středa 15. června 2022

Kalendárium, 15. červen 1945


V pátek 15. června 1945 poprvé vzlétl letoun North American P-82/F-82 Twin Mustang. Jednalo se o americký eskortní a noční stíhací letoun. Byl to poslední pístový stíhací letoun, jehož výrobu americké letectvo objednalo. Konstrukce vycházela z osvědčeného typu North American P-51 Mustang. P-82 byl původně vyvíjen jako dálkový stíhací letoun, ale později vznikla také jeho noční stíhací verze. Radiolokátorem vybavené F-82F/G ve službě nahradily druhoválečné těžké noční stíhací letouny Northrop P-61 Black Widow. Během korejské války byly z Japonska startující F-82 mezi prvními letouny USAF, které zasáhly do bojů. První tři spojenecké sestřely v korejské válce byly dosaženy právě letouny F-82 Twin Mustang.

Na počátku korejské války v červnu 1950 americké síly evakuovaly americké civilisty, včetně žen a dětí, z Jižní Koreje. Celkem 682 lidí bylo odvezeno 26. června na palubě norské lodi Reinholte, která je převezla z Inčchonu do japonského přístavu Sasebo. Ostatní měly odvézt dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster. Protože se americké velení obávalo, že by se dopravní letouny pokusilo sestřelit Severokorejské letectvo, požádalo o jeho stíhací doprovod.

Proudové letouny Lockheed F-80 Shooting Star byly k dispozici, ale měly příliš malý dolet na to, aby mohly letoun chránit celou dobu a pístové F-51 Mustang nebyly k dispozici. Na základnách v Japonsku a na Okinawě ale byly k dispozici tři squadrony pro operace za každého počasí (F(AW)S) se stroji F-82G. Byly to 4th F(AW)S, 339th F(AW)S a 68th F(AW)S na letištích Mizawa, Jokota a Itazuke. Pro ochranu evakuace vzlétlo 27 F-82G.

Když zrána tři letky F-82G dorazily na letiště Kimpo, spatřily přibližující se skupinu pěti severokorejských stíhacích letounů typů Jak-9, Jak-11 a La-7 mířících k letišti. Jeden z Jaků-9 zasáhl ocasní plochy F-82G, 46-357, Lt. Charlese B. Morana (RO: Fred S. Larkins). Naopak Lt. William G. "Skeeter" Hudson (RO: Carl S. Fraser ) v letounu F-82G, 46-357, zasáhl jeden Jak-11 (ve skutečnosti Jak-9P), který začal hořet a jeho pilot z něj vyskočil. Přistál na letištní ploše, kde se jej pokusili zajmout jihokorejští vojáci, ale byl zabit v přestřelce. O chvíli později Lt. Moran přímo nad letištěm sestřelil jednu La-7 (ve skutečnosti Jak-9P), zatímco Maj. James W. Little (RO: ...) v letounu F-82G, 46-401, sestřelil další La-7 (ve skutečnosti Jak-9P) o několik mil dále. Další dva F-82G (Walter C. Hayhurst / Clifford I. Mills a David H. Trexler / Victor Helfenbein) si pak připsaly po jednom pravděpodobném sestřelu letounu Jak-9P. Dopravní letoun letiště opustil bez poškození a F-82G z 68. a 339. F(AW)S sestřelily tři z pěti útočníků. Pilot Lt. William G. "Skeeter" Hudson a jeho radarový operátor Lt. Carl Fraiser tak dosáhli pravděpodobně prvního amerického vzdušného vítězství korejské války.

Twin Mustangy v Koreji bojově operovaly celý rok 1951 a během dalšího roku je v jejich úkolech vystřídaly nové proudové letouny Lockheed F-94 Starfire.















Prameny:
[1] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999
[2] Olynyk, Frank J.: United States Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat Post World War Two, Victory List No.10, self published, Aurora, Ohio, January 1999.
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/North_American_P-82_Twin_Mustang
[4] https://en.wikipedia.org/wiki/North_American_F-82_Twin_Mustang

Kalendárium, 15. červen 1953


Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní. Některé prameny uvádějí, že například během války ve Vietnamu v důsledku přátelské palby zemřelo dokonce 18 % z celkového počtu 58 220 mrtvých vojáků Armády Spojených států. Tyto incidenty se nevyhnuly ani pilotům stíhacích letounů v mnoha poválečných konfliktech.

V zaměřovači Sabre

Zřejmě nejznámějším, respektive nejpopulárnějším případem přátelské palby během korejské války se stal incident, při kterém Maj James Jabara sestřelil vlastní letoun F-86 Sabre. James Jabara byl jednou z největších osobností amerického letectva. Absolvoval dva turnusy ve druhé světové válce, dva v korejské válce a stal se tam rovněž prvním americkým proudovým esem. Byl nejen vynikajícím stíhačem, ale i respektovaným velitelem. Kromě šestnácti a půl sestřelených letounů nepřítele zničil i pět a půl letounů na zemi. 

James Jabara měl na kontě už jedenáct sestřelů a podle svědectví některých jeho spolubojovníků začínal být „posedlý MiGy“. To bylo patrně jednou z příčin incidentu, který se udál v pondělí 15. června 1953. Ten den se na zakázaný výlet za řeku Jalu vydala čtveřice Sabrů z 334. FIW a jedním z jejich pilotů byl i 1/Lt Richard W. Frailey, pro nějž to byla šedesátá pátá mise. Ten často létal jako Jabarův wingman, tentokrát ale letěl ve dvojici s jiným pilotem. Při návratu z čínského týlu ale Frailey a jeho malá skupina narazila na další Sabry své jednotky, které právě hlídkovaly podél Jalu. Jeden z nich pilotoval právě Jabara. Ten stíhačky přilétající z Číny považoval za nepřátelské a ihned se vrhl do útoku. Jak ukázaly snímky z fotokulometu, zahájil Jabara střelbu ze vzdálenosti 3000 stop a vypálil devět dávek, přičemž poslední tři zasáhly F-86 do levého křídla, kabiny a motoru. Několik střel ráže 12,7 milimetrů prolétlo mezi rukou a hrudníkem 1/Lt Fraileye a roztříštilo jeho přístroje na palubní desce. Jen s největším úsilím se mu podařilo dostat zmrzačený stroj pod kontrolu a zamířil nad Žluté moře. V tu dobu si už Jabara uvědomil svou chybu a začal na svého kamaráda volat, ať se katapultuje. Frailey nakonec poslechl a vystřelil se. Padák se mu otevřel jen pár okamžiků před dopadem na hladinu. Poté, co se vymotal z padákových šňůr, zjistil že má navíc prostřelený záchranný člun. Štěstí mu ale nakonec přálo, a přesto, že byl v dosahu severokorejského pobřežního dělostřelectva, byl brzy vyloven záchranným Grummanem Albatross. Případ byl nakonec na dlouhou dobu utajen, aby u veřejnosti neutrpěla Jabarova pověst válečného hrdiny.


Prameny:
[1] Šafařík, Jan: Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019.


neděle 29. května 2022

Kalendárium, 29. květen 1940


Ve středu 29. května 1940 poprvé vzlétl letoun Chance Vought F4U Corsair. Jednalo se o americký stíhací letoun, jeden z nejúspěšnějších stíhačů druhé světové války, který sloužil především v Druhé světové válce a v Korejské válce. Zasáhl však i do bojů v jihovýchodní Asii během První indočínské války, Na Středním východě během Suezské krize. Jeho labutí písní se asi stala tzv. Fotbalová válka mezi Hondurasem a Slavadorem. Byly vyráběny v letech 1940–1952 a v některých letectvech sloužily tyto stroje až do 60. let. Spojené státy ho vyřadily v roce 1953, Honduras až v roce 1972. Celkem jich bylo vyrobeno 12 571, z toho 4017 firmou Goodyear jako typ FG a 735 firmou Brewster jako typ F3A.

Corsairy US Navy a USMC provedly v Pacifiku 64 051 bojový vzlet a sestřelily 2140 japonských letadel při ztrátě 189 vlastních. Přesná čísla jsou předmětem sporů, ale některé texty uvádí, že na každý sestřelený letoun Corsair připadalo jedenáct sestřelených nepřátel. Mnoho z nich však bylo bohužel sestřeleno protiletadlovou palbou, protože byly často používány jako stíhací bombardovací letouny. Japonci jej však považovali za skutečně nebezpečný a dali mu přezdívku „hvízdající smrt“, a to díky specifickému vysokofrekvenčnímu zvuku, který vytvářel vzduch hnaný skrz ventilační otvory motoru. Letadlo bylo úspěšné i u britského loďstva, které jej proti Japoncům vypouštělo z letadlových lodí.

Celkově pak piloti letounu Chance Vought F4U Corsair dosáhli 2202 sestřelů:
#2140 sestřelů vs 189 sestřelů (USA, 2. světová válka)
#__43 sestřelů (British Commonwealth, 2. světová válka)
#__12 sestřelů vs 312 ztrát (USA, Korejská válka)
#___4 sestřely vs 3 ztráty (Honduras, Fotbalová válka)
#___3 sestřely vs 3 ztráty (El Salvador, Fotbalová válka)

Esa USN a USMC
1. R. M. Hanson 25
2. G. Boyington 22
3. K. A. Walsh 21
4. D. N. Aldrich 20
5. W. J. Thomas 18,5
6. I. C. Kepford 16
7. H. L. Spears 15
8. E. O. Shaw 14,5
9. J. N. Cupp 12,5
10. A. G. Donahue 12
11. R. R. Hedrick 12
12. H. E. Segal 12

Esa Royal Navy
D. J. Sheppard 5
R. C. Hay 4
Esa Korejské války
Guy P. Bordelon, Jr. 5

Fotbalová válka
Fernando "Sotillo" Soto 3







Prameny:
[1] Styling, Mark: Corsair Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 8, Osprey Publishing, November 13 1995.
[2] Thomas, Andrew: Royal Navy Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 75, Osprey Publishing, March 2007.
[3] Thompson, Warren: F4U Corsair Units of the Korean WarCombat Aircraft 78, Osprey Publishing, March 2009.
...

úterý 24. května 2022

Kalendárium, 24. květen 1952


V sobotu 24. května 1952 vzlétl poprvé stroj SM-2/1 (I-360) [СМ-2/1 (И-360)], první prototyp série, která nechala vzniknout letoun Mikojan-Gurjevič MiG-19. Jednalo se o sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. K stíhacím plukům se tak dostaly první Migy-19 verzí S a P a naši stíhači měli poprvé možnost překročit ve vodorovném letu bájnou bariéru rychlosti zvuku. „Devatenáctka“ disponovala díky dvojici motorů dostatečným přebytkem výkonu v porovnání k své váze, což z ní činilo výbornou stíhačku pro manévrový vzdušný boj. Na druhou stranu se letoun vyznačoval značnou technickou složitostí, z které pramenily časté závady. Tento fakt způsobil, že v polovině 60. let byl Mig-19 postupně ze služby v čs. letectvu „vytlačen“ mladšími Migy-21.

Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel.
K prvnímu střetu s narušitelem došlo v „Berlínském koridoru“ 2. dubna 1960, kdy dvojice sovětských MiGů-19 donutila k přistání Cessnu 310.
Během sestřelení Francise Gary Powerse 1. května 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19SV, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov.
30. května 1960 byl dvojicí MiGů-19S od 773. IAP prinucen k přistání na louce nedaleko vesnice Kluetz 15 mil od hranice NDR letoun C-47 od 17. AF USAF.
1. cervence 1960 byl V. A. Poljakovem od 174. IAP sestřelen nad mysem Svjatoj Nos v Bárentsově moři průzkumný ERB-47H od 38th SRS / 55th SRW.
2. dubna 1963 dvojice pilotů 24. VA v kabinách MiGů-19 nad Německem přinutila přistát narušitele Cessna 310.
20. listopadu 1963 sestřelil V. P. Pavlovskij, pilot 17. IAP, v oblasti Artyku iránský L-26B.
24. ledna 1964 v 15:14 sestřelil A. Kropotov v kabině MiGu-19S nad Thuringiou v NDR americký letoun T-39A-1-NO náležející 7101st ABW, USAF.
10. března 1964 v 15:01 vzletla dvojice pilotů 33. IAP F. M. Zinovjev a V. G. Ivannikov v kabinách MiGů-19S proti narušiteli RB-66C-DT od 19th TRS / 10th TRW a nedaleko Gardelegenu v NDR ho sestřelila.
Letoun byl ůspěšně nasazen i proti vysokoletícím špionážním balónům:
3. 4. 1966 sestřelil V. J. Lupič od 146. GIAPu jeden balón.
1971-1975 sestřelil V. A. Gulej od 152. IAP celkem dva balóny.
1972 sestřelil A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.
1973 sestřelil opět A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.
19. 8. 1975 sestřelil A. I. Sninšikov od 562. IAP jeden balón.
9. 1975 sestřelil N. M. Michejev od 152. IAP jeden balón

Letoun MiG-19 byl úspěšně zařazen i do protivzdušné obrany Československa a účastnil se několika zásahů proti narušiteli.
Zřejmě nejznámější incident se udál 12. října 1959. Toho dne odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio (u nás často uváděn jako de Mayo) k přeletu z italské základny Ghedi do západního Německa. Pilotoval přitom F-84F. Během letu ztratil orientaci a přelétl nad naše území. Protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti. Na stíhání narušitele se nakonec podílelo celkem deset letounů ze základen Žatec, Líně, České Budějovice, Pardubice, Brno a Bratislava. Npor. Josef Falta z 1. slp. v kabině svého MiGu-17PF po 55 minut trvajícím letu přistál, aniž by narušitele střetl. Během letu však potkal dalšího z pronásledovatelů kapitána Ladislava Šejnohu z 4. slp. v kabině MiGu-19P. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů 11. slp. – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. Po krátké honičce bez použití zbraní jek oba piloti donutili k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli v 12.35. Dušan Schneider, který byl očitým svědkem celé události na to ve své knize Vzlet povoluji vzpomínal: „Přijeli jsme k pojížděcí dráze a tam stálo letadlo nezvyklých tvarů, před nim i za ním naše hotovostní stihačky. Ital stál, ale nijak se nechystal vypnout motor. Viděl neznámé uniformy, neznámá letadla a zřejmě tušil, že je zle. Mávali jsme na něho, naznačovali zastavení motoru zkříženýma rukama (mezinárodní signál) – a teprve po chvíli rezignovaně poslechl. Nějakou dobu ještě seděl v zavřené kabině, pak ji otevřel a po delším váhání vystoupil. Stál naproti naší skupince, pozoroval nás, my nic neříkali a on také ne. Pak někdo prohodil anglicky „Czechoslovakia“. V tom okamžiku se pilot chytil za hlavu, opřel se o křídlo a my slyšeli, jak polohlasně opakuje: „Madonna mia, madonna mia! “ Jeho první prosba byla, aby mohl poslat telegram matce, že je v pořádku, živý a zdravý. Mně osobně bylo italského pilota velmi líto; dokázal jsem si podle vlastních zkušeností až moc dobře představit, jak mu asi ve vzduchu bylo a je nyní na zemi uprostřed „nepřátel“. Pochopitelně neměl nic, do čeho by se převlékl, byl celý zpocený, tak jsem mu dal svou leteckou kombinézu. Pokud vím na letišti se k němu všichni chovali velice hezky a s pochopením pro trapnou situaci, do které se dostal.“
Ve čtvrtek 3. října 1963 vzlétl z letiště aeroklubu Bruck sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19. Zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území. Proti němu vzlétly celkem tři hotovostní stroje. Ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedá třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem přehradit severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k letounu narušitele dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. Jelikož německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, náš stíhač zaútočil. Vypálil kanonovou dávku přímo do trupu neozbrojené Cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů a dopadla nedaleko Boru u Tachova. Pilot bohužel nepřežil.
Letoun se účastnil i Války ve Vietnamu (zde však hlavní tíhu bojů nesly letouny MiG-17 a MiG-21), bojů na Středním východě, incidentů mezi ČLR a Tchaj-wanem, Indo-Pakistánské války a v neposlední řadě se účastnil i válek v Africe.










Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7


[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.
[4] Irra, Miroslav: Mikojan-Gurjevič MiG-19 v československém vojenském letectvu, Jakab, 2014.
[5] Якубович, Николай Васильевич: Истребитель МиГ-19, Авиаколлеция, № 1, 2003.
[6] Якубович, Николай Васильевич: Первые сверхзвуковые истребители МиГ-17 и МиГ-19, Война и мы. Авиаколлекция, Издательства: Яуза, Эксмо, 2014 г.
[7] Кондратьев, Вячеслав: Истребитель МиГ-19: Боевое применение, in Крылья Родины, № 2, 1996.
[8] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, rozšířené vydání, Svět křídel, Cheb 2017.
...

úterý 26. dubna 2022

Kalendárium, 26. duben 1986



V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí.

Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny, včetně blízkého města Pripjať, bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí. Budova reaktoru byla ještě v roce 1986 obestavěna železobetonovým sarkofágem, který měl zamezit další kontaminaci okolního prostředí. V letech 2010–2019 byl postaven nový kryt, který obklopuje ten původní. 

Černobylský experiment

   V tu noc z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva.

   Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.

 25.dubna

01:00:00
Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05:00
Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00:00
Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00:00
Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10:00
Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.

26.dubna

00:00:00
Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:
Anatolij Djatlov - provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
Alexandr Akimov - náčelník směny
Leonid Toptunov - 26 let, starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče
Boris Stoljarčuk - starší inženýr řízení bloku
Igor Keršenbaum - starší inženýr řízení turbín
Jurij Tregub - náčelník směny bloku
Razim Davletajev - zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4
a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev
V elektrárně se nachází i A. Juvčenko - jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes (2006) a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.
Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

00:31:37
Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”
“Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”, křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.
Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.
“Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.

00:38:26
V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).
Toptunov: “Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

00:42:07
Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”
Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.
Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.
 
01:22:30
Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

01:23:04
00s
Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.

01:23:40
36s
Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.
“Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.”, křikl Akimov
“Spouštím havarijní ochranu”, odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.
Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

01:23:44
40s-56s
EXPLOZE
Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.
Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:
“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”
Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.
5 minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k expolzi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.
 
02:00:00
O určitých potížích v elektrárně se dozvěděl ředitel elektrárny Viktor P. Brjuchanov. Je informován o zvýšené radiaci. Přístroje v řídicím sále ukazovaly 3,6 rem za hodinu (0,036 sievertů, tedy asi tolik, kolik potřebujme na běžný snímek plic). Přístroje ale více ukázat nemohly, protože jejich měřící rozsah byl pouze do 3,6 rem. To Brjuchanov věděl, přesto telefonicky oznámil Moskvě, že radiace je pouhých 3,6 rem. Ve skutečnosti byl dávkový ekvivalent záření 15000 rem (150 sievertů).

02:20:00
Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.

05:10:00
O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů. Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

15:00:00
Informace o havárii se stále tají. 35000 obyvatel města Pripjať strávilo slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400 krát převyšující horní hranici normy.
Situaci mapuje Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie. Sedá si do vojenské helikoptéry a letí nad čtvrtým blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova ptá:
“A co je to tam dole za fialové světlo?”  Legasov křičí: “Spátky, spátky! Leťe okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!”
Legasov si snad jako jediný uvědomuje vážnost situace. Navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem.

27.dubna

07:00:00
K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať.  Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.

28.dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

1.května

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2.května

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů. Odčerpáním vody zamezili termální explozi.

4.května

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5.května

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.



[1] http://cernobyl.euweb.cz/
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Černobylská_havárie

pondělí 25. dubna 2022

Nálet na Tišnov 25. dubna 1945


Bomby určené pro Kuřim dopadly na Tišnov

   Tišnov byl ve středu 25. dubna 1945 během dne bombardován dvakrát. V dopoledních hodinách se nad městem objevily bitevní letouny Iljušin Il-2, které přilétly v ose Hradčany – Předklášteří. Při náletu byly použity letecké bomby o váze 5 až 20 kg, jež zasáhly především okrajové části města a podle svědků došlo i na ostřelování ulic z palubních zbraní. Po tomto náletu odešla značná část obyvatel do okolních lesů. Sovětské letouny byly ze země ostřelovány německými jednotkami.

   Podruhé se letouny objevily nad Tišnovem v odpoledních hodinách. Tentokrát se jednalo o střední bombardéry Douglas A-20 Boston americké výroby, dodaných Sovětskému svazu v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease).

   Letouny přilétly ve směru od Železného a bomby dopadaly na město v pásu začínajícím na Kukýrně, Náměstí Míru, přes měšťanskou školu (Bezručova), ulici Dvořákovu, Majorovu, Brněnskou, Na zahrádkách, Koráb, Vrchlického, Smetanovu a Rybníček. Následky bombardování byly mnohem tragičtější než při dopoledním náletu, neboť bylo zasaženo přímo město a dopadaly na něj letecké pumy o váze 100 a 250 kg. Nejhůře na tom byly domy u hřbitova, kde se křížily pásy obou náletů a došlo zde i k největším ztrátám na životech. Přesný počet obětí se v různých pramenech různí. V seznamu sestaveném Četnickou stanicí v Tišnově z 30. dubna 1945 je uvedeno celkem osmnáct obětí náletu z řad tišnovských občanů a osob, které se před postupující frontou v Tišnově ukrývaly.

   Ten nálet je nutné dát do širších souvislostí. K náletu došlo 25. dubna 1945, přičemž 24. dubna byly osvobozeny obce v těsné blízkosti jižně od Brna, 25. dubna vnikla Rudá armáda do brněnských předměstí. Město Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945. Tišnov byl v přífrontové oblasti a tyto oblasti se stávaly cílem leteckých útoků právě proto, aby se ztížil pohyb nepřítele. U Tišnova v údolí říčky Haldy a Libochůvky se nacházela podzemní továrna Diana GmbH, která zde od léta 1944 vyráběla stíhací letouny Messerschmitt Bf 109. V té době teprve vrcholila bitva o Berlín. Válka byla pořád v plném proudu.

   Co o dané události lze najít v dostupných dokumentech z ruských archivů?

   První dopolední nálet provedla v čase 10.37 až 11.31 osmičlenná skupina letounů Iljušin Il-2, patřící 92. gardového bitevnímu leteckému pluku, jež byl součástí 4. gardové bitevní letecké divize 5. bitevního leteckého sboru. V deníku bojové činnosti pluku se lze dočíst, že celou skupinu vedl gardový st. lt. Vasilij Michajlovič Jegorov a jeho palubním střelcem byl gardový staršina Aleksej Prokofjevič Novikov. V kabinách dalších bitevníků letěli: Stěpan Pavlovič Didenko – Anatolij Vladimirovič Korovicin, Sergej Nikolajevič Poletajev – Jefim Semjonovič Taskajev, Ivan Nikotovič Demjanov – Michail Grigorjevič Kuzněcov, Ivan Silvestrovič Červinskij – Valentin Grigorjevič Guňkin, Vasilij Fjodorovič Sokolov – Ivan Fjodorovič Čuvikin, Nikolaj Arkadjevič Korovin – Leonid josifovič Kolosnicin a Jurij Jurjevič Karpitskij – Nikolaj Aleksandrovič Savčenko. Stíhací doprovod jim dělaly čtyři letouny Jak-1 náležející 179. stíhacímu leteckému pluku 331. stíhací letecké divize. Skupina měla za úkol provést průzkum v oblasti bojové činnosti a provést bombardovací útoky a zteče na vojska i techniku v opevněných bodech Bobrůvka a Bukovina (nedaleko Adamova). Poté byla skupina navedena provést útoku na německá vojska a techniku na silnici z Jehnic do Lelekovic. Nakonec se letouny přesunuly do Tišnova, aby zde napadly zdejší železniční stanici.

   Zajímavější informace v ruských archivech však nacházíme k odpolednímu bombardovacímu útoku letouny Douglas A-20. Bomby totiž byly původně určeny pro Kuřim a Tišnov byl pouze veden jako záložní cíl. Jelikož však byl cíl zahalen hustým kouřem, jedna část bombardovací skupiny se rozhodla nebombardovat primární cíl a zaútočila místo toho na záložní cíl, kterým byl bohužel Tišnov. To by vysvětlovalo i to, že útok na Tišnov byl veden ze severovýchodu od Železného. Co vedlo sovětské velení k zařazení Tišnova mezi záložní cíle a jestli tím důvodem nemohlo být dopolední ostřelování sovětských bitevníků při náletu na železniční stanici je otázkou.

   Druhý nálet na Tišnov provedli letci z 48. bombardovacího leteckého pluku, náležejícího 218. bombardovací letecké divizi. Z deníku bojové činnosti pluku se lze dočíst, že v 14.40 přišel z velitelského stanoviště divize rozkaz k druhému bojovému letu, který proběhl v období 15.00 až 16.35, s cílem bombardovat oblast Brna. Jednalo se o skupinu šestnácti letounů rozdělených do dvou skupin. První skupině velel samotný velitel pluku podplukovník Vasilij Pavlovič Kolij, navigátorem byl major Margarjan, velitelem druhé skupiny byl kapitán Nagornyj a navigátorem poručík Volkov. Stíhací krytí jim poskytovalo osm stíhacích letounů Jakovlev Jak-9. Při příletu k oblasti cíle (Kuřim) se ukázalo, že celé město Brno bylo v ohni a zahalené do hustého černého dýmu. Dým byl nejen nad celým městem, ale pokračoval dál na sever a dosahoval výšky až 2000 metrů. To byl důvod, proč se velitel pluku pplk. Vasilij Pavlovič Kolij rozhodl bombardovat záložní cíl – Tišnov.









pátek 1. dubna 2022

Kalendárium, 1. duben 1937


Ve čtvrtek 1. dubna 1937 bylo založeno Royal New Zealand Air Force (RNZAF, Královské novozélandské vzdušné síly).

Počátek historie létání na Novém Zélandě spadá už do roku 1913, kdy na tento ostrovní stát dorazila dodávka dvou hornoplošníků Blériot XI, zaslaná Velkou Británií. Během 1. světové války bojovali novozélandští piloti v řadách britských Royal Flying Corps a britského námořního letectva Royal Naval Air Service. Celkově se jednalo o zhruba 400 pilotů, nejúspěšnější z nich byl Keith Logan Caldwell s 25 sestřely. Ve čtvrtek 14. června 1923, byla vytvořena organizace New Zealand Permanent Air Force (NZPAF, Novozélandské permanentní vzdušné síly), která se společně s dobrovolnickými New Zealand Air Force (NZAF, Novozélandskými vzdušnými silami) stala oficiálním leteckou složkou novozélandské armády. V roce 1935 započala rozsáhlá modernizace letového parku, a o dva roky později, večtvrtek 1. dubna 1937, bylo spojením NZPAF a NZAF oficiálně vytvořeno na armádě nezávislé letectvo, jež obdrželo název Royal New Zealand Air Force (RNZAF, Královské novozélandské vzdušné síly) a stalo se rovnocennou složkou ozbrojených sil vedle námořnictva a armády. Mottem RNZAF (stejně jako RAF) je latinské Per ardua ad astra.


edit: Sat Apr  2 02:08:14 PM CEST 2022

sobota 5. března 2022

Kalendárium, 5. březen 1946


„Železná opona“

V úterý 5. března 1946 použil Winston Churchill poprvé veřejně při své řeči ve Westminster College, ve městě Fulton ve státě Missouri, název „železná opona“. Celý Churchillův projev je považován za začátek tzv. studené války.

Označení železná opona je odvozené od pojmu z oblasti divadla, kde se železnou oponou rozumí ohnivzdorná stěna mezi hledištěm a scénou. Nicméně o železné oponě se píše už v Talmudu 

Co se týká asociace s hranicí sovětské sféry vlivu a komunistické snaze o její izolaci, tak podle některých zdrojů byl tento pojem používán již od roku 1920, podle jiných pojem použil jako první, i když v trochu jiném smyslu, říšský ministr propagandy Paul Josephh Goebbels 23. února 1945 jako reakci na prohlášení jaltské konference v časopise Das Reich (převzaly noviny Times). Po něm výraz používal posledním předseda vlády „Třetí říše“ hrabě Lutz Schwerin von Krosigk, belgická královna Elizabeta mluvila o železné oponě mezí ní a Němci. Světoznámým a obecně používaným se ale nakonec stal tento pojem teprve, když jej použil Winston Churchill na univerzitě v americkém Fultonu u příležitosti udělení čestného doktorátu. Název tohoto proslovu je Sinews of Peace (Opory míru), ale všeobecně se mu dostalo označení Fultonská řeč (Fulton Address) nebo Řeč o železné oponě (Iron Curtain Speech). Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy, které připadly do jeho sféry vlivu. Churchill poukázal na to, že Josif Vissarionovič Stalin neumožnil v těchto státech demokratický vývoj, jak to slíbil v Jaltské dohodě, a proměňuje je v základnu proti Západu. Doslova řekl: Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona.