čtvrtek 30. dubna 2020

Kalendárium, 30. duben 1777



Ve středu 30. dubna 1777 se v Braunschweigu narodil Johann Carl Friedrich Gauss, slavný německý matematik a fyzik. jeho vědecká práce byla neobyčejně mnohostranná. Zabýval se mimo jiné algebrou, teorií čísel, diferenciální geometrií, geodézií, nebeskou mechanikou, teoretickou astronomií, teorií elektřiny a magnetismu. Ve všech těchto oblastech dosáhl prvořadých výsledků a v moha směrech předznamenal další vývoj.

Průlom v jeho objevech nastal v roce 1796, který byl pro něj velice produktivní. nejdříve se mu podařilo ukázat, že každý pravidelný mnohoúhelník s počtem stran rovno Fermatovu prvočíslu (posléze dokázal i pro počet stran roven součinu několika různých Fermatových prvočísel a mocniny čísla 2) jde sestrojit jen pomocí kružítka a pravítka, tedy je eukleidovsky konstruovatelný. Konstrukci sedmnácnáctiúhelníku objevil 30. března. Poté objevil aritmetiku zbytkových tříd a zjednodušil tak výpočty v teorii čísel. Stal se prvním, kdo dokázal platnost kvadratické reciprocity, to bylo 8. dubna. Dne 31. května odhadl prvočíselnou větu, která říká, jak jsou prvočísla rozložena mezi celými čísly. Gauss také objevil, že každé kladné celé číslo jde vyjádřit jako součet nejvíce tří trojúhelníkových čísel. V neděli 10. července si tedy poznačil do deníku známá slova „Heureka! číslo= Δ + Δ + Δ“ Dne V sobotu 1. října publikoval výsledky mnoha polynomů s koeficienty z konečného tělesa (ty vedly k Weilovým hypotézám o 150 let později).  

Roku 1799 v disertační práci, „Nový důkaz toho, že každá racionální funkce s jednou proměnou jde rozložit na reálné faktory prvního nebo druhého stupně“, podal Gauss důkaz základní věty algebry. Tato důležitá věta říká, že každý polynom nad komplexními čísly musí mít alespoň jeden kořen. Gauss během svého života přišel ještě s třemi dalšími důkazy základní věty algebry, pravděpodobně díky odmítnutí jeho disertační práce. Poslední důkaz z roku 1849 je považován za matematicky rigorózní i z pohledu dnešních matematických standardů. Jeho důkazy značně objasnily chápání komplexních čísel. 

Gauss také udělal obrovský pokrok v teorii čísel díky knize Disquisitiones Arithmeticae (1801), která obsahovala předvedení aritmetiky zbytkových tříd a také první důkaz zákona o kvadratické reciprocitě. 

Piazziho objev trpasličí planety Ceres přivedl Gausse k teorii o pohybu planetek ovlivňovaných velkými planetami, později (1809) publikováno pod názvem Theoria motus corporum coelestium in sectionibus conicis solem ambientum (teorie pohybu nebeských těles obíhajících po eliptických dráhách kolem slunce). Jeho postup, který v mnohém zjednodušil metody výpočtu drah těles v 18. století, publikoval později jako Teorie o nebeském pohybu. Tento postup je základním kamenem výpočtů i v dnešní době. Přišel s Gaussovou gravitační konstantou a obsahoval mocnou metodu nejmenších čtverců, metoda, která se používá ve všech odvětvích vědy k minimalizaci chyby měření. Gauss byl schopen dokázat správnost své metody v roce 1809 díky normálnímu rozdělení chyb.

Průzkum Hannoveru později vedl k objevení gaussovského rozdělení, známého jako normální rozdělení, které popisuje chyby měření. Navíc nasměrovalo to Gaussův zájem k diferenciální geometrii, oboru, který se zabývá křivkami a plochami. V tomto oboru přišel v roce 1828 s důležitou větou; theorema egregium (významná věta) zavádějící důležitou vlastnost popisující zakřivení. Zjednodušeně řečeno věta říká, že zakřivení plochy může být určeno měřením úhlů a vzdáleností na této ploše, neboli zakřivení nezáleží na umístění plochy v prostoru.

Gauss také tvrdil, že objevil možnost neeuklidovské geometrie, ale nikdy ji nepublikoval. Tento objev byl velkým posunem v paradigmatu matematiky, protože osvobodil matematiky od mylného přesvědčení, že Euklidovy postuláty jsou jedinou cestou ke konzistentní a neprotichůdné geometrii. Jejími nejdůležitějšími případy jsou hyperbolická geometrie, eliptická geometrie (a její zvláštní případ sférická geometrie), Riemannova geometrie a absolutní geometrie. Práce na těchto geometriích vedla mimo jiné i k Einsteinově obecné teorii relativity, která popisuje vesmír jako neeuklidovský.  

[1] Fuchs, Eduard: Teorie množin pro učitele, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1999. 
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Friedrich_Gauss
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Friedrich_Gauss

středa 29. dubna 2020

Kalendárium, 29. duben 1987


Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní. Některé prameny uvádějí, že například během války ve Vietnamu v důsledku přátelské palby zemřelo dokonce 18 % z celkového počtu 58 220 mrtvých vojáků Armády Spojených států. Tyto incidenty se nevyhnuly ani pilotům stíhacích letounů v mnoha poválečných konfliktech.

