čtvrtek 30. července 2020

První pražská defenestrace

Dnes si připomínáme výročí tzv. První pražské defenestrace. Je to událost z neděle 30. července 1419, kdy byli protihusitští novoměstští radní zabiti svržením z okna radnice. Událost je považována za počátek husitských válek. Myslím, že jsou tradice v našich dějinách, na které by se rozhodně nemělo zapomínat a někdy by si zasloužily být i oprášeny ;-)


středa 29. července 2020

Kalendárium, 29. červenec 1944


   V ranních hodinách v sobotu 29. července 1944 došlo k dalšímu velice vyjímečnému sestřelu letounové střely V-1. V noci z 28. na 29. července se vracela posádka letounu Avro Lancaster I, PB286, EM ○ U, z 207. bombardovací perutě RAF pod velením Flg Off G. H. Montgomeryho z bojové mise. Letoun letěl ve výšce 1 070 metrů, když si posádka všimla 330 metrů pod nimi vlevo letící letounové střely V-1. Když se k nim přiblížila, začal na ní střílet zadní střelec Sgt J. Marriott ze vzdálenosti 630 - 540 metrů a pokračoval ve střelbě až do vzdálennosti 270 metrů. Následně začala střela kroužit a ve spirále klesala k zemi. Když dopadla do moře, byl vidět záblesk. Bylo 4:35 hodin. Svědky sestřelu byli čtyři členové posádky. Ještě předtím hlásili během bojového letu palubní střelci tohoto letounu sestřel dvou nočních stíhačů, které je napadly. Jeden z nich byl Velitelstvím bombardovacího letectva oficiálně přiznán.

   K dalšímu podobnému sestřelu došlo někdy během srpna 1944. 1/Lt Noble Wright ze 4. BS / 34 BG se vracel se svým letounem Consolidated B-24H-15-FO Liberator pojmenovaným „Dynamite 'N Dodo“ z náletu, když spatřil Diver, kterého jeden z jeho palubních střelců, Sgt George W. Baldwin, sestřelil.

   Poslednímu podobnému sestřelu došlo v noci z 3. na 4. března 1945. Tuto noc letělo 212 Lancasterů a deset Mosquit k útoku na akvadukt Ladbergen na kanálu Dortmund - Ems, který byl na dvou místech proražen. Celkem sedm Lancasterů se z akce nevrátilo. Nedaleko cílové oblasti se podařilo jednomu z letounů Avro Lancaster I, PD414 / B, jehož pilotem byl Wg Cdr S. G. Birch z 619. bombardovací perutě RAF, sestřelil tednu letounovou střelu V-1. Zřejmě se jednalo o jeden z Diveru letícich na těžce zkoušené Antwerpy.  Úspěšnými střelci byli Sgt J. D. Longworth a Sgt. E. M. Marton.

   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.







[1] Cull, Brian – Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 

úterý 28. července 2020

Hellcat F Mk.I


Taková ta „letní“ pohoda :) Technický personál se sluní na křídle britského letounu Hellcat F Mk.I (původně označovaného jako Grumman Gannet Mark I), nebo-li slavném Grummanu F6F-3 Hellcat. Britská Fleet Air Arm obdržela v rámci Lend-Lease Act celkem 1,263 F6F různých verzí. Fotografie byla pořízena u pobřeží Japonci okupované Sumatry (Indonézie), 18. leden 1945.

Kalendárium, 28. červenec 1911


V pátek 28. července 1911 se v Lewishamu, Sydney, narodil Clive Robertson „Killer“ Caldwell. Nejúspěšnější australské letecké stíhací eso 2. světové války a nejúspěšnější spojenecký pilot na letounu P-40.

