Ve středu 9. září 1964 poprvé vzlétl prototyp stíhacího modelu s označením Je-155P-1, předchůdce záchytného stíhacího letounu Mikojan-Gurjevic MiG-25 jež v kódu NATO dostal označení „Foxbat“.
Jako první se dne 6. března 1964 do oblak poprvé vydal první prototyp průzkumného modelu, který vešel ve známost jako Je-155R-1. První prototyp stíhacího modelu nesl označení Je-155P-1 a z konstrukčního hlediska vycházel z prvního předsériového exempláře průzkumného modelu, známého jako Je-155R-3. Od tohoto stroje se v podstatě odlišoval pouze konstrukcí přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou.
K závodním zkouškám byl prototyp Je-155P-1 předán dne 12. srpna 1964. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 9. září toho samého roku. Druhý prototyp přepadového stíhače typu Je-155P vešel ve známost jako Je-155P-2 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 16. září 1965.
Vývoj letounu byl zahájen v 50. letech 20. století, jako odpověď k prvním pracím na amerických „třímachových“ stíhacích letounech i bombardérech, jako např. North American XB-70 „Valkyrie“, XF-103 „Thunderwarrior“, Lockheed YF-12 a z něj odvozený Lockheed SR-71 „Blackbird“, případně XF-108 Rapier.
Veřejnosti se nový stíhací stroj představil v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou. Diváci a západní pozorovatelé měli tehdy možnost vidět ve vzduchu čtveřici prototypů a předsériových strojů, kterou komentátor uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku bez další bližší specifikace. Letoun MiG-25 podléhal velice přísnému utajení.
Sériová výroba prvních dvou variant, označených MiG-25P v případě stíhací verze (kód NATO označená 'Foxbat-A') a MiG-25R v případě průzkumné verze ('Foxbat-B'), byla zahájena v roce 1969. Záchytná stíhačka měla za úkol rychle vystoupat do potřebné výšky, zaměřit cíl a zničit ho řízenou protiletadlovou raketou. Letouny MiG-25R přišly do výzbroje průzkumných letek sovětského letectva prakticky okamžitě, ale Protivzdušná obrana Sovětského svazu se operačně způsobilých MiGů-25P dočkala až v roce 1972. O něco později pak vznikla ještě verze průzkumná-bombardovací MiG-25RB, která mohla nosit pumy do celkové hmotnosti 4000 kg.
První zprávy amerických radarových stanic ze základen v Turecku o novém sovětském letounu dosahujícím rychlosti takřka 3 000 km/h, dále jeho určité výkony v rychlosti a dostupu, dosažené jako rekordy Mezinárodní letecké federace (celkově tento typ získal 29 světových rekordů) nebo změřené radary při přeletech nad Izraelem, způsobily v západních zemích doslova paniku. Díky nepřesným informacím byl MiG-25 zpočátku považován za vysokovýkonný stíhač pro vybojování vzdušné převahy, ne za přepadový stíhací letoun. Změřená limitní rychlost 3,2 M byla brána jako standardně dosahovaná, jeho dolet se odhadoval na dva tisíce kilometrů, letounu byla obecně přisuzována oproti reálu mnohem větší obratnost a v bombardovací variantě budil obavy jako předpokládaný nosič atomových bomb. Jako odpověď byl ve Spojených státech spuštěn velmi ambiciózní program, který nakonec vyústil do konstrukce dalšího legendárního stroje McDonnell-Douglas F-15 Eagle.
