pátek 27. března 2020

Kalendárium, 27. březen 1994


V neděli 27. března 1994 v Bavorsku poprvé vzlétl prototyp letounu Eurofighter Typhoon. Dvoumotorový víceúčelový letoun s delta křídlem a kachními plochami, navržený a postavený konsorciem společností Alenia Aeronautica, BAE Systems a EADS, pracující jako holding Eurofighter GmbH (založeno v roce 1986). Projekt je řízen NATO Eurofighter and Tornado Management Agency, která je hlavním zákazníkem.

Jako první vzlétl německý DA.1, krátce po něm, 6. dubna, britský DA.2 firmy BAe. Ve středu 2. září 1998 dostalo letadlo během ceremoniálu ve Farnborough oficiálně své jméno Eurofighter Typhoon. První sériově vyráběný Eurofighter byl veřejnosti představen 13. června 2003 a 4. srpna téhož roku byl zařazen do výzbroje Luftwaffe. Sériová výroba Eurofighteru st8le probíhá a letadla jsou pořizována v rámci tří samostatných smluv. Letoun je ve službě u Royal Air Force, německé Luftwaffe, italského Aeronautica Militare, španělského Ejército del Aire a rakouského Luftstreitkräfte. Dalšími uživateli jsou Saúdská Arábie, Kuvajt, Qatar a Oman.










[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Eurofighter_Typhoon

Kalendárium, 26. / 27. březen 1945


   V noci z 26. na 27. března 1945 sestřelila během hlídkového letu konaného ve 23:55–02:55 posádka Mosquita VI, MM 554, 409. (RCAF) Squadrony, ve složení pilot Flg Off M. G. Kent RCAF / navigátor Plt Off J. Simpson RCAF celkem dvě letounové střely V-1. Jednalo se o poslední dva sestřely, dosažené spojeneckými piloty v tzv. Anti-Diver operací.

   „Na úplném konci hlídky jsme zpozorovali tři salvy po čtyřech nebo pěti Diverech, každá (salva) byla odpálena v blízkosti Arnhemu, na severovýchod od něj. Okamžitě jsme se vrhli střemhlav do útoku a pomalu se přiblížili a zezadu, ze vzdálenosti 300 metrů zahájili palbu na pumu letící ve výšce 610 metrů rychlostí přibližně 402 km/h. Pozorovali jsme zásahy, zjevně byl poškozen i motor, protože zhasl plamen. Diver asi v 01:15 dopadl v blízkosti Rhedenu na zem a vybuchl. Krátce nato jsme zaútočili na další, letící na výšce 610 metrů, rychlostí 402 km/h. Znovu jsme pozorovali zásahy, zjevně byla zasažena výškovka, protože létající puma se okamžitě začala chovat nevyzpytatelně, prudce stoupala a zase klesala, poté dopadla na zem v blízkosti Rade a vybuchla. Útok na třetí Diver byl neúspěšný.“

   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.

   Nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti V-1 se stal britský pilot Tempestů S/Ldr Joseph Berry DFC & Two Bars, příslušník FIU a 501. (County of Gloucester) stíhací squadrony, jež získal 62 [61+1]  potvrzených sestřelů. Velice dobře si vedla i 616. squadrona, vyzbrojená proudovými letouny Meteor Mk.I, jejíž piloti sestřelili celkem 16 střel V-1. Prvním proudovým pilotem, který dosáhl vzdušného vítězství byl F/O P. J. Dean. V pátek 4. srpna 1944 zaútočil odpoledne ve svém stroji EE216 na jednu V-1, ale jeho kanóny selhaly a tak svého protivníka zneškodnil podebráním křídlem. Vychýlená V-1 explodovala na zemi v prostoru Headcorn v hrabství Kent.

   Velení RAF rozhodlo směrnicí z 5. července 1944, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche bude počítána jako sestřel  jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zasažená až nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepřátelského letounu. Touto direktivou mělo dojít k větší motivaci pilotů sestřelovat letounové střely ještě nad mořem, kde jejich dopad nikoho neohrožoval. Divery zasažené „nad otevřenou krajinou“, ještě před Londýnem, sice neohrozily hlavní město, ale i přesto často zabíjely. Velmi těžké období zažívalo především Kentské hrabství, jež získalo příhodnou přezdívku „Bomb Alley“.  Zvažovaný systém započítávání letounových střel coby sestřelených letounů do celkového skóre stíhačů RAF se však nikdy neujal a výsledky jsou uváděny vždy odděleně. S/Ldr Joseph Berry, který by se tímto systémem stal nejúspěšnějším stíhačem západních spojenců, není do vyvolené skupiny stíhacích es vůbec zahrnován.




Prameny:
[1] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno. 
[2] Cull, Brian - Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 
[3] Cull, Brian: V-1 útočí, Plejáda, Praha 2011.