úterý 18. srpna 2020

Kalendárium, 18. srpen 1940



Neděle 18. srpna 1940 se do dějin zapsala jako „The Hardest Day“ / „Nejtěžší den“

   Nebyl to první ani poslední den bitvy, jež vstoupila do dějin jako bitva o Británii. Vzpomíná se však na něj jako na den nejtěžší. Z dobrého důvodu - obě strany utrpěly oné neděle 18. srpna 1940 těžké ztráty. Britská RAF přišla o 63 letadel a 10 pilotů, dalších 19 bylo zraněno. Německá Luftwaffe dopadla ještě hůř: 70 zničených letadel, 94 zabitých letců a další 65 zraněných či zajatých. A britské nebe si nepodmanila. 

   Jako vrchol letecké bitvy o Británii se oficiálně připomíná 15. září 1940, kdy se při obřím náletu Luftwaffe nad Londýn postavily na zuřivý odpor všechny tři stíhací skupiny RAF současně, které čelily více než 150 nepřátelským stíhačkám, poskytujícím podporu obrovské mase bombardérů.

   Přestože britští piloti čelili vzdušné převaze, nedovolili nepříteli ochromit britskou protivzdušnou obranu a během celodenního boje ho připravili nejméně o 56 letadel, což byl zřejmý důkaz, že se Němcům nepodařilo a nepodaří ovládnout britské nebe. Byl to jeden z významných faktorů, vedoucích Hitlera k rozhodnutí odložit invazi do Británie na neurčito.

   Jakkoli byl však tento den pro britské královské letectvo tvrdý, poválečné studie britských a německých záznamů odhalily, že jeden den byl ještě těžší. Svou nejurputnější a co do ztrát nejsmrtelnější bitvu museli britští a spojenečtí piloti vybojovat v neděli 18. srpna 1940.

   Do akce se poprvé zapojili také stíhači z československé 310. stíhací perutě, kteří vzlétli z Duxfordu ke svému prvnímu bojovému vzletu. Nesetkali se však s nepřítelem, takže z nebezpečného dne vyvázli beze ztrát.

Nálety mezi časem na oběd a časem na čaj

   "Mezi časem na oběd a časem na čaj provedla Luftwaffe tři velké nálety," píše s typicky anglickým vymezením doby (mezi polednem a pátou odpoledne) britské RAF muzeum.

   Šlo o akce první a třetí smíšené skupiny bombardérů Dornier Do 17, Junkers Ju 88 a Heinkel He 111, které doprovázely stíhací letouny Messerschmitt Bf 109 a B 110, a druhé skupiny střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka, opět doprovázených "Béef stodevítkami".

   Cílem Němců bylo definitivně zlomit britskou protivzdušnou obranu, takže všechny tři nálety směřovaly proti letištím. Sto osm bombardérů napadlo letiště Kenley a Biggin Hill, další napadly letecké základny Gosport a Ford, letiště na ostrově Thorney, letecké základny v Hornchurchu a North Wealdu a radarovou stanici v Polingu.

   Tato poslední vlna, čítající celkem 109 bombardérů doprovázených 140 stíhačkami, se však až nad cíl nedostala, protože jí ho zakrývaly mraky. Musela se proto za letu otočit a bomby vysypat "naslepo" bez způsobení větších strategických škod. Tato skutečnost však nic neubrala na urputnosti leteckých soubojů, které probíhaly po celé její trase. 

Sestřelí vás? Zpátky do vzduchu

   Podle poválečných studií se bojů tohoto dne zúčastnilo na německé straně kolem 2200 příslušníků leteckých posádek, které provedly během jediného odpoledne na 850 útoků, jak proti cílům na zemi, tak i ve vzduchu.

