Kalendárium, 12. březen 1913

Ve středu 12. března 1913 se narodil  Stojan Ilijeva Stojanov – nejúspěšnějšší bulharské stíhací letecké eso, který získal celkem čtyři jisté sestřely, tři samostatně a jeden ve spoluúčasti a dalších pět letounů poškodil. Za to podle bulharských pravidel pro uznávání sestřelů získal celkem 15 bodů, čímž se stal nejúspěšnějším bulharským stíhašem v 2. světové válce.

   Stojan Sojanov se narodil se 12. března 1913 ve vesnici Galata v oblasti Varna. Jeho otec Ilija Stojanov byl praporečníkem 8. přímořského pěšího varenského pluku a padl v první balkánské válce 16. října 1912 při útoku na Lüleburgaz. Stojanov absolvoval školu pro sirotky ve Varně a v roce 1934 Duchovní seminář. Následně studoval v 57. ročníku Vojenské akademie a v roce 1937 mu byla udělena hodnost podporučíka se specializací letec-pilot. V roce 1938 byl zařazen do skupiny, která prošla výcvikem na Vyšší stíhací škole „Werneuchen“ v Německu. Do Bulharska se vrátil v červenci 1939 a byl přidělen do služby ve Vyšší stíhací škole v Karlovu. O rok později byly do bulharského letectva zařazeny německé stíhací letouny Messerschmitt 109E. Stojan Stojanov se stal zkušebním pilotem nově příchozích letounů a instruktorem ve škole pro výcvik bulharských pilotů. Od roku 1942 byl velitelem 682. letky na letišti Balčik. Aktivně se účastnil druhé světové války v rámci stíhací perutě 3/6, spadající pod 6. stíhací pluk.

   V období od srpna 1943 do září 1944 uskutečnil na letounu Messerschmitt 109 celkem 35 bojových letů, zúčastnil se 15 vzdušných bojů, sestřelil tři bombardéry: dva B-24 „Liberator“, jeden B-17 „Flying Fortress“ a jednu stíhačku P-38 „Lightning“, dále poškodil a vyřadil z provozu 5 nepřátelských letadel.

Tabulka sestřelů:

Datum	Krátký popis	Hodnocení vítězství	Body
1943
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ z bombardovací formace, zřítil se u vesnice Kokartzi poblíž Tranu.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“, začal silně kouřit a opustil bombardovací formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
24. 11.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci, začal silně kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
10. 12.	Jeden nepřátelský P-38 „Lightning“ ve formaci, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti stíhacímu letounu	0
20. 12.	Jeden čtyřmotorový bombardér v čele formace, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
1944
10. 01.	Jeden „Lightning“, ze vzdálenosti 100–150 m, 2 útoky – začal kouřit a padal k zemi.	Zásah proti stíhacímu letounu	1
23. 06.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci – napaden zezadu zleva. Explodoval a spadl.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
24. 06.	Sestřelili jeden čtyřmotorový „Fortress“ v bombardovací formaci, nalezen u Samokova.	Sestřelení čtyřmotorového bombardéru	1 1 1 [*]
[*] Zúčastnění piloti: Poručík Stoyan Stoyanov, Podporučík Mihail Uzunov, Poddůstojník Kiril Stoyanov
26. 08.	Sestřelil jeden dvoumotorový stíhací letoun – spadl jihovýchodně od vesnice Nefela (u Vracy).	Sestřelení	1

Kalendárium, 12. březen 1944

V neděli 12. března 1944 byla výnosem GKO č.№5378сс přijata do výzbroje Dělnické a rolnické Rudé armády (RKKA) sovětská těžká samohybná dělostřelecká jednotka (SAU) ISU-122 (Objekt 242).

Historie tohoto samohybného děla spadá do roku 1943, kdy na podvozku nového tanku IS vzniklo vozidlo přímé podpory ISU-152. Jeho výroba byla zahájena na podzim 1943, ale hned na počátku se objevily problémy. Válečný průmysl nebyl schopen zajistit odpovídající počty kanónové houfnice ML-20 ráže 152 mm. Protože v té době existovalo dostatečné množství 122 mm kanonů vz. 1931/37 A-19, padlo rozhodnutí využít je k výrobě další varianty ISU-122. Tato varianta byla s ISU-152 totožná, jediným rozdílem byla ráže použitého kanonu, který neměl úsťovou brzdu a byl vybaven manuálním šroubovým uzávěrem.

Na přelomu roku 1943-1944 vyvinuli konstruktéři v továrně č. ve Sverdlovsku další variantu kanonu ráže 122 mm. Původně byl určen pro tank IS-2 a nesl oficiální označení 122 mm kanon vz. 1943 D-25T. Na základě konstrukčních změn byl vybaven úsťovou brzdou a poloautomatickým klínovým uzávěrem, který značně usnadnil obsluhu a zvýšil rychlost střelby.

Jeho verze byla upravena pro použití v samohybných dělech ISU-122 modernizované verze ISU-122S a byla nyní označena kanon 122 mm vz 1944 D-25S. Další změnou, nyní již ve vzhledu vozu, byla instalace pancéřové masky kanonu - půlkulatý pancéřový štít se podstatně lišil od původní podoby ISU-152. Výroba "samohybek" probíhala převážně v čeljabinském Kirovském závodě č. 100. Celkem bylo během války vyrobeno 4075 kusů obou typů samohybných děl ISU, z toho jen malá část v původním Kirově závodě v Leningradu.

Od začátku byly ISU-122 i 152 určeny k výzbroji samostatných pluků těžkého samohybného dělostřelectva. Základním úkolem obou typů byla přímá podpora tanků IS, ničení těžkých německých tanků a samohybných děl, stanovišť dělostřelectva atd. Při útoku většinou postupovala děla ISU ve druhém sledu, ve vzdálenosti 300 až 500 m za tanky. Každý vůz vezl přidělenou pěchotu, která chránila dělo před útokem tankoborníků. Při obraně byla děla ve druhé linii, kde byla rozmístěna na předpokládaných směrech útoku, pečlivě zamaskována.

Prameny:

[1] https://www.vojsko.net/pozemni-technika/46-stihace-tanku-utocna-dela/409-isu-122