Pravda o reálných schopnostech a určení letounu vyšla najevo až poté, co se 6. září 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko, příslušník 513. pluku protivzdušné obrany dislokovaného na letecké základně Čugujevka, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Vladivostoku, rozhodl pro ulétl na své „pětadvacítce“ do Japonska, kde přistál se zbytky paliva na mezinárodním letišti Hakodate a požádal o azyl ve Spojených státech. Bělenkův MiG se nakonec po mnoha urgencích a díky umělým časovým průtahům ze strany američanů vrátil do Sovětského svazu až po 67 dnech, kdy jej v mezičase prozkoumaly týmy amerických odborníků na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. Součástku po součástce letoun rozebírali a mnohdy se nestačili divit. Analýza přinesla cenné poznatky o účelné a jednoduché konstrukci stroje, umožňující jeho snadnou údržbu v bojových podmínkách. Američané si mohli oddechnout. V jeho hodnocení se však objevují dva extrémy - jak jeho bezmezné adorování, tak i totální zatracování. To je však chyba, neboť pro daný účel a při využití dostupných zdrojů a technologií postavili v Mikojanově konstrukční kanceláři maximálně výkonný a zároveň relativně levný a jednoduchý stroj.
Pro zlepšení bojových schopností a efektivity letounu byla v roce 1978 vyvinuta pokročilejší verze MiG-25PD ('Foxbat-E') opatřena novým radiolokátorem RP-25 Safir s možností detekce a útoku na cíle pohybující se na pozadí země. Současně se objevilo také infračervené čidlo a výkonnější motory. Následně bylo původních 370 MiGů-25P přestavěno na tento standard a označeno MiG-25PDS.
Než došlo k ukončení výroby v roce 1984 sjelo z výrobních pásů celkem 1 186 MiGů-25 všech verzí. Typ byl také exportován do Alžírska, Bulharska, Indie, Iráku, Libye a Sýrie. Po rozpadu Sovětského svazu se letouny dostaly do letectev několika nástupnických států. Z výzbroje ruského letectva byl MiG-25 definitivně vyřazen v roce 2013.
Jako první se dne 6. března 1964 do oblak poprvé vydal první prototyp průzkumného modelu, který vešel ve známost jako Je-155R-1. První prototyp stíhacího modelu nesl označení Je-155P-1 a z konstrukčního hlediska vycházel z prvního předsériového exempláře průzkumného modelu, známého jako Je-155R-3. Od tohoto stroje se v podstatě odlišoval pouze konstrukcí přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou.
K závodním zkouškám byl prototyp Je-155P-1 předán dne 12. srpna 1964. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 9. září toho samého roku. Druhý prototyp přepadového stíhače typu Je-155P vešel ve známost jako Je-155P-2 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 16. září 1965.
Vývoj letounu byl zahájen v 50. letech 20. století, jako odpověď k prvním pracím na amerických „třímachových“ stíhacích letounech i bombardérech, jako např. North American XB-70 „Valkyrie“, XF-103 „Thunderwarrior“, Lockheed YF-12 a z něj odvozený Lockheed SR-71 „Blackbird“, případně XF-108 Rapier.
Veřejnosti se nový stíhací stroj představil v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou. Diváci a západní pozorovatelé měli tehdy možnost vidět ve vzduchu čtveřici prototypů a předsériových strojů, kterou komentátor uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku bez další bližší specifikace. Letoun MiG-25 podléhal velice přísnému utajení.
Sériová výroba prvních dvou variant, označených MiG-25P v případě stíhací verze (kód NATO označená 'Foxbat-A') a MiG-25R v případě průzkumné verze ('Foxbat-B'), byla zahájena v roce 1969. Záchytná stíhačka měla za úkol rychle vystoupat do potřebné výšky, zaměřit cíl a zničit ho řízenou protiletadlovou raketou. Letouny MiG-25R přišly do výzbroje průzkumných letek sovětského letectva prakticky okamžitě, ale Protivzdušná obrana Sovětského svazu se operačně způsobilých MiGů-25P dočkala až v roce 1972. O něco později pak vznikla ještě verze průzkumná-bombardovací MiG-25RB, která mohla nosit pumy do celkové hmotnosti 4000 kg.