   Británie musela této obrovské síle čelit schopnostmi pouhých 600 stíhacích pilotů. Ti však byli maximálně motivováni a i po vystřílení munice či dočerpání leteckého benzínu byli schopni velice rychle přistát, přetankovat, doplnit střelivo a vrátit se zpátky do boje. Přestože byl jejich počet proti celkové síle nepřítele ani ne třetinový, dokázali tak oné neděle provést 927 bojových vzletů a opakovaně působit nepříteli těžké ztráty.

   Na jejich urputnost a nelítostnost doplatily zejména německé střemhlavé "štuky", pro něž neděle 18. srpna 1940 znamenala derniéru: Britové sestřelili při odpoledním německém náletu hned 17 těchto strojů a k zemi poslali také osm Messerschmittů, které je měly chránit. Sami za tento zuřivý obranný protiútok zaplatili jen pěti sestřelenými stíhačkami, přičemž tři piloti sestřelení přežili.

   Němci si před touto bitvou hodně slibovali i od své nejmodernější stíhačky, dvoumotorového Messerschmittu Bf110, ale ukázalo se, že jejich vlajková stíhací loď nestačí britským hurikánům a spitfirům. Němce také omezovalo množství paliva, které jim umožňovalo setrvat v leteckém boji po výrazně nižší dobu, pak se nezbytně museli odpoutat.

   První německá skupina těžké stíhací perutě ZG 26 "Horst Wessell", vybavená právě "sto desítkami", tak při jediném britském protiútoku přišla o šest svých letadel. 

   V protiútocích pomohla Britům hodně jejich radarová síť vybudovaná kolem anglického a skotského pobřeží schopná zachytávat přílet letadel z kontinentální Evropy. Největší účinnost měla pro letovou hladinu kolem šesti tisíc metrů, na níž byla schopná detekovat nepřátelská letadla až na vzdálenost přes sto mil.

Den plný těžkých ztrát

   Vyčerpávající střetnutí si nakonec vyžádalo na britské straně celkem 63 zničených letadel a dalších 39 poškozených. V bitvě padlo deset britských pilotů, většina z nich zahynula v boji o letiště Kenley. Dalších 19 britských pilotů bylo zraněno.

   Luftwaffe však dopadla ještě výrazně hůře: za jediné odpoledne přišla zhruba o 70 letadel, dalších 31 se sice dokázalo vrátit na území okupované Německem, ale bylo silně poškozeno. V bitvě padlo 94 členů německých posádek, dalších 65 bylo zajato nebo zraněno. Německé letectvo začalo krvácet a šance na úspěšnou invazi na britské ostrovy se pomalu ztrácela do nenávratna.

Autor: Jaroslav Krupka
https://jablonecky.denik.cz/zpravy-ze-sveta/bitva-o-britanii-nejtezsi-den.html








pondělí 10. srpna 2020

Kalendárium, 10. srpen 1959


V pondělí 10. srpna 1959 poprvé vzlétl Je-7/1 (rudá 71), což byl prototyp legendárního stíhacího stroje Mikojan Gurjevič MiG-21 variant PF / PFL / PFM. Jednalo se o přepadovou stíhací modifikaci denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) uzpůsobenou pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Jeho cílem bylo primárně ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany, od verze PFL a PFM přibylo vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a sekundárně útoky na pozemní cíle.

Z technického hlediska, hlavně co se týče vybavení pilotní kabiny a zástavby speciálních zařízení, vycházela „péefka“ stále z Migu-21F. Díky použití palubního RL RP-21 Safír byla překonstruována příď, kde se zvětšil vstupní otvor z 630 na 870 mm. Zkrácená pitotstatická trubice zmizela ze spodu přídě a přestěhovala se přímo doprostřed horní části vstupního prstence. Díky zvýšení hmotnosti bylo třeba použít nová kola o rozměru 800 mm, místo původních 600 mm, které byly použity u verze „F.“ Díky většímu rozměru bylo třeba upravit i šachty podvozku a nad centroplánem stroje se proto objevily větší „boule.“ Letoun byl také oproti Migu-21F poháněn mírně vylepšeným motorem R-11F2-300 o max. tahu 60 kN při zapnutí přídavného spalování.

