„Malý Černobyl“

„Malý Černobyl“ aneb „mrtvé“ město po sovětské armádě nedaleko Vesprému - vojenská letecká základna u Szentkirályszabadja. 

O letišti Szentkirályszabadja se mi zatím nepodařilo mnoho zjistit. Letiště se stavělo ke konci 2. světové války a co jsem tak zjistil, tak mělo sloužit k především výcviku. Podle vyprávění jednoho hlídače, se kterým se setkal kamarád, měly být v hangárech uskladněny Messerschmitty. Podle určení letiště tam spíš byly nějaké cvičné letouny. Po válce základnu užívala sovětská armáda a letiště bylo předěláno na vrtulníkovou základnu. Kdy přesně sověti opustili základnu nevím, zahlédl jsem totiž něco o tom, že letiště chátrá už od roku 1980. V současné době letiště slouží k civilnímu provozu, část užívají místní firmy, ale převážná část města chátrá a je cílem turistů. Ruiny budov jsou hojně využívány airsofťákama a paintbólistama k jejich radovánkám.

Pokud by měl kdokoliv jakékoliv informace o této základně, do kdy byla v užívání, jaké jednotky tam byly dislokované, budu moc rád za jakoukoliv informaci. 

„Hřbitov MiGů“

Malá vzpomínka na víkendové toulání po Maďarsku. 

„Hřbitov MiGů“ na vojenském letišti Pápa. Odhadem něco přes třicet letounů, v naprosté většině se jedná o letouny Mikojan-Gurjevič MiG-21bis, dva letouny Mikojan-Gurjevič MiG-21UM a tři letouny Suchoj Su-22M3.

Jinak malé okénko do historie. Letiště Pápa patřilo k největším leteckým základnám Maďarského letectva během druhé světové války a sídlilo zde několik německých a maďarských jednotek. Po válce zde byly dislokované sovětské letecké jednotky a to až do roku 1961. Kdy byla základna předána Maďarskému letectvu. V roce 2009 se letiště v Pápa stalo rezervní bází NATO. 

S letištěm Pápa je spojena i jedna „česká stopa“. Na základně byly dislokované dva sovětské pluky 195. gardové stíhací letecké divize, konkrétně 5. gardový stíhací letecký pluk a 14. gardový stíhací letecký pluk. V roce 1956 poté, co došlo v Maďarsku k lidovému povstání proti komunistické moci a sovětské okupaci, přijala čs. strana opatření s cílem izolovat dění v Maďarsku a zabránit nežádoucím ohlasům v Československu. To se krom stíhacích útvarů týkalo i pluků bitevního letectva. V neděli 4. listopadu 1956 vzlétl v 9.05 československý letoun Iljušin Il-10 náležející 1. letce 30. bitevního pluku k hlídkovému letu v prostoru československo-maďarských státních hranic nedaleko Komárna. Jeho pilot, nadporučík Václav Samöel znenadání spatřil projektily ráže 23 a 37 mm, prolétající kolem jeho letounu. Zadní střelec vzápětí hlásil dvojici útočících MiGů-15. Pilot začal okamžitě klesat do přízemní výšky, kde mohl využít lepší ovladatelnost svého letounu proti rychlým proudovým stíhačkám. Sovětští útočníci ovšem pokračovali v pronásledování a dál po něm pálili. Střelec našeho bitevníku opětoval palbu svým 20 mm pohyblivým kanónem, ale po několika výstřelech se mu zbraň zasekla. Poté již jen hlásil nálety sovětů pilotovi, aby mohl lépe provádět úhybné manévry. Ten také ohlásit napadení na velitelství do Bratislavy, kde byly okamžitě podniknuty kroky na pomoc našemu letounu. Poručík Samöel nakonec dokázal uniknout a nouzově přistát na piešťanském letišti. Jeho Il-10 však měl několik průstřelů od granátů ráže 23 mm. Navíc v pumových závěsnících pod křídly byly objeveny zbytky listí a větví, které náš bitevník očesal z korun stromů během úniků těsně nad zemí. Druhý den po incidentu došla nesmělá omluvná nóta od sovětských vojsk v Maďarsku. Útočícími letouny byla s největší pravděpodobností dvojice MiGů-17 od 5. GIAP z letecké základny Pápa.