sobota 31. října 2020

Kalendárium, 31. říjen 1815

V úterý 31. října 1815  se v Ostenfelde narodil Karl Theodor Wilhelm Weierstraß, německý matematik, často nazývaný „otec moderní matematické analýzy“. 


Karl Theodor Wilhelm Weierstrass
narozen  31.10.1815 Ostenfelde
zemřel  19.2.1897 Berlín

Otec Karla Weierstrasse, Wilhelm Weierstrass, byl v době narození Karla tajemníkem starosty Ostenfelde. Byl vzdělaným mužem se širokými znalostmi umění a vědy. Se svými schopnostmi by jistě byl schopen zastávat vyšší postavení, než zastával. Proto se zřejmě snažil svého syna od dětství připravit na vyšší kariéru a využíval k tomu jeho vrozených schopností. Weierstrassova matka byla Theodora Vonderforstová a Karl byl nejstarším ze čtyř dětí.

Když bylo Karlovi osm let, stal se Wilhelm Weierstrass daňovým inspektorem. Tato práce znamenala strávit vždy jen krátký čas na určitém místě. Karl postupně navštěvoval různé školy v Prusku, jak se rodina stěhovala. V roce 1827 Karlova matka zemřela a o rok později se Karlův otec znovu oženil. V roce 1829 se Wilhelm Weierstrass stal asistentem v hlavním daňovém úřadě v Paderbornu a Karl zde nastoupil do Katolického gymnázia. Karl měl na gymnáziu vynikající prospěch, přestože po škole často musel pracovat doma jako účetní, aby pomohl zajistit rodinné finance.

Na gymnáziu Weierstrass získal samostudiem značné znalosti matematiky. Studoval odborný matematický časopis Crelle's Journal a dával hodiny matematiky svým bratrům. Jeho otec si však přál, aby studoval finance a proto po dokončení gymnázia v roce 1834 na Univerzitě v Bonnu začal studovat právo, finance a ekonomiku. Kariéra v pruské administrativě, kterou pro Karla plánoval jeho otec, rozhodně nebyla špatná. Přesto Karl si stále více přál studovat matematiku.

Postavil se proti otcovu přání a začal navštěvovat přednášky matematiky. S otcem se dostal do značného konfliktu a na protest zanechal studia. Po čtyři roky se pak flákal a pil alkohol. Konflikt mezi povinností požadovanou otcem a jeho přáním ho fyzicky a psychicky deptal. Ale nakonec hlubokou krizi překonal tím, že znovu začal sám studovat matematiku. Prostudoval práci Laplace "Méchanique céleste" a práci Jacobiho o eliptických funkcích. Studiem přepisů Gudermannových přednášek porozuměl potřebným metodám teorie eliptických funkcí. Podařilo se mu odvodit tvar reprezentace funkce dané Abelem z diferenciální rovnice definující tuto funkci. Od toho okamžiku se rozhodl plně se věnovat matematice. K tomuto svému rozhodnutí dospěl v sedmém semestru studia.

Weierstrass se definitivně rozhodl postavit se proti otcovu přání. Přesto chodil také na přednášky o veřejných financích a administrativě. Další semestr strávil na Univerzitě v Bonnu. Osmý semestr ukončil v roce 1838. Jenže nebyl schopen zvládnout všechny zkoušky, které si zapsal, a rozhodl se univerzitu opustit bez zkoušek. Jeho otec byl rozzuřen, že jeho syn zanechal studií. Požádal svého rodinného přítele, předsedu soudu v Paderbornu, aby Karlovi pomohl ke studiu na Teologické a filozofické akademii v Münsteru, aby Karl získal nezbytné zkoušky, které by mu umožnili stát se středoškolským učitelem.

22. května 1839 se Weierstrass zapsal na Akademii v Münsteru. V té době zde přednášel Gudermann a proto Weierstrass byl tak ochoten na Akademii studovat. Weierstrass ihned navštěvoval Gudermannovy přednášky o eliptických funkcích. Gudermann mu velmi doporučoval, aby studoval matematiku. Na podzim 1839 Weierstrass z Akademie v Münsteru odešel a začal se připravovat na učitelské zkoušky, k nimž se přihlásil na březen 1840. V lednu 1840 se jeho otec stal ředitelem solivárny, podniku na zpracování soli. Rodina se přestěhovala do Westernkottenu nedaleko Lippstdatdu na řece Lippe, západně od Paderbornu.

V dubnu 1841 Weierstrass vykonal nezbytné ústní zkoušky a začal vyučovat na gymnáziu v Münsteru. V té době nepublikoval žádné práce z matematiky, pouze v letech 1841 a 1842 napsal tři krátké články. Koncept, na kterém Weierstrass založil svoji teorii funkcí komplexní proměnné po roce 1857, lze nalézt již v těchto nepublikovaných článcích, které byly napsány ještě pod Gudermannovým vlivem. Základní koncept transformace analytické funkce z diferencovatelné funkce na funkci, jíž lze rozvinout v konvergentní mocninnou řadu, vznikl právě v této době.

Weierstrass začal svoji kariéru jako učitel matematiky v roce 1842 na gymnáziu v Deutsche Krone. V roce 1848 pak odešel na Collegium Hoseanum v Braunsbergu. Jako učitel matematiky občas musel učit jiné předměty. Weierstrass přednášel fyziku, botaniku, zeměpis, historii, němčinu, kaligrafii a dokonce gymnastiku. Na tato léta později jen nerad vzpomínal. Na gymnáziu neměl žádné kolegy, s nimiž by mohl hovořit o matematice, neměl přístup k matematické knihovně a obtížná byla i korespondence.

Kolem roku 1850 Weierstrass čas od času podléhal záchvatům závratí, po němž téměř hodinu nebyl schopen pracovat. Tyto závratě byly stále vážnější. Weierstrass během následujících dvanácti let postupně nemohl pracovat a tyto problémy u něj vedly k duševním poruchám. Každou volnou chvíli mezi jednotlivými hodinami výuky se snažil věnovat matematice.

Když Weierstrass publikoval své první články o abelovských funkcích na škole v Braunsbergu, byl ještě prakticky neznámým matematikem. Když v roce 1854 publikoval svoji práci "Zur Theorie der Abelschen Functionen" v časopise Crelle's Journal, vešel brzy ve známost. Tento jeho článek ještě neobsahoval úplnou teorii inverze hypereliptických integrálů, kterou Weierstrass vypracoval později, ale byl úvodním popisem metod reprezentace abelovských funkcí jako konstantně konvergujících mocninných řad.

Díky této práci Weierstrass konečně unikl ze svého místa učitele matematiky. Univerzita v Königsbergu mu 31. března 1854 udělila čestný doktorát. V roce 1855 se Weierstrass pokusil získat uvolněné místo na Univerzitě v Breslau (dnešní Wroclaw) po odchodu Kummera do Berlína. Kummer ale využil svého vlivu, protože se domníval, že by Weierstrass měl působit v Berlíně. Dopis Dirichleta pruskému ministrovi kultury v roce 1855 vyjadřoval silnou podporu Weierstrassovi, aby získal místo v Berlíně.

Poté, co se stal na střední škole v Braunsbergu starším přednášejícím, Weirstrass získal rok k tomu, aby se připravil na náročné matematické studium. Weierstrass byl pevně rozhodnut se již nikdy nevrátit k výuce na střední škole.

V roce 1856 publikoval v časopise Crelle's Journal úplnou verzi své teorie o inverzi hypereliptických integrálů pod názvem "Theorie der Abelschen Functionen". Díky tomuto článku mu řada univerzit nabídla místo. Přišla nabídka z několika univerzit v Rakousku a také nabídka z Ústavu průmyslu v Berlíně (později Technische Hochschule ). Přestože Weierstrass chtěl získat místo na Univerzitě v Berlíně, byl rozhodnut se na Collegium Hoseanum v Braunsbergu nikdy nevrátit. Proto 14. června 1856 přijal místo v Ústavu průmyslu.

Poté, co se v září 1856 Weierstrass zúčastnil konference ve Vídni, dostal nabídku místa na rakouské univerzitě podle svého výběru. Než se ale stačil rozhodnout, v říjnu 1856 mu Univerzita v Berlíně konečně nabídla profesuru. Na toto místo Weierstrass již dlouho čekal a přestože již předtím přijal nabídku na místo v Ústavu průmyslu, rozhodl se odejít na Univerzitu v Berlíně, neboť toto místo nemohl zastávat několik let formálně.

Weierstrassovy úspěšné přednášky z matematiky přitahovaly studenty z celého světa. Tématy jeho přednášek byly aplikace Fourierových řad a integrálů v matematické fyzice (v letech 1856 a 1857), úvod do teorie analytických funkcí, teorie eliptických funkcí (a jeho badatelský obor) a aplikace na problémy geometrie a mechaniky.

Ve svých přednáškách v letech 1859 a 1860 se zabýval úvodem do analýzy a položil tak základy nového oboru. V letech 1860 až 1861 přednášel o integrálním počtu. V roce 1861 objevil funkci, která je spojitá, ale v žádném bodě nemá derivaci. Analytikové, kteří své poznatky stavěli především na intuici, byli tímto objevem velice zaskočeni.

Weierstrassovo zdraví se od zhruba roku 1850 zhoršovalo. Až do prosince roku 1861, kdy se zhroutil, byl schopen přednášet. Asi po roce se zotavil natolik, že mohl pokračovat v přednáškách, ale již nikdy se zcela neuzdravil. Od té doby nepřednášel před tabulí, ale seděl u stolu a jeden z jeho studentů přednášku na tabuli zapisoval. Záchvaty závratí zhruba od roku 1850 ustoupily, ale objevily se u něj hrudní obtíže.

V letech 1863 a 1864 ve své přednášce o obecné teorii analytických funkcí Weierstrass začal formulovat svoji teorii reálných čísel. Ve svých přednáškách v roce 1863 dokázal, že komplexní čísla jsou pouze komutativním algebraickým rozšířením reálných čísel. O tento důkaz se pokoušel v roce 1831 Gauss, ale neuspěl.

Weierstrassovy přednášky se přeměnily v kurs o délce čtyř semestrů, který Weierstrass opakoval až do roku 1890. Kurs obsahoval úvod do teorie analytických funkcí, eliptické funkce, abelovské funkce a variační počet nebo aplikace eliptických funkcí.

Během let se Weierstrassovy kursy vyvíjely a několik verzí těchto kursů byla publikováno. V roce 1868 publikoval kurs se svými poznámkami Killing, v roce 1878 publikoval kurs Hurwitz. Weierstrass ovlivňuje výuku matematické analýzy dodnes především díky svému jasnému stylu a obsahu přednášek. Základní kurs analýzy obsahoval čísla, koncept funkcí a Weierstrassův příspěvek k mocninným řadám, spojitost a diferencovatelnost, analytické prodloužení funkcí, body singularit, analytické funkce několika proměnných a určitý integrál.

Weierstrass, Kummer a Kronecker společně zajistili Berlínské univerzitě prestižní postavení mezi univerzitami, na nichž se studovala matematika. Kronecker byl řadu let Weierstrassovým přítelem, ale v roce 1877 kvůli Kroneckerovu odporu ke Cantorově práci se oba muži přestali setkávat. V roce 1885 se Weierstrass rozhodl odejít z Berlína do Švýcarska.

Mezi Weierstrassovými žáky lze jmenovat řadu významných matematiků, jako byl Bachmann, Bolza, Cantor, Engel, Frobenius, Gegenbauer, Hensel, Hölder, Hurwitz, Killing, Klein, Kneser, Königsberger, Lerch, Lie, Lueroth, Mertens, Minkowski, Mittag- Leffler, Netto, Schottky, Schwarz a Stolz.

V roce 1870 přišla do Berlína Sofia Kovalevskaja, kterou Weierstrass učil soukromě, protože jako žena neměla povolen vstup na univerzitu. Byla zřejmě velmi zvláštním studentem, protože se jí Weierstrass svěřil, že právě ona pochopila jeho cíl a smysl života odhalit velká tajemství matematiky a fyziky.

Díky Weierstrassovu vlivu Kovalevskaja obdržela čestný doktorát v Göttingenu a jeho vliv jí také pomohl v roce 1883 získat místo ve Stockholmu. Weierstrass a Kovalevskaja si v letech 1871 až 1890 dopisovali a vzájemně si vyměnili více než 160 dopisů. Po její smrti ale Weierstrass všechny dopisy spálil.

Standardy matematické přesnosti, které Weierstrass stanovil například definicí iracionálních čísel jako limity konvergentních řad, významně ovlivnily následující vývoj matematiky. Weierstrass také studoval celé funkce, stejnoměrnou konvergenci a funkce definované jako nekonečné součiny.

Oprávněně lze Weierstrasse považovat za otce moderní analýzy. Weierstrass odvodil testy konvergence řad, významně přispěl k teorii periodických funkcí, funkcí reálné proměnné, eliptických funkcí, abelovských funkcí, ke konvergenci nekonečných součinů a k variačnímu počtu. Rozvinul teorii bilineárních a kvadratických forem.

Rozhodl se dohlížet na vydání svých kompletních prací, neboť bez jeho pomoci by řada nepublikovaných materiálů z přednášek nebyla publikována. První dva svazky byly publikovány v letech 1894 a 1895. Bohužel, současně byly poslední, protože v roce 1897 Weierstrass zemřel. V posledních třech letech byl upoután na kolečkové křeslo, nebyl schopen pohybu a proto potřeboval ošetřovatelku. Zemřel na zápal plic.

Zbývající svazky jeho kompletních prací se objevily pomaleji. Třetí svazek byl publikován v roce 1903, čtvrtý v roce 1902, pátý a šestý v roce 1915 a sedmý v roce 1927. Sedmý svazek byl znovu publikován v roce 1967. Řada jeho přednášek se používá dodnes. 

Zdroj: https://www.glouny.cz/matematika/mat_sem/priklady/

pátek 30. října 2020

Kalendárium, 30. říjen 1961

V pondělí 30. října 1961 v 11:32 moskevského času nad sovětskou jadernou střelnicí Nová země (Objekt 700) explodovala Car-bomba (Царь-бомба), třístupňová termonukleární puma, nejsilnější zbraň, která byla v historii odpálena (o energii přibližně 50 až 58 Mt TNT). To je ekvivalentní přibližně 1 350 až 1 570-násobku kombinované energie bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki.



1961: Výbuch největší atomové bomby všech dob oslavil Komunistickou stranu
Karel Pacner

    Moskva chystá obrovský výbuch. Začátkem podzimu 1960 to tvrdili agenti americké výzvědné služby CIA, rovněž na to ukazovaly záznamy z odposlechu sovětských komunikací. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se chvástal, že vyzkouší bombu o účinku 100 megatun. Měla by vybuchnout koncem října, v průběhu 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu – k větší slávě a velikosti komunismu i samotného Chruščova.

    Ředitel vědeckého zpravodajství CIA Herbert Scoville a asistent ministra obrany pro atomovou energetiku Gerald Johnson připravili rozsáhlý plán sledování této exploze pod označením Speedlight. Ve čtvrtek 27. října ho rozesílali všem detekčním stanicím. O této gigantické bombě debatovali členové panelu profesora Hanse Betheho. Fyzik Doyle Northrup, který měl vést letecké sledování, se obával, že výbuch vyvolá rázovou vlnu, která rozvibruje atmosféru na celý den.

    Brzy vyšlo najevo, že pokus se uskuteční na atomové střelnici na ostrově Nová Země v Severním ledovém oceánu, kde dřív probíhaly exploze pod vodou. Tuto oblast dlouhodobě prozkoumávaly výzvědné stroje typu RB-47 v rámci projektu Homerun, které startovaly ze základny Thule v Grónsku.

    Bombu RDS-220, krycí název Ivan či Váňa, začali vyvíjet v tajném městě Sarov, který měl označení Arzamas-16, v roce 1954 akademici Julij Chariton, Andrej Sacharov a další. Tuto superzbraň si od nich vyžádal Chruščov. Podnítili ho k tomu generálové, kteří upozorňovali, že jejich raketové nosiče nejsou přesné – potřebovali tedy bombu, která by mohla zničit cíl, byť vzdálený několik kilometrů od místa shozu.

    Tahle bomba vážila 25 tun, měla tvar válce dlouhého osm metrů a o průměru dva metry. K dopravě na cíl museli speciálně upravit turbovrtulový bombardér Tu-95. Někteří sovětští fyzici vyjadřovali v soukromí obavy, že vichr, který exploze způsobí, by mohl smést ze vzduchu i tento bombardér. Nahlas to říkat nemohli, jakoukoli pochybnost mohli důstojníci obávané tajné služby KGB, kteří je hlídali, považovat za protistátní chování.

    Bombardér letící ve výšce 10 500 metrů svrhl bombu v neděli 30. října 1961 v 11.32 hodin dopoledne moskevského času. Půl tuny vážila speciální soustava padáků, která se rozvinula a prodloužila dobu dopadu, aby měla posádka letadla čas uniknout.

    Bomba explodovala po 200 vteřinách ve 4 000 metrech. Hřib o průměru 40 kilometrů dosáhl výšky 64 kilometrů, záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů a její rázová vlna oběhla Zemi třikrát. Její síla desetkrát převýšila všechno, co vybuchlo za druhé světové války. Bombardér byl v okamžiku výbuchu vzdálen 45 kilometrů – přesto stěží unikl vzdušnému víru, chvíli byl takřka neovladatelný.

    Tato zbraň, později nazvaná Car bomba, byla dalším příznakem Chruščovova velikášství. Požadoval bombu s účinkem 100 megatun, ale fyzici ho varovali, že by mohla rozbít okna až ve vzdálené Moskvě a úplně zničit polygon. Její konstruktéři počítali s polovičním účinkem, měla nakonec podle Sovětů sílu 50 megatun, podle Američanů 57 megatun. Kdyby letadlo neslo zbraň o původně požadované účinnosti, gigantický vítr by ho smetl.

    Car bomba byla čtyřikrát silnější než nejmohutnější bomba americká Castle Bravo v březnu 1954 a 1400krát silnější než dvě americké atomové bomby svržené v létě 1945 na Japonsko.

    Exploze zničila území o rozloze několika evropských států. Northrupova obava se naplnila – tlaková vlna obletěla Zemi třikrát. Mohla zničit jakékoli město do vzdálenosti 280 kilometrů. Osadu z dřevěných domků vzdálenou 400 kilometrů úplně rozmetala. Lidem ve vzdálenosti 100 kilometrů mohla způsobit popáleniny třetího stupně. Vydávala světlo, které bylo viditelné po většině severní polokoule.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/1961-vybuch-nejvetsi-atomove-bomby-vsech-dob-oslavil-komunistickou-stranu.A111028_093630_vojenstvi_kuz






Kalendárium, 30. říjen 1893

V pondělí 30. října 1893 se v Přerově narodil Karel Janoušek, jediný Čechoslovák nosící titul Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.

Armádní generál i.m. Janoušek, Karel, RNDr.
(30. 10. 1893, Přerov – 27. 10. 1971, Praha), 
divizní generál (armádní genenerál in memoriam), 
Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.

Pocházel z početné rodiny oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany na Přerovsku. Po maturitě na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově (1912) a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci.

Svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála zahájil odvodem do rakousko-uherské armády (2. 6. 1915). Po absolvování Školy na důstojníky pěchoty v záloze v Opavě pak jako jednoroční dobrovolník bojoval s pěším plukem 57 na italském a ruském bojišti, kde 2. 7. 1916 během Brusilovovy ofenzívy upadl do ruského zajetí.

Již 1. 8. 1916 vstoupil v Oděse do srbské armády (II. dobrovolnická srbská divize), ale 14. 10. 1916 přešel do vlastních československých legiích v Rusku. Působil převážně u 1. čs. střeleckého pluku, kde postupně působil jako velitel čety, roty a praporu. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bugulmy, Melekesu, Braudina, Simbirska, Kazaně, Krasnojarska, Komarčeka, Razgonu a Tajšetu. Byl dvakrát zraněn a pětkrát vyznamenán.

Po návratu do vlasti v hodnosti kapitána byl aktivován jako důstojník z povolání budované československé armády. Absolvoval Válečnou školu (1923) a po krátkém působení na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze nastoupil službu u vojenského letectva (1924), kde absolvoval výcvik leteckého pozorovatele (1924) a pilota (1925).

Zpočátku působil ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu (učitel všeobecné taktiky, velitel pozorovatelského kurzu, velitel školního oddílu, zástupce velitele učiliště), poté u Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na Slovensku (velitel perutě, zástupce velitele pluku), Leteckého pluku 6 v Praze (zatímní velitel pluku), Leteckého pluku 1 v Praze (velitel pluku) a u III. (leteckého) odboru MNO v Praze (přednosta 1./III odd.). Krom toho se angažoval také v leteckém sportu a v srpnu 1928 se úspěšně zúčastnil II. ročníku vojenských leteckých závodů zeměmi Malé dohody a Polskem (umístil se na 3. místě). Absolvoval dvě stáže u francouzského letectva (1927 a 1930), kurs pro vyšší velitele (1933) a nakonec i PřF UK (1939). Do hodnosti brig. gen. byl povýšen 1. 1. 1937. Od roku 1933 zastával funkci velitele zemského letectva v Čechách a za mobilizace 1938 byl velitelem letectva klíčové 1. armády.

Do zahraničí odešel za pomoci „exportní“ skupiny Obrany národa 15. 11. 1939 a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút se dostal do Francie. V Paříži byl prezentován 1. 12. 1939 a přidělen k Československé vojenské správě (ČsVS), kde zastával funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy faktického velitele čs. letectva, formujícího se na území Francie z čs. letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území. Ve své nové funkci generál Janoušek věnoval všechny své síly tomu, aby vytvořil vlastní československé letecké jednotky. Ikdyž určitý právní fundament v podobě smluv zde již byl, podstatně horší byla situace s jejich praktickým naplněním. „Všechny urgence a prosby vyznívaly naprázdno,“ vzpomínal K. Janoušek později. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení čs. letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení dohod zůstala jen na papíře. Ve funkci setrval do 15. 3. 1940, kdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), jenž do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm. Poté byl Janoušek pověřen organizováním a řízením výcviku čs. letců, počítalo se s tím, že se ujme velení nad plánovaným (ale nikdy nepostaveným) čs. leteckým výcvikovým střediskem, které mělo vzniknout v Cognaku, ale pro rychlý spád válečných událostí se však tento projekt nakonec nerealizoval.

Z hroutící se Francie evakuoval do Velké Británie za všeobecného zmatku již 18. 6. 1940, kdy s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi Karanan francouzský přístav Bordeaux, která jej dopravila 21. 6. 1940 do anglického Falmouthu.

Na britských ostrovech se stal architektem a posléze i nejvyšším představitelem československého letectva. Protože služebně starší brig. gen. Ing. Alois Vicherek (Josef Slezák) se v té době ještě nacházel ve Francii (odplul až s posledním transportem ze Séte dne 27. 6. 1940 a do britského Plymouthu dorazil na lodi Rod el Farag 7. 7. 1940), Janoušek byl v té chvíli hodnostně nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě a začal jednat velmi rychle a energicky. Aniž za sebou měl (dosud nekonstituovanou a neuznanou) československou vládu, ministerstvo obrany a velitelství čs. letectva, aniž byla podepsána jakákoli čs. – britská vojenská úmluva, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se čs. letci dostali co nejdříve do bojových operací, a to nejlépe přímo v rámci čs. leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, který před válkou zastával funkci britského leteckého přidělence v Praze, dohodl začlenění čs. letců do rámce RAF VR po dobu války a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu.

Jako koordinační a styčný orgán byl již 12. 7. 1940 zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDR. Karel Janoušek, jenž vstoupil do řad RAF VR a byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Janouškovo brzké jmenování do této funkce mělo podle všeho přímou souvislost s pragmatickým jednáním a vstřícností při realizací britských představ o způsobu začlenění čs. letectva do rámce RAF. Z hlediska čs. voj. správy byl K. Janoušek oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. 10. 1940, a to prezidentským dekretem z 18. 6. 1941.

Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen MNO, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison). MNO stanovilo inspektoru československého letectva jeho kompetence sice až dodatečně, 21. 6. 1941, to však nic neměnilo na tom, že stanovené kompetence formálně jen posvětily několik měsíců panující stav.

Tato Janouškova rychlost se však po uznání čs. vlády a konstituování MNO setkala s kritikou z unáhleného a příliš pragmatického řešení poměru čs. a britského letectva Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo – nyní součást RAF – upřen přímý vliv, a pochopitelně i znovu jmenovaný velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány a hrozilo nebezpečí z prodlení, neboť Velká Británie se ocitla ve smrtelném ohrožení a pomoc vycvičených a zkušených čs. letců nezbytně potřebovala. Zůstává proto Janouškovou historickou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek – byť podřízených RAF. Z národů okupované Evropy se totéž tehdy podařilo jedině podstatně početnějším Polákům.

Dysfunkční dělba odpovědnosti za čs. letectvo ve Velké Británii mezi jeho velitelem brig. gen. Ing. Aloisem Vicherkem (Josefem Slezákem), který byl podřízen československým orgánům, a inspektorem A/V/M RNDr. Karlem Janouškem, jenž nosil uniformu britskou, trvala jen do 3. 8. 1941. Vzhledem k tomu, že čs. letci se stali součástí RAF VR po dobu války, stala se totiž Vicherkova funkce nadbytečnou a ke zmíněnému dni byla zrušena. Gen. Vicherk byl pak přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj pak nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu.

Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. 10. 1945, přičemž 17. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála.

Kromě svých služebních povinností, které jej zaváděly všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy. K. Janoušek pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků (zastával ji od 14. 6. 1942) se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí, se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal.

Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. 8. 1945. Po návratu se dozvěděl, že nacisté uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.

Janoušek nepochybně a logicky aspiroval přinejmenším na funkci velitele letectva. Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii dávaly těmto aspiracím reálný podklad. Do této funkce však nový ministr národní obrany gen. Svoboda a náčelník generálního štábu gen. Boček naopak jmenovali již 29. 5. 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější.

Janouškovy nesporné válečné zásluhy však v té době ještě nešly zcela opominout a tak 20. 10. 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Dne 15. 2. 1947 byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu, kde alespoň teoreticky mohl zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. Ve funkci měl jen minimum pravomocí. V Československu se však podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.

Po Únoru se stal jednou z prvních obětí nastupujícího establishmentu. Již 28. 2. 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou, která měla trvat až do dalšího rozhodnutí, t.j. byl postaven mimo službu a formálně k 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Mezitím však byl 30. 4. 1948 u Přeštic zatčen na útěku, vyprovokovaným agentem Ing. Jaroslavem Doubravským (krycí jména Igor Dischinger nebo Antonín Navrátil), pracujícím pro 5. odd. (ObZ). V následném procesu byl 17. 6. 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Po odvolání projednávaném 9. 2. 1949 u Státního soudu v Praze mu byl trest zvýšen na 19 let.

K. Janoušek byl ve výkonu trestu na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni, přičemž za údajný pokus o útěk z Bor, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. 3. 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři (t.j. nešlo o prosté zvýšení dosavadního trestu, nýbrž o dva na sobě nezávislé tresty). Z Ruzyně, kde v letech 1956-1957 na nátlak StB spolupracoval na případu tam vězněného bývalého velitele ženijní školy Waffen SS v Hradištku, SS-Oberführera Emila Kleina (který si údajnými znalostmi řady tajemství Třetí říše snažil zajistit lepší vyhlídky na svou budoucnost), byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. 5. 1960. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní.

Protože přišel o veškerý majetek a byl mu přiznán jen minimální důchod, pracoval pak jako inventurník v n. p. Textil Praha, odkud odešel do penze v roce 1967 ve věku 74 let. Vyšší vojenský soud v Příbrami jej 5. 7. 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale pro tehdejší rehabilitace je charakteristické, že generálská hodnost mu navrácena nebyla. Stalo se tak až 23. 8. 1990 rozkazem prezidenta ČSFR a 2. 12. 1991 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. Byl vyznamenán čtyřiceti čs., ruskými, jugosl., rumun., pol., fr., brit, amer. a nor. řády a vyznamenáními, m.j. Commandeur de la Légion d° Honneur (1945), Knight Commander of the Order of the Bath (1941) a americkým Commander of the Order of Merit (1945).

Jiří  Rajlich
https://www.praha14.cz/zivot-na-praze-14/uvod-o-praze-14/letci-v-nazvech-ulic-cerneho-mostu/


sobota 24. října 2020

Matematika ve službách války



Trocha matematiky snad nikoho nezabije :) aneb matematika ve službách války.

Barrow, John D.: Sto důležitých věcí o umění a matematice, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte), Dokořán, 2017. 978-80-7363-772-9

Umění války

V šestém století před Kristem napsal jistý Sun-c' velký čínský manuál vojenské strategie, nazvaný Umění války. Má třináct kapitol, z nichž každá se zabývá urči tým aspektem vedení vojenských operací, a velitelé ozbrojených sil z něj čerpají dodnes. Kniha Umění války byla údajně povinnou četbou důstojníků CIA i KGB, ale učí se z ní i vyjednavači , ředitelé firem a sportovní trenéři. Shrnuje veškerou starověkou tradici a strategickou moudrost vojenské velmoci.[1]

Je s podivem, že nebyl napsán moderní profesionální manuál, jenž by pokročil dále, totiž ke kvantitativní analýze vojenské strategie. Teprve talentovaný viktoriánský inženýr Frederick Lanchester se pustil do hledání matematického popisu (později označovaného jako „operační analýza“) nejúčinnějšího způsobu, jímž lze vykonat sled navazujících úloh. A tak vstoupily matematické náhledy na válečná bojiště. (Lanchester si ovšem našel čas i k tomu, aby postavil jedno z prvních aut na benzin, vynalezl posilovač řízení a kotoučové brzdy.)

V roce 1916, uprostřed první světové války, sestavil několik jednoduchých rovnic k popisu konfliktu mezi dvěma armádami. Jeho rovnice navzdory své jednoduchosti odhalily řadu překvapujících skutečností o vedení války a vojenští stratégové je berou v úvahu dodnes. Ve zpětném pohledu lze konstatovat, že se jimi intuitivně řídili i velcí stratégové minulosti, třeba Nelson a Wellington. Na stejných zásadách by měli stavět tvůrci populárních válečných her, ať již deskových nebo počítačových.
Lanchester navrhl jednoduchý matematický popis bitvy mezi dvěma armádami, jimž říkejme Dobří (kteří mají D bojových jednotek) a Zlí (mají Z bojových jednotek). Bojovými jednotkami mohou být například vojáci, tanky či děla. Začneme počítat čas t od počátku boje, tedy od nulté hodiny t = 0. Chceme vědět, jak se počty jednotek D(t) a Z(t) mění během boje v závislosti na rostoucím čase. Pokud D (nebo Z) bojových jednotek zničí d (nebo z) jednotek nepřítele, pak d a z měří bojovou efektivitu příslušných stran. Předpokládejme, že rychlost ničení jednotek každé strany je úměrná počtu jednotek nepřítele a jejich účinnosti. To znamená, že
dZ/dt = - dD
a
dD/dt = - zZ
Vydělíme-li jednu rovnici druhou, pak integrací snadno získáme důležitý vztah [2]
zZ2 - dD2 = C,
kde C je konstanta.

Tento jednoduchý vzorec je nesmírně poučný. Ukazuje, že celková bojová síla každé strany je úměrná čtverci počtu jednotek, jimiž tato strana disponuje, ale závisí pouze lineárně na jejich efektivitě. Museli bychom zečtyřnásobit efektivnost každého vojáka či kusu zařízení, abychom vykompenzovali dvojnásobnou početní převahu nepřítele. Velké armády jsou zkrátka lepší. Je-li naší strategií rozbít síly protivníka na menší skupiny a zabránit jim spojit se, pak jsme zvolili velmi dobrou taktiku. Přesně to učinil Nelson v bitvě u Trafalgaru i v dalších bitvách proti francouzskému a španělskému námořnictvu. V nedávné době, při invazi do Iráku v roce 2003, přišel americký ministr obrany Donald Rumsfeld se zvláštní taktikou: místo aby použil velké invazní síly, nasadil malé skupiny těžce vyzbrojených vojáků (s malým D a velkým d), jimž teoreticky může uštědřit porážku větší Z, i když má menší z.

Lanchesterův zákon druhých mocnin vyjadřuje skutečnost, že při moderním vedení válek může jedna bojová jednotka zabít mnoho protivníků a zároveň být napadána z mnoha stran současně. Kdyby došlo na boj muže proti muži toho druhu, že se každý voják střetne jen s jedním protivníkem, pak by výsledek bitvy závisel na rozdílu zZ - dD, a nikoli na rozdílu zZ2 - dD2 . Kdyby však byl boj muže proti muži všeobecnou řežbou, v níž se všechny bojové jednotky jedné strany střetávají se všemi jednotkami protivníka, pak bude platit pravidlo druhých mocnin. Jste-li v menšině, vyhněte se tomu!

Při dalším pohledu na Lanchesterův vzorec vidíme, že na počátku bitvy můžeme na základě hodnot z, Z, d a D vypočítat konstantu C. Je to prosté číslo. Je-li kladné, pak bude v libovolném čase zZ2 větší než dD2 a Z se nikdy nemůže snížit na nulu. Na konci bitvy, mají-li jednotky stejnou účinnost (z = d), bude počet přeživších roven odmocnině rozdílu druhých mocnin počtů jednotek na každé straně, takže je-li například D = 5 a Z = 4, zbudou tři přeživší.

Lanchesterovy jednoduché modely mají řadu mnohem komplikovanějších variací. [3] Lze kupříkladu sloučit jednotky s různou účinností, zahrnout do výpočtu podpůrné jednotky zásobující bojující vojáky, zohlednit náhodné faktory, jež změní interakce mezi vojsky, [4] či zahrnout do rovnic únavu a opotřebení tím způsobem, že dovolíme, aby se veličiny z a d snižovaly s časem. Ale základem všeho jsou jednoduché Lanchesterovy úvahy. Sdělují nám mnoho zajímavých věcí, z nichž některé by ocenil i Sun-c', ale zároveň otevírají prostor ke stále sofistikovanějšímu modelování. Zkuste si, zda to funguje, až si budete hrát na vojáky anebo budete sedět u počítačových her s vnoučaty či pravnoučaty. Budete-li sami počítačové hry vyvíjet, využijte těchto pravidel a povede se vám namodelovat dobře vyvážená soupeřící vojska: budete totiž vědět, proč samotné počty bojových jednotek nejsou ve válečné hře rozhodujícím faktorem.

[1] The Art of War by Sun Tzu - Special Edition, přeložil a anotacemi o patřil L. Giles, EI Paso, TX: El Paso Norce Press, 2005 (česky například jako Umění války, B4U, 2008).

[2] Řešení je zřejmé, jelikož d^2Z/dt^2 = - ddD/dt = dzZ, takže Z(t) = = P exp(t\sqrt{z}d) + Q exp(-t\sqrt{z}d), kde P a Q jsou konstanty určené počátečním počtem jednotek v čase t = 0 dle vztahu Z(0) = P + Q. Podobné vztahy platí pro D(t).

[3] F. W. Lanchester, „Mathematics in Warfare“ v The World of Mathematics, ed. J. Newman, sv. 4, s. 2138- 157, NY: Simon & Schuster, 1956; T. W. Lucas a T. Turkes, Naval Research Logistics, 2003; 50, 197; N. MacKay, Mathematics Today, 2006; 42, 170.

[4] Mohli bychom například použít obecnější model interakcí jednotek D a Z, v němž dZ/dt = - dD^pz^q a dD/dt = - zZ^pD^q. To znamená, že konstantní veličinou během bitvy je dD^w - zZ^w, kde w = l + p - q. Jednodušší model, jejž jsme užili my, vznikne pro p = 1 a q = 0. Model s naprosto nahodilou střelbou a distribucí jednotek by měl p = q = 1, a tedy w = 0. Výsledek boje v posledním případě by byl určen rozdílem v efektivitě, kdežto počet jednotek by nehrál sebemenší roli. Analytici se snaží aplikovat nejvhodnější hodnoty p a q též na bitvy minulé, aby dodatečně porozuměl i jejich výsledku.

Kalendárium, 24. říjen 1897


V neděli 24. října 1897 se v Žamberku narodil významný geometr a matematik Zdeněk Kowalski.

Narozen: 24. října 1897 v Žamberku
Zemřel: 21. srpna 1960 v Brně

Zdeněk Kowalski působil dlouhou dobu jako učitel na středních školách na Slovensku a v Brně. Po roce 1945 suploval přednášky o deskriptivní geometrii na technice v Brně, kde byl v roce 1952 jmenován docentem. Zabýval se aplikacemi synthetických metod deskriptivní geometrie, především v lineární perspektivě a fotogrammetrii. Je autorem trojdílné učebnice Deskriptivní geometrie.

Literatura:
Piska, R; Havel, V.: Doc. Zdeněk Kowalski zemřel. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 6 (1961), str. 174. 

Autor: Jaroslav Folta, Pavel Šišma
https://web.math.muni.cz/biografie/

Dlouhodobý výpadek domény safarikovi.org.

Asi jste zaregistrovali, že 14. září došlo ke kompletnímu výpadku naší domény safarikovi.org. Tento den došlo k velmi závažnému kybernetickému incidentu, kdy útočník smazal data na klíčových prvcích infrastruktury našeho poskytovatele Gransy s.r.o. 
Bohužel samotná obnova trvala poměrně dlouho a k tomu se přidala i velice špatná komunikace s Gransy a jejich technickou podporou. Bohužel už to není ten starej dobrej Klenot, ke kterému jsme kdysi přešli. Jendu chvíli jsme i uvažovali o přechodu k jinému poskytovateli, bohužel pracovní vytížení s přechodem na distanční výuku mě donutili se našemu webu věnovat jen okrajově. Proto byl web zprovozněn až po zhruba měsíci a některé jeho součásti až tento týden :( Nyní by už celá doména měla až na jedinou věc fungovat v původním rozsahu. Snad už nás podobné věci do budoucna nepotkají...

Vyjádření spoledčnosti Gransy k útoku 14.9.2020: https://domenovy.blog/vyjadreni-k-utoku-14-9-2020/.