Kalendárium, 28. leden 1986

V úterý 28. ledna 1986 došlo k jedné z největších tragédií v historii pilotované kosmonautiky. Nad Floridou zahynulo při explozi raketoplánu Challenger všech sedm členů posádky.

Z rampy 39B kosmodromu na mysu Canaveral vzlétl v 11:38 místního času raketoplán Challenger STS-51L. V pilotní kabině Challengeru seděl na levém křesle velitel Francis „Dick“ Scobee, na pravém pilot Michael Smith, za nimi uprostřed Judith Resniková a vpravo od ní Ellison Onizuka. Učitelka Christa McAuliffeová byla na spodní obytné palubě. Její místo bylo vpravo ve směru letu. Spolu s ní se na spodní palubě nacházeli dva zbývající muži z posádky. Po Christině levé ruce seděl Gregory Jarvis a za nimi zcela vlevo u vstupních dveří Ronald McNair. Po 73 vteřinách letu ale mohutná exploze raketoplán roztrhala na kusy. Kabina s posádkou dopadla z výšky asi 14 kilometrů do moře.

Kalendárium, 27. leden 1939

   V neděli 27. ledna 1939 proběhl úspěšný zálet nové stíhačky americké firmy Lockheed s označením XP-38, jejímž pilotem byl Ben Kelsey a startoval při tom z letiště March Field v Kalifornii. Jednalo se o prototyp nové dvoumotorové americké stíhačky, která dostala později jméno Lightning a spolu s elegantním Mustangem a zavalitým Thunderboltem tvořil trio nejvýznamnějších druhoválečných stíhaček USAAF.

   V době  vstupu Spojených států do války se jednalo o nejrychlejší stroj ve výzbroji amerického armádního letectva. I když se jednalo o relativně velký a těžký stroj, létala na něm dvě největší americká stíhací esa, a to nejen druhé světové války, ale všech dob. Na samém vrcholu stál Richard Ira Bong se 40 potvrzenými sestřely a o stupínek níže Thomas Buchanan McGuire se 38 potvrzenými sestřely. Asi největší slávy Lightningy dosáhly sestřelením letounu, na jehož palubě cestoval na inspekční cestu japonský admirál Isoroku Jamamoto. Pro rozlehlé prostory Pacifiku  se P-38 s dlouhým doletem ukázal jako hodnotný stíhací letoun. Na evropském bojišti už  to měl Lightning o poznání těžší se prosadit. Nicméně než se zde však objevily skvělé Mustangy, také s dlouhým doletem, byla jejich role v doprovodech amerických strategických bombardérů na velké vzdálenosti nezastupitelná. Němečtí letci k němu chovali velký respekt a ne nadarmo si u nich získal přezdívky „Dvouocasý ďábel“ nebo „Ďábel s vidlicovým ocasem“.

    První bojově použitelnou verzi pro USAAF se staly stroje P-38D, kterých bylo dodáno 36 kusů v létě 1941. Za zcela plnohodnotné stroje jsou však považovavány stroje následné verze P-38E, jichž se vyrobilo 210 kusů. Výrazným krokem vpřed se staůly první válečné verze P-38F a P-38G. Díky možnosti nést přídavné nádrže se zvětšil maximální dolet na 3000, resp. 3800 kilometrů a verze G mohla nést i podvěšenou výzbroj proti pozemním cílům. Verze P-38H přinesla navýšení maximální nosnosti podvěšené výzbroje ze dvou 1000lb (454kg) pum na dvě 1600lb (725kg) pumy. Po ní následovala početná verze P-38J s téměř třemi tisícovkami vyrobených kusů a také se u ní objevil nově řešený systém chlazení, čímž motorové gondoly získaly charakteristický tvar s „podbradkem“. Vrchol v klasických verzí Lightningů představoval letoun P-38L, který se s celkovým počtem deseti tisíc vyrobených Lightningů  stal nejpočetnější verzí.

   Okolo osmdesáti strojů P-38L se v posledním válečném roce dočkalo přestavby na noční stíhací letoun vybavený radarem AN/APS-6 v pouzdře pod přídí. Radarový operátor měl stanoviště za kokpitem pilota, ale prostor tohoto stanoviště byl velice stísněný a i proto mohl operátor měřit maximálně 5,5 stopy (168 cm). Poměrně významný podíl na celkových počtech P-38 měly jejich fotoprůzkumné verze F-4 ( jednalo se o přestavěné verze P-38E a F) a F-5 (přestavěné z verzí P-38G, J a L). Jejich jedinou obranou byla rychlost, neboť nedisponovaly palubními zbraněmi v přídi, jako jejich stíhací verze. Místo toho se zde nacházelo několik speciálních kamer pro svislé i panoramatické snímkování.

