V pátek 14. března 1879 se v Ulmu v Německu narodil Albert Einstein, teoretický fyzik a jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec.
„Matematika je jediný skutečně zaručený způsob, jak se zbláznit.“
— Albert Einstein
„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“
— Albert Einstein
Životopis
Albert Einstein (14. března 1879 Ulm, Německo – 18. dubna 1955
Princeton, USA) byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců
všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně
spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky
fyzice patří speciální teorie relativity (1905), myšlenka kvantování
elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení
Brownova pohybu (1905) a snad nejvíce obecná teorie relativity (1915),
která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítcích.
Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice
(Boseho-Einsteinovo rozdělení), diskusi o interpretaci kvantové
mechaniky (diskuse s Bohrem, EPR paradox). S Leó Szilárdem objevili nový
typ chladničky.
V roce 1921 byl oceněn Nobelovou cenou za
fyziku za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku, nicméně
většina fyziků se domnívá, že Nobelovu cenu by zasloužil každý z
Einsteinových článků z roku 1905 a v prvé řadě obecná teorie relativity.
Po té, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po
celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho
sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s
velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou
z nejznámějších na celém světě. V roce 1999 ho časopis Time vybral jako
Osobnost století. Jeho popularita často vedla k používání jeho jména v
reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert
Einstein.
Na jeho počest po něm byla pojmenována fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein.
Mládí a univerzita
Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100
km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Jeho rodiče byli Hermann
Einstein, obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho
žena Pauline, rozená Kochová. Albert navštěvoval katolickou obecnou
školu a na naléhání jeho matky bral hodiny houslí.
Když mu bylo
pět, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein poznal, že něco v
„prázdném“ prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost
popsal jako jednu z nejdůležitějších v jeho životě. Ačkoli pro zábavu
stavěl fyzikální modely a mechanická zařízení, byl považován za pomalého
žáka, pravděpodobně kvůli dyslexii, ostýchavosti nebo velmi vzácné a
neobvyklé struktuře jeho mozku (což se ukázalo po jeho smrti). Později
sám Einstein přisuzoval svoje objevy v teorii relativity právě této
pomalosti. Říkal, že díky tomu, že přemýšlel o podstatě prostoru a času
později než ostatní děti, mohl zapojit vyvinutější intelekt. Novější
teorie o jeho duševním vývoji pokládají za příčinu Aspergerův syndrom,
poruchu příbuznou s autismem.
Einstein se začal učit
matematiku, když mu bylo asi dvanáct. Traduje se pověst, že v matematice
propadal, ale není to pravda. Příčinou je změna známkování, která
způsobila v pozdějších letech zmatek. Dva ze strýců podporovali
Albertovy intelektuální zájmy během jeho pozdějšího dětství a raného
mládí. Poskytovali mu knihy o vědě a matematice.
V roce 1894,
po té, co zkrachovala Hermannova elektrotechnická firma, se Einstein
přestěhoval s rodiči z Mnichova do Pavie v Itálii. Albert kvůli tomu
nedokončil střední školu.
Ve svých 16 letech, 1895, se
přihlásil na přijímací zkoušky na Eidgenössische Technische Hochschule,
ETH (Spolkovou technickou vysokou školu) v Curychu. Sice dopadl ve
fyzice a matematice na výbornou, ale propadl v ostatních předmětech.
Bylo mu doporučeno dokončit střední školu a přihlásit se znovu.
Odmaturoval na Kantonální škole v Aarau v roce 1896. Při druhém pokusu
již byl na curyšskou Polytechniku přijat. Tentýž rok se zřekl svého
německého občanství a zůstal bez státní příslušnosti.
Na ETH
diplomoval o čtyři roky později, 1900. Během studií, v roce 1898,
Einstein potkal Milevu Maričovou, srbskou studentku a přítelkyni Nikoly
Tesly. Během těchto let Einstein probíral své vědecké zájmy se skupinou
blízkých přátel, včetně Milevy.