Zcela odstraněna byla hlavňová výzbroj a pilot se tak musel spoléhat pouze na PLŘS. Ty bylo možno podvěsit v počtu 2 ks a to buď „klasické“ R-3S s IČ navedením na adaptéry APU-13, nebo RS-2US s poloaktivním RL navedením pomocí APU-7. Výzbroj vycházela z ohledu na určení letounu pro službu v PVOS, kde se předpokládaly pouze útoky typu „přepad“ na daný cíl. V případě manévrového boje však letounu hlavňová výzbroj citelně chyběla, jak se později ukázalo během střetů na blízkém východě nebo ve Vietnamu.

„Péefemka“ byla vylepšenou verzí původního Migu-21PF. Na první pohled se odlišovala zejména poprvé nově použitou „širokou“ SOP známou z pozdějších verzí Migů tzv. „třetí generace.“

Problém s vysokou přistávací rychlostí přesahující 300 km/h byl právě na pozdějších sériích „péefemek“ vyřešen zabudováním zařízení SPS (sduv pograničnogo sloja), které zajišťovalo při přistání ofukování vztlakových klapek vysunutých na maximální výchylku. Tím se zvýšila jejich účinnost a podařilo se snížit přistávací rychlost na hodnotu cca. 300 km/h. 

Naše letectvo dostalo MiGy-21PF v roce 1964 a letouny spolu s Migy-21PFM začaly v OH PVOS u slp nahrazovat postupně dosud používané stroje Mig-19P a PM. Ze SSSR bylo v letech 1964-65 dodáno 39 letadel, které se během své služby objevily u 1. slp v Českých Budějovicích, 8. slp v Mošnově a Brně, 9. slp v Bechyni a 11. slp v Žatci. Jako první dostala „péefka“ v srpnu 1964 3. letka 11. slp ze Žatce a 1. letka 1. slp v Českých Budějovicích. Naopak poslední jednotky, které od podzimu 1989 vyřazovaly Migy-21PF z provozu, byly 8. slp v Brně a 9. slp v Bechyni.

V listopadu 1966 dostala první „PFM“ 3. letka 1. slp v Českých Budějovicích, který tak po nějaký čas provozoval všechny tři tehdy používané verze „jednadvacítek“ (F, PF i PFM). V červnu 1968 se dočkala této verze i další jednotka PVOS umístěná u „horké“ západní hranice a to jmenovitě 1. letka 11. slp, jež byla ještě téhož roku přeznačena v rámci pluku na 3. letku. U našeho letectva se tak Migy-21PFM objevily během jejich služby u 1. slp v Českých Budějovicích, 8. slp v Mošnově a Brně, 9. slp v Bechyni a 11. slp v Žatci. Celkem bylo ze SSSR dodáno 50 ks a poslední z nich dolétaly v roce 1991, kdy byly definitivně vyřazeny z provozu u 11. slp v Žatci a 8. slp v Brně.

Jednotlůivé verze PF / PFL / PFM:
MiG-21PF (iz.76) – základní sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-21PF (Fishbed D). Tento model byl vyráběn závodem č.21 výhradně pro potřeby Sovětského VVS a PVO. V letech 1961 až 1965 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 525 sériových MiGů-21PF (Fishbed D).

MiG-21PF (iz.76A) – exportní provedení letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) s instalací jiného typu identifikačního systému „vlastní-cizí“. Tento model byl vyráběn závodem č.30. Jeho provozovatelem se staly státy Varšavské smlouvy. Některé exempláře letounu typu MiG-21PF (Fishbed D), které byly vyvezeny do NDR, přitom obdržely, na žádost vzdušných sil tohoto státu, instalaci modifikovaného radiolokátoru s módem pro vyhledávání a sledování pozemních cílů.

MiG-21PFL – exportní modifikace letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) vzešlá z požadavků vzdušných sil Vietnamu. Letoun typu MiG-21PFL (Fishbed D) vycházel z exportního MiGu-21PF (iz.76A). Od tohoto modelu se přitom odlišoval instalací zjednodušeného radiokompasu typu ARK-10 bez modulu pro měření vzdálenosti od pozemního radiomajáku a pokročilejšího kompasu typu KSI-2 (na místo typu KSI) a absencí radiovýškoměru. Letoun typu MiG-21PFL (Fishbed D) byl vyráběn závodem č.21. V letech 1961 až 1965 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 525 těchto strojů.

MiG-21PFS (Fishbed D) – první sériové provedení letounu typu MiG-21PFS s vystřelovací sekačkou typu SK uvnitř kokpitu, jednodílným průzračným překrytem pilotní kabiny a „úzkou“ svislou ocasní plochou (SOP) s plochou 3,80 m2. Tento model se tedy z hlediska vnějšího vzhledu ztotožňoval, tedy vyjma instalace doutníkovitého pouzdra brzdícího padáku pod směrovým kormidlem, se svým vývojovým předchůdcem v podobě letounu typu MiG-21PF (Fishbed D).

MiG-21PFS (Fishbed F) – pozdější sériové provedení letounu typu MiG-21PFS s vystřelovací sekačkou typu SK uvnitř kokpitu, jednodílným průzračným překrytem pilotní kabiny a „širokou“ SOP s plochou 5,2 m2. Tento model se tedy z hlediska vnějšího vzhledu ztotožňoval s letounem typu MiG-21FL (Fishbed F), který vzešel z požadavků Indického vojenského letectva, a se svým vývojovým nástupcem v podobě letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) v raném výrobním provedení. Z tohoto důvodu VVS začalo později pro letouny typu MiG-21PFS (Fishbed F) v tomto výrobním provedení používat též označení MiG-21PFM.

MiG-21PFS (Fishbed F) – poslední sériové provedení letounu typu MiG-21PFS s vystřelovací sedačkou typu KM-1 (SK-3) uvnitř kokpitu, dvoudílným průzračným překrytem pilotní kabiny a „širokou“ SOP s plochou 5,2 m2. Tento model se tedy z hlediska vnějšího vzhledu ztotožňoval se svým vývojovým nástupcem v podobě letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) v pozdějším výrobním provedení. Z tohoto důvodu VVS začalo později pro letouny typu MiG-21PFS (Fishbed F) v tomto výrobním provedení používat též označení MiG-21PFM.

MiG-21PFM (iz.94) – první sériové provedení letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) s vystřelovací sekačkou typu SK uvnitř kokpitu a jednodílným průzračným překrytem pilotní kabiny. Tento model se tedy z hlediska vnějšího vzhledu ztotožňoval s letounem typu MiG-21FL (Fishbed F), který vzešel z požadavků Indického vojenského letectva, a se svým vývojovým předchůdcem v podobě letounu typu MiG-21PFS (Fishbed F) v „prostřední“ sériové úpravě.

MiG-21PFM (iz.94) – pozdější sériové provedení letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) s vystřelovací sedačkou typu KM-1 (SK-3) uvnitř kokpitu a dvoudílným průzračným překrytem pilotní kabiny. Tento model se tedy z hlediska vnějšího vzhledu ztotožňoval se svým vývojovým předchůdcem v podobě letounu typu MiG-21PFS (Fishbed F) v konečné sériové úpravě.

