Kalendárium, 27. červenec 1953

Poslední sestřel korejské války

V pondělí 27. července 1953, jen několik hodin před vstupem příměří v platnost mezi OSN, Severní Koreou a Čínou, si tehdejší kapitán Ralph Sherman Parr, Jr., připsal poslední letecký sestřel korejské války, když sestřelil neozbrojené dopravní letadlo sovětského námořnictva Iljušin Il-12, které letělo z Port Arthuru (Lü-šun-kchou) do Vladivostoku přes čínský vzdušný prostor. Všech 21 cestujících, včetně 3 zdravotníků, zahynulo.

   V poledne 27. července odstartoval z Port Arthuru pravidelný transportní letoun sovětského vojenského letectva typu Il-12, na jehož palubě se kromě posádky nacházelo 21 příslušníků letecko-technického personálu a důstojníci zdravotnické služby 83. stíhacího leteckého sboru, kteří letěli do Vladivostoku. Letoun letěl obloukem kolem Severní Koreje nad územím Čínské lidové republiky. Podle sovětské verze na neozbrojený osamocený transportní letoun se sovětskými výsostnými znaky zaútočila v oblasti čínského města Ťi-lin (Jilin), asi 300 km od hranice ČLR s KLDR, čtveřice amerických stíhaček F-86F ze 335. stíhací perutě 4. stíhacího leteckého křídla USAF. Skupinu vedl Ralph S. Parr, který letoun Il-12 objevil ve 12 hodin a 30 minut a zahájil přiblížení. Když se k letounu přiblížil na krátkou vzdálenost, Parr jasně rozeznal sovětské výsostné znaky, přesto zaútočil a neozbrojený letoun sestřelil. Toto potvrdil i jeho č. 2, první poručík Edwin Scaffe. Všech 14 důstojníků a 7 příslušníků mužstva na palubě zahynulo. Podle dostupných údajů američtí piloti předem věděli, jaký letoun a kde mají zachytit, protože tak hluboko do čínského vzdušného prostoru „Sabre“ po celou válku nikdy nevnikly. Američané dodnes tvrdí, že letoun sestřelili nad frontovým pásmem Mandžuska a mylně jej považovali za čínský transportní stroj.

   Americká verze tvrdí, že poručík Stephen W. Parr, příslušník 335. stíhací perutě 4. stíhacího křídla, operoval na proudové stíhačce F-86F Sabre z letecké základny Kimpo. Dne 27. července 1953 v ranních hodinách vzlétl na hlídkový let podél 38. rovnoběžky, v rámci standardního zabezpečení vzdušného prostoru OSN. Krátce po osmé hodině ráno radary zachytily cíl přibližující se z oblasti sovětského Dálného východu. Šlo o čtyřmotorový dopravní letoun Iljušin Il-12, který směřoval ze sovětského Sachalinu na korejské území, přičemž letová trasa, výška i režim letu vyvolaly podezření, že může jít o stroj se špionážním nebo kurýrním účelem.

   Parr byl naveden k identifikaci cíle. Po vizuálním kontaktu bylo hlášeno, že stroj nenesl žádná zřetelná označení a ignoroval rádiové výzvy. Iljušin Il-12 pokračoval v letu ve směru k severokorejskému přístavu Chongjin, přičemž narušil vzdušný prostor pod kontrolou letectva OSN. Na základě instrukcí z velitelství předsunuté letecké kontroly (Forward Air Control) a po několikerém pokusu o varování posádky se poručík Parr rozhodl k zásahu. V 10:45 místního času vypálil dávku z 12,7mm kulometů svého letounu F-86F Sabre (51-12959), která zasáhla pravé křídlo a trup sovětského stroje. Il-12 byl následně pozorován v pádu, přičemž explodoval po nárazu do terénu asi 15 km východně od města Chongjin.

   Podle jiné verze Američané na tento letoun cíleně číhali a na základě agenturních zpráv znali datum i čas jeho odletu, přičemž čtveřice kapitána Parra byla do vzduchu vyslána speciálně k jeho zachycení. Američané předpokládali, že v onen den bude letoun Il-12 odvážet do Sovětského svazu velící důstojníky sovětského vojenského námořnictva z poloostrova Liao-tung. A skutečně – v ten den se v Port Arthuru konala stranická konference základny sovětského námořnictva, na níž bylo přítomno celé stranické vedení Tichomořské flotily. Po skončení konference měli její účastníci odletět právě tímto Il-12 do Vladivostoku. Jelikož se však jednání konference protáhlo a letoun měl omezený časový úsek k letu, byli místo stranických funkcionářů na palubu vysláni členové lékařské komise flotily. Američané zřejmě věděli o plánovaném odletu našeho velení, ale nevěděli, že na poslední chvíli došlo ke změně pasažérů. Ať už to bylo jakkoli, tento čin amerických letců a velení jim neslouží ke cti a vrhá temný stín na celé letectvo 5. letecké armády v Koreji. Sestřelením tohoto Il-12 dosáhl kapitán Parr svého desátého vítězství a stal se „dvojnásobným esem“ 4. stíhacího leteckého křídla.

Kalendárium, 27. červenec 1937

V úterý 27. července 1937 se uskutečnil první let prototypu Focke-Wulf Fw 200 V1, W.Nr. 2000, imatrikulace D-AERE, známý později pod přezdívkou „Condor“.

