Včera ráno nás čekalo opravdu ranní vstávání. Mezi šestou až sedmou jsme už museli vyrazit autem směrem na Šatov, kde nás čekal 10. ročník cyklistického padesátikilometrového závodu ze Šatova do Šatova – Znovín Cup, vinařská padesátka. Při brouzdání po internetu jsem před týdnem narazil na stránky závodu a zaujaly mě tam některé z kategorií, obzvlášť "rodinný/smíšený tým". Nakonec jsme ukecali i Cackovi, že se tam přihlásíme a vyrazíme i s našimi ratolestmi ve vozíku.
My jsme se vykopali z postele něco před pátou hodinou a začali dochystávat věci, připravovat a balit jídlo pro Klárku. Nakonec došlo i na předčasné buzení Klárky, ale zvládla to dobře a bez pláče. Cesta do Šatova byla poměrně pohodová, neboť po ránu nebyly silnice vůbec zasekané, takže jsme si mohli dovolit skrz Brno projíždět i přes Úvoz :-) Čím jsme se blížili ke Znojmu, začalo se objevovat čím dál víc vozů s koly. Skrz Šatov se už nedalo pomalu projet. Letos se totiž přihlásilo rekordních 1500 účastníků. Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti a zatímco Evka krmila a připravovala Klárku na jízdu, já jsem spolu s Pepou Cackem vyrazil pro čísla a čipy. Své číslo a čip získala i Klárka. Bohužel jsme si špatně přečetli propozice, takže místo na kolo jsme čipy jen "pohodili" do vozíku.
Závod začínal v 9:30 a vzhledem k počtu účastníků byl start rozdělen do tří vln:
My jsme se vykopali z postele něco před pátou hodinou a začali dochystávat věci, připravovat a balit jídlo pro Klárku. Nakonec došlo i na předčasné buzení Klárky, ale zvládla to dobře a bez pláče. Cesta do Šatova byla poměrně pohodová, neboť po ránu nebyly silnice vůbec zasekané, takže jsme si mohli dovolit skrz Brno projíždět i přes Úvoz :-) Čím jsme se blížili ke Znojmu, začalo se objevovat čím dál víc vozů s koly. Skrz Šatov se už nedalo pomalu projet. Letos se totiž přihlásilo rekordních 1500 účastníků. Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti a zatímco Evka krmila a připravovala Klárku na jízdu, já jsem spolu s Pepou Cackem vyrazil pro čísla a čipy. Své číslo a čip získala i Klárka. Bohužel jsme si špatně přečetli propozice, takže místo na kolo jsme čipy jen "pohodili" do vozíku.- 1. vlna – do ní jsou zařazení závodníci dle rozhodnutí pořadatele. Startovní čísla 1 – 150 + čísla potvrzená ředitelem závodu.
- 2. vlna – ostatní účastníci
- 3. vlna – na vedlejší cestě – rodinné týmy – s ohledem na bezpečnost dětí.
My jsme vyráželi z bezpečného posledního místa, ale postupně jsme se probojovávali do předních a předních pozic. :-) Nakonec se na startu objevilo minimálně pět "závodních" vozíků. Jeden Azub (Pepa Cacek s rodinou), jeden dětský vozík Chariot a tři Croozery (náš nový model a dva starší).
Musím říct, že nejednou mi na trase připadalo, že ani "vrcholoví" závodníci nedostávali od diváků takové ovace, jako naše závodní vozíky.
Trasa byla místy opravdu dost náročná. Poměrně pěkné asfaltové cyklostezky se střídaly s hliněnými či travnatými polňačkami, čas od času se objevila kamenitá cesta. Asi nejhorší to bylo na travnatých úsecích, na tom měkkém povrchu se s vozíkem jelo opravdu ztěžka, natož když se objevilo nějaké stoupání. Přesto to ten náš vozík a hlavně Klárka v něm zvládali dobře. Klárka věrna své tradici po pár kilometrech úspěšně usnula, a tak jsem se snažil tomu přizpůsobit svou jízdu. Asi do dvacátého kilometru jsme jeli spolu s Cackama společně. Pepa měl náš obdiv, neboť měl svou Klárku na sedačce za sedátkem a Ondru ve vozíku a jeden úsek jsem měl problém s ním držet krok. Pak se mi ho ale podařilo opět předjet a nakonec jsme jim nějak neplánovaně ujeli.
