Po skoro třech týdnech se nám počasí konečně umoudřilo do té míry, že jsme včera vyrazili s Klárkou na kolech na výlet. Poprvé jsme ji vzali do její nové sedačky na kolo. Evka si ji před nedávnem půjčila od ségry na vyzkoušení, Klárce se v ní líbilo, a tak jsme se rozhodli si ji také pořídit. Teď můžeme střídat vozík se sedačkou.Výlet jsme naplánovali po našem "odzkoušeném" okruhu podél Brněnské přehrady. Jako startovní a cílový bod jsme zvolili parkoviště pod hradem Veveří. Odtud jsme se vydali po modré turistické trase na Ríšovu studánku v Přírodním parku Podkomorské lesy. Cesta byla docela příjemná. Vedla více méně lesem, a tak jsme byli uchráněni přímému sluníčku, na druhou stranu však vál ještě docela silný a studený vítr. Bouřky posledních dní pak měly za následek, že v lese bylo ještě docela vlhko a dost bláta a kaluží. Evka si v jeden okamžik zanesla kola a brzdy nánosy bláta tak, že jsme museli provést očistu :-)
Jízda se sedačkou byla pro mě něco nového. Klárka sedí mnohem výš, takže má větší rozhled. Já pak nejsem tak široký jako s vozíkem, takže se vejdu i tam, kde jsme minule měli problém projet. Na druhou stranu je se sedačkou o hodně horší stabilita. To člověk pozná především při prudkém stoupání, kde jede pomalu. Při pomalé jízdě je mnohem horší udržet stabilitu a člověk má obavy, aby se nevyvalil. S vozíkem je mnohem lepší stabilita. Také je lepší nejezdit s nohama v klipsnách, aby byl člověk schopnej ihned reagovat, kdyby měl tendenci se vyklopit. Přeci jen s vozíkem je to lepší, že když se vyklopím, tak díky kloubu se válím jen já a vozík pevně stojí na dvou. U sedačky tohle bohužel neplatí.
Než jsme dorazili na Ríšovu studánku, tak nám Klárka úspěšně usnula v sedačce. Proto jsme se u studánky zastavili a začali řešit, co s Klárčinou padající hlavou. Nakonec Evka přišla na super řešení. Přetáhla Klárce přes helmičku moiru s dlouhým rukávem, ty provlíkla skrz sedačku a vzadu zavázala. Tím ji hlavička přestala padat a Klárka mohla spokojeně spinkat. Do příštího výletu se musíme ještě pokusit nějak tuto metodu vylepšit.
Cestou nahoru jsme se docela zadýchali, a tak jsme se moc těšili na odměnu, která nás teď čekala v podobě asi tříkilometrového sjezdu až k břehům Príglu. U rybářské bašty jsme se zastavili, že se pokocháme pohledem na polovypuštěnou přehradu. Já jsem však ještě nevěděl, že je lepší mít nohy venku z klipsen a bohužel jsem už ve stoje pozdě zareagoval a kolo se mi i s Klárkou převážilo. Naštěstí se jí nic nestalo, krom menšího šoku, který měla z tak prudkého probuzení. Navíc bylo štěstí, že měla hlavu přivázanou tou moirou, jinak by s ní klepla o zem. Docela dlouho plakala a do sedačky se jí moc nechtělo, když se pak Honza rozjel, už to bylo lepší, jen na více exponovaných místech potom říkala "bojim".
Poté jsme se vydali podél přehrady, přes Sokolák zase směrem k hradu Veveří. Cestou jsme se už nikde nezastavovali, krom občasných zastávek s cílem pokochat se zajímavými pohledy na vypuštěnou přehradu. Obzvlášť v zadní části přehrady už byla pouze řeka Svratka ve svém původním řečišti. Po přehradě skoro žádné památky, protože původní dno za těch pár měsíců docela úspěšně zarostlo "bujnou vegetací" :-) Nánosy z úrodných půd asi udělaly své. Když jsme se dostali k zatáčce před mostem u Veveří, tak jsme z kola raději sesedli a přes kameny a skály raději Klárku "přetlačili". Zatímco při posledním výletě jsme z mostu sledovali projíždějící lodě, nyní jsme se opět kochali zeleným dnem Brněnské přehrady.
U hradu jsme uložili kola na střechu auta a vydali se do konečného cíle našeho výletu - oběd ve Veverské Bítýšce v hospodě U Kocourků. Posledně se nám tam docela líbilo a na rozdíl od hospody na náměstí tam nebylo tak narváno. Včera nás ale čekalo docela zklamání, alespoň co se rychlosti obsluhy týkalo. 
Obsluhu tvořily zřejmě matka s dcerou, jejichž zadky jasně říkaly, že jsou stejného genetického základu. Dcera však měla kalhoty nasazeny tak, že polovina toho zadku se na nás "usmívala", což bylo opravdu až nechutné :-) No, nakonec jsme se dočkali, a tak jsme se všichni tři pořádně najedli. S Evkou jsme si dali zase mexické fazole a Klárce jsme objednali hovězí polívku, která jí obzvlášť chutnala. V mezičase jsme se chodili dívat k Bílému potoku, kde se Klárka cachtala i v botičkách a pořád házela do potoka kameny, což se jí nesmírně líbilo.Na dnešek jsme naplánovali další výlet, tentokrát kolem Tišnova. Jen ještě nevíme kam...
