sobota 24. února 2024

Kalendárium, 24. únor 1940


V sobotu 24. února 1940 vzlétl z letiště v Langley první prototyp letounu Hawker Typhoon se sériovým číslem P5212. V kabině seděl hlavní zkušební pilot firmy Hawker Philip Lucas. Jednalo se o britský jednomístný stíhací letoun sloužící v britském Royal Air Force během druhé světové války. Během druhé poloviny války se z něj stal jeden z nejúspěšnějších letounů používaných při útocích na pozemní cíle. První sériově vyrobený stroj (R7576) opustil výrobní pás 27. května 1941, nesl označení Hawker Typhoon Mk.IA. Výroba Typhoonů trvala do listopadu 1945 kdy byl vyroben poslední z 3 317 postavených Typhoonů, po ukončení druhé světové války byly Typhoony nahrazovány výkonnějšími a modernějšími Tempesty, které vznikly dalším vývojem Typhoonu, z výzbroje jednotek RAF byly Typhoony definitivně vyřazeny v roce následujícím.
 




pátek 26. ledna 2024

Jakovlev Jak-9D gardového podplukovníka Michaila Vasiljeviče Avdějeva


Stíhací letoun Jakovlev Jak-9D s orlem místo trupového čísla velitele 6. GIAP letectva Černomořské flotily, gardového podplukovníka Michaila Vasiljeviče Avdějeva, letiště Saki, duben 1944.



čtvrtek 25. ledna 2024

Ivan Nikotovič Kožedub vs. Messerschmitt Me 262


Obrázek od Jamese Lauriera znázorňující sestřel letounu Messerschmitt Me 262 Ivanem Nikotovičem Kožedubem. Obrázek pochází z knihy „Eastern Front 1945, Triumph of the Soviet Air Force“ od Williama E. Hiestanda, která právě vyšla v nakladatelství Osprey Publishing.

Popisek k obrázku říká, že znázorňuje „kapitána“ I. N. Kožeduba, eso s „62“ sestřely, kterak „19. dubna“ sestřeluje německý Me 262.

Bože, Bože... za co mě trestáš. Co na tom, že kapitán Kožedub už v té době byl tři měsíce major, co na tom, že už dlouhá léta je na základě archivních dokumentů doloženo, že získal celkem 64 úředně potvrzených sestřelů, co na tom, že svůj souboj s „Me 109 s reaktivním motorem“ svedl v sobotu 17. února 1945. No, zatím jsem jen tu knihu prolítl hodně zběžně, ale co jsem zatím objevil za další podivná tvrzení mě trošku odrazuje, abych do té knihy zalistoval nějak hlouběji :( A to jsem se na ní hodně těšil, protože je to mé oblíbené téma a oblíbené období. Autor je prý magistr v oboru historie na Cornellově univerzitě a celoživotně se zajímá o vojenskou historii se zvláštním zaměřením na obrněné a mechanizované operace 20. století, ale drze bych si dovolil použít slova našeho klasika... „Nevím, čím jste vyučen či v jakém oboru vyškolen, ale s čistým svědomím Vám mohu doporučiti, abyste pokusů spisovatelských v oboru letecké historie zanechal a věnoval se práci jakékoli, ale jiné.“ :)

čtvrtek 18. ledna 2024

Kalendárium, 18. leden 1943


Jednou z klíčových bitev druhé světové války byla blokáda Leningradu. Jde o nekrvavější a zároveň nejdelší obléhání v moderních dějinách. Prolomit se jí podařilo Rudé armádě až v pondělí 18. ledna 1943 během operace pod názvem Jiskra (Операция «Искра»), kdy se u Dělnické osady č 1. v 9.30 spojily hrotové jednotky Leningradského a Volchovského frontu


Operace Iskra nebo také třetí ofenzíva u Siňavina byla operace Rudé armády, jejímž cílem bylo uvolnit blokádu Leningradu. Operaci vedly společně Leningradský front pod velením generála L. A. Govorova a Volchovský front pod velením generála K. A. Mereckova. Operace začala brzy ráno 12. ledna 1943 a trvala do konce měsíce, kdy se situace na frontách stabilizovala.

Operaci předcházelo intenzivní noční bombardování vybraných cílů. 12. ledna v 9.30 zahájilo palbu dělostřelectvo na obou frontách. V 11.50 se pohnula pěchota čtyř divizí Duchanovovovy armády na překročení řeky Něvy po ledě. V 18.00 již byly přes Něvu postaveny mosty, které umožnily přechod těžkých tanků. Průlom se podařil jen na středním úseku se ziskem předmostí 5 x 3 km, křídla zaostala. Severní (levé) křídlo však po přeskupení využilo průlom ve střední části a k večeru prvního dne již postupovalo na sever k Šlisselburgu. Druhý den operace pokračovala dalším postupem o 4 km východně na středním úseku a 1,5 km severně na severním úseku. Pravé křídlo nebylo až tak úspěšné a v podvečer muselo dokonce ustoupit o 2 km po německém protiútoku. Na Volchovském frontu začal útok Romanovského armády v 11.15 a Starikovovovy v 11.35. Postup byl pomalejší, na konci druhého dne bojů se podařilo dobýt jen jeden 3 kilometry hluboký a druhý menší klín do německých obranných pozic. 14. ledna se do boje nasadily jednotky druhého sledu Duchanovovy armády, tyto však byly nasazovány postupně a rozptýleně, co oslabilo jejich účinek. Podobně nevhodně se nasazovaly i druhosledové jednotky Volchovského frontu. 18. ledna v 9.30 se u Dělnické osady č 1. spojily hrotové jednotky obou front. Kolem oběda se začaly spojovat i další jednoty severněji a jižněji. Tím se uzavřela kapsa kolem Šlisselburgu a Lipky s obklíčenými německými jednotkami. Ve 14.00 byl obsazen Šlisselburg a začala likvidace německých jednotek v obležení. Zároveň se hlavní síly obou armád stočily na jih k Siňavinu, svého cíle však nedosáhly. Ofenzíva ochabla koncem měsíce a fronta se stabilizovala severně a východně od Městečka č. 1 a č. 2, jižně od Dělnické osady č. 6 a stanice Podgornyj až po Gontovoja Lipka.