Švýcarské občanství dostal v roce 1901.
S Milevou měl nemanželskou dceru Liserl, která se narodila v lednu
1902, v Srbsku, kam ji Mileva, i na Einsteinův nátlak, odjela porodit a
dát k adopci, přes to, že tam tou dobou řádila záškrtová epidemie.
Liserl krátce na to na záškrt zemřela.
Práce a doktorát
Po promoci nemohl Einstein najít žádné vysokoškolské učitelské místo,
hlavně kvůli tomu, že jeho mladická drzost štvala většinu jeho
profesorů. Otec jednoho z jeho spolustudentů mu v roce 1902 pomohl
získat místo technického asistenta na švýcarském patentovém úřadu.
Einstein tam posuzoval význam patentových přihlášek vynálezů, které
vyžadovaly znalost fyziky. Také se učil rozeznávat podstatu přihlášek
navzdory jejich občasnému nedostatečnému popisu. Někdy i při posuzování
praktičnosti opravoval chyby v návrzích patentů.
Einstein se
oženil s Milevou 6. ledna 1903. Jejich manželství bylo vzájemným osobním
a intelektuálním partnerstvím, neboť Mileva byla matematička. Einstein
popisoval zamilovaně Milevu jako „bytost, která je mi rovná a která je
tak silná a nezávislá, jako jsem já.“
14. května 1904 se narodil Einsteinům jejich první syn Hans Albert. Druhý syn, Eduard, 28. července 1910.
V roce 1904 získal místo na švýcarském patentovém úřadu nastálo. V roce
1905 získal doktorát za práci „O novém určení molekulárních rozměrů.“
Tentýž rok napsal čtyři články, které se staly základem moderní fyziky.
Dokázal to aniž by se odkazoval na odbornou literaturu a aniž by své
teorie diskutoval s vědeckými kolegy. Mnoho fyziků si myslí, že tři z
těchto článků (Brownův pohyb, fotoelektrický efekt a speciální teorie
relativity) si zasloužily Nobelovu cenu. Einstein ji nakonec získal jen
za vysvětlení fotoelektrického jevu.
Je v tom kousek ironie,
protože Einstein je mnohem známější kvůli relativitě a navíc
fotoelektrický jev je záležitost kvantové fyziky, ze které byl později
Einstein poněkud rozčarovaný. Tyto články jsou zaznamenáníhodné
především tím, že Einstein vzal odvážně myšlenky teoretické fyziky,
dovedl je do jejich logických důsledků a z nich dokázal vysvětlit
výsledky experimentů, které po desetiletí vědce zneklidňovaly.
Tyto články odeslal do Annalen der Physik. Často jsou nazývány články
doby Einsteinova Annus Mirabilis (latinsky: Mimořádný rok). Mezinárodní
společnost teoretické a aplikované fyziky (IUPAP) proto pro jejich
připomenutí vyhlásila rok 2005 světovým rokem fyziky.
Brownův pohyb
První článek z roku 1905, nazvaný „O pohybu — potřebném pro molekulární
kinetickou teorii tepla — malých částic umístěným v klidné kapalině,“
se zabýval studiem Brownova pohybu. S použitím tehdy kontroverzní
kinetické teorie tekutin ukázal, že jev, který několik desetiletí
odolával uspokojujícímu vysvětlení, poskytuje empirický důkaz reality
atomů. Dodal také důvěryhodnost statistické mechanice, která byla také
kontroverzní.
Než byl napsán tento článek, byly atomy uznávány
jako užitečná představa, ale fyzikové a chemikové se vášnivě přeli o
tom, zda vůbec existují. Einsteinův statistický popis chování atomů a
jeho vysvětlení ukázaly experimentátorům cestu, jak spočítat atomy
prostým pohledem do obyčejného mikroskopu. Wilhelm Ostwald, jeden z
hlavních odpůrců atomů, se později přiznal Arnoldu Sommerfeldovi, že
změnil názor právě díky Einsteinově kompletnímu vysvětlení Brownova
pohybu.
