Kalendárium, 29. květen 1940

Ve středu 29. května 1940 se nad plážemi u Dunkerku odehrál jeden z nejpozoruhodnějších leteckých výkonů britského Královského letectva (RAF) během druhé světové války. Posádka stíhacího letounu Boulton Paul Defiant, tvořená pilotem Nicholasem Greshamem Cookem a střelcem Albertem Lippettem ze 264. perutě RAF, během jediného dne sestřelila devět nepřátelských letounů, čímž se oba stali prvními britskými letci, kteří dosáhli statusu „es jediného dne“.

První bojová mise tohoto dne začala kolem 15:15 hodin, kdy Cooke a Lippett během hlídkování nad Dunkerkem sestřelili v 15.30 dva stíhací letouny Messerschmitt Bf 109, následně dvoumotorový stíhač Messerschmitt Bf 110 a k večeru se jim během dalšího operačního letu v 19. 30 podařilo sestřelit nad Dunkerkem pět střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka.

O čtvrt hodiny později se také podíleli na zničení jednoho bombardéru Junkers Ju 88 (Společně s S/L P. A. Hunterem, P/O D. S. Kayem, P/O A. J. Lauderem a P/O M. H. Youngem).

Tento mimořádný výkon byl dosažen v době, kdy byl letoun Defiant často zaměňován německými piloty za podobně vypadající Hawker Hurricane. Němečtí piloti útočili z pozic, které byly pro Hurricane slepým úhlem, avšak přímo v palebném poli zadní střelecké věže Defiantu, což posádce poskytovalo taktickou výhodu.

Za své výjimečné úspěchy byli Cooke a Lippett oceněni – Cooke obdržel Distinguished Flying Cross a Lippett Distinguished Flying Medal.

Bohužel, jejich společná služba skončila tragicky o dva dny později, 31. května 1940, kdy byl jejich letoun Defiant L6975 sestřelen během bojové mise nad Dunkerkem.

Prameny:

[1] Foreman, John: The Fighter Command War Diaries, Part 1 - September 1939 to September 1940, The operational history of Fighter Command, Second Tactical Air Force, 100 Group and Air Defence of Great Britain 1939-45, Air Research Publications, 1997. ISBN 1-871187-34-6.

[2] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003. ISBN 0-9538061-8-9.

[3] Listemann, Phil H.: The Boulton Paul Defiant, Day And Night Fighter, Squadrons! No. 19, Philedition, 2017. ISBN: 979-10-96490-07-3

[4] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994. ISBN 1-898697-00-0.

[5] Thomas, Andrew: Defiant, Blenheim and Havoc Aces, Aircraft of the Aces 105, Osprey Publishing, June 2012. ISBN 978-1849086660.

Piloti a střelci letounů Defiant po svém nejúspěšnějším dni nad Dunkerquem. Přední řada: Sergeant E.R. Thorn, Pilot Officer D.H.S. Kay, Sergeant A.J. Lauder a Pilot Officer R.W. Stokes. Zadní řada: Pilot Officer G.L. Hickman, Flight Lieutenant N.G. Cooke, Squadron Leader P.A. Hunter, Pilot Officer M.H. Young, Pilot Officer G.H. Hackwood, E.G. Barwell, S.R. Thomas a D. Whitley.

Střelci ze 264. perutě, kteří létali během historického nasazení letounu Defiant dne 29. května 1940, pózují pro památku. Mezi nejúspěšnější patří: v zadní řadě Cpl A. Lippet (první zleva), LAC Barker (třetí zleva), LAC S. B. Johnson (čtvrtý zleva). V přední řadě sedí Pilot Officer C. E. Williams (čtvrtý zleva). Jediným pilotem na této fotografii je Sergeant R. A. Thorn (první zleva).

Kalendárium, 29. květen 1945

Zapomenutý bombardér

V úterý 29. května 1945 došlo k prvnímu bojového nasazení amerického těžkého bombardéru Consolidated B-32 Dominator. Tento den se tři letouny B-32, náležející 386th Bombardment Squadron (Very Heavy) / 312th Bombardment Group / 5th Air Force, připravovaly k náletu na japonské pozice u města Antalet na ostrově Luzon. Nakonec vzlétly pouze dva – třetí musel zůstat kvůli technické závadě na zemi. Oba stroje však bez odporu přesně shodily svůj pumový náklad a bezpečně se vrátily na základnu.

B-32 byl produktem firmy Consolidated a vznikal jako záložní projekt paralelně s mnohem známějším Boeingem B-29 Superfortress. V některých parametrech jej dokonce převyšoval – při plném nákladu 9 000 kg pum byl například o 100 km/h rychlejší, měl delší dolet a větší stabilitu ve vzduchu. Jeho vývoj však komplikovaly přetrvávající problémy s automatickými střeleckými věžemi a zejména s přetlakovým trupem, nutným pro lety ve vysokých výškách. Právě kvůli těmto nedostatkům nakonec americké velení dalo přednost B-29.

Ačkoliv bylo vyrobeno jen přibližně sto kusů B-32, do historie se zapsaly nejen několika nálety v závěru války na Filipínách a Formose, ale především incidentem z 18. srpna 1945, tedy již po oficiálním japonském příměří.

Téhož dne ráno v 6:55 odstartoval z letiště Yontan na Okinawě bombardér B-32 s trupovým číslem 42-108578 pod velením kapitána Jamese F. Kleina. Doprovázen dalším průzkumným strojem typu F7B Liberator z 20th Combat Mapping Squadron, zamířil nad Tokio, aby pořídil letecké snímky dokládající japonské dodržování podmínek kapitulace. Během přeletu nad oblastí Chiba–Kido–Higurashi–Iwabe však byla americká formace ostřelována protiletadlovou palbou z letiště Miyakawa a následně napadena čtrnácti japonskými stíhačkami (kombinace A6M Zero a N1K-J Shiden). Ačkoliv Japonci provedli celkem deset průletů, většinou se vyhýbali přímému boji a nepůsobili větší škody. Jednalo se o poslední vzdušný boj 2. světové války.

Tragédií se však stala situace u letounu Hobo Queen II, který během útoku utrpěl škody. Jeden motor vyřazen, směrovka poškozena, trup prošpikovaný zásahy. Střelec Jimmy Smart byl zraněn střepinami po zásahu věže, Joseph Lacharaito přišel o nohy. Nejhůře však dopadl 19letý seržant Anthony Marchione, který utrpěl smrtelné zranění při snaze poskytnout první pomoc. Zemřel vykrvácením ještě před návratem na základnu – stal se tak posledním padlým americkým letcem druhé světové války.

Bombardéry B-32 byly ze služby vyřazeny již o tři týdny později. Poslední kus byl sešrotován v roce 1949, čímž se uzavřela krátká, ale pozoruhodná kapitola v dějinách amerického letectva.