V pondělí 30. října 1893 se v Přerově narodil Karel Janoušek, jediný Čechoslovák nosící titul Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.
Pocházel z početné rodiny oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany na Přerovsku. Po maturitě na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově (1912) a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci.
Svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála zahájil odvodem do rakousko-uherské armády (2. 6. 1915). Po absolvování Školy na důstojníky pěchoty v záloze v Opavě pak jako jednoroční dobrovolník bojoval s pěším plukem 57 na italském a ruském bojišti, kde 2. 7. 1916 během Brusilovovy ofenzívy upadl do ruského zajetí.
Již 1. 8. 1916 vstoupil v Oděse do srbské armády (II. dobrovolnická srbská divize), ale 14. 10. 1916 přešel do vlastních československých legiích v Rusku. Působil převážně u 1. čs. střeleckého pluku, kde postupně působil jako velitel čety, roty a praporu. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bugulmy, Melekesu, Braudina, Simbirska, Kazaně, Krasnojarska, Komarčeka, Razgonu a Tajšetu. Byl dvakrát zraněn a pětkrát vyznamenán.
Po návratu do vlasti v hodnosti kapitána byl aktivován jako důstojník z povolání budované československé armády. Absolvoval Válečnou školu (1923) a po krátkém působení na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze nastoupil službu u vojenského letectva (1924), kde absolvoval výcvik leteckého pozorovatele (1924) a pilota (1925).
Zpočátku působil ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu (učitel všeobecné taktiky, velitel pozorovatelského kurzu, velitel školního oddílu, zástupce velitele učiliště), poté u Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na Slovensku (velitel perutě, zástupce velitele pluku), Leteckého pluku 6 v Praze (zatímní velitel pluku), Leteckého pluku 1 v Praze (velitel pluku) a u III. (leteckého) odboru MNO v Praze (přednosta 1./III odd.). Krom toho se angažoval také v leteckém sportu a v srpnu 1928 se úspěšně zúčastnil II. ročníku vojenských leteckých závodů zeměmi Malé dohody a Polskem (umístil se na 3. místě). Absolvoval dvě stáže u francouzského letectva (1927 a 1930), kurs pro vyšší velitele (1933) a nakonec i PřF UK (1939). Do hodnosti brig. gen. byl povýšen 1. 1. 1937. Od roku 1933 zastával funkci velitele zemského letectva v Čechách a za mobilizace 1938 byl velitelem letectva klíčové 1. armády.
Do zahraničí odešel za pomoci „exportní“ skupiny Obrany národa 15. 11. 1939 a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút se dostal do Francie. V Paříži byl prezentován 1. 12. 1939 a přidělen k Československé vojenské správě (ČsVS), kde zastával funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy faktického velitele čs. letectva, formujícího se na území Francie z čs. letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území. Ve své nové funkci generál Janoušek věnoval všechny své síly tomu, aby vytvořil vlastní československé letecké jednotky. Ikdyž určitý právní fundament v podobě smluv zde již byl, podstatně horší byla situace s jejich praktickým naplněním. „Všechny urgence a prosby vyznívaly naprázdno,“ vzpomínal K. Janoušek později. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení čs. letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení dohod zůstala jen na papíře. Ve funkci setrval do 15. 3. 1940, kdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), jenž do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm. Poté byl Janoušek pověřen organizováním a řízením výcviku čs. letců, počítalo se s tím, že se ujme velení nad plánovaným (ale nikdy nepostaveným) čs. leteckým výcvikovým střediskem, které mělo vzniknout v Cognaku, ale pro rychlý spád válečných událostí se však tento projekt nakonec nerealizoval.
Z hroutící se Francie evakuoval do Velké Británie za všeobecného zmatku již 18. 6. 1940, kdy s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi Karanan francouzský přístav Bordeaux, která jej dopravila 21. 6. 1940 do anglického Falmouthu.
Na britských ostrovech se stal architektem a posléze i nejvyšším představitelem československého letectva. Protože služebně starší brig. gen. Ing. Alois Vicherek (Josef Slezák) se v té době ještě nacházel ve Francii (odplul až s posledním transportem ze Séte dne 27. 6. 1940 a do britského Plymouthu dorazil na lodi Rod el Farag 7. 7. 1940), Janoušek byl v té chvíli hodnostně nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě a začal jednat velmi rychle a energicky. Aniž za sebou měl (dosud nekonstituovanou a neuznanou) československou vládu, ministerstvo obrany a velitelství čs. letectva, aniž byla podepsána jakákoli čs. – britská vojenská úmluva, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se čs. letci dostali co nejdříve do bojových operací, a to nejlépe přímo v rámci čs. leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, který před válkou zastával funkci britského leteckého přidělence v Praze, dohodl začlenění čs. letců do rámce RAF VR po dobu války a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu.
Jako koordinační a styčný orgán byl již 12. 7. 1940 zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDR. Karel Janoušek, jenž vstoupil do řad RAF VR a byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Janouškovo brzké jmenování do této funkce mělo podle všeho přímou souvislost s pragmatickým jednáním a vstřícností při realizací britských představ o způsobu začlenění čs. letectva do rámce RAF. Z hlediska čs. voj. správy byl K. Janoušek oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. 10. 1940, a to prezidentským dekretem z 18. 6. 1941.
Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen MNO, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison). MNO stanovilo inspektoru československého letectva jeho kompetence sice až dodatečně, 21. 6. 1941, to však nic neměnilo na tom, že stanovené kompetence formálně jen posvětily několik měsíců panující stav.
Tato Janouškova rychlost se však po uznání čs. vlády a konstituování MNO setkala s kritikou z unáhleného a příliš pragmatického řešení poměru čs. a britského letectva Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo – nyní součást RAF – upřen přímý vliv, a pochopitelně i znovu jmenovaný velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány a hrozilo nebezpečí z prodlení, neboť Velká Británie se ocitla ve smrtelném ohrožení a pomoc vycvičených a zkušených čs. letců nezbytně potřebovala. Zůstává proto Janouškovou historickou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek – byť podřízených RAF. Z národů okupované Evropy se totéž tehdy podařilo jedině podstatně početnějším Polákům.
Dysfunkční dělba odpovědnosti za čs. letectvo ve Velké Británii mezi jeho velitelem brig. gen. Ing. Aloisem Vicherkem (Josefem Slezákem), který byl podřízen československým orgánům, a inspektorem A/V/M RNDr. Karlem Janouškem, jenž nosil uniformu britskou, trvala jen do 3. 8. 1941. Vzhledem k tomu, že čs. letci se stali součástí RAF VR po dobu války, stala se totiž Vicherkova funkce nadbytečnou a ke zmíněnému dni byla zrušena. Gen. Vicherk byl pak přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj pak nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu.
Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. 10. 1945, přičemž 17. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála.
Kromě svých služebních povinností, které jej zaváděly všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy. K. Janoušek pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků (zastával ji od 14. 6. 1942) se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí, se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal.
Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. 8. 1945. Po návratu se dozvěděl, že nacisté uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.
Janoušek nepochybně a logicky aspiroval přinejmenším na funkci velitele letectva. Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii dávaly těmto aspiracím reálný podklad. Do této funkce však nový ministr národní obrany gen. Svoboda a náčelník generálního štábu gen. Boček naopak jmenovali již 29. 5. 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější.
Janouškovy nesporné válečné zásluhy však v té době ještě nešly zcela opominout a tak 20. 10. 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Dne 15. 2. 1947 byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu, kde alespoň teoreticky mohl zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. Ve funkci měl jen minimum pravomocí. V Československu se však podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.
Po Únoru se stal jednou z prvních obětí nastupujícího establishmentu. Již 28. 2. 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou, která měla trvat až do dalšího rozhodnutí, t.j. byl postaven mimo službu a formálně k 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Mezitím však byl 30. 4. 1948 u Přeštic zatčen na útěku, vyprovokovaným agentem Ing. Jaroslavem Doubravským (krycí jména Igor Dischinger nebo Antonín Navrátil), pracujícím pro 5. odd. (ObZ). V následném procesu byl 17. 6. 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Po odvolání projednávaném 9. 2. 1949 u Státního soudu v Praze mu byl trest zvýšen na 19 let.
K. Janoušek byl ve výkonu trestu na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni, přičemž za údajný pokus o útěk z Bor, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. 3. 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři (t.j. nešlo o prosté zvýšení dosavadního trestu, nýbrž o dva na sobě nezávislé tresty). Z Ruzyně, kde v letech 1956-1957 na nátlak StB spolupracoval na případu tam vězněného bývalého velitele ženijní školy Waffen SS v Hradištku, SS-Oberführera Emila Kleina (který si údajnými znalostmi řady tajemství Třetí říše snažil zajistit lepší vyhlídky na svou budoucnost), byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. 5. 1960. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní.
Protože přišel o veškerý majetek a byl mu přiznán jen minimální důchod, pracoval pak jako inventurník v n. p. Textil Praha, odkud odešel do penze v roce 1967 ve věku 74 let. Vyšší vojenský soud v Příbrami jej 5. 7. 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale pro tehdejší rehabilitace je charakteristické, že generálská hodnost mu navrácena nebyla. Stalo se tak až 23. 8. 1990 rozkazem prezidenta ČSFR a 2. 12. 1991 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. Byl vyznamenán čtyřiceti čs., ruskými, jugosl., rumun., pol., fr., brit, amer. a nor. řády a vyznamenáními, m.j. Commandeur de la Légion d° Honneur (1945), Knight Commander of the Order of the Bath (1941) a americkým Commander of the Order of Merit (1945).
Žádné komentáře:
Okomentovat