Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se zanedlouho dostala po smutných únorových událostech roku 1948 do náručí „velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona.
Československo se tak dostalo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se tak muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši letci připsali na konto několik sestřelů různých strojů. Málo známou skutečností však je, že se v několika případech sami staly reálným terčem střelby jiného letounu. Všechny tyto incidenty jsou o to pikantnější, že proti našemu stroji ve všech případech zasáhlo letadlo „spojence“ z Varšavské smlouvy a nikoli, jak by se dalo očekávat, „imperialistický“ protivník z druhé strany železné opony.
K prvnímu takovému incidentu došlo nad jižním Slovenskem v době maďarské krize. Krátce poté, co došlo v Maďarsku k lidovému povstání proti komunistické moci a sovětské okupaci, přijala čs. strana opatření s cílem izolovat dění v Maďarsku a zabránit nežádoucím ohlasům v Československu. To se krom stíhacích útvarů týkalo i pluků bitevního letectva. V neděli 4. listopadu 1956 vzlétl v 9.05 československý letoun Iljušin Il-10 náležející 1. letce 30. bitevního pluku k hlídkovému letu v prostoru československo-maďarských státních hranic nedaleko Komárna. Jeho pilot, nadporučík Václav Samöel znenadání spatřil projektily ráže 23 a 37 mm, prolétající kolem jeho letounu. Zadní střelec vzápětí hlásil dvojici útočících MiGů-15. Pilot začal okamžitě klesat do přízemní výšky, kde mohl využít lepší ovladatelnost svého letounu proti rychlým proudovým stíhačkám. Sovětští útočníci ovšem pokračovali v pronásledování a dál po něm pálili. Střelec našeho bitevníku opětoval palbu svým 20 mm pohyblivým kanónem, ale po několika výstřelech se mu zbraň zasekla. Poté již jen hlásil nálety sovětů pilotovi, aby mohl lépe provádět úhybné manévry. Ten také ohlásit napadení na velitelství do Bratislavy, kde byly okamžitě podniknuty kroky na pomoc našemu letounu.
Tam byl zrovna přítomen plukovník Jiří Stehlík, který událost popsal: „Pracoval jsem na VS, když jsme znenadání objevili narušitele v prostoru Nitry. Rozkaz k startu okamžitě dostala dvojice hotovostních pilotů Jaroslav Štecha a Božík Stodůlka. Po navedení do prostoru cíle vedoucí hlásí: „Jsou to dva Maďaři na sedmnáctkách.“ Současně s tím dostávám telefonickou zprávu o tom, že dva letouny Mig napadly náš bitevní B-33 (tehdy užívané označení pro letoun Iljušin Il-10, pozn. autora), jenž prováděl průzkumný let právě v prostoru Nitry. Při střelbě na náš letoun navíc byla na zemi zabita jedna kráva. Neprodleně proto žádám VS divize o povolení k palbě. Přece není možné, aby naše kluky jen tak někdo ostřeloval! Ostrou střelbu však musí schválit Ústřední VS a tak čekáme… Mezitím vedoucí dvojice Jaroslav Štecha hlásí: „Jsme za nimi padesát metrů a ještě o nás neví.“ Odpovídám: „Čekejte na povolení ke střelbě.“ Vedoucí pokračuje: „Jak si nás všimnou, tak budou pryč. Kolem jsou mraky.“ Povolení k palbě jsme z ÚVS nedostali. Naši frekvenci navíc zřejmě monitorovaly radiotechnické prostředky narušitelů, protože MiGy-17 náhle zapnuly forsáž a zmizely v oblačnosti. Nám zůstal pouze nepříjemný pocit z toho, že všechno je vždy jinak. Někdo pouze suše poznamenal, že na naši B-33 zřejmě stříleli kluci prakem, když pásli ty krávy. Celá událost měla nečekanou dohru. Večer se ozvala sovětská letecká jednotka z maďarského letiště Pápa - dvojice patřila do jejího stavu! Vše nakonec „žehlilo“ dokonce velitelství Jižní skupiny vojsk, které oficiálně nabídlo spolupráci při obraně vzdušného prostoru.“ Poručík Samöel nakonec dokázal uniknout a nouzově přistát na piešťanském letišti. Jeho Il-10 však měl několik průstřelů od granátů ráže 23 mm. Navíc v pumových závěsnících pod křídly byly objeveny zbytky listí a větví, které náš bitevník očesal z korun stromů během úniků těsně nad zemí. Druhý den po incidentu došla nesmělá omluvná nóta od sovětských vojsk v Maďarsku. Útočícími letouny byla s největší pravděpodobností dvojice MiGů-17 od 5. GIAP z letecké základny Pápa.
Licenčně stavěné letouny Iljušin Il-10 byly v našem letectvu oficiálně označovány jako B-33.
Letouny Mikojan-Gurjevič MiG-17 sovětského vojenského letectva.
Československý licenční B-33 (Iljušin Il-10) s označením příslušnosti ke 2. letce 30. bitevního leteckého pluku. Letoun tohoto pluku byl v listopadu 1956 napaden a poškozen dvojicí hotovostních strojů MiG-17PF ze stavu sovětského 5. gardového stíhacího leteckého pluku, dislokovaném na maďarském letišti Pápa.
Mikojan-Gutjevič MiG-17PF náležející 147. GIAP PVO. Letouny tohoto typu ze stavu 5. GIAP s největší pravděpodobností napadli a poškodili československý letoun B-33 z 1. letky 30. bilp nedaleko Nitry dne 4. listopadu 1956.
Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7
[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.
[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.
[3] Irra, Miroslav – Hanák, Milan: Iljušin Il-10 / Avia B-33 v československém vojenském letectvu v letech 1950-2063, 1. díl, Jakab, 2008.