Sestřel nad Severním Waziristánem

Během sovětské intervence v Afghánistánu se Pákistánské letectvo dostalo na své severní hranici do několika ostrých střetů a její piloti si připsali několik sestřelů. Kapitán Khalid Mahmood v kabině svého letounu F-16 dosáhl čtyři potvrzené sestřely a jen o vlásek mu unikl titul posledního stíhacího esa v dosavadních dějinách leteckých válek. Došlo však i k nepříjemnému incidentu, kdy došlo na střelbu na vlastní letoun.
Ve středu 29. dubna 1987 vzlétli příslušníci 14. perutě Pákistánského letectva Wing Commander Amjad Javed a Flight Lieutenant Shahid Sikandar Khan v kabinách svých letounů General Dynamics F-16A-15S na plánovanou misi na sever, při které doprovázeli pakistánský C-130 a PIA Fokker do Chitralu. Na zpáteční cestě byla dvojice navedena k Mirqnshahu, kde dvě nepřátelské formace, každá složená ze 4 letadel, narušily vzdušný prostor Pakistánu. Měli za úkol zasáhnout, ačkoliv měli paliva akorát tak na bezpečný návrat na svou základnu. Zpočátku byli vektorováni kurzem 270°, nepřátelské letouny byly ve výšce 8200 metrů a letěli kurzem 090°. Obě F-16A měly výšku 1800 metrů, rychlost 1100 km/h a přibližovaly se tak, aby mohly čelně vypálit řízené střely AIM-9L. Narušitelé se stočili na sever. Oba pakistánští piloti v taktické formaci točili doprava za nimi. F/Lt Shahid Sikandar Khan se zaměřil na posledního banditu v podobě letounu MiG-23, který byl od něj  7,5 kilometrů, nestoupal a ohlásil to vedoucímu. W/Cdr Amjad Javed toto hlášení neslyšel nebo jej přeslechl na rádiu a snažil se zaměřit radar na posledního banditu vlevo, což bylo ale jeho vlastní číslo 2. Vedoucí přepnul zbraně z rakety AIM-9L na AIM-9P a odpálil ji. Raketa zasáhla svůj cíl, kterým ale nebyl letoun MiG-23, ale F-16A-15S seriového čísla 85720, do pravého křídla. Zasažená mašina šla ihned k zemi. F/Lt Sikandar Khan se katapultoval ve výšce okolo 8800 metrů skoro 18,5 kilometrů hluboko nad Afghánským územím. Pátrací a záchranný tým vyzvedl sestřeleného pilota přibližně o 7 hodin později a tu samou noc jej dovezli na základnu Kamra. O čtyři dny později už Shahid Sikandar Khan opět letěl s F-16.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan: Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019.


[2] Airframe Details for F-16 #81-0918, F-16 Aircraft Database, F-16.net, http://www.f-16.net/aircraft-database/F-16/airframe-profile/1205.
[3] ASN Wikibase Occurrence # 94223, AviationSafetyNetwork, http://aviation-safety.net/wikibase/wiki.php?id=94223.
[4] Chronological Listing of Pakistani Air Force, Lockheed Martin F-16, Losses and Ejections, An illustrated history of assisted aircrew escape systems and a chronicle of all known ejections worldwide, http://www.ejection-history.org.uk/Aircraft_by_Type/Pakistan/F-16.htm.
[5] PAF F-16 Milestone Pilots, Pakistan Defence Forum, https://defence.pk/pdf/threads/paf-f-16-milestone-pilots.57655/. 

Osvobození českých zemí spojeneckými vojsky

„Sovětský“ Supermarine Spitfire Mk.IX ve společnosti MiGu-3 a přistávajícího Jaku-7 na jednom z polních letišť


„Sovětský“ Supermarine Spitfire Mk.IX ve společnosti MiGu-3 a přistávajícího Jaku-7 na jednom z polních letišť.
Autor obrázku Valerij Ruděnko.

Pravdou je, že k podobné situaci asi nikdy nedošlo, ale obrázek je to pěkný :)

Sovětský svaz obdržel v rámci dodávek Lend-Lease přes tisíc letounů Supermarine Spitfire. Nejdříve bylo na přímou žádost Stalina dodáno do března 1943 celkem 143 Spitfirů Mk.Vb z Blízkovýchodních rezerv. Od roku 1944 pak následovalo celkem 1185 Spitfirů verze IX (1183* Spitfire LF.IX a 2 Spitfire HF.IX).

Pluky vyzbrojené letouny Supermarine Spitfire
11. GIAP PVO, Spitfire IX, jaro 1945 ~
26. GIAP PVO, Spitfire V, 24.6. 1943 ~; Spitfire IX, 20. 2. 1945 ~
27. GIAP PVO, Spitfire IX, 6. 1945 ~
57. GIAP, Spitfire V, 27. 11. 1942 ~
102. GIAP PVO, Spitfire IX, 28. 5. 1945 ~
103. GIAP PVO, Spitfire IX, 25. 5. 1945 ~
16. IAP PVO, Spitfire V, 5. 1943 ~; Spitfire IX, 12. 1944 ~
35. IAP PVO, Spitfire IX, 8. 1944 ~
67. IAP PVO, Spitfire IX, podzim 1944 ~
177. IAP PVO, Spitfire IX, podzim 1944 ~
178. IAP PVO, Spitfire IX, 4. 1945 ~
348. IAP PVO, Spitfire IX, 11. 1944 ~
488. IAP PVO, Spitfire IX, 9. 1944 ~
565. IAP PVO, Spitfire IX, 5. 1945 ~
729. IAP PVO, Spitfire IX, 1945 ~
738. IAP PVO, Spitfire IX, 4. 1945 ~
767. IAP PVO, Spitfire IX, 12. 1944 ~
768. IAP PVO, Spitfire IX, 12. 1944 ~
769. IAP PVO, Spitfire IX, 12. 1944 ~
786. IAP PVO, SPitfire IX, 1949 ~
821. IAP, Spitfire V, 1. 3. 1943 ~
833. IAP PVO, Spitfire IX, 7. 1946 ~
7. IAP VMF, Spitfire V, 8. 1943 ~

Z tohoto výčtu je jasně vidět, že naprostá většina Spitfirů skončila v plucích protivzdušné obrany.

* Některé prameny uvádějí 190 LF.Mk.IXC a 989 LF.Mk.IXE.

úterý 28. dubna 2020

Kalendárium, 28. duben 1950


V pátek 28. dubna 1950 odstartovala dvojice MiGů-15 ve složení maj. Jurij Jakovlevič Kelejnikov a lt. Serafim Ivanovič Volodkin z 29. GIAP, 50. IAD proti průzkumnému letounu F-5G z 12th Reconnaissance Squadron ROCAF (Republic of China Air Force). Major Kelejnikov si v souboji připsal vítězství a ke svým 15 [13+2] sestřelům z Velké vlastenecké válce přidal další. Jednalo se o první sestřel dosažený legendárním stíhacím letounem Mikojan-Gurjevič MiG-15.

Bojový účet legendárních „patnáctek“ tak byl úspěšně otevřen!

Sovětští stíhači přišli do Číny na pozvání samotného Mao Ce-tunga. Jednalo se o 29. GIAP  a 351. IAP, které byly  přiděleny k šanghajské skupině PVO, které velel general lejtěant P. F. Batickij.

Jurij Jakovlevič Kelejnikov (Юрий Яковлевич Келейников) se narodil 17. září 1921 ve vesnici Berenjagovka v Gračevském okrese, voroněžské oblasti. Od 15. prosince 1939 sloužil v Rudé armádě. V říjnu roku 1941 ukončil Borisoglebskou vojenskou leteckou školu pilotů. nejdříve sloužil v sestavě letectva Moskevského vojenského okruhu. Od srpna 1942 se účastnil Velké vlastenecké války v sestavě 12. GIAP, 6. IAK PVO města Moskvy. Létal na letounech Jakovlev Jak-7. V říjnu téhož roku byl převelen k 431. IAP, který byl 23. listopadu téhož roku přejmenován na 32. GIAP. Bojoval v rámci Stalingradského, Kalininského a 1. pobaltského frontu na letounech Jakovlev Jak-1, Lavočkin La-5 a La-7. Od září 1944 bojoval ve funkci zástupce velitele eskadrily u 137. GIAP, 3. GIAD, 2. pobaltského frontu na letounech Lavočkin La-7. Do konce války absolvoval celkem 439 bojových letů a v  118 vzdušných soubojích sestřelil 13 letounů samostatně a 2 ve spoluúčasti.
Po válce sloužil postupně v 813. IAP, 239. IAP, 324. IAD MVO a 29. GIAP, se kterým se přesunul do Čínské lidové republiky. Zde si připsal další sestřel v podobě průzkumného letounu F-5. Od prosince 1950 do února 1951 se s 29. GIAP (106. IAD PVO, 64. IAK) účastnil Korejské války. Ve vzdušných soubojích nad Korejským poloostrovem gardový major J. A. Kelejnikov sestřelil F-80.



Prameny:
[1] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014.  
[2] Демин, Анатолий Анатольевич: Авиация Великого соседа, Книга 2, Воздушные силы Старого и Нового Китая, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2012.
[3] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.

sobota 25. dubna 2020

Kalendárium, 25. duben 1945


Ve středu 25. dubna 1945 se uskutečnil první kontakt mezi sovětskými a západními vojáky v Německu. Zřejmě k prvnímu setkání došlo v 11.30, když se malá hlídka náležející k 69. pěší divizi V. sboru 1. americké armády setkala u vesnice Leckwitz s osamoceným sovětským vojákem na koni. Krátce po poledni se u obce Strehla setkaly dvě předsunuté vojenské hlídky – sovětskou vedl poručík Alexander Gordejev a americkou poručík Albert Kotzebue. Ty samé hlídky se setkaly ještě u vesnice Kreinitz, nedaleko Strehly.

To slavné a mediálně známé setkání se uskutečnilo o několik hodin později na pobořeném mostě v Torgau, kde se objali američtí a sovětští vojáci vedení 2nd Lt. Williamem Robertsonen a por. Alexanderem Silvaškem. Následující den se velitel 69. pěší divize 1. americké armády generálmajor Emil F. Reinhardt v Torgau setkal s generálmajorem Vladimírem Rusakovem z 58. gardové pěší divize 1. ukrajinského frontu na prvním oficiálním ceremoniálu setkání Spojenců a připravili tak půdu pro „podání rukou v Torgau“. To se za účasti tisku konalo v pátek 27. dubna 1945, kdy si rukami potřásli aktéři původního setkání zpřed dvou dnů 2nd Lt. William Robertson a por. Alexandr Silvaško.

Nicméně oficiální fotografie pořízená při této příležitosti se nikdy nestala tak známou, jako původní snímek zachycující setkání Američanů a Rusů na poškozeném mostě v Torgau.

Pětadvacátý duben se dodnes slaví jako „Den Labe“ („Elbe Day“) a je jedním ze symbolů blízkého konce druhé světové války.


Původní a známější fotografie ze setkání 2nd Lt. Williama Robertsona a por. Alexandra Silvaška na pobořeném mostě v Torgau dne 25. dubna 1945.

Druhé setkání 2nd Lt. Williama Robertsona a por. Alexandra Silvaška na oficiálním ceremoniálu z 27. dubna 1945.

úterý 14. dubna 2020

Kalendárium, 14. duben 1994


Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní. Některé prameny uvádějí, že například během války ve Vietnamu v důsledku přátelské palby zemřelo dokonce 18 % z celkového počtu 58 220 mrtvých vojáků Armády Spojených států. Tyto incidenty se nevyhnuly ani pilotům stíhacích letounů v mnoha poválečných konfliktech.

Černý jestřáb sestřelen

Po skončení operace Pouštní bouře, která byla odpovědí na iráckou invazi do Kuvajtu, byly na severu a jihu Iráku vyhlášeny bezletové zóny. Operace Provide Comfort a na ní navazující operace Northern Watch zajišťovala bezletovou zónu na sever od 36. rovnoběžky, operace Southern Watch zajišťova bezletovou zónu a jih od 33. rovnoběžky. V období 1991 až 1993 pak došlo k několika incidentům, při kterých dosáhli američtí piloti F-15 a F-16 celkem pěti sestřelů (2x Su-22, PC-9, MiG-25 a MiG-23). Shodou několika po sobě jdoucích chyb však došlo i k tragické události, kdy ve čtvrtek 14. dubna 1994 dvě americké stíhačky F-15C sestřelily nad severním Irákem omylem dva vlastní bojové vrtulníky Black Hawk z 6. praporu 159. leteckého pluku. Všech šestadvacet lidí na palubách přišlo o život.
Dva bojové vrtulníky Black Hawk vlétly ten den krátce před půl devátou ráno z tureckého města Diyarbakır a zamířily do města Zakhó v severním Iráku. Zde se nacházelo vojenské koordinanční centrum operace Provide Comfort. Oba vrtulníky informovaly řídící středisko E-3 AWACS, pod velením majora Lawrence Tracyho, že odstartovaly a odkud kam letí. V 9.21 oznámily svůj vstup do bezletové zóny a o šest minut později přistály v Zakhó u vojenského koordinačního centra. Důstojníci AWACSu označili oba vrtulníky jako „přátelské“, ale zapomněli jejich posádky upozornit, že používají v bezletové zóně špatný vysílací kód a že mají přejít na jinou frekvenci. To tyla první chyba, která poději vedla ke katastrofě. Na základně Zakhó oba Black Hawky naložily šestnáct členů mezinárodního týmu OSN pracujícího pro spojeneckou koalici, včetně čtyř kurdských civilistů, jednoho člena chaldejské katolické církve, dvou britských a jednoho francouzského vojenského důstojníka a pěti amerických civilních i vojenských úředníků. Tím se s posádkou vrtulníků počet osob na onou palubách rozrostl na šestadvacet. V 9.54 se oba Black Hawky vznesly opět do vzduchu a zamířili do 190 kilometrů vzdáleného iráckého města Erbíl. Letový dispečer AWACSu poručík Joseph Halcli je opět otagoval na obrazovce radaru jako „přátelské“ a informoval o jejich letu svého nadřízeného Jima Wanga. V 10.12 vlétly oba vrtulníky do hornatého terénu a jejich identifikační odpovídače sekundárního radaru zmizely z dosahu AWACSu. Důstojník leteckého dozoru AWACSu kapitán Diedre Bell si toho všiml a upozornil svého nadřízeného Jima Wanga, ten na tuto informaci ale nijak nereagoval.
Přibližně ve stejné době mířily stejné do oblasti také dvě americké stíhačky F-15C, pilotované kapitánem Erikem Wicksonem a podplukovníkem Randy W. Mayem. Oba piloti odstartovaly v 9.35 z letecké základny Incirlik v Turecku. Jejich úkolem bylo dohlížet na bezletovou zónu. Oba piloti absolvovali před startem seznámení s plánovanými přelety koaličních letadel a zaznamenali v něm i let obou Black Hawků. Zde došlo zřejmě k další chybě, neboť u letu vrtulníků nebyl uveden ani čas startu, ani doba jeho trvání, ani plánovaná trasa. v 10:20 Vstoupily obě stíhačky do severního Iráku. Hlášení o tom přijal v letounu E-3 další z leteckých dispečerů, nadporučík Ricky Wilson, který věděl, že Black Hawky se pohybují v téže oblasti jako F-15, nicméně Wicksonovi o tom bohužel nic neřekl, protože si myslel, že obě helikoptéry mezitím opět přistály. Misto toho požádal Wanga, jestli může vypnout označování helikoptér symboly „přítel“, a Wang mu to schválil. To byla další z kupících se chyb. 
V 10:22 ohlásil Erik Wickson, letící ve výšce 8230 metrů, že na radaru zachytil pomalu se pohybující letoun vzdálený 64 kilometrů od jeho pozice. Posádka AWACSu se v rozporu se standardními postupy nepokusila neznámý letoun ohlášený stíhačkou identifikovat. Oba piloti F-15 se následně pokusili prozkoumat neznámý cíl elektronicky za pomoci svého palubního systému IFF (identifikace přítel - nepřítel). V jednom režimu systém IFF odpověděl negativně, v druhém dal na chvíli kladnou odezvu, pak ale reagoval opět záporně. V stejný okamžik helikoptéry vylétly na chvíli z radarového stínu a na obrazovkách AWACSu se na chvíli opět rozsvítil symbol „přátelských“ helikoptér. Nikdo z posádky AWACSu však neinformoval Wicksona ani Maye, že tím tajemným a pomalu letícím objektem mohou být dva americké vrtulníky plné vlastních lidí. Oba stíhači se rozhodli identifikovat neznámý objekt vizuálně. První nad nim prolétl Wickson, letící rychlostí 830 km/hod. ve výšce 300 metrů. Pozoroval, že vrtulník má vnější podvěsy, ale kromě toho neviděl žádné označení na jinak tmavě zeleně kamuflovaném vrtulníku. Po rádiu ohlásil: „TIGER 01 vizuálně identifikuji ‘Hind‘ (Mi-24) … ne ‘Hip’ (Mi-8)“. Následně provedl porovnání toho, co viděl, s příručkou siluet letadel pozorovaných za letu, aby si potvrdil svoje pozorování a hlásil: „TIGER 01 není to ‘Hip’, vizuálně identifikuji ‘Hind’.“ Poté provedl odval a zamířil na severozápad, aby se přemístil za cíl a přitom zpozoroval vpravo pod sebou druhý vrtulník, který letěl přibližně dvě míle za prvním, „TIGER 01 vizuálně pozoruji ‘Hind’, vidím druhého, v trailu za vedoucím“.  Jelikož byl Wickson ale stále na pochybách a chtěl potvrdit své pozorování od wingmana, což byl velitel letky, daleko zkušenější pilot Eaglu, který sestřelil vrtulník při operaci Pouštní Bouře. 
Vedoucí formace Eaglů se po rádiu dotázal: „TIGER 02, potvrďte ‘Hindy’“ a uslyšel strohou odpověď: „čekej“. Randy May poté provedl svůj vlastní průlet pro identifikaci cíle na výšce 500 metrů vpravo od druhého vrtulníku a ohlásil po rádiu: „TIGER 02, tally dva“. Toto byl zřejmě nejtragičtější případ špatně pochopené komunikace po rádiu, kdy May chtěl pouze oznámit, že vidí oba vrtulníky. Jelikož to byla jeho přímá odpověď na požadavek, aby provedl vizuální identifikaci, bylo to pochopeno od Wicksona tak, že jeho velitel letky potvrdil, že cíle byly ‘Hindy’. Použití kódového slova „tally“, což značí „vizuální kontakt s neřítelem“, místo slova „Visual“, které znamená „vidím vlastní nebo neznámé letadlo“, přesvědčilo Wicksona, že jeho wingman potvrdil, že jde o nepřátelské vrtulníky.
S těmito vědomostmi přešel vedoucí formace F-15C do nadrilovaného postupu pro útok na cíl. Wickson ohlásil po rádiu zprávu pro AWACS: „COUGAR, TIGER 02 potvrdil visuální kontakt s dvěma Hindy, útočíme“, zatímco si to namířil 10 mil severozápadně, směrem od vrtulníků v rámci předem naplánovaného manévru, aby se dostal do perfektní pozice pro tvrdý útok. Když se otáčel směrem k vrtulníkům, ohlásil po rádiu: „TIGER zbraně odjištěny, TIGER 01 útočí“. Poté ohlásil na druhém rádiu: „Půjdeme na ně zezadu shora, letí dva za sebou. TIGER 01 jde první. Já sestřelím dvojku a potom ty sestřelíš vedoucího.“ V půl jedenácté vypálil Erik Wickson jako první raketu AIM-120 Amraam, která o sedm vteřin později zasáhla a zničila zadní z obou vrtulníků. V tom okamžiku se vedoucí helikoptéra, kterou pilotoval Patrick McKenna, okamžitě otočila doleva a začala klesat, aby se vyhnula dalšímu útoku. O dvacet vteřin později však ze vzdálenosti 2,8 kilometru vystřelil i Randy W. May raketu AIM-9 Sidewinder. Obě helikoptéry se zřítily v plamenech rozbité na kusy. Všech 26 lidí na palubách bylo na místě mrtvých. "Hotovo, je po nich," ohlásil Wickson po přeletu nad troskami. 
Rozsah tragédie vyšel najevo ještě týž den po poledni, když na místo katastrofy dorazili místní Kurdové a ohlásili, že viděli sestřelit dva Black Hawky 40 kilometrů severně od Erbílu a že nikdo nepřežil.


Prameny:
[1] Šafařík, Jan: Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019. 
[2] Davies, Steve - Dildy, Doug: F-15 Eagle Engaged, The World's Most Successful Jet Fighter, Osprey Publishing, 2007.

Iron Maiden 1980

Přesně před 40 lety vydali Iron Maiden své první studiové LP



sobota 11. dubna 2020

Houston, We Have A Problem

Houston, We Have A Problem


V sobotu 11. dubna 1970 odstartovala v 19:13 UT z kosmodromu na Mysu Canaveral posádka Apolla 13 ve složení Jim Lovell – velitel, John Swigert – pilot velitelského modulu a Fred Haise – pilot lunárního modulu. Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem programu Apollo. Jeho cílem bylo uskutečnit třetí přistání lidské posádky na povrchu Měsíce, tentokrát v oblasti Fra Mauro. V průběhu letu však došlo k výbuchu jedné z kyslíkových nádrží, který vážně poškodil servisní modul. Následky výbuchu nejen zabránily posádce splnit úkol letu, ale ohrozily životy jejích členů. Řídicí středisko v Houstonu (tehdy s názvem „Manned Spacecraft Center“, dnes „Lyndon B. Johnson Center“) muselo v průběhu následujících čtyř dnů s vynaložením nesmírného úsilí vyvinout nouzové scénáře, díky nimž se podařilo posádku dopravit živou zpět na Zemi. Přestože Apollo 13 nesplnilo zadaný úkol, stal se jeho let legendou. 



[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Apollo_13

středa 8. dubna 2020

Kalendárium, 8. duben 1911


V sobotu 8. dubna 1911 se v Mokrůvkách,nedaleko Klobouk u Brna, narodil František Peřina, československý vojenský pilot, generálporučík, letecké eso druhé světové války s 12 [3-9] jistými, 2 pravděpodobnými sestřely a 1 letoun poškodil.

   Když se před 105 lety, 8. dubna 1911, narodil v jihomoravských Morkůvkách malorolníkům Josefu a Kateřině Peřinovým malý František, nikdo této šťastné události, tedy až na rodiče, nepřikládal větší význam. Dětství prožil chlapec podobně jako většina jeho generačních souputníků časově situovaných svým příchodem na svět krátce před Velkou válku. Otcové byli vesměs odvedeni na frontu bojovat za císaře pána a jeho rodinu, zatímco starost o vlastní rodiny zůstala na matkách a starších dětech. František měl to štěstí, že se otec z války vrátil, navíc zdráv.
   Po obecné a měšťanské škole se vyučil v Brně soustružníkem a jako strojař v Brně i krátce pracoval. Vše ale změnila návštěva leteckého dne v červnu 1929. Akrobatické vystoupení vojenské stíhačky ho uchvátilo natolik, že se rozhodl přihlásit k výcviku v leteckém učilišti v Prostějově.
   Po absolvování učiliště zahájil kariéru vojenského pilota dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Aero A.11 u 5. pozorovací letky Leteckého pluku 2. Decentní pilotáž, jaká byla nutná u pozorovacích strojů, aby si pozorovatel nepozvracel mapu, však Františka Peřinu příliš neuspokojovala. A tak na vlastní žádost prošel v roce 1932 stíhacím výcvikem v Pilotní škole stíhací v Chebu.
   Jako stíhač sloužil od roku 1932 do roku 1939 ve stíhacích letkách (34., 36. a 52.), stále u Leteckého pluku 2. Stihl si ještě zalétat na v té době již notně zastaralém Letovu Š.20, chvíli létal na mezi piloty oblíbené Avii Ba.33, než konečně přišly k jeho jednotce relativně moderní Avie B.534.
   Mistrovského umu stíhače Peřiny si všimli i nadřízení, a tak byl vybrán spolu se S. Englerem, J. Hlaďem a J. Šnoblem (všichni tři z Leteckého pluku 4) k účasti na IV. mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu v roce 1937. Na soutěži létali na upravených Aviích B.534 čtvrté a zároveň nejlepší verze, kterým byly pro snížení hmotnosti například demontovány zbraně a odstraněny hasící přístroje.
   Smůla postihla Englera, který během okružního alpského letu ztratil orientaci a při nouzovém přistání svou avii poškodil. Zbývající tři piloti pětistovek, jak byly Avie B.534 našimi letci přezdívány, však dosáhli vynikajících výsledků ve všech třech disciplínách, jichž se zúčastnili, tj. v okružním alpském letu, v okružním alpském letu družstev a ve stoupání do výšky 3000 metrů následovaném střemhlavým letem. Umístili se vždy za německými reprezentanty, tedy favority soutěže, a zástupce ostatních zemí včetně tradičních leteckých velmocí, jako byla Francie či Itálie, nechali s přehledem za sebou. S ještě lepšími výsledky se mohla pochlubit výprava našich akrobatů soutěžících v sedmičlenné formaci na akrobatických speciálech Avia Ba.122. Ti dali při soutěži v letecké akrobacii na frak všem.
   Umístění našich stíhaček na mítinku v Curychu bylo pěkné a posílilo morálku obyvatel. Velení armády si však bylo vědomo, že na scénu vstupují rychlé jednoplošníky a náš letecký vývoj se dostává do skluzu. Přesto na podzim 1938 naši letci zamaskovali odhodlaně své stroje na polních letištích a čekali na rozkaz ke vzletu proti nepříteli. Marně. Přišel Mnichov.
   Vrátili se na své domovské základny s vědomím, že případná obrana vzniklého rezidua je zcela nemožná. Nakonec zde stejně vznikly plány na rozprodání části výzbroje, tedy části té zastaralé výzbroje (Aero Ab.101, Aero MB.200, Avia B.534), do zahraničí. S realizací těchto plánů se však už vinou rychlého sledu událostí, kdy 15. března 1939 obsadily německé jednotky okleštěnou část země České a Moravské, ani nezapočalo.
   František Peřina odešel 25. června ilegálně do Polska, podobně jako to udělala v prvních měsících okupace řada našich letců. Den předtím se ještě stihl plánovaně, ale narychlo oženit s Annou Klimešovou. Anna před uzavřením manželství samozřejmě věděla o chystaném odchodu Františka do odboje, sama se doma později zapojila do ilegálního převádění Židů na Slovensko, byla zatčena gestapem a jen zázrakem přežila útrapy koncentráku.
   Již po měsíci se František Peřina se skupinou dalších Čechoslováků přemístil na palubě polského osobního luxusního parníku Chrobry do Francie (jednalo se o první plavbu této nové lodě). Bylo to v době, kdy polská strana ještě nejevila o naše letce zájem. Ti, co odcházeli do Francie, však museli podepsat závazek vstoupit do cizinecké legie, byť s dodatkem, že v případě vypuknutí války budou převeleni k leteckým jednotkám bojujícím proti Němcům.
   František Peřina měl relativně štěstí, už v prosinci 1939 nastoupil ke slavné Groupe de Chasse (stíhací skupině) I/5 "Les Cigognes“ (Čápi). Zde létal na amerických Curtissech Hawk 75A jako číslo velitele 1. letky Jeana Accarta.
   Accart našeho Peřinu dobře znal už z leteckého mítinku v Curychu 1937 a jeho nástupem k jednotce byl vyloženě nadšen. Když se 10. června 1940 jako mávnutím zlého kouzelného proutku změnila podivná válka ne zcela normální, začal ten pravý cirkus.
   Hned prvního dne sestřelil Peřina ve spolupráci s Accartem čtyři létající tužky Dornier Do 17. Následujícího dne, 11. června, přidal Heinkela He 111, opět se o něj podělil s Accartem. Sám pak 12. června poslal k zemi čtyři střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87, z toho dva mu byly uznány jako jisté a dva jako pravděpodobné. Za celou bitvu o Francii má pak připsáno 11 sestřelů jistých (z toho 2 samostatné a 9 ve spolupráci) a dva sestřely pravděpodobné.
   Zde musíme zmínit rozdíl v tehdejším započítávání sestřelů pilotům u l’Armée de l’air a u Royal Air Force. Francouzi připisovali celý sestřel každému na něm se podílejícímu stíhači, takže se jim tam ty sestřely hromadily jako Cimrmanovi horníci bez toho, aniž by Němcům adekvátně ubývala letadla. Na druhou stranu Britové vždy každému stíhači na jeho konto připsali výsledný podíl na sestřelu, takže v případě 2 spolupracujících vítězů si mohl každý připsat 0,5 sestřelu, v případě tří měl každý 0,33 sestřelu, atd.
   Vidíme tedy, že britský způsob byl spravedlivější. Ale buď jak buď, František Peřina se stal historicky prvním československým stíhacím esem, tedy stíhačem, který dosáhl pěti sestřelů nepřátelských letadel.
   K francouzské anabázi můžeme také zmínit, že František Peřina zde vystupoval pod „bojovým pseudonymem“ François Rinope. Tuto elegantní přesmyčku zvolil, aby chránil své příbuzné v protektorátu před perzekucí ze strany Němců.
   S pádem Francie následovala dobrodružná cesta do Velké Británie. Předtím, 3. června, byl totiž během masivního náletu Luftwaffe na Paříž vážně zraněn, když se svým curtissem sám zaútočil na formaci šedesáti těžkých doprovodných Messerschmittů Bf 110. Nedoléčen uprchl po čtyřech dnech z nemocnice, protože do oblasti postupovaly jednotky wehrmachtu.
   Vydal se na jih hledat svoji jednotku Čápů. S kamarády se setkal těsně před francouzskou kapitulací, chystali se na přelet do severní Afriky. Naštěstí vzápětí našel na jednom letišti opuštěného curtisse, a tak mohl v ústupu následovat své spolubojovníky.
   Z Afriky se lodí Royal Scotsman dostal do Gibraltaru a na palubě lodi David Livingstone pokračoval do Velké Británie. Zde byl zařazen do 312. československé stíhací perutě RAF. Ta se bitvy o Británii účastnila pouze okrajově, mnohem větší vytížení čekalo příslušníky perutě později při výpadech nad okupovanou Francii.
   3. černa 1942 vybojoval svá poslední vítězství, když na Spitfiru Mk.Vb sestřelil obávaného Focke-Wulfa Fw 190A a další stroj stejného typu mu byl připsán jako pravděpodobný sestřel. Po odlétání předepsaného turnusu u 312. perutě se stal střeleckým instruktorem a zajišťoval střelecký výcvik stíhačů na jednotlivých letištích přiděleného sektoru. V tomto oboru to dotáhl v RAF až na velitele střeleckého výcviku sektoru. Válku skončil ve funkci styčného důstojníka na Inspektorátu československého letectva.
   Po válce se vrátil do vlasti dopravní dakotou 16. července 1945. Zanedlouho se zapojil do obnovy československého letectva, učil nové adepty v olomoucké pilotní škole spadající pod Letecké učiliště Prostějov. Ale již v té době i na vlastní kůži pocítil nový trend, kdy někteří ortodoxní členové KSČ hlásali příchod zcela nových pořádků a další ho už připravovali. Kdy největší zásluhy na vítězství si přisvojovali ti, o kterých nikdo do té doby ani neslyšel, a pokud ano, tak spíše ve smyslu negativním. A v neposlední řadě, kdy se příslušníkům západního odboje házely klacky pod nohy, což se v jeho případě projevilo například při přidělování služebního bytu. A to zbývaly do Února 48 ještě více než dva roky.
   Mnoha novým funkcionářům začínal být trnem v oku. K tomu přispívala i jeho akrobatická vystoupení na cvičném dvouplošníku C-4 (Bücker Bü 131D Jungmann) při poválečných leteckých dnech, protože se stával miláčkem publika. Od dubna 1947 působil na Slovensku jako velitel letecké střelnice Malacky. Díky velitelské funkci, podpořené velkou přirozenou autoritou, dokázal vzdorovat nastupujícímu režimu. A pak přišel únor 1948 následovaný čistkami v armádě. Počátkem roku 1949 se stal obětí jedné takové čistky i František Peřina, armáda se s ním bez vlídného slova rozloučila.
   Rodná půda pod nohama „zápaďáků“ začala být příliš horká. Jediné možné řešení byla emigrace. Spolu se svou manželkou Annou a přítelem Karlem Radou, také pilotem, uletěli na sportovním letadle M-1 Sokol do americké okupační zóny v Německu.
   Rada byl v té době civilní aeroklubový pilot s tak trochu hereckými sklony. Hrál nejen v ochotnickém souboru, ale i na leteckých dnech. Tam hrával k pobavení návštěvníků jednoduššího venkovana, potácel se kolem letadel, pak se do nějakého vyškrábal, předvedl neumělý start a ve vzduchu dělal se strojem různé skopičiny, aby to vypadalo, že si stroj „vypůjčil“ skutečně nějaký divák.
   Teď to však bylo více než vážné. Využil příležitosti, že měl mezi dvěma letišti přelétnout jednoho Sokola, navrhl tedy Peřinovi úlet a šlo to ráz na ráz.
   Ještě v Německu František Peřina podepsal nový závazek na pětiletou službu v RAF. Létat na nastupujících proudových stíhačkách však už pro svůj věk nesměl, a tak zastával štábní funkce.
   V roce 1959 se Peřinovi přestěhovali do USA, tam František až do odchodu do penze pracoval na vedoucí pozici ve firmě vyrábějící komponenty pro velká dopravní letadla.
   V březnu 1993 se vrátili manželé Peřinovi natrvalo do České republiky. Rehabilitovaný hrdina byl opět činný v oblasti letectví, stál například u založení Historické letky republiky Československé a ve školách vyprávěl dětem o našem zahraničním odboji během druhé světové války.
   Jedna škola v pražských Řepích, kam chodil nejčastěji, nese od roku 2002 čestný název Základní škola genpor. Františka Peřiny. Anna Peřinová zemřela 16. dubna 2006 a František Peřina 6. května stejného roku.

Autor: Radek Folprecht
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/frantisek-perina.A160407_092327_vojenstvi_erp

Zdroje a doporučená literatura:
František Fajtl: Generál nebe. Naše vojsko, Praha, 1992
Jiří Rajlich: Na nebi sladké Francie, 1. část. Ares, Praha, 1998
Jiří Rajlich: Na nebi sladké Francie, 2. část. Ares, Praha, 1998
časopis Letectví + kosmonautika, č. 18, 19 / 1987
historicflight.cz
aces.safarikovi.org
morkuvky.cz
valka.cz

Tabulka sestřelů:
Datum  Soupeř  Výsledek  Místo sestřelu 
10.05.1940 Do-17Z (U5+KP) jistě ve spol. Minaucourt 1)
10.05.1940 Do-17Z jistě ve spol. S od Suippes 1)
10.05.1940 Do-17Z jistě ve spol. Villers a Dun-sur-Meuse 1)
10.05.1940 Do-17Z jistě ve spol. Dun-sur-Meuse 1)
11.05.1940 He-111H jistě ve spol. Souilly 2)
12.05.1940 Ju-87B jistě Bourru St. Rémy
12.05.1940 Ju-87B jistě V od Bouillonu
12.05.1940 Ju-87B pravděpodobně Sedan-Bouillon
12.05.1940 Ju-87B pravděpodobně Sedan-Bouillon
18.05.1940 He-111P jistě ve spol. V od Soissonsu 3)
19.05.1940 He-111 jistě ve spol. Hesse 4)
26.05.1940 He-111P jistě ve spol. Tannay 5)
01.06.1940 He-111H jistě ve spol. Vesoul 6)
03.06.1942 Fw-190A jistě Kanál La Manche u Cherbourgu 7)
03.06.1942 Fw-190A poškozen Kanál La Manche u Cherbourgu 7)

1) Ve spoluúčasti: J. Accart od GC I./5.
2) Ve spoluúčasti: J. Accart, F. Morel, oba GC I./5.
3) Ve spoluúčasti: F. Peřina, J. Accart, J. Rey, všichni GC I./5.
4) Ve spoluúčasti: Marin la Meslée od GC I./5.
5) Ve spoluúčasti: A. Vrána, J. Accart, Y. le Calvez, G. Muselli, Marin la Meslée, D. Penzini, M. Rouguette, L. Vuilleman, všichni GC i./5.
6) Ve spoluúčasti: J. Accart, Y. le Calvez, oba GC I./5.
7) V obou případech nepřátelská jednotka ve skutečnosti nenahlásila žádnou ztrátu. 

Seznam vyznamenání:
čs:
4x Čs. válečný kříž 1939,
3x Čs. medaile Za chrabrost,
Čs. medaile Za zásluhy 1.st.,
Pamětní medaile čs. zahraniční armády se štítkem F a VB,
Řád Bíleho lva (1997)
fr:
Croix de Guerre se čtyřmi palmami, dvěma zlatými a dvěma stříbrnými hvězdami,
Řád Legion d'Honneur (ve stupni Chevalier a Officier),
br:
The 1939-1945 Star (with Battle of Britain Claps),
Air Crew Europe Star,
War Medal





Kalendárium, 8. duben 1983


V pátek 8. dubna 1983 byl definitivně ukončen provoz legendárního stíhacího letounu Mikojan-Gurjevič MiG-15 v Československém vojenském letectvu.

Provoz MiGů 15 byl ukončen v Hradci Králové u 30. sbolp k 31. 12. 1982. Poslední kusy pak ale ještě sloužily u 4. letky 1.slp v Českých Budějovicích a do ostré hotovosti tam byly nasazovány až do 30. 3. 1983. Poté byly zbylé kusy přelétávány ke zrušení do Hradce Králové. Poslední dvojice odlétla právě 8. dubna 1983. Piloti byli mjr. Milan Kadlec a mjr. Josef Falta.



Za dlouhou dobu svého působení měly MiGy-15 na svém kontě i nemálo ostrých zásahů proti narušiteli:

datum příjmení jednotka číslo výsledek protivník
jaro 1952 Soryč,Z. PVSL ½ přinucen přistát Li-2
jaro 1952 Chmelíček PVSL ½ přinucen přistát Li-2
10.03.1953 Šrámek,J. 5.slp (a) 1 zničen F-84E-5-RE
12.03.1954 Voleman,Z. 5.slp (d) 1 poškozen AD-4 Skyraider
12.03.1954 Voleman,Z. 5.slp (d) 1 zasažen AD-4N Skyraider
16.08.1954 Hlavica,M. 8.slp (e) 1 zničen L-4 Piper (K-68)
29.08.1955 Mazálek, J. 15.slp 1 zničen balón
1956 neznámý 2.slp ¼ přinucen přistát DC-6
1956 neznámý 2.slp ¼ přinucen přistát DC-6
1956 neznámý 2.slp ¼ přinucen přistát DC-6
1956 neznámý 2.slp ¼ přinucen přistát DC-6
21.09.1956 Novák,J. 11.slp 1 zničen výzvědný balón
26.10.1959 neznámý 17.slp 1 zničen výzvědný balón
26.10.1959 neznámý 5.slp 1 zničen výzvědný balón
1959 neznámý 2.slp ½ přinucen přistát Piper
1959 neznámý 2.slp ½ přinucen přistát Piper
07.09.1963 neznámý 1.slp 1 přinucen přistát DC-6
10.04.1976 Havner, V. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Cessna 172
10.04.1976 Tomeš, J. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Cessna 172
09.05.1976 Voráč, J. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Cessna 172
09.05.1976 Tomeš, J. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Cessna 172
31.05.1976 Kolář, L. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Jodel 400/160
31.05.1976 Paleček, V. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Jodel 400/160
24.05.1977 Paleček, V. 1.slp (b) přinucen přistát sportovní letoun
30.10.1977 Ivan, F. 1.slp (b) přinucen přistát Robin DR-253 Régent
30.10.1977 Němec, J. 1.slp (b) přinucen přistát Robin DR-253 Régent
30.10.1977 Jůdl, P. 1.slp (b) přinucen přistát Robin DR-253 Régent
23.05.1978 Ivan, F. 1.slp (b) 1 přinucen přistát Augusta-Bell AB 204B
15.08.1978 Němec, J. 1.slp (b) přinucen přistát Cessna F172E Skyhawk
15.08.1978 Ureš, M. 1.slp (b) přinucen přistát Cessna F172E Skyhawk
15.08.1978 Biskup, J. 1.slp (b) přinucen přistát Cessna F172E Skyhawk
09.07.1982 Havner, V. 1.slp (b) 1 přinucen přistát větroň
22.08.1982 Havner, V. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Piper Saratoga
22.08.1982 Bombera, Z. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Piper Saratoga
05.09.1982 Havner, V. 1.slp (b) ½ přinucen přistát AVO-68-S Samburo
05.09.1982 Falta, J. 1.slp (b) ½ přinucen přistát AVO-68-S Samburo
05.09.1982 Havner, V. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Scheibe SF-25B
05.09.1982 Falta, J. 1.slp (b) ½ přinucen přistát Scheibe SF-25B






pátek 3. dubna 2020

Kalendárium, 3. duben 1965

Phạm Ngọc Lan a Phan Văn Tục.

   V sobotu 3. dubna 1965 bylo dosaženo prvního severovietnamského sestřelu Vietnamské války a jednalo se i o první sestřel této války.  

   V 9.40 dopoledne vzlétla z letecké základy Nội Bài (asi 5 km severozápadně od Hanoje) čtyřčlenná skupina pilotů 921. stíhacího pluku (Trung đoàn Không quân Tiêm kích 921 Đoàn Sao Đỏ) ve složení Phạm Ngọc Lan (MiG-17 2310), Phan Văn Tục (MiG-17 2118), Hồ Văn Quý (MiG-17 2312)a Trần Minh Phương (MiG-17 2318), následovaná ještě další dvojicí Trần Hanh (MiG-17 2316) a Phạm Giấy (MiG-17 2416). Směřovali k Thanh Hóa asi 160 km jižně od Hanoje. Od pozemních návodčích dostávali průběžně instrukce. MiGy letěly těsně při zemi. V oblasti Hàm Rồng se utkali se skupinou F-8 Crusader od VF-211 z letadlové lodi USS Hancock (CVA-19). Phạm Ngọc Lan a Phan Văn Tục si nastalém souboji připsali po jednom sestřelu. Při analýze záběrů z fotokulometů byly podle vietnamských zdrojů hořící letouny F-8 zcela zřetelné a proto si oba piloti připsali svoje první potvrzené sestřely. Na počest tohoto souboje byl 3. duben vyhlášen „Dnem Vietnamských lidových leteckých sil“. 
   Americké zdroje však uvádí, že MiGy v tomto souboji poškodily pouze jeden F-8E náležející VF-211. Další letouny A-4C a F-100 byly ten den ztraceny v důsledku pozemní protiletecké obrany. Tyto oficiální americké zdroje trvají na tom, že všechny F-8 Crusader z letadlové lodi USS Hancock se „zotavili“ ze střetu, a pouze letoun Lt Cdr Spence Thomase byl tak silně poškozen, že byl nucen přistát na letecké základně v Da Nangu, v jižním Vietnamu.

   K prvnímu sestřelu severovietnamského letectva v historii však došlo již o rok dříve, když se 16. února 1964 dvojici Nguyễn Văn Ba – Lễ Tiên Phước v kabině cvičného letounu North American T-28 Trojan podařilo sestřelit jihovietnamský Fairchild C-123 Provider, který se zřítil nedaleko hranice mezi Severním Vietnamem a Laosem.

Schéma souboje z 3. dubna 1965.


Mikojan-Gurjevič MiG-17, červená 2310, který pilotoval Phạm Ngọc Lan během souboje 3. dubna 1965.

Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Nguyễn Văn Bảy - stíhací eso Vietnamské války, in REVI Publications, No. 117, říjen 2019. 
[2] Boniface, Roger: MiGs Over North Vietnam: The Vietnamese People's Air Force in Combat 1965-1975, Hikoki Publications, July 15, 2008.
[3] Boniface, Roger: MiGy nad Severním Vietnamem, Vietnamské lidové letectvo v boji, 1965-1975, Naše vojsko, Praha 2010. 
[4] Toperczer, István: MiG-17 and MiG-19 Units of the Vietnam War, Osprey Combat Aircraft 25, Osprey Publishing 2001. 
[5] Toperczer, István: MiG-17/19 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 130, Osprey Publishing, 20 Oct 2016. 
[6] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015.