Létat se naučil roku 1938 v Aero Club of New South Wales. Po vypkunutí 2. světové války vstoupil to RAAF s úmyslem stát se stíhacím pilotem. Přesahoval však věkový limit pro stíhací výcvik, po úpravě data narození v dokumentech nastoupil do výcvikového programu.
V lednu 1941 obdržel křidélka a byl poslán ke své první bojové jednotce No. 73 Squadron operující na Hurricanech na severoafrickém bojišti. Nalétal pouze několik operačních hodin než byl přeložen k No. 250 Squadron operující na jako první jednotka ve Středomoří na letounech na P-40 Tomahawk. Podle několika zdrojů se zapojil do prvního sestřelu P-40, italského CANT Z.1007 nad Egyptem, dne 6. 6. 1941. Sestřel ale nebyl oficiálně potvrzen a tak se oficiální premiera konala o dva dny později s dalším CANTem, ale bez jeho účasti. Krátce poté Caldwell se svou jednotkou bojoval nad Sýrií a Libanonem proti Vichistickým Francouzům.
Po svém prvním bojovém nasazení nad Asií se vrátil do pouští severní Afriky. Dne 26. 6. 1941 při doprovodu bombardérů útočících na Gazalu v Lybii Caldwell při svém třicátém bojovém letu dosáhl svého prvního oficiálního vzdušného vítězství nad Bf 109 E pilotovaném Leutnanten Heinzem Schmidtem z I./JG 27 nad Capuzzo, následovaném polovinou sestřelu Bf 110 z III./ZG 26 a dvěmi Ju 87 z II./StG 2 30.června 1941.
Při střeleckém výcviku Caldwell vyvinul vlastní techniku známou jako střílení stínu,při které střílel na stín svého letadla na povrchu pouště, což se později ujalo v pouštním letectvu pro nácvik správného předsazování při střelbě.
4. 7. 1941 Caldwell byl svědkem toho, jak německý stíhač zaútočil na P/O Donalda Munroa na padáku a zabil ho. O několik měsíců později ho novináři obdařili přezdívkou “Killer″protože začal sestřeleným nepřátelům na padáku oplácet stejnou mincí.
29. 8. 1941 při osamoceném návratu na základnu na něj zaútočili současně dva Bf 109 E-7 ze dvou stran. Útočníkem byl expert Leutenant Werner Schröer se svým číslem. Caldwell byl třikrát zraněn, jeho letoun byl zasažen více než stovkou 7,9mm kulometných střel a pěti zásahy 20mm kanonu, ale stačil sestřelit německého Katschmarka (číslo) a poškodit velitele.
23. 11. 1941 Caldwell poslal dolů další německé eso, Gruppenkommandera II./JG 27 Hauptmanna Wolfganga Lipperta, který se při výskoku zranil o směrovku, padl do zajetí a zraněné nohy mu byly amputovány. O deset dní později zemřel na gangrénu. Za tuto akci byl Caldwell navržen na DFC. 5. 12. 1941 Caldwell v průběhu několika minut sestřelil pět Ju 87 za což byl opět navržen na vyznamenání a tak 26. 12. 1941 obdržel najednou DFC i Bar.
24. 12. 1941 se Caldwell střetl s dalším Expertem Hauptmannem Erbo hrabětem von Kageneck (69 vítězství) z III./JG 27. Cladwell si nárokoval poškození, po válce bylo změněno na vítězství. Poškozený Bf 109 se podařilo dotáhnout na letiště a přistát s ním, pilot ale podlehl o několik dní později zraněním utrpěným v souboji.
V lednu 1942 byl Caldwell povýšen do hodnosti Squadron Leader a převzal velení Sq. No. 112 RAF, kde v tom čase sloužilo více polských pilotů, což bylo jedním z důvodů z pozdějším vyznamenání Kryz Walecznych. V jejím čele si připsal další čtyři vítězství než byl povolán zpět do Austrálie, která potřebovala zkušené piloty na domácí frontě. Celkové skóre v té době čítalo 22 vzdušných vítězství na P-40 včetně deseti Bf 109 a dvou Macchi C.202 při 550 letových hodinách.
Po návratu do Austrálie v průběhu roku 1942 převzal velení No. 1 (Fighter) Wing RAAF, složeného z Sq. No. 54 RAF, Sq. No. 452 RAAF a Sq. No. 457 RAAF létajících na Supermarine Spitfire Mk.VC. Začátkem roku 1943 byl wing přesunut do Darwinu k obraně před japonskými nálety.
Caldwell při svém prvním letu nad Darwinem dosáhl sestřelu stíhačky A6M Zero a bombardéru B5N Kate. Wing zpočátku utrpěl těžké ztráty díky nezkušenosti pilotů a komplitacím s typizovanými motory verze C. Caldwell byl v srpnu 1943 vyznamenán DSO, stažen z bojů a nasazen jako velitel leteckých instruktorů u jednotek OTU. Celkově se jeho skore roku 1943 vyšplhalo na hodnotu celkových 28,5 vzdušných vítězství přičemž podsledním z nich bylo Mitsubishi Ki-46 Dinah ze 202. Sentai sestřelené 17. 8. 1943.
V květnu 1944 Caldwell převzal velení No. 80 Figher Wing. Jednotka operovala z Morotai na ostrově Halmahera a byla vyzbrojena novými Spitfiry Mk.VIII. Byla tu jenom slabá nepřátelská vzdušná aktivita a tak většina misí představovala útoky na silně bráněné pozemní cíle – pro což zrovna chladiče Spitfirů nebyly nejlepší díky své citlivosti na zásah. Protesty pilotů proti těmto nasazením nebyly brány na vědomí, a tak Caldwell a několik starších důstojníků na protest rezignovali. Následné vyšetřování uvolnilo tři starší důstojníky.
Caldwell byl umlčen obviněním z podílu na směnném obchodu, kdy letecky dopravený alkohol byl prodáván místnímu americkému kontingentu. V lednu 1946 byl odsouzen a následně degradován do hodnosti Flight Leiutenant. Následně v únoru 1946 Caldwell odešel ze služby u letectva.
Poté působil v importní/exportní firmě s oděvy, kde se dopracoval k partnerství a později k plnému vlastnictví.
Clive „Killer“ Caldwell byl nejlépe skórujícím australským esem a nejlepším esem na strojích P-40. Jeho bojový účet činil 28,5 jistých vzdušných vítěství, 6 až 14 pravděpodobných a 13 až 15 poškozených letadel protivníka + dva letouny na zemi (různé zdroje).
Zemřel 5. 8. 1994

