úterý 26. dubna 2022

Kalendárium, 26. duben 1986



V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí.

Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny, včetně blízkého města Pripjať, bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí. Budova reaktoru byla ještě v roce 1986 obestavěna železobetonovým sarkofágem, který měl zamezit další kontaminaci okolního prostředí. V letech 2010–2019 byl postaven nový kryt, který obklopuje ten původní. 

Černobylský experiment

   V tu noc z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva.

   Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.

 25.dubna

01:00:00
Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05:00
Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00:00
Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00:00
Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10:00
Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.

26.dubna

00:00:00
Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:
Anatolij Djatlov - provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
Alexandr Akimov - náčelník směny
Leonid Toptunov - 26 let, starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče
Boris Stoljarčuk - starší inženýr řízení bloku
Igor Keršenbaum - starší inženýr řízení turbín
Jurij Tregub - náčelník směny bloku
Razim Davletajev - zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4
a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev
V elektrárně se nachází i A. Juvčenko - jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes (2006) a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.
Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

00:31:37
Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”
“Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”, křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.
Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.
“Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.

00:38:26
V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).
Toptunov: “Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

00:42:07
Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”
Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.
Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.
 
01:22:30
Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

01:23:04
00s
Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.

01:23:40
36s
Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.
“Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.”, křikl Akimov
“Spouštím havarijní ochranu”, odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.
Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

01:23:44
40s-56s
EXPLOZE
Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.
Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:
“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”
Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.
5 minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k expolzi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.
 
02:00:00
O určitých potížích v elektrárně se dozvěděl ředitel elektrárny Viktor P. Brjuchanov. Je informován o zvýšené radiaci. Přístroje v řídicím sále ukazovaly 3,6 rem za hodinu (0,036 sievertů, tedy asi tolik, kolik potřebujme na běžný snímek plic). Přístroje ale více ukázat nemohly, protože jejich měřící rozsah byl pouze do 3,6 rem. To Brjuchanov věděl, přesto telefonicky oznámil Moskvě, že radiace je pouhých 3,6 rem. Ve skutečnosti byl dávkový ekvivalent záření 15000 rem (150 sievertů).

02:20:00
Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.

05:10:00
O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů. Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

15:00:00
Informace o havárii se stále tají. 35000 obyvatel města Pripjať strávilo slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400 krát převyšující horní hranici normy.
Situaci mapuje Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie. Sedá si do vojenské helikoptéry a letí nad čtvrtým blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova ptá:
“A co je to tam dole za fialové světlo?”  Legasov křičí: “Spátky, spátky! Leťe okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!”
Legasov si snad jako jediný uvědomuje vážnost situace. Navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem.

27.dubna

07:00:00
K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať.  Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.

28.dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

1.května

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2.května

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů. Odčerpáním vody zamezili termální explozi.

4.května

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5.května

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.



[1] http://cernobyl.euweb.cz/
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Černobylská_havárie

pondělí 25. dubna 2022

Nálet na Tišnov 25. dubna 1945


Bomby určené pro Kuřim dopadly na Tišnov

   Tišnov byl ve středu 25. dubna 1945 během dne bombardován dvakrát. V dopoledních hodinách se nad městem objevily bitevní letouny Iljušin Il-2, které přilétly v ose Hradčany – Předklášteří. Při náletu byly použity letecké bomby o váze 5 až 20 kg, jež zasáhly především okrajové části města a podle svědků došlo i na ostřelování ulic z palubních zbraní. Po tomto náletu odešla značná část obyvatel do okolních lesů. Sovětské letouny byly ze země ostřelovány německými jednotkami.

   Podruhé se letouny objevily nad Tišnovem v odpoledních hodinách. Tentokrát se jednalo o střední bombardéry Douglas A-20 Boston americké výroby, dodaných Sovětskému svazu v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease).

   Letouny přilétly ve směru od Železného a bomby dopadaly na město v pásu začínajícím na Kukýrně, Náměstí Míru, přes měšťanskou školu (Bezručova), ulici Dvořákovu, Majorovu, Brněnskou, Na zahrádkách, Koráb, Vrchlického, Smetanovu a Rybníček. Následky bombardování byly mnohem tragičtější než při dopoledním náletu, neboť bylo zasaženo přímo město a dopadaly na něj letecké pumy o váze 100 a 250 kg. Nejhůře na tom byly domy u hřbitova, kde se křížily pásy obou náletů a došlo zde i k největším ztrátám na životech. Přesný počet obětí se v různých pramenech různí. V seznamu sestaveném Četnickou stanicí v Tišnově z 30. dubna 1945 je uvedeno celkem osmnáct obětí náletu z řad tišnovských občanů a osob, které se před postupující frontou v Tišnově ukrývaly.

   Ten nálet je nutné dát do širších souvislostí. K náletu došlo 25. dubna 1945, přičemž 24. dubna byly osvobozeny obce v těsné blízkosti jižně od Brna, 25. dubna vnikla Rudá armáda do brněnských předměstí. Město Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945. Tišnov byl v přífrontové oblasti a tyto oblasti se stávaly cílem leteckých útoků právě proto, aby se ztížil pohyb nepřítele. U Tišnova v údolí říčky Haldy a Libochůvky se nacházela podzemní továrna Diana GmbH, která zde od léta 1944 vyráběla stíhací letouny Messerschmitt Bf 109. V té době teprve vrcholila bitva o Berlín. Válka byla pořád v plném proudu.