Fotoelektrický efekt
Druhý článek,
pojmenovaný „O heuristickém hledisku dotýkajícím se vznikem a přeměnou
světla“, navrhl myšlenku světelných kvant (nyní nazývaných fotony) a
ukázal, jak mohou být použity k vysvětlení takových jevů jako je
fotoelektrický efekt. Myšlenka světelného kvanta přišla z předchozího
odvození záření absolutně černého tělesa Maxem Planckem, který
předpokládal, že energie záření může být pohlcena nebo vyzářena jen po
celých částech, nazývaných kvanta. Einstein ukázal, že pokud se
předpokládá, že světlo se vlastně sestává z jednotlivých balíčků, jinak
záhadný fotoelektrický jev může být vysvětlen.
Představa světla
jako kvant byla v přímém rozporu s vlnovou teorií světla, která
přirozeně vyplývala z Maxwellových rovnic pro elektromagnetismus, a s
představou o nekonečné dělitelnosti energie ve fyzikálních systémech
obecně. I když experimenty ukázaly, že Einsteinovy rovnice pro
fotoelektrický jev byly přesné, jeho vysvětlení nebylo běžně uznáváno.
Avšak po roce 1921, kdy dostal Nobelovu cenu za jeho práci o
fotoelektrickém jevu, si většina fyziků už myslela, že rovnice (hf = Wv +
Ek, kde h je Planckova konstanta, f frekvence dopadajícího fotonu, Wv
výstupní práce a Ek kinetická energie vyraženého elektronu) je správná a
světelná kvanta existují.
Teorie světelného kvanta byla
předzvěstí vlnově-částicové duality, představy, že fyzikální systémy
mohou vykazovat jak vlnové, tak částicové vlastnosti, která byla použita
jako základní princip tvůrci kvantové mechaniky. Fotoelektrický jev
mohl být úplně vysvětlený až po dozrání kvantové mechaniky.
Speciální teorie relativity
Einsteinův třetí článek se jmenoval „O elektrodynamice pohybujících se
těles“. Když Einstein pracoval na tomto článku, napsal Milevě o „naší
práci o relativitě pohybu“ a toto vedlo k úvahám, zda Mileva měla na
této práci podíl. Spíše je pravděpodobné, že se Einstein vyjádřil
takovým hezkým způsobem, protože se o této významné práci své ženě již
před tím zmínil. Tento článek představil speciální teorii relativity,
teorii času, vzdáleností, hmoty a energie, která byla konzistentní s
elektromagnetismem, ale vynechávala gravitaci. Speciální relativita
složila skládanku, která se objevila po provedení Michelsonova-Morleyova
experimentu, který ukázal, že světelné vlny se nemohou šířit
prostředím, za jaké byl považován éter. Rychlost světla byla stále
stejná, ne relativní vzhledem k pozorovateli. Toto bylo v newtonovské
fyzice nemožné.
Už v roce 1894 se George Fitzgerald domníval,
že výsledky Michelsonova-Morleyova experimentu mohou být vysvětleny,
pokud jsou pohybující se objekty zkráceny ve směru jejich pohybu.
Některé z hlavních rovnic Einsteinova článku — Lorentzovy transformace —
byly světu představeny už roku 1903 holandským fyzikem Hendrikem
Lorentzem, který dal Fitzgeraldovým domněnkám matematickou formu. Ale
Einstein odhalil podstatu této geometrické podivnosti. Jeho vysvětlení
pramenilo ze dvou axiomů. Prvním byla stará Galileova myšlenka, že
přírodní zákony mají být stejné pro všechny pozorovatele, kteří se
vzájemně pohybují konstantní rychlostí. Druhým byl princip, že rychlost
světla je stejná pro všechny pozorovatele. Speciální relativita měla
několik revolučních důsledků, protože díky ní padla představa
absolutního času a prostoru. Teorie byla později nazvána speciální, aby
se odlišila od její následovnice obecné teorie relativity, která
považuje za sobě rovné i pozorovatele, kteří vůči sobě zrychlují.
