pondělí 18. března 2019

Kalendárium, 18. březen 1918


V pondělí 18. března 1918 se ve městě Bodajbo v Irkutské oblasti narodil Jevgenij Georgijevič Pepeljajev / Пепеляев Евгений Георгиевич jež se stal druhým nejúspěšnějším sovětským stíhacím esem Korejské války a současně druhým nejúspěšnějším leteckým esem celého poválečného proudového věku.
Do Rudé armády vstoupil v roce 1936. V prosinci 1938 ukončil Oděskou vojenskou leteckou skolu pilotů a byl převelen na Dálný východ do sestavy 29. KIAP. V prosinci se stěhuje k 300. IAP / 254. IAD, ve kterém sloužil až do konce roku 1946. V období od prosince 1943 až ledna 1944 však absolvoval bojovou stáž v sestavě 162. IAP (309. IAD, 1. letecká armáda, 2. běloruský front) ve funkci velitele eskadrily. Absolvoval zde 4 bojové lety ale žádných sestřelů nedosáhl.
Od srpna do září 1945 se aktivně účastnil bojů proti Japoncům (Mandžuská strategická ofenzivní operace) ve funkci zástupce velitele 300. IAP (254. IAD, 10. letecká armáda, 2. dálněvýchodní front). Pluk byl v té době vyzbrojen letouny Jakovlev Jak-9D. Vykonal celkem 20 bojových letů, především průzkumných a také bitevních útoků proti pozemním vojskům nepřítele. V období od listopadu 1945 do března 1946 byl ve funkci velitele 300. IAP převelen na území Severní Koreje, kde absolvoval 6 letů na průzkum vojsk Spojených státu, evakuovaných z Číny.
V prosinci 1947 ukončil kapitán J. G. Pepeljajev kurz dalšího vzdělávání a poté byl převelen k 196. IAP (324. IAD) ve funkci zástupce velitele pluku pro leteckou část. v Prosinci 1949 byl ustaven do funkce zástupce velitele 32. GIAP (324. IAD) a v říjnu 1950 se stal velitelem 196. IAP téže divize, kterému velel do konce roku 1952. Od prosince 1950 byl společně s plukem převelen do Číny, kde se aktivně účastnil války v Koreji. V období od dubna 1951 do února 1952 celkem absolvoval 109 bojových letů, účastnil se 28 vzdušných soubojů, ve kterých podle oficiálních dokumentů celkem sestřelil 19 letounů protivníka jistě a jeden poškodil. Některé prameny pak uvádějí, že navíc poškodil celkem 4 nepřátelské letouny a minimálně v jednom případě předal svůj sestřel jinému. Konkrétně 8. 11. 1951 předal sestřel svému wingmanovi A. D. Ryžkovi za "za prekrasnoje prikrytie".
Po návratu z Koreji zadával různé velitelské funkce. Zemřel v pátek 4. ledna 2013.

Jevgenij Georgijevič Pepeljajev / Евгений Георгиевич Пепеляев.

Letci 29. KIAP V. Sokolov, J. pepeljajev, P. Rabčenko a V. Mjasnikov. Letiště Kujbiševka-vostočnyj, květen 1939.

 Zástupce velitele 300. IAP kapitán Pepeljajev u svojeho letounu Jakovlev Jak-9. letiště Želtyj Jar, podzim 1944.

 Podplukovník Pepeljajev a kapitán Laptin u letounu Mikojan-Gurjevič MiG-15, léto 1950.

Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 21. července 1951, sestřel F9F, konec střelby.

  Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 6. října 1951, sestřel F-86A-5NA, cn 49-1319, začátek střelby.


  Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 6. října 1951, sestřel F-86A-5NA, cn 49-1319, konec střelby.

Poškozený letoun MiG-15bis № 1315325 pplk. Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva po souboji 6. října 1951. 

Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 16. října 1951, sestřel F-86A-5NA, cn 49-1147.

Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 21. listopadu 1951, sestřel F-86E-5NA, cn 50-673, začátek střelby.

Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 21. listopadu 1951, sestřel F-86E-5NA, cn 50-673, konec střelby.

Záběr z fotokulometu Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva, 7. ledna 1952, sestřel F-86E-5NA, cn 50-651.

Vyznamenání:
Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (№ 9290, 22. 4. 1952)
Řád Lenina (2x - 10. 10. 1951, 22. 4. 1952)
Řád Rudé hvězdy (2x - 10. 10. 1951, ...)
Řád Rudého praporu (3x - 25. 7. 1949, 2. 6. 1951, 30. 12. 1956)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 3. 1985)
Řád Vlastenecké války 2. stupně (29. 9. 1945)
medaile...

Podrobný seznam sestřelů:

Letouny, na kterých létal Jevgenij Georgijevič Pepeljajev:

MiG-15bis, № 109025, pplk. Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, 196. IAP, letiště Andun, duben 1951. Na tomto letounu provedl pplk. J. G. Pepeljajev své první bojové lety.

MiG-15bis, № 0715368, pplk. Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, 196. IAP, letiště Andun, duben – květen 1951.

MiG-15bis, № 1315325, pplk. Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, 196. IAP, letiště Andun, květen 1951.

MiG-15bis, № 1315325, pplk. Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, 196. IAP, únor 1952. Na tomto letounu sestřelil 17 ze svých 19 sestřelů.

MiG-15bis, pplk. Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, 196. IAP, prosinec 1951. Na tomto letounu 1. 12. 1951 sestřelil F-80C, № 49-855, Thomas T. Mounts.

Prameny a literatura:
[1] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4 
[2] Крылов, Леонид – Тепсуркаев, Юрий: Самолет - солдат, Мир Авиации, № 2 (16), 1998.
[3] Krylov, Leonid – Tepsourkaev, Youri: Evgenii Pepelyaev, Avions, № 132, březen 2004.
[4] Krylov, Leonid – Tepsurkaev, Yuriy: Red Banner Fighter, Evgeniy G. Pepelyaev – the foremost Soviet Ace of the Korean War, Part One – The Road to Korea, in Model Aircraft, No. 09 (Vol 13 Iss 09), 2014.
[5] Krylov, Leonid – Tepsurkaev, Yuriy: Red Banner Fighter, Evgeniy G. Pepelyaev – the foremost Soviet Ace of the Korean War, Part Two – Sabre Dancing, in Model Aircraft, No. 10 (Vol 13 Iss 10), 2014.
[6] Krylov, Leonid – Tepsurkaev, Yuriy: Red Banner Fighter, Evgeniy G. Pepelyaev – the foremost Soviet Ace of the Korean War, Part Three, No. 11 (Vol 13 Iss 11), 2014.
[7] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999, ISBN-10: 5-7221-0253-9, ISBN-13: 978-5722102539 
[8] Сейдов, И.: Красные дьяволы в небе Кореи. Советская авиация в войне 1950-1953 гг. Хроника воздушных сражений, Яуза - Эксмо 2007, ISBN: 978-5-699-19160-4. 
[9] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2010. 
[10] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.
[11] Тепсуркаев, Юрий – Крылов, Леонид: "Сталинские соколы" против "Летающих крепостей". Хроника воздушной войны в Корее 1950-1953, Яуза - Эксмо 2008.
[12] Tepsurkaev, Yuriy – Krylov, Leonid: Slaying Sabres, Evgeniy Georgievich Pepelyaev, in FlyPast, No. 11, 2017.
[13] http://soviet-aces-1936-53.ru/
[14] https://ru.wikipedia.org/wiki/Пепеляев,_Евгений_Георгиевич

Kalendárium, 18. březen 1945


První sestřely příští války?

V leteckých soubojích, kterých se zúčastnilo velké množství letounů různých typů a od různých jednotek, často docházelo k jevu v angličtině označovanému jako friendly fire – přátelská palba. Stíhač v zápalu boje zaměnil vlastní letoun za nepřátelský a zahájil na něj palbu. Často s tragickými následky. Ke značnému počtu takových incidentů došlo v závěru druhé světové války, kdy se do kontaktu začaly dostávat letouny sovětského a amerického letectva. Účastníkem jednoho  incidentu byl pravděpodobně i trojnásobný hrdina SSSR Ivan Nikitovič Kožedub.   

   Již začátkem devadesátých let začala kolovat historka o tom, že v dubnu 1945 byl Kožedub napaden dvojicí amerických P-51 Mustang a oba je sestřelil. Událost dokonce popsal sám Kožedub a jeho vzpomínka na tento boj byla uveřejněna v knize Nikolaje Bodrichina – Kožedub. V knize se uvádí: „Na koho to střílíte, na mě? Dávka byla vypálena z velké, snad kilometrové dálky, jasně svítila na rozdíl od našich a německých trasírek. Vlivem velké vzdálenosti konec dávky směřoval k zemi. Otočil jsem se, rychle jsem se přiblížil a zaútočil na krajního Američana. Na jeho trupu něco vybuchlo, silně se zakouřilo a on začal klesat k pozicím našich jednotek. Půlpřemetem jsem zatočil a v obrácené poloze jsem atakoval druhého. Moje střely zasáhly přesně – letoun explodoval ve vzduchu. Když vzrušení z boje opadlo, moje nálada nebyla zrovna vítězná. Viděl jsem bílé hvězdy na křídlech a trupu. Střílel na mne jako první, říkal jsem si. Ale nic se nestalo. Mustang dosedl na našem území. Seděl v něm statný černoch. Na otázku našich, kdo ho sestřelil, odpověděl: Focke-Wulf s červenou přídí. Když jsme prohlíželi film z fotokulometu, hlavní momenty boje na něm byly vidět velmi dobře. Film si prohlédli i ve velení pluku, divize i sboru. Velitel divize Savickij, pod jehož velení jsme tehdy spadali, poté co to viděl řekl: Tato vítězství se připočtou do příští války. A Pavel Fedorovič Čupikov, náš velitel pluku, mi filmy brzy dal se slovy: Vezmi si je ty, Ivane, a nikomu nikdy neukazuj.“ 1)

Ivan Nikitovič Kožedub před svým letounem Lavočkin La-5F, № 3811414, bílá „14“ ze sestavy 240. IAP. Na tomto letounu létal I. N. Kožedub v roce 1944 během bojových operací v Moldávii a Rumunku.

Lavočkin La-7 „bílá 27“, na kterém v létě 1945 létal major Ivan Nikitovič Kožedub.

   V uvedené knize se také objevily záběry z fotokulometu, na kterých je zachyceno sestřelení P-51. Tyto snímky měly údajně pocházet z pozůstalosti Ivana Kožeduba. Jedná se však zcela určitě o film Carl Zeiss německého původu a je velmi nepravděpodobné, že by skutečně zachycoval Kožedubem sestřelené Mustangy. To, že Kožedub skutečně sestřelil dva P-51, potvrzuje i Dmitrij Michajlovič Nečajev, který v uvedeném souboji měl letět jako Kožedubovo číslo. Dmitrij Nečajev uvádí: „Letěli jsme na volný lov do oblasti Berlína. V té době Američané na Berlín prováděli velký bombardovací nálet. Spatřili jsme letět americkou Pevnost Boeing B-17 s jedním kouřícím motorem. Na Pevnost útočila čtyřka Messerschmittů. Kožedub se rozhodl ty Messerschmitty odehnat od amerického bombardéru, aby měl možnost přeletět linii fronty. Messerschmity nás zpozorovaly a zvratem všechny unikly. Rozhodli jsme se Pevnost doprovodit. Pak jsem spatřil, jak osmička letounů míří naším směrem k Pevnosti. Došlo nám, že když Pevnost napadly Messerschmitty, zavolala svůj doprovod – Mustangy. A jak se Mustangy přiblížily k bombardéru, piloti spatřili u něj dvojici letounů. Mysleli, že jsme Focke-Wulfy. Neviděli naše hvězdy. Mustangy se chystaly zaútočit. Byli jsme nuceni s nimi bojovat. Američané na nás stříleli. Začali jsme uhýbat, ale Američané nepřestávali. Pak Kožedub řekl: Co když na těch Mustanzích letí Němci? Vidí naše letadla, ale stále pokračují v útocích. Začali jsme bojovat naostro. Kožedub v tomto boji dva Mustangy sestřelil. Prvního Kožedub sestřelil, když vycházel z útoku. Po jeho sestřelení na nás ostatní Mustangy útočily ještě intenzivněji. Pak se zvratem dostal za druhý Mustang. Kožedub střílel hodně dobře. I když byl v obrácené poloze, sestřelil i druhý letoun. Pak rozkázal: Pojďme odtud, dochází palivo.“ 2)



L-t D. M. Nečajev, jež byl Kožedubovým číslem v souboji ve středu 18. března 1945 v oblasti Küstrinu.


Dva záběry, které mají pocházet z pozůstalosti I. N. Kožeduba a mající zobrazovat jeho dva sestřely Mustangů. Některé prameny uvádějí, že první snímek zobrazuje sestřelení letounu P-51D 2/Lt. G. D. Pageho a druhý snímek sestřel letounu P-51D 1/Lt. J. P. Vickeryho. Tyto záběry však mnoho důvěry nevzbuzují. Zejména je podezřelé, že záznam je natočen na film Carl Zeiss, který používala hlavně německá Luftwaffe. Další nesrovnalostí je, že minimálně jeden z Mustangů má na záběrech stále připevněny přídavné nádrže. Pokud by skutečně šlo o stroj, který předtím napadl Kožeduba, dá se předpokládat, že by je před samotným útokem odhodil, jak to bylo v podobných soubojích běžné.

   Datum uvedeného souboje však ani on neuváděl. 176. GIAP, u kterého Načajev i Kožedub na jaře 1945 létali, se tou dobou nacházel v Polsku a účastnil se úvodní fáze útoku na Berlín. V této oblasti opravdu došlo dne 18. března 1945 k velmi intenzivnímu střetu letounů sovětského VVS a amerického USAAF. Toho dne 8. Air Force vyslala na Berlín v rámci operace Mission 894 obrovský svaz čítající 1 329 těžkých čtyřmotorových bombardérů pod ochranným deštníkem 733 stíhaček. Součástí mohutného stíhacího doprovodu bylo i 52 Mustangů od 359. FG. Severovýchodně od Berlína se od svazu oddělilo 18 Mustangů z její 369. FS vedených Capt. Ralphem Coxem a vydalo se hledat nepřítele. Po nějaké době Cox zpozoroval dva neznámé letouny a začal je stíhat. Nedaleko letiště – rozpoznaného jako letiště Zackerick severně od Küstrinu, letouny dohnal. Zjistil však, že se jedná o sovětské Jaky a tak nezaútočil. Vzápětí ale zpozoroval čtveřici stíhaček s hvězdicovým motorem. V domnění, že se jedná o Fw 190, které se chystají letiště napadnout, dal povel k útoku. V rozmezí několika okamžiků sestřelil tři soupeře a teprve pak na něj někdo v rádiu zavolal, že střílí na Rusy! Mezitím se i zbytek squadrony zapletl do soubojů s Bf 109, Fw 190 ale i s Jaky. Několik dalších letců zjistilo, že letoun, na který pálí, je sovětský Jak, další byli naopak Jaky napadeni. Velitel červeného roje, Capt. Rene Burtner jeden Jak sestřelil a další dva rozstřílel během startu ještě na zemi. Bojovou vřavu v rádiu zachytil i velitel zbytku 359. FG, Capt. Ray Wetmore a spěchal do oblasti boje. Když dorazil na místo, zaútočil na letoun s hvězdicovým motorem. Zlomek okamžiku před tím, než zahájil palbu, zjistil, že jde o Lavočkin La-5. To Maj. Niven Cranfill z 368. FS nezaváhal a sestřelil hned dva Jaky. Do zuřícího boje se ještě zapojila i protiletadlová palba z letiště a teprve potom dal Capt. Cox povel k návratu. Celkem stíhači 359. FG vznesli nárok na šest Jaků, tři La-5, jeden Fw 190 a jeden Bf 109! Další Bf 109 a Jak byl uznán jako poškozený. Jednotka z boje vyvázla beze ztrát.

North American P-51D, 44-13893, CS-E, pojmenovaná „Caroline" a náležející do sestavy 359. Fighter Group, která svedla boj se Sověty 18. března 1945.


Řada letounů P-51 Mustangs, náležející 359. Fighter Group, seřazená na letišti East Wretham. Postupně jsou seřazeny stroje: CS-E, 44-13893 „Caroline"; CS-L, 44-14733 „Ruggie's Ruthie“; CS-F, 44-13795, „Marg“ a CS-K, 44-13966.

   Ve skutečnosti se boj neodehrál nad letištěm Zackerick, ale nad letištěm Mohrin.  Taková záměnu u letů na vzdálenost půl kontinentu byla docela běžná. Na letišti Morin ten den sídlily 291. a 812. IAP vyzbrojené Jaky-9 a elitní 176. GIAP, který měl ve výzbroji Lavočkiny La-7. Právě u tohoto pluku sloužil jako zástupce velitele m-r Kožedub. Sověti byli prý o náletu předem informováni a mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou neměli nad Berlín létat. Bohužel ale na zemi nezůstali a několik letců odstartovalo k neoperačním letům. Na tragédii bylo vše připraveno. Podle vzpomínek některých sovětských letců na Jaky ve vzduchu i na zemi Američané zaútočili naprosto neočekávaně. Podle dopisu náčelníka Generálního štábu RKKA gen. A. I. Antonova, napsaného 19. března 1945 a odeslaného velení Vojenské mise USA v SSSR, sovětští stíhači odehnali několik Bf 109 a Fw 190 od formace Boeingů B-17. Pak se na ně teprve vrhly americké Mustangy. 3)

   Ať už jako první vystřelil kdokoliv, výsledek boje byl tragický:
● Jak-9T z 812. IAP sestřelen, ml. l-t T. P. Pimenovskij padl    
● Jak-9U z 812. IAP sestřelen, st. l-t N. F. Suchorukov raněn    
● Jak-9 z 291. IAP sestřelen, st. l-t L. J. Vasiljev padl    
● Jak-9 z 291. IAP poškozen, st. l-t A. V. Ivanov raněn 

   Americké nároky v tomto boji byly následující:
● Capt. Ralph Cox, 369.FS – 3x La-5 sestřeleny
● Lt. Rene Burtner, 369.FS – Jak-9 sestřelen + 2 Jaky-9 zničené na zemi
● Maj. Niven Cranfill, 368.FS  – 2x Jak-9 sestřeleny
● Lt. Robert McCormack, 369.FS  – Jak-9 sestřelen + Jak-9 poškozen na zemi
● Lt. Robert W. McIntosh, 369.FS  – Jak-9 sestřelen
● Lt. Robert Gaines Jr., 369.FS – Jak-9 sestřelen
● F/O Harley E. Berndt, 369.FS – Jak-9 poškozen

Letci 176. gardového stíhacího leteckého pluku gratulují I. N. Kožedubovi (první zleva) k jeho dalšímu vzdušnému vítězství před přídí jeho osobního letounu Lavočkin La-7, „bílá 27“. Jaro 1945.

   Kromě souboje nad letištěm Mohrin se však východně od Berlína pohybovalo množství dalších amerických a sovětských letounů. Posádky tří amerických čtyřmotorových bombardérů tvrdily, že stíhačky, které je sestřelily, byly Jaky. Dvojici sovětských stíhačů z 233. IAP byl i oficiálně potvrzen sestřel „čtyřmotorového letounu s dvojitou směrovkou.“  Sověty byly sestřeleny i tři P-51 Mustang. Můžeme se jen dohadovat, zda se sovětští stíhači v těchto případech skutečně spletli v identifikaci soupeřů, nebo se pouze chtěli pomstít za své mrtvé z útoku na letiště Mohrin. Tradičně podezíraví Sověti ke svým západním spojencům žádnou velkou lásku rozhodně nepociťovali. Ve vzduchu to odpoledne byl i slavný m-r Ivan Nikitovič Kožedub se svým číslem D. M. Načajevem. Pokud i oni věděli, co se nad letištěm Mohrin stalo, můžeme o cíli jejich letu jen spekulovat. Obloha byla každopádně plná letadel a Kožedub si připsal své sestřely číslo 58 a 59. V záznamech 176. GIAP se o tom píše: „18. 3. 45 v 13.20 – 14.00 dvojice m-r Kožeduba letěla na přepad nepřátelských stíhačů, kteří pronásledovali jednotlivé spojenecké letouny. Ve 13.35 jižně od Mohrinu se ve výšce 3 500 metrů potkali 8 FW-190. Kožedub zaútočil zezadu zespodu a zapálil jednoho FW-190 ze vzdálenosti 150 – 80 metrů. Hořící letoun dopadl 8 – 10 kilometrů severně od Kjustrinu. Na druhého FW-190 zaútočil a sestřelil ho čelním útokem. Letoun nepřítele dopadl 5 – 6 kilometrů severovýchodně od Kjustrinu. Spotřeboval 230 granátů do kanónu ŠVAK.“ 4)

Jakovlev Jak-9T, „bílá“ 52, l-t Petra Georgijeviče Peskareva z 812. stíhacího leteckého pluku.



Letoun North American P-51D, 44-15629,  HO-R, „Eleen a Jerry“ patřící Aldenu P. Rigbymu z 487. FS / 352. FG. V neděli 18. března 1945 zahynul v kabině tohoto letounu, po souboji se sovětskými stíhači, 1/Lt. John P. Vickery.

   Datum, čas i lokalita boje naprosto souhlasí a je tedy možné, že se jednalo o tolikrát zmiňovaný boj s Mustangy. Američané z 359. FG, kteří útočili na letiště Mohrin, z boje vyvázli beze ztrát. V okolí se ale pohybovalo velké množství dalších Mustangů od jiných jednotek. Ty se však domů do Anglie všechny nevrátily:

● P-51D, 44-15369, 487. FS sestřelen sov. stíhačem, Lt. A. L. Peterson zajat 
● P-51D, 44-15629, 487. FS sestřelen sov. flakem, 1/Lt. J. P.Vickery padl 
● P-51D, 44-15137, 350. FS sestřelen sov. La-5, 2/Lt. G. D. Page zajat

   Kromě toho jsou přesné střelbě sovětských stíhačů také připisovány následující těžké bombardovací letouny:

● B-17G, 44-8276, 837th BS, 487th BG 
● B-17G, 42-102481, 550th BS, 385th BG  
● B-24J, 42-50599, 791st BS, 467th BG  

Fotografie letoun Consolidated B-24J-1-FO Liberator, S. No. 42-50599, ze sestavy 791. BS, 467. BG, po jeho nouzovém přistání v Rackheathu v neděli 24. prosince 1944, kdy došlo ke zničení předního podvozkového kola. Letoun byl následně opraven a opět bojově létal až do osudného 18. března 1945, kdy se jeho posádka vedená 1Lt. Williamem R. Chapmanem s největší pravděpodobností stala obětí přesné střelby pilotů 233. IAP a byla přinucena nouzově přistát na území obsazeném Rudou armádou.

Ve zprávě o ztrátě 2/Lt. G. D. Pageho je uvedeno následující: 5)

18. března jsem letěl na pozici žlutého vedoucího, když byl náš roj napaden dvojicí stíhaček La-5. Z rádia se ozvalo, ať provedu odval doleva a jakmile jsem tak učinil, ti vtipálci na mě ve střemhlavém letu začali pálit. Během té potyčky se můj roj rozpadl. Přibližně ve 12:10 jsem po rádiu zachytil hlášení Lt. Page, že je na zemi za ruskými liniemi a že je OK. Prý kolem něj byl dav lidí, kterým vůbec nerozuměl. Hlásil, že se uvidíme za dva měsíce. 
Akce se udála nad řekou Odrou a je pravděpodobné, že letadlo Lt. Pageho bylo v boji poškozeno.
HAROLD FREDERICK JUNG
2nd Lt., letecký sbor

18. března 1945 jsem letěl na pozici červeného vedoucího. Ve 12:05 jsem po rádiu slyšel hlášení Lt. Pagea, že je za ruskými liniemi a že se vrátí za dva měsíce.
JOSEPH EDWIN DYER
2nd Lt., letecký sbor

Na základě radiokorespondence Lt. Pagea vyplývá, že jeho letoun byl pravděpodobně poškozen v boji a musel nouzově přistát na břicho bez podvozku.
EDWARD M. ROSENTRETER
Captain, letecký sbor
Zpravodajský důstojník

Capt. Ralph L "Slick" Cox, který vedl 369. FS při útoku na letiště Mohrin. Na obrázku je zobrazen v kabině svého letounu P-51K, 44-11348, CS-P „Little Dixie“, náležející 370. FS.

Capt. Herbert G. Kolb před svým osobním letounem P-51D-15-NA, 44-15137, LH-R „Baby Duck“ ze sestavy 350. FS, na kterém byl 18. března 1945 sestřelen sovětským stíhačem 2/Lt Garnet D. Page.

Letoun North American P-51D-15-NA, 44-15629, HO-R „Ellen & Jerry“ ze sestavy 487. FS, na kterém byl 18. března 1945 sestřelen sovětským stíhačem 1/Lt Joseph P. Vickery.    

   Nedá se s jistotou říct, zda právě některý z těchto tří Mustangů se stal obětí Ivana Nikitoviče Kožeduba, je to však pravděpodobné. Uvedený boj nebyl zdaleka posledním, ve kterém se utkali sovětští a američtí stíhači. K podobným incidentům docházelo až do konce druhé světové války. K dalším několika střetům došlo i po kapitulaci Třetí říše a ona příští válka, kterou zmiňoval Kožedubův velitel pluku, vypukla už za pět let na korejském poloostrově. Ivan Nikitovič Kožedub byl u toho i tentokrát, to je však již jiný příběh…


Poznámky:
1) Бодрихин, Николай Георгиевич: Кожедуб, Издательство: Молодая гвардия, 2010.
2) Сейдoв, Игорь: Прелюдии холодной войны, Накануне Победы, Арсенал-Коллекция, № 6, 2012.
3) ЦАМО РФ. Ф. 40. Оп. 11549. Д. 292. Л. 5—6. Зав. копия.
4) ЦАМО РФ. Ф. 176 ГИАП, оп. 692009, д. 2, лл. 62-121 Отчеты о б/работе за 1945 г.
5) Missing Air Crew Report #13414

Prameny a literatura:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: První sestřely příští války?, in Hobby Historie, č. 31, červenec – září 2015.


[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Кожедуб, Издательство: Молодая гвардия, 2010. 
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. 
[5] Busha, James P.: The Fight in the Clouds: The Extraordinary Combat Experience of P-51 Mustang Pilots During World War II., Zenith Press, 2014.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Издательство: Яуза-Пресс, 2014.
[7] Cidlina, Tomáš: Spojenecké eso es, Ivan Nikitovič Kožedub (1920–1991), in II. světová Speciál, Extra válka, květen 2014.
[8] Ivie, Tom: 352nd Fighter Group, Aviation Elite Units 8, Osprey Publishing, April 25 2002.
[9] Sborník dokumenů: Русский архив: Великая Отечественная: Т. 15 (4-5). Битва за Берлин (Красная Армия в поверженной Германии), M.: Терра, 1995.
[10] Сейдoв, Игорь: Прелюдии холодной войны, Накануне Победы, Арсенал-Коллекция, № 6, 2012.
[11] Smith, Jack H.: 359th Fighter Group, Aviation Elite Units 10, Osprey Publishing, September 25 2002.
[12] http://forum.12oclockhigh.net/
[13] http://www.dws.org.pl/
[14] http://airaces.narod.ru/
[15] ЦАМО РФ. Ф. 40. Оп. 11549. Д. 292. Л. 5—6. Зав. копия.
[16] ЦАМО РФ. Ф. 176 ГИАП, оп. 692009, д. 2, лл. 62-121 Отчеты о б/работе за 1945 г.
[17] Missing Air Crew Report #13414



pátek 15. března 2019

Kalendárium, 15. březen 1939


Během 15. března 1939 obsadila německá vojska české země. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků, se nemohla postavit na ozbrojený odpor. Proti okupantům přesto zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Prakticky ve všech českých městech byli němečtí vojáci „přivítáni“ nadávkami a hrozbami od českého obyvatelstva, zatímco například pražští Němci vítali své „soukmenovce“ se zdviženou pravicí… Výkonná moc byla svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem Waltherem von Brauchitschem. V Čechách vykonával výkonnou moc generál Johannes Blaskowitz, zatímco šéfem civilní správy se stal Konrad Henlein. V čele Moravy stál generál Wilhelm List a civilní správa přešla do rukou Josefu Bürckelovi. Podkarpatská Rus byla druhý den po zahájení německé okupace násilím připojena k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko.


Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.)

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek 1.

(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako "Protektorát Čechy a Morava" pod její ochranu.

(2) Pokud obrana Říše toho vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Článek 2.

(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

Článek 3.

(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.

(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Článek 4.

Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

Článek 5.

(1) Jako zástupce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř "Říšského protektora v Čechách a na Moravě". Jeho úřední sídlo jest Praha.

(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.

(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzování říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.

(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.

(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

Článek 6.

(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.

(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením "vyslanec".

Článek 7.

(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.

(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.

(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Článek 8.

Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Článek 9.

Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

Článek 10.

(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.

(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Článek 11.

(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.

(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek 12.

Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Článek 13.

Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16. března 1939.

Vůdce a říšský kancléř:
Adolf Hitler

Říšský ministr vnitra:
Dr. Frick

Říšský ministr zahraničí:
Ribbentrop

Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře:
Dr. Lammers



čtvrtek 14. března 2019

Happy π-Day


14. 3. se po celém světě slaví Mezinárodní den π. Číslo, které se točí kolem lidstva po tisíciletí. Bez jeho znalosti bychom nedokázali roztočit kola automobilů ani vyprojektovat oblouk mostu. Číslo π je odvozeno od začátečního písmena z řeckého slova periféreia - obvod. Pí známe také jako Ludolfovo číslo (po Ludolphovi van Ceulenovi), Angličané ho zase titulují Archimédova konstanta (po Archimédovi ze Syrakus). Jde o konstantu vyjadřující poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Ten je pro všechny průměry kruhu stejný a je přibližně rovný: 3,14159 26535 89793 23846... Jeho přibližná hodnota je 3,14 a protože ve Spojených státech se v datu píše nejdříve číslo měsíce a poté dne, slaví se Den pí 14. 3. Shodou okolností toto datum také připadá na  výročí narození matematika a fyzika Alberta Einsteina. Babyloňané v roce 2000 př. n. l. jeho hodnotu určili jako 3,125, Egypťané používali 3,16. Velmi přesně číslo π určil až Archimedes. V roce 1761 Johann Heinrich Lambert dokázal, že číslo je iracionální. To znamená, že se nedá zapsat zlomkem m/n, kde m je celé číslo a n je přirozené číslo. To také znamená, že jej nelze vyjádřit konečným způsobem v desítkové soustavě, a to ani pomocí periody. Navíc je dokonce transcendentní číslo, z čehož mimo jiné vyplývá, že ho nelze vyjádřit konečně dlouhou řadou algebraických operací s celými čísly. Přesně nelze číslo vyjádřit, protože pomocí počítačového programu se zatím podařilo určit 2,7 bilionu desetinných míst čísla π a zatím nebyla nalezena žádná jeho část, která by se opakovala.

Dej, ó Bože a číslo Ludolfovo
já navždy pomnu,
 pro větší naplnění moudrosti početní.

úterý 12. března 2019

Kalendárium, 12. březen 1954

Boj s námořními Skyraidery

   Předevčírem jsem tu vzpomněl výročí „letecké bitvy“ nad Merklínem a v podstatě první a poslední sestřel československého letectva během tzv. „studené války“. Dnes tu máme další podobné výročí. Skoro přesně po roce po „Merklínském incidentu“ se málem podařilo našemu letectvu sestřelit hned dva americké letouny.
   Jednalo se asi o nejkontroverznější „sestřel“ československého letectva. V pátek 12. března 1954 vzlétl por. Zdeněk Voleman od 1. letky, 5. stíhacího leteckého pluku, 3. stíhací letecké divize , 15. stíhacího leteckého sboru, proti dvojici amerických letounů. Konkrétně šlo o bitevní AD-4 Skyraider od squadrony VA-145 a AD-4N od squadrony VC-35 z letadlové lodi USS Randolph (CVA-15). Oba letouny měly provést simulovaný cvičný útok na letiště v Západním Německu. Oba se však dostaly až nad Československo, kde je zastihl MiG-15 poručíka Volemana. Ten zahájil na letouny palbu a AD-4, náležející VA-145, svou palbou zasáhl do ocasních ploch a poškodil. Zasažený letoun poté bezpečně přistál na německé straně. Celý incident se udál ve výšce 4200 m při rychlosti 400-500 km/h v prostoru Tachov, tedy mezi Planou a Bělou nad Radbůzou. Sám Voleman nejdřív identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, později ale názor změnil. 
   Na svůj souboj později vzpomínal: „Ještě nebyl výcvik v plné šíři a už jsme ostré hotovosti drželi, a to za podmínek, které snad ani nejdou popsat. Hotovost se držela pouze při provozuschopné dráze. Nic víc. Bydlelo se v ubikacích bez oken, základní služba a technici ve stanech. Další etapou velkého zatížení byl noční výcvik.
   Byl jsem u hotovosti. Bylo velmi špatné počasí. Od nástupu byla vyhlášena hotovost č. 2, byly přeháňky, dohlednost kolem 500 m, výška oblačnosti 70 m, v provozu jen dálný přívod, bližná byla mimo provoz. Totéž bylo po celé republice. V tom přišel rozkaz ze sálu: „Do jedničky a start!“ Tenkrát jsme nepřemýšleli, do čeho startujeme. Byl dán rozkaz, tak se šlo. Už v letounu jsem se dozvěděl, že jde o narušení státních hranic. Dostal jsem první pokyny. Po vystoupání nad oblaka zatáčku doprava, stoupat na výšku 6 000 m, nasadit kurs směrem k Chebu a zvýšit rychlost. Zvyšování rychlosti se opakovalo asi po dobu tří minut, takže jsem nakonec nevěděl, co už mám zvýšit.
   Tam zřejmě došlo k záměně cíle. Dost dlouho trvalo, než jsem se k narušiteli přiblížil. Byly to vrtulové letouny ověšené raketami. Dodnes nevím přesný typ. Domnívám se, že šlo o námořní letouny. Na zádi bylo stanoviště střelce a na trupu nahoře bylo stanoviště střelce. Dobře jsem si je prohlédl. Dostal jsem se k nim s velkým převýšením rychlosti 1 000 km na 400 km. Provedl jsem proto ostrou zatáčku se stažením plynu. Ihned jsem zaútočil. Dostal jsem totiž pokyn, že se blížím k hranicím a proto nebyl čas dlouho váhat.
   Začal jsem střílet ze vzdálenosti 500 m do 100 m. Už jsem se obával, že se srazím. Překvapila mne jedna věc. Viděl jsem jasně, jak trup doslova náboje polyká. Ovšem letoun v letu neustále pokračoval. Nic se nedělo, až najednou jsem uviděl, jak se ze zádi trupu vyvalil plamen, a něco odpadlo. Přelétl jsem nad nimi ve výšce 10 m. Viděl jsem na střelce, jak na mne míří zbraněmi. Jestli stříleli nevím. Prudkou zatáčkou jsem volil nové východiště ke zteči. Odhodil jsem přídavné nádrže a opakoval zteč. Viděl jsem, jak zasažený letoun po pravém křídle rychlým skluzem mizí v oblacích, a druhý jak točí ostrou zatáčku proti mně doleva. Z velké dálky 1 500 m jsem po něm vystřelil jednu dávku, když mi došlo střelivo. V zatáčce také klesal a zmizel v oblacích. Dostal jsem pokyn k návratu a čekal, kde budu přistávat, vzhledem ke složitým povětrnostním podmínkám, jaké na letišti byly.
   Nakonec jsem dostal pokyn, abych se pokusil přistát doma na letišti Líně. Zde musím poděkovat sálu, že prakticky mne dovedl na bezpečné přistáni. Čekal jsem, co bude. V hotovosti už byl sběh poloviny útvaru, další pilot, který čekal v letounu, mi říkal: „… Já to všechno poslouchal a tak bych ti rád pomohl. …“ Na všech byla vidět radost ze splněného úkolu, radost, jakoby tam všichni byli nahoře se mnou. Při kontrole letounu bylo nutno vyměnit hlavně kanonu, první velkou dávkou byly do fialova vyhřáté. A osud sestřeleného letadla? Pro mne vlastně skončil, když zmizel v oblacích. Rozvinula se široká pátrací akce v předpokládaném prostoru, našel se plech z letounu, mé odhozené nádrže, ale nevědělo se, jestli spadl nebo ne. Nezbylo tedy nic jiného, než po návratu domů v kolektivu kamarádů sednout k rozhlasu, naladit Hlas Svobodné Evropy a vyčkávat. Hned v úvodu se ozvalo, že zase nad územím Bavorska byl napaden americký letoun, že zvlášť komunisty vycvičený vrah tento letoun sestřelil. Z toho jsem zjistil, že jsme práci udělali dobře, k úplné spokojenosti našich zákazníků“.
   Dne 13. března 1954 uveřejnilo Rudé právo tuto nótu: „Nóta ministerstva zahraničních věcí velvyslanectví USA. Praha 12. března (ČTK).
   Ministerstvo zahraničních věcí zaslalo dne 12. března 1954 velvyslanectví USA nótu tohoto znění:
   Dne 12. března ve 13.30 hodin středoevropského času vnikly dva vojenské letouny s výsostnými znaky Spojených států amerických nad československé státní území v prostoru jihozápadně od Domažlic (12° 51' 40" v. d. a 49° 20' 30" s. š.). Letadla přiletěla z amerického pásma v Německu a pokračovala v letu nad československým územím až do prostoru východně Jáchymova (13° 08' 15" v. d. a 50° 18' 15" s. š.), kde provedla zatáčku a letěla na jih. Při setkání s československým vojenským letounem neuposlechla výzvy k následování a pokusila se jej napadnout. Československý letec byl nucen v sebeobraně použít zbraně. Oba letouny poté zmizely v mracích.
   Ministerstvo zahraničních věcí z pověření vlády Československé republiky co nejostřeji protestuje proti tomuto opětovnému hrubému porušení československého vzdušného prostoru letadly amerického vojenského letectva.“

   Skutečný průběh incidentu bylo možné sestavit až na základě dlouhodobé práce předního českého historika na danou problematiku - Miroslava Irry (Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, part one, in Letectví + kosmonautika, č. 7-8, 2006; Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006).
   Tento „sestřel“ byl dlouhou dobu vydáván jako sestřel námořního letounu Lockheed P2V-5 Neptune a zasažení druhého. Tuto informaci pak přebíraly i ostatní zahraniční zdroje. Převážná většina těchto českých i zahraničních zdrojů navíc uvádí chybné datum 10. března 1954. Poškození námořního Skyraideru AD-4 pak uvádějí odděleně, mnohdy opět s chybným datem 21. ledna 1954, přičemž oba incidenty je na základě nových poznatků nutné považovat za shodné.
   Sám por. Voleman prvotně identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, poté jako dvoumotorové letouny, mající pod křídly rakety a vyzbrojené střeleckou vězí. I když popis letounů, který poručík Voleman uvedl, Skyraidery příliš nepřipomíná, je třeba připomenout, že to pro pilota byl jeho první boj a proto velmi stresující zážitek. Z války jsou známy záměny ještě mnohem odlišnějších letounů. V květnu 1955 pak ministr obrany ČSR zakázal použití ostré střelby na narušitele a přikázal povinnost vyzvat ho k přistání dle postupů obvyklých při narušení vzdušného prostoru.


Zdeněk Voleman coby pilot 9. turnusu Leteckého učiliště v létech 1949 až 1951.

Zdeněk Voleman v dobách služby u 2. lšp Čáslav v létech 1956-57.

Přibližný zákres průběhu incidentu z 12. března 1954 podle hlášení Velitelství letectva pro ministerstvo národní obrany z téhož dne.

Příslušník 5. leteckého stíhacího pluku poručík Zdeněk Voleman ve svém letounu MiG-15bis.

Poručík Zdeněk Voleman v hotovosti číslo 1 v kabině stíhacího MiGu-15bis označení NO-32.

Nádherný žánrový snímek „patnáctky“ na pojezdové ploše v podvečer letního dne.

Námořní palubní Douglas AD-1Q Skyraider náležející jednotce VC-35, konec padesátých let. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Skupina letounů Douglas AD-4NL Skyraider náležející jednotce VC-35, 1951. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

USS Randolph (CVA-15), 6. námořní flotila, středozemní moře. Z paluby této letadlové lodě vzlétla dvojice letounů Skyraider (AD-4 od letky VA-145 a AD-4N od letky VC-35) k simulovanému cvičnému útoku na letiště v SRN. Zřejmě navigační chybou  se dostaly hluboko do československého vzdušného prostoru, kde se střetly s hotovostním MiGem-15 por. Zdeňka Volemana.

MiG-15bis, 5. stíhací letecký pluku, na tomto letounu létal poručík Zdeněk Voleman.

Douglas AD-4N náležející jednotce VMC-1. Zřejmě s tímto typem letounu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, in Historia Bellica, No. 3, 2018.


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 



[3] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 5, Československé letectvo po roce 1945, část 45, in ATM, No. 10, 2009.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 7, 2006.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 8, 2006.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Loukota, Luděk: 5. stíhací letecký pluk (Vzpomínka k 55. výročí vzniku), AVIS, Praha 2000.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[10] Schneider, Dušan: Osudy letců 1, Nakladatelství Doplněk, Brno 1997.