Operace skončila vítězstvím Rudé armády. Za 7 dní pronikla 15 km do hloubky německé obrany a dobyla několik měst a obcí. Výsledkem operace bylo vytvoření pozemního koridoru 8-10 km širokého na jižním břehu Ladožského jezera, který umožnil otevřít komunikaci s obléhaným Leningradem. Strategicky výsledek operace vyloučil možnost německo-finského spojení. Nepodařilo se však dobýt Siňavino ani přilehlou Siňavinskou vrchovinu. Rudá armáda utrpěla 115 082 ztrát (33 940 zabitých, zajatých nebo nezvěstných, 81 142 zraněných) z 302 800 nasazených podle odtajněných archivů. Němci uvádějí oficiální ztráty 12 000 mrtvých. Během této operace (18.1.) Byl generál Žukov povýšen na maršála.


Prameny:
[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/Операция_«Искра»
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Jiskra

neděle 14. ledna 2024

Kalendárium, 14. leden 1950


V soboru 14. ledna 1950 poprvé vzlétl první prototyp proudového stíhacího letounu Mikojan-Gurevič MiG-17 „Fresco“ (Микоян и Гуревич МиГ-17) v jehož kabině seděl zkušební pilot Hrdina Sovětského svazu I. T. Ivaščenko.

MiG-17 vznikl jako celokovový samonosný středoplošník se šípovitým křídlem a jeho design byl založený na předchůdci – MiGu-15bis, přičemž největší změnou oproti MiGu-15 byla konstrukce křídel. Ta měla u kořene šípovitost 45° a na vnější části 42°. Dalšími viditelnými změnami byly tři aerodynamické plůtky na každém křídle (MiG-15 měl jen dva), prodloužená zadní část, kýlový hřeben – pro zvýšení podélné stability – s patkou chránící trup letadla při přistávání. Celková konstrukce MiGu-17 byla podobná MiGu-15 a obě letadla používala stejný motor Klimov VK-1. Nové letadlo dostalo nejdříve označení MiG-15bis45, také známý jako SI-01 nebo I-330 (МиГ-15бис45 / СИ-01 / И-330).

Bojovou premiéru MiGy-17 absolvovaly během roku 1956 za suezské krize a od té doby se zúčastnily všech dalších konfliktů mezi arabskými státy a Izraelem během šedesátých a sedmdesátých let. Když v polovině šedesátých let vypukla válka ve Vietnamu, měla „sedmnáctka“ svůj zenit dávno za sebou. S americkými, o generaci novějšími letouny však nemohly hrát rovnocennou partii. Piloti MiGu-17 se museli vyhnout řízeným střelám, které je mohly zasáhnout už na několik kilometrů. Sami se pak museli přiblížit nejméně na 300 metrů na dostřel svých kanonů. Začátek sedmdesátých let byl labutí písní „sedmnáctek“. Tíhu většiny bojů v té době nesly nadzvukové MiGy-21 a s příchodem MiGu-19 význam „sedmnáctek“ dál klesal.

U československého letectva se v roce 1955 nejdřív objevily dva letouny, které neměly palubní radar a byly určeny k operacím za dne v normálních povětrnostních podmínkách a k přeškolení na nový typ. První z celkem 24 dodaných letounu MiG-17PF dorazily do Československa v roce 1956, do výzbroje je dostal 11. slp v Žatci a 1. slp v Českých Budějovicích. Létaly jako přepadové a připsaly si řadu úspěšných zásahu. Poslední stroje dolétaly v roce 1968.


Tabulka sestřelů na MiGu-17 dosažených československými piloty:
datum příjmení ИАП ИАД typ číslo výsledek protivník
29.7.1953 Rybakov, A. D. 88G TOF MiG-17 ½ zničen RB-50G
29.7.1953 Jablonovskij, J. M. 88G TOF MiG-17 ½ zničen RB-50G
8.5.1954 neznámý 1619 SF MiG-17 1 poškozen RB-47E
léto 1954 Savičev, L. I. MiG-17P 1 zničen spy balloon
4.9.1954 Serebrjakov, N. V. 22G 7 TOF MiG-17PF ½ zničen P2V-5
4.9.1954 Kasjanov, P. T. 22G 7 TOF MiG-17PF ½ zničen P2V-5
3.11.1956 neznámý MiG-17 1 zničen Westland Wyvern
4.11.1956 neznámý 5G 195 G MiG-17 ½ poškozen Avie B-33
4.11.1956 neznámý 5G 195 G MiG-17 ½ poškozen Avie B-33
29.5.1958 neznámý 773 16 G MiG-17F ½ přinucen přistát RF-84F
29.5.1958 neznámý 773 16 G MiG-17F ½ přinucen přistát RF-84F
27.6.1958 Svetličnikov, G. F. 976 34 VA MiG-17PF ½ zničen C-118A
27.6.1958 Zacharov, B. F. 976 34 VA MiG-17PF ½ zničen C-118A
2.9.1958 Gavrilov, N. 25 34 VA MiG-17F ¼ zničen C-130A-II
2.9.1958 Lopatkov, V. V. 25 34 VA MiG-17F ¼ zničen C-130A-II
2.9.1958 Ivanov, V. 177 34 VA MiG-17F ¼ zničen C-130A-II
2.9.1958 Kučerjajev, N. P. 177 34 VA MiG-17F ¼ zničen C-130A-II
7.11.1958 neznámý 30 VA MiG-17 1 poškozen RB-47E
15.10.1960 Čudinov, A. V. 636 9 PVO MiG-17 1 zničen balloon
1962 neznámý 933 PVO MiG-17F 1 zničen balloon
5.1963 Stěpanov, O. G. 156 17 (*) MiG-17P 1 zničen AC 560
1963 Podšibjakin 641 G MiG-17 1 přinucen přistát e/a
8.5.1964 neznámý 614 SF MiG-17 1 poškozen RB-47E
8.1964 Pečenkin 156 17 (*) MiG-17 ½ přinucen přistát AC 560
8.1964 neznámý 156 17 (*) MiG-17 ½ přinucen přistát AC 560
10.1965 Nikonov, K. N. 562 MiG-17PF ? ½ zničen balloon
10.1965 Bělousov, E. V. 562 MiG-17PF ? ½ zničen balloon
14.12.1965 neznámý MiG-17 ? ZRK 1 zničen RB-57
13.3.1967 Priščepa, V. N. 171 PVO MiG-17 ½ zničen An-2
28.6.1967 Stěpanov, O. G. 156 17 (*) MiG-17 1 přinucen přistát L-20A
30.6.1968 Aleksandrov, J. B. 308 PVO MiG-17 ¼ přinucen přistát DC-8-63F
30.6.1968 Igonin, V. A. 308 PVO MiG-17 ¼ přinucen přistát DC-8-63F
30.6.1968 Jevtošenko, I. F. 308 PVO MiG-17 ¼ přinucen přistát DC-8-63F
30.6.1968 Moroz, I. K. 308 PVO MiG-17 ¼ přinucen přistát DC-8-63F

