Kalendárium, 23. únor 1603

Ve středu 23. února 1903 zemřel v Paříži François Viète, francouzský matematik a „otec moderní algebry“.

   Povoláním byl právník. Záliba v astronomii ho přivedla k trigonometrii a algebře. Jeho matematické práce však byly psány neobyčejně těžkým jazykem a proto dlouho nevešly v obecnou známost. Až po jeho smrti je uspořádal F. van Schouten a vydány byly až v roce 1646 pod názvem Opera Vietal.

   Viète vybudoval algebru jako učení o algebraických rovnicích, založené na označování písmeny. Jako první již v roce 1591 zavedl symbolické označování nejen neznámých, ale také koeficientů v rovnicích. Díky tomu bylo poprvé možno vyjadřovat řešení rovnic obecnými formulemi a samotné algebraické výrazy považovat za objekty, nad nimiž je možno provádět vhodné operace.

   Sám Viète si nejvíce cenil svého objevu závislosti mezi koženy a koeficienty algebraických rovnic (Viètovy formule).

   Pro přibližné řešení algebraických rovnic předložil metodu totožnou s pozdější metodou Newtonovou. V trigonometrii podal kromě jiného úplné řešení problému o určení rovinného a sférického trojúhelníku pomocí tří daných prvků. Našel rozvoje funkcí cos nx a sin nx v mocninách cos x a sin x. Jako první vyšetřoval nekonečné součiny.  

   V Matematickém kánonu (1579) uveřejnil tabulky funkcí sinus, kosinus, tangens, kotangens, sekans a kosekans. Rozluštil kód, který používali Španělé ve válce proti Francii.

${\displaystyle \pi =2\times {\frac {2}{\sqrt {2}}}\times {\frac {2}{\sqrt {2+{\sqrt {2}}}}}\times {\frac {2}{\sqrt {2+{\sqrt {2+{\sqrt {2}}}}}}}\times {\frac {2}{\sqrt {2+{\sqrt {2+{\sqrt {2+{\sqrt {2}}}}}}}}}\times \cdots }$

François Viète je autorem historicky prvního nekonečného součinu pro vyjádření π.

[1] Fuchs, Eduard: Teorie množin pro učitele, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1999. 

Kalendárium, 23. únor 1945

Jedna z nejikoničtějších fotografií 20. století - Druhé vztyčovnání vlajky na hoře Suribači. Autor Joe Rozenthal.

V pátek 23. února 1945 byla na hoře Suribači (摺鉢山) na osstrově Iwodžima vztyčena americká vlajka. Z tohoto okamžiku vznikla jedna z nejikoničtějších fotografii 20. století. Není bez zajímavosti, že jedním z mužů na fotografii byl i Michal Strank, který se narodil v roce 1919 v Československu ve spišské vesnici Jarabina a byl rusínského původy.

   Vyhaslý 166 metrů vysoký vulkán Suribači na ostrově Iwodžima byl nejvyšší dominantou, se které se dal přehlídnout celý zbytek ostrova. Jeho obrana byla svěřena plukovníkovi Kanehiko Acučimu, jež velel 1600 mužům vyzbrojených těžkými kulomety, minomety, 140mm a 152mm děly schopných ostřelovat celou jižní část ostrova a okolního pobřeží. Hora byla obklopena prstencem bunkrů a pevnůstek. 

   Dobytí této hory bylo svěřeno 28. pluku 5. divize námořní pěchoty pod velením plukovníka Liversedgema. Za podpory plamenometných tanků Sherman, letectva, děl několika minolovek a torpédoborců se jeho mužům podařilo horu dobyl po 3 dnech od vylodění. Třetí den bitvy se jednotlivé prapory dostaly až do těsné blízkosti hory Suribači. V té době již obránci utrpěli těžké ztráty a z původních 1600 obránců zbylo necelých 400 vojáků. Většina z nich byla zraněná a vyčerpaná a část se jich pokusila projít americkými liniemi. Velká část z nich byla objevena a zničena, zbytek se ukrýval v nitru hory. 

   Za této situace byla úkolem dobýt vrchol hory pověřena 3. četa roty E 2. praporu 28. pluku. Akci velel výkonný důstojník roty poručík Harold G. Schrier. Dříve než vyrazili, jim velitel praporu podplukovník Johnson předal vlajku o rozměrech 137 x 71 cm, kterou dostal od posádky jednoho z invazních člunů. Po zhruba půl hodině dosáhli okraje kráteru bez jakéhokoli odporu. Zbývalo splnit druhou část úkolu: vztyčit vlajku. Jako žerď jim posloužila pohozená 6 metrová ocelová trubka. Poručík Schrier k ní vlajku přivázal a společnými silami tyč zarazili do země na severním okraji kráteru. S fotoaparátem byl u historického momentu Louis R. Lowery. Řev rozjařených mariňáků, kteří si vykračovali po půdě prosáklé krví tisícovek kamarádů, byl prý slyšet celou cestu dolů, kde už hrdiny očekávaly troubící lodě. Jenže spontánní oslavy dolehly až k uším japonských vojáků, kteří se skrývali v labyrintu uvnitř vulkánu. Ze sluje vyrazili dva japonští vojáci jeden mávaje mečem byl záhy zastřelen i druhý útočník byl zabit, ale až po té co se mu podařilo hodit ruční granát do míst, odkud fotografoval seržant Lowery. Ten se zachránil tak že se skulil po úbočí a zastavil se až 20 metrů níž. Fotoaparát, který upustil se rozbil, ale naštěstí film se podařilo zachránit. Fotograf magazínu Leatherneck si rychle běžel pro nový přístroj.

   

   Na úpatí hory narazil na fotografa Associated Press (AP) Joea Rosenthala, vojenského fotografa Boba Campbella a kameramana Billa Genausta, kteří směřovali na vrcholek, aby zvěčnili historický okamžik. Když pochopili, že na ně dějiny nepočkaly, chtěli se otočit. Lowery ale trojici přemluvil, že vrchol je opravdu skvělé místo na fotografování. Reportéři tedy pokračovali a kolem poledne dorazili na špičku sopky. Mezitím se pár metrů od nich začal psát příběh, který měl už za několik okamžiků vyvrcholit jednou z nejznámějších fotografií dějin. Americká vlajka sice na hoře Suribači vlála, ale vzhledem k rozměrům byla z větší dálky špatně viditelná. Námořní pěšáci proto obstarali jinou, větší, o délce 2,2 metrů, kterou si půjčili od posádky tankové výsadkové lodi LST-779. A právě druhé vztyčování vlajky se stalo jednou z nejslavnějších fotografií války v Pacifiku. Není bez zajímavosti uvést co se stalo s prvním snímkem pořízeným seržantem Lowerym. Neměla být právě Loweryho fotka snímkem dějin? Rosenthalova fotografie ji jednoduše přebila, ale podle historiků Albeeho a Freemana tomu významně pomohl i rozkaz generála Vandegrifta. Ten zakázal Rozenthalův snímek jakkoli zpochybňovat. Mezi lety 1945-1947 například nesměl být v časopisu Leatherneck publikovaný jakýkoliv záběr Loweryho z prvního vztyčování vlajky.

První vztyčování vlajky na hoře Suribači. Autor Louis R. Lowery.

Americký letoun TBM-3 Avenger, letící nad horou Suribači.

Michal Strank.

Prameny:

[1] Hubáček, Miloš: Válka končí v Pacifiku I. - Pevnost Iwodžima, Nakl. Ladislav Horáček-Paseka 2000. 

[2] Histroie válek, Facebook, https://www.facebook.com/groups/historievalek/

[3] Raising the Flag on Iwo Jima, WikipediA ― The Free Encyclopedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Raising_the_Flag_on_Iwo_Jima

[4] Štefan, Petr: Do dějin vstoupilo až druhé vztyčení vlajky, byl u toho i Čechoslovák, https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/do-dejin-vstoupilo-az-druhe-vztyceni-vlajky-byl-u-toho-i-cechoslovak.A100819_180412_zahranicni_stf