Teorie doslova oplývá paradoxy a zdálo se, že dává jen málo smyslu.
Mohla Einsteina skutečně zesměšnit, ale on se dokázal vypořádat s jejími
zdánlivými protiklady a posléze vyřešit její problémy.
Ekvivalence energie a hmotnosti
Čtvrtý článek, nazvaný "Závisí setrvačnost tělesa na jeho energii?"",
publikovaný na sklonku roku 1905, představil další odvození z
relativistických axiomů — vztah mezi energií a hmotností, který původně
zapsal jako m = E / c2. Když se toto odvození přepíše, vznikne notoricky
známá rovnice
E = mc²
říkající, že energie hmoty je rovna
její hmotnosti vynásobenou čtvercem rychlosti světla. Einstein
považoval tuto rovnici za vrcholně důležitou, protože ukazovala, že
těžké částice mají kromě kinetické a potenciální energie ještě zbytkovou
energii. Nicméně, většina vědců toto zjištění prostě odmítala jako
kuriozitu až do 30. let.
Vztah mezi hmotností a energií lze
využít k objasnění, jak jaderné zbraně mohou produkovat tak ohromné
množství energie. Měřením hmotnosti atomových jader a jejím vydělením
atomovým číslem se dá snadno spočítat vazebná energie, která je uvězněná
v různých atomových jádrech. Rozdíly nám umožňují vypočíst, kolik
energie se uvolní při přeměně jednoho jádra v jiné. Například v případě
rozštěpení jádra uranu je toto číslo ohromující.
Podle Umberta
Bartocciho, historika matematiky z Univerzity v Perugii, byla
Einsteinova slavná rovnice poprvé publikovaná již dva roky před tím
Olintem De Prettoem, průmyslníkem z italské Vicenzy. Toto tvrzení není
obecně přijímáno jako pravdivé nebo důležité, De Pretto mohl rovnici
publikovat již dřív, ale byl to až Einstein, kdo ji spojil s teorií
relativity.
Zralá léta
V roce 1906 byl
Einstein povýšený na revizora druhé třídy. V roce 1908 bylo Einsteinovi
uděleno oprávnění učit v Bernu jako soukromý docent, který neměl nic
společného s univerzitou. Einsteinův druhý syn Eduard se narodil 28.
července 1910. V roce 1911 se Einstein stal profesorem na Pražské
(německé) univerzitě. V té době úzce spolupracoval s Marcelem
Grossmanem. V roce 1912 začal Einstein mluvit o času jako o čtvrtém
rozměru.
V roce 1914, těsně před vypuknutím 1. světové války se
Einstein usadil v Berlíně, kde byl profesorem na místní univerzitě a
stal se členem Pruské akademie věd. Jeho pacifismus a židovský původ byl
trnem v oku německým nacionalistům, kteří mu navíc záviděli jeho slávu.
Jeho osoba se tak poprvé stala terčem organizované kampaně, která měla
zdiskreditovat jeho teorie.
Od roku 1914 až 1933 byl ředitelem
Fyzikálního ústavu císaře Viléma (Wilhelma) a během této doby obdržel
Nobelovu cenu a učinil objevy, které nejvíce otřásly světem.
Dne 14. února 1919 se rozvedl s Milevou, aby se 2. července oženil se
svojí sestřenicí Elsou Löwnethalovou, rozenou Einsteinovou (Löwnethalová
bylo příjmení po jejím prvním manželovi Maxovi). Elsa byla Albertovou
první sestřenicí z matčiny strany a druhou sestřenicí z otcovy strany.
Byla o tři roky starší než Albert a pomohla mu se uzdravit po částečném
nervovém kolapsu kombinovaném s žaludečními obtížemi. Toto manželsví
zůstalo bezdětné.
Osud prvního Albertova a Milevina dítěte,
dcery Lieserly, je neznámý. Někteří věří, že v dětství zemřela, jiní že
byla dána k adopci. Jejich první syn Hans Albert se stal univerzitním
profesorem v Kalifornii a uznávaným vědcem v oboru hydrologie. S otcem
se stýkal velmi zřídka. Druhý syn Eduard byl jako schizofrenik umístěn
do ústavu, kde později zemřel.
Roku 1922 se Einstein se svou
ženou Elsou vydal na lodi Kitano Maru do Japonska. Cesta je přivedla
také do dalších přístavů, například Singapuru, Hongkongu a Šanghaje.
Obecná relativita
V listopadu 1915 Einstein přednesl na Pruské akademii věd sérii
přednášek, ve kterých popsal svou teorii obecné relativity. Poslední
přednáška vyvrcholila jeho rovnicí, která nahradila Newtonův gravitační
zákon. Tato teorie považovala za sobě rovné všechny pozorovatele, ne jen
ty, kteří se pohybovali rovnoměrně přímočaře. V obecné relativitě už
gravitace není síla, jako byla v Newtonově gravitačním zákoně, ale pouhý
důsledek zprohýbaného časoprostoru. Teorie položila základy ke studiu
kosmologie a dala vědcům nástroje k porozumění mnoha vlastností Vesmíru,
z nichž mnoho bylo objeveno až po Einsteinově smrti. Obecná relativita
se stala metodou, která zasáhla celou fyziku.
Teorie byla
odvozena pomocí teoretických úvah a racionálních analýz a nebyla zprvu
podepřena pokusy a pozorováním, takže vyvolávala u vědců skepticismus.
Její rovnice ale umožňovaly předpovědi a jejich následné testování.
Prvním velkým testem bylo měření ohybu paprsků ze vzdálených hvězd při
průchodu okolo Slunce, které slouží jako gravitační čočka. Toto měření
mohlo být provedeno jen během slunečního zatmění. Úkolu se zhostil
Arthur Eddington a jeho měření teorii potvrdilo. 7. listopadu 1919
noviny The Times o potvrzení vydaly článek a od té doby se slavná
Einsteinova teorie, která převrátila fyziku naruby, stala terčem
všemožných testů. Obecná relativita zatím všemi testy prošla.
Mnoho fyziků ale stále nebylo o správnosti teorie přesvědčeno, jejich
důvody se lišily. Někteří nesouhlasili s Einsteinovými interpretacemi
experimentů, jiní jen prostě nemohli uvěřit, že svět bez absolutna
nemůže existovat. Podle Einsteina zkrátka mnoho z nich neporozumělo
použité matematice. Einsteinova veřejná sláva, která následovala po
zmíněném zatmění, přinesla do řad jeho odpůrců nevoli, která přetrvala
až do 30. let.
Einsteinův vztah ke kvantové fyzice byl také
zajímavý. Byl prvním, dokonce i před Maxem Planckem, kdo udělal z
kvantové teorie revoluční věc. Jeho myšlenka světelného kvanta zcela
změnila klasické chápání fyziky. V roce 1909 na shromáždění fyziků
Einstein řekl, že se musí najít cesta k pochopení vln a částic
dohromady.
Na začátku 20. let se Einstein stal vedoucí postavou
na známém semináři na Berlínské univerzitě, který se konal pravidelně
každý týden. 30. března 1921 Einstein odjel do New Yorku přednášet o své
nové teorii relativity. Ten samý rok mu byla udělena Nobelova cena za
jeho práci. Ačkoli je nyní nejznámější pro svou relativitu, cenu dostal
za jeho dřívější práci o fotoelektrickém jevu. V roce 1921 byla jeho
relativita stále příliš sporná, než aby za ní mohl být odměněn. Proto se
komise Švédské královské akademie věd dohodla, že méně kontroverzní
starší práce je z politického hlediska lepší.
Kodaňská interpretace
V polovině dvacátých let, když byla původní kvantová teorie nahrazena
novou kvantovou mechanikou, Einstein zavrhl kodaňskou interpretaci
nových rovnic, protože se mu nelíbila pro její pravděpodobnostní a
nenázorný přístup k fyzikálním jevům. Einstein souhlasil, že je tato
teorie je nejlepší, kterou lidstvo mělo, ale hledal vysvětlení, které by
bylo „ucelenější“, rozuměj deterministické. Věřil, že taková fyzika
musí existovat, protože ho už dříve vedla k úspěchům s atomy, fotony a
gravitací a nechtěl se této víry vzdát.
Einstein v roce 1926
napsal Maxu Bornovi: „Kvantová mechanika je jistě velkolepá. Ale vnitřní
hlas mi říká, že to ještě není to pravé. Ta teorie vysvětluje mnohé,
ale neposunuje nás ani o kousek blíž k Jeho tajemství. Jsem v každém
případě přesvědčen, že On v kostky nehraje.“ Nebylo to odmítnutí
pravděpodobnostních teorií, Einstein také dříve v pracech o Brownově
pohybu a fotoelektřině využíval statistické analýzy. Už v článcích,
které publikoval před zázračným rokem 1905, sám objevil Gibbsovy
soubory. Ale nevěřil, že fyzikální realita se v základu chová náhodně.
Boseho-Einsteinova statistika
V roce 1924 Einstein dostal krátký článek mladého indického fyzika
Boseho, v němž popisoval světlo jako plyn fotonů, a žádal Einsteina o
pomoc při jeho publikaci. Einstein zjistil, že stejná statistika se dá
použít na atomy a publikoval německy (tehdy lingua franca fyziky) psaný
článek, ve kterém popsal Boseho model a vysvětlil jeho důsledky.
Boseho-Einsteinova statistika popisuje jakýkoliv soubor těchto
identických částic známých jako bosony. Einstein také pomáhal Erwinu
Schrödingerovi při hledání kvantového Boltzmannova rozdělení modelující
plyn pomocí směsi klasické a kvantové mechaniky. Einstein však poznal,
že toto rozdělení není tak důležité jako Boseho-Einsteinův model, a
odmítl se pod článek podepsat.
Pozdější léta
Einstein a jeho někdejší student Leó Szilárd v roce 1926 spoluvynalezli
unikátní typ chladničky, nazývaný též Einsteinova chladnička. 11.
listopadu 1930 ji tito dva vědci patentovali pod č. US1781541. Patent
zahrnoval termodynamický cyklus chladící bez jakýchkoli pohybujících se
součástek při konstatním tlaku a pouze spotřebovávající teplo. Chladící
cyklus využíval čpavek, butan a vodu.
Když v roce 1933 Adolf
Hitler získal moc, nenávist k Einsteinovi dosáhla nové úrovně. Byl
nařčen národně-socialistickým režimem z tvoření „židovské fyziky“ proti
„německé, árijské fyzice“. Nacisté (zmiňme laureáty Nobelových cen
Johanna Starka a Philippa Lenarda) pokračovali v pokusech zdiskreditovat
jeho teorie a politicky zakázat ty německé fyziky, kteří je vyučovali
(jako třeba Werner Heisenberg). Einstein v té době již uprchl do USA,
kde získal povolení k trvalému pobytu. Přijmul místo na nově založeném
Institutu pro vyšší studia v Princetonu v New Jersey. V roce 1940 se
stal americkým občanem, přestože si uchoval své švýcarské občanství.
Einstein strávil posledních 40 let svého života v pokusech sjednotit
gravitaci a elektromagnetismus nějakým důvtipným poznáním kvantové
mechaniky. Hledal klasické spojení těchto dvou základních sil.
Institut pro vyšší studia (Institute for Advanced Study)
Jeho práce v Institutu pro vyšší studia byla zaměřená na sjednocení
fyzikálních zákonů, které nazýval Velkou sjednocující teorií. Einstein
trávil svůj čas hledáním sjednocení fundamentálních sil. Pokoušel se
vytvořit model, který by popisoval všechny síly jako různé projevy jedné
jediné síly. Jeho pokus byl odsouzen k nezdaru už jen pro to, že silná a
slabá interakce nebyly samostatně pochopeny až do začátku sedmdesátých
let, 15 let po jeho smrti. Nicméně toto hledání zůstává ústředním
problémem moderní fyziky a dnes ho ztělesňuje zejména teorie superstrun.