Autor: Karl Schlange
https://www.valka.cz/Caldwell-Clive-Robertson-t105320







Seznam sestřelů:
 6.  6. 1941 1/2 Z1007 zničen
26.  6. 1941 1 Me 109 zničen
26.  6. 1941 1 Me 109 poškozen
30.  6. 1941 1 Me 110 zničen
30.  6. 1941 2 Ju 87 zničen
 9.  7. 1941 1 G50 zničen
12.  7. 1941 1 Me 109 poškozen
 3.  8. 1941 1 Me 109 poškozen
10.  8. 1941 1 Me 109 poškozen
14.  8. 1941 1 Me 109 pravd. zničen
16.  8. 1941 1/2 G50 zničen
19.  8. 1941 1 Me 109 poškozen
25.  8. 1941 1 Me 109 poškozen
28.  8. 1941 1 Me 109 unconfirmed
29.  8. 1941 1 Me 109 zničen
14.  9. 1941 2 Me 109 poškozen
26.  9. 1941 1 Me 109 poškozen
27.  9. 1941 1 Me 109 zničen
30.  9. 1941 1 Me 109 poškozen
18. 10. 1941 1 Me 109 poškozen
11. 11. 1941 1 Me 109 poškozen
22. 11. 1941 1 Me 109 zničen
22. 11. 1941 1 Me 109 poškozen
26. 11. 1941 1 Me 109 poškozen
28. 11. 1941 1 Me 109 pravd. zničen
30. 11. 1941 1 Me 109 pravd. zničen
 5. 12. 1941 5 Ju 87 zničen
14. 12. 1941 1 Me 109 poškozen
17. 12. 1941 1 Me 109 pravd. zničen
18. 12. 1941 1 Me 109 poškozen
19. 12. 1941 1 Me 109 pravd. zničen
22. 12. 1941 2 Me 109 zničen
22. 12. 1941 1 Me 109 poškozen
28. 12. 1941 2 Ju 87 OTG
 8.  1. 1942 1 Me 109 poškozen
26.  1. 1942 1 Me 109 poškozen
21.  2. 1942 1 Me 109 zničen
23.  2. 1942 1 Me 109 poškozen
 6.  3. 1942 1 Me 109 poškozen
 9.  3. 1942 1 Me 109 pravd. zničen
11.  3. 1942 1 Me 109 zničen
11.  3. 1942 1 Me 109 poškozen
12.  3. 1942 1 Me 109 pravd. zničen
14.  3. 1942 1 Me 109 zničen
14.  3. 1942 1 MC202 zničen
23.  4. 1942 1 Me 109 zničen
 2.  3. 1943 1 Zero zničen
 2.  3. 1943 1 e/a zničen
 2.  5. 1943 1 Zero zničen
 2.  5. 1943 1 Hap zničen
20.  6. 1943 1 Zero zničen
20.  6. 1943 1 Betty pravd. zničen
28.  6. 1943 1 Betty pravd. zničen
30.  6. 1943 1 Zero zničen
30.  6. 1943 1 Betty pravd. zničen
17.  8. 1943 1 Dinah zničen

Vyznamenání:
Distinguished Service Order (DSO) - 14.10. 1943
Distinguished Flying Cross and Bar (DFC) – 26.12. 1941
1939-1945 Star
Air Crew Europe Star
Africa Star "North Africa 1942-43" Clasp
Pacific Star
Defence Medal
War Medal 1939–1945
Australia Service Medal 1939-45
Krzyż Walecznych 2.8. 1942

