Kalendárium, 18. březen 1886

Ve čtvrtek 18. března 1886 se na železniční stanici Chlumec-Pilař nedaleko Třeboně v rodině přednosty stanice narodil Otto Jindra,  jeden z nejúspěšnějších stíhacích leteckých es rakousko-uherského letectva během první světové války.

   V době jeho narození bylo letectví v úplných počátcích, avšak Jindra již od mládí projevoval technické nadání. Po absolvování gymnázia se rozhodl pro vojenskou dráhu a nastoupil na kadetní školu pro dělostřelectvo ve Vídni, kterou úspěšně dokončil v roce 1905 v hodnosti poručíka. Následně byl zařazen k dělostřeleckému pluku, kde se projevily jeho schopnosti jak v oblasti vojenské techniky, tak i v jazykových znalostech.

   Po vypuknutí první světové války byl přidělen k 14. horskému dělostřeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na východní frontě, včetně bitvy o Lvov. Za své zásluhy získal bronzovou Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis. Jeho zájem o techniku ho však přivedl k žádosti o převelení k letectvu, které bylo v té době teprve v počátcích svého vývoje. Díky vysoké poptávce po nových letcích byl již 10. září 1914 přijat k 1. letecké rotě (Flik 1), kde sloužil pod velením Josefa Smetany, dalšího českého důstojníka.

   Jindra zpočátku působil jako letecký pozorovatel a rychle se vypracoval na jednoho z průkopníků průzkumné fotografie v rakousko-uherském letectvu. První významná událost v jeho letecké kariéře nastala 14. listopadu 1914, kdy byl během průzkumného letu se svým pilotem Maxem Hessem jejich letoun těžce poškozen palbou ze země a museli nouzově přistát. Přestože jejich letoun měl 180 průstřelů, podařilo se jim dostat zpět k vlastním liniím.

   V lednu 1915 se Jindra stal velitelem Flik 1, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé, protože obvykle tuto funkci zastávali piloti. Zasloužil se o významné inovace v oblasti dělostřeleckého navádění, kdy využíval radiostanice k přesnému směrování palby. Pod jeho velením byla jednotka jednou z prvních, které tento systém efektivně využívaly.

   Jeho první vzdušné vítězství přišlo 13. června 1915, kdy společně s pilotem Maxem Libanem sestřelili dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Přestože jejich letoun byl vyzbrojen pouze ručními zbraněmi, podařilo se jim donutit oba protivníky k nouzovému přistání. Za tento úspěch obdržel Jindra své první vysoké vojenské vyznamenání.

   Další vítězství následovalo 27. srpna 1915, kdy společně s pilotem Johannem Mattlem sestřelili ruský letoun nad Czortkówem. Jindra byl za své úspěchy povýšen na kapitána a obdržel Vojenský záslužný kříž 3. třídy s meči a válečnou dekorací.

   V roce 1916 se Jindra rozhodl podstoupit pilotní výcvik, který absolvoval přímo u jednotky. Již 11. prosince 1915 se stal oficiálním pilotem a o dva týdny později získal pilotní odznak. Ve funkci velitele Flik 1 vedl nejen průzkumné, ale i stíhací operace a bombardovací mise. Dne 5. ledna 1916 se zapletl do vzdušného souboje, který však pro něj nebyl úspěšný a jeho letoun utrpěl těžké poškození. Přesto se mu podařilo nouzově přistát za vlastními liniemi.

   Nejvýznamnější úspěch zaznamenal 12. dubna 1916, kdy během přehlídky ruského cara Mikuláše II. v Chotinu podnikl nálet na shromážděné jednotky. Spolu s pozorovatelem Godwinem Brumowskim shodil několik bomb, čímž způsobil značný zmatek. Tento odvážný čin byl dokonce oceněn ruským generálem Alexejem Brusilovem jako mimořádně smělý.

   Další úspěšné sestřely si Jindra připsal 26. září 1916, kdy sestřelil ruský letoun Nieuport, a 18. prosince 1916, kdy zničil nepřátelský pozorovací balón. Tím se stal nejúspěšnějším rakousko-uherským stíhačem na východní frontě. Za své úspěchy obdržel Řád Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, Karlův vojenský kříž a Kříž Mariánů.

   V roce 1917 byl přeložen na italskou frontu, kde převzal velení nad Bombardovací skupinou G v Avianu. Tato jednotka zahrnovala pět bombardovacích letek a operovala s těžkými bombardéry Gotha G.IV. Dne 4. května 1918 však byl při bojovém letu těžce zraněn, což ukončilo jeho aktivní leteckou službu. Po dlouhé rekonvalescenci v sanatoriu v Praze byl až do konce války mimo bojové nasazení.

   Celkem si Otto Jindra připsal devět potvrzených sestřelů a řadu dalších bojových úspěchů. Byl jedním z průkopníků letecké taktiky a průzkumu a významně přispěl k rozvoji rakousko-uherského letectva během první světové války.

	Datum / Čas	Jednotka	Letoun	Nepřítel	Místo
1.	13. 06. 1915 / 06:10	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
2.	13. 06. 1915 / 06:20	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
3.	27. 08. 1915	Flik 1	Albatros B.I 22.06	Morane-Saulnier Parasol	Tluste
4.	29. 03. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Sokal, V od Chotina
5.	09. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	?	JV od Kamieniec
6.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, SV od Chotina
7.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, nedaleko Chotina
8.	26. 09. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 64.23	francouszký Nieuport	Solka
9.	18. 12. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 63.06	pozorovací balón	Mesticanestie, nebo Pozoritta

Kalendárium, 18. březen 1965

První výstup člověka do volného kosmického prostoru uskutečnil sovětský kosmonaut Alexej Archipovič Leonov dne 18. března 1965 v rámci mise Voschod 2. Tento historický okamžik znamenal zásadní krok v dobývání vesmíru a ukázal, že lidé jsou schopni pracovat mimo svou kosmickou loď, což se stalo klíčovým prvkem pro budoucí vesmírné mise.

Kosmická loď Voschod 2 byla dvoumístná varianta předchozího modelu Voschod 1 a byla speciálně upravena pro umožnění výstupu do kosmického prostoru. Na její palubě se nacházeli dva kosmonauti: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a palubní inženýr Alexej Leonov. Start mise proběhl 18. března 1965 v 07:00 UTC z kosmodromu Bajkonur.

Hlavním cílem mise bylo otestovat nový systém výstupu do volného kosmu, což zahrnovalo nafukovací přechodovou komoru, která byla připevněna k boku kabiny. Po dosažení oběžné dráhy byla komora naplněna vzduchem a její vnější poklop byl otevřen. Ve 08:34 UTC Alexej Leonov vystoupil do kosmického prostoru, přičemž byl jištěn pětimetrovým lanem připojeným k lodi. Celý výstup trval 12 minut a 9 sekund, přičemž Leonov strávil mimo loď přibližně 10 minut. Během této doby prováděl testy pohybu ve stavu beztíže a pořizoval filmové a fotografické záznamy.

Během návratu zpět do kabiny nastaly nečekané komplikace. Leonovův skafandr se kvůli rozdílu tlaku uvnitř a vně značně nafoukl, což mu znemožnilo vejít zpět do přechodové komory. Aby se do ní dostal, musel ručně snížit tlak ve skafandru, což bylo riskantní, ale nakonec úspěšné řešení. Po návratu do kabiny byla přechodová komora odhozena a loď se připravovala na přistání.

Přestože plánovaný let měl trvat 24 hodin, objevily se další technické problémy, které misi zkomplikovaly. Automatický orientační systém selhal, což znamenalo, že přistání muselo být provedeno manuálně. Kvůli tomu se loď odchýlila od plánovaného přistávacího bodu a přistála v hustě zalesněné oblasti Permské oblasti, přibližně 386 km od města Perm. Po přistání byli oba kosmonauti nuceni přečkat noc v mrazivých podmínkách, než je záchranný tým lokalizoval a dopravil do bezpečí.

Mise Voschod 2 představovala významný milník v historii kosmonautiky. Výstup Alexeje Leonova prokázal, že práce ve volném kosmu je možná, a připravil půdu pro budoucí výstupy, které se staly běžnou součástí oprav a údržby kosmických lodí i výstavby orbitálních stanic. Tento úspěch rovněž urychlil vývoj amerického programu Gemini, který měl podobné cíle. Leonovův odvážný výstup se tak stal klíčovým momentem v kosmických závodech mezi USA a SSSR.

Kalendárium, 12. březen 1913

Ve středu 12. března 1913 se narodil  Stojan Ilijeva Stojanov – nejúspěšnějšší bulharské stíhací letecké eso, který získal celkem čtyři jisté sestřely, tři samostatně a jeden ve spoluúčasti a dalších pět letounů poškodil. Za to podle bulharských pravidel pro uznávání sestřelů získal celkem 15 bodů, čímž se stal nejúspěšnějším bulharským stíhašem v 2. světové válce.

   Stojan Sojanov se narodil se 12. března 1913 ve vesnici Galata v oblasti Varna. Jeho otec Ilija Stojanov byl praporečníkem 8. přímořského pěšího varenského pluku a padl v první balkánské válce 16. října 1912 při útoku na Lüleburgaz. Stojanov absolvoval školu pro sirotky ve Varně a v roce 1934 Duchovní seminář. Následně studoval v 57. ročníku Vojenské akademie a v roce 1937 mu byla udělena hodnost podporučíka se specializací letec-pilot. V roce 1938 byl zařazen do skupiny, která prošla výcvikem na Vyšší stíhací škole „Werneuchen“ v Německu. Do Bulharska se vrátil v červenci 1939 a byl přidělen do služby ve Vyšší stíhací škole v Karlovu. O rok později byly do bulharského letectva zařazeny německé stíhací letouny Messerschmitt 109E. Stojan Stojanov se stal zkušebním pilotem nově příchozích letounů a instruktorem ve škole pro výcvik bulharských pilotů. Od roku 1942 byl velitelem 682. letky na letišti Balčik. Aktivně se účastnil druhé světové války v rámci stíhací perutě 3/6, spadající pod 6. stíhací pluk.

   V období od srpna 1943 do září 1944 uskutečnil na letounu Messerschmitt 109 celkem 35 bojových letů, zúčastnil se 15 vzdušných bojů, sestřelil tři bombardéry: dva B-24 „Liberator“, jeden B-17 „Flying Fortress“ a jednu stíhačku P-38 „Lightning“, dále poškodil a vyřadil z provozu 5 nepřátelských letadel.

Tabulka sestřelů:

Datum	Krátký popis	Hodnocení vítězství	Body
1943
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ z bombardovací formace, zřítil se u vesnice Kokartzi poblíž Tranu.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“, začal silně kouřit a opustil bombardovací formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
24. 11.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci, začal silně kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
10. 12.	Jeden nepřátelský P-38 „Lightning“ ve formaci, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti stíhacímu letounu	0
20. 12.	Jeden čtyřmotorový bombardér v čele formace, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
1944
10. 01.	Jeden „Lightning“, ze vzdálenosti 100–150 m, 2 útoky – začal kouřit a padal k zemi.	Zásah proti stíhacímu letounu	1
23. 06.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci – napaden zezadu zleva. Explodoval a spadl.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
24. 06.	Sestřelili jeden čtyřmotorový „Fortress“ v bombardovací formaci, nalezen u Samokova.	Sestřelení čtyřmotorového bombardéru	1 1 1 [*]
[*] Zúčastnění piloti: Poručík Stoyan Stoyanov, Podporučík Mihail Uzunov, Poddůstojník Kiril Stoyanov
26. 08.	Sestřelil jeden dvoumotorový stíhací letoun – spadl jihovýchodně od vesnice Nefela (u Vracy).	Sestřelení	1

Kalendárium, 12. březen 1944

V neděli 12. března 1944 byla výnosem GKO č.№5378сс přijata do výzbroje Dělnické a rolnické Rudé armády (RKKA) sovětská těžká samohybná dělostřelecká jednotka (SAU) ISU-122 (Objekt 242).

Historie tohoto samohybného děla spadá do roku 1943, kdy na podvozku nového tanku IS vzniklo vozidlo přímé podpory ISU-152. Jeho výroba byla zahájena na podzim 1943, ale hned na počátku se objevily problémy. Válečný průmysl nebyl schopen zajistit odpovídající počty kanónové houfnice ML-20 ráže 152 mm. Protože v té době existovalo dostatečné množství 122 mm kanonů vz. 1931/37 A-19, padlo rozhodnutí využít je k výrobě další varianty ISU-122. Tato varianta byla s ISU-152 totožná, jediným rozdílem byla ráže použitého kanonu, který neměl úsťovou brzdu a byl vybaven manuálním šroubovým uzávěrem.

Na přelomu roku 1943-1944 vyvinuli konstruktéři v továrně č. ve Sverdlovsku další variantu kanonu ráže 122 mm. Původně byl určen pro tank IS-2 a nesl oficiální označení 122 mm kanon vz. 1943 D-25T. Na základě konstrukčních změn byl vybaven úsťovou brzdou a poloautomatickým klínovým uzávěrem, který značně usnadnil obsluhu a zvýšil rychlost střelby.

Jeho verze byla upravena pro použití v samohybných dělech ISU-122 modernizované verze ISU-122S a byla nyní označena kanon 122 mm vz 1944 D-25S. Další změnou, nyní již ve vzhledu vozu, byla instalace pancéřové masky kanonu - půlkulatý pancéřový štít se podstatně lišil od původní podoby ISU-152. Výroba "samohybek" probíhala převážně v čeljabinském Kirovském závodě č. 100. Celkem bylo během války vyrobeno 4075 kusů obou typů samohybných děl ISU, z toho jen malá část v původním Kirově závodě v Leningradu.

Od začátku byly ISU-122 i 152 určeny k výzbroji samostatných pluků těžkého samohybného dělostřelectva. Základním úkolem obou typů byla přímá podpora tanků IS, ničení těžkých německých tanků a samohybných děl, stanovišť dělostřelectva atd. Při útoku většinou postupovala děla ISU ve druhém sledu, ve vzdálenosti 300 až 500 m za tanky. Každý vůz vezl přidělenou pěchotu, která chránila dělo před útokem tankoborníků. Při obraně byla děla ve druhé linii, kde byla rozmístěna na předpokládaných směrech útoku, pečlivě zamaskována.

Prameny:

[1] https://www.vojsko.net/pozemni-technika/46-stihace-tanku-utocna-dela/409-isu-122