Zobecněná teorie
Nejprve Einstein začal tvořit zobecněnou teorii relativity s
univerzálními zákony gravitace a elektromagnetické síly, aby
demonstroval sjednocení a zjednodušení fundamentálních sil. V roce 1950
popsal svou práci v článku v časopise Scientific American. Postupoval s
vírou v jediné statistické měření odchylky pro celý soubor fyzikálních
zákonů a prošetřoval podobné vlastnosti elektromagnetických a
gravitačních sil, například, že mají nekonečný dosah a dodržují zákon
převrácených čtverců.
Einsteinova zobecněná teorie gravitace je
univerzální matematické pojetí teorie pole. Pomocí logiky se snažil
zredukovat různé jevy do těch, které jsou nám důvěrně známé. Zkoušel
sjednotit gravitaci a elektromagnetismus způsobem, který také vedl k
novému neotřelému porozumění kvantové mechanice.
Einstein
předpokládal strukturu čtyřrozměrného časového kontinua vyjádřeného
axiomy, které byly reprezentovány vektory s pěti složkami. Částice se v
jeho výzkumu staly omezenou oblastí v prostoru, ve které byla síla pole
nebo hustota energie obzvláště velká. Subatomární částice považoval za
objekty vložené do sjednoceného pole, ovlivňující ho a existující
jakožto podstatné součásti sjednoceného pole. Einstein také hledal
přirozené zobecnění symetrických tenzorových polí, přičemž považoval za
základní kombinaci dvou složek pole, nikoli jejich symetrické a
antisymetrické části odděleně. Zkoumal způsob, jak vyjádřit rovnice,
které chtěl odvodit z variačního principu.
Einstein se postupem
času stával ve svém výzkumu více a více izolovaným a byl díky svému
úsilí charakterizován jako „šílený vědec“. Jeho snahy o konstrukci
sjednocené teorie obecné relativity a kvantové mechaniky byly zcela
neúspěšné.
Poslední léta
V roce 1948
Einstein pracoval v komisi, která založila Židy podporovanou soukromou a
na výzkum zaměřenou Brandeisovu univerzitu. V roce 1952 mu Izraelská
vláda navrhla, aby se stal druhým izraelským prezidentem. Tuto nabídku
odmítl. 30. března 1953 vydal revidovanou sjednocenou teorii pole.
Einstein zemřel v Princetonu 18. dubna 1955. Zanechal zobecněnou teorii
gravitace nevyřešenou. Kremace jeho těla proběhla ještě tentýž den v
Trentonu v New Jersey. Jeho popel byl rozptýlen na utajeném místě.
Jeho mozek se nicméně zachoval v nádobě Dr. Thomase Stolze Harveye,
patologa, který prováděl pitvu Einsteina. Harvey na něm neshledal nic
nenormálního, ale další analýzy v roce 1999 týmem na McMasterově
Univerzitě odhalily, že jeho jedna část Einsteinovi chyběla a kvůli její
kompenzaci byl Einsteinův temenní lalok o 15% větší než obyčejně bývá.
Tato oblast mozku je zodpovědná za matematické myšlení, vizuálně
prostorové vnímání a představy pohybu.
OSOBNOST
Albert Einstein byl respektovaný pro svou přátelskost zakořeněnou v
jeho pacifismu. Byl skromný, co se jeho schopností týkalo a měl jasné
názory na módu — například zmenšil svůj šatník natolik, aby se nemusel
rozhodoval, co si vzít na sebe. Občas měl hravý smysl pro humor a
vyžíval se v hraní na housle a plachtění. Byl také typickým „roztržitým
profesorem“. Často zapomínal na každodenní věci, třeba klíče, a
soustředil se tak mocně na řešení fyzikálních problémů, že nedbal na své
okolí.
