V úterý 7. ledna 1942 byla zakončena tzv. Moskevská útočná operace (Московская наступательная операция), která byla zahájena 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím Kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko) a společne zahájily Klinsko-solněčnogorskou útočnou operaci. Sedmý leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu.
Sovětský protiútok
4. prosince 1941 tedy zastavila německá vojska útok, a jako již několikrát, podcenilo německé velení možnosti sovětské armády, když předpokládalo, že Rudá armáda se obranou Moskvy naprosto vyčerpala a nelze tedy v blízké době očekávat nějaké protiakce z její strany.
Tvrdé vystřízlivění přinesl již 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko).
Sovětský protiútok tedy zahájil 5. prosince Koněvův Kalininský front, tvořený 22. armádou (V.I. Vostruchov), 29. armádou (I.I. Maslennikov) a 31. armádou (V.A. Juškevič). Na první pohled je zřejmé, že Koněvova vojska nepůsobila zrovna nejsilnějším dojmem. Ke dni útoku měl Kalininský front k dispozici okolo 200 000 vojáků, asi 1000 děl a jen 67 tanků a 83 letadel! Do moskevské oblasti sice proudily posily z Dálného východu, vycvičené divize na plných stavech, ale většinu z nich získal Západní front.
Naštěstí pro Koněva však jeho soupeř, německá 9. armáda, na tom byl ještě hůře, a tak měla nakonec
jeho vojska nad nepřítelem velmi mírnou převahu. Po zahájení útoku postup Koněvových vojsk poněkud vázl a nedařilo se zuřivě bojující německé jednotky zahnat na ústup. Až 9. prosince se pomocí na jedno místo soustředěné dělostřelecké palby podařilo frontu prolomit. O týden později, 16. prosince obsadila sovětská vojska Kalinin. V téže době přešla pod velení Kalininského frontu 30. armáda (D.D. Leljušenko) a brzy poté i 39. armáda ze zálohy Hlavního stanu. Posílený front následně začátkem ledna pronikl až na čáru Ržev-Zubcovo-Lotošino, kde zaujal pozice pro zahájení poslední fáze sovětského protiútoku.
Žukovův Západní front útočil sice o den později, zato však měl nést hlavní tíhu bojů a začátkem prosince byl proto ještě posílen o 1. údernou, 10. a 20. armádu, které obdržely tyto úkoly:
- 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) zaútočí z prostoru Dmitrov-Jachroma a spolu s 30. a 20. armádou postoupí ke Klinu a ve směru na Těrjajevu Slobodu
- 20. armáda (L.M. Sandalov) zaútočí z prostoru Krasnaja Poljana-Bělyj Rast spolu s 1. údernou a 16. armádou z jihu na Solněčnogorsk a dále na Volokolamsk a Krjukovo
- 10. armáda (F.I. Golikov) spolu s vojsky 50. armády zaútočí na Stalinogorsk a Bogorodick a dále směrem na jih od řeky Upy
- zbývající svazky Západního frontu, 5., 33. a 49. armáda, stojící ve středu frontu mají za úkol poutat vojska stojící před nimi a připravit se na přechod do protiútoku.
V prvních dnech útoku nenabyl sovětský postup žádných velkých rozměrů, když se projevoval nedostatek tanků a sníh značně ztěžoval pohyb vojsk. Ale přesto již 9. prosince přeťala 30. armáda železniční trať Moskva-Kalinin. O čtyři dny později postoupila 1. úderná armáda spolu s 30. armádou ke Klinu a obklíčily ho a 15. prosince byl Klin vyčištěn od nepřítele. Dobře si vedla i 16. a 20. armáda Západního frontu.
9. prosince se 20. armáda přiblížila k Solněčnogorsku a 11. prosince jej obsadila. Rokossovského 16. armáda svedla tuhý boj s německou armádou u Krujkova a poté, co zde dosáhla vítězství, postupovala dále směrem k Isterské vodní nádrži. Armády pravého křídla Západního frontu pronásledovaly ustupující německé vojáky až k linii řek Lama a Ruga, kde Němci kladli tvrdý organizovaný odpor a nedovolili Rudé armádě dále postoupit. Zároveň vojska levého křídla Žukovova frontu zaútočila ve směru na Tulu proti Guderianově 2. tankové armádě.
10. armáda získala zpět nočními údery Michajlov a Serebrjanyje Prudy a pronásledovala ustupující německé vojsko. Pozadu nezůstal ani 1. gardový jezdecký sbor generála Bělova, když dobyl 9. prosince Veňov a o dva dny na to Stalinogorsk.
Zároveň začalo hrozit 2. tankové armádě obklíčení, protože 50. armáda V.I. Boldina prolomila německou obranu jižně od Tuly. Podobně se dařilo i jednotkám 49. armády, která zvítězila v bojích u Aleksina. Situace se pro ustupující německou armádu stala kritickou.
16. prosince vydal Adolf Hitler svým vojskům rozkaz, který zakazoval jakýkoliv ústup a vyžadoval maximální odpor při bránění pozic a boj do posledního muže. Je vysoce pravděpodobné, že tento příkaz zachránil wehrmacht od mnohem hrozivější porážky, než k jaké nakonec došlo. V praxi však mnoho německých velitelů, mezi nimi i Guderian a Hoepner, povolovalo svým jednotkám omezený ústup, kdykoliv to situace pod tlakem okolností vyžadovala. Neúspěchy v bojích před Moskvou si následně začaly vybírat svou daň i v personálním obsazení německého velení.
18. prosince 1941 byl z funkce velitele OKH odvolán Walter von Brauchitsch a Hitler se stává vrchním velitelem armády. Ani nyní však nepovoluje wehrmachtu žádný ústup. Následně odchází z pozice velitele skupiny armád Mitte polní maršál von Bock a je nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Odvolání neuniká na vánoce 1941 ani legendární Heinz Guderian, ani generál Hoepner a mnoho dalších německých velitelů.
Porážkou Guderianovy 2. tankové armády bylo s konečnou platností zažehnáno nebezpečí hrozící Tule a vojska Západního frontu postoupila při svém protiútoku až o 130 km. 18. prosince přešla do útoku také středová sestava frontu, kterou tvořila 5. (Govorov), 33. (Jefremov) a 43. (Golubev) armáda. Od začátku sice narážela na houževnatý odpor bránících se Němců, ale nakonec se jim podařilo získat pod kontrolu Naro-Fominsk, Borovsk a Malojaroslavec.
Úspěchů při své ofenzívě dosáhla i vojska Timošenkova Jihozápadního frontu. 3. armáda (J.G. Krejzer), 13. armáda (A.M. Grodaňsky) a operační skupina generála F.J. Kostěnka útočily v prosinci proti silám 2. tankové armády a dokázaly postoupit o 80-100 km a osvobodit Jelec, Jefremov a další rozsáhlá území. Později tyto armády přešly pod velení Brjanského frontu a do začátku ledna útočily na orelském směru. Tady je zastihl konec první fáze sovětské protiofenzívy, která se zastavila na čáře Oreški - Starica - řeky Lama a Ruza - Malojaroslavec - Tichonova Pustyň - Kaluga - Mosalsk - Suchiniči - Beljev - Mcensk - Novosil.
Všeobecný protiútok
7. leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu. Vzhledem k úspěchu prosincových akcí Rudé armády bylo totiž rozhodnuto, pokračovat v útoku všemi silami, a to na celé frontě. Útok se nakonec za účasti celkem 10 frontů rozvinul od Ladožského jezera až k Černému moři a boje probíhaly od ledna až do dubna 1942.
Hlavní a nejtěžší boje opět proběhly na západním směru, kde měla vojska Západního, Brjanského, Kalininského a Severozápadního frontu stvrdit porážku německé skupiny armád Mitte pod velením polního maršála von Klugeho.
7. ledna dostala sovětská vojska směrnici o útoku, která obsahovala tyto úkoly :
- Západní front (Žukov) útočí ve směru na Syčovku (1. úderná, 20. a 16. armáda) a v součinnosti s Kalininským frontem zničí německá vojska u Rževa a Syčova. 5. a 33. armáda útočí ve směru na Možajsk a Gžatsk, 43., 49. a 50. armáda udeří na Juchnov a Vjazmu. 10. armáda zaútočí na Kirov a chrání levé křídlo frontu,
- Kalininský front (Koněv) útočí ve směru na Syčovku a Vjazmu a částí svých sil obejde Ržev. 22. armáda pak zaútočí na Bělyj
- Severozápadní front (Kuročkin) povede útok ve dvou směrech, kdy 3. úderná armáda zaútočí na Velikije Luki a 4. úderná armáda povede úder ve směru Toropec-Veliž
- Brjanský a Jihozápadní front budou poutat před nimi stojící německá vojska a nedovolí přemístění jejich sil na střední směr a Donbas.
