pátek 19. srpna 2022

Kalendárium, 19. srpen 1981

Ve středu 19. srpna 1981 došlo v zálivu Velká Syrta, v blízkosti teritoriálních vod Libye, k „Incidentu v zálivu Syrta“. Během hlídkového letu u pobřeží Libye, zachytily americké F-14 na svých radarech blížící se dvojici Su-22, která se pokusila sestřelit dvojici letounů F-14A z perutě VF-41 „Black Aces“. Jedno z libyjských letadel vystřelilo na Tomcaty raketu, ta však minula cíl. Piloti F-14 ve složení Cdr. Henry „Hank“ Kleeman a Lt. Dave Venlet, a Lt. Larry Muczynski a Lt. Jim Anderson opětovali střelbu a připsali si zničení obou letounů řízenými střelami AIM-9L. Celý vzdušný souboj trval jen 45 sekund.

F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta
Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE

Během Studené války se ve vzduchu mnohokrát setkali piloti plně vyzbrojených letounů obou hlavních velmocí, jejich spojenců nebo satelitů. Většina setkání se obešla bez konfliktů, i když zúčastnění většinou provozovali to, čemu se říká „dráždění chřestýše bosou nohou“. Když nic jiného, aspoň se snažili zaujmout výhodnější pozici vůči protivníkovi. Ovšem občas to dopadlo jinak.

Lodě americké 6. floty měly provést 18. a 19. srpna 1981 plánované rutinní cvičení ve Středozemním moři, spojené s ostrými střelbami na cvičné cíle. Taková akce je jednou z mála příležitostí, kdy piloti mohou odpálit skutečné rakety, cítit jejich účinek na chování letounu a vidět exploze hlavic na cvičném cíli na vlastní oči. Totéž platí pro obsluhy protiletadlových systémů umístěných na lodích.

Tomcat AJ 102 během souboje kniploval CDR Henry „Hank“ Kleeman, backseatera mu dělal Lt. David Venlet

Scéna

Pro střelby byla vybrána relativně málo využívaná oblast Středozemního moře, kterou nevedly žádné civilní linky a nebyla využívaná pro rybolov. Problém byl v tom, že cvičná oblast zasahovala do oblasti zálivu Velká Syrta, který Libye prohlásila za své výsostné vody. Přestože podle mezinárodního práva sahají výsostné vody každé země do vzdálenosti 3 námořních mil od pobřeží, libyjský vůdce plukovník Muammar Kaddáfí rozšířil pásmo na 12 námořních mil a celý záliv Velká Syrta.

Jenže ve Spojených státech byl prezidentem Ronald Reagan a ten veřejně deklaroval, že se nenechá žádnými teroristy vydírat a ani s nimi nebude vyjednávat. US Navy proto dostala pokyn postupovat v souladu s mezinárodním právem.

Cvičení se účastnily lodě bojové skupiny letadlových lodí (CVBG1) USS2 Nimitz (CVN-683) a USS Forrestal (CV-59).

Libyjci to samozřejmě považovali za narušení svých výsostných vod a vzdušného prostoru. Jenže takové námořní uskupení nemohli hladinovými plavidly nijak ohrozit, takže svoje akce omezili na provokativní lety MiGů-23MS, MiGů-25PD, Mirage F.1, Su-20M a Su-22M2/3. V souladu s pravidly cvičení tak museli Američané jen během prvního dne 35krát přerušit střelby. Hlídkující palubní stíhači potom eskortovali narušitele mimo prostor, kde probíhalo cvičení. Reakce libyjských pilotů byly různé, někteří poslechli výzvy okamžitě a po „zamávání4 následovali zasahující letoun ven z prostoru, jiní pokračovali tvrdošíjně dál. Podle hlášení amerických pilotů se hlavně osádky letounů Mirage chovaly agresivně a snažily se zaujmou pozici vhodnou pro útok, případně se snažily vymanévrovat těžší Tomcaty s využitím manévrů s velkým přetížením na vertikále. Piloti MiGů-25 se zase pokoušeli o průnik s využitím převahy vyšší maximální rychlosti.

Naproti tomu piloti ostatních letadel příliš nevzdorovali a umožňovali stíhačům US Navy držet s nimi formaci a někteří se dokonce nechávali fotografovat. Žádná strana nevystřelila a zúčastnění se spokojili s tím, že se snažili udělat na protivníka dojem nějakým číslem z vyšší pilotáže.