Tabulka sestřelů na MiGu-17 dosažených sovětskými piloty:
datum příjmení jednotka typ číslo výsledek protivník
1956 Špinka, M. 11.slp MiG-17PF (S-104) 1 přinucen přistát Li-2
25.1.1956 Novák,J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
31.1.1956 Novák,J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
1.2.1956 Novák,J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
5.2.1956 Novák,J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
5.2.1956 Novák,J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
5.2.1956 Janovský, J. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 zničen výzvědný balón
8.2.1956 Aron, P. 11.slp MiG-17PF (S-104) ½ přinucen přistát B-228 / Il-28
8.2.1956 Hoření, D. 11.slp MiG-17PF (S-104) ½ přinucen přistát B-228 / Il-28
8.1958 Ptáček,E. 1.slp MiG-17PF (S-104) 1 přinucen přistát Convair CV-440
12.10.1959 Falta, J. 1.slp MiG-17PF ¼ přinucen přistát F-84F-61-RE
12.10.1959 Bureš, J. 11.slp MiG-17PF ¼ přinucen přistát F-84F-61-RE
50. léta Drázský, O. 1.slp MiG-17PF 1 zničen výzvědný balón
50. léta Leinweber, F. 1.slp MiG-17PF 1 zničen výzvědný balón
21.6.1962 Kurfürst, M. 3.slp MiG-17PF ½ přinucen přistát Klemm Kl 107
21.6.1962 Mazálek, J. 3.slp MiG-17PF ½ přinucen přistát Klemm Kl 107
15.7.1962 neznámý 7.slp MiG-17PF 1 přinucen přistát větroň
7.7.1963 Šulcer, J. 7.slp MiG-17PF 1 přinucen přistát větroň Šohaj-2


Severovietnamská esa na letounech MiG-17:
Luu Huy Chao 923rd FR 9 sestřelů
Nguyen Van Bay 923rd FR 8 sestřelů
Le Hai 923rd FR 7 sestřelů
Le Quang Trung 923rd, 925th FR 6 sestřelů
Vo Van Man 923rd FR 6 sestřelů
Nguyen Nhat Chieu 921st FR 5 sestřelů
Nguyen Phi Hung 923rd FR 5 sestřelů
Hoang Van Ky 923rd FR 5 sestřelů
Phan Van Tuc 921st, 923rd FR 4 sestřely
Bui Van Suu 923rd FR 4 sestřely

Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Revidovaný dotisk prvního vydání, 2022, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7 
[2] Якубович, Николай Васильевич: Первые сверхзвуковые истребители МиГ-17 и МиГ-19, Война и мы. Авиаколлекция, Издательства: Яуза, Эксмо, 2014 г. 
[3] Toperczer, István: MiG-17/19 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 130, Osprey Publishing, 20 Oct 2016. 

pátek 12. ledna 2024

Kalendárium, 12. leden 1945


V pátek 12. ledna 1945 začala Viselsko-oderská operace. Jednalo se o útok sovětských vojsk v oblasti mezi řekami Vislou a Odrou. Díky rychlému postupu Rudá armáda obsadila pravý břeh řeky Odry v pruském Slezsku a Braniborsku a dostala na vzdálenost 60 - 70 km od Berlína. V rámci operace byl 27. ledna 1945 osvobozen koncentrační tábor Osvětim.

Operace měla původně začít až 20. února, ovšem spojenci na západní frontě vedli tvrdé boje v Ardenách a potřebovali odlehčit. Proto Winston Churchill požádal Stalina o uspíšení operace.

V poselství stálo: „Na západě probíhají velmi těžké boje a v kterémkoli okamžiku se může stát, že vrchní velitelství bude povoláno učinit dalekosáhlá rozhodnutí. Sám z vlastní zkušenosti víte, jak znepokojivá je situace, když je třeba bránit velmi širokou frontu po dočasné ztrátě iniciativy. Pro generála Eisenhowera je velmi žádoucí a potřebné vědět v hrubých rysech, co plánujete, neboť se to samozřejmě projeví při všem jeho a našem závažném rozhodování. Dostal jsem zprávu, že náš emisar hlavní maršál letectva Tedder byl včera v Káhiře a pro špatné počasí nemůže dál. Jeho cesta se nikoli Vaší vinou velmi zdržela. Jestliže k Vám dosud nedorazil, budu Vám vděčen, budete-li mi moci sdělit, zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na viselské frontě nebo jinde během ledna, a popřípadě dodat jakékoli další údaje. Tuto přísně tajnou informaci nebudu předávat nikomu kromě polního maršála Brooka a generála Eisenhowera, a to jen s podmínkou, že ji zachovají v nejpřísnější tajnosti. Považuji tuto věc za naléhavou.“

Následujícího dne předseda Státního výboru obrany a rady ministrů SSSR Stalin Churchillovi odpověděl: „Dostal jsem 7. ledna Vaše poselství ze 6. ledna 1945. Lituji, ale hlavní maršál letectva pan Tedder ještě do Moskvy nepřijel. Je velmi důležité využít naší převahy proti Němcům v dělostřelectvu a letectvu. V těchto druzích zbraní potřebuje letectvo jasné počasí a nesmějí být přízemní mlhy, které brání dělostřelectvu v cílené palbě. Připravujeme se na ofenzívu, ale počasí není teď naší ofenzívě příznivé. Vzhledem k situaci našich spojenců na západní frontě však hlavní stan vrchního velení rozhodl urychleně dokončit přípravy a bez ohledu na počasí zahájit rozsáhlé ofenzívní operace proti Němcům na celé střední frontě nejpozději ve druhé polovině ledna. Nepochybujte, že učiníme všechno, co je vůbec možné, abychom pomohli našim slavným spojeneckým vojskům.“

Byly urychleny přípravy a operace skutečně začala 12. ledna 1945 útokem vojsk 1. ukrajinského frontu ze sandoměřského předmostí a upoutal tím na sebe pozornost nepřítele.