První zprávy amerických radarových stanic ze základen v Turecku o novém sovětském letounu dosahujícím rychlosti takřka 3 000 km/h, dále jeho určité výkony v rychlosti a dostupu, dosažené jako rekordy Mezinárodní letecké federace (celkově tento typ získal 29 světových rekordů) nebo změřené radary při přeletech nad Izraelem, způsobily v západních zemích doslova paniku. Díky nepřesným informacím byl MiG-25 zpočátku považován za vysokovýkonný stíhač pro vybojování vzdušné převahy, ne za přepadový stíhací letoun. Změřená limitní rychlost 3,2 M byla brána jako standardně dosahovaná, jeho dolet se odhadoval na dva tisíce kilometrů, letounu byla obecně přisuzována oproti reálu mnohem větší obratnost a v bombardovací variantě budil obavy jako předpokládaný nosič atomových bomb. Jako odpověď byl ve Spojených státech spuštěn velmi ambiciózní program, který nakonec vyústil do konstrukce dalšího legendárního stroje McDonnell-Douglas F-15 Eagle.
Pravda o reálných schopnostech a určení letounu vyšla najevo až poté, co se 6. září 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko, příslušník 513. pluku protivzdušné obrany dislokovaného na letecké základně Čugujevka, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Vladivostoku, rozhodl pro ulétl na své „pětadvacítce“ do Japonska, kde přistál se zbytky paliva na mezinárodním letišti Hakodate a požádal o azyl ve Spojených státech. Bělenkův MiG se nakonec po mnoha urgencích a díky umělým časovým průtahům ze strany američanů vrátil do Sovětského svazu až po 67 dnech, kdy jej v mezičase prozkoumaly týmy amerických odborníků na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. Součástku po součástce letoun rozebírali a mnohdy se nestačili divit. Analýza přinesla cenné poznatky o účelné a jednoduché konstrukci stroje, umožňující jeho snadnou údržbu v bojových podmínkách. Američané si mohli oddechnout. V jeho hodnocení se však objevují dva extrémy - jak jeho bezmezné adorování, tak i totální zatracování. To je však chyba, neboť pro daný účel a při využití dostupných zdrojů a technologií postavili v Mikojanově konstrukční kanceláři maximálně výkonný a zároveň relativně levný a jednoduchý stroj.
Pro zlepšení bojových schopností a efektivity letounu byla v roce 1978 vyvinuta pokročilejší verze MiG-25PD ('Foxbat-E') opatřena novým radiolokátorem RP-25 Safir s možností detekce a útoku na cíle pohybující se na pozadí země. Současně se objevilo také infračervené čidlo a výkonnější motory. Následně bylo původních 370 MiGů-25P přestavěno na tento standard a označeno MiG-25PDS.
Než došlo k ukončení výroby v roce 1984 sjelo z výrobních pásů celkem 1 186 MiGů-25 všech verzí. Typ byl také exportován do Alžírska, Bulharska, Indie, Iráku, Libye a Sýrie. Po rozpadu Sovětského svazu se letouny dostaly do letectev několika nástupnických států. Z výzbroje ruského letectva byl MiG-25 definitivně vyřazen v roce 2013.
[1] Dildy, Doug - Cooper, Tom: F-15C Eagle versus MiG-23/25, Iraq 1991, Osprey Duel 72, Osprey Publishing, 21 Apr 2016.
[2] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.
[3] Gordon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: Sovětské letectvo protivzdušné obrany v letech 1945-1991, Naše vojsko, Praha, 2017.
[4] Gordon, Yefim: Mikoyan MiG-25 Foxbat: Guardian of the Soviet Borders, Red Star Volume 34, Midland Publishing Ltd., 2008. ISBN-13: 978-1857802597
[5] Holmes, Tony: US Navy Hornet Units of Operation Iraqi Freedom, Part One, Osprey Combat Aircraft 46, Osprey Publishing, July 25 2004.
[6] Sadik, Ahmad - Cooper, Tom: The First Night, Iraqi Air Force in combat - 17 January 1991, in International Air Power Review, Volume 26, 2009.
[7] https://ru.wikipedia.org/wiki/МиГ-25
[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/MiG-25
[9] https://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan-Gurevich_MiG-25
[10] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/mig-25-viktor-belenko-ulet-do-japonska.A160904_140044_vojenstvi_erp?