Letecká esa na letounech P-38:

Bong, Richard  40 PTO

McGuire, Thomas B. 38 PTO

MacDonald, Charles H. 27 PTO

Robbins, Jay T. 22 PTO

Johnson, Gerald R. 20 PTO

Lynch, Thomas J. 17 PTO

Harris, Bill 16

Cragg, Edward 15 PTO

Homer, Cyril 15 PTO

Roberts, Daniel 13 PTO

Westbrook, Robert 13   

Brezas, Michael 12 MTO

Ladd, Kenneth 12 PTO

Sloan, William 12 ETO / MTO

Lent, Francis 11 PTO

Leverette, William 11 MTO

Loisel, John 11 PTO

Shubin, Murray 11

Smith, Cornelius 11 PTO

Sparks, Kenneth 11 PTO

Duke, Walter 10 CBI

Giroux, William 10 PTO

Stanch, Paul 10 PTO

Summer, Elliot 10 PTO

Watkins, James 10 PTO

Boggs, Hampton 9 CBI

Champlin, Frederic 9

Dahl, Perry "PJ" 9 PTO

Forster, Joseph 9 PTO

Hill, Allen 9 PTO

Hurlbut, Frank 9 ETO / MTO

Smith, Meryl 9 PTO

Welch, George 9 PTO

Carroll, Walter 8 MTO

Curdes, Louis 8 ETO / MTO

Damstrom, Fernley 8 PTO

Harris, Frederick 8 PTO

Hart, Kenneth 8 PTO

Head, Cotesworth 8

Ilfrey, Jack  8 ETO / MTO

Jones, John L. 8 PTO

Maloney, Thomas 8 MTO

O'Neil, John 8 PTO

Tovrea, Phillip 8 MTO

West, Richard 8 PTO

Glenn, Maxwell 7,5 CBI

Morris, James 7,3 ETO

Adams, Burnell 7 PTO

Aschenbrener, Robert  7 PTO

Dean, Zach 7 PTO

Dunaway, John 7 PTO

Elliott, Vincent 7 PTO

Fisk, Jack 7 PTO

Gregg, Lee 7 CBI

Kinsey, Claude 7 ETO / MTO

Kuentzel, Ward 7 ETO / MTO

Lewis, Warren 7 PTO

Liebers, Lawrence 7 ETO / MTO

Purdy, John 7 PTO

Ross, Herbert 7 ETO / MTO

Sears, Meldrum 7 ETO / MTO

Smith, Richard 7 PTO

Vaughn, Harley 7 ETO / MTO

Walters, Edward 7 ETO / MTO

Wire, Calvin 7 PTO

Adams, Charles  6 MTO

Allen, David  6 PTO

Andrews, Stanley    6 MTO

Blumer, Lawrence 6 ETO

Campbell, Richard 6 ETO / MTO

Crawford, Raymond 6 ETO / MTO

Czarnecki, Edward 6 PTO

Degraffenreid, Edwin 6 PTO

Drier, William 6 PTO

Eason, Hoyt 6 PTO

Gallup, Charles 6 PTO

Gresham, Billy 6 PTO

Holloway, James 6 MTO

Ince, James 6 PTO

Jett, Verl 6 PTO

Kienholz, Donald 6 MTO

Lane, John "Shady" 6 PTO

Lucas, Paul 6 PTO

Meigs II, Henry 6 PTO

Miller, Armour 6 MTO

Murphy, Paul 6 PTO

Paris, Joel 6 PTO

Pietz, John 6 PTO

Reeves, Horace "Bo" 6 PTO

Schmidt, William 6 ETO / MTO

Smith, John 6 PTO

Walker, Thomas 6   

White, Thomas 6 ETO / MTO

Zubarik, Charles 6 ETO / MTO

Goodrich, Burdette 5,5 CBI

Adams, Robert 5 PTO

Ambort, Ernest 5 PTO

Andersen, Leslie  5 PTO

Barber, Rex 5

Barnes, Truman 5

Bearden, Aaron  5 CBI

Benne, Louis 5 MTO

Buttke, Robert 5 ETO

Brown, Harry 5 PTO

Castle, Nial 5 PTO

Chandler, George 5

Cloud, Vivian 5 PTO

Cochran, Paul 5 ETO / MTO

Condon, Harry 5 PTO

Curton, Warren Donald "Don" 5 PTO

Fisher, Rodney 5 ETO / MTO

Ford, Claud 5 MTO

Griffith, Robert 5 MTO

Gupton, Cheatham 5 PTO

Hanna, Harry 5 ETO / MTO

Hatch, Herbert 5 MTO

Holmes, Besby 5

Johnson, Clarence O. 5 ETO / MTO

Jones, Warren 5 MTO

Jordan, Wallace 5 PTO

Kennedy, Daniel 5 ETO / MTO

King, Charles 5 PTO

Kirby, Marion 5 PTO

Knott, Carroll 5 MTO

Lanphier, Thomas 5

Lathrope, Franklin 5 MTO

