neděle 14. července 2019

Kalendárium, 14. červenec 1970

Kpt. František Kružík

   Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se zanedlouho  dostala po smutných únorových událostech roku 1948 do náručí „velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona.  

   Československo se tak  dostalo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se tak muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši letci připsali na konto několik sestřelů různých strojů. Málo známou skutečností však je, že se v několika případech sami staly reálným terčem střelby jiného letounu. Všechny tyto incidenty jsou o to pikantnější, že proti našemu stroji ve všech případech zasáhlo letadlo „spojence“ z Varšavské smlouvy a nikoli, jak by se dalo očekávat, „imperialistický“ protivník z druhé strany železné opony.

   K poslednímu takovému incidentu došlo v úterý 14. července 1970. Ve dnech 13. – 16. 7. probíhalo velké strategicko-operační cvičení „Zenit-70“. Major František Kružík, příslušník 20. sbolp. Náměšť nad Oslavou, ve svém stíhacím bombardéru Su-7 prověřoval připravenost polské protivzdušné obrany, která byla připravená až příliš. Jako cíl č. 7296 jej převzal velitel 2. stíhacího pluku, ten okamžitě nechal zvednout stíhací MiG-21 kapitána Henryka Osierdy, pilota 11. stíhacího leteckého pluku ze základny Olesznica. Ukázalo se však, že jeho letoun MiG-21PFM není v pořádku a tak dostal rozkaz odstartovat v jednom z dvojice strojů z ostré hotovosti. Letoun však nebyl vyzbrojen cvičnými raketami R-3U, nýbrž dvojicí „ostrých“ raket R-3S. Polský stíhač vyhledal cíl a dostihl Kružíkův stíhací bombardér Su-7 asi 35 km od státní hranice, zmáčkl tlačítko fotostřelby a raketou ho poslal k zemi.

   Náš stíhač akci následně popsal: „Letěli jsme tehdy do Polska podle vlastní navigace a naším úkolem bylo dělat cíle pro prověrku bojeschopnosti polské PVOS. Startoval jsem ještě za tmy v 03.20 hod. a v 03.47 hod. jsem se nacházel již asi 50 km v polském vnitrozemí ve výšce 9 500 m. Nahoře už začínalo svítat, ale dole na zemi byla ještě téměř tma. Najednou se ozval výbuch v zádi letadla. Vysadil motor, stroj se převrátil na záda a padal v jakési nestabilní vývrtce. Vůbec jsem nevěděl co se děje. Napadlo mě, že jsem se s někým srazil. Letoun byl neovladatelný a tak jakmile mi to moje poloha v sedačce dovolila, katapultoval jsem se. Po otevření padáku jsem viděl, že letoun hoří dole v polích. Já sám jsem přistál o kus dál také na nějakém obrovském poli, jen v dálce byl vidět statek. Došel jsem tam a trochu je vyděsil. Nebylo divu, když je v tak časnou hodinu budí člověk v podivném oblečení a nemluví polsky. Nakonec jsem se s nimi dorozuměl a oni zavolali policii. Ta pak zařídila další. Teprve v nemocnici jsem se dozvěděl, že jsem byl sestřelen polským stíhačem na „jednadvacítce“…Ten pilot, jmenoval se Henryk Osierda, mě pak přišel do nemocnice navštívit a vyprávěl mi, co se vlastně stalo. Vyhledal podle RL moje Sůčko, umístil jej do středu kříže v zaměřovači a stiskl spoušť. Sám říkal, jak v něm hrklo, když zjistil, že odpálil ostrou raketu a uviděl, že zasažený stroj hoří a padá. Několikrát ještě nad místem zakroužil, jestli nespatří padák, ale mimo dvou ohňů (záď a přední část trupu s křídly dopadly odděleně, pozn. autora) na zemi nic neviděl. Proto šel na přistání nesmírně smutný, že zabil člověka. Když se dozvěděl, že jsem to přežil, byl moc rád a ještě mnohokrát mi to opakoval v dopisech, které jsme si později vyměnili.“

   Jako náhrada za ztracený letoun byl polským letectvem předán letoun Su-7BKL trupového čísla 6023, kterému se u útvaru neřeklo jinak než „Polák“ a do Československa ho 26. února 1971 přelétl osobně kpt. Kružík.

Letoun  Su-7BKL trupového čísla 6023 byl náhradou z Polska za sestrelený stroj 6512.

Někdo se dává hrdě fotografovat před svým autem. Frantiušek Kružík však patří nerozlučně k Su-7.

Tato sedačka zachránila život Františku Kružíkovi pri katapultáži nad polským územím.

František Kružík před „polákem“. Takto nazývali letoun Suchoj Su-7BKL, č. 6023, který byl dodán 20. stíhacímu-bombardovacímu leteckému pluku polskou stranou jako náhrada za sestřelený Suchoj Su-BKL, č. 6512.

Mikojan-Gurjevič MiG-21PFM Polského vojenského letectva.

Letoun  Su-7BKL trupového čísla 6512 byl v roce 1970 sestřelen nad polskem. Nalétal jen 254 letových hodin. 

Mikojan-Gurjevič MiG-21PFM náležející Polskému vojenskému letectvu. Tento typ letounu pilotovaný kapitánem Henrykem Osierdou z 11. PLM sestřelil omylem československý Su-7.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.


[2] Barcz, Krzysztof - Gołąbek, Adam: Su-7 w polskim lotnictwie, Część druga, in Aero magazin lotniczy, Nr. 10, 2007.
[3] Dúbravčík, Jan: Dvacítka, Historie 20. stíhacího, později stíhacího bombardovacího leteckého pluku, Svět křídel, Cheb 2004.
[4] Dúbravčík, Jan: Su-7 v československém letectvu v letech 1964-1990, 1. díl, Jakab, Nevojice 2010.
[5] Dúbravčík, Jan: Su-7 v československém letectvu v letech 1964-1990, 2. díl, Jakab, Nevojice 2011.
[6] Dúbravčík, Jan - Skoupý Miroslav - Lapuník, Jaroslav - Formánková, Ľudmila: 50. výročí založení leteckého útvaru v Náměšti nad Oslavou, Vydalo Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, Praha, 2006.
[7] Vlach, Jiří: Suchoj Su-7 v Československém letectvu, Svět křídel, Cheb 2016.
[8] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, Svět křídel, Cheb 2008.
[9] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, rozšířené vydání, Svět křídel, Cheb 2017.
[10] Schneider, Dušan: Vzlet povoluji!, Svě křídel, Cheb 1996.
[11] Vlach, Jiří: Suchoj Su-7, V Československém vojenském letectvu, Verze: Su-7BM, Su-7BKL, Su-7U, Svět křídel, Cheb 2016. 

[12] "Spřátelená" raketa, http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=1147. 
[13] Špaček, Radim: „Čajky“ a sestřely mezi spojenci, http://www.valka.cz/clanek_10807.html.

Kalendárium, 14. červenec 1941


Necelý měsíc po zahájení operace Barbarossa, v pondělí 14. července 1941, u obce Orša v Bělorusku použila Rudá armáda poprvé v boji zbraň, která se stala jedním se symbolů II. světové války. Raketomet BM-13 sovětskými vojáky zvaný Катюша, Němci pak pro jejich zvuk Stalinorgel (Stalinovy varhany). Baterie sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova prošla bojovým křtem a němečtí vojáci tak měli možnost se poprvé seznámit s touto obávanou zbraní.
Sovětské raketomety Kaťuša se staly vedle tanku T-34 nebo samopalu Špagin jedním ze symbolů Rudé armády za druhé světové války.

Vývoj raket začal v Sovětském svazu již na přelomu 20. a 30. let 20. století. Roku 1933 byl ustanoven Reaktivní vědeckovýzkumný ústav, jehož úkolem bylo vojenské využití raketových střel. V prosinci 1937 byly jako první operačně zavedeny letecké rakety RS-82 (RS - Reaktivní Střela, v originále РС - Реактивный Снаряд)) a bojově nasazeny u letounů I-15 a I-16 u Chalchyn Golu. Zavěšovaly se pod křídla stíhaček Polikarpov v počtu až 4 + 4 kusy a sloužily ke střelbě na vzdušné cíle. Udává se sestřelení celkem 13 japonských letadel pomocí této zbraně. O rok později byly zavedeny těžší RS-132, které měly dolet 7100 m. Ty se pak během druhé světové války (ale nakonec i ty RS-82) ve větším množství používaly z bitevních strojů Il-2 proti pozemním cílům. Z leteckých raket pak byly pro raketové polní dělostřelectvo odvozeny pozemní střely M-13 Kaťuša (ráže 132 mm, dostřel 8,5 km) a mohutnější nadkaliberní M-31 Váňuša (ráže 300 mm, dostřel 2,8 km).
V průběhu války však byly používány i jiné typy, např. M-8 (ráže 82 mm, dostřel 5,5 km) , či M-20 (ráže 132 mm, dostřel 5 km) V květnu 1939 bylo připraveno na zkoušky odpalovací zařízení, kterým byl 24-násobný raketomet na podvozku nákladního automobilu ZIS 6.
Později se začala vyrábět zdokonalená verze pod označením M-132 nebo MU-2 s 8 kolejnicovými rampami pro redukovaný počet 16 střel. Dalšími verzemi byla odpalovací zařízení pro 36 a dokonce i 48 raket. Jako podvozku bylo použito sovětských nákladních automobilů ZIS 5 a ZIS 6. Později se začaly používat automobily dodané z USA (Ford-Marmon, Chevrolet, Studebaker US6). Raketomety „Kaťuša“ byly umísťovány i na podvozcích lehkých tanků (T-40, T-60) a pásových traktorů (STZ-5). Po druhé světové válce byly montovány na podvozky sovětských nákladních automobilů ZIL-151 (ozn. ZIS-151). 

Do konce války bylo vyrobeno na 10.000 raketometů, jejichž slávu připomíná od července 1966 památník nedaleko místa jejich prvního nasazení u Orši.