Aktéři

Ve středu 19. srpna za úsvitu vzlétla dvojice Tomcatů na obvyklou CAP5 . Letouny poskytla stíhací peruť VF-416Black Aces“ z USS Nimitz (CVN-68). Letoun s volacím znakem „Fast Eagle 102“ (palubní číslo 102) pilotoval CDR7 Henry „Hank“ Kleeman s RIO8 Lt. Dave Venletem, „Fast Eagle 107“ pilotoval Lt. Larry „Music“ Muczynski a RIO Lt. Jimem Andersonem na zadním sedadle.

Katapulty Nimitzu „vyplivly“ Tomcaty do vzduchu v 06009 a dvojice směřovala na své stanoviště, kde si měla odbýt svůj dnešní CAP. Podle hlášení z minulého dne patřil jejich sektor k těm „nejméně navštěvovaným“, takže se v duchu připravovali na další nudné hlídkování nad pustou hladinou moře a záviděli kolegům na rušnějších stanovištích. Trochu vzrušení přineslo hlášení E-2C od VAW-12410, který zachytil dvojici „bogies11 těsně po vzletu z libyjské základny.

Krátce po 0700 ukázaly palivoměry Tomcatů „bingo fuel12 a bylo na čase poohlédnout se po tankeru. Piloti se dohodli, že udělají ještě jeden okruh a půjdou trochu odlehčit tankovacím KA-6 Intruder.

Když točili poslední „kolečko“ zaregistroval RIO Lt. David Venlet na obrazovce svého AN/AWG-9 dva cíle vzápětí identifikované jako „bandits13. Tankování muselo počkat. Letouny byly asi 35 mil daleko, blížily se čelně a stoupaly.

Tomcaty zaujaly volnou sestavu, stupňovitě vpravo, označovanou „Combat spread“. „Fast Eagle 102“ letěl na pozici „eyeball14 asi dvě míle před „Fast Eaglem 107“, který mu kryl záda s převýšením zhruba 7 000 stop. Tato volná sestava má výhodu v tom, že vzadu letící „shooter15 má dostatek prostoru a času reagovat na nečekané manévry protivníka.

Tomcaty se snažily dostat „banditům“ na šest hodin, ale libyjský GCI16 odvedl dobrou práci a Su-22 dokázaly každý manévr odvrátit. Američtí piloti se smířili s tím, že úvod partie bude rychlý průlet letounů na vstřícných kurzech.

Ve vzdálenosti 8 mil hlásil „Hank“ Kleeman vizuální kontakt. Byl ve výšce 20 000 stop a Libyjci byli o něco málo níž. Ve vzdálenosti 4 mil se „chytil“ i „Music“ Muczynski a cíle byly vizuálně identifikovány jako Su-22 Fitter, vyzbrojené AA-2 Atoll.17 Udržovaly sevřenou formaci, ve které se číslo (wingman) drželo ve stejné výšce, necelých 200 m vpravo od vedoucího. Sbližovací rychlost na vstřícném kurzu byla přes 1 000 uzlů (1 850 km/h) Letouny se míjely vlevo.

Zápletka

Druhým aktérem potyčky za US Navy byl tento Tomcat AJ 107 pilotovaný Lt. Larry „Music“ Muczynskim a RIO Lt. Jimem Andersonem

Hank“ Kleeman začal naklánět Tomcata vlevo, aby neztratil při míjení Su-22 z dohledu, když Libyjec odpálil AA-2. Těžko říct jestli šlo o úmysl, protože vzájemná pozice letounů nebyla pro střelbu vůbec ideální. Pravděpodobnost zásahu raketou Atoll na vstřícném kurzu a ještě na tak malou vzdálenost (méně než 1 000 m) byla minimální, protože ta měla pouze charakteristiku „tail aspekt18. Navíc F-14 měly na své straně převahu ve výzbroji i celkových výkonech letounu. Je dost dobře možné, že pilotovi Su-22 jen ujely nervy.

Hank“ Kleeman reflexivně srovnal Tomcata, raketa udělala oblouk, prolétla pod letounem a zmizela v dálce. Manévr byl vcelku zbytečný, protože hlavice se pravděpodobně ani nestihla odjistit. Ale kdo by se vydržel jen tak se dívat na raketu letící přímo proti vám?

