do důchodu pracoval jako elektromontér. Poté plukovník v. v. František Chábera žil v Litoměřicích, kde se stal čestným občanem. Dne 8. 5. 1995 byl povýšen na generálmajora v. v. Zemřel 21. října 1999 v Praze. Od roku 2009 nese jeho jméno nový most přes řeku Labe v Mlékojedech na Litoměřicku.
   Během války obdržel Chábera mnoho vyznamenání. Čtyřikrát Čs. válečný kříž, Čs. medailí Za chrabrost a Za zásluhy, Řádem SNP I. tř., sovětskou medailí Za vítězství nad Německem nebo francouzským Croix de Guerre se čtyřmi palmami a zlatou hvězdou. 28.10.2020 obdržel Řád Bílého lva.



Vzdušná vítězství Františka Chábery:
Datum Čas Jednotka Typ Protivník Místo
11.5.1940   GCII/5 H-75 N°67 1/3 He 111 5 km J od Mars-la-Tour
11.5.1940   GCII/5 H-75 N°67 He 111 pr.  
14.5.1940 16:25 GCII/5 H-75 N°129 Bf 110 Clouange
24.5.1940 18:30 GCII/5 H-75 N°59 ½ Bf 109 pr. Lanquyon
5.6.1940   GCII/5 H-75 N°67 1/3 Bf 109EI./JG1 Chaulnes
8.6.1940 11:00 GCII/5 H-75 N°46 Bf 109E Poix
8.6.1940 13:00 GCII/5 H-75 N°46 Hs 126 V od Rethonde
18.10.1944   1.čsslp La-5FNč.99 Ju 88 pr. JZ od Bánské Štiavnice

Prameny:
Rajlich, Jiří: Esa na obloze, Naše vojsko, Praha 1995
www.geocaching.com