K uskutečnění Viselsko-oderské operace bylo přisunuto značné množství sil a prostředků. 1. Běloruský front měl tedy po doplnění, soustředění a přeskupení vojsk 8 vševojskových armád včetně polské 1. A, 2 tankové a 1 leteckou armádu, 2 tankové a 2 jezdecké sbory. V pásmu 1. Běloruského frontu kromě toho působilo polské letectvo, které se zformovalo na základě sovětské 6. Letecké armády. 1. Ukrajinský front měl 8 vševojskových, 2 tankové a 1 leteckou armádu, 3 tankové, 1 mechanizovanou a 1 jezdecký sbor. Vojska těchto frontů byla rozmístěna v pásmu širokém asi 500 km. Měla celkem 31,5 % vševojskových a 43,2 % tankových a mechanizovaných svazků, které operovaly na celé sovětsko-německé frontě.
1. Běloruský a 1. Ukrajinský front měly 163 divize, 32 143 děl a minometů, 6 460 tanků a SHD a 4 772 letadel. Oba fronty měly celkem 2 200 000 lidí. Takové soustředění sil a prostředků umožnilo sovětskému velení vytvořit na varšavsko-berlínském směru značnou převahu nad nepřítelem: v živé síle 5,5 násobnou, v dělech a minometech 7,8 násobnou, v tancích 5,7 násobnou a v letadlech 17,6 násobnou. V celém pásmu útoků frontů připadala průměrně jedna střelecká divize na 3,7 km, hustota dělostřelectva a tanků dosahovala 64 děl a minometů a 12 tanků a SHD na 1 km fronty.

14. ledna začal hlavní útok z magnuszewského a puławského předmostí jižně od Varšavy. Vojska 1. běloruského frontu zahájila krátkou, avšak mohutnou dělostřeleckou přípravu, díky níž rozvrátila první obrannou linii německých vojsk a postoupila o 30 kilometrů. Severně od Varšavy zaútočila vojska 2. běloruského frontu, která polské hlavní město obklíčila a 17. ledna osvobodila. Pohyb vojsk Rudé armády se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“ Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45 - 70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky. 19. ledna postoupily sovětské mechanizované sbory do německého Slezska a pokračovaly v útoku po pravém břehu Odry. Němci začali urychleně stahovat vojska ze západní fronty, ovšem útok sovětských vojsk a polských vojenských jednotek, které vznikly v SSSR, nezadržitelně pokračoval. Rudá armáda pronikla do konce ledna až ke Kostřínu (Küstrin), kde překročila Odru a vytvořila si předmostí na jejím levém břehu. Vojska 4. ukrajinského frontu postupovala jižním Polskem a vytvářela si podmínky pro útok na Moravu – Ostravsko-opavskou operaci.



Prameny:
[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/Висло-Одерская_операция
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Viselsko-oderská_operace
[3] https://www.reflex.cz/clanek/historie/99270/berlin-na-dohled-behem-viselsko-oderske-operace-se-ruda-armada-nebezpecne-priblizila-k-srdci-treti-rise.html
[4] https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7201
[5] https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7205
[6] https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7213
[7] https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7217
[8] https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7220




pondělí 8. ledna 2024

Kalendárium, 8. leden 1944


V sobotu 8. ledna 1944 uskutečnil zkušební pilot Milo Murcham první let letounu Lockheed XP-80 na základně Muroc (Edwards) AAF v Kalifornii. Letoun Lockheed P-80 Shooting Star, navržený a vyvinutý za méně než 143 dní týmem vedeným legendárním Kellym Johnsonem, se stal prvním proudovým stíhacím letounem, který vstoupil do služby v USAF. Dva předprodukční modely se v Itálii těsně před koncem druhé světové války dočkaly velmi omezené služby.

Vývoj proudových letadel v USA začal již počátkem druhé světové války, přičemž Spojené státy úzce spolupracovaly s Velkou Británií. První stíhačku P-80A obdrželo americké válečné letectvo v únoru 1945. S koncem války byl kontrakt seškrtán na 917 strojů (nakonec bylo postaveno 677 strojů P-80A a fotoprůzkumných FP-80A). Výroba se znovu plně rozeběhla až za Korejské války a v dobách studené války, přičemž stroj byl postupně modernizován. Celkem bylo vyrobeno 6447 kusů, z toho v USA 5691, v Japonsku 210 a v Kanadě 656 kusů.

Shooting Star byl bojově nasazen v korejské válce, kde se jí zúčastnily verze F-80C a průzkumná RF-80. Americké letectvo uvedlo jako první vzdušný souboj v historii mezi proudovými letadly souboj, který se odehrál 8. listopadu 1950 a ve kterém poručík Russel. J. Brown, letící na F-80, sestřelil MiG-15. Po konci studené války je obvykle uváděn jako první sestřel proudového letadla proudovým letadlem dřívější sestřel F-80C (který pilotoval Frank Van Sickle) Migem-15 (pilotovaným Semjonem Fjodorovičem Chominychem / Семён Фёдорoвич Хоминых). Tehdy byl tento sovětský sestřel USAF připsán severokorejské protiletadlové obraně. Nikdo nic nenamítal, protože Sověti vytrvale odmítali přiznat zapojení svých pilotů do této války a pilot F-80C tento sestřel nepřežil. [blíže viz Kalendárium, 1. listopad 1950F-80 se svým rovným křídlem zaostával svými výkony za MiGem-15 a v roli stíhačky k vybojování vzdušné převahy byl zanedlouho nahrazen výkonnějším letadlem se šípovitým křídlem – F-86 Sabre. Když byl nasazen dostatečný počet letadel F-86, Shooting Star byl přeřazen do role bojového letadla útočícího na pozemní cíle, letadla určeného k pokročilému výcviku a protivzdušné obraně v Japonsku. Na konci války v Koreji byla jedinou stále operující verzí F-80 průzkumná verze RF-80.

Prameny:
[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-80_Shooting_Star




neděle 7. ledna 2024

Kalendárium, 7. leden 1942


V úterý 7. ledna 1942 byla zakončena tzv. Moskevská útočná operace (Московская наступательная операция), která byla zahájena 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím Kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko) a společne zahájily Klinsko-solněčnogorskou útočnou operaci. Sedmý leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu.



Sovětský protiútok

4. prosince 1941 tedy zastavila německá vojska útok, a jako již několikrát, podcenilo německé velení možnosti sovětské armády, když předpokládalo, že Rudá armáda se obranou Moskvy naprosto vyčerpala a nelze tedy v blízké době očekávat nějaké protiakce z její strany.

Tvrdé vystřízlivění přinesl již 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko).

Sovětský protiútok tedy zahájil 5. prosince Koněvův Kalininský front, tvořený 22. armádou (V.I. Vostruchov), 29. armádou (I.I. Maslennikov) a 31. armádou (V.A. Juškevič). Na první pohled je zřejmé, že Koněvova vojska nepůsobila zrovna nejsilnějším dojmem. Ke dni útoku měl Kalininský front k dispozici okolo 200 000 vojáků, asi 1000 děl a jen 67 tanků a 83 letadel! Do moskevské oblasti sice proudily posily z Dálného východu, vycvičené divize na plných stavech, ale většinu z nich získal Západní front.

Naštěstí pro Koněva však jeho soupeř, německá 9. armáda, na tom byl ještě hůře, a tak měla nakonec

jeho vojska nad nepřítelem velmi mírnou převahu. Po zahájení útoku postup Koněvových vojsk poněkud vázl a nedařilo se zuřivě bojující německé jednotky zahnat na ústup. Až 9. prosince se pomocí na jedno místo soustředěné dělostřelecké palby podařilo frontu prolomit. O týden později, 16. prosince obsadila sovětská vojska Kalinin. V téže době přešla pod velení Kalininského frontu 30. armáda (D.D. Leljušenko) a brzy poté i 39. armáda ze zálohy Hlavního stanu. Posílený front následně začátkem ledna pronikl až na čáru Ržev-Zubcovo-Lotošino, kde zaujal pozice pro zahájení poslední fáze sovětského protiútoku.

Žukovův Západní front útočil sice o den později, zato však měl nést hlavní tíhu bojů a začátkem prosince byl proto ještě posílen o 1. údernou, 10. a 20. armádu, které obdržely tyto úkoly:

  • 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) zaútočí z prostoru Dmitrov-Jachroma a spolu s 30. a 20. armádou postoupí ke Klinu a ve směru na Těrjajevu Slobodu
  • 20. armáda (L.M. Sandalov) zaútočí z prostoru Krasnaja Poljana-Bělyj Rast spolu s 1. údernou a 16. armádou z jihu na Solněčnogorsk a dále na Volokolamsk a Krjukovo
  • 10. armáda (F.I. Golikov) spolu s vojsky 50. armády zaútočí na Stalinogorsk a Bogorodick a dále směrem na jih od řeky Upy
  • zbývající svazky Západního frontu, 5., 33. a 49. armáda, stojící ve středu frontu mají za úkol poutat vojska stojící před nimi a připravit se na přechod do protiútoku.
V prvních dnech útoku nenabyl sovětský postup žádných velkých rozměrů, když se projevoval nedostatek tanků a sníh značně ztěžoval pohyb vojsk. Ale přesto již 9. prosince přeťala 30. armáda železniční trať Moskva-Kalinin. O čtyři dny později postoupila 1. úderná armáda spolu s 30. armádou ke Klinu a obklíčily ho a 15. prosince byl Klin vyčištěn od nepřítele. Dobře si vedla i 16. a 20. armáda Západního frontu.

9. prosince se 20. armáda přiblížila k Solněčnogorsku a 11. prosince jej obsadila. Rokossovského 16. armáda svedla tuhý boj s německou armádou u Krujkova a poté, co zde dosáhla vítězství, postupovala dále směrem k Isterské vodní nádrži. Armády pravého křídla Západního frontu pronásledovaly ustupující německé vojáky až k linii řek Lama a Ruga, kde Němci kladli tvrdý organizovaný odpor a nedovolili Rudé armádě dále postoupit. Zároveň vojska levého křídla Žukovova frontu zaútočila ve směru na Tulu proti Guderianově 2. tankové armádě.

10. armáda získala zpět nočními údery Michajlov a Serebrjanyje Prudy a pronásledovala ustupující německé vojsko. Pozadu nezůstal ani 1. gardový jezdecký sbor generála Bělova, když dobyl 9. prosince Veňov a o dva dny na to Stalinogorsk.

Zároveň začalo hrozit 2. tankové armádě obklíčení, protože 50. armáda V.I. Boldina prolomila německou obranu jižně od Tuly. Podobně se dařilo i jednotkám 49. armády, která zvítězila v bojích u Aleksina. Situace se pro ustupující německou armádu stala kritickou.

16. prosince vydal Adolf Hitler svým vojskům rozkaz, který zakazoval jakýkoliv ústup a vyžadoval maximální odpor při bránění pozic a boj do posledního muže. Je vysoce pravděpodobné, že tento příkaz zachránil wehrmacht od mnohem hrozivější porážky, než k jaké nakonec došlo. V praxi však mnoho německých velitelů, mezi nimi i Guderian a Hoepner, povolovalo svým jednotkám omezený ústup, kdykoliv to situace pod tlakem okolností vyžadovala. Neúspěchy v bojích před Moskvou si následně začaly vybírat svou daň i v personálním obsazení německého velení.

18. prosince 1941 byl z funkce velitele OKH odvolán Walter von Brauchitsch a Hitler se stává vrchním velitelem armády. Ani nyní však nepovoluje wehrmachtu žádný ústup. Následně odchází z pozice velitele skupiny armád Mitte polní maršál von Bock a je nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Odvolání neuniká na vánoce 1941 ani legendární Heinz Guderian, ani generál Hoepner a mnoho dalších německých velitelů.

Porážkou Guderianovy 2. tankové armády bylo s konečnou platností zažehnáno nebezpečí hrozící Tule a vojska Západního frontu postoupila při svém protiútoku až o 130 km. 18. prosince přešla do útoku také středová sestava frontu, kterou tvořila 5. (Govorov), 33. (Jefremov) a 43. (Golubev) armáda. Od začátku sice narážela na houževnatý odpor bránících se Němců, ale nakonec se jim podařilo získat pod kontrolu Naro-Fominsk, Borovsk a Malojaroslavec.

Úspěchů při své ofenzívě dosáhla i vojska Timošenkova Jihozápadního frontu. 3. armáda (J.G. Krejzer), 13. armáda (A.M. Grodaňsky) a operační skupina generála F.J. Kostěnka útočily v prosinci proti silám 2. tankové armády a dokázaly postoupit o 80-100 km a osvobodit Jelec, Jefremov a další rozsáhlá území. Později tyto armády přešly pod velení Brjanského frontu a do začátku ledna útočily na orelském směru. Tady je zastihl konec první fáze sovětské protiofenzívy, která se zastavila na čáře Oreški - Starica - řeky Lama a Ruza - Malojaroslavec - Tichonova Pustyň - Kaluga - Mosalsk - Suchiniči - Beljev - Mcensk - Novosil.

Všeobecný protiútok

7. leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu. Vzhledem k úspěchu prosincových akcí Rudé armády bylo totiž rozhodnuto, pokračovat v útoku všemi silami, a to na celé frontě. Útok se nakonec za účasti celkem 10 frontů rozvinul od Ladožského jezera až k Černému moři a boje probíhaly od ledna až do dubna 1942.

Hlavní a nejtěžší boje opět proběhly na západním směru, kde měla vojska Západního, Brjanského, Kalininského a Severozápadního frontu stvrdit porážku německé skupiny armád Mitte pod velením polního maršála von Klugeho.

7. ledna dostala sovětská vojska směrnici o útoku, která obsahovala tyto úkoly :

  • Západní front (Žukov) útočí ve směru na Syčovku (1. úderná, 20. a 16. armáda) a v součinnosti s Kalininským frontem zničí německá vojska u Rževa a Syčova. 5. a 33. armáda útočí ve směru na Možajsk a Gžatsk, 43., 49. a 50. armáda udeří na Juchnov a Vjazmu. 10. armáda zaútočí na Kirov a chrání levé křídlo frontu,
  • Kalininský front (Koněv) útočí ve směru na Syčovku a Vjazmu a částí svých sil obejde Ržev. 22. armáda pak zaútočí na Bělyj
  • Severozápadní front (Kuročkin) povede útok ve dvou směrech, kdy 3. úderná armáda zaútočí na Velikije Luki a 4. úderná armáda povede úder ve směru Toropec-Veliž
  • Brjanský a Jihozápadní front budou poutat před nimi stojící německá vojska a nedovolí přemístění jejich sil na střední směr a Donbas.
Rozsáhlý a ambiciózní plán sovětského velení však často nebyl zajištěn dostatečnými silami a ze strany Sovětů došlo i k podcenění wehrmachtu a přecenění sil vlastních. Nejúspěšněji se začal rozvíjet útok Severozápadního frontu, který postupoval proti slabé německé obraně. Úderné armády Kuročkinova frontu dokázaly počátkem února postoupit až o 250 km a začaly ohrožovat Velikije Luky, Děmidov a Veliž.

Značně posílený Kalininský front překročil zamrzlou řeku Volhu a vytvořil tím v obranné linii německé 9. armády průlom, do kterého pronikly všechny Koněvovy jezdecké divize a velký počet střeleckých divizí. Po týdnu bojů pak vojska Kalininského frontu obešla Ržev a ocitla se hluboko v týlu německé armády. V představách sovětského velení se měl nyní Koněvův front setkat se Západním frontem v prostoru Vjazmy, čím by se značná část skupiny armád Mitte ocitla v obklíčení. Počátkem února sice vojska obou frontů navázala kontakt, ovšem vytrvalý a tvrdý odpor německých vojsk dobytí samotného města zabránil.

Navíc 26. ledna předal Severozápadní front Koněvovi své úderné armády a operační území Kalininského frontu se tak rozšířilo na celou linii Veliž-Smolensk-Vjazma-Ržev. Zde se Koněv pokoušel vytvořit jak vnější frontovou linii, tak vnitřní, se snahou likvidovat německá uskupení bránící se v jeho týlu, zejména ve Rževu a Syčovce. Ovšem zuřivý odpor německých vojáků druhý záměr zcela zmařil, navíc v okolí Rževa a Olenina se wehrmachtu podařilo prolomit sovětskou frontu. Chaotická situace se nakonec stabilizovala až počátkem dubna vytvořením dosti dlouhé fronty a přechodem Sovětů do obrany. Za svůj postup zaplatil Kalininský front celkem 350 000 padlými a raněnými.

Vojska Západního frontu se pokusila německou obranu prolomit 10. ledna v prostoru Volokolamska půldruhé hodiny trvající dělostřeleckou palbou. Po dva následující dny sváděly části 1. úderné, 20. armáda, 22. tanková brigáda a další Žukovovy svazky nelítostné boje. Nakonec se podařilo vytvořit v německé obraně průlom, do kterého vnikla 22. tanková brigáda a 2. jezdecký sbor spolu s 5 lyžařskými prapory.

O týden později, mezi 16. a 17. lednem 1942 dobyla vojska Západního frontu zpět Lotošino a Šachovskou a podařilo se jim přetnout železnici mezi Moskvou a Rževem. 19. ledna přišla ale nečekaná zpráva o přeřazení 1. úderné armády do zálohy Hlavního stanu, což způsobilo značné oslabení útočících vojsk. Protože Stalin zamítl Žukovovu žádost o ponechání 1. úderné v sestavě frontu, musela se na poměrně široké frontě roztáhnout 20. armáda. Pravé křídlo frontu poté postoupilo ještě ke Gžatsku, ale dále již němečtí vojáci Sověty nepustili. Ve středu frontu útočila 5. a 33. armáda, které obsadily k 20. lednu Ruzu, Dorochovo, Možajsk a Vereju. V prostoru Domanova zahájily boj se skupinou německých vojsk u Juchnova 43. a 49. armáda.

Mezi 18. a 22. lednem došlo v prostoru Vjazmy k několika vzdušným výsadkům, které měly připravit pozici pro styk Kalininského a Západního frontu a následné dobytí Vjazmy. 33. armáda spolu s 1. jezdeckým sborem a 11. jezdeckým sborem Kalininského frontu dostala rozkaz Vjazmu dobýt. 1. února pronikly střelecké divize 33. armády jižně od Vjazmy a zahájily boj na přístupech k městu. Následoval další podpůrný vzdušný výsadek a útok Jefremovovy 33. armády od Naro-Fominska na Vjazmu.

3. až 4. února zaútočili Němci do křídel útočí skupiny a 33. armáda, 1. jezdecký sbor i výsadkáři se ocitli v německém obklíčení. Němcům se díky tomuto úspěchu a posilám opět podařilo stabilizovat frontu a sovětským svazkům se i přes organizovaní všemožné pomoci nedařilo z obklíčení proniknout.

Města jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.

Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150-300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů.

Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.

Moskva 1941
Autor: Josef Jaroš
https://www.fronta.cz/moskva-1941



Kalendárium, 7. leden 1983


V pátek 7. ledna 1983 vstoupil oficiálně do služby americký víceúčelový stíhací dvoumotorový letoun McDonnell Douglas (dnes Boeing) F/A-18 Hornet. První sériové stroje se začaly k námořnictvu dostávat v květnu 1980. První jednotkou, která dosáhla operační způsobilosti právě 7. 1. 1983 byla jednotka námořní pěchoty VMFA-314.







pátek 5. ledna 2024

Kalendárium, 5. leden 1954



Dnes slaví své druhé narozeniny sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-19. Mikojan dostal za úkol, vyvinout na bázi MiG-17 dálkový doprovodný stíhací letoun, poháněný dvěma motory, schopný dosahovat nadzvukové rychlosti v přímém letu s plnou výstrojí a výzbrojí. Experimentální letoun I-360/SM-2 poprvé vzlétl v sobotu 24.května 1952. Měsíc po prvním letu dosáhl SM-2 ve vodorovném letu nadzvukové rychlosti (1 192 km/hod; M 1,04). Původně navržené ocasní plochy ve tvaru T se ukázaly nevýhodné, protože VOP se dostávala do úplavu za křídlem a ztrácela na účinnosti. Proto byla VOP přesunuta na horní stranu boků zádě trupu. Byl dále vylepšen a v úterý 5.ledna 1954 vzlétl nový prototyp nazývaný SM-9 (СМ-9). Již 19.března vyrovnal sovětský rychlostní rekord 1 452 km/hod (1,33 M). Ještě před ukončením zkoušek byl SM-9 pod označením MiG-19 zařazen do sériové výroby a od roku 1954 do služby.


Jednalo se o první sériový nadzvukový proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. K stíhacím plukům se tak dostaly první Migy-19 verzí S a P a naši stíhači měli poprvé možnost překročit ve vodorovném letu bájnou bariéru rychlosti zvuku.  v pátek  30. srpna 1957 překročil mjr. Július Zvara jako první čs. pilot rychlost zvuku na letounu MiG-19P, když na výšce 10 000 m dosáhl rychlosti 1,4 M. „Devatenáctka“ disponovala díky dvojici motorů dostatečným přebytkem výkonu v porovnání k své váze, což z ní činilo výbornou stíhačku pro manévrový vzdušný boj. Na druhou stranu se letoun vyznačoval značnou technickou složitostí, z které pramenily časté závady. Tento fakt způsobil, že v polovině 60. let byl Mig-19 postupně ze služby v čs. letectvu „vytlačen“ mladšími Migy-21.

Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel.
K prvnímu střetu s narušitelem došlo v „Berlínském koridoru“ 2. dubna 1960, kdy dvojice sovětských MiGů-19 donutila k přistání Cessnu 310.
Během sestřelení Francise Gary Powerse 1. května 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19SV, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov.
30. května 1960 byl dvojicí MiGů-19S od 773. IAP prinucen k přistání na louce nedaleko vesnice Kluetz 15 mil od hranice NDR letoun C-47 od 17. AF USAF.
1. cervence 1960 byl V. A. Poljakovem od 174. IAP sestřelen nad mysem Svjatoj Nos v Bárentsově moři průzkumný ERB-47H od 38th SRS / 55th SRW.
2. dubna 1963 dvojice pilotů 24. VA v kabinách MiGů-19 nad Německem přinutila přistát narušitele Cessna 310.
20. listopadu 1963 sestřelil V. P. Pavlovskij, pilot 17. IAP, v oblasti Artyku iránský L-26B.
24. ledna 1964 v 15:14 sestřelil A. Kropotov v kabině MiGu-19S nad Thuringiou v NDR americký letoun T-39A-1-NO náležející 7101st ABW, USAF.
10. března 1964 v 15:01 vzletla dvojice pilotů 33. IAP F. M. Zinovjev a V. G. Ivannikov v kabinách MiGů-19S proti narušiteli RB-66C-DT od 19th TRS / 10th TRW a nedaleko Gardelegenu v NDR ho sestřelila.
Letoun byl ůspěšně nasazen i proti vysokoletícím špionážním balónům:
3. 4. 1966 sestřelil V. J. Lupič od 146. GIAPu jeden balón.
1971-1975 sestřelil V. A. Gulej od 152. IAP celkem dva balóny.
1972 sestřelil A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.
1973 sestřelil opět A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.
19. 8. 1975 sestřelil A. I. Sninšikov od 562. IAP jeden balón.
9. 1975 sestřelil N. M. Michejev od 152. IAP jeden balón

Letoun MiG-19 byl úspěšně zařazen i do protivzdušné obrany Československa a účastnil se několika zásahů proti narušiteli.
Zřejmě nejznámější incident se udál 12. října 1959. Toho dne odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio (u nás často uváděn jako de Mayo) k přeletu z italské základny Ghedi do západního Německa. Pilotoval přitom F-84F. Během letu ztratil orientaci a přelétl nad naše území. Protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti. Na stíhání narušitele se nakonec podílelo celkem deset letounů ze základen Žatec, Líně, České Budějovice, Pardubice, Brno a Bratislava. Npor. Josef Falta z 1. slp. v kabině svého MiGu-17PF po 55 minut trvajícím letu přistál, aniž by narušitele střetl. Během letu však potkal dalšího z pronásledovatelů kapitána Ladislava Šejnohu z 4. slp. v kabině MiGu-19P. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů 11. slp. – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. Po krátké honičce bez použití zbraní jek oba piloti donutili k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli v 12.35. Dušan Schneider, který byl očitým svědkem celé události na to ve své knize Vzlet povoluji vzpomínal: „Přijeli jsme k pojížděcí dráze a tam stálo letadlo nezvyklých tvarů, před nim i za ním naše hotovostní stihačky. Ital stál, ale nijak se nechystal vypnout motor. Viděl neznámé uniformy, neznámá letadla a zřejmě tušil, že je zle. Mávali jsme na něho, naznačovali zastavení motoru zkříženýma rukama (mezinárodní signál) – a teprve po chvíli rezignovaně poslechl. Nějakou dobu ještě seděl v zavřené kabině, pak ji otevřel a po delším váhání vystoupil. Stál naproti naší skupince, pozoroval nás, my nic neříkali a on také ne. Pak někdo prohodil anglicky „Czechoslovakia“. V tom okamžiku se pilot chytil za hlavu, opřel se o křídlo a my slyšeli, jak polohlasně opakuje: „Madonna mia, madonna mia! “ Jeho první prosba byla, aby mohl poslat telegram matce, že je v pořádku, živý a zdravý. Mně osobně bylo italského pilota velmi líto; dokázal jsem si podle vlastních zkušeností až moc dobře představit, jak mu asi ve vzduchu bylo a je nyní na zemi uprostřed „nepřátel“. Pochopitelně neměl nic, do čeho by se převlékl, byl celý zpocený, tak jsem mu dal svou leteckou kombinézu. Pokud vím na letišti se k němu všichni chovali velice hezky a s pochopením pro trapnou situaci, do které se dostal.“
Ve čtvrtek 3. října 1963 vzlétl z letiště aeroklubu Bruck sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19. Zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území. Proti němu vzlétly celkem tři hotovostní stroje. Ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedá třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem přehradit severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k letounu narušitele dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. Jelikož německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, náš stíhač zaútočil. Vypálil kanonovou dávku přímo do trupu neozbrojené Cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů a dopadla nedaleko Boru u Tachova. Pilot bohužel nepřežil.
Letoun se účastnil i Války ve Vietnamu (zde však hlavní tíhu bojů nesly letouny MiG-17 a MiG-21), bojů na Středním východě, incidentů mezi ČLR a Tchaj-wanem, Indo-Pakistánské války a v neposlední řadě se účastnil i válek v Africe.










Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7


[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.
[4] Irra, Miroslav: Mikojan-Gurjevič MiG-19 v československém vojenském letectvu, Jakab, 2014.
[5] Якубович, Николай Васильевич: Истребитель МиГ-19, Авиаколлеция, № 1, 2003.
[6] Якубович, Николай Васильевич: Первые сверхзвуковые истребители МиГ-17 и МиГ-19, Война и мы. Авиаколлекция, Издательства: Яуза, Эксмо, 2014 г.
[7] Кондратьев, Вячеслав: Истребитель МиГ-19: Боевое применение, in Крылья Родины, № 2, 1996.
[8] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, rozšířené vydání, Svět křídel, Cheb 2017.
...

úterý 2. ledna 2024

Kalendárium, 2. leden 1492


V pondělí, 2. ledna 1492, vstoupili Isabela – královna Kastilská – a její manžel Ferdinand II., vládce Aragonie, do jihošpanělské Granady. Toho lednového dne se zásadním způsobem změnily evropské dějiny. Skončila totiž téměř osm století dlouhá arabská nadvláda nad částí Pyrenejského poloostrova.

Maurové, tedy Arabové ze Severní Afriky, překročili Gibraltarskou úžinu oddělující dnešní území Španělska od Maroka v roce 711. Civilizačně i vojensky byli tehdy na úplně jiné úrovni než víceméně barbarská Evropa a během pár let ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov. Přinesli do Evropy svou vzdělanost, architekturu a také ... své náboženství – islám.

Začala celá staletí bojů, při nichž křesťané z místních království (zejména Galicie, Leónu, Kastilie, Aragonie a Katalánie) získávali kousek po kousku ztracené území zpět. Říkali tomu „reconquista“, což v překladu znamená „znovudobytí“.

V roce 1482 zbýval Maorům jen úzký pruh země při pobřeží Středozemního moře, kde se nacházel Granadský emirát, jemuž vládl emír Abú Addalláh Muhammad XII. zvaný Boabdil, dvacátý druhý a zároveň poslední vladař Granadského emirátu. A právě tehdy zahájili Isabela a Ferdinand poslední velké tažení reconquisty. Na podzim roku 1491 se jim konečně po devítiměsíčním obléhání vzdává i hlavní město, Granada. Podmínky kapitulace se nakonec dohodly 22. listopadu. Muhammad XII. jim výměnou za velkorysé podmínky pro svůj lid slíbí, že po Novém roce jim vydá město do rukou. Muslimové mohli praktikovat islám a emír dostal kontrolu nad bezvýznamnou oblastí Alpujarras.

A tak jim 2. ledna 1492 symbolicky předá klíče od města a Isabela s Ferdinandem vjíždějí do bran jeho skvostného paláce Alhambra, který je dodnes úchvatnou ukázkou maurské architektury i vyspělosti jejich civilizace a jednou z nejnavštěvovanějších památek Španělska. Pyrenejský poloostrov je přesně po 775 letech čistě křesťanský, reconquista slavnostně končí a Isabela s Ferdinandem, jejichž sňatek fakticky propojil dvě bezkonkurenčně největší království na území dnešního Španělska – Kastilii a Aragonii tak stojí u zrodu jednotného Španělska.

Místem, kde se Muhammed XII., řečený Boabdila naposledy zastavil a rozhlédnul zpět na palác Alhambru a okolí je kamenitý výběžek pojmenovaný jako Puerto del Suspiro del Moro, tedy Maurův pohled. Do exilu odcházel s matkou v doprovodu 1 130 dvořanů a služebnictva. Usadil se ve Fezu v Maroku, kde dožil ve svém paláci. Zemřel v roce 1533 a byl pohřben za branami města nedaleko Musaly. Jeho vnukové a pravnukové žili ve městě jako chudáci udržovaní při životě zakátem, almužnami z povinných dávek odváděných muslimy.