MiG-21PFM (iz.94A) – exportní provedení letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) se zjednodušeným avionickým vybavením a zbraňovým systémem. Palubní vybavení jednotlivých exemplářů exportního MiGu-21PFM (Fishbed F) se lišilo, a to podle toho, zda šlo o stroj vyhrazený pro vývoz do zemí Varšavské smlouvy nebo jiných zemí. Ze zbraňového systému tohoto modelu byly konkrétně vyřazeny 240 mm neřízené rakety typu S-24 a zápalné nádrže. Identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Chrom (Odd Rods) exportních MiGů-21PFM (Fishbed F) zase postrádal instalaci modulu Zarja. První sériové exempláře tohoto modelu byly vybaveny starším radiolokátorem typu RP-21 (Spin Scan). Raketová výzbroj těchto strojů se omezovala na PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) a 57 mm neřízené rakety typu S-5. Některé exportní MiGy-21PFM (Fishbed F) z prvních výrobních sérií nebyly dokonce uzpůsobeny ani pro použití kanónových kontejnerů typu GP-9. Letouny tohoto typu z pozdějších výrobních sérií nicméně již obdržely instalaci radaru typu RP-21M (Spin Scan) nebo RP-21MA (Spin Scan). Součástí jejich zbraňového systému se navíc staly PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali) a protizemní ŘS typu Ch-66 (AS-7 Kerry).













Prameny:
[1] Irra, Miroslav: MiG-21PF/PFM v československém vojenském letectvu, 1. díl, Aero No. 48, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2018. ISBN 978-80-87350-77-5
[2] Irra, Miroslav: MiG-21PF/PFM v československém vojenském letectvu, 2. díl, Aero No. 49, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2018. ISBN 978-80-87350-79-9
[2] https://ruslet.webnode.cz/technika/ruska-technika/letecka-technika/a-i-mikojan-a-m-i-gurjevic/mig-21pf-fl-fishbed-d-/
[4] https://ruslet.webnode.cz/technika/ruska-technika/letecka-technika/a-i-mikojan-a-m-i-gurjevic/mig-21pfs-fishbed-d-f-/
[5] https://ruslet.webnode.cz/technika/ruska-technika/letecka-technika/a-i-mikojan-a-m-i-gurjevic/mig-21pfm-fishbed-f-/
[6] https://www.valka.cz/10769-MiG-21-Ve-znameni-Delty-1-cast
[7] https://ru.wikipedia.org/wiki/МиГ-21

neděle 9. srpna 2020

Kalendárium, 9. srpen 1952


V sobotu 9. srpna 1952  se Lt. Peter “Hoagy” Carmichael, pilot letecké složky britského Royal Navy - Fleet Air Arm (FAA), jediným britským pilotem vrtulového letounu, který sestřelil MiG-15.

Během bojovém letu, jehož cílem bylo ničit železniční trať mezi Mančonem a Pchjongjangem, ho jeho wingman upozornil na blížící se Migy. Carmichael se svým rojem čtyř strojů Hawher Sea Fury od 802. Naval Air Squadron z HMS Ocean spatřil, jak se na něho řítí dva čtyřčlenné roje MiGů-15. Vzápětí se Lt. Carmichael s jedním z nich málem srazil. Oba zahájili palbu, ale zásah nedostal nikdo.
Souboj mezi Sea Fury a Migy ještě nějakou chvíli pokračovalo, až poté “Hoagy” Carmichael zpozoroval, že se jeden z MiGů odpoutává od Sea Fury, krerý pilotoval F/L Brian “Smoo” Ellis, důstojník RAF, který byl u námořní jednotky na stáži. 

„Letoun pak v doprovodu několika dalších zamířil sníženou rychlostí na sever. Potom další dva MiGy letěly přímo ke mně, ale nic se nedělo, až když jsem pod sebou zpozoroval další, který se zdál letět velmi pomalu. Otočil jsem se proti němu, přiblížil se na tři sta metrů a nepřetržitě pálil. MiG-15 se tvářil, jako by se nechumelilo, jako by jen tak klouzal vzduchem. Na okamžik jsem ho ztratil z dohledu. Otočil jsem se, podíval se přes rameno a uviděl nějaký letoun dopadnout na zem a explodovat. V tu chvíli jsem si myslel, že je co někdo z mých lidí.“

Rychlá kontrola rádiem vedla k ujištění, že jsou všechny čtyři Sea Fury v pořádku a o jeden MiG-l5 méně. Jeho pilot se dopustil chyby, když se pokoušel vést vzdušný boj s pomalejšími, ale vysoce manévrovatelnými letouny Sea Fury. Lt. Peter “Hoagy” Carmichael sestřelil svého soupeře v kabině Hawker Sea Fury FB.Mk 11, WJ232, s číslem 114.