Náboženské názory
Einsteinův
náboženský názor je většinou považován za deistický: věřil „v Boha,
který se mu zjevuje v harmonii všeho, co existuje, ne v Boha, který řídí
osud a činy lidí“. Einstein chtěl „vědět, jak Bůh stvořil svět“: poté,
co byl tázán na náboženské otázky Martinem Buberem, Einstein zvolal „My
fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.“ A
pokračoval „Buddhismus popisuje, co je v budoucnosti očekáváno ve
vesmírném náboženství: Převýší osobního Boha, vyvaruje se dogmat a
teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno
na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i
duchovních, jako jejich smusluplné sjednocení.“ Svou víru pak shrnul
takto: "Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího
ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni
postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí."
Politické názory a angažmá
Einstein se považoval za pacifistu a v pozdějších letech za socialistu.
Jednou řekl: „Věřím, že Gándhího názory byly ty nejosvícenější z názorů
všech politiků naší doby. Měli bychom se pokoušet dělat věci v jeho
duchu: nepoužívat násilí v boji za naši věc, ale neúčastnit se ničeho, o
čem si myslíme, že je zlé.“ Einsteinovy názory na další otázky včetně
socialismu, McCarthyismu a rasismu byly totalitními režimy zatajovány,
nebo selektivně využívány. Einstein byl spoluzakladatel liberální
Německé demokratické strany.
Americká FBI měla složku o 1427
stranách o jeho aktivitách a doporučila, aby mu bylo zamezeno
přistěhovat se do USA podle zákonu o vyloučení cizinců, a kromě jiného
tvrdila, že Einstein „věří v, radí, chrání nebo učí doktrínu, která by
dovolila, aby se nerušeně přikradla anarchie, která by vyústila ve vládu
pouze podle jména.“
Einstein se stavěl proti tyranským formám
vlády a z tohoto důvodu (a svému židovskému původu) byl i proti
nacistickému režimu a uprchnul z Německa krátce po jeho nastolení.
Původně podporoval konstrukci atomové bomby, aby zajistil, že Hitler ji
nebude mít dříve, dokonce poslal ještě před válkou 2. srpna 1939 dopis
prezidentovi Rooseveltovi (dopis byl spíše napsaný Leó Szilárdem), ve
kterém ho povzbuzuje spustit program na vytvoření jaderné zbraně.
Roosevelt pak ustanovil komisi, která měla vyšetřit, zda lze uran použít
jako zbraň, která byla později nahrazena projektem Manhattan.
V
padesátých letech protestoval také proti inscenovaným tzv. politickým
procesům v totalitním Československu – mimo jiné se snažil zabránit
justičním vraždám tehdejšího režimu, v telegramu zaslaném v červnu 1950
jeho představiteli Klementu Gottwaldovi: „Prosím Vás o nevykonání
rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem
Peclem a Janem Buchalem. Byli obětmi nacismu, vězni německých
koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“
Po válce Einstein loboval za jaderné odzbrojení a světovou vládu:
„Jestli vypukne třetí světová válka, ve čtvrté světové se bude bojovat
kameny a klacky.“
Albert Einstein podporoval sionismus a
židovské osídlení prastarého sídla judaismu a byl aktivní při zakládání
Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, která roku 1930 vydala svazek O
sionismu: Proslovy a přednášky profesora Alberta Einsteina a které
Einstein odkázal své dokumenty. Na druhou stranu, opovrhoval
nacionalismem a vyjadřoval pochyby, zda je židovský stát nejlepším
řešením. Původně si představoval, že budou Židé a Arabové žít spolu na
stejné půdě. Několik let před smrtí mu Izrael nabídnul se stát jeho
druhým prezidentem, ale Einstein to odmítl s tím, že postrádá nutné
lidské vlastnosti.
Albert Einstein s Albertem Schweitzerem a
Bertrandem Russellem bojoval proti jaderným testům a bombám. Spolu s
mírovou skupinou Pugwash Conferences on Science and World Affairs a
Bertrandem Russellem vydal Russelův-Einsteinův manifest a zorganizoval
několik konferencí.
Zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz/albert-einstein.php