Rozsáhlý a ambiciózní plán sovětského velení však často nebyl zajištěn dostatečnými silami a ze strany Sovětů došlo i k podcenění wehrmachtu a přecenění sil vlastních. Nejúspěšněji se začal rozvíjet útok Severozápadního frontu, který postupoval proti slabé německé obraně. Úderné armády Kuročkinova frontu dokázaly počátkem února postoupit až o 250 km a začaly ohrožovat Velikije Luky, Děmidov a Veliž.
Značně posílený Kalininský front překročil zamrzlou řeku Volhu a vytvořil tím v obranné linii německé 9. armády průlom, do kterého pronikly všechny Koněvovy jezdecké divize a velký počet střeleckých divizí. Po týdnu bojů pak vojska Kalininského frontu obešla Ržev a ocitla se hluboko v týlu německé armády. V představách sovětského velení se měl nyní Koněvův front setkat se Západním frontem v prostoru Vjazmy, čím by se značná část skupiny armád Mitte ocitla v obklíčení. Počátkem února sice vojska obou frontů navázala kontakt, ovšem vytrvalý a tvrdý odpor německých vojsk dobytí samotného města zabránil.
Navíc 26. ledna předal Severozápadní front Koněvovi své úderné armády a operační území Kalininského frontu se tak rozšířilo na celou linii Veliž-Smolensk-Vjazma-Ržev. Zde se Koněv pokoušel vytvořit jak vnější frontovou linii, tak vnitřní, se snahou likvidovat německá uskupení bránící se v jeho týlu, zejména ve Rževu a Syčovce. Ovšem zuřivý odpor německých vojáků druhý záměr zcela zmařil, navíc v okolí Rževa a Olenina se wehrmachtu podařilo prolomit sovětskou frontu. Chaotická situace se nakonec stabilizovala až počátkem dubna vytvořením dosti dlouhé fronty a přechodem Sovětů do obrany. Za svůj postup zaplatil Kalininský front celkem 350 000 padlými a raněnými.
Vojska Západního frontu se pokusila německou obranu prolomit 10. ledna v prostoru Volokolamska půldruhé hodiny trvající dělostřeleckou palbou. Po dva následující dny sváděly části 1. úderné, 20. armáda, 22. tanková brigáda a další Žukovovy svazky nelítostné boje. Nakonec se podařilo vytvořit v německé obraně průlom, do kterého vnikla 22. tanková brigáda a 2. jezdecký sbor spolu s 5 lyžařskými prapory.
O týden později, mezi 16. a 17. lednem 1942 dobyla vojska Západního frontu zpět Lotošino a Šachovskou a podařilo se jim přetnout železnici mezi Moskvou a Rževem. 19. ledna přišla ale nečekaná zpráva o přeřazení 1. úderné armády do zálohy Hlavního stanu, což způsobilo značné oslabení útočících vojsk. Protože Stalin zamítl Žukovovu žádost o ponechání 1. úderné v sestavě frontu, musela se na poměrně široké frontě roztáhnout 20. armáda. Pravé křídlo frontu poté postoupilo ještě ke Gžatsku, ale dále již němečtí vojáci Sověty nepustili. Ve středu frontu útočila 5. a 33. armáda, které obsadily k 20. lednu Ruzu, Dorochovo, Možajsk a Vereju. V prostoru Domanova zahájily boj se skupinou německých vojsk u Juchnova 43. a 49. armáda.
Mezi 18. a 22. lednem došlo v prostoru Vjazmy k několika vzdušným výsadkům, které měly připravit pozici pro styk Kalininského a Západního frontu a následné dobytí Vjazmy. 33. armáda spolu s 1. jezdeckým sborem a 11. jezdeckým sborem Kalininského frontu dostala rozkaz Vjazmu dobýt. 1. února pronikly střelecké divize 33. armády jižně od Vjazmy a zahájily boj na přístupech k městu. Následoval další podpůrný vzdušný výsadek a útok Jefremovovy 33. armády od Naro-Fominska na Vjazmu.
3. až 4. února zaútočili Němci do křídel útočí skupiny a 33. armáda, 1. jezdecký sbor i výsadkáři se ocitli v německém obklíčení. Němcům se díky tomuto úspěchu a posilám opět podařilo stabilizovat frontu a sovětským svazkům se i přes organizovaní všemožné pomoci nedařilo z obklíčení proniknout.
Města jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.
Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150-300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů.
Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.
Moskva 1941
Autor: Josef Jaroš
https://www.fronta.cz/moskva-1941