Lee, Richard 5 MTO

Leikness, Marlow 5 MTO

Lenox, Jack 5 MTO

Lowell, John 5

Lutton, Lowell 5 PTO

MacKay, John 5 ETO / MTO

Mahon, Keith 5 CBI

Mankin, Jack 5 PTO

Mathre, Milden 5 PTO

McArthur, T H 5 MTO

McGuyrt, John 5 MTO

Miller, Everett 5 MTO

Monk, Franklin 5 PTO

Morris, Paul 5 PTO

Myers, Jennings 5 PTO

Olds, Robin 5 ETO

Osher, Ernest 5 ETO / MTO

Owens, Joel 5 ETO / MTO

Ray, Charles 5 PTO

Roberts, Newell 5 ETO / MTO

Rounds, Gerald 5 ETO / MTO

Schultz, Robert 5 CBI

Seidman, Robert 5 MTO

Smith, Virgil 5 ETO / MTO

Taylor, Oliver 5 MTO

Tilley, John 5   

Visscher, Herman 5 MTO

Walker, Jack G. "Johnny" 5 MTO

Wandrey, Ralph 5 PTO

Weatherford, Sidney 5 ETO / MTO

Webb, Willard 5 CBI

Welch, Darrel 5 ETO / MTO

Wenige, Arthur 5 PTO

Wilkins, Herman 5 MTO

Wiseman, Lee 5 ETO / MTO

Wolford, John 5 ETO / MTO

Wright, Max 5 MTO

Prameny:

[1] Blake, Steve: P-38 Lightning Aces of the 82nd Fighter Group, Aircraft of the Aces 108, Osprey Publishing, July 2012.

[2] Nijboer, Donald: P-38 Lightning vs Ki-61 Tony, New Guinea 1943–44, Osprey Duel 26, Osprey Publishing, March 2010. 

[3] Olynyk, Frank J.: USAAF (Pacific Theater) Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 3, Published by the Author, Aurora, October 1985.

[4] Olynyk, Frank J.: AVG & USAAF (China-Burma-India Theater) Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 4, Published by the Author, Aurora, October 1986.

[5] Olynyk, Frank J.: USAAF (European Theater of Operations) Credits For The Destruction of Enemy Aircraft In Air-To-Air Combat In World War 2, Victory List No. 5, Published by the Author, Aurora, 1987.

[6] Olynyk, Frank J.: USAAF (Mediterranean Theater of Operations) Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 6, Published by the Author, Aurora, June 1987. 

[7] Olynyk, Frank: Stars And Bars, A Tribute to the American Fighter Ace 1920-1973, Grub Street, London 1995. 

[8] Pelletier, Alain - Ethell, Jeff L.: Avions de légende P-38 “Lightning”, La tornade de feu, Le Fana de l'Aviation, Hors-Serie, No. 63, Mars 2019. ISSN : 0757-4169

[9] Stanaway, John: P-38 Lightning Aces of the Pacific and CBI, Aircraft of the Aces 14, Osprey Publishing, April 15 1997. 

[10] Stanaway, John: P-38 Lightning Aces of the ETO/MTO,Aircraft of the Aces 19, Osprey Publishing, June 5 1998. 

[11] Stanaway, John: P-38 Lightning Aces 1942–43, Aircraft of the Aces 120, Osprey Publishing, July 2014. 

[12] https://en.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-38_Lightning

[13] https://cs.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-38_Lightning

[14] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/lockheed-p-38-lightning-stihacka-usa.A190124_231834_tec_technika_erp

Kalendárium, 27. leden 1944

   Ve čtvrtek 1944 po dlouhých 872 dnech definitivně skončilo německé obležení Leningradu, které jinak bylo prolomeno už v lednu 1943. Stalo se tak při leningradsko-novgorodské ofenzívě Rudé armády, započaté 13. ledna 1944. 

