V úterý 27. července 1937 se uskutečnil první let prototypu Focke-Wulf Fw 200 V1, W.Nr. 2000, imatrikulace D-AERE, známý později pod přezdívkou „Condor“.
Letoun byl původně vyvinut jako civilní čtyřmotorový dopravní letoun pro dálkové lety na zakázku společnosti Lufthansa, ale během druhé světové války byl upraven pro vojenské účely — zejména pro dálkový průzkum, protiponorkový boj a námořní bombardování.
Na návrhu se podílel hlavní konstruktér Kurt Tank, který využil zkušenosti z vývoje menších dopravních letadel a aplikoval je na nový čtyřmotorový stroj s kovovou konstrukcí a tehdy pokrokovou koncepcí nízkokřídlého monopostu. Civilní verze letounu, označená jako Fw 200A a později Fw 200B a C, byla nasazena především u Lufthansy. Fw 200 se stal známým především jako „postrach Atlantiku“, když během bitvy o Atlantik sloužil u Kampfgeschwader 40 Luftwaffe.
Vojenská adaptace Fw 200 začala prakticky ještě před vypuknutím války, když si RLM (Říšské ministerstvo letectví) vyžádalo prototypy s možností nesení pum a instalací průzkumné výzbroje. První vojenské varianty se začaly označovat jako Fw 200C. Tyto stroje byly vybaveny pozměněným trupem s výsuvnými věžemi, prosklenou příďovou kabinou pro bombometčíka a obrannou výzbrojí v podobě kulometů MG 15 a později MG 131 a MG 151/20. Výzbroj byla postupně zesilována v důsledku vysokých ztrát při střetech s protivzdušnou obranou spojeneckých lodí i doprovodnými stíhači. Pro vojenské účely byl trup letounu zesílen, neboť původní civilní konstrukce nebyla navržena pro takové zatížení. To však nikdy zcela neeliminovalo strukturální slabiny, a proto byla vojenská nasazení Fw 200 vždy kompromisem mezi dosahem, výzbrojí a nosností.
Fw 200 Condor se poprvé v bojových operacích objevil v roli dálkového průzkumného letounu a bombardéru během kampaně proti Velké Británii. Nejslavnějších úspěchů dosáhl během bitvy o Atlantik, kde byl od léta 1940 nasazen u jednotky Kampfgeschwader 40 (KG 40), působící z letišť v Bordeaux-Mérignac a norském Trondheimu. Jeho primární úlohou bylo vyhledávání konvojů v severním a středním Atlantiku a jejich přímé napadání pumami. Díky velkému doletu, který přesahoval 3500 km, a možnosti dlouhého setrvání nad cílem se stal klíčovým nástrojem pro navádění ponorek Kriegsmarine na spojenecké konvoje. Admirál Karl Dönitz označil Fw 200 za „oči ponorek“, neboť kombinace leteckého a ponorkového sledování vedla k výraznému zvýšení efektivity německého námořního válčení.
Nicméně Fw 200 trpěl několika významnými nedostatky. Kromě slabé konstrukce, která omezovala možnosti manévrování a přežití při boji, měl Condor omezenou výzbroj, což ho činilo zranitelným vůči stíhacím letounům i těžce vyzbrojeným obchodním lodím. S příchodem spojeneckých dálkových stíhačů typu Bristol Beaufighter, De Havilland Mosquito a North American P-51 Mustang a se zavedením eskortních letadlových lodí se ztráty Condorů dramaticky zvýšily. Již na přelomu let 1942–1943 přestaly být lety Fw 200 nad Atlantikem prakticky únosné. Přesto letoun sloužil nadále v menších počtech i na jiných frontách, například při zásobování obklíčených německých jednotek na východní frontě nebo jako transportní stroj v severní Africe.
Ačkoli je Focke-Wulf Fw 200 Condor neoddělitelně spjat především s námořní válkou v Atlantiku, nelze opomenout jeho nasazení i na jiných frontách, zejména na východní frontě, kde sehrál omezenou, avšak významnou podpůrnou roli. Se změnou strategické situace po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 bylo třeba zabezpečit leteckou logistiku a zásobování na rychle se rozšiřující frontové linii. Luftwaffe proto využila část flotily Fw 200, zejména pozdějších verzí C-3 a C-4, jako dálkové transportní a spojovací stroje pro přepravu důstojníků, náhradních dílů, munice i zraněných.
V pozdějších fázích války, zejména od roku 1943, se některé letouny Fw 200 objevily v úloze zásobovacích strojů během obklíčení německých vojsk, například u Demjansku a během dramatické bitvy o Stalingrad. Právě v těchto operacích se ukázaly limity konstrukce Condoru, který byl ve srovnání s letouny jako Ju 52 nebo později He 177 méně vhodný pro přistání a vzlet z provizorních, špatně upravených polních letišť. Několik strojů bylo při těchto misích zničeno při haváriích nebo sestřeleno sovětským stíhacím letectvem.
Celkem bylo postaveno přibližně 276 letounů Fw 200 všech verzí, včetně prototypů, civilních a vojenských variant. Výroba probíhala v Brémách a později v letecké továrně v Bernburgu. Poslední sériové stroje vznikly koncem roku 1944. Po válce se několik dochovaných letounů dostalo do rukou Spojenců, přičemž jeden z nich byl podroben testům v Sovětském svazu.
Žádné komentáře:
Okomentovat