Prameny:
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999. 
[3] Shores, Christopher - Massimello, Giovanni - Guest, Russell: A History of the Mediterranean Air War, 1940-1945, Volume One: North Africa, June 1940-January 1942, Grub Street Publishing; June, 2012. ISBN-13: 978-1908117076 
[4] Shores, Christopher - Massimello, Giovanni - Guest, Russell - Olynyk, Frank - Bock, Winfried: A History of the Mediterranean Air War 1940-1945, Volume Two: North African Desert, February 1942 - March 1943, Grub Street Publishing; June 19, 2014. ISBN-13: 978-1909166127 
[5] Grant, Jim: Les As de l'Aviation, "Serial Killer" Caldwell, Aéro Journal, Histoire de l'Aviation, No. 26, 2002. 
[6] Polák, Tomáš: Group Captain Clive Robertson Caldwell, in Aero Plastic Kits revue, No. 35, 1995. 
[7] https://acesofww2.com/australia/caldwell/
[8] https://en.wikipedia.org/wiki/Clive_Caldwell

pondělí 27. července 2020

Kalendárium, 27. červenec 1972


Ve čtvrtek 27. července 1972 se poprvé vznesl z letecké základny Edwards AFB k nebi McDonnell Douglas F-15. Jedná se o americký stíhací letoun určený k vybojování a udržení vzdušné nadvlády. Byl navržen tak, aby v případě potřeby mohl útočit i na pozemní cíle. První stroje F-15 byly zařazeny do amerického letectva v roce 1976.
Jednalo se o nástupce legendárního letounu F-4 Phantom II, pracovně pojmenovaném FX. V roce 1967 vydalo USAF pod vlivem MiG-25 nové požadavky. FX byl přejmenován na F-15 a roku 1969 byl vybrán McDonnell Douglas.

Největší slávu tomuto letounu přineslo bojové nasazení v barvách Izraelského vojenského letectva.
V letech 1979-81 sestřelily izraelské F-15A třináct syrských MiGů-21 a dva MiGy-25. Sýrie tvrdí, že přišla o 13 letadel a sestřelila 5 stíhaček F-15.
V neděli 7. června 1981 izraelské F-15A/B doprovázely stíhačky F-16, které bombardovaly irácký jaderný testovací reaktor Osirak u Bagdádu v rámci Operace Opera.
V roce 1982 během války v Libanonu izraelská letadla F-15 sestřelila 16 MiGů-21 jistě a 3 sestřely zůstaly nepotvrzeny, 18 MiGů-23 a 1 vrtulník Aérospatiale Gazelle. Syrské záznamy uvádějí osm sestřelených F-15.
V pozdějším období si izraelské „patnáctky“ připsaly ještě jeden MiG-25RB (31. 8. 1982) a dva MiGy-23 (19. 1. 1985). V úterý 4. února 1986 přinutila dvojice Bazů k přistání na letišti Ramat David libijský Gulfstream II. Podle nepotvrzených zpráv si měli izraelské patnáctky připsat i sestřel čtyř MiGů-29 (2x 2. 6. 1989 a 2x 14. 9. 2001)

Saudskoarabské F-15C sestřelily 5. června 1984 dvě íránské stíhačky F-4 Phantom II poté, co narušily jejich teritoriální vody.

V roce 1991 během operace Pouštní bouře zaznamenaly americké F-15C 34 sestřelů (5× MiG-29, 2× MiG-25, 8× MiG-23, 2× MiG-21, 2× Su-25, 4× Su-22, 1× Su-7, 6× Mirage F1, 1× Il-76, 1× Pilatus PC-9, 2× vrtulníky Mi-8). Saudskoarabské F-15 sestřelily dvě irácké Dassault Mirage F1.

V roce 1999 během války v Kosovu americké F-15C sestřelily 3 jugoslávské MiGy-29 použitím raket AIM-120 AMRAAM.








Prameny:
[1] Aloni, Shlomo: Israeli F-4 Phantom II Aces, Aircraft of the Aces 60, Osprey Publishing Limited, 2004.
[2] Aloni, Shlomo: Israeli F-15 Eagle Units in Combat, Osprey Combat Aircraft 67, Osprey Publishing Limited, 2006.
[3] Brown, Craig: Debrief, A Complete History of U.S. Aerial Engagements 1981 to the Present, Schiffer Military History, 2007.
[4] Davies, Steve: F-15C Eagle Units in Combat, Combat Aircraft 53, Osprey Publishing, January 1 2005.
[5] Davies, Steve - Dildy, Doug: F-15 Eagle Engaged, The World's Most Successful Jet Fighter, Osprey Publishing, 2007.
[6] Dildy, Doug - Cooper, Tom: F-15C Eagle versus MiG-23/25, Iraq 1991, Osprey Duel 72, Osprey Publishing, 21 Apr 2016.
[7] McCarthy, Donald J., Jr.: The Raptors: All F-15 and F-16 Aerial Combat Victories, Schiffer Military History, 1 edition, March 28, 2017.
[8] Weiss, Ra'anan - Koren, Alon: McDonnell Douglas / Boeing F-15 Baz, Aircraft of the Israeli Air Force No. 5, IsraDecal Publications, 2006.