   Co o dané události lze najít v dostupných dokumentech z ruských archivů?

   První dopolední nálet provedla v čase 10.37 až 11.31 osmičlenná skupina letounů Iljušin Il-2, patřící 92. gardového bitevnímu leteckému pluku, jež byl součástí 4. gardové bitevní letecké divize 5. bitevního leteckého sboru. V deníku bojové činnosti pluku se lze dočíst, že celou skupinu vedl gardový st. lt. Vasilij Michajlovič Jegorov a jeho palubním střelcem byl gardový staršina Aleksej Prokofjevič Novikov. V kabinách dalších bitevníků letěli: Stěpan Pavlovič Didenko – Anatolij Vladimirovič Korovicin, Sergej Nikolajevič Poletajev – Jefim Semjonovič Taskajev, Ivan Nikotovič Demjanov – Michail Grigorjevič Kuzněcov, Ivan Silvestrovič Červinskij – Valentin Grigorjevič Guňkin, Vasilij Fjodorovič Sokolov – Ivan Fjodorovič Čuvikin, Nikolaj Arkadjevič Korovin – Leonid josifovič Kolosnicin a Jurij Jurjevič Karpitskij – Nikolaj Aleksandrovič Savčenko. Stíhací doprovod jim dělaly čtyři letouny Jak-1 náležející 179. stíhacímu leteckému pluku 331. stíhací letecké divize. Skupina měla za úkol provést průzkum v oblasti bojové činnosti a provést bombardovací útoky a zteče na vojska i techniku v opevněných bodech Bobrůvka a Bukovina (nedaleko Adamova). Poté byla skupina navedena provést útoku na německá vojska a techniku na silnici z Jehnic do Lelekovic. Nakonec se letouny přesunuly do Tišnova, aby zde napadly zdejší železniční stanici.

   Zajímavější informace v ruských archivech však nacházíme k odpolednímu bombardovacímu útoku letouny Douglas A-20. Bomby totiž byly původně určeny pro Kuřim a Tišnov byl pouze veden jako záložní cíl. Jelikož však byl cíl zahalen hustým kouřem, jedna část bombardovací skupiny se rozhodla nebombardovat primární cíl a zaútočila místo toho na záložní cíl, kterým byl bohužel Tišnov. To by vysvětlovalo i to, že útok na Tišnov byl veden ze severovýchodu od Železného. Co vedlo sovětské velení k zařazení Tišnova mezi záložní cíle a jestli tím důvodem nemohlo být dopolední ostřelování sovětských bitevníků při náletu na železniční stanici je otázkou.

   Druhý nálet na Tišnov provedli letci z 48. bombardovacího leteckého pluku, náležejícího 218. bombardovací letecké divizi. Z deníku bojové činnosti pluku se lze dočíst, že v 14.40 přišel z velitelského stanoviště divize rozkaz k druhému bojovému letu, který proběhl v období 15.00 až 16.35, s cílem bombardovat oblast Brna. Jednalo se o skupinu šestnácti letounů rozdělených do dvou skupin. První skupině velel samotný velitel pluku podplukovník Vasilij Pavlovič Kolij, navigátorem byl major Margarjan, velitelem druhé skupiny byl kapitán Nagornyj a navigátorem poručík Volkov. Stíhací krytí jim poskytovalo osm stíhacích letounů Jakovlev Jak-9. Při příletu k oblasti cíle (Kuřim) se ukázalo, že celé město Brno bylo v ohni a zahalené do hustého černého dýmu. Dým byl nejen nad celým městem, ale pokračoval dál na sever a dosahoval výšky až 2000 metrů. To byl důvod, proč se velitel pluku pplk. Vasilij Pavlovič Kolij rozhodl bombardovat záložní cíl – Tišnov.









pátek 1. dubna 2022

Kalendárium, 1. duben 1937


Ve čtvrtek 1. dubna 1937 bylo založeno Royal New Zealand Air Force (RNZAF, Královské novozélandské vzdušné síly).

Počátek historie létání na Novém Zélandě spadá už do roku 1913, kdy na tento ostrovní stát dorazila dodávka dvou hornoplošníků Blériot XI, zaslaná Velkou Británií. Během 1. světové války bojovali novozélandští piloti v řadách britských Royal Flying Corps a britského námořního letectva Royal Naval Air Service. Celkově se jednalo o zhruba 400 pilotů, nejúspěšnější z nich byl Keith Logan Caldwell s 25 sestřely. Ve čtvrtek 14. června 1923, byla vytvořena organizace New Zealand Permanent Air Force (NZPAF, Novozélandské permanentní vzdušné síly), která se společně s dobrovolnickými New Zealand Air Force (NZAF, Novozélandskými vzdušnými silami) stala oficiálním leteckou složkou novozélandské armády. V roce 1935 započala rozsáhlá modernizace letového parku, a o dva roky později, večtvrtek 1. dubna 1937, bylo spojením NZPAF a NZAF oficiálně vytvořeno na armádě nezávislé letectvo, jež obdrželo název Royal New Zealand Air Force (RNZAF, Královské novozélandské vzdušné síly) a stalo se rovnocennou složkou ozbrojených sil vedle námořnictva a armády. Mottem RNZAF (stejně jako RAF) je latinské Per ardua ad astra.


edit: Sat Apr  2 02:08:14 PM CEST 2022