středa 1. července 2020

Kalendárium, 1. červenec 1646



Ve středu 1. července 1646 se narodil Gottfried Wilhelm von Leibniz - německý filosof, vědec, matematik a teolog píšící převážně v latině a francouzštině. Je považován za polyhistora a univerzálního génia.

Gottfried Leibniz
Autor textu: Mgr. Magda Králová
https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1234/leibniz

Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku jako syn váženého universitního profesora. Otec mu však již v necelých šesti letech zemřel. Leibniz měl neuvěřitelné nadání. Již ve čtyřech letech uměl číst, ve dvanácti znal výborně latinsky a začal se studiem řečtiny, jako patnáctiletý studoval filozofii a práva nejprve v Lipsku, později v Jeně. Zajímal se o teologii a matematiku. Bohužel musel na promoci čekat až do roku 1666, protože byl pro svůj věk na univerzitě v Lipsku odmítnut. Doktorát mu udělila univerzita v Altdorfu u Nürnbergu. Spisem o reformě právnictví vzbudil pozornost kurfüsta z Mainzu, barona Boineburga. Jako jednadvacetiletý doktor práv u něj nastoupil k právnickým pracem. Pro neobyčejnou všestrannost dostával těžší a těžší úkoly ve státní službě. Leibniz měl však vyšší cíle. V té době si na Německo, hlavně na Strasburg, dělal zálusk Ludvík XIV. Leibniz vypracoval tajně pamětní spis, který obsahoval rady k dobití Egypta. Spis byl předložen v Paříži v roce 1672, kde Leibniz vystupoval v roli radního města Mainzu. Nicméně neměl úspěch. Při této příležitosti byl uveden v nejváženější pařížské kruhy. Poznal se tu se slavným nizozemským matematikem a fyzikem Christianem Huygensem. V roce 1676 odešel Leibniz jako vévodský knihovník a dvorní rádce do Hannoveru. Navázal také kontakt s ruským carem Petrem Velikým, kterému přednesl dalekosáhlé plány na podporu věd a na kulturní výměnu mezi národy.

Během pobytu v Paříži často pobýval v místních knihovnách, kde objevil poznámky k sestrojení počítacího stroje, který vynalezl Blaise Pascal. Na základě jeho poznatků sestrojil výpočetní mechanický stroj na principu otáčivého válce, který pomocí soustavy zubů na svém obvodu přesouval ve správném okamžiku páky z pozice jednotek na desítky, z desítek na stovky atd. Stroj byl dokončen v roce 1673 a jeho cena se vyšplhala na závratných 24 000 tolarů. Bylo jím však možné sčítat, odečítat, násobit, dělit a počítat třetí odmocniny.

V roce 1673 se Leibniz vydal do Londýna, kde v Royal Society předvedl svůj počítací stroj. Jeden z nejstarších členů Royal Society, Robert Boyle, dal Leibnizovi příležitost k výměně myšlenek. Pro svůj skromný přístup a samozřejmě pro své znalosti byl jmenován členem, rok po Isaacu Newtonovi. Po dvouměsíčním pobytu se vrátil do Paříže, kde zůstal další tři roky. Byl však stále v kontaktu s Royal Society, se kterou si písemně vyměňoval poznatky z matematiky.

Významným Leibnizovým objevem jsou nekonečné řady. Ještě za svého pařížského pobytu objevil, že kdybychom sečetli nekonečnou řadu
1 - 1/3 + 1/5 - 1/7 + 1/9 - ...
a výsledek bychom násobili čtyřmi, dostali bychom Ludolfovo číslo. Leibniz také položil základ k teorii determinantů, přesněji řečeno byl jedním z objevitelů zvláštního matematického výrazu, který později přispěl ke vzniku jednoduchého algoritmu pro řešení soustav rovnic o několika neznámých.

Leibniz se také zabýval otázkou sestrojení tečen k daným křivkám. Tady si uvědomil, že tečna je jakýsi mezní případ sečny, když se totiž její dva sousední průsečíky s křivkou k sobě stále více a více přibližují, až je jejich vzdálenost nekonečně malá. Z této představy pak vybudoval algoritmus, který téměř mechanicky, pouze na základě několika málo jednoduchých vzorců, dovoluje vypočítat směr tečny v libovolném místě křivky. Vznikla nová početní operace, které dnes říkáme derivace. Je základní operací infinitezimálního počtu. Tehdy také Leibniz zjistil, že existuje postup přesně opačný k derivacím a že je vhodný pro výpočet obsahů obrazců jakkoli křivých. Tato operace byla nazvaná integrování. Koncem svého pobytu v Paříži měl již téměř propracovaný diferenciální počet, ale zatím ho sdělil jen nejužšímu kruhu v Londýně a Paříži. V roce 1682 byl založen časopis Acta Eruditorum, kde Leibniz postupně publikoval svoje práce o infinitezimálním počtu.

V roce 1676 přijal pozvání na dvůr vévody Johanna Friedricha z Hannoveru, s nímž byl již delší dobu v písemném kontaktu. Cestu zpátky zvolil přes Holandsko a Anglii. Během týdenního pobytu v Londýně nahlédl do Newtonových spisů, které obsahovaly také základy diferenciální počtu.

Po vzoru Académie des Sciences prosadil v roce 1700 založení obdobné vědecké společnosti v Berlíně a stal se jejím prezidentem. Ke konci života byl málo uznáván a ctěn. Zemřel v 70ti letech sám a opuštěný. Truchlil nad ním pouze jeho sekretář. Až za 50 let byl jeho hrob v Hannoverském chrámu vhodně označen.

Použité zdroje
[1] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.
[2] RICHTEREK, L. Filozofické problémy přírodních věd. Univerzita Palackého: Olomouc, 2008. ISBN 978–80–244–2009–7.
[3] Historie elektřiny a magnetismu. Konstrukční elektronika A Radio, 2002, č. 6. ISSN 1211–3557.
[4] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.

středa 24. června 2020

Kalendárium, 24. červen 1942


Ve středu 24. června 1942 časně odpoledne, byla v důsledku heydrichiády byla vyvražděna a vypálena osada Ležáky na Chrudimsku. Byla to nacistická odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše. Obsluhoval ji parašutista Jiří Potůček ze skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Dne 24. června 1942 ráno vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli vydat gestapákům policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem. Proběhla kontrola policejních přihlášek. Nacisté soustředili obyvatele, většinou dělníky z lomů, u silnice probíhající osadou. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 47 starců, mužů, žen a dětí. Načež v osadě rabovali. Poté jednotlivá stavení zapalovali. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic. Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.