Kalendárium, 27. červenec 1944


Pátek 27. července 1944 se zapsal do dějin Royal Air Force i dějin spojeneckého letectva během druhé světové války. Došlo k prvnímu bojovému nasazení první spojenecké proudové stíhačky Gloster Meteor Mk.I od 616. Squadrony, která se zapojila do bojů v rámci Anti-Diver operací proti německé letounové střele Fieseler Fi 103, známé jako V-1.

V bojovém deníku squadrony se lze dočíst: „... Meteory jdou do boje. Historický počin! První britské proudové letadlo letí na obranu Británie proti létající pumě. V 14:30 odstartoval Flg Off McKenzie (EE219/YO-D) na hlidkový let mezi Ashfordem a Robertsbridge, je to linie, skrze kterou přilétá do Británie nejvíc létajících pum. Hlídkové lety bez zvláštních příbod vykonali Wg Cdr McDowall (EE21S/YO-C), Wg Cdr Wilson (HJW), Flg Off Rodger (EE219/YO-D), Wt Off Wilkes (EE213/YO-A).“

Sqn Ldr Watts (EE213/YQ-A) měl smůlu, když chtěl nedaleko Ashfordu otevřít skóre sestřelených Diverů peruti, selhaly mu kanony. Flg Off Dean (EE215/YQ-C) spatřil jeden Diver a letěl za ním rychlostí 652 km/h. K pumě se přiblížil na vzdálenost 900 metrů, její rychlost odhadoval na 628 km/h, návodčím byl ale vzhledem k blízkosti balonů z útoku odvolán.









Prameny:
[1] Cull, Brian – Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 
[2] Cull, Brian: V-1 útočí, Plejáda, Praha 2011.

pátek 24. července 2020

Kalendárium, 23. - 24. červenec 1942

Fotografie Vlastimila Veselého z doby, kdy pobýval u Empire Central Flying School v Hullavingtonu (7th Flying Instructors Course). Během dvouměsíčního intenzivního kurzu nalétal celkem 81.40 letových hodin na letou¬nech mnoha různých kategorií - cvičné letouny typu Magister, Master, Oxford a Anson, stíhací Hurricane, Spitfire a Thunderbolt, noční stíhací Havoc, hlídkové Hudson, bombardovací Wellington a Lancaster i kluzák Hotspur.