Reakce Tomcatů byla rychlá a přesná. Piloti Navy znali své řemeslo dokonale. “Music“ Muczynsky točil ostře vlevo, aby se dostal za vedoucího libyjské dvojice. „Hank“ Kleeman se snažil dostihnout jeho číslo, také levou zatáčkou.

Libyjci udělali stejný manévr, který praktikovali málo vycvičení piloti ve Vietnamu. Rozdělili sestavu a vůbec se nesnažili jeden druhého podporovat. Každý „na své triko“. Zřejmě měli, jako piloti stíhacích bombardérů, jen minimální výcvik ve vzdušném boji a neměli přesnou představu o tom, co se děje.
Pilot Su-22 na pozici čísla, místo aby se snažil maximálně utáhnout levou zatáčku, kterou by po něm Tomcat, vzhledem k vzájemné pozici, asi nedokázal zopakovat, začal točit vpravo. Tento nešťastný manévr ho naservíroval „Hankovi“ Kleemanovi přímo pod nos. Ten svůj F-14 snadno dostal do ideální střelecké pozice. Měl Su-22 zhruba na 1 hodině přibližně ľ míle(1 400 m) před sebou. Libyjec se snažil uniknout do slunce, ale „Hank“ mu nedal šanci. AIM-9L19 odpálený z takové pozice zasáhl Su-22 naprosto spolehlivě ještě v jeho pravé zatáčce. Lybijský pilot vypustil brzdící padák, aby snížil rychlost, odhodil překryt kabiny a katapultoval se. Krátce na to se mu otevřel padák, na kterém dopadl do vod zálivu.

Muczynski se levou zatáčkou dostal za vedoucího libyjské dvojice. Přibližně v době, kdy Kleeman hlásil rádiem úspěšný sestřel, vystřelil i on Sidewinder, který zasáhl Suchoje přímo do výtokové trysky. Muczynski měl co dělat, aby se vyhnul explodujícím troskám zádi Su-22, prudce přitáhl a užil si pěkných 6G. Vzápětí otočil letoun půlvýkrutem20 na záda a sledoval pád své oběti. Exploze roztrhla Su-22 na dvě části těsně za křídly. Přední polovina spadla do vývrtky21. Po dvou otáčkách se pilot katapultoval. Padák nebylo vidět, ale je možné, že pilot ho otevřel až v menší výšce.

Finále

Libyjci zahájili podle amerického hodnocení velmi dobře zorganizovanou SAR22 akci, při které využívali jako velitelský letoun C-130 Hercules, který létal u pobřeží. Nakonec byl jeden pilot vytažen na palubu rychlého člunu.

F-14 se vrátily na Nimitz a flota dokončila cvičení přesně podle plánu.

Celý incident měl samozřejmě politickou dohru. Představitelé Libye okamžitě protestovali na půdě OSN a obviňovali Američany ze všeho možného. Odpověď byla poměrně strohá. Cvičení bylo v mezinárodních vodách a bylo včas oznámeno v námořních a leteckých věstnících, přesně v souladu s mezinárodními úmluvami. Libyjský útok byl naprosto nevyprovokovaný. Pokud to bude nutné, použijeme proti podobnému útoku na americké jednotky operující v mezinárodních vodách nebo vzdušném prostoru přiměřenou sílu.

Vyšlo v časopise ATM 2004/03

Vysvětlivky:

1 - CVBG Carrier Battle Group: bojová skupina letadlové lodi. Skupina plavidel tvořená letadlovou lodí, doprovodnými křižníky, torpédoborci, fregatami, výsadkovými a ponorkami
2 - USS United States Ship: loď Spojených států
3 - CV(N) Carrier (Nuclear): letadlová loď (s jaderným pohonem)
4 - Mezinárodní signál následuj mne: zasahující letoun prolétne před narušitelem, kýváním letounu z křídla na křídlo a zatáčkou do požadovaného směru vyvede letoun z ohroženého prostoru.
5 - CAP Combat Air Patrol: letecká hlídka z letadlové lodi. Působí v roli předsunutého prostředku protiletadlové obrany zhruba ve vzdálenosti 200 mil od CVBG
6 - VF-41 Carrier Fighter Squadron: palubní stíhací peruť
7 - CDR Commander: Fregatní kapitán
8 - RIO Radar Intercept Officer: operátor radarového systému AN/AWG-9. Muž na zadním sedadle F-14
9 - ZULU čas: světový čas, nebo také Greenwichský čas, udává se ve formátu HHMM bez oddělovače
10 - WAW Carrier Early Warning Squadron: palubní peruť letounů včasné výstrahy
11 - bogie: neidentifikovaný vzdušný cíl
12 - bingo fuel: signál, že zbytek paliva, kromě nedotknutelného zbytku, stačí právě k návratu na základnu
13 - bandit: vzdušný cíl identifikovaný jako nepřítel
14 - shooter: pilot(i) který je odpovědný za likvidaci cíle a krytí pilota(ů) na pozici „eyeball
15 - eyeball: pilot(i) odpovědný za vyhledání a identifikaci cíle
16 - GCI Ground Control Intercept: pozemní návodčí, který poskytuje pilotům údaje o poloze protivníka a navadí je do nevhodnější pozice pro útok, takže mohou ponechat svoje radiolokátory vypnuté a tak se vyhnout předčasnému odhalení
17 - AA-2: letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu s IR samonaváděcí hlavicí. Ruské označení bylo R-3. Jednalo se o kopii prvních verzí AIM-9 Sidewinder. Později byla střela modernizovaná a označená R-13.
18 - tail aspekt: řízená střela schopná použitelná pouze ze zadní polosféru, není schopná se navést na čelně letící cíl
19 - AIM-9L Sidewinder: : letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu s IR samonaváděcí hlavicí zavedená do výzbroje v roce 1976
20 - půlvýkrut: obrat letounu kolem podélné osy o 180°, takže se dostane do polohy na zádech
21 - vývrtka:quasiustálený letový režim do kterého se letoun dostane při nesymetrickém odtržení proudnic na jedné polovině křídla
22 - SAR Search and Rescue: záchranná akce, úkolem je vyzvednout sestřeleného pilota. Pokud se předpokládá činnost nad územím protivníka jedná se o CSAR Combat SAR

Porovnání technických údajů F-14A a Su-22M2

F-14A Tomcat Su-22M2
Maximální rychlost (v čisté konfiguraci) 2480 km/h 1350 km/h
Počet a typ motorů 2* TF30-P-412A/414A 1* R-29B-300
Tah motoru 56 kN/ 94 kN 78 kN/ 112 kN
Hmotnost prázdného letounu 18 190 kg 10 450 kg
Max. vzletová hmotnost 33 700 kg 18 860 kg
Plocha křídel 52,5 m2 38,5 m2
Radiolokátor AN/AWG-9 -
Hlavňová výzbroj 1* 20mm M-61A1 2* 30mm NR-30
Kadence 4 000 nebo 6 000 výstřelů/min 900 výstřelů/min
Palebný průměr 675 ks 2* 80ks
PLŘS středního dosahu 4* AIM-7F -
PLŘS krátkého dosahu 4* AIM-9L 2* R-3S nebo R-13

Prameny:
Foto: archiv, US Navy
Obrázek: Ing. Kamil Večeřa
Adcock Al: F-14 Tomcat In Action ISBN 0-89747-247-0
Drendel Lou: …and Kill MiGs ISBN 0-89747-056-7
Drendel Lou: F-14 Tomcat ISBN 0-89747-254-3
Jenkins Dennis R.: Grumman F-14 Tomcat ISBN 1-85780-063-X
Peacock Lindsay: F-14 Tomcat ISBN 0-85045-720-3
Stapfer Hans-Heiri: Sukhoi Fitters In action ISBN 0-89747-214-4
Periodika: Aviacia i vremja, Mir aviacii, Air international, Air enthusiast
Web: www.acig.org

Kalendárium, 19. srpen 1944


V sobotu 19. srpna 1944 byla Alexandru Ivanoviči Pokryškinovi dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR udělena poprvé v historii země třetí medaile Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (№ 1). 

Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56 samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3 letouny poškodil ve spoluúčasti. 

Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun  doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.

Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1. Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání. 

K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v 54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.  

K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v 117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1. ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.   

V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.

Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce 1972. Zemřel 13. listopadu 1985.







10 nejúspěšnějších sovětských stíhačů podle celkového počtu sestřelů
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24] 
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)
 
Vyznamenání:
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362) 
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945) 
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání



Prameny:
[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9 
[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4 
[9] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0

úterý 2. srpna 2022

Kalendárium, 2. srpen 1966


V úterý 2. února 1966 poprvé vzlétl proudový stíhací bombardér s měnitelnou geometrií křídel Suchoj Su-17. Jednalo se o modifikovaný Su-7BM (Fitter A), který vešel ve známost jako S-22I (Fitter B) a stal se historicky vůbec prvním zalétaným letounem s měnitelnou geometrií křídla sovětské konstrukce.