   Letoun byl původně vyvinut jako civilní čtyřmotorový dopravní letoun pro dálkové lety na zakázku společnosti Lufthansa, ale během druhé světové války byl upraven pro vojenské účely — zejména pro dálkový průzkum, protiponorkový boj a námořní bombardování.

   Na návrhu se podílel hlavní konstruktér Kurt Tank, který využil zkušenosti z vývoje menších dopravních letadel a aplikoval je na nový čtyřmotorový stroj s kovovou konstrukcí a tehdy pokrokovou koncepcí nízkokřídlého monopostu. Civilní verze letounu, označená jako Fw 200A a později Fw 200B a C, byla nasazena především u Lufthansy. Fw 200 se stal známým především jako „postrach Atlantiku“, když během bitvy o Atlantik sloužil u Kampfgeschwader 40 Luftwaffe.

   Vojenská adaptace Fw 200 začala prakticky ještě před vypuknutím války, když si RLM (Říšské ministerstvo letectví) vyžádalo prototypy s možností nesení pum a instalací průzkumné výzbroje. První vojenské varianty se začaly označovat jako Fw 200C. Tyto stroje byly vybaveny pozměněným trupem s výsuvnými věžemi, prosklenou příďovou kabinou pro bombometčíka a obrannou výzbrojí v podobě kulometů MG 15 a později MG 131 a MG 151/20. Výzbroj byla postupně zesilována v důsledku vysokých ztrát při střetech s protivzdušnou obranou spojeneckých lodí i doprovodnými stíhači. Pro vojenské účely byl trup letounu zesílen, neboť původní civilní konstrukce nebyla navržena pro takové zatížení. To však nikdy zcela neeliminovalo strukturální slabiny, a proto byla vojenská nasazení Fw 200 vždy kompromisem mezi dosahem, výzbrojí a nosností.

   Fw 200 Condor se poprvé v bojových operacích objevil v roli dálkového průzkumného letounu a bombardéru během kampaně proti Velké Británii. Nejslavnějších úspěchů dosáhl během bitvy o Atlantik, kde byl od léta 1940 nasazen u jednotky Kampfgeschwader 40 (KG 40), působící z letišť v Bordeaux-Mérignac a norském Trondheimu. Jeho primární úlohou bylo vyhledávání konvojů v severním a středním Atlantiku a jejich přímé napadání pumami. Díky velkému doletu, který přesahoval 3500 km, a možnosti dlouhého setrvání nad cílem se stal klíčovým nástrojem pro navádění ponorek Kriegsmarine na spojenecké konvoje. Admirál Karl Dönitz označil Fw 200 za „oči ponorek“, neboť kombinace leteckého a ponorkového sledování vedla k výraznému zvýšení efektivity německého námořního válčení.

   Nicméně Fw 200 trpěl několika významnými nedostatky. Kromě slabé konstrukce, která omezovala možnosti manévrování a přežití při boji, měl Condor omezenou výzbroj, což ho činilo zranitelným vůči stíhacím letounům i těžce vyzbrojeným obchodním lodím. S příchodem spojeneckých dálkových stíhačů typu Bristol Beaufighter, De Havilland Mosquito a North American P-51 Mustang a se zavedením eskortních letadlových lodí se ztráty Condorů dramaticky zvýšily. Již na přelomu let 1942–1943 přestaly být lety Fw 200 nad Atlantikem prakticky únosné. Přesto letoun sloužil nadále v menších počtech i na jiných frontách, například při zásobování obklíčených německých jednotek na východní frontě nebo jako transportní stroj v severní Africe.

   Ačkoli je Focke-Wulf Fw 200 Condor neoddělitelně spjat především s námořní válkou v Atlantiku, nelze opomenout jeho nasazení i na jiných frontách, zejména na východní frontě, kde sehrál omezenou, avšak významnou podpůrnou roli. Se změnou strategické situace po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 bylo třeba zabezpečit leteckou logistiku a zásobování na rychle se rozšiřující frontové linii. Luftwaffe proto využila část flotily Fw 200, zejména pozdějších verzí C-3 a C-4, jako dálkové transportní a spojovací stroje pro přepravu důstojníků, náhradních dílů, munice i zraněných.

   V pozdějších fázích války, zejména od roku 1943, se některé letouny Fw 200 objevily v úloze zásobovacích strojů během obklíčení německých vojsk, například u Demjansku a během dramatické bitvy o Stalingrad. Právě v těchto operacích se ukázaly limity konstrukce Condoru, který byl ve srovnání s letouny jako Ju 52 nebo později He 177 méně vhodný pro přistání a vzlet z provizorních, špatně upravených polních letišť. Několik strojů bylo při těchto misích zničeno při haváriích nebo sestřeleno sovětským stíhacím letectvem.

   Celkem bylo postaveno přibližně 276 letounů Fw 200 všech verzí, včetně prototypů, civilních a vojenských variant. Výroba probíhala v Brémách a později v letecké továrně v Bernburgu. Poslední sériové stroje vznikly koncem roku 1944. Po válce se několik dochovaných letounů dostalo do rukou Spojenců, přičemž jeden z nich byl podroben testům v Sovětském svazu.