Sestřel poněkud záhadný


Další velmi úspěšná noc pro 68. peruť nastala z 23. na 24. července 1942. Jednotka tehdy sestřelila pět letounů, dva z toho československé osádky. Velitel perutě W/Cdr Aitken sestřelil dva letouny, po jednom sestřelu si připsali Sgt Truscott, W/O Bobek a S/Ldr Veselý (Cantab 27). Ten spolu s radarovým operátorem Sgt Zbyškem Nečasem vzlétl z Coltishallu ve 23.20 na Beaufighteru Mk.IF V8254 (WM○V) s radiolokátorem AI Mk.VII. Kontrolor F/Lt Everett z GCI Happinsburgh navedl osádku na blíže neidentifikovaný stále stoupající letoun. Veselý spatřil na vzdálenost asi 300 metrů siluetu letounu, který neustále kličkoval zleva doprava a nahoru a dolů. Osádka Beaufighteru si nebyla jistá identifikací záhadného letounu. Veselý proto přerušil rádiové ticho a s Nečasem popsali neznámý letoun přivolanému zpravodajskému důstojníkovi. Následně dostali ze země příkaz letoun sestřelit, protože podle jejich popisu se jednalo o nový německý stroj Heinkel He 177. Beaufighter se přiblížil na vzdálenost necelých 100 metrů od nepřítele a zahájil palbu. Poté, co byl zcela oslněn zásahy na nepřátelském stroji, uhnul Veselý doprava a zasažený soupeř zmizel pod ním. Letoun byl uznán jako jistě sestřelený, neboť ještě 150 metrů nad hladinou padal kolmo dolů. Celé drama se odehrálo v 00.35 nad Severním mořem ve vzdálenosti 160 km jihovýchodně od Coltishallu. Po návratu si celou událost Veselý poznamenal do svého deníku:
„23. 7. VELKÁ NOC PRO NÁŠ FLIGHT! 5 německých mašin sundáno za jednu noc! W/Cdr (W/Cdr John W. M. Aitken – pozn. autora) sundal dva, Sgt Truscott, W/O Bobek a já po jednom. Toho mého Němce jsem honil až do Holandska a tam sestřelil. Němci se snažili nás sestřelovati na letišti při přistání, ale nepovedlo se jim to! Přistál jsem do mlhy. Rozsvítili mi ohně na letišti, ale moc to nepomohlo! Vyžádal jsem si barometrický tlak, nastavil výškoměr a sedal naslepo. Ty ohně prosvítily mlhu tak, že to vypadalo, jako kdybychom sedali do moře plamenů. Tím jsme postavili anglický noční rekord – 5 mašin za jednu noc pro jednu peruť! Noviny plné oslavných článků. Všechny mašiny byly sundány daleko nad Severním mořem. Moje – He 177, až v Holandsku. Je to první mašina tohoto typu vůbec sestřelená!“
Dva dny po této události přišlo potvrzení sestřelu z britských válečných lodí, které operovaly poblíž nizozemského pobřeží a našly trosky identifikované jako zbytky He 177. Na základě tohoto potvrzení se Veselý s Nečasem stali prvními spojeneckými letci, jimž bylo přiznáno sestřelení tohoto nového německého letounu. Za tento čin byl S/Ldr Veselému 11. srpna 1942 udělen britský Záslužný letecký kříž (DFC), Sgt Zbyšek Nečas si na uniformu připnul svůj první Čs. válečný kříž 1939. V citaci k udělení DFC se uvádí:
„S/Ldr Veselý vstoupil k 312. peruti v Duxfordu a létal na Hurricanech v průběhu Bitvy o Británii. V únoru 1941 přešel k nočnímu létání s 96. perutí, kde provedl v průběhu The Midland Blitzes mnoho nočních operačních hlídek nad Liverpoolem a Birminghamem.
V noci 12. března 1941, když měl hlídku, zachytil He 111, zbraně se však zasekly a S/Ldr Veselý byl Heinkelem zasažen do hrudi a plic. Navzdory tomuto zranění S/Ldr Veselý odletěl se strojem zpět na svou základnu a úspěšně přistál, čímž pravděpodobně zachránil svůj život i život svého střelce. Byl doporučen svým velitelem perutě k udělení DFC. K 68. peruti byl přidělen v prosinci 1941. Za 7 měsíců nalétal přes 200 hodin na Beaufighterech a vykonal 40 operačních hlídek, během nichž zničil jeden He 177 (první, který byl zničen pilotem v této zemi), 1 Do 217 a poškodil 1 Ju 88 a 1 He 111.
Vybudoval a zformoval českou letku 68. perutě a byl příkladem jak pro britské, tak i české osádky nejen pro své vynikající letecké schopnosti, ale i pro svou horlivost ničit nepřítele.“
K faktickému předání vyznamenání dochází až 16. října 1942, jak se o tom můžeme dočíst v deníku Vlastimila Veselého:
„16. 10. 1942 
V zastoupení anglického krále mi byl dnes udělen „Distinguished Flying Cross“ Air Vice Marshallem Saulem.
Před nastoupenými celými kasárnami současně se mnou bylo stejné vyznamenání uděleno W/O Bobkovi a Kovaříkovi.
Angl. král nám udělí toto vyznamenání osobně až po válce – poněvadž nyní, z důvodných obav před represáliemi, naše jména a citace nemohou býti zveřejněna.“
Ačkoliv stroj sestřelený v noci na 24. července byl S/Ldr Veselému oficiálně přiznán jako Heinkel He 177, německé archivní materiály tuto možnost popírají. Té noci byly totiž při akci nad Velkou Británií ztraceny pouze čtyři letouny typu Do 217 od jednotek KG 2 Holzhammer a KG 40. Z německých materiálů tak vyplývá, že nedošlo k žádné ztrátě He 177 Greif od bojové jednotky. Podle dochovaných pramenů se prvním Heinkelem He 177 sestřeleným spojeneckými piloty stal až o více než rok později stroj od II./KG 40 ztracený 21. listopadu 1943 nad Biskajským zálivem. Naskýtá se i možnost, že S/Ldr Veselý zaměnil nepřátelský letoun za britský Wellington. (Bombardovací letectvo RAF té noci během náletu na Duisburg ztratilo tři stroje tohoto typu.) Kdo byl jeho skutečným protivníkem tedy zůstává i nadále záhadou...


S/Ldr Vlastimil Veselý se svým radarovým operátorem F/Sgt Zbyškem Nečasem u noční stí-hačky Bristol Beaufighter Mk.IF (V8254, WM○V). Na tomto stroji osádka dosáhla posledních dvou úspěchů v roce 1942.

Heinkel He 177.

Bristol Beaufighter Mk.VIF V8254 WM○V, se kterým létal u 68 perutě S/Ldr Vlastimil Veselý a dne 24. 7. 1942 sestřelil He 177 a 19. 10. 1942 pravděpodobně sestřelil Do 217E.

