Deníček rodiny Šafaříkovy: 23. 1. 2019

středa 23. ledna 2019

Kalendárium, 23. leden 1915

V sobotu 23. ledna 1915 se ve vesnici Spudni, nynější Gus-Chrustalnyj okres Vladimirské oblasti, narodil Ivan Nikolajevič Kalabuškin. Sovětské letecké eso s celkem patnácti [8+7] úředně doloženými sestřely. Mnohými staršími prameny byl označován za první sovětské letecké eso Velké vlastenecké války, když měl během prvního dne války sestřelit celkem pět nepřátelských letounů. Konkrétně:

1. 22.6.1941 1 Ju 88 zničen

2. 22.6.1941 1 Ju 88 zničen

3. 22.6.1941 1 He 111 zničen

4. 22.6.1941 1 Bf 109 zničen stanice Žabinka

5. 22.6.1941 1 Bf 109 zničen stanice Žabinka

Podle nejnovějších výzkumů M. J. Bykova však 22. července získal jen jeden sestřel německého Messerschmittu Bf 109 nad Brestem.

Ivan Kalabuškin vstoupil do Rudé armády v srpnu 1936. O dva roky později ukončil Vorošilovgradskou vojenskou leteckou školu pilotů. Do války vstoupil s 123. IAP vyzbrojeného letouny Polikarpov I-153. Od října 1941 sloužil st.-lt. I. N. Kalabuškin jako velitel eskadrily 562. IAP (6. IAK PVO, Moskevská zóna obrany). Létal na letounech Jakovlev Jak-1. Dne 4. března 1942 my byla udělena Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (№ 667). Do konce bojové služby absolvoval I. N. Kalabuškin více než 200 bojových letů, ve kterých získal celkem 15 potvrzených sestřelů. Po vyvázání leteckých jednotek Moskevského PVO z působnosti bojové armády se Kalabuškin věnoval výcviku mladých pilotů.

Vyznamenání

Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu, № 667, 4. 3. 1942

Řád Lenina, 4. 3. 1942

2x Řád rudé hvědy

2x Řád rudého praporu, 26. 2. 1942, ...

Řád Aleksandra Něvského, 23. 12. 1944

Řád Vlastenecké války 1. stupně, 11. 3. 1985

Medaile «Za bojové zásluhy»

Medaile «Za obranu Moskvy»

Medaile «Veterán Ozbrojených sil SSSR»

Medaile «Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941—1945»

Jubilejní medaile «Dvacet let Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941—1945»

Jubilejní medaile «Třicet let Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941—1945»

Jubilejní medaile «Čtyřicet let Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941—1945»

Jubilejní medaile «Třicet let Sovětské armády a námořnictva»

Jubilejní medaile «Čtyřicet let Ozbrojených sil SSSR»

Jubilejní medaile «Padesát let Ozbrojených sil SSSR»

Jubilejní medaile «Šedesát let Ozbrojených sil SSSR»

a další medaile

Seznam sestřelů:

na I-153

22.06.1941 1 Me 109 Brest

23.06.1941 1 Ju 88 Pinsk

28.07.1941 1 Me 109 Jedrovo

31.07.1941 1 Hs 126 Bologoje

na Jak-1

05.11.1941 1/3 Hs 126 jezero Poleckoje

14.11.1941 1 Me 109 jezero Trostjanskoje

14.11.1941 1/6 "Me 115" jezero Trostjanskoje

16.11.1941 1 Me 110 Podolino

28.11.1941 1 He 111 Dmitorv

30.11.1941 1/2 Ju 88 Lobňa

04.12.1941 1/3 Me 110 jezero Trostjanskoje

18.12.1941 1/3 He 111 Pavlovskaja Sloboda

14.03.1943 1/2 Ju 88 Krušinniki

[1] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.

[2] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.

[3] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4

[4] Repka, Ondrej: Prvé stíhacie eso Vežkej vlasteneckej vojny (Ivan Nikolajevič Kalabuškin), in Historie a plastikové modelářství, No. 08, 1996.

[5] https://ru.wikipedia.org/wiki/Калабушкин,_Иван_Николаевич

[6] http://soviet-aces-1936-53.ru/

[7] http://airaces.narod.ru/

Ivan Nikolajevič Kalabuškin

Иван Николаевич Калабушкин

Jakovlev Jak-1 ze sestavy 562. IAP, na kterém během léta 1942 bojově létal I. N. Kalabuškin.

Hrdina Sovětského svazu I. N. Kalabuškin z 562. IAP na křídle svého letounu Jaku.

Kalendárium, 23. leden 1862

Ve čtvrtek 23. ledna 1862 se narodil David Hilbert, jeden z největších matematiků 20. století.

David Hilbert se narodil v rodině soudce v Königsbergu na břehu Baltického moře, tehdy německém městě, nyní ruském Kaliningradu. Zájem o matematiku u něj probudila jeho matka, která se sama živě zajímala o ﬁlozoﬁi, astronomii a matematiku. Již od gymnaziálních let byl blízkým přítelem Hermanna Minkowského, s nímž také na univerzitě studoval. Mezi jeho učitele patřili Ferdinand Lindemann a Adolf Hurwitz, kteří ho uvedli do teorie invariantů, teorie čísel a teorie funkcí. Promoval v roce 1885. Po obhájení doktorské disertace odjel na studijní pobyt do Lipska k Felixi Kleinovi a pak ještě do Paříže k Charlesi Hermiteovi. V červnu roku 1886 se stal soukromým docentem v Königsbergu, v roce 1892 mimořádným profesorem, když nahradil Adolfa Hurwitze, v roce 1893 pak řádným profesorem po Ferdinandu Lindemanovi. V roce 1895 odešel jako vedoucí katedry do Göttingenu, kde aktivně působil až do roku 1934. V Göttingen bylo nepřípustné, aby se profesor přátelil s mladšími kolegy na nižších místech. Hilbert však zcela zlomil tuto tradici a to podpořilo rozvoj vědeckého života. Mladí studenti k němu přicházeli na čaj nebo na večeři. Paní Hilbertová pro ně a pro asistenty pořádala bohaté dinner–party. Se svými studenty a s každým, kdo se chtěl přidat, chodíval na dlouhé procházky v lesích, během nichž se diskutovalo o matematice, politice a ekonomii. Hilberta mohli jeho studenti navštěvovat i v jeho zahradě, kde trávil většinu svého času. Zahradničil a občas odcházel k velké tabuli, asi 6 metrů dlouhé a kryté stříškou, aby ji mohl používat i za deště, a přemýšlel o matematice. Hilbertovy přednášky nebyly po formální stránce často perfektní. Stávalo se, že si nepřipravil dost materiálu, na konci hodiny mu došla látka a on musel improvizovat. Po nástupu fašismu odešel do ústraní.

