sobota 30. března 2019

Kalendárium, 30. březen 1944


Československá stopa v historii Bulharského letectva...

   30. března 1944 podniklo americké letectvo masový bombardovací nálet v několika vlnách na bulharské hlavní město Sofii a okolí. Proti čtvrté vlně bombardérů se zcela nečekaně staví čtveřice Avií Av-135 z letecké školy v Dolne Mitropoliji, řízená tamními instruktory. V Aviích seděli tito piloti - kpt. Krasťo Atanasov, velitel stíhací školy, jeho dvojka Fw. Jordan Ferdinandov, ppor. Petar Manolev a jeho číslo Fw. Nedjo Kolev.

   Plk. let. v.v. Krasťo Atanasov velitel hlídky, vzpomíná: „30. března 1944 jsme vzlétli ve skupině čtyř Avií B-135 z letiště Dolna Mitropolija. Rozhodl jsem se sám (bez povelu z velitelství VNVV), protože jsme slyšeli z radiostanic, jak naši přátelé ze tří letek, vyzbrojených Bf 109 a D.520 vedli těžký boj s početní převahou nepřítele. Chtěl jsem jim pomoci co nejvíc, protože mezi nimi byli i moji bývalí žáci. 
   Setkali jsme se s americkými bombardéry ze čtvrté vlny, které mířily na Sofii ze severozápadu, když letěly nad městy Vraca a Ferdinand a směřovaly nad Staru Planinu [pohoří, které dělí Bulharsko na jižní a severní část]. Viděli i jsme ještě stíhačky od orljaků 2/6 a 3/6, jak po tvrdých bojích nad hlavním městem přistávají, aby doplnily palivo a munici na letištích Vraždebna a Božuriště. Takže v tomto okamžiku překvapení jsme byli na nebi nad Sofií jen my čtyři proti nějakým 60 až 70 nepřátelským bombardérům. Něco jsme museli podniknout, a proto jsem dal rozkaz k útoku. Někdo se může zeptat, kde jsme nabrali odvahu napadnout s našimi kulomety malé ráže desítky dobře vyzbrojených Liberátorů. Odpověd je prostá - pod námi hořela Sofie. Také mne dodalo odvahy, že tato skupina bombardérů neměla žádný stíhací doprovod. 
   Několikrát jsme zaútočili, ale neúspěšně. Jen nad městem Radomir, na bývalých hranicích s Jugoslávií, Američané potom, co odhodili pumy, spěchali na své základny na jihu a rozvolnili své těsné formace. Přilepili jsme se na jeden bombardér, který se opozdil. Soustředil jsem palbu na jeden jeho motor a zřejmě jsem jej zasáhl, protože začal hořet. Mému číslu, Jordanu Ferdinandovovi, se podařilo zapálit vedlejší motor. Nad horami stroj začal ztrácet výšku.
   Naše radost byla veliká - povedlo se, sestřelili jsme Liberátora! O jednoho protivníka méně! S posledními kapkami paliva jsme přistáli na Božurišti a ohlásili událost.“

   Další účastník tohoto boje, plk. let. v.v. Jordan Ferdinandov, vzpomíná: „Letěli jsme k Sofii a již z dálky jsme viděli kouř nad městem. Zatáčeli jsme, rozhlíželi jsme se, ale protože jsme žádná nepřátelská letadla neviděli,  vraceli jsme se k našemu letišti. Poblíž Vracy jsme přímo před sebou spatřili obrovskou skupinu Liberátorů. Naštěstí neměli stíhací doprovod. Signalizoval jsem veliteli. Rozkaz byl napadnout letadlo, které se opozdilo za formací. Nechtěl jsem se k rozkazu vyjadřovat, ale měl jsem své pochyby kvůli rozdílu ve výzbroji ve srovnání s bombardérem. Několikrát jsme na osamělé letadlo zaútočili a brzo se nám podařilo zapálit oba motory na pravém křídle. Letadlo začalo zatáčet doprava, ztrácelo výšku a vyskákalo z něj pět členů posádky, jimž se otevřely padáky. Nedlouho po tom letoun spadl na zem v oblasti Trunu a Brezniku.
   Později byl kpt. Atanasov za svůj rozkaz kritizován, ale rovněž pochválen za bojový úspěch. Když jsme se vrátili na Dolnu Mitropoliji, mezi instruktory se o tomto bojovém letu rozhořela vzrušená diskuse. Když velitelství VNVV požádalo o jména dotčených čtyr pilotů Atanasov, který očekával nějaké tresty za nepovolený bojový let, nás zavolal a řekl: ,Co s tím bojovým letem uděláme?' Pamatuji si jak Petar Manolev řekl, že jsme připraveni se podělit o zodpovědnost s Atanasovem, protože jsme právě předvedli pilotním žákům, jak zahájit boj a jak z něho vítězně vyjít (...)“.

   Takto je aspoň souboj popsán v publikaci Bílý, Miroslav - Bernád, Dénes - Kučera. Pavel: Avia B-35 B-135, MBI, Praha 2003. 

   Nicméně oficiální bulharské prameny uvádějí, že přemožiteli amerického bombardéru byla dvojice Kapitan Krastio Atanasov a Podporuchyk Dimitar Sotirov. V popisu souboje se uvádí „Napadli jeden čtyřmotorový bombardér ve formaci bombardérů - začal kouřit a opustil formaci.“ Za tento zásah byl oběma pilotům započítán jeden bod (Toto byl typický bulharský systém, podobný systému používanému rumunským letectvem od roku 1944. Tri body byly za každý ověřený sestřel čtyřmotorového letadla, dva body za každý ověřený sestřel dvoumotorového letadla a jeden bod za ověřený sestřel jednomotoráku. Za každý letoun poškozený v boji mohly být podle stejného klíče udělovány dva, jeden a žádný bod, v závislosti na ohlášené míře poškození protivníkova stroje.).

   Protože se americký bombardér údajně zřítil na území Jugoslávie, kde operovali Titovi komunističtí partyzáni, nemohlo být nalezeno přesné místo dopadu. Proto byl tento sestřel automaticky zařazen do „pravděpodobných“.

   Američané v tomto náletu postrádali celkem čtyři čtyřmotorové bombardéry (1 B-24 a 3 B-17). Je dost možné, že obětí střelby Av-135 se stal letoun B-17F-105-BO 42-30465 s posádkou Bill Miller, Kennedy, Moy, Zentz, Dean, Raszka, Vargas, Blazek, Gooch, Masterson (všichni POW).





Kapitán Krastyo Atanasov v kokpitu Avia Av-135 „bílá 3“na základně Dolna Mitrovica, 1944.

Avia B.135.105 (Av.135.105), v. č. 7044, Fw. Jordan Ferdinandov.

čtvrtek 28. března 2019

Kalendárium, 28. březen 1940


Ve čtvrtek 28. března 1940 poprvé vzlétl letoun И-301, předchůdce legendární stíhačky LaGG-3 (Lavočkin-Gorbunov-Gudkov / Лавочкин-Горбунов-Гудков ЛаГГ-3). Letoun byl vyvinut z předsériového stroje LaGG-1 a stal se jedním z nejpoužívanějších letounů na počátku Velké vlastenecké války.
Přesto, že stroj měl poměrně dobré parametry, byl obratný, odolný, měl na sovětské poměry slušný dolet i výzbroj, nebyl mezi piloty příliš oblíbený.Popularita strojů mezi letci byla natolik nízká, že zkratku LaGG začali vykládat jako: „lakirovannyj garantirovannyj grob“ (lakovaná zaručená rakev). Jeho nedostatky vedly k vývoji typu Lavočkin La-5, avšak už bez účasti konstruktérů Gudkova a Gorbunova.
Prvního známého sestřelu ve 2. světové válce dosáhla stíhačka 13. července 1941, kdy eskadra letounů LaGG-3 z 24. stíhacího leteckého pluku (vedoucí staršij lejtěnant A. B. Bondarenko) ve vzdušném boji v oblasti Dorogobuž sestřelila německý bombardovací letoun Dornier Do 17.

Nejúspěšnější letecká esa na letounech LaGG-3:
Babajlov, Pavel Konstantinovič / Бабайлов Павел Константинович 30 [24+6]
Kulagin, Andrej Michajlovič / Кулагин Андрей Михайлович 28 [24+4]
Istraškin, Vladimír Ivanovič / Истрашкин Владимир Иванович 16 [13+3]
Lukin, Afanasij Petrovič / Лукин Афанасий Петрович 15 [13+2]
Onopčenko, Nikolaj Markovič / Онопченко Николай Маркович 14 [14+0]

Babajlov, Pavel Konstantinovič / Бабайлов Павел Константинович

Kulagin, Andrej Michajlovič / Кулагин Андрей Михайлович

Istraškin, Vladimír Ivanovič / Истрашкин Владимир Иванович

Lukin, Afanasij Petrovič / Лукин Афанасий Петрович

Onopčenko, Nikolaj Markovič / Онопченко Николай Маркович


LaGG-3 ze sestavy 9. IAP VVS ČF, na kterém během jara a léta 1944 létal kapitán Jurij Pavlovič Šitov.


 LaGG-3 náležející 178. IAP (6. IAK, Moskevský front PVO), na kterém létal kapitán Gerasim Afanasjevič Grigorjev, říjen 1942.


LaGG-3 náležející 178. IAP (6. IAK, Moskevský front PVO), na kterém létal kapitán Gerasim Afanasjevič Grigorjev, leden 1943.


LaGG-3 ze sestavy 3. GIAP VVS KBF, na kterém létal st. lt. Tichon Sviridovič Žučkov, zima 1942 - 1943.


LaGG-3 ze sestavy 3. GIAP VVS KBF, na kterém létal st. lt. Igor Aleksandrovič Kaberov, zima 1942 - 1943.


LaGG-3 náležející 790. IAP, na kterém létal st. lt. Sergej Jevgeněvič Besedin na jaře 1943 v době bojů na Severo-Kavkazském frontě.


LaGG-3 náležející 609. IAP, na kterém létal major Leonid Akimovič Galčenko, letiště Afrikanda, konec roku 1942.

LaGG-3 ze sestavy 3. GIAP VVS KBF, na kterém létal kapitán Georgij Dmitrijevič Kostylev, 1943.

LaGG-3 ze sestavy 9. IAP VVS ČF.


LaGG-3 ze sestavy 3. GIAP VVS KBF.


LaGG-3 náležející 14. IAP, podzim 1941.


LaGG-3 náležející 11. GIAP, zima 1942 - 1943.

LaGG-3 náležející 609. IAP, na kterém létal kapitán Viktor Petrovič Mironov v létě 1942 v době bojů na Karelském frontě.

Prameny:

[1] Mellinger, George: LaGG & Lavochkin Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 56, Osprey Publishing, November 21 2003.
[2] Абрамов, Александр: Советские асы 1936 - 1953, http://soviet-aces-1936-53.ru/.
[3] Lavočkin LaGG-3, WikipediE, Otevřená encyklopedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Lavočkin_LaGG-3.
[4] ЛаГГ-3, Википедия — свободная энциклопедия, https://ru.wikipedia.org/wiki/ЛаГГ-3


středa 27. března 2019

Kalendárium, 27. březen 1920


V sobotu 27. března 1920 se ve stodole v Tarves v Aberdeenshire na severovýchodě Skotska narodil Wallace McIntosh, který se v době 2. světové války stal nejúspěšnějším palubním střelcem britského královského letectva s osmi jistými sestřely, dvěma pravděpodobnými a jeden letoun poškodil.

Měl pohnuté dětství, jeho rodiče nebyli sezdaní a dítě dali na vychování k prarodičům. I když se rodiče později vzali, malého Wallaca nadále vychovávali prarodiče. Své sourozence poznal až v dospělosti. V roce 1939 se pokusil o vstup do Královského letectva, ale byl odmítnut pro nedostatečné vzdělání. Až na přímluvu reverenda Fyfa Scotta bylo jeho žádosti vyhověno a byl přijat jako jako pozemní personál. V RAF vystudoval večerní školu a v březnu 1943 absolvoval střelecký výcvik. Nastoupil k 207. bombardovací peruti vyzbrojené letouny Avro Lancaster, která sídlila na letecké základně RAF Langar nedaleko Nottinghamu. Tato jednotka měla pověst nešťastné jednotky a během války utrpěla čtvrté největší ztráty v rámci celého Bomber Command. Absolvovala 4563 misí při kterých přišla o 148 letounů, dalších 27 ztratila při nehodách. O život přišlo 955 příslušníků perutě. Wallace McIntosh se této děsivé statistice vymykal. Od února do července 1943 absolvoval celkem 33 náletů jako horní střelec, většinou v posádce F/O Freda Richardsona a dosáhl při nich jeden jistý sestřel Bf 109, další Messerschmitt poškodil a jeden Junkers Ju 88 mu uznali jako pravděpodobně sestřelený (některé prameny uvádějí, že získal dva pravděpodobné sestřely). dne 15. října 1943 byl vyznamenán Distinguished Flying Medal. Po absolvování tůry se stal střeleckým instruktorem. Dne 5. června byl povýšen do hodnosti Pilot Officer a 5. prosince 1943 obdržel hodnost Flying Officer. V únoru 1944 se vrátil k 207. bombardovací peruti, která v té době sídlila na základně RAF Spilsby v Lincolnshire a absolvoval s ní druhou operační tůru, tentokrát na pozici zadního střelce. Krom jednoho letu z 22 náletu létal v posádce velitele perutě Wing Commandera (W/Cdr) Johna Greya. Při čtyřech bojových letech skóroval a připsal si dalších sedm sestřelů, většinu z nich získal ve spoluúčasti s horním střelcem Kanaďanem Larrym Sutherlandem.
Během náletu na Mailly-le-Camp v Champagne ve středu 3. května 1944 si připsal sestřel jednoho Messerschmittu Bf 110. Asi nejúspěšnějším se pro něj stal dne 7. června nálet 112 Lancasteru jako podpora vylodění v Normandii na koncentraci německých tanků v lesích nedaleko Cerisy-la-Forêt mezi Bayeux a St Lô. Společně s P/O Larry Sutherlandem se jim podařilo během letu k cíli sestřelit dva letouny Junkers Ju 88 a během cesty zpět pak nad Beachy Head sestřelili jeden Messerschmitt Me 210. Oba střelci za tento úspěch obdrželi Distinguished Flying Cross. McIntosh obdržel děkovný telegram od samotného Air Chief Marshala Sira Arthura Harrise. 

V citaci k udělení DFC se uvádí:
Flying Officer Wallace MCINTOSH, D.F.M. (149980), R.A.F.V.R., 207 Sqn.
Pilot Officer Clarence Bentley SUTHERLAND (Can/J.86114), R.C.A.F., 207 Sqn.
   One night in June, 1944, these officers were rear and mid-upper gunners respectively of an aircraft detailed to attack Cerisy. Just after crossing the enemy coast Flying Officer Mclntosh sighted a Junkers 88 coming in to attack. He promptly warned his pilot who took the necessary combat manoeuvre. Both gunners then opened fire hitting the enemy aircraft with well placed bursts, causing it to spin towards the ground with both its engines on fire. Almost immediately another Junkers 88 was sighted. As the enemy aircraft came into close range, Flying Officer Mclntosh and his co-gunner met the attacker with devastating bursts of fire which caused it to explode in the air. Half an hour later these gunners engaged yet a third enemy aircraft. Following their accurately placed bursts of fire the enemy fighter fell away and was seen to catch fire before it hit the sea. Flying Officer Mclntosh and Pilot Officer Sutherland defended their aircraft with great skill and resolution and undoubtedly played a large part in its safe return. Their achievement was worthy of high praise.

Další sestře si dvojice McIntosh - Sutherland připsala během náletu 13. července 1944, když se jim podařilo sestřelit jeden Messerschmitt Bf 109. Během takřka osmihodinového náletu na Stuttgart v pátek 28. července 1944 musela Grayova posádka odrazit pět útoků, přičemž si Wallace McIntosh připsal další dva jisté sestřely, za což získal druhé vyznamenání DFC.
McIntosh celou událost pospal takto: „ Jako první si nás našel Fw 190. nalétl na nás přímo ze zadu. Když se poroučel v plamenech k zemi a my jsme vyrovnali mašinu, Grey se nervózně zeptal: Je všechno okay? Nikomu se nic nestalo, ale ztratili jsme 4 000 stop při únikových manévrech a tak jsme pomalu stoupali na 20 000. Nikdy se nestoupalo prudce, neboť to spotřebovalo hodně paliva. když jste dali motorům vysoké otáčky, tak to také rozpálilo výfuky a prozradilo to vaší polohu. 
Další Fw 190 se přihnal jako expres, mihnul se okolo nás  a zmizel. Většina z nich se ztratila, pokud si mysleli, že jste je zpozorovali. Okolo bylo totiž hodně bombardérů a nemělo smysl zaplést se s někým, kdo vás mohl mít v zaměřovači. Stačila jim sekunda-dvě, aby věděli, zda je vidíme. Varovalo je to, pokud jsme přestali letět rovně. Věděli, kdy riskují, že budou zasaženi a nebyli žádní blázni. Němci také věděli, že některé posádky bombardérů jsou méně ostražité, stejně tak jako my sjme věděli, že někteří jejich stíhači jsou méně odvážní a neútočí za každou cenu. 
Ju 88 se na nás vrhnul  zezadu zdola. Radio-operátor si ho všimnul, jak se po prvém útoku otáčí znova dozadi. Přešel na druhý útok. Larry (horní střelec) a jsme ho viděli asi na 800 metrů. Spustili jsme na něj a dostali jsme ho přesně u naší zádě. Vyrazil z něho dým a plameny a poroučel se rovnou k zemi. Další Ju 88 se zjevil, hned jak jsme vyrovnali letoun po předcházejícím souboji. Přiblížil se na 700 metrů rovnou zezadu. Jen se na nás mrknul a poté se střemhlav spustil pryč. Věděl. že ho vidíme. Myslím, že spolupracoval s tím Junkersem, kterého jsme právě sestřelili. Mnoho z nich létalo v párech. Jeden se držel bokem a blikal světlama, aby odlákal pozornost posádek bombardérů. Byli to mazaní sráči, kteří zkoušeli všechny možné triky.  
Bombometčík John Cook měl zřítkavou možnost vystřelit si z dvojice předních kulometů. Další stíhač se totiž pokusil o čelní útok. Jedna prudká dávka stačila na to, aby si to rozmyslel.“  

Celkově během války absolvoval a přežil 55 bojových misí, což je víc jak dvojnásobek průměrné „životnosti“ bombardérů Lancaster    
Zemřel 4. června 2007 v Aberdeenu ve věku 87 let.

5. srpen 1944 - posádka Avro Lancasteru "M for Mother", sleva doprava stojí P/O Bob Cook DFC, P/O Bob Jack (Bomb Aimer), P/O Alfred "Happy" Hall (Navigator), W/C John F. Grey DSO, DFC (Pilot), Larry Sutherland DFC & Bar (Mid Upper Gunner) & Wallace McIntosh DFC, DFM (Rear Gunner). Chybí Tommy Young (Flight Engineer) který pořídil toto foto.

P/O Clarence Bentley "Larry" Sutherland

Logbook Clarence Bentley "Larry" Sutherlanda se záznamy sestřelů 7. června 1944.

Logbook Clarence Bentley "Larry" Sutherlanda se záznamy sestřelů 13 a 28. července 1944.

Tři letouny Avro Lancaster, 'EM○F', 'EM○A' a 'EM○C', z  207. bombardovací perutě, letící ve V-formaci. 

Letoun Avro Lancaster náležející 207. bombardovací peruti RAF.

Letoun Avro Lancaster s posádkou na dráze letecké základny Bottesford. 

Avro Lancaster B.I, R5570, EM○F, 207. bombardovací peruť, Bottesford, květen 1942.


Seznam známých sestřelů Wallace McIntoshe:
2. - 7. 1943 1x Bf 109
2. - 7. 1943 1x Bf 109 poškozený
2. - 7. 1943 1x Ju 88 pravděpodobně
2. - 7. 1943 1x e/a pravděpodobně
3. 5. 1944 1x Bf 110
7. 6. 1944 1x Ju 88 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)
7. 6. 1944 1x Ju 88 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)
7. 6. 1944 1x Me 210 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)
13. 7. 1944 1x Bf 109 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)
28. 7. 1944 1x Fw 190 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)
28. 7. 1944 1x Ju 88 (ve spoluúčasti s P/O Larry Sutherlandem)

Prameny:
[1] Rolfe, M.: Gunning for the Enemy, London 2003.
[2] The London Gazette
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Wallace_McIntosh
[4] https://historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/najlepsi-strelec-z-nocneho-bombardera
[5] http://www.207squadron.rafinfo.org.uk/wmc/
[6] https://www.scotclans.com/flight-lieutenant-wallace-mcintosh-raf-207th-lancaster-bombers/
[7] https://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/1553994/Flight-Lieutenant-Wallace-McIntosh.html
[8] https://www.scotsman.com/news/obituaries/wallace-mcintosh-1-750475
[9] http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/north_east/6726347.stm
[10] http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/north_east/6735225.stm
[11] http://flyingforyourlife.com/gunners/ww2/st/sutherland/

úterý 26. března 2019

Kalendárium, 26. březen 1940


Novozélandský pilot 73. squadrony RAF, Flying Officer James Edgar „Cobber“ Kain, dosáhl v úterý 26. března 1940 dvou potvrzených sestřelů Messerschmittů Bf 109, čímž završil pět vzdušných vítězství — obecně přijímané kritérium stíhacího esa. Stal se prvním britským stíhačem za druhé světové války, který této mety dosáhl. Vítězství si připsal v souboji v oblasti Saarlauternu s Messerschmitty Bf 109E od III./Jagdgeschwader 53 „Pik As“, když pilotoval  svůj Hurricane Mk.I "Paddy III", L1766. 

Malý Edgar James poprvé spatřil světlo světa 27. června 1918 v Hastingsu na Novém Zélandu. V listopadu 1936 proto odcestoval do Londýna, kde byl pod číslem 39534 přijat do řad RAF. Po absolvování základního pilotního výcviku u No. 5 Flying Training School v Sealandu bylo rozhodnuto, že se stane stíhačem. Stíhací výcvik začal v lednu 1937, zalétal si mimo jiné na Hawkerových dvouplošnících Hart a Fury, a po jeho skončení v listopadu 1937 se hlásil u své první, a jak budoucnost ukáže, také poslední jednotky, u 73. perutě RAF.
1. září 1939, kdy německá vojska vpadla do Polska. Po krátkém váhání vláda Velké Británie dostála svých spojeneckých závazků a 3. září v 11.00 vyhlásila válku Německu; Francouzi se přidali téhož dne odpoledne.
Devátého září se 73. stíhací peruť, vedená S/Ldr B. W. Knoxem, přesunula ze své stálé základny Digby do Francie na letiště Le Havre - Octeville. Zde se, společně s 1., 85. a 87. perutí, stala součástí 60. (stíhacího) křídla, kterému velel W/Cdr J. A. Boret MC, DFC. Hlavním úkolem křídla byla ochrana vyloďujících se příslušníků British Expeditionary Force ve francouzských přístavech.
***
Osmého listopadu v 9.45 vzlétl společně s P/O D. F. "Dickie" Martinem, P/O Wrightem a Sgt. Humphrisem proti dalšímu průzkumníku, který neopatrně přeletěl nad jejich letištěm. Martin měl ale během stoupání poruchu na dýchači a omdlel, když se následně probral, zjistil, že mu dochází palivo a rozhodl se přistát na nejbližším letišti. To však bohužel, a na druhou stranu i bohudík, bylo v neutrálním Lucembursku, kde byl pilot internován (v prosinci však utekl zpět do Francie). Také Wright s Humphrisem stíhaní nedokončili a své stroje zničili. První měl nehodu a druhý byl zasažen francouzskou protiletadlovou palbou, nikdo naštěstí nebyl zraněn.
Kain tak pokračoval v pronásledování sám, nepřítele dostihl a kolem 10.15 na něj zaútočil. Dostal se do výhodné střelecké pozice a ze vzdálenosti 400-200 yardů vypálil tři dávky, které však způsobily jen lehké poškození. Během čtvrtého útoku proto Edgar do nepřítele vystřílel všechnu zbylou munici, což způsobilo, že si to nepřátelský letoun namířil v prudkém střemhlavém letu k zemi. Vetřelec, Dornier Do 17 P (W. Nr. 4062) od 1.(F)/123 se zřítil na hlavní ulici města Lubey severozápadně od Met. Celá osádka ve složení Oblt. Hans Kutter, Obfw. G. Stühler a Ogefr. H. Schneidmüller přišla o život.
Druhé vítězství získal mladý Novozélanďan 23. listopadu. Ten den se nad Francií pohybovalo velké množství průzkumných letounů Luftwaffe, což stíhačům RAF přineslo zatím nejúspěšnější den války. Připsali si celkem osm letounů sestřelených a jeden poškozený. Kain přispěl dalším Dornierem Do 17 P. Letoun od jednotky 3.(F)/122 měl za úkol provést průzkum okolí Remeše, ovšem cestou k cíli neopatrně přeletěl nad letištěm Rouvres a to se mu stalo osudným. Okamžitě za ním totiž vzlétl pohotovost držící Kain. Asi po 45minutové honičce ho Novozélanďan dostihl a v 10.15 jižně od Sedanu sestřelil. Dornier nouzově přistál u La Besace, kde byla celá zraněná osádka ve složení Obfw. B. Schlapp, Uffz. H-H. Gründling a Uffz. A. Molek zajata. Ještě před tím se jim však podařilo vrak Dornieru zapálit.
Třetího vzdušného vítězství dosáhl Kain v sobotu 2. března 1940. 
Trojice Hurricanů 73. perutě měla za úkol doprovodit francouzský Potez 63 při jeho průzkumné letu. V průběhu doprovodu se nic zvláštního nestalo, během návratu do Rouvres však trio narazilo na skupinku Heinkelů He 111. Tyto lákavé cíle si piloti nechtěli nechat uniknout a pustili se za nimi. Během pronásledování se však Hurricany rozdělily. Toho využily zatím nikým nezpozorované doprovodné stodevítky, které se na ně kolem poledne vyřítily jako blesky z čistého nebe. Útočníci opět pocházeli od III./JG 53, opět je vedl Werner Mölders a následnou melu britští stíhači opět prohráli.
Utkání však nezačalo špatně. Edgar se dostal do týla jednomu Messesrschmittu a ohlásil jeho pád v plamenech. V tu chvíli se však za jeho Huricanem L1808 objevil jiný, pilotovaný samotným Möldersem. Ten se také nemýlil a mladý Novozélanďan musel nouzově posadit svůj prostřílený a kouřící letoun nedaleko Met. Podobně se vedlo i Sgt. D. A. Sewellovi, který se utkal s pěticí německých stíhaček. Byl také zasažen a svůj letoun L1958 posadil u Brulange. Jeho přemožitelem se stal Uffz. Hermann Neuhoff ze 7. Staffel, zatímco nárok Oblt. Wolf-Dietricha Wilckeho nebyl uznán, ačkoliv i Hurricane P/O Wrighta musel po poruše motoru nouzově přistát.
Velkým dnem byl pro Kaina 26. březen 1940. Tehdy se stal prvním stíhacím esem RAF 2. světové války. Ve 13.40 odlepil kola svého Hurricanu L1766 od vzletové dráhy letiště Rouvres a společně s P/O J. G. Perrym a Sgt. T. B. G. Pynem se vydal na hlídku k francouzsko-německé hranici. A protože byl mladým a agresivním pilotem, porušil rozkaz nepřekračovat hranici a vydal se na návštěvu do Německa. Kolem čtvrt na tři spatřil nad Saarlauternem devět stodevítek, jak jinak než z III./JG 53. Navedl svá čísla do vhodné pozice k útoku a bitva mohla začít.
Vybral si jednu z německých stíhaček a z 250 yardů na ni vystřelil ze svých osmi browningů. Messerschmitt začal kouřit a hořící se zřítil k zemi. Podobný úspěch zaznamenal i Perry, zatímco Pynovi přiznali pravděpodobné vítězství. V tu chvíli se ale proti Hurricanům obrátili zbylí němečtí stíhači a Britové prožili horké chvíle. Perry s Pynem totiž vypotřebovali všechnu munici a byli tak úplně bezbranní. Kain se tak sám pustil do čtyř stodevítek a se zbytkem střeliva se mu podařilo jednu zapálit. Pak se ale jeho letoun stal cílem palby další, kterou ne a ne setřást. Její palba mu nejprve odstřelila překryt kabiny a nakonec začal jeho Hurricane hořet. Mladému stíhači nezbylo nic jiného, než hledat spásu pod vrchlíkem svého padáku. Měl ale velké štěstí, protože dopadl u francouzské vesnice Ritzing, jen necelý kilometr od německých hranic. Za pár hodin ho, lehce raněného na noze a ruce, přivezl na letiště francouzský štábní vůz a ačkoliv vznesl nárok na jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel, byly mu potvrzeny oba dva.
Pro úplnost jen dodejme, že přemožitelem novopečeného esa se pravděpodobně stal Fw. Arthur Weigelt od 7./JG 53, jehož jednotka měla jen jeden poškozený Messerschmitt.
***
Dne 7. června 1940 ve čtvrt na dvanáct "Cobber" nasedl do kabiny Hurricanu L1826/TP-B, posledního stroje u jednotky s nestavitelnou, dvoulistou vrtulí a vzlétl k Le Mans, kde měl přistát před další cestou do Británie. Krátce po startu však přišlo osudové rozhodnutí. Edgar se totiž rozhodl s přihlížejícím na zemi rozloučit akrobatickou exhibici, při návštěvě francouzské GC II/5 viděl jednoho z českých letců předvádět pomalý výkrut a rozhodl se ho zařadit do svého neoficiálního vystoupení. Diváci na zemi pozorovali perfektní akrobatickou ukázku, když se náhle všem zatajil dech. Během jednoho výkrutu totiž Hurricane ztratil rychlost, přešel do pravotočivé vývrtky a zachytil křídlem o zem, na kterou se s velkým rámusem zřítil. Vše bylo ihned v plamenech, pilotovi nemohl nikdo pomoct. Byla to zbytečná smrt, protože podobné "vylomeniny" byly přísně zakázány. A všichni teď viděli proč…
***
Během své bojové kariéry získal celkem 16+1 jistych sestřelů, 3 pravděpodobné sestřely a jeden letoun poškodil (Shores uvádí 16/17 - 3 - 1/2).

Tabulka vítězství E. J. Kaina, DFC (RAF No.39534)
Datum Čas Typ Protivník Místo
8.11.1939 10:15 Hurricane Mk.I Do 17 P Lubey, SZ od Met
23.11.1939 10:15 Hurricane Mk.I TP-Z Do 17 P J od Sedanu
2.3.1940 12:15 Hurricane Mk.I L1808 Bf 109 E okolí Saarbrückenu
26.3.1940 14:15 Hurricane Mk.I L1766 2x Bf 109 E Saarlautern
23.4.1940 ráno Hurricane Mk.I Bf 110 pš. Merzig
10.5.1940 5.25 Hurricane Mk.I P2535/K Do 17 Mety
11.5.1940 ~15:00 Hurricane Mk.I P2535/K Do 17 či Bf 110 okolí Mourmelonu
Bf 110 pr. okolí Mourmelonu
12.5.1940 16:45-17:45 Hurricane Mk.I Hs 126 okolí Bouillonu
14.5.1940 11:45 Hurricane Mk.I Bf 109 E Pouru-Saint-Remy
15.5.1940 ~14:00 Hurricane Mk.I Bf 110 pr. okolí Vouzieres
17.5.1940 19:25 Hurricane Mk.I P2559/D Bf 110 pr. Nives
Bf 109 Nives
19.5.1940 6:00 Hurricane Mk.I Do 17 Z V od Met
11:30 Hurricane Mk.I P2535/K Ju 88 A okolí Remeše
Bf 110 okolí Remeše
25.5.1940 Hurricane Mk.I Do 17 V od Met
26.5.1940 Hurricane Mk.I Hs 126 okolí Bouillonu
27.5.1940 Hurricane Mk.I Do 17 Meaux
5.6.1940 6:45 Hurricane Mk.I 1/3 Do 17 P JV od Remeše







Prameny:
[1] Edgar Kain, Wikipedia - The Free Encyclopedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Edgar_Kain
[2] Rak, Michal: Cobber Kain - první stíhací eso RAF ve 2. sv. válce, https://www.valka.cz/12844-Cobber-Kain-prvni-stihaci-eso-RAF-ve-2-sv-valce.
[3] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[4] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999.

pondělí 25. března 2019

Bača

Bača se dožil věku 100 let, tak za ním na jeho narozeniny přijela televize, aby s ním natočila reportáž. „Jak vy to, bačo, děláte, že jste se dožil tak vysokého věku?“
Bača povídá: „No ráno vstanu, dám si panáka...“ 
„Tak moment, to nemůžeme vysílat, že ráno vstanete a hned chlastáte. Když budete chtít říct, že pijete, řekněte místo toho třeba, že si přečtete knihu.“ 

„Tak dobře. No ráno vstanu, přečtu si knihu, pak si přečtu další, dám ovcím a pak čtu a čtu. Až mám všechno doma přečtené, tak jdu k Franckovi a tam čteme jeho knížky. Když přečteme aj ty jeho, jdeme spolu číst do knihovny. A až nás vyhodí z knihovny, tak deme spolu za Matůšem, ten má doma tiskárnu...“

neděle 24. března 2019

Kalendárium, 24. / 25. březen 1944



Velký útěk

V noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo z německého zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu (dnes Źiagań, Polsko) vyhloubeným tunelem celkem 76 spojeneckých letců různých národností. Troufalého útěku se zúčastnili také tři Čechoslováci. Byli to F/Lt Arnošt Valenta (rtg. od 311. sqn), F/Lt Bedřich Dvořák (312. sqn) a F/Lt Ivo Tonder (312. sqn).
Letci utekli pomocí 110 metrů dlouhého tunelu, který se nacházel 9 metrů pod zemí, který vykopali pomocí nářadí, které si sami vyrobili. Zajatci tunel pojmenovali Harry. Letci původně stavěli tři tunely (Tom, Dick a Harry), ale protože práce pokračovaly moc pomalu, zavřeli dva tunely a pokračovali v kopání tunelu Tom. Naneštěstí byl tunel Tom objeven a tak museli letci otevřít znovu tunel Harry.

Nacistickým bezpečnostním složkám se postupně během následujících tří týdnů podařilo 73 uprchlíků zadržet. Pouze dvěma Norům a jednomu Holanďanovi se zdařil návrat do Británie [*].
Přeživší účastníci útěku:
Bergsland, Per [*]
Bethell, R. Anthony
Broderick, Leslie C. J.
Cameron, Bill
Churchill, Richard S. A. "Dick"
Day, Harry Melville Arbuthnot "Wings"
Dodge, Johnnie
Dowse, Sydney
Dvořák, Bedřich "Freddie"
Green, Bernard "Pop"
James, Bertram "Jimmy"
Langlois, Roy B.
Marshall, H. C. "Johnny"
McDonald, Alistair T.
Müller, Jens [*]
Neely, Alastair D.
Nelson, T. R.
Ogilvie, A. Keith
Plunkett, Desmond Lancelot
Poynter, Douglas A.
Royle, Paul G.
Shand, Michael
Thompson, Alfred B.
Tonder, Ivo P.
Trent, Leonard Henry
Stok, Bram van der [*]
van Wymeersch, Raymond L. N.

Většinu ze zadržených uprchlíků postihl krutý osud. Gestapo ochotně splnilo rozkazy vydané z Hitlerova a Himmlerova popudu a padesát uprchlíků bylo postupně zavražděno ve dnech 29. března až 6. dubna 1944. Jejich smrt byla navenek zdůvodňována „odporem při zatýkání“.

Povraždění účastníci útěku:
Birkland, Henry J.
Brettell, E. Gordon
Bull, Leslie G. "Johnny"
Bushell, Roger J.[
Casey, Michael J.[
Catanach, James
Christensen, Arnold G.
Cochran, Dennis H.
Cross, Ian E. K. P.
Espelid, Halldor
Evans, Brian H.
Fuglesang, Nils Jørgen
Gouws, Johannes S.
Grisman, William J.
Gunn, Alastair D. M.
Hake, Albert H.
Hall, Charles P.
Hayter, Anthony R. H.
Humphreys, Edgar S.
Kidder, Gordon A.
Kierath, Reginald V.
Kiewnarski, Antoni
Kirby-Green, Thomas G.
Kolanowski, Wlodzimierz A.
Krol, Stanislaw Z.
Langford, Patrick W.
Leigh, Tom[
Long, James L. R.
Marcinkus, Romas
McGarr, Clement A. N.
McGill, George E.
Milford, Harold J.
Mondschein, Jerzy T.
Pawluk, Kazimierz
Picard, Henri A.
Pohe, John
Scheidhauer, Bernard W. M.
Skanzikas, Sotiris
Stevens, Rupert J.
Stewart, Robert C.
Stower, John Gifford
Street, Denys O.
Swain, Cyril D.
Tobolski, Pawel
Valenta, Arnošt
Walenn, Gilbert W.
Wernham, James C.
Wiley, George W.
Williams, John E. A.
Williams, John F.

Po válce Britové vyvinuli značné úsilí, aby nalezli a potrestali vrahy bezbranných zajatců. První soud s 18 obžalovanými proběhl v Hamburku před britským vojenským soudem v létě 1947. Jen v tomto přelíčení bylo nad gestapáckými vrahy vyneseno celkem čtrnáct trestů smrti.