úterý 27. dubna 2021

Kalendárium, 27. duben 1945


Velení Luftwaffe nasazovalo své moderní proudové Messerschmitty Me 262 prakticky pouze na západní frontě. Jejich rychlost a silná výzbroj je přímo předurčovala k boji proti těžkým bombardérům. Teprve na samém konci války se s nimi začali střetávat i sovětští letci. Na svých vrtulových letounech měli poměrně málo šancí na vítězství, přesto se jim několik proudových letounů sestřelit podařilo

K jednomu z největších střetnutí sovětských stíhačů s Messerschmitty Me 262 došlo v pátek 27. dubna 1945, kdy se celkem třem stíhačům podařilo sestřelit proudový letoun.

Jedním s vítězů byl pilot Jaku-3 Aleksandr Petrovič Dolgunov z 355. IAP. který sestřelil Me 262 nedaleko Doberschützu. Dolgunov zakončil válku jako letecké eso ze sedmi sestřely a „vlaštovka“ byla jeho poslední obětí. Ten samý den podle některých pramenů nárokoval jeden Me 262 i Hrdina Sovětského Svazu Garri Aleksandrovič Markviladze, letecké eso s šestnácti sestřely, létající u 152. GIAP. V tomto boji patrně pilotoval Jak-9U. Nejnovější výzkumy ruských badatelů ale toto vítězství nepotvrdily žádnými archivními zdroji. Třetím sovětským pilotem, který dosáhl tento den také sestřelu Me 262 je veterán bojů ve Španělsku a rusko-japonského konfliktu u jezera Chasan Jakov Charlampijevič Okolelov, který tou dobou létal u 91. IAP na letounu Jakovlev Jak-3. K sestřelu mělo dojít v oblasti mezi Vratislaví a Berlínem, přičemž přičemž podle některých zdrojů nepřátelský letoun dopadl do těžko přístupného terénu a tak mu nebyl sestřel oficiálně přiznán. Nicméně v Deníku bojové činosti nadrařeného 5. IAK je sestřel podrobně popsán, letoun měl dopadnout nedaleko Greifenhainu.

A co na to německé prameny? Dne 27. dubna odstartovala skupina třiceti šesti Messerschmittů Me 262 od JG 7, III./KG(J) 6 a KG(J) 5 k hloubkovému náletu na zásobovací kolony Rudé armády v oblasti Chotěbuzi. Cestou zpět narazily na skupinu bitevních letounů Iljušin Il-2 se stíhacím doprovodem a během souboje skutečně přišli o tři až čtyři letouny Me 262. Dva letouny náležely JG 7, jejich piloti zůstali nezvěstní. Další letoun, pilotovaný Hptm Walachem od III./KG(J) 6 byl poškozen v boji nad Chotěbuzí a zřítil se mezi Teplicemi a Großschönau. Němci tento den ještě uvádějí jednu bojovou ztrátu a to Me 262 A-1a od 1./KG(J) 54, pilotovaný Oblt Leopoldem Beckem, který měl být ztracen během souboje nad Čechami.

Sestřely proudových letounů sovětskými piloty:
17. 2. 1945 Kožedub, Ivan Nikitovič 1 zničen Me 109 s reaktivním motorem
22. 3. 1945 Sivko, Lev Ivanovič 1 zničen Me 262A-1a
26. 4. 1945 Melnickij, Georgij Nikolajevič 1 poškozen Me 262
27. 4. 1945 Dolgunov, Aleksandr Petrovič 1 zničen Me 262A-1a
27. 4. 1945 Merkviladze, Garri Aleksandrovič 1 zničen Me 262A-1a
27. 4. 1945 Okolelov, Jakov Charlampijevič 1 zničen Me 262A-1a
30. 4. 1945 Kuzněcov, Ivan Aleksandrovič ¼ zničen Me 262A-2a
30. 4. 1945 Trofimov, Petr Nikolajevič ¼ zničen Me 262A-2a
30. 4. 1945 Semenov, Vladimir Aleksandrovič ¼ zničen Me 262A-2a
30. 4. 1945 Piroženko, Vasilij Akakkievič ¼ zničen Me 262A-2a
4. 1945 Pivovarov, Michail Jevdokimovič 1 zničen Me 262
4. 1945 Jegorovič, Vladimir Aleksejevič 1 zničen Me 262
4. 1945 Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 1 nepotvrzený Ar 234

Garri Aleksandrovič Markviladze.

Garri Aleksandrovič Markviladze před svým letounem Jakovlev Jak-1.

Jakov Charlampijevič Okolelov.

Jakovlev Jak-1b, G. A Merkviladzeho, 152. IAP, jaro 1945.

Messerschmitt Me 262.

Messerschmitt Me 262, 3./JG 7, 1945.

Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Proti Me 262, in Extra Válka Vojska, No. 47, 2020.
[2] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem, in Centurion, No. 1, 2018.

[3] Журнал боевых действий 3 шак, Описывает период с 01.04.1945 по 30.04.1945 г., ЦАМО, Фонд: 20515, Опись: 1, Дело: 45, Лист начала документа в деле: 165
[4] Журнал боевых действий 5 иак, Описывает период с 01.04.1945 по 30.04.1945 г., ЦАМО, Фонд: 20524, Опись: 1, Дело: 51, Лист начала документа в деле: 1

[5] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014.
[7] Якубович, Николай Васильевич: Реактивные первенцы СССР – МиГ-9, Як-15, Су-9, Ла-150, Ту-12, Ил-22 и др., Серия: Война и мы. Авиаколлекция, Яуза, Эксмо, 2015.
[8] Котлобовский, Александр В.: Последний козырь люфтваффе, Messerschmitt Ме 262, in Авиация и Время, № 4 (160), 2017.
[9] Saintes, Philippe: Les pertes des Messerschmitt Me 262, Avions Hors-Series N° 45, 2017.
[10] Антонов, Сергей: Счет открыт: как советские летчики учились сбивать реактивные самолеты, Русская планета, https://rusplt.ru/wins/schet-otkryit-kak-sovetskie-letchiki-uchilis-sbivat-reaktivnyie-samoletyi-21436.html.
[11] Быков, Михаил Юрьевич: Сбить реактивного «Мессера»!, Warspot, https://warspot.ru/173-sbit-reaktivnogo-messera.
[12] Быков, Михаил Юрьевич – Сергиевич, Юрий: Цвета военного неба: убийцы свистящих монстров, Warspot, https://warspot.ru/19470-tsveta-voennogo-neba-ubiytsy-svistyaschih-monstrov.
[13] Гарри Мерквиладзе. Советский ас, сбивший в бою реактивный истребитель Мессершмитт Ме-262.
[14] Каминский, Олег: Околелов Яков Харлампиевич, Проза.ру, https://www.proza.ru/2015/08/07/1181.
[15] Наследие врага - Me-262, Маленькие истории, https://little-histories.org/2015/08/30/messer_docs/.

čtvrtek 8. dubna 2021

Kalendáruim, 8. duben 1950


Už krátce po skončení 2. světové války začalo docházet k prvním leteckým incidentům. V sobotu 8. dubna 1950 došlo k prvnímu sestřelu tzv. Studené války mezi oběma proti sobě stojícími velmocemi – Sovětským svazem a Spojenými státy americkými.

   V ten den hlídkový Consolidated PB4Y-2 Privateer (výrobní číslo 59645) pojmenovaný „Turbulent Turtle“ náležející odřadu A od VP 26 US Navy vzlétl z Wiesbadenu v SRN. Domovskou základnou VP-26 byl Port Lyautey (dnešní Kenitra) ve Francouzském Maroku a Wiesbaden používala pouze jako předsunuté letiště. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku. Privateery US Navy se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát letoun padl do léčky. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. GIAP (gvardějskij istrebitělnyj aviacionnyj polk - gardový stíhací letecký pluk)[1] vzlétl na poplach, aby stíhal narušitele. Velitelem první dvojice byl st. lt. Boris Pavlovič Dokin (Докин Борис Павлович)[2] a jeho číslem lt. Ivan Ivanovič Tezjajev (Тезяев, Иван Иванович )[3], druhou dvojici vedl st. lt. Anatolij Stěpanovič Gerasimov (Герасимов Анатолий Степанович)[4] a jako jeho dvojka letěl lt. Jevgraf Satajev (Сатаев Евграф). Americký letoun zahlédli nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když na toto nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu stíhačku palbu, ale vzápětí byl špionážní letoun zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře asi 5 až 10 km od pobřeží ostrovu Gotlad. Celá desetičlenná osádka zahynula: AT1 Frank L. Beckman, AL3 Joseph J. Bourassa, ENS Tommy L. Burgess, AD 1 Joseph H. Danens Jr., LT John H. Fette, CT3 Edward J. Purcell, LTJG Robert D. Reynolds, AN Joseph N. Rinnier Jr., LT Howard W. Seeschaf a AD 1 Jack W. Thomas. Vrak Privateeru byl později vyzvednut. Byl to první případ, kdy La-11 vystřelily, aby zničily narušitele.
   Sovětská strana po dlouhou dobu trvala na tom, že letadlem sestřeleným při incidentu z 8. dubna 1950 byl Boeing RB-29 Superfortress. Omyl v rozpoznávání typu není překvapivý, Superfortress a Privateer jsou si podobné, ale Privateer je mnohem méně známý. Navíc průzkumné letouny B-29 se u sovětských hranic objevovali poměrně často. Spojené státy pro ten den nevykazují žádnou ztrátu B-29. Tento příběh se stal také námětem pro ruský deník Izvěstija, který následně vedl k vyšetřování incidentu.
  Sovětské dokumenty incident zaznamenaly následovně: „8. 4. v 17.30 (moskevského času) narušení hranic jižně od Libavy. Americké letadlo B-29 vniklo 29 km nad sovětské teritorium. Ignorovalo instrukce našich stíhačů, aby je následovalo, a zahájilo palbu. Když vedoucí stíhačka opětovala palbu, letoun se otočil nad moře a zmizel.“
   Hlášeni podané st. lt. Borisem Dokinem veliteli pluku podává poněkud odlišný obraz: „Protože jsem čekal v pohotovostním roji, dostal jsem v 17.22 rozkaz ke vzletu. Po vzletu jsem byl instruován nastoupat do 4000 m a nabrat směr 360°. [...] V 17.30 jsem se setkal se čtyřmotorovým letadlem, které neslo americké výsostné znaky; bylo to 8 km jižně od Libavy (tzn. přesně nad pobřežím), drželo kurz 135°. Ke zpozorovanému letadlu jsem se společně se svým číslem přiblížil zprava zezadu a dal jsem rozkaz druhé dvojici vedené st. lt. Gerasimovem, že narušitel musí být přinucen k přistání na našem letišti. Gerasimov předletěl se svým letadlem před narušitele a zhoupnutím křídel zahájil levotočivou zatáčku (jedná se o mezinárodně uznávaný pokyn pro následování). Avšak narušitel se otočil na směr 270° a snažil se dostat nad moře místo, aby následoval dvojici st. lt. Gerasimova. Potom jsem vystřelil dávku 12 granátů. Narušitel zahájil na mne palbu. Když toto uviděl lt. Tezjajev, moje číslo, vystřelil přímo na narušitele, který následně strmě klesal a ve výšce 500 m zmizel v mracích. Letadlo pravděpodobně havarovalo 5 až 10 km od pobřeží.“ Bylo to tedy číslo a ne vedoucí, kdo dosáhl sestřelu.
   Články vydané sovětským tiskem naznačují, že 8. dubna 1950 nedošlo k prvnímu sestřelu amerického letadla sovětskými stíhači. Jeden ze sovětských vojenských pilotů zastával názor, že k podobnému střetnutí došlo již na podzim 1949 nad Černým mořem poblíž Oděsy. North American B-25 Mitchell USAF měl proniknout nad sovětské území a poblíž Kirovogradu (regionálního centra na Ukrajině) vysadit na padácích tříčlenný tým pro speciální operace, avšak při zpáteční cestě byl dostižen a sestřelen předtím, než dosáhl mezinárodních vod. Osádka se měla zachránit na padácích a být vyzvednuta rychlým hlídkovým člunem sovětské pohraniční stráže. Další incidenty podobného typy se odehrály na konci 40. let 20. století, ale informace o nich nacházející se v ruských vojenských archivech jsou stále nedostupné.
   K incidentům mezi dvěma hlavními velmocemi - Sovětským svazem a Spojemými státy docházelo v podstatě ihned po skončení druhé světové války, ale zatím se to vždy obešlo bez takových fatálních následků. Asi první letecké střetnutí studené vály mezi oběma velmocemi se odehrálo na dálném východě v druhé polovině roku 1945.
   Ve středu 29. srpna ml. l-t Zizevskij (Зизевский) z 14. IAP TOF na letounu Jak-9 stíhal v oblasti Kanko (nyní Chamchin, Korea) americký bombardér B-29 a střelbou ho donutil k přistání. K dalšímu incidenty došlo v listopad 1945, kdy roj čtyř P-39 sovětského letectva vzlétl na poplach, aby stíhal americký bombardér B-29 a přinutil jej k přistání v Hamhungu. V pondělí 15. října 1945 (podle některých pramenů 15. listopadu 1945) sledoval létající člun amerického námořnictva Martin PBM-5 Mariner šest sovětských transportních lodí a hydroplány ukotvené v Pochajském zálivu, když byl napaden sovětskou stíhačkou. Avšak žádnou škodu neutrpěl. O dva roky později, ve čtvrtek 27. března 1947, jednomotorový pístový letoun patřící íránskému letectvu přeletěl sovětské hranice 85 km východně od Džulfy v Nachičevanské autonomní republice (východní enkláva Azerbajdžánu) a následně byl přinucen k přistání. V sobotu 22. října 1949 byl průzkumný Boeing RB-29 Superfortress (známý jako F-13A)[5] napaden sovětskými stíhači nad Japonským mořem, ale unikl. Ve stejný den měly dva Lavočkiny La-7 čtyřikrát prolétly kolem RB-29 nad sovětskými teritoriálními vodami a následně varovně vystřelili, aby narušiteli dali jasně na vědomí, že se má vzdálit. V obou případech se zřejmě jedná o tentýž incident. 
   Sovětská vláda pravidelně protestovala proti narušování svého vzdušného prostoru letadly USA, ale Bílý dům na to nereagoval. Proto sovětská strana odpověděla tím, že od roku 1950 začaly jejich letouny systematicky stíhat narušitele s cílem přinutit je k přistání na sovětském letišti, a pokud se toto nezdaří, sestřelit jej.
   K dalším incidentům docházelo i na jihu Evropy. Americké letectvo používalo po skončení 2. světové války k dopravě osob a materiálu osvědčené stroje Douglas C-47 Skytrain. V roce 1946 se mezi pravidelné lety zařadila trať z rakouské Vídně do italského Udine. Američané se však velmi záhy naučili zkracovat si cestu přes severozápadní Jugoslávii (dnešní území Slovinska). Jelikož se jednalo o neohlášené lety, zaslala jugoslávská vláda Spojeným státům americkým protestní nótu. Američané jakékoliv narušování jugoslávského vzdušného prostoru vlastními letouny popřeli a přelety amerických letounů pokračovaly. V pátek 9. srpna 1946 vzlétl C-47A ze sestavy 305. Troop Carrier Squadron z letiště Tulln u Vídně a vydal se směrem do italských Benátek. V oblasti Ljublaně však letoun zachytila dvojice hotovostních strojů Jak-3 z 254. pluku jugoslávského letectva. Vedoucím pilotem byl poručík Dragan Zečević a na křídle mu letěl podporučík Dragan Stanisavljević. Oba letci střelbou poškodili americký C-47A tak, že musel nouzově přistát na území Jugoslávie. Všichni na palubě – čtyřčlenná osádka a šest cestujících přežili a po několika dnech byli propuštěni.
   Američane si však z tohoto incidentu ponaučení nevzali a tak v pondělí 19. srpna 1946 nad severozápadním Slovinskem přišli o další letoun C-47A od stejné jednotky, tentokrát s mnohem tragičtějším koncem. Z letiště Rodovljica vzlétla hotovostní dvojice příslušníků 112. pluku – poručíci Mirolad Knežev a Vladimir Vodopivec, v kabinách letounů Jak-3. Poté co jugoslávští stíhači dostihli narušitele, snažili se ho donutit k přistání. Americká osádka však nereagovala na opakované varovné signály a místo toho se snažila uniknout. To se ji stalo osudným. Přesné dávky jugoslávských hotovostních strojů zasáhly unikající C-47A, který dopadl v plamenech poblíž města Bled.  Osádka amerického letounu ve složení Harold Farnsley Schreiber, Glen H. Freestone, Richard H. Claeys, Matthew Camko a Charles L. Lower zahynula.



Lavočkin La-11.


Jakovlev Jak-9.

Consolidated PB4Y-2 Privateer.

Boeing RB-29A Superfortress (s/n 44-61727) náležející 91st Strategic Reconnaissance Squadron.

Lavočkin La-11.

Jakovlev Jak-9.

Consolidated PB4Y-2 Privateer.
Boeing RB-29A-20-BN, S.No. 42-94000, 91st SRS.


Poznámky:
[1] Původně 180 IAP byl 22. listopadu 1942 přejmenován na 30. GIAP. Létal na letounech I-16, MiG-3, LaGG-3, Hawker Hurricane a P-39 Airacobra. Její piloti sestřelili ve vzdušných soubojích celkem 385 nepřátelských letounů a další 4 zničili na zemi. V červenci 1949 se pluk přezbrojil na letouny La-9 a pozdeji a La-11.
[2] Boris Pavlovič Dokin získal během Velké vlastenecké války jeden samostatný sestřel jako pilot 213. GIAP.
[3] Ivan Ivanovič Tezjajev získal během Velké vlastenecké války jeden samostatný sestřel jako pilot 55. GIAP
[4] Anatolij Stěpanovič Gerasimov, letecké eso Velké vlastenecké války s 5 jistými sestřely, které získal jako pilot 30. GIAP na letounech Bell P-39 Airacobra.
[5] Ranné verze B-29 / B-29A, které byly upraveny pro foto průzkumné účely nesly označení F-13 / F-13A, kde „F“ znařilo „photo“. Letouny (celkem 118 upravených B-29BW a B-29A) nesly tři kamery K-17B, dvě kamery K-22 a jednu kameru K-18. Mezi lety 1945 až 1948 bylo značení změněno na FB-29J. Od roku 1948 pak byly letouny přeznačený na RB-29 a RB-29A.


Prameny a literatura:
[1] Дроздов, Сергей: Была такая авиация, Эхо былой авиационной мощи, in Авиация и Космонавтика, № 2, 2017.
[2] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.
[3] Grdon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: Sovětské letectvo protivzdušné obrany v letech 1945-1991, Naše vojsko, Praha, 2017.
[4] Gordon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: První letecká střetnutí studené války, in Military revue, No. 12, 2017. 
[5] Якубович, Николай - Перов, Владимир: Истребители Ла-9 и Ла-11, Армада. №11, Приложение к журналу М-Хобби, Издательство ЭксПринт НВ, 1999.
[6] Котельников, В.Р. - Орлов, М.В. - Якубович, Н.В.: Истребитель Ла-11, Авиаколлекция, №9, 2009, Издательство: Моделист-конструктор.
[7] Котлобовский, Александр В. - Сейдов, Игорь: Горячее небо "холодной войны", Мир Авиации, №2(10) 1995, №1(11) 1996, №2(12) 1996.
[8] Орлов, А. С.: Воздушная разведка США над территорией СССР в 1950-1955 гг., Новая и Новейшая история, № 6, 2000.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I., Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994. 
[10] Polák, Tomáš – Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 
[11] Rybak, E. F. - Gruszczyński, Jerzy: Loty rozpoznawcze Zimnej wojny - Europa, in Lotnictwo Wojskowe, No. 1, 2002.
[12] Сейдов Игорь: Дмитрий Самойлов, Истории Авиации, № 11 (4 / 2001). 
[13] ACIG Team: Soviet Air-to-Air Victories of the Cold War, List of confirmed, claimed, and probable air-to-air victories scored by the Soviet pilots in different engagements during the Cold War, 1948-1989, http://www.acig.org/artman/publish/article_301.shtml, http://s188567700.online.de/CMS/index.php?option=com_content&task=view&id=53&Itemid=47.
[14] Герасимов Анатолий Степанович, Авиаторы Второй мировой, http://allaces.ru/p/people.php?id=1248.
[15] Gleize, Jean-Paul: Aces, http://jpgleize.club.fr/aces/homeaces.htm.
[16] Инциденты "Холодной войны" - Европа (ОВД и НАТО), Авиация в локальных конфликтах, http://www.skywar.ru/coldwareuro.html.
[17] Lednicer, David: Intrusions, Overflights, Shootdowns and Defections During the Cold War and Thereafter, http://myplace.frontier.com/~anneled/ColdWar.html.
[18] Magnus, Alan: Air Aces Home Page, Cold War Era, http://users.accesscomm.ca/magnusfamily/airaces1.htm.
[19] Победы и поражения, Хронология ежедневных известных боевых побед Российской империи, СССР и Российской Федерации, http://www.aviaboi.ru/.
[20] Reconnaissance Aircraft attacked, damaged or shot down, The Spyflight Website, http://www.spyflight.co.uk/shootdown.htm.
[21] Seiner, Radek: Incidenty US NAVY v letech 1945-1969, http://www.valka.cz/clanek_11456.html.
[22] Sigint, Elint, Comint… …et Peppermint!, Aéro Journal, No. 20, Août-Sep 2001.
[23] Список инцидентов с участием иностранной авиации над СССР (1946—1991), Википедия—свободная энциклопедия, http://ru.wikipedia.org/wiki/Список_инцидентов_с_участием_иностранной_авиации_над_СССР_(1946—1991).

úterý 6. dubna 2021

Kalendárium, 6. duben 1939


Ve čtvrtek 6. dubna 1939 se poprvé dostal do vzduchu prototyp stroje Bell XP-39, poháněný motorem Allison XV-1710-17, vybaveným turbokompresorem General Electric B-5. Za řízením letounu, který nesl sériové číslo 38-326, byl James Taylor.

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné – v letectvu USA a Velké Británie mělo velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci bylo hodnoceno výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj. Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku.

V rámci RAF létaly Airacobry u  601. peruti „County of London“, u níž tehdy sloužilo několik československých pilotů, např. F/Lt Jaroslav Himr a F/Lt. Jiří Maňák. Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly 11. října 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů bylo odesláno do SSSR.

Letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří při útocích na pozemní cíle, na Aljašce, v Itálii a na Islandu.

V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es jako např. Alexandr Ivanovič Pokryškin (53+6 sestřelů), Grigorij Andrejevič Rečkalov (59 + 7 sestřelů), Alexandr Fjodorovič Klubov (31 + 3 sestřelů), Vladimir Dmitrijevič Lavriněnkov (35 + 7 sestřelů), Vladimir Ivanovič Bobrov (27 + 24 sestřelů), Nikolaj Dmitrijevič Gulajev (55 + 5 sestřelů), Alexej vasiljevič Aleljuchin (34 + 6 sestřelů), Dmitrij Borisovič Glinka (49 + 1 sestřelů), Alexej Semenovič Smirnov (36 + 1 sestřelů), Sultan Amet-Chan (30 + 19 sestřelů), Michail Stěpanovič Tveleňev (11 + 3 sestřelů), Arkadij Vasiljevič Fjodorov (19 + 5 sestřelů), Fjodor Fjodorovič Archipenko (29 + 15 sestřelů), Pavel Josifovič Čepinoga (25 + 1 sestřelů), Boris Borisovič Glinka (27 + 2 sestřelů) a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů – 4 578 kusů.

























edit: Wed 07 Apr 2021 10:18:42 PM CEST

pátek 2. dubna 2021

Kalendárium, 2. duben 1940


   V úterý 2. dubna 1940 sestřelil pilot letecké jednotky Groupe de Chasse II/3 npor. Antonín Mikolášek, společně s Cne Maurice Bissoudrem ze stejné jednotku a S/Lt Jean Le Martelotem z GC I/2, německý těžký dvoumotorový stíhací letoun Messerschmitt Bf 110 od 15.(Z)/LG 1. Jednalo se o první potvrzený sestřel československých pilotů ve Francii, resp. ve 2. světové válce.

   Před poledne 2. dubna pronikl nad Lunéville asi sto kilometrů od Strasbourgu průzkumný Dornier. Náležel ke 4. letce 121. grupy (4.(F)/121) a byl doprovázen celkem devítičlennou skupinou Messerschmittu Bf 110C od útvaru V. Zerstörer-Gruppe/Lehrgeschwader 1 (V.(Z)/LG 1). Francouzi proti nim vyslali sedm Moranů MS-406 - pět od GC I/2 a dva GC II/3. Hlásná služba navedla tentokrát piloty včas, takže mohli zaútočit na nepřítele s převýšením. Za trojicí letounů od GC I/2, které pilotovali Adj. Jean Le Mertelot, Lt Luc Provansal a S/Lt Jena Marchelidon, zaútočili i Cne Maurice Bissoudre a Čech npor. Antonín  Mikolášek, oba od II/. Po četných zásazích se německá „stodesítka“ ocitla v plamenech a v 11.25 se zřítila severovýchodně od Solivetu, ležícího asi 2 kilometry severovýchodně od Lúnevile. Následovala ohromná exploze, při níž zahynuli oba členové německé osádky - pilot Lt. Hans Busching, veterán z Polska s jedním sestřelem na kontě, a jeho střelec Uffz. Heinz Arndt, oba příslušníci 15.(Z)/LG 1.
   
   Během tzv. Podivné války si vzdušné vítězství nad nepřátelskými letouny připsalo celkem šest československých pilotů. Jednalo se o Josefa Janebu (⅕ Do 215 pravděpodobně, 2. 3. 1940), Antonína Mikoláška (⅕ Bf 110, 2. 4. 1940), Václava Cukra (⅙ He 111, 20. 4. 1940), Jana Klána (1 Bf 109, 23. 4. 1940), Josefa Jaškeho (⅙ Do 17, 23. 4. 1940) a Otto Hanzlíčka (⅙ Do 17, 23. 4. 1940).

Jeden z vítězů souboje s Bf 110 od V.(Z)/LG 1 dne 2. dubna 1940 Lt Maurice Bissoudre si prohlíží trosky této „stodesítky“, která se zaryla do země v Solivetu. Na sestřelu participoval i Čech, npor. Antonín Mikolášek.

 Messerschmitt Bf 110 od LG 1, červenec 1940.

Messerschmitt Bf 110 od V.(Z)/LG 1.


 Morane-Saulnier MS.406 C1, 4 Escadrille, GC II/3, Armee de l'Air, březen - duben 1940.


Messerschmitt Bf 110C, LG1 Luftwaffe 1940.

Prameny:
[1] Čejka, Eduard: Bitva o Francii, Mustang 1991.
[2] Rajlich, Jiří: Na nebi sladké Francie, Válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939-1945, rozšířené vydání, Svět křídel 2008.