Asi nejtěžší úsek nás čekal kolem poloviny trasy. Terén byl dost kopcovitý a časomíra v polovině trasy vycházela na Starý kopec nad Konicemi. Tam jsme měli trošku strach, že Evka píchla zadní kolo, protože bylo najednou nějaké poloprázdné. Tak jsme u lesa udělali kratší zastávku a já dopumpoval Evce kolo a naštěstí se nemuselo převlíkat. Mezi Konicema a Havraníky byl opravdu hnusný úsek. Nakonec jsme to ale i s vozíkem zvládli a dokoce jsme ani jednou nemuseli slízat z kola, narozdíl od některých jiných účastníků, kteří jeli navíc nalehko. Jen v Popicích mi na jedné kamenné plotně podklouzlo kolo, tak jsme musel kolu a vozíku pomoct nohou na zemi :-)
Zhruba na třicátém kilometru byla občerstvovací stanice u vjezdu do jedné ze Znovínských poboček u Fládnitzského vřesoviště. Jak jsem se dozvěděli na 23. stanovišti, byli jsme prvním vozíkem, co tudy projel.
Tam nás ale potkala kalamita. Nakonec jsme přeci jen píchli a co čert nechtěl, tak na nejnepříjemnějším místě - kolo u Klárčina vozíku. Osudným se nám stal jeden růžový trn. To jsme ale dost podcenili. K horským kolům s sebou vozíme náhradní duše, ale k vozíku jsem to zatím jaksi nestihl. Tak jsem spoléhal na lepení, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nenapravitelnej. Lepidlo vydrží ať otevřené nebo zavřené max. jednu sezónu, a i když mě podobná věc potkala přede dvěma léty na deskriptivářské konferenci na Vysočině, nepolepšil jsem se a nekoupil jsem před začátkem letošní sezóny nové lepidlo a to staré mi zatím "zhlenovatělo" :-) Zkoušeli jsme další cyklisty, ale buď neměli lepení vůbec, nebo na tom byli s lepením stejně jako my :-( A tak jsem mezi tím aspoň pomohl jedné cyklistce spravit řetěz, který se ji přetrhnul. Nakonec nás dojel druhý Croozer, co jel za námi a pán se ukázal být opravdu moc ochotný a hodný. Sice měl prý i lepení, ale nakonec vytáhl náhradní duši pro Croozera a daroval nám ji, ať se s tím dlouho nepářeme. Když jsme už měli defekt opravený, tak nás pořadatelé opravdu naštvali. I když měli v propozicích, že závod bude probíhat až do 15:30, tak nás právě na 23. stanovišti dojelo auto, které už ve 12:30 sklízelo ukazatele a hned po něm jelo auto, které sváželo pořadatele, kteří na významných místech ukazovali směr cesty.
Nejdříve jsme se rozhodli pokračovat dál, protože naštěstí aspoň fábory zůstaly. Ale protože se po překročení Rakouských hranic začalo najednou zatahovat, řekli jsme si, že po těch peripetiích s píchlým kolem a pořadateli to vzdáme a vydali jsme se podél hranice po cyklostezce do Šatova do cíle.
Tam jsme od pořadatelů dostali každý tašku s dárky. Obzvlášť Klárka asi ocení půllitrovou lahev vína od Znovínu Znojmo nebo tričko velikosti XL :-) Pravdou je, že víno nám udělalo opravdu radost, jednalo se totiž o celkem tři lahve Veltlínu zeleného s přívlastkem výběr z hroznů, ročník 2005. Víno bylo lahvováno pro Terrior Club a má své vlastní číslo. Jo, jo... už se těšíme na ty příjemné večery nad sklenkou správně vychlazeného veltlínku.
Každý účastník také dostal i "potravinový lístek" na "hlavní jídlo, uzeninu a koláč". K jídlu se podávalo kuře s rýží a rajčatový salát. Zde však podle mě pořadatelé podcenili počet účastníků, protože jeden stan s jídlem jen stěží mohl v reálném čase uspokojit 1500 účastníků.
Během vyhlašování výsledků jsme se ale spolu s Cackama vydali směrem ke Chvalovicím, kde jsme si domluvili návštěvu v Bílém sklepě rodiny Adámků. Dokonce i Štěpánka přijela kvůli naší návštěvě o den dřív. Sice jsme neplánovali dělat nějaké větší nákupy, ale nakonec jsme neodolali. Pro souseda jsem na jeho přání koupil Veltlína zeleného pozdní zběr, Evku zase oslovilo André, no a já neodolal "rýňáčku", také pozdní sběr. Už, když ho paní Adámková nasála do koštýře a nalila mi do koštovačky, mi po prvním zavonění bylo jasné, co si koupím. A po prvním ochutnání bylo i definitivně rozhodnuto :-)
Myslíme si, že se výlet nakonec opravdu moc povedl. Počasí nám přálo a i když jsme nakonec neujeli celou padesátku, tachometr se zastavil na pěkných 38,24km a vzhledem k tomu, že mám pořád špatně nastavenej tachometr, to možná na této délce bylo o dva klometry více. Také to pro nás byla dost velká zkušenost co se výdrže týká. Nejen co zvládne Klárka, která byla zase naprosto úžasná a ani jednou nefňukla a buď to prospala nebo se spokojeně dívala všude kolem a spokojeně pobrukovala, ale i vozík Croozer, který ukázal, že obstojí i v poměrně dosti náročném terénu.
Při pohledu na startovní listinu jsme také zjistili, že Klárka byla se svými skoro devíti měsíci bezpečně nejmladší registrovanou účastnicí závodu, ihned následována Klárkou Cackovou :-)Musím říct, že nejednou mi na trase připadalo, že ani "vrcholoví" závodníci nedostávali od diváků takové ovace, jako naše závodní vozíky.
Trasa byla místy opravdu dost náročná. Poměrně pěkné asfaltové cyklostezky se střídaly s hliněnými či travnatými polňačkami, čas od času se objevila kamenitá cesta. Asi nejhorší to bylo na travnatých úsecích, na tom měkkém povrchu se s vozíkem jelo opravdu ztěžka, natož když se objevilo nějaké stoupání. Přesto to ten náš vozík a hlavně Klárka v něm zvládali dobře. Klárka věrna své tradici po pár kilometrech úspěšně usnula, a tak jsem se snažil tomu přizpůsobit svou jízdu. Asi do dvacátého kilometru jsme jeli spolu s Cackama společně. Pepa měl náš obdiv, neboť měl svou Klárku na sedačce za sedátkem a Ondru ve vozíku a jeden úsek jsem měl problém s ním držet krok. Pak se mi ho ale podařilo opět předjet a nakonec jsme jim nějak neplánovaně ujeli.Asi nejtěžší úsek nás čekal kolem poloviny trasy. Terén byl dost kopcovitý a časomíra v polovině trasy vycházela na Starý kopec nad Konicemi. Tam jsme měli trošku strach, že Evka píchla zadní kolo, protože bylo najednou nějaké poloprázdné. Tak jsme u lesa udělali kratší zastávku a já dopumpoval Evce kolo a naštěstí se nemuselo převlíkat. Mezi Konicema a Havraníky byl opravdu hnusný úsek. Nakonec jsme to ale i s vozíkem zvládli a dokoce jsme ani jednou nemuseli slízat z kola, narozdíl od některých jiných účastníků, kteří jeli navíc nalehko. Jen v Popicích mi na jedné kamenné plotně podklouzlo kolo, tak jsme musel kolu a vozíku pomoct nohou na zemi :-)
Zhruba na třicátém kilometru byla občerstvovací stanice u vjezdu do jedné ze Znovínských poboček u Fládnitzského vřesoviště. Jak jsem se dozvěděli na 23. stanovišti, byli jsme prvním vozíkem, co tudy projel.Tam nás ale potkala kalamita. Nakonec jsme přeci jen píchli a co čert nechtěl, tak na nejnepříjemnějším místě - kolo u Klárčina vozíku. Osudným se nám stal jeden růžový trn. To jsme ale dost podcenili. K horským kolům s sebou vozíme náhradní duše, ale k vozíku jsem to zatím jaksi nestihl. Tak jsem spoléhal na lepení, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nenapravitelnej. Lepidlo vydrží ať otevřené nebo zavřené max. jednu sezónu, a i když mě podobná věc potkala přede dvěma léty na deskriptivářské konferenci na Vysočině, nepolepšil jsem se a nekoupil jsem před začátkem letošní sezóny nové lepidlo a to staré mi zatím "zhlenovatělo" :-) Zkoušeli jsme další cyklisty, ale buď neměli lepení vůbec, nebo na tom byli s lepením stejně jako my :-( A tak jsem mezi tím aspoň pomohl jedné cyklistce spravit řetěz, který se ji přetrhnul. Nakonec nás dojel druhý Croozer, co jel za námi a pán se ukázal být opravdu moc ochotný a hodný. Sice měl prý i lepení, ale nakonec vytáhl náhradní duši pro Croozera a daroval nám ji, ať se s tím dlouho nepářeme. Když jsme už měli defekt opravený, tak nás pořadatelé opravdu naštvali. I když měli v propozicích, že závod bude probíhat až do 15:30, tak nás právě na 23. stanovišti dojelo auto, které už ve 12:30 sklízelo ukazatele a hned po něm jelo auto, které sváželo pořadatele, kteří na významných místech ukazovali směr cesty.
Nejdříve jsme se rozhodli pokračovat dál, protože naštěstí aspoň fábory zůstaly. Ale protože se po překročení Rakouských hranic začalo najednou zatahovat, řekli jsme si, že po těch peripetiích s píchlým kolem a pořadateli to vzdáme a vydali jsme se podél hranice po cyklostezce do Šatova do cíle.
Tam jsme od pořadatelů dostali každý tašku s dárky. Obzvlášť Klárka asi ocení půllitrovou lahev vína od Znovínu Znojmo nebo tričko velikosti XL :-) Pravdou je, že víno nám udělalo opravdu radost, jednalo se totiž o celkem tři lahve Veltlínu zeleného s přívlastkem výběr z hroznů, ročník 2005. Víno bylo lahvováno pro Terrior Club a má své vlastní číslo. Jo, jo... už se těšíme na ty příjemné večery nad sklenkou správně vychlazeného veltlínku.Každý účastník také dostal i "potravinový lístek" na "hlavní jídlo, uzeninu a koláč". K jídlu se podávalo kuře s rýží a rajčatový salát. Zde však podle mě pořadatelé podcenili počet účastníků, protože jeden stan s jídlem jen stěží mohl v reálném čase uspokojit 1500 účastníků.
Během vyhlašování výsledků jsme se ale spolu s Cackama vydali směrem ke Chvalovicím, kde jsme si domluvili návštěvu v Bílém sklepě rodiny Adámků. Dokonce i Štěpánka přijela kvůli naší návštěvě o den dřív. Sice jsme neplánovali dělat nějaké větší nákupy, ale nakonec jsme neodolali. Pro souseda jsem na jeho přání koupil Veltlína zeleného pozdní zběr, Evku zase oslovilo André, no a já neodolal "rýňáčku", také pozdní sběr. Už, když ho paní Adámková nasála do koštýře a nalila mi do koštovačky, mi po prvním zavonění bylo jasné, co si koupím. A po prvním ochutnání bylo i definitivně rozhodnuto :-)
Myslíme si, že se výlet nakonec opravdu moc povedl. Počasí nám přálo a i když jsme nakonec neujeli celou padesátku, tachometr se zastavil na pěkných 38,24km a vzhledem k tomu, že mám pořád špatně nastavenej tachometr, to možná na této délce bylo o dva klometry více. Také to pro nás byla dost velká zkušenost co se výdrže týká. Nejen co zvládne Klárka, která byla zase naprosto úžasná a ani jednou nefňukla a buď to prospala nebo se spokojeně dívala všude kolem a spokojeně pobrukovala, ale i vozík Croozer, který ukázal, že obstojí i v poměrně dosti náročném terénu.
- čistý čas jízdy: 2:43:03
- celková délka ujeté trasy: 38:24 km
- průměrná rychlost: 14,0 km/h
- maximální rychlost: 43,0 km/h (tak to se muselo stát asi při sjezdu do Nového Šaldorfu a já se omlouvám za porušení zákona, jinak s Klárkou se snažím jezdit hodně bezpečně a snažím se nepřekročit 30 km/h na dobré a přehledné trase)