Heinkel He 177.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan: One of "The Few", 2. část, in REVI Publications, No. 53, 2004
[2] Veselý, Jaroslav: Ke hvězdám a do mraků, Z válečných deníků čs. stíhače Vlastimila Veselého, Garamon, Hradec Králové 2006.
[3] Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940-1945, 3. část - 1942, Svět křídel 2001.

čtvrtek 23. července 2020

Bílá lilie bez legend a bájí, Lidija Vladimirovna Litvjaková (1921–1943)

Tak jsem byl zase kamarádem ukecán a do nového čásla časopisu extra Válka Vojska, č. 47, věnovanému Sovětskému letectvu za 2. světové války jsem se autorsky spolupodílel na dvou článcích. Snad se monotematický časopis bude líbit a najde si dvůj okruh vděčných čtenárů :)

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Bílá lilie bez legend a bájí, Lidija Vladimirovna Litvjaková (1921–1943), extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020. ISBN: 978-80-7525-309-5, ISSN: 1808-7187

Sovetské letectvo za druhé svetové války jako jediné nasadilo do boje ženy. Tou zdaleka nejúspešnejší byla Lidija Vladimirovna Litvjaková. Slavnou se stala už za svého života, po její tragické smrti zacala kolem její kariéry rust legenda, vydatne podporovaná sovetskou propagandou. 
...


Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262

Tak jsem byl zase kamarádem ukecán a do nového čísla časopisu extra Válka Vojska, č. 47, věnovanému Sovětskému letectvu za 2. světové války jsem se autorsky spolupodílel na dvou článcích. Snad se monotematický časopis bude líbit a najde si svůj okruh vděčných čtenářů :)

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262, extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020. ISBN: 978-80-7525-309-5, ISSN: 1808-7187

Sovětští letci se poprvé střetli se stíhačkami Me 262 až na samém konci války. Na svých vrtulových strojích měli poměrně málo šancí na vítězství, presto se jim několik proudových letounu sestřelit podařilo.
...




pátek 17. července 2020

Kalendárium, 17. červenec 1975


Ve čtvrtek 17. července 1975 došlo v 16:12:30 došlo ke spojení sovětské vesmírné lodi Sojuz 19 s americkou ASTP Apollo. 

Jednalo se o misi Sojuz-Apollo, která byla prvním společným kosmickým letem Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Jednalo se také o poslední let vesmírné lodi Apollo. 

Z kosmodromu Bajkonur vystartoval 15. července 1975 Sojuz 19 ve 12:20 světového času (UTC) , kosmická loď Apollo odstartovala z mysu Canaveral přesně v 19:50 UTC. Raketa Saturn IB po startu zamířila k Sojuzu a 17. července 1975 v 16:12:30 UTC byl spojovací manévr úspěšně dokončen asi o šest minut dříve, než se očekávalo. Po spojení vesmírných lodí probíhaly především formální akce, jako například výměna vlaječek mezi posádkami, podepisování dokumentů a televizní přenosy, ale také předání semínek, která byla později zasazena ve dvou zemích. 

Apollo se 19. července odpoutalo od Sojuzu a jeho úkolem bylo udělat umělé zatmění Slunce pozorovatelné ze Sojuzu. Apollo se vzdálilo od Sojuzu asi 200 metrů a po pořízení snímků sluneční koróny sovětskými kosmonauty se opět vrátilo zpět, a spojilo se s Sojuzem. Další experiment, který měl zjistit koncentraci atomového kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru, prováděla posádka Apolla, která vysílala ultrafialové paprsky k Sojuzu, na kterém bylo umístěno speciální zrcadlo. Odražené paprsky pak vzdalující se Apollo zachycovalo.

Sojuz po provedení experimentu přistál 21. července v 10:50 na pevnině. Apollo přistálo 24. července ve 21:18 na mořskou hladinu. Mise byla velkým technickým i politickým úspěchem. Jediný vážnější problém se stal kvůli chybě posádky Apolla při sestupové fázi, která způsobila tvrdší přistání na hladině a vnikání škodlivého oxidu dusičitého do kabiny. Kosmonauti se začali dusit, Brand ztratil na chvíli vědomí. Po přistání byli dopraveni na loď New Orleans s pomocí žabích mužů a vrtulníku. Nebyl nikdo zraněn, nicméně posádka musela strávit 14 dní ve vojenské nemocnici v Honolulu na Havajských ostrovech. 

Historické podání rukou, obou velitelů lodí, se symbolicky odehrálo ve vesmírném prostoru nad řekou Labe. Tedy nad místem, kde si symbolicky podávali ruce američtí a sovětští vojáci, na konci druhé světové války.