[1] http://www.lezaky-memorial.cz/pamatnik/pietni-uzemi/historie-osady-lezaky/  




pátek 22. května 2020

Sergej Makarovič Kramarenko, † 21. květen 2020


Včera, 21. května 2020, ve věku 97 let, zemřel sovětský stíhací pilot, Hrdina Sovětského svazu, Sergej Makarovič Kramarenko. S létáním začal v roce 1940, kdy začal navštěvovat Moskevský letecký institut. Na podzim téhož roku vstoupil do Dzeržinského aeroklubu mětsa Moskvy. V březnu následujícího roku byl odeslán do Borisoglebského vojenského leteckého učiliště pilotů, kterou úspěšně zakončil v červenci 1942. Poté byl převelen k 1. ZAP (záložní letecký pluk) v Arzamasu, kde svůj letecký výcvik zakončil. Jako stíhací pilot se od srpna 1942 účastnil Velké vlastenecké války. Jho první první bojovou jednotkou se stal 523. IAP (303. IAD), vyzbrojený letouny Lavočkin La-5. V červnu následujícího roku byl převelen k 19. IAP (269. IAD), který byl později přejmenován na 176. GIAP, létal zde na letounech Lavočkin La-5 a La-7. V roce 1944 byl sestřelen a padl do zajetí, ale byl osvobozen a vrátil se ke své jednotce. Během války absolvoval celkem 66 bojových letů, účastnil se 26 vzdušných soubojů, ve kterých měl získat celkem dva jisté sestřely a 10 letounů ve spoluúčasti, dále sestřelil jeden balón. Archivní dokumenty však zatím potvrzují 1+1 sestřelu. Po válce dál sloužil u 176. GIAP (324. IAD), kde se přeškolil na proudovou techniku. Nejdříve létal na letounech Jakovlev Jak-15 a později se přeškolil na legendární stroj Mikojan-Gurjevič MiG-15. V prosinci byl s plukem převelen do Číny a v období od 1. dubna 1951 do konce ledna následujícího roku se účastnil leteckých soubojů nad Severní Koreou. Zde absolvoval celkem 104 bojových letů, účastnil se 42 vzdušných soubojů, ve kterých sestřelil celkem 13 nepřátelských letounů. Vyhláška prezidia Nejvyššího sovětu SSSR mu byla 10. října 1951 udělena Zlatá hvězda (№ 9283) Hrdiny Sovětského svazu. Po návratu dál sloužil v letectvu. Do zálohy odešel 29. května 1981 v hodnosti generálmajora letectva.




Seznam sestřelů Sergeje Makaroviče Kramarenka:

523. IAP *)
23. 02. 1943 Fw 190A-3 (původně neověřen, ale v r. 1966 ověřen V. Dymičem)
14. 05. 1943 Fw 190A ve spoluúčasti
21. 04. 1943 Fw 190 ve spoluúčasti
01. 06. 1943 balón

176. GIAP: *)
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti
16. 04. 1945 Fw 190A

176. GIAP v období od 01.04.1951 až 01.02.1952:
12. 05. 1951 F-80C
02. 06. 1951 F-86A
17. 06. 1951 F-86A
23. 06. 1951 F-86A
11. 07. 1951 F-86A
29. 07. 1951 F-86A
12. 09. 1951 F-80
22. 09. 1951 F-86A
30. 10. 1951 F-84E nepotvrzeno
01. 12. 1951 "Meteor" F.8
01. 12. 1951 "Meteor" F.8
12. 01. 1952 F-86E
12. 01. 1952 F-86E
16. 01. 1952 F-86E
17. 01. 1952 F-86E nepotvrzeno
   
*) Michail Bykov ve své monografii Все асы Сталина 1936 – 1953 гг. z roku 2014 uvádí pouze dva dochovanými dokumenty zaevidované sestřely:
20. 03. 1943 ¼ Ju 87
14. 04. 1946 Fw 190



MiG-15bis, № 111035, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. GIAP, letiště Andun, 12. duben 1951.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 2. esk. 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu dosáhl minimálně tří ze svých třinácti potvrzených sestřelů a sám byl sestřelen 17. ledna 1952.



MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, velitel 2. esk. 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu Sergej M. Kramarenko dosáhl tři ze svých třinácti potvrzených sestřelů a sám na něm byl 17. ledna 1952 sestřelen. Nestandardní modrá „pilotka“ na směrovce byla v tomto období označením velitele 2. eskadrily 176. GIAP.




MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu dosáhl 17. 6. 1951 sestřelu F-86A, № 49-281, Glenn T. Eagleston.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. IAP, podzim 1951.

MiG-15bis, № 0715329, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. IAP, letiště Andun, květen 1951 – leden 1952.

úterý 5. května 2020

Kalendárium, 5. květen 1942


V úterý 5. května 1942 byl při operaci Circus 157 nad Francií sestřelen S/Ldr František Fajtl, velitel britské 122. stíhací squadrony. Podařilo se mu nouzově přistát 1,5 km západně od zámku Hardiford, napravo od silnice z Wormhoudtu do Casselu a uniknout německému zajetí. Přes celou Francii, Pyreneje a Španělsko se dostal se po řadě peripetí do Gibraltaru a odtud zpět do Británie. Své zážitky z okupované Evropy popsal strhujícím způsobem v knize „Sestřelen“, která vyšla již v mnoha vydáních. 

„Nemám rád ty nesmysly, že Němci prý byli špatnými letci, nevycvičenými a tak. Ti, které jsem potkal já, byli výbornými piloty, byli odvážní a jejich letouny byly obvykle výkonnější než naše, zvlášť stodevadesátky.
... Nejdřív jsem je neviděl, slyšel jsem jen ve sluchátkách výstrahy, "banditi nad námi jedenáct hodin," "banditi pod námi dvě hodiny" a tak. A najednou někdo vykřikl česky, někdo od Třistatřináctky: "Venco, pozor, za tebou!" A už to jelo. Rezníci se dostali do mumraje první, hned po nich my. Kolem se mihnul Spitfire a za ním Messerschmitt, piloti se honili po vertikále. Nečekal jsem, vykopl jsem dvakrát kormidlo a už jsem seděl Němci za ocasem. Udělal klasickou chybu stíhače, dal se zlákat do útoku bez čísla, které by ho krylo. Byl přede mnou jako na dlani, po dvou dávkách šel dolů v kouři...
Pak bylo zle. Chytla nás hlavní skupina, rozrazila horní sestavu a vrhla se na Bostony. Takový tanec jsem ještě neviděl. V malém prostoru se křižovaly desítky letounů, každý se bil s každým. Němci měli nasazeny jednotky ze St. Omer - tam byla samá esa - a tak se asi chtěli pochlubit. Slyšel jsem jen: "Uhni, pozor, hořím!" Po mně šli dva, jako vosy. Na křídle mi několikrát zabubnovalo. Hlavní skupina se vzdálila, zůstal jsem sám. Měl jsem jednu možnost, střemhlavý let. Utekl jsem do dvou tisíc, v křídlu díry a rádio hluché. Motor táhl dál a byl bych snad doletěl domů, ale... udělal jsem klasickou chybu stíhače, dal jsem se zlákat do útoku bez čísla. Přede mnou se totiž ukázal další Messerschmitt. Stiskl jsem společný odpal, kulomety a kanónky najednou, šel vývrtkou až do země.
A v tom mě zaskočili. Bylo jich za mnou asi půl tuctu, vzali mě mezi sebe. Dva mně hnali, ostatní mi nadbíhali a řezali dráhu. Hned jsem měl kus křídla pryč, kolem hlavy mi svítily trasírky. V ústech jsem měl sucho, ani polknout jsem nemohl. A srdce bylo až v krku, tepny jen prasknout. Motor začal hořet, kabinu laškovně olizovaly plaménky.
Vyskočit jsem nemohl. Kdybych zvolnil, postavil bych se jim do zaměřovačů jako na střelnici, musel jsem pořád k zemi. A beztak by mě jistě rozstříleli na popruhách, nebyl bych první.
Těsně nad zemí jsem letoun vybral, začal jsem přeskakovat stromy. V tom něco škytlo, motor dodělal. Praštil jsem s tím na pole. Hlína udusila oheň, nádrž nebouchla. Vyskočil jsem z kabiny, v trupu desítky děr, utíkal jsem...“

S/Ldr František Fajtl v tomto souboji pilotoval stroj Supermarine Spitfire Mk.VB, BM210, MT ○ F. Jeho přemožitelem byl s největší pravděpodobností Leutnant Artur Beese od 1./JG 26 Schlageter, bylo to jeho čtvrté vítězství z celkových dvaadvaceti sestřelů, které dosáhl až do své smrti 6. února 1944.





Prameny:
[1] Caldwell, Donald: Válečný deník JG26 1939-1942, Silverbird 1999
[2] Fajtl, František: Sestřelen!, Naše vojsko 1968.
[3] Franks, Norman L.R.: Royal Air Force Fighter Command Losses of the Second World War, Volume 2, Operational Losses: Aircraft and Crews 1942-1943, Midland Publishing, 1998. 
[4] Prien, Jochen - Stemmer, Gerhard - Rodeike, Peter - Bock, Winfried: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945 - Teil 7 Heimatverteidigung 1. Januar bis 31. Dezember 1942/ Einsatz im Western 1.Januar bis 31. Dezember 1942, Struve Druck 2004. 
[5] Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940-1945, 3. část - 1942, Svět křídel 2001.
[6] Rajlich, Jiří - Režná, Jitka: Generál Fajtl, slovem historika, rodiny a objektivem fotografů, Svět křídel, Cheb 2012. 

Kalendárium, 5. květen 1923


V sobotu 5. května 1923 se v obci Smagino v Buturlingském rajónu Nižněgorodské oblasti narodil Nikolaj Vasiljevič Sutjagin (Николай Васильевич Сутягин). Sovětské letecké eso Korejské války s 22 jistými sestřely na kontě. Čímž se stal nejen nejúspěšnějším leteckým esem Korejské války, ale i celého „poválečného“ období proudového věku.

V roce 1941 nastoupil do Černigovské vojenské letecké školy pilotů. V říjnu 1942 se přemístil k 582. IAP (249. IAD, 9. VA, Dálněvýchodní front), po měsíci byl v rámci reorganizace přetransformován v 5. IAP téže divize. Od 9. 8. do 3. 9. 1945 se na letounu Jak-3 účastnil bojů proti Japonsku. V dubnu 1947 byl převelen k 17. IAP (190. IAD 2. SAK, 9. VA), tento pluk se 4. října 1950 dostal do podřízenosti 303. IAD, 54. VA. V tomto pluku Sutjagin začal svůj výcvik na proudové technice, konkrétně na letounech Jak-17.

V období od 28. března 1951 do 1. března 1952 se spolu se svým  17. IAP (303. IAD, 64. IAK) účastnil bojů Korejské války ve funkci zástupce velitele eskadrily a pocníka velitele pluku pro taktiku vzdušného boje a letecké střelby. Za období účasti v bojových akcích na Korejském poloostrově vykonal celkem 149 bojových letů, účastnil se 66 vzdušných sobojů ve kterých sestřelil 22 nepřátelských letounů. Příkazem PVS SSSR ze dne 10. října 1951 byl kapitánu N. V. Sutjaginovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

Po návratu do Sovětského svazu vystudoval Vojenskou-leteckou akademii a poté sloužil v různých velitelských postech. Zemřel 12. listopadu 1986.

Sestava 17. IAP pořízená v září 1950 na letišti Zaimka. Uprostřed první řady sedí Nikolaj V. Sutjagin.

MiG-15bis, № 121032, kapitán Vikolaj Vasiljevič Sutjagin, 17. IAP, letiště Mjaogou, prosinec 1951. Sutjagin získal ma tomto letounu všech svých 22 jistých sestřelů. Letoun byl postaven v Závodu č. 1 v červnu 1950. Dne 28. ledna 1952 byl předán 190. IAD a zapsán do inventáře 821. IAP. V sobotu 9. srpna 1952 byl № 121032 předán 878. IAP, 216. IAD a přidelen st. lt. Petru N. Opryškovi, který na něm získal další tři jisté sestřely. S celkovým počtem 25 jistých sestřelů se bezesporu jedná o nejúspěšnější proudovou stíhačku historie.



Seznam sestřelů Nikolaje Vasiljeviče Sutjagina:
19.06.1951 1 F-86A, № 49-1298, 336. FIS / 4. FIW
22.06.1951 1 F-86A, № 49-1276, 336. FIS / 4. FIW
22.06.1951 1 F-86 
26.06.1951 1 F-86 
29.07.1951 1 F-84E, № 49-2338, 111. FBS
09.08.1951 1 F-80C, № 49-761, 8. FBW
25.08.1951 1 Meteor F.8, № A77-128, 77. Sqn RAAF
26.09.1951 1 Meteor F.8, № А77-949, 77. Sqn RAAF
26.09.1951 1 F-86A, № 49-1113, 336. FIS / 4. FIW 
26.09.1951 1 F-84 poškozen
03.11.1951 1 F-86 
04.11.1951 1 F-86 
26.11.1951 1 F-86 
29.11.1951 1 F-84E 
03.12.1951 1 F-86A, F-86A № 49-1272, 4. FIW 
03.12.1951 1 F-84E-25 № 51-565, 7. FBS / 49. FBW
15.12.1951 1 F-86E, № 51-0681, 334. FIS / 4. FIW
18.12.1951 1 F-86E, № 51-2730, 25. RS / 51. FIW
23.12.1951 1 F-84E, № 50-1138, 49. FBW
06.01.1952 1 F-84E, № 50-655, 336. FIS
06.01.1952 1 F-86E 
11.01.1952 1 F-86E, № 50-0612, 25. FIS / 51. FIW
21.01.1952 1 F-86 

Prameny a literatura:
[1] Šafařík, Jan: Postrach „Sejbrů“, major Nikolaj Vasiljevič Sutjagin, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019.


  

[2] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[3] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999, ISBN-10: 5-7221-0253-9, ISBN-13: 978-5722102539. 
[4] Сейдов, Игорь: Красные дьяволы в небе Кореи. Советская авиация в войне 1950-1953 гг. Хроника воздушных сражений, Яуза - Эксмо 2007.
[5] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2010.
[6] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.
[7] Сейдов, Игорь – Сутягин, Юрий: Гроза "Сейбров", Лучший ас Корейской войны, Яуза, Эксмо, 2006. 
[8] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/, http://www.aces.boom.ru/.
[9] Абрамов, Александр: Советские асы Корейской войны 1950 - 1953 гг.
http://soviet-aces-1936-53.ru/korea/.
[10] Абрамов, Александр: Советские асы. Герои воздушных войн 1936-1953 гг., http://soviet-aces-1936-53.ru/.
[11] Сутягин, Николай Васильевич, Википедия—свободная энциклопедия, http://ru.wikipedia.org/wiki/Сутягин,_Николай_Васильевич.
[12] Сутягин Николай Васильевич, 5. 5. 1923 - 12. 11. 1986, Герой Советского Союза, http://www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=2678.

neděle 3. května 2020

Kalendárium, 3. květen 1944


Ve středu 3. května 1944 vznikla první československá letecká jednotka v Sovětském svazu ― 128. československá samostatná stíhací letecká peruť / 128-я чехословацкая отдельнaя истребительная эскадрилья. Jako den vzniku byl zvolen den, kdy v Ivanovu usedli naši piloti poprvé do kabin Lavoček. Stalo se tak na základě rozkazu generálního štábu Rudé armády čj. org-/10-141440 ze dne 7. 11. 1943 a čj. MNO-138 055 z 15. 11. 1943 vydal velitel 6. náhradní letecké brigády plukovník Šumov dne 22. května 1944 rozkaz pověřující oficiální zformování perutě.
V úterý 9. května se k jednotce připojili dva slovenští piloti ― šrtm. Matušek a rtm. Dobrovodský, kteří po dezerci z řad 13. slovenské stíhací letky absolvovali výcvik v leteckém učilišti ve Vjaznikách. Následně se 17. května jednotka přesouvá na základnu Kubinka, kde dokončuje svůj výcvik nácvikem střeleb, vzdušných soubojů apod. V červnu téhož roku je jednotka reorganizována na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk / 1-й чехословацкий отдельный истребительный авиацонный полк.

Štáb perutě
funkce jméno
velitel Fajtl, František (štábní kapitán)
zástupce velitele Klán, Jan (štábní kapitán)
náčelník štábu Rejthar, Stanislav (kapitán)
velitel 1. letky Stehlík, Josef (poručík)
1. důstojník 1. letky Štička, František (podporučík)
velitel 2. letky Chábera, František (poručík)
1. důstojník 2. letky Motyčka, Tomáš (podporučík)




Prameny:
[1] Daňko, Ján s autorským kolektivem: 1. československá smíšená letecká divize v SSSR, Avis 1998.
[2] Rajlich, Jiří - Režná, Jitka: Generál Fajtl, slovem historika, rodiny a objektivem fotografů, Svět křídel, Cheb 2012.

sobota 2. května 2020

Kalendárium, 2. květen 2011


V úterý 2. května 2011 se krátce po jedné hodině ranní svět zbavil jednoho ‚arciteroristy'. Během speciální operace zvláštních amerických sil (Navy SEAL Team Six) při cílené operaci byl ve svém v sídle u Abbottábádu zabit Usáma bin Muhammad bin Avad bin Ládin (‏أسامة بن محمد بن عوض بن لادن).

Dne 1. května 2011 východoamerického letního času UTC-4 (2. května pákistánského času UTC+5) oznámil americký prezident Barack Obama v přímém přenosu televizní stanice CNN, že byl bin Ládin zabit týmem zvláštních amerických sil (Navy SEALS) při cílené operaci ve svém v sídle u Abbottábádu, ležícím v blízkosti pákistánské vojenské akademie, asi sto kilometrů severně od pákistánské metropole Islámábádu. Celá přestřelka v rezidenci trvala 38 minut. Při akci, na které spolupracoval tým zvláštních tajných amerických sil, byl Usáma bin Ládin střelen do hlavy a do hrudi. Na internetu se objevila i jeho fotografie těsně po smrtelném zranění, ovšem zanedlouho byla označena jako nevěrohodná. Prezident Obama rozhodl, že fotografie mrtvého bin Ládina, pořízené během zásahu, nebudou zveřejněny, neboť by mohly sloužit k podněcování dalšího násilí, či jako propagandistický nástroj. Žádný Američan nebyl údajně při přísně tajné operaci zabit ani zraněn.

Američtí představitelé po události prohlásili, že v souladu s islámskými tradicemi byl bin Ládin pohřben do 24 hodin od smrti a že z obavy, aby se z jeho hrobu nestalo poutní místo islámských radikálů, se tak stalo pohřbem do Arabského moře z letadlové lodi USS Carl Vinson. Toto odsoudili někteří islámští duchovní s poukazem na to, že muslim může být do moře pohřben pouze tehdy, pokud se na něm v době smrti nachází a neexistuje reálná možnost, že by jeho tělo mohlo být do 24 hodin dopraveno na pevninu.

Smrt bin Ládina byla dodatečně potvrzena al-Káidou v prohlášení, které bylo uveřejněno 6. května. V prohlášení pohrozila al-Káida odplatou proti americkým cílům a také vyzvala Pákistánce k protivládnímu povstání. Zároveň bylo slíbeno zveřejnění audionahrávek Usámy bin Ládina, které nahrál týden před svou smrtí.

Identitu mrtvého bin Ládina též potvrdil test jeho DNA, který byl porovnán s DNA vzorkem jeho sestry.


[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Usáma_bin_Ládin
[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Osama_bin_Laden
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Death_of_Osama_bin_Laden

Kalendárium, 2. květen 1892

V pondělí 2. května 1892 se v Breslau (dnes Vratislav v Polsku) narodil Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen, známý též jako Rudý baron. Byl stíhací pilot vzdušných sil německé armády (Die Fliegertruppen des deutschen Kaiserreiches) a s 80 potvrzenými sestřely se stal nejúspěšnějším letecký esem Velké války a patrně jedním z nejznámějších bojových pilotů všech dob.


Rittmeister Manfred Freiherr von Richthofen
Radek Enžl

Angličtí piloti a mechanici si ve strašidelném příšeří hangárů, kde čekali na rozkazy, krátili čas vyprávěním hrůzostrašných příběhů. Šeptali si o letadlech, jež se vrátila na letiště s mrtvou posádkou, o letounech, které byly již týdny nezvěstné a přece byly znovu a znovu spatřovány ve vzduchu a zvěstovaly tak ztráty v řadách jednotky, nebo o pilotech, kteří, ač už dávno mrtvi, přicházeli beze slova do kantýny a zase z ní odcházeli a každý, s kým se setkali, dříve nebo později také odešel do říše zapomnění. Žádná z těchto bajek však nebyla příšernější než pověst o „Rudém baronovi“.
Vyprávělo se, že tenhle prokletý Hun (Hun je anglicky hanlivé označení Němců. Něco jako francouzsky Boš nebo česky skopčák) létá na červeně zbarveném letadle a ten, kdo se s ním setkal, se už nikdy nevrátil domů. Zabil prý už desítky Angličanů a nebyl nikdo, kdo by ho dokázal porazit. Objevil se po Boelckově smrti, jako jeho mstitel, jako jeho přízrak. Z Boelckeho šel strach, ale jeho nástupce byl ztělesněním děsu. Francouzi mu říkali „Le Diable Rouge“„Rudý ďábel“ a měli k tomu jistě dobrý důvod. Vodíval do bojů smečku nesmírně bojovných a smrtelně nebezpečných Albatrosů a všude kde se tahle banda objevila, nechávala za sebou ohořelé vraky nepřátelských letadel a zdecimované spojenecké letky. Pouhé objevení se rudého letounu nad frontou způsobovalo prudký pokles morálky v řadách spojeneckých pilotů.
Doma v Německu byl znám jako „Der Rote Kampfflieger“„Rudý bojový letec“. I tady se vyprávěly historky o britských zabijáckých perutích, zvlášť zformovaných s úkolem tohoto pozoruhodného pilota sestřelit a o odměně 5 000 liber vypsané na jeho hlavu.
Byl opředen mystériem legendy už za svého života a později byla skutečnost překryta vrstvou mýtů docela. Faktem však zůstává, že tento muž se stal nejúspěšnějším stíhačem I. světové války. Jmenoval se Manfred von Richthofen.
Manfred Freiherr von Richthofen (Freiherr znamená svobodný pán. Nepříliš šťastný překlad do angličtiny z Manfreda udělal barona, avšak tento titul pruská šlechta nezná) se připravoval na vojenskou kariéru od dětství.
V jedenácti letech (narodil se 2. května 1892) byl odeslán do vojenské školy ve Wahlstattu. Už tady dokázal svou odvahu tím, že vyšplhal na věž místního kostela, na jejíž špici uvázal kapesník. Po úspěšném ukončení kadetního a důstojnického výcviku nastoupil roku 1911 do berlínské vojenské akademie. V devatenácti letech započal službu u Ulanen - Regiment Kaiser Alexander III Nr. 1 (jízdní hulánský pluk). Koncem roku 1912 měl už hodnost poručíka.
Po vypuknutí světové války byl regiment vyslán do Polska. Později byl převelen na západní frontu. Ta ovšem, přeplněná zákopy a ostnatým drátem, nebyla místem pro kavalerii. Richthofen, který toužil po boji, si po osmi měsících nečinnosti podal žádost o přeřazení. Ta byla schválena a roku 1915 byl Richthofen zařazen k vojenskému letectvu. Brzy se stal kvalifikovaným pozorovatelem. Sloužil nejprve na ruské frontě a později v Belgii.
Při náhodném setkání a rozhovoru s Oswaldem Boelckem, byl Richthofen inspirován a rozhodnut pro pilotní výcvik. Avšak jeho talent k létání nebyl nejlepší. Při prvním samostatném letu urazil podvozek, při první pilotní zkoušce propadl. Ale na vánoce roku 1915 konečně prošel svou třetí a poslední zkouškou.
Richthofen nejprve sloužil jako pozorovatel, později jako pilot dvoumístných letounů, posléze v dubnu 1916 přešel na Fokker E. Po dalším náhodném setkání, v té době již s legendárním Oswaldem Boelckem, přijal von Richthofen nabídku, aby vstoupil do řad jeho nově vznikající stíhací jednotky Jasta 2.
Oswald Boelcke se stal Richthofenovým velkým vzorem a nenahraditelným učitelem. 17. září vedl tento skvělý muž své žáky do prvního skutečného boje, v němž Richthofen i ostatní čtyři mladí letci získali svá první vítězství. Do oslav tohoto prvního velkého úspěchu Boelckeho jednotky byl zahrnut i přípitek ze stříbrných pohárů naplněných podle středověkého obyčeje pivem. Připíjelo se jak na vítězství, tak i na počest soupeře. Každý letec měl připraven svůj pivní pohár pro ten den, kdy si z něj bude moci připít na své první vítězství. Kromě něj obdržel každý německý letec za své první vítězství velký stříbrný pohár, tzv. Ehrenbecher (Pohár slávy) od velitele bojových leteckých sil. Richthofenovi se zvyk přípitku po každém prvním vítězství po prvním vítězství natolik zalíbil, že si nechal u svého berlínského klenotníka vyrobit do zásoby rovných 60 pohárků, z nichž připíjel po každém svém vítězství.
Dne 16. října 1916 se von Richthofen stal stíhacím esem, když získal již své páté vítězství. K 9. listopadu už měl na kontě 8 sestřelů, přičemž byl velice zklamán a cítil se podveden, že se nestal dalším mužem, který po osmi sestřelech získal Pour le Mérite. V té době byla ale kritéria pro udělování tohoto vyznamenání upravena a k jeho získání bylo třeba dosáhnout dvojnásobného počtu vzdušných vítězství. Richthofen obdržel jiné vyznamenání.
Dne 23. 11. 1916 získal Manfred von Richthofen své jedenácté vítězství. Jeho obětí se stal D.H. 2, pilotovaný pověstným majorem Lanoe Hawkerem VC, DSO. V hlášení o tomto souboji uvedl: „Musím přiznat, že Angličan, kterého se mi podařilo 23. listopadu sestřelit, byl anglickým protějškem našeho Immelmanna. Přirozeně jsem to nevěděl, když jsme spolu bojovali, ale mistrovský způsob, jakým ovládal své letadlo, a razance, se kterou létal, ukazovaly, že to musel být pohádkový chlapík.
Při startu z našeho letiště panovalo nádherné počasí. Měl jsem dobrou náladu a těšil jsem se na lov. Ve výšce 3 000 m jsem zahlédl tři anglická letadla. Věděl jsem, že mě zpozorovali i Angličané, a podle jejich manévrů mi bylo jasné, že naše naděje na žertík dne narazí na rozhodný odpor. Byli proti oběti, já také. Měli výhodu výšky, já ale přijal jejich výzvu. Letěl jsem níže a neměl jsem výhodnou polohu k útoku, a tak jsem musel čekat, až mě některý z nich napadne střemhlavým útokem. Čekání netrvalo dlouho. První z nich na mě příkře naletěl a pokoušel se dostat mě zezadu. Vystřelil pět ran, tu jsem změnil směr letu a prudce uhnul vlevo. Pronásledoval mě a nastala divoká hra na kolotoči. Pokoušel se dostat za mne. Kroužili jsme dokola jako dva blázni. Oba motory běžely na plný plyn a zdálo se, že žádnému z nás se nepodařilo získat ani centimetr. Ocitli jsme se na kružnici přesně naproti sobě a z této pozice nemohl žádný z nás vystřelit na toho druhého ani jedinou ránu.
Nejdříve jsme kroužili dvacetkrát vpravo, pak dvacetkrát vlevo. Jak toto mrtvé kroužení pokračovalo, žádný z nás při něm nezískal ani nejmenší výhodu. Okamžitě jsem věděl, že jsem si nevybral žádného začátečníka, protože ani ve snu nepomyslel na vybočení z kruhu a tím zakončení této hry. Měl výtečné letadlo pokud šlo o jeho obratnost, ale můj stroj dokázal lépe a rychleji stoupat. A tím se mi nakonec podařilo získat pozici za ním i s nutným převýšením.
Při naší honičce jsme ztráceli výšku - byli jsme sotva tisíc metrů nad zemí. Vítr vál podle mé chuti. Během celého dosavadní boje jsme se nejen přiblížili k zemi, ale vítr nás pomalu odvál až nad německé zákopy. Zpozoroval jsem, že jsme přesně nad městem Bapaume, a můj soupeř musel vědět, že pro něho nastal okamžik, kdy by měl přerušit boj, protože se dostával stále hlouběji nad německé území. Byl to ale řízný ďábel. Přestože jsem byl za ním a nad ním, otočil se v sedačce a zamával mi, jakoby mi chtěl říci - jak se vede? Znovu jsme zahájili honičku, jak jsme nejrychleji mohli a jak úzké zatáčky jsme dokázali. Často jsem odhadoval průměr kruhu, který jsme opisovali, na méně než 100 metrů. Mohl jsem se skoro podívat úplně svisle do jeho kabiny a pozorovat každý pohyb jeho hlavy. Kdyby neměl kuklu a brýle, pak bych byl dokonce věděl, jak se tváří.
Byl to skutečný sportovec, ale věděl jsem, že mé postavení těsně nad ním a za ním je pro něho příliš mnoho, především proto, že jsme stále ztráceli výšku a ocitli se ještě hlouběji v německém zázemí. Byli jsme již těsně nad zemí a on se teď musel rozhodnout, zda přistane na německé půdě nebo se pokusí vyletět z kruhu, aby se opět dostal na vlastní stranu fronty. Zřejmě ale tomuto sportovci ani nepřišlo na mysl přistát a vzdát se, ale náhle se pokusil několika přemety a dalšími bláznivými kousky se připravit k návratu domů. Když pak po skončení těchto atrakcí nabral kurs k vlastním liniím, zahvízdaly mu mé první kulky kolem uší, vždyť s výjimkou jeho krátké dávky na počátku boje nepadl jediný výstřel - žádný z nás k tomu neměl příležitost.
Boj se teď přenesl těsně nad zem. Nebyli jsme ani ve 100 metrech. Letěli jsme nepříjemně rychle. Věděl, že jsem těsně za ním. Věděl, že ústí mého kulometu míří na něho. Začal manévrovat a neustále měnil směr letu, prudce a nepravidelně měnil směr nalevo i napravo a tak neustále znemožňoval přesné míření. Ale správný okamžik stejně přišel. Byl jsem padesát metrů za ním. Zahájil jsem střelbu dlouhou dávkou. Byli jsme sotva padesát metrů nad zemí a hnali jsme se kupředu. Teď jsem byl za ním již jen třicet metrů. Musel padnout. Kulomet plival oheň a olovo.
Pak se ale kulomet porouchal, ale za okamžik zase začal střílet. Ta porucha mu skoro zachránila život. Jedna z kulek zasáhla. Přímo do hlavy. Jeho letadlo se vzepjalo a pak již padalo. Dopadlo na zem, když jsem již odlétal. Jeho kulomet se zabořil do země, nyní visí nad dveřmi mého pokoje. Byl to statečný soupeř, sportovec a bojovník.“
Dne 4. ledna 1917 získal Manfred von Richthofen své šestnácté vítězství. Toho dne zaznamenala trojice Albatrosů Jasty 2 nad frontou čtyři letadla neznámého typu. Ukázalo se, že jde o Angličany. Jeden z nich na Němce zaútočil. Britský stroj se bezprostředně osvědčil jako lepší. Jeho slabá místa se Němcům podařilo odhalit jen díky tomu, že byli tři na jednoho. Nakonec se Richthofen dostal Angličanovi do týla a sestřelil jej. Neznámé letadlo byla horká anglická novinka - Sopwith Pup. Jednalo se o vynikající letoun, ve své době byl nejlepší britskou stíhačkou. Byl to v bojových podmínkách nesmírně spolehlivý, na řízení citlivě reagující a neobyčejně obratný dvouplošník, který neztrácel výšku ani v nejužších zatáčkách. Ve větších výškách spolehlivě překonával všechna soudobá německá letadla svými manévrovacími schopnostmi. Byl vyzbrojen jedním synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm, vybaveným mechanickým synchronizátorem Scarff - Dibovski.
Po šestnáctém vítězství byl Manfred von Richthofen 16. ledna 1917 konečně vyznamenán vytouženým Modrým Maxem (tak byl mezi britskými letci populárně nazýván Pour le Mérite. Němci toto označení příliš nepoužívali. Přezdívka má připomínat jednoho z prvních stíhačů vyznamenaných tímto řádem - Maxe Immelmanna) a zároveň mu bylo svěřeno velení vlastní stíhací jednotky Jasta 11. Své domovské letiště měla u Douai. Po tříměsíční frontové službě neměla sice Jasta 11 žádnou ztrátu, nezískala však ani jediné vzdušné vítězství. Jednotka operovala s letouny Halberstadt, jež měly slabé motory, a tak byl prvním Manfredovým činem po převzetí velení (stalo se tak 14. 1.) pokus o přezbrojení Jasty letouny Albatros D.III. Nové stroje byly jednotce dodány ve třetím lednovém týdnu.
V kokpitu jednoho z těchto nových letounů 23. ledna vybojoval Richthofen jednotce první vzdušné vítězství. Následujícího dne přidal ještě jeden setřel, ale během boje se mu ve výšce 300 m zlomila nosná plocha a Richthofenovi se povedlo nouzově přistát jen zázrakem. Omezená pevnost nosných ploch byla známá nectnost Albatrosů. Albatros měl spodní křídlo užší a kratší než horní. Tím se zlepšovala pohyblivost letounu a zlepšoval pilotův výhled. Na koncích křídel však bylo pouze po jediné vzpěře ve tvaru V, jejíž hrot vyvíjel tlak na nejslabší bod spodního křídla, takže se zde při nepřiměřeném tlaku zlomilo. Navzdory tomuto defektu však došlo vzhledem k počtu uskutečněných vzletů k zanedbatelnému počtu nehod a Albatros zůstával nadále pánem vzduchu.