V roce 1899 v díle Grundlagen der Geometrie (Základy geometrie) zobecnil a dále rozpracoval neeuklidovskou geometrii vícerozměrných zakřivených prostorů, vybudoval úplný systém axiómů pro geometrii, kterou vytvořil o padesát let dříve Bernhard Riemann. Na přelomu století byla Riemannova geometrie pouhou matematickou abstrakcí bez praktického využití. Ale to se mělo už brzy změnit. Albert Einstein se po vytvoření speciální teorie relativity pustil do ještě mnohem tvrdšího oříšku – do teorie gravitace. Po několika letech práce dospěl k závěru, že gravitaci je možné popsat jako důsledek zakřivení časoprostoru. To byl klíčový objev, jenže Einsteinovi chyběl potřebný matematický aparát. Nebyl totiž zrovna nejlepší matematik a neměl ani tušení o existenci Riemannovy geometrie. Musel tedy požádat o pomoc matematiky. Když se o jeho pokusech dověděl Hilbert v Göttingenu, pustil se sám do tohoto problému. Svého přítele Arnolda Sommerfelda požádal o asistenta, který by ho zasvětil do fyziky. Nejlepším z nich byl Otto Stern. Hilbert pak odvodil potřebné rovnice nezávisle na Einsteinovi. Dokonce ho o několik týdnů předběhl, a tak se matematický aparát obecné teorie relativity nazývá Hilbertovy–Einsteinovy rovnice. "Každý kluk na ulici Göttingenu ví o čtyřrozměrné geometrii víc než Einstein" prohlásil trochu posměšně Hilbert. Spravedlivě však dodal, že bez výchozí myšlenky o spojení gravitace s křivostí časoprostoru by obecná teorie relativity nikdy nevznikla. V té době už současníci nazývali Hilberta "králem matematiků", což byl titul, který si naposled vysloužil Karl Gauss. Do fyziky zasáhl ještě jednou, a to vytvořením tzv. Hilbertových prostorů. Jedná se o abstraktní prostory s nekonečným počtem rozměrů, které slouží ke zobrazení různých souborů (množin) matematických operací. Tyto prostory později využili fyzikové pro popis kvantové mechaniky a teorie fyzikálních sil.

Hlavní cíl, který si Hilbert kladl, bylo vytvoření pevných základů matematiky. V 19. století vzniklo množství nových matematických teorií a odvětví a tento živelný, neuspořádaný vývoj vyvolal pochybnosti o základech a metodách matematiky. Objevily se vnitřní rozpory a jistota matematiky byla otřesena. Na přelomu století vznikla proto celá nová disciplina, tzv. matematická logika, která se snažila sjednotit a upevnit základy matematiky. Vyvrcholením této snahy byla Hilbertova metamatematika. Jeho cílem bylo přezkoumat celou matematiku a v podstatě ji znovu systematicky vybudovat od základů. Tyto základy měly být tvořeny souborem nejjednodušších axiomů a vyvozovacích pravidel. Hilbert věřil, že při důsledném dodržení těchto východisek bude možné odvodit každé matematické tvrzení tak, že bude zcela nepochybné a jeho pravdivost bude zaručena. Ale ještě za svého života byl Hilbert svědkem naprostého zpochybnění svých snah. V roce 1931 Kurt Gödel ukázal, že zaručit absolutní jistotu v matematice je ve skutečnosti principiálně nemožné. Existence rozporů a nejistoty je neodstranitelnou součástí všech složitých axiomatických systémů. Přesto Hilbert až do smrti zůstal přesvědčen, že v matematice neexistují věci nepoznatelné. Na svůj náhrobní kámen si nechal vytesat krátkou větu:

"Musíme vědět, budeme vědět!"

Hilbertova osobnost vyzařovala energii a nadšení. Fascinoval a inspiroval. Nestyděl se jako vysokoškolský profesor hrát se svými mladšími kolegy kulečník. Vždy byl přístupný, ochotný vyslyšet odlišné názory i kritiku. Každý s ním mohl hovořit jako rovný s rovným a zastávat vlastní názory. Zajímal se o ﬁlozoﬁi, o historii, prostě o všechno. Vždy byl ochoten uznat, že existují oblasti, jejichž hranice dosud nepřekročil, a stále se je snažil poznat.

Použité zdroje

[1] COURANT, R. Vzpomínky na Hilberta a Göttingen. Pokroky matematiky fyziky & astronomie, roč. 28/1983, č. 2, s. 61–70. CS–ISSN 0032–2423.

[2] JEDINÁK, D. David Hilbert – šíritel´ matematického nadšenia. Matematika a fyzika ve škole, květen 1990, roč. 20, č. 9, s. 585–588.

[3] Encyklopedická edice, listy, matematici. ISBN 80–860–44–05–X.

Autor textu:

Mgr. Magda Králová

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1184/hilbert