ASTP Apollo
Thomas Stafford (4) – velitel letu
Vance Brand (1) – pilot velitelského modulu.
Donald Slayton (1) – pilot spojovacího modulu

Sojuz 19
Alexej Leonov (2) – velitel
Valerij Kubasov (2) – technik







[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Sojuz-Apollo
[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Союз_—_Аполлон
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Apollo–Soyuz

čtvrtek 16. července 2020

Kelendárium, 16. červenec 1969


Ve středu 16. července 1969 odstartovala kosmická loď Apollo 11 k historické misi, jejím cílem bylo přistát na Měsíci. 

Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci. O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Společně s Aldrinem během dvou a půlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět ke Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Apollo_11

Kalendárium, 16. července 1945, 05:29:21 (± 2 sekundy) místního času


V pondělí 16. července 1945 se v Novém Mexiku, 56 km (35 mil) jihovýchodně od Socorro, uskutečnil historicky první jaderný test s krycím názvem Trinity (svatá trojice).

Ve 4:45 dorazila důležitá zpráva o počasí a v 5:10 a.m. bylo započato 20 minutové odpočítávání. Většina vědců a důstojníků sledovala test ze základního tábora 16 km (10 mil) jihozápadně od testovací věže. Další pozorovatelé byli rozmístěni v okruhu 32 km (20 mil) a další byli roztroušeni v různých vzdálenostech, někteří pojali situaci dost neformálně (Richard Feynman tvrdil, že byl jediným pozorovatelem, který výbuch viděl bez tmavých brýlí). Konečný odpočet četl fyzik Samuel K. Allison.

V 05:29:21 (± 2 sekundy) místního času zařízení explodovalo se silou ekvivalentní explozi 20 kilotun TNT (90 TJ). Výbuch zanechal kráter radioaktivního skla 3 metry (10 stop) hluboký a 330 metrů (1100 stop) široký. Ve chvíli výbuchu bylo okolní pohoří osvíceno světlem „jasnějším než ve dne“ po dobu jedné až dvou sekund a žár byl „tak horký jako kamna“ v základním táboře. Barvy světla byly od fialové po zelenou až k bílé. Rachot rázové vlny dosáhl za 40 sekund pozorovatele. Rázová vlna byla cítit 160 km (100 mil) daleko a atomový hřib dosáhl do výšky 12 km (7,5 míle).

Po počáteční euforii Kenneth Bainbridge komentoval výbuch Robertu Oppenheimerovi „Now we are all sons of bitches“ Oppenheimer později řekl, že během pozorování testu si připomněl větu z knihy Bhagavadgíta:

„I am become Death, the destroyer of worlds.“ / „Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů.“

V oficiální zprávě generál Farrell napsal: „Světelné efekty jsou nepopsatelné. Celá země byla osvícena spalujícím světlem s intenzitou mnohokrát vyšší než polední slunce. Bylo zlaté, purpurové, fialové, šedé a bílé. Osvítilo každý vrchol, rozsedlinu a vyvýšeninu blízké hory s jasem a krásou, kterou nelze popsat, ale musí se vidět, aby ji bylo možné si představit...“

Zprávy citovaly lesního rangera 240 km (150 mil) západně od místa, který jev popsal jako „záblesk ohně následovaný explozí a černým kouřem“. Další zprávy uváděly, že okna rachotila a zvuk exploze byl slyšet 320 km (200 mil) daleko.

John R. Lugo letěl s transportem amerického námořnictva východně od Albuquerky na cestě na západní pobřeží. „Můj první dojem byl jako kdyby slunce vycházelo na jihu. Jaká to ohnivá koule! Bylo tak jasné, že ozářilo kokpit letadla.“ Lugo odeslal zprávu rádiem do Albuquerky. Nedostal vysvětlení výbuchu, ale bylo mu řečeno „Neleť na jih.“

V kráteru se pouštní písek roztavil a stal se mírně radioaktivním zeleným sklem, Trinititem. Kráter byl zaplněn brzy po testu.

Letecká základna Alamogordo vydala tiskovou zprávu v odpovědi na řadu dotazů, které byly přijaty a žádaly vysvětlení výbuchu. Tisková zpráva hovořila o vzdálené explozi muničního skladu obsahujícím velké množství výbušnin a pyrotechniky, ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.

Výsledky testu byly oznámeny prezidentu Trumanovi, který se v té době účastnil jednání na postupimské konferenci. Informace o testu Trinity byly zveřejněny krátce po náletu na Hirošimu. 

U zrodu první atomové pumy stál i jeden exulant z Československa. George Placzek se stal šéfem teoretického oddělení, klíčového pro tento úkol. Fyzik s českými kořeny se tedy podílel na závěrečných stádiích výroby nejstrašnější zbraně.



[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Trinity_(jaderný_test)
[2] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/jaderna-bomba-puma-trinity-manhattan-projekt-robert-oppenheimer.A200716_090754_vojenstvi_vse