Určení letounů Su-17 bylo ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení hladinových cílů a taktický vzdušný průzkum. Jednalo se o lehký taktický stíhací-bombardovací letoun, vývojový derivát letounu typu Su-7BKL (Fitter A) vycházející z experimentálního letounu typu S-22I (Fitter B).

Protože nadzvukové stíhací-bombardéry typu Su-7B/BM/BKL (Fitter A) vykazovaly velmi špatnými vzletovými a přistávacími charakteristikami, jejich činnost se neobešla bez leteckých základen s poměrně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací dráhou (VPD). Jelikož za vyhovující nebylo možné považovat ani letové charakteristiky při nízkých rychlostech, stejně jako dolet a nosnost tohoto stroje, v roce 1963, tedy krátce poté, co byl zařazen do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, se Suchoj z vlastní iniciativy pustil do prací jeho na hluboké modernizaci. Ta byla přitom založena na záměně původního tenkého šípového křídla s úhlem šípu náběžné hrany 62° tehdejší novinkou aerodynamického výzkumu v podobě křídla s měnitelnou geometrií. První sériové S-22I, pro které bylo vyhrazeno služební označení Su-17, měly přitom dle zmíněného výnosu brány tohoto podniku opustit již v roce 1969. Mezitím se ale Suchoj rozhodl do konstrukce sériového Su-17 (Fitter C) zavést celou řadu změn. Ty byly přitom natolik rozsáhlé, že tento model nakonec vešel ve známost pod novým továrním typovým označením S-32

Letoun Suchoj Su-17 se v sovětském a později ruském letectvu se dočkal dlouhé služby a pod označením Su-20 a Su-22 byl ve velkém vyvážen do zemí východního bloku, na blízký východ, dále do zemí jako Angola a Peru.

SSSR ve skoro až v panické obavě o vyzrazení vojenského tajemství potenciálnímu nepříteli v podobě západních států zpravidla nebyl ochoten svým spojencům poskytovat nejnovější produkty svého zbrojního průmyslu. To mimo jiné platilo i pro leteckou techniku. Pro zahraniční zákazníky, zejména pak pro zákazníky ze zemí třetího světa, byly zde proto vyvíjeny a vyráběny speciálně pro tyto účely vyhrazené modifikace bojových letounů se zjednodušeným palubním vybavením a více či méně degradovanou bojovou efektivitou. Na základě této filozofie vznikl i taktický stíhací-bombardér typu Su-20 (Fitter C), který byl znám též pod továrním označením S-32MK. Ten přitom nebyl ničím jiným než modifikací letounu Su-17M (Fitter C) s mírně pozměněným avionickým vybavením a škálou podvěsné výzbroje. Exportní modifikace letounu Su-17M2 vešla ve známost pod továrním označením S-32M2K a služebním označením Su-22 (Fitter F) a součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru se stala v roce 1975. Od svého protějšku pro VVS v podobě modelu Su-17M2D se přitom exportní Su-22 (Fitter F) opět odlišoval pouze drobnými změnami v avionickém vybavení.

Do Československa se první Su-22M-4 a Su-22UM-3 dostaly v březnu 1984. Stroje obdržel 47. průzkumný letecký pluk, tehdy se sídlem v Pardubicích. Letadla zformovala jednu letku, výzbroj dalších dvou tvořila letadla MiG-21R, L-29R a roj Il-14. V dalších letech přicházely postupně objednané stroje pro stíhací bombardovací pluky. Všechny Su-22 přišly v rozebraném stavu, montovaly se na letišti v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou a zalétavala je skupina sovětských pilotů, která také školila prvních čs. instruktory. V letech 1987 až 1989 se na tato letadla kompletně přezbrojil 20. stíhací bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou, známý pod názvem Biskajský. Přibližně v téže době se dostalo několik strojů i k 6. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Přerově.

Jednomístné Su-22 byly dodány ve dvou provedeních. První série ještě nebyly vybaveny TV navazující soustavou (na přístrojové desce chyběla obrazovka systému) pozdější série již TV naváděcí systém obsahovaly. V čs. letectvu působilo celkem 57 letadel Su-22 včetně dvoumístných verzí.[





Prameny:
[1] https://ruslet.webnode.cz/
[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/??-17
[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Suchoj_Su-17