Ve stejném boji si po jednom poškození nepřátelského MiGu nárokovali jeho kolegové Peter S. Davis (Sea Fury FB.Mk 11, WE724/O), Bryan E. Ellis (Sea Fury FB.Mk 11, WJ223) a Carl Haines.









úterý 4. srpna 2020

Kalendárium, 4. srpen 1955


Ve čtvrtek 4. srpna 1955 provedl zkušební pilot společnosti Anthony W. "Tony" LeVier první let amerického výzvědného letounu Lockheed U-2 „Dragon Lady“ v Groom Lake v Nevadě.








Kalendárium, 4. srpen 1944


Pátek 4. srpna 1944 se zapsal do dějin Royal Air Force i dějin spojeneckého letectva během druhé světové války. Po svém nasazení do boje proti německým létajícím pumám V-1 (Fieseler Fi 103) dosáhla 616. squadrona RAF, vyzbrojená novými Gloster Meteory Mk.I, svého prvního úspěchu, když během dne padly za oběť Meteorům hned dvě střely V-1. 

Po ranním nepříznivém počasí se vyjasnilo a tak v 15.45 odstartovalo šest Meteorů na hlídku na linii Ashford-Robertsbridge. První sestřel si na své konto připsal F/O T. D. „Dixie“ Dean v Meteoru sériového čísla EE216, YQ●E, jenž v 16.16 spatřil jednu V-1 ve výšce asi tisíce stop. F/O Dean se za ní spustil střemhlav, rychle ji dohnal — a zjistil, že se mu všechny čtyři 20mm kanony Hispano zasekly. Dvacet až třicet sekund proto letěl bok po boku létající pumy a postupně dostal špičku svého křídla pod křídlo V-1, aby potom prudce přitáhl, střelu přitom roztočil a poslal střemhlav k zemi asi čtyři míle jižně od Tonbridge.

Do bojového hlášení poté F/O Dean napsal: „V 15:45 jsem odstartoval při poplachu na hlídkový let proti Diverům mezi Ashfordem a Robertsbridge. Letěl jsem ve výšce 1370 metrů rychlostí 547 km/h. Asi šest až osm kilometrů jihovýchodně od Tenterdenu jsem uviděl Diver letící ve výšce 300 metrů odhadovanou rychlostí 587 km/h (16:16). Ze vzdálenosti čtyř kilometrů za Diverem jsem sklesal z výšky 1370 metrů rychlostí 756 km/h. Když jsem se přiblížil a chtěl jsem zaútočit, zjistil jsem, že vzhledem k technické závadě mých 4x 20mm kanonů střílet nebude. Poté jsem asi 20-30 vteřin letěl vedle Diveru. Postupně jsem manévrováním zasunul konec mého křídla několik centimetrů pod křídlo Diveru, poté jsem prudce přitáhl a mé letadlo šlo do stoupání. Diver jsem přitom převrátil na záda a poslal jsem jej střemhlav k zemi asi šest kilometrů jižně od Tonbridge. Po návratu na Manston jsem byl informován o tom, že ROC potvrdil dopad Diveru na pozici, kterou jsem udal. Bylo to první bezpilotní letadlo zničené proudovým letadlem.“

Jen o málo později, v 16.40, zahlédnul svou oběť F/O Jock K. Rodger. Po dvou dvousekundových dávkách V-1 vybuchla ve vzduchu a dopadla na zem asi pět mil severozápadně od Tenterdenu.

F/O Rodger poté do bojového hlášení uvedl: „V 16:40 jsem spatřil Diver letící nad Tenterdenem ve výšce 914 metrů rychlostí 547 km/h. Okamžitě jsem na něj zaútočil, zezadu, ze vzdálenosti 320 metrů jsem vystřelil dvouvteřinovou dávku. Viděl jsem několik zásahů a viděl jsem benzin či olej unikající proudem z Diveru, který pokračoval v ustáleném horizontálním letu. Vypálil jsem po něm další dvouvteřinovou dávku z mých čtyř kanonů, stále ze vzdálenosti 270 metrů. Oba, Meteor i Diver, letěly rychlostí 547 km/h. Diver poté šel dolů a vybuchl na zemi asi osm kilometrů severozápadně od Tenterdenu.“

Byla to první dvě vítězství z celkových patnácti [11+4] , kterých 616. squadrona v boji proti V-1 dosáhla.

 V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.









Prameny:
[1] Cull, Brian – Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 
[2] Cull, Brian: V-1 útočí, Plejáda, Praha 2011.

Rytíři nebes, 311. československá peruť RAF

Srdečně vás zveme na zahájení výstavy
Rytíři nebes, 311. československá peruť RAF

1. října 2020 v 15 hodin Křížová chodba Nové radnice v Brně
Výstavu zahájí primátorka statutárního města Brna Markéta Vaňková a hejtman Jihomoravského kraje Bohumil Šimek.
Hudební doprovod Pavel Fajt a bubeníci.
Pod záštitou primátorky statutárního města Brna Markéty Vaňkové, hejtmana Jihomoravského kraje Bohumila Šimka, ministra obrany ČR Lubomíra Metnara, starostky městské části Brno-Královo Pole Karin Karasové

1. října 2020 v 18 hodin Hvězdárna a planetárium Brno
Beseda s příslušníky 311. československé perutě RAF F/Sgt Jiřím Pavlem Kafkou, F/Sgt Tomášem Lomem a dalšími.
Moderuje Petr Brod.
Pořádají Jan a Sabina Kratochvilovi, ÚSTAV K2001, z. ú., ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno. Spolupořadatelem je statutární město Brno.


We kindly invite you to the opening of the exhibition 
Knights of the Heaven
No 311 Czechoslovak Squadron

October 1, 2020 at 3 pm Cloister of the New Town Hall in Brno
The exhibition will be opened by Mayor of the Statutory City of Brno Markéta Vaňková and Governor of the South Moravian Region Bohumil Šimek.
Music by Pavel Fajt and drummers.
Under the auspices of Mayor City of Brno Markéta Vaňková, President of the South Moravian Region Bohumil Šimek, Minister of Defense of the Czech Republic Lubomír Metnar, Mayor of Brno-Královo Pole Karin Karasová

October 1, 2020 at 6 pm Brno Observatory and Planetarium
Discussion with members of the 311th Czechoslovak RAF Squadron F/Sgt Jiří Pavel Kafka, F/Sgt Tomáš Lom and others.
Moderated by Petr Brod.
Organized by Jan and Sabina Kratochvil, ÚSTAV K2001, z.ú., in cooperation with Observatory and Planetarium Brno. Co-organizer is Statutory City of Brno.


Souboj nad železnou oponou

Do zářiového čísla časopisu Fakta & svědectví jsem s kolegou připravil článek o jednom incidentu na „vysoké rudé zdi“ :)

Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Souboj nad železnou oponou, in Fakta a svědectví, č. 9, 2020.

Na začátku 50. let se konfrontace východního a západního bloku vyhrotila tak, že vypuknutí 3. světové války hrozilo doslova každým okamžikem. Československá republika se nacházela přímo na dotyku obou stran a naše letectvo bylo připraveno na konflikt. I když, k válce naštěstí nedošlo, přesto se na naší obloze několikrát střílelo. K jednomu z nejvážnějších incidentů došlo 12. března 1954.
...