V úterý 9.
března 1915 se v Barrow-upon-Soar nedaleko Loughborough v hrabství
Leicestershire narodil v rodině policejního inspektora James Edgar „Johnnie“
Johnson, nejúspěšnější britské stíhací letecké eso 2. světové války, který si
na své konto připsal celkem 34 samostatných sestřelů, 7 sestřelů ve
spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil 3 letouny samostatně a 2 ve spoluúčasti,
dalších 13 letounů poškodil (10 samostatně, 3 ve spoluúčasti) a jeden letoun ve
spoluúčasti zničil na zemi.
V roce 1937
úspěšně ukončil studium na univerzitě v Nottinghamu. Po promoci se neúspěšně
pokusil o přijetí do Dobrovolnické zálohy RAF (RAF Voltuneer Reserve) a proto
se rozhodl pro službu u jezdectva. Těsně před vypuknutím války byl však v roce
1939 přijat do RAF Voltuneer Reserve a začal svůj výcvik na letounech De
Havilland D.H.82 Tiger Moth a Miles M.9 Master. Výcvik ukončil v srpnu 1940 u
7. operačně výcvikové jednotky (No. 7 O.T.U.) v Hawardenu, kde se přeškoloval
na letoun Supermarine Spitfire. Svou operační službu začal v hodnosti Pilot
Officer (P/O) u 19. stíhací perutě, která tou dobou sídlila v Duxfordu. Tato
jednotka ale byla v době vrcholící Bitvy o Británii plně vytížena boji proti
německé Luftwaffe a nemohla se věnovat doplňujícímu výcviku nových a
nezkušených pilotů a proto byl P/O J. E. Johnson už 5. září 1940 přeložen k
616. stíhací peruti „South Yorkshire“, která byla tou dobou na odpočinku v
Coltishallu. Zde se mu ale obnovilo jeho staré zranění klíční kosti a tak se
odebral na 4 měsíce na léčení a do Bitvy o Británii už nezasáhl.
K 616.
stíhací peruti, která už tou dobou byla opět operační, se vrátil v prosinci
1940. Svůj první úspěch J. E. Johnson zaznamenal už 15. ledna 1941, když se
podílel na poškození Dornieru Do 17. V březnu byla peruť zařazena do elitního
Tangmerského wingu, kterému velel legendární
stíhací pilot W/Cdr Douglas Bader. Ten si brzo všimnul Johnsonova nadání
a často si ho bral jako své číslo. Svůj první samostatný sestřel získal J. E.
Johnson 26. června 1941, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Následovalo
povýšení do hodnosti Flying Officer (F/O). Během léta 1941 získal celkem šest
samostatných sestřelů Bf 109, za co mu byl koncem září udělen Distinguished
Flying Cross a byl povýšen do hodnosti Flying Lieutenant (F/Lt).
Prvního
úspěchu v roce 1942 dosáhl 15. dubna, když se mu podařilo poškodit Focke-Wulf
Fw 190. V červnu 1942 obdržel F/Lt. J. E. Johnson stužku k DFC. O měsíc později
byl povýšen do hodnosti Squadron Leader (S/Ldr) a převzal velení 610. stíhací
perutě „County of Chester“. Během neúspěšného vylodění spojeneckých vojsk u
Dieppe (Operace Jubilee) se mu podařilo samostatně sestřelit jeden Focke-Wulf
Fw 190 a další poškodit, dále ve polupráci sestřelil Messerschmitt Bf 109. V
březnu následujícího roku už v hodnosti Wing Commander (W/Cdr) převzal velení
127. kanadského stíhacího wingu v Kenley. Toto letecké křídlo se skládalo z
401. a 421. kanadských stíhacích perutí a bylo vyzbrojeno stíhacími letouny
Supermarine Spitfire F. Mk. IXB. Ani zde W/Cdr J. E. Johnson nelenil a během
března až září dosáhl svých největších úspěchů, když se mu podařilo sestřelit
celkem 19 nepřátelských letounů (14 samostatně a 5 ve spoluúčasti). Jeho
vynikající služba byla v červnu 1943 oceněna udělením Distinguished Service
Order, ke kterému si v září téhož roku připíchl i stužku.
Po ukončení
operačního turnusu byl odeslán na zaslouženou dovolenou a poté se přemístil k
administrativní práci na velitelství No. 11 Fihgter Group. V lednu 1944 obdržel
americký Distinguished Flying Cross. Od března 1944 začal opět velet Kanaďanům,
tentokrát 144. kanadskému stíhacímu wingu v Digby. Křídlo náleželo do sestavy
No. 83 Group 2nd Tactical Air Force a skládalo se z 441., 442. a 443.
kanadských stíhacích perutí. Jejich úkolem byla letecká podpora připravovaného
vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Dne 7. července 1944 si připnul na
uniformu druhou stužku ke svému DSO. Po rozpuštění 144. kanadského stíhacího
wingu převzal opět velení nad 127. kanadským stíhacím wingem, který se v té
době skládal z 403., 416., 421. a 443. kanadských stíhacích perutí. Od dubna
1944 sestřelil celkem 13 letounů (8 Fw 190 a 5 Bf 109) a jeden Focke-Wulf Fw
190 poškodil. Poslední 34. sestřel získal 27. září 1944, když během operace
Market-Garden sestřelil nepřátelský Messerschmitt Bf 109. V dubnu 1945 převzal
velení nad 125. stíhacím wingem, který byl vyzbrojený stíhacími letouny
Supermarine Spitfire F.Mk.XIV.
Po skončení
války pokračoval ve službě v RAF a do výslužby odešel 1966.
30.09.1941 Distinguished Flying Cross
26.06.1942 Distinguished Flying Cross
04.06.1943 Distinguished Service Order
24.09.1943 Distinguished Service Order
18.01.1944 Distinguished Flying Cross (US)
1944 Distinguished Service Order
27.06.1947 Ordre de Leopold Officier 4th Class (Bel)
27.06.1947 Croix de Guerre 1940 (Bel)
01.01.1960 Order of British Empire 3rd Class [CBE]
11.09.1989 Ordre de la Légion d'Honneur Commandeur 3rd Class (Fr)
1939–45 Star
War Medal 1939-1945
Air Crew Europe Star
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999.
[3] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003.
[4] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Two January 1941 - June 1943, Red Kite, 2005.
[5] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Three 1st July 1944 – 8th May 1945, Red Kite, 2012.
[6] https://en.wikipedia.org/wiki/Johnnie_Johnson_(RAF_officer)
[7] https://www.valka.cz/10922-James-Edgar-Johnnie-Johnson