   Obklíčení trvalo od 8. září 1941. Jednalo se o nejdelší obležení za celou druhou světovou válku, ale i jedno z nejdelších obléhání v dějinách válek. Nepřátelské obklíčení však nebylo dokonalé, přes zimu bylo město zásobováno přes zamrzlé Ladožské jezero tzv. „Cestou života“. Přesto během blokády zemřel více než milion obyvatel města na následky německého bombardování, hladem a zimou, což z něho učinilo nejkrvavější obléhání v lidských dějinách.

[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/Блокада_Ленинграда

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Obležení_Leningradu

[3] https://www.fronta.cz/kalendar/konec-blokady-leningradu

Legenda poválečného letectva, McDonnell Douglas F-15 nad Libanonem

Pro nové číslo časopisu Centurion jsme s kamarádem opět připravili jeden článek. Pevně doufám, že pro čtenáře to bude zajímavé téma. 

Legenda poválečného letectva, McDonnell Douglas F-15 nad Libanonem

Marek Brzkovský a Jan Šafařík

Americký těžký dvoumotorový stíhací letoun McDonnell Douglas F-15 Eagle je jedním z legendárních letounů poválečné éry. Svou bojovou premiéru si odbyl v barvách izraelského letectva v sedmdesátých letech a v této zemi si také připsal zdaleka nejvíce úspěchů. Za jeho řízením si dva izraelští piloti připsali sice neoficiální, o to však cennější titul stíhacího esa. 

...

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Legenda poválečného letectva, McDonnell Douglas F-15 nad Libanonem, in Centurion, No. 6, 2020.

Vilma je nevinná

Všem „nevinným“ Vilmám přeji k dnešnímu svátku vše nejlepší ;-)

Kalendárium, 4. leden 1989

   Ve středu 4. ledna 1989 došlo v zálivu Velká Syrta, v blízkosti teritoriálních vod Libye, k „Druhému incidentu v zálivu Syrta“. Incident nepřímo navazoval na podobnou událost ze srpna 1981, kdy na americké F-14 zaútočily a sestřelily dva Suchoje Su-22, v kódu NATO „Fitter“. Obě střetnutí byla důsledkem Kaddáfího rozhodnutí z roku 1973, jímž prohlásil záliv Syrta za teritoriální vody Libye. 

   Letadlová loď USS John F. Kennedy (CV-67) Námořnictva Spojených států proplouvala ráno 4. ledna 1989 necelých 200 km od Libyjského pobřeží. Cílem její cesty byl izraelský přístav Haifa. Ve vzuchu právě cvičily dvoumotorové stroje Grumman A-6 Intruder a včasnou výstrahu zajišťovaly Grumman E-2 Hawkeye. Letecké krytí poskytovaly dva páry letounů Grumman F-14 Tomcat od perutí VF-14 a VF-32. 

   Letoun včasné výstrahy E-2 zaznamenal start dvou MiGů-23 ze základny nedaleko Tobruku a řízení leteckých operací jim naproti vyslalo jeden z obou párů F-14 Tomcat - s volacím znakem Gypsy 207 letěla dvojice Commander Joseph Bernard Connelly a Commander Leo F. Enwright ve stroji BuNo 159610, s volacím znakem Gypsy 202 letěla osádka Lieutenant Herman C. Cook III a Lieutenant Commander Steven Patrick Collins ve stroji Buno 159437. Obě stíhačky začaly protivníka sledovat radarem. Víceméně standardní reakcí libyjských pilotů v takové situaci byl obrat zpět na libyjské území. Tentokrát však oba MiGy pokračovaly dál v severním kurzu a čelně proti americkým stíhačům. Současně obsluhy na E-2 slyšeli, jak jsou naváděny pozemním stanovištěm.

   Obě strany zahájily své taktické manévry. Aby se Američané dostali do pozice pro standardní záchyt, otočili se od Migů, zatímco MiGy reagovaly změnou kurzu za Tomcaty a klesáním. Tomcaty rovněž klesly až na 900 m, níže než MiGy, aby jim znemožnily zaměření raket R-23. Po další změně kurzu MiGy zrychlily a přibližovaly se k Američanům. Osádky Tomcatů vvšak mezitím dostali povolení střílet, pokud by vyhodnotili jednání Libyjců za nepřátelské. Ještě dvakrát otočili od obou MiGů-23, ale ty vždy reagovaly dalším pokusem o přiblížení. Po pátém pokusu nařídil Commander Leo F. Enwright odjištění raket AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder. V té době byli protivníci od sebe vzdáleni okolo 30 km, a blížily se k sobě vzájemnou rychlostí 1900 km/h. Ze vzdálenosti 22 km Enwright odpálil raketu Sparrow, která však zanedlouho selhala. Druhá raketa, odpálená z 19 km, minula také. Následovala série dalších manévrů, které již proběhly v těsné blízkosti. Američané se rozdělili a libyjské MiGy-23 sledovali letoun Connellyho a Enwrighta. V tom okamžiku odpálil Lieutenant Commander S. P. Collins, obsluhující zbraňové systémy v druhém Tomcatu, třetí Sparrow. Jeden z MiGů byl zasažen a zničen. Druhého krátce na to sestřelila osádka Connelly / Enwright, tentokrát raketou AIM-9 Sidewinder. Oba libyjští piloti se úspěšně katapultovali, a Američané se vrátili na letadlovou loď. 

Prameny:

[1] Brown, Craig: Debrief, A Complete History of U.S. Aerial Engagements 1981 to the Present, Schiffer Military History, 2007.

[2] Máče, Jan: Legenda s pěti sestřely, 2. díl, in Modelář, No. 3, 2020. 

[3] https://en.wikipedia.org/wiki/1989_air_battle_near_Tobruk

Kalendárium, 2. leden 1967

V pondělí 2. ledna 1967 byla provedena operace Bolo. Jednalo se o odpověď na těžké ztráty, které utržilo americké letectvo během operace Rolling Thunder, během níž se severovietnamské MiGy soustředily na bombami přetížené stroje F-105 a do vzdušných soubojů s Phantomy šly pouze tehdy, když měly jasnou výhodu. Robin Olds, legendární velitel 8th Tactical Fighter Wing a taktický důstojník Capt. John "JB" Stone navrhli mistrovský plán, jak nalákat a zachytit vietnamské stroje MiG-21. Operace Bolo se účastnilo 56 Phantomů F-4C s podporou 24 strojů F-105D na potlačení protivzdušné obrany, 4 letouny pro radioelektronický boj EB-66 a letoun včasné výstrahy EC-121 Warning Star. Během dvanáctiminutového boje bylo sedm severovietnamských MiG-21 sestřeleno beze ztrát na americké straně.

Operace Bolo

Martin Smíšek

https://www.valka.cz/10358-Operace-Bolo

V posledních měsících roku 1966 výrazně stoupla aktivita MiGů-21 z 921. stíhacího pluku, kterým se dařilo úspěšně útočit a rozvracet formace stíhacích bombardérů F-105 Thunderchief mířících na cíle v Severním Vietnamu. Pokud by měl tento stav trvat i v budoucnu, byl by další průběh bombardovací ofenzívy Rolling Thunder výrazně ohrožen. Jedním z prioritních cílů amerického letectva tak v této době byla eliminace vietnamských stíhačů. Protože se prezident Lyndon Johnson stále zdráhal vydat souhlas s přímým bombardováním vietnamských letišť, základní snahou bylo dostat MiGy do vzduchu a zde je také zničit.

Hlavní postavou operace Bolo se stal Col Robin Olds, žijící legenda US Air Force a eso s 12 sestřely z dob druhé světové války. Plán předpokládal užití stíhacích Phantomů II, které by během letu do Severního Vietnamu simulovaly let velkého uskupení Thunderchiefů; přitom měly dodržovat parametry typické pro mise stíhacích bombardérů F-105 – formace, volací znaky, rádiové frekvence a výšku letu. Cílem bylo vylákat vietnamské MiGy do vzduchu, až pak jejich piloti zjistí proti komu doopravdy stojí, bude již pro ně příliš pozdě…

Datum operace Bolo bylo stanoveno na 2. ledna 1967 a hlavní tíhu bojů měl především nést 8th TFW z Ubonu, v menší míře pak 366th TFW z Da Nangu. První přípravy na operaci se rozběhly již 1. ledna 1967. Vzpomíná Robert Clinton, který byl tehdy zbrojířem u 433. TFS na základně Ubon:

„Jakmile jsme 1. ledna 1967 dorazili na naší směnu mezi 8.00 a 20.00, přišla k nám zpráva, že máme sundat všechno na každém letadle u naší squadrony. To znamenalo všechny adaptéry MER a TER, rakety, raketnice a kanonové kontejnery. Jinými slovy všechno! Svěšené rakety (AIM-7 a AIM-9) pak byly naloženy na vozíky a poslány do zkušebny na kompletní operační test a systémovou kontrolu. […] Byli jsme velmi překvapeni, když jsme zjistili, že byla časně svolána noční směna (20.00–8.00) a nikdo nesměl opustit základnu […]. Také jsme přestali vykonávat naše běžné aktivity, vojáci něco tušili, ale nikdo neměl ponětí o tom co se bude dít. Na misi byly vybrány pouze letouny vybavené podtrupovými závěsníky MAU-12B/A. Některá ze starších letadel byla v této době stále opatřena pylony LAU-17 a [tak] nebyla použita. Později jsme zjistili, že tak bylo učiněno kvůli podvěšení a eletronice kontejnerů pro radioelektronický boj […]. Celý den se kolem vybraných letadel hemžil pozemní personál, aby se ujistil, že každý mechanický aspekt těchto letounů je ve špičkovém stavu. Jakmile se každý stroj dostal na úroveň Code 1, byl předán  příslušníkům jednotky radioelektronického boje a podvěšen rušícím kontejnerem QRC-160. Navěšování a kontrola kontejnerů probíhaly poněkud v tajnosti. To bylo také poprvé, co jsem tyto kontejnery viděl, protože jsme nikdy předtím mise radioelektronického boje nelétali. […] Pak začalo naše rutinní podvěšování vypouštěcích zařízení LAU-7 pro střely AIM-9 Sidewinder […]. Do operace byly zapojeny tři squadrony z 8th TFW , 433rd TFS, 555th TFS a 497th TFS. […] Se vším všudy, přípravou letounů na operaci Bolo jsme nepřetržitě strávili nějakých 28 hodin.“

Pro operaci Bolo bylo celkem vyčleněno 56 letounů F-4C z 8th a 366th TFW seskupených ve dvou formacích po sedmi čtyřčlenných rojích. Podporu jim zajišťovalo 24 strojů F-105D, jenž měly potlačit protivníkovu protivzdušnou obranu, 4 letouny pro radioelektronický boj EB-66 a jeden letoun včasné výstrahy EC-121 Warning Star. Dalších sto letounů mělo vykonat diverzní útoky pro odlákání nepřítelovy pozornosti.

Ve 12.25 místního času z Ubonu odstartovalo prvních 12 Phantomů rozčleněných ve třech rojích, které nesly názvy podle značek tehdejších automobilů – Olds (velitelem byl Robin Olds), Ford (pod velením Chappie Jamese) a Rambler (vedoucím byl John Stone). Dalších 16 letounů z 8th TFW je následovalo o půl hodiny později. Americké letouny zamířily směrem na základny MiGů-17 a MiGů-21 - letiště Noi Bai a Kep poblíž Hanoje. Nad oběma vietnamskými základnami byla ve výšce 1 500 až 3 000 metrů silná oblačnost, takže v tomto počasí mohly operovat pouze „Jedenadvacítky“ z výzbroje 921. stíhacího pluku. Problémy se na MiGy-21 začaly lepit již od samého počátku. Nerozhodné velitelství vietnamské protivzdušné obrany jim vydalo příkaz odstartovat, až když byly Phantomy 40 kilometrů od Noi Bai. Vietnamské radary navíc nezaregistrovaly dva roje Phantomů, ty se tak nezpozorovány dostaly k letišti Noi Bai a nad neprostupnou vrstvou oblačnosti číhaly na nic netušící vietnamské stíhače. Jak MiGy-21 vzlétaly, tak byly sestřelovány. První MiG zničil Olds 02 (pilot 1Lt Ralph F. Wetterhann /RIO 1Lt Jerry K. Sharp). Ralph F. Wetterhann dostal dobrý radarový kontakt a na „Jedenadvacítku“ vypálil dva Sparrowy. Jeden se naváděl špatně, ale druhý neselhal a z MiGu se stala ohnivá koule. Druhý sestřelený MiG si na své konto připsal Olds 04 s osádkou ve složení Capt Walter S. Radecker III (pilot) a 1Lt James E. Murray III (RIO). Počátek boje a jeho následující průběh komentuje vedoucí roje Olds, Col Robin Olds:

„Bitva odstartovala, když se MiGy začaly vynořovat z pásu oblačnosti. Naneštěstí pro mě, jeden se objevil přímo na mé ‘šesté hodině’. Myslím, že to byla více náhoda, než nějaká záměrná taktika. V několika dalších minutách vylétly z různých míst v mracích další MiGy. Byl jsem šťastný, roj za mnou viděl ten MiG a pokusil se upoutat jeho pozornost. Zatočil jsem doleva dost ostře, abych unikl jeho palbě, a doufal, že se o něj postará můj wingman. Mezitím z mraků vyletěl další MiG a ve vzdálenosti 2 000 yardů směřoval na moji ‘jedenáctou hodinu‘. Znovu se však skryl v mracích a já se ho pokusil pronásledovat.“

Robin Olds za MiGem vyslal dva Sparrowy a jeden Sidewinder, jeho pilot se ale všem střelám vyhnul a ukryl se v mracích. Oldsovi jeho potenciální oběť unikla, sám však musel čelit útoku jiného MiGu.

„Třetí nepřátelský letoun se objevil na mé ‘desáté hodině’ a letěl zleva doprava, stručně řečeno - opačným směrem než já. První MiG již odletěl pryč, zapnul jsem přídavné spalování, abych se dostal do střelecké pozice proti novému protivníkovi. Vzepjal jsem letoun do 45° stoupání; zatímco MiG točil doleva, já přitáhl knipl a směrem doprava udělal manévr Barrel Roll. Díky tomu jsem se nacházel nad ním, částečně v letu na zádech. Držel jsem to tak dokud MiG nedokončil svůj obrat a odhadoval jsem dobu potřebnou k tomu, abych se mu dostal za ocas v úhlu odklonění 20° a ve vzdálenosti 1 500 yardů. To se přesně stalo, navíc mě ani nespatřil. Letěl jsem níže než on, a když jsem odpálil dva Sidewindery, mohl jsem proti slunci jasně vidět jeho siluetu. Jedna ze střel ho zasáhla a utrhla mu pravé křídlo.“

Mezitím se na scéně objevil roj Ford, jeho vedoucí, Col Chappie James k tomu dodává:

„V 15.04 byl můj roj atakován třemi MiGy, dvěma z ‘desáté‘ a jedním ze ‘šesté hodiny‘. O tom posledním jsem zpočátku nevěděl, protože jsem se soustředil na ty přede mnou. Můj RIO mě vzrušeně varoval na rychle se přibližující MiG, který se dostával na dostřel mých čísel 3 a 4. Chvíli jsem váhal, než jsem přerušil útok na MiGy vpředu, protože jsem předtím viděl roj Olds, jak prolétá pod námi. Myslel jsem si, že ten letoun, jenž spatřil můj RIO, by mohl být jedním z nich. Přesto jsem zatočil doleva a pak doprava a spatřil jsem třetí MiG. Přikázal jsem mým číslům 3 a 4, aby se odpoutaly směrem doprava. Jakmile to učinili, MiG z nějakého záhadného důvodu zatočil vlevo a na zlomek sekundy jsme letěli vedle sebe. Byli jsme tak blízko, že kromě rudých hvězd na jeho křídlech jsem jasně viděl i pilotovu tvář. Udělal jsem horizontální Barrel Roll, abych se od něj odpoutal a dostal se do střelecké pozice. Jakmile se tak stalo, odpálil jsem Sidewinder. Střela však selhala, protože unikající MiG zatočil ostře doleva. Ale když tak učinil, sám se dostal před mé mé číslo 2, Capt Everetta T. Raspberryho. Přikázal jsem mu, aby svou kořist pronásledoval, protože dva letouny, které jsem spatřil nejdříve, se nacházely přede mnou. Byl jsem ve výhodné pozici, a tak jsem v rychlém sledu odpálil dva AIM-9 a zaujal pozici wingmana mého čísla 2, Capt Raspberryho.

[…] Vedle Capt Raspberryho jsem se držel trochu níž, vzpomínám si, jak jsem si myslel, že je stále mimo optimální vzdálenost pro odpal rakety. Udělal však Barrel Roll, dostal se tak znovu do perfektní pozice a odpálil AIM-9, který zasáhl ocasní část MiGu-21. Ten se silně rozechvěl a téměř ve vývrtce padal k zemi.“

Čtyřčlenný roj Ford během střetnutí celkem odpálil čtyři Sidewindery a dva Sparrowy, kvůli nedostatku paliva pak musel spolu s rojem Olds opustit cílovou oblast a zamířit domů. To už se však do blízkosti letiště Noi Bai dostal roj Rambler vedený Capt Johnem B. Stonem. Ten vpředu pod sebou spatřil dvojici MiGů-21 a za jedním z nich okamžitě vyslal dva Sparrowy. Jeden selhal, ale druhý se naváděl správně a nepřátelský letoun zasáhl. Jakmile se tak stalo, dva další MiGy svými kanony čelně zaútočily na Stona a jeho wingmana, 1Lt Lawrence Glynna. Oba piloti Phantomů zapnuli přídavné spalování a okamžitě se je vydali pronásledovat. Glynn pak po jednom MiGu vystřelil dva Sparrowy, které ho smetly s oblohy. Vietnamský pilot se stačil včas katapultovat. Ve stejný okamžik se druhý z MiGů dostal do zaměřovače Phantomu s volacím znakem Rambler 04. Jeho pilot, Maj Phillip P. Combies, k tomu dodává: „Stiskl jsem spoušť, uvolnil, stiskl znovu a čekal. Vůbec jsem neviděl první Sparrow. Sledoval jsem však celou trajektorii druhého, od odpalu až po zásah. Střelu jsem odpálil ze vzdálenosti menší než 2 000 yardů, ve výšce 9 800 stop […], Sparrow zasáhl ocasní část nepřátelského letounu. O chvíli později jsem spatřil velkou oranžovou kouli ohně.“

Během bitvy nad Noi Bai piloti Phantomů odpálili celkem 28 protiletadlových řízených střel a nárokovali sedm jistých sestřelů bez vlastní ztráty. Vietnamci však v boji ztratili pouze pět letadel, všichni piloti se z hořících trosek svých letounů stačili včas zachránit. Další ztrátou byl jeden MiG-21, jehož pilot se katapultoval kvůli nedostatku paliva. Oběťmi Phantomů se mimo jiné staly MiGy, které pilotovali Vu Ngoc Dinh a Nguyen Van Coc, budoucí esa s šesti, respektive devíti sestřely. Výsledky operace Bolo také silně otřásly morálkou letců z 921. stíhacího pluku - vždyť během několika málo sekund byl prakticky rozprášen jeden jeho hotovostní roj.

Přestože vietnamské lidové letectvo 2. ledna 1967 utrpělo jednu z nejkrutějších porážek během celé války, na další průběh operací nad Severním Vietnamem to nemělo výraznější dopad. Vietnamci se ze svých chyb dokázali rychle poučit a zanedlouho se tak vše vrátilo do starých kolejí.

Sestřely nárokované americkými piloty

Jednotka Letoun Výrobní číslo  Volací znak  Pilot  WSO Zbraň 

555.TFS/8.TFW  F-4C  63-7589  Olds 02  1Lt Ralph Wetterhahn  1Lt Jerry K.Sharp  AIM-7

555.TFS/8.TFW  F-4C  63-7683  Olds 04  Capt Walter Radeker III  1Lt James E. Murray III  AIM-9

555.TFS/8.TFW  F-4C  63-7680  Olds 01  Col Robin Olds  1Lt Charles C. Clifton  AIM-9

555.TFS/8.TFW  F-4C  63-7710  Ford 02  Capt Everett T. Raspberry Jr.  1Lt Robert W. Western  AIM-9

433.TFS/8.TFW  F-4C  64-0838  Rambler 04 Maj Phillip P. Combies  1Lt Lee R. Dutton  AIM-7

433.TFS/8.TFW  F-4C  64-0720 Rambler 01  Capt John B. Stone  1Lt Clifton P. Dunnegan Jr.  AIM-7

433.TFS/8.TFW  F-4C  64-0692  Rambler 02  1Lt Lawrence J. Glynn Jr.  1Lt Lawrence E. Cary  AIM-7

Zdroje

[1] Kolektiv: McDonnell F-4 Phantom - Spirit in the Skies, Westport 2002

[2] Davies, P.: USAF F-4 Phantom II MiG Killers 1965-68, Oxford, 2004

[3] Toperczer I.: MiG-21 Units of Vietnam War, Oxford, 2001

[4] Toperczer I.: Air War over North Vietnam, Carrollton, 1998

[5] Haladěj, T.: Robin Olds - Šestnáct let plukovníkem, Revi 5

[6] Boyne, W. J.: MiG Sweep, Air Force Magazine, 11/1998

[7] Zampini, D.: Robin Olds - Mastermind of Operation Bolo, AcePilots

Doplnění

Jan Šafařík

Severovietnamské zdroje potvrzují ztrátu celkem pěti letounů. Všichni piloti se zachránili.

Jednotka Pilot Letoun Číslo

921. pluk Vu Ngoc Dinh MiG-21PFL 4228

921. pluk Nguyen Duc Thuan MiG-21PFL 4125

921. pluk Nguyen Dang Kinh MiG-21PFL 4126

921. pluk Bui Duc Nhu MiG-21PFL 4224

921. pluk Nguyen Ngoc Do MiG-21PFL 4029 

[1] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015. 

[2] Toperczer, István: MiG-21 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 135, Osprey Publishing, 21 Sep 2017. 

Le Trong Huyen používá model během instruktáže (zleva do prava) Nguyen Ngoc Doa, Bui Duc Nhua, Nguyen Duc Thuana a Nguyen Dang Kinha. Všichni čtyři piloti byli sestřeleni piloty 8th TFW F-4C Phantom II během Operace Bolo 2. ledna 1967.