V té době už Manfred von Richthofen používal letoun s rudě natřeným trupem. Bohužel není přesněji známo, kdy byla tato barevná úprava provedena. Těžko říci co k tomu Richthofena vedlo, protože tak nápadný letoun si přímo říkal o napadení. Rudý nátěr měl ale i praktický význam. Ostatní piloti Jasta 11 tak mohli i nejprudším boji snadno a rychle identifikovat stroj velitele. Richthofen zvolil červenou barvu pravděpodobně podle barev své původní jednotky - hulánského pluku č. 1. Rudě natřený letoun se brzy stal pověstným na obou stranách fronty.
Manfred von Richthofen šel ve šlépějích svého velkého učitele Oswalda Boelckeho. Učil svoje piloty létat i střílet a radil jim, jak se ve kterém okamžiku boje zachovat. Že byl dobrým učitelem dokazovala první vítězství jeho žáků. V únoru dosáhli svých prvních sestřelů Sebastian Festner (celkem 12 sestřelů) a Karl Allmenröder (30 s.).
V březnu Spojenci připravovali ofenzívu u Arrasu. Nebe bylo plné průzkumných letadel a doprovodných stíhaček. Jasta 11 začala dělat svému veliteli čest. Za měsíc březen si celá jednotka připsala 27 vítězství. Manfred sám k tomuto číslu přispěl deseti sestřely. Za ním následovali Karl Schäfer se sedmi sestřely (celkem 30 s.), Kurt Wolff s pěti vítězstvími (33 s.) a po jednom sestřelu zaznamenali Constantin Krefft (2 s.) a Lothar Freiherr von Richthofen (40 s.), který se k Jasta 11 dostal s jedinou nalétanou hodinou na stíhačce díky intervenci svého staršího bratra.
Kromě slavných vítězství však přišly i první porážky. 6. března napadla pětičlenná formace vedená Manfredem letku Sopwith 1 1/2 Strutter o 15 strojích a Schäfer dva z nich sestřelil. Do boje však ihned zasáhly anglické stíhačky FE 8 a dva Albatrosy poslaly k zemi. Jedním z nich byl právě i Manfred von Richthofen. Palba zasáhla motor a palivovou nádrž jeho letounu. Nechávaje za sebou mlžný pás benzínu, sklesal Manfred až k zemi za německé linie a nouzově přistál. Jen zázrakem letoun nevzňal.
23. března byl Manfred povýšen do hodnosti Oberleutnant (nadporučík). Příštího dne sestřelil Spad VII od RFC. Tím dosáhl svého 30. sestřelu a hned o den později sestřelil Nieuport XVII od britské squadrony.
Pro jarní měsíce plánovali Spojenci prolomení německých linií mezi Arrasem a Aisne. Pro podporu britské ofenzívy na úseku u Arrasu měl RFC k dispozici 25 perutí s přibližně 365 letouny, z nichž asi třetinu tvořily stíhačky. Ofenzíva u Arrasu byla zahájena 9. dubna 1917. K tomuto datu se v arraském úseku fronty pohybovalo 5 německých Jagdstaffeln. S pokračující bitvou vzrostl jejich počet na osm. Bitva znamenala pro RFC katastrofu. Nebe se změnilo v peklo. Britové tento měsíc pojmenovali „Bloody April“ (Krvavý duben). Během tohoto jediného měsíce ztratili Britové v bojových akcích 245 letadel, 211 členů posádek zahynulo nebo bylo nezvěstných a 108 letců bylo zajato. Průměrná životnost stíhacího pilota RFC byla tehdy kratší než dva týdny.
Tato těžká porážka byla důsledkem několika nepříznivých okolností. Britové za všech okolností vedli vzdušnou ofenzívu za německými liniemi. Letouny RFC, většinou staré průzkumné BE 2 a FE 2, tak bojovaly hluboko v německém území. Jejich piloti, letící na pomalejších letadlech a s tenčící se zásobou paliva, si pak museli cestu zpět tvrdě probojovávat. Vítr vál většinou od západu a tak se cesta do bezpečí obvykle změnila v zoufalý zápas o život. Němečtí stíhači, létající na rychlých a dobře vyzbrojených Albatrosech a navíc v průměru zkušenější a lépe vycvičení než jejich britské protějšky, bojovali nad svým územím a nebyli tak vystaveni nebezpečí zajetí v případě poškození stroje. Navíc, zcela v duchu obranné taktiky, si pečlivě vybírali svoje cíle a okamžik útoku. Duben byl bezpochyby pro RFC strašným měsícem, přesto bylo potěšující skutečnostní, že britské letectvo bylo, i přes vysoké procento ztrát, stále schopno operovat v německém vzdušném prostoru.
Sama Jasta 11 nárokovala v dubnu 89 vítězství. Byla tedy odpovědná za plnou třetinu ztrát RFC! Třeba jen 13. dubna 1917 sestřelilo pět německých pilotů Jasta 11 třináct britských letadel. Z tohoto počtu šly 4 sestřely na konto Wolffa, 3 sestřelil Manfred von Richthofen a po dvou Lothar von Richthofen, Festner a Schäfer. Přesto boje nebyly zcela jednoznačnou záležitostí. 22. 4. byl Schäfer sestřelen pozemní palbou při přelétávání linií, podařilo se mu nouzově přistát a jen taktak, že nepadl do zajetí. O tři dny později byl zabit Festner a téhož dne byl britskou stíhačkou zezadu zaskočen Lothar von Richthofen. Angličan byl v poslední chvíli sestřelen Schäferem a Lothar tak mohl dovést své těžce poškozené letadlo až na základnu.
Manfred von Richthofen sestřelil v dubnu 21 anglických letadel. Měl tedy na svědomí čtvrtinu všech letounů připsaných jeho jednotce a desetinu celkových ztrát RFC. Jeho první dubnovou obětí byla 2. 4. BE 2, kterou pronásledoval těsně nad zemí, až anglický stroj narazil v plné rychlosti do domu. Jeho pozorovatel pálil ze svých zbraní do posledního okamžiku.
Manfred o tom napsal: „Byl to zase jeden případ jejich skvělé odvahy. Bránili se až do konce.“
Tento a jemu podobné souboje značně ovlivnily Manfredovo nazírání na britské letce: „Velmi mnoho záleží na tom, proti jakému soupeři stojíte, zda máte proti sobě ustrašené Francouze nebo ty ostré chlapíky - Angličany... Francouz se boji vyhne, Angličan nikdy.“
Je fakt, že Francouzi byli mnohem obezřetnější a v té době měli také lepší stroje než jejich spojenci. Proto také na Aisne utrpěli mnohem menší ztráty. Kvůli méně agresivní povaze francouzských pilotů považovali němečtí letci svoje nasazení na francouzský úsek fronty za jistý druh odpočinku.
8. dubna byl Richthofen povýšen do hodnosti Rittmeister (kapitán - hodnost jezdectva. U ostatních druhů vojsk odpovídá hodnosti Hauptmann), nadporučíkem byl tedy něco přes dva týdny. V polovině dubna už měl Richthofen na kontě 45 vítězství, čímž překonal i schopné francouzské eso Guynemera, jenž měl v té době na kontě 36 sestřelů, i svého velkého učitele Boelckeho.
V tomtéž období se stal Richthofenův letoun méně nápadným. Jeho podřízení jej přesvědčili, že jeho výrazný letoun představuje příliš přitažlivý cíl. Proto byla rudou barvou natřena všechna letadla Jasta 11. Avšak pouze Manfredův stroj byl celorudý. Ostatní piloti měli na letounech ještě různé barevné doplňky.
1. května se Manfred po dosažení 52 vítězství odebral na dovolenou a velením Jasta 11 pověřil svého bratra Lothara, jenž měl tehdy na kontě 16 sestřelů. I pod jeho velením si jednotka vedla skvěle. 1. května byl Schäfer vyznamenán Pour le Mérite. Wolff byl stejným vyznamenáním dekorován 4. 5. Lothar sám do 13. května zvýšil počet svých vítězství na 24, avšak téhož dne byl těžce zraněn a musel být hospitalizován. O den později byl Pour le Mérite vyznamenán i on. Po jeho zranění převzal velení Jasta 11 Karl Allmenröder. Ten získal Pour le Mérite 14. června 1917. Ale časy se měnily...
Spojenecké údery provedené na jaře 1917 měly jen malý úspěch a zanechaly francouzskou armádu na pokraji vzpoury. Ve snaze ulehčit Francouzům situaci zahájili Britové sérii útoků ve Flandrech. Jedním z nich byla i ofenzíva u Ypres. Vzdušné operace prováděné v souvislosti s touto ofenzívou nabíraly na intenzitě.
Britské stíhací jednotky začaly německé stíhače ošklivě tísnit. Jejich počet se stále zvětšoval a zkvalitnil se i výcvik pilotů, což byl důsledek noční můry, již pro RFC znamenal Krvavý duben. Jestliže na počátku roku měli britští stíhací piloti přicházející na frontu nalétáno často méně než 20 hodin, pak v létě už bylo povinné minimum 48 hodin. Na bojiště byly také vrženy nové britské stíhačky, především SE 5a a Sopwith Camel, jejichž úkolem bylo zvrátit převahu na stranu Spojenců.
První z nich, SE 5 a její pozdější modifikace SE 5a, se nad zákopy objevila koncem dubna 1917. Tento letoun se stal nejzdařilejší konstrukcí Royal British Factory. Byl vybaven stacionárním motorem s řadovým uspořádáním válců. Verze SE 5 měla motor o 150 k a pozdější modifikace SE 5a dostala motor ještě o 50 koní výkonnější.
SE 5 a 5a se staly nejrychlejšími stíhačkami, jež byly ve své době v provozu. Byly to vysoce výkonné stroje, přičemž výkon znamená iniciativu, která je nejpraktičtější hodnotou v jakémkoli boji. Letouny byly dost těžké, což v kombinaci s nezvykle velkým vzepětím nosných ploch způsobovalo menší obratnost, avšak tento nedostatek byl vyvážen vysokou rychlostí a dokonalou ovladatelností ve všech výškách a režimech letu. Piloti navíc velmi oceňovali vynikající výhled a stabilitu při střelbě. Silnou výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Vickers a jeden Lewis umístěný na horní nosné ploše. SE 5a měly převahu ve vertikálním manévru nad všemi německými letadly a pokud byly dobře pilotovány, stávaly se německým letcům strašnými nepřáteli.
Sopwith Camel dorazil na frontu koncem června a rychle se stal suverénem leteckých bojů. Do konce války bylo tomuto typu při vyrobených 5 490 kusech připsáno 1 294 sestřelů, což bylo nejvíce sestřelů dosažených jedním typem letounu. Poháněl jej rotační motor o výkonu 150 k (na rozdíl od klasických řadových motorů u nichž písty válců otáčejí společnou klikovou hřídelí, se u motoru rotačního válce otáčejí okolo společné klikové hřídele, která je však nepohyblivá. To znamená, že rotační motor je pevně spojen s vrtulí a rotuje spolu s ní. Výhodou tohoto konstrukčního uspořádání byla nižší hmotnost a snadnější chlazení vzduchem. Nevýhodou pak byl určitý výkonnostní strop, přes který nebylo možné se s motory tohoto typu dostat. Proto takovéto motory v závěru války musely ustoupit vodou chlazeným motorům s řadovým uspořádáním válců, které sice byly mnohem těžší, avšak také mnohem výkonnější. Další nevýhodou pak byl velký gyroskopický účinek. Obrovská hmota rotujícího motoru měla tendenci značně vychylovat letoun ve směru otáčení, tedy většinou doprava. Tento točivý moment byl pro nezkušené piloty smrtelně nebezpečný, ale letci s dostatečnou praxí používali této zvláštnosti k nesmírně ostrým zatáčkám. Samotný Camel se doprava otáčel „na pětníku“ a za dobu, kterou potřeboval Albatros na dvě zatáčky, stihl Camel tři). Byl mohutně ozbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm a stal se tak první britskou stíhačkou, jež se v tomto ohledu vyrovnala německým strojům.
Camel byl, díky obrovskému točivému momentu svého rotačního motoru, velice nestabilní, což na jedné straně zvyšovalo obratnost a usnadňovalo rychlé převedení letounu do manévru, ale na straně druhé hrozilo neustálým nebezpečím pádu do vývrtky. V rukou zkušených pilotů se Camel stával mimořádně nebezpečným protivníkem, zatímco v rukou těch méně znalých se měnil ve smrtící past. Dokonalé ovládnutí tohoto vysoce obratného letounu znamenalo tři měsíce usilovného létání, na jejichž konci byla z pilota buď mrtvola, uzlíček nervů nebo postrach nepřátel. Odměnou každému letci, který si dokázal řízení stroje osvojit, byly velice ostré zatáčky a výtečná stoupavost. Jediným nedostatkem letounu byla relativně malá rychlost, která obvykle Britům nedávala možnost volby, zda přijmout boj či nikoliv.
V době, kdy se britské jednotky pokoušely prorazit německé linie byl Manfred von Richthofen odvolán z dovolené (generál von Ludendorff v té době oceňoval Richthofenovu přítomnost na frontě hodnotou tří pěších divizí) a 17. června se vrátil na frontu. Ihned byl pověřen provedením nové německé strategie. Jeho úkolem bylo sestavit první stíhací eskadru - Jagdgeschwader 1 (JG 1). Jednalo se o mobilní jednotku složenou ze čtyř stíhacích letek Jasta 4, 6, 10 a 11. Jednotka vznikla 22. 6. 1917 a jejím úkolem bylo operativní nasazení v nejkritičtějších úsecích bitevní linie. Za tímto účelem využívala stanů a skládacích dřevěných hangárů, což jí umožnilo používat automobilní i železniční dopravy. Vysoká pohyblivost a pestré zbarvení letounů JG 1 způsobilo, že na druhé straně fronty byl útvar znám jako „Richthofenův“ nebo také „Létající cirkus“.
Manfred, jenž nyní velel JG 1, předal velení Jasta 11 Allmenröderovi a do konce června sestřelil další čtyři Angličany. Úspěchy však byly vykoupeny těžkými ztrátami. 5. června padl ve vzdušném boji Karl - Emil Schäfer. 27. 6. byl sestřelen Allmenröder a zahynul. Oba letci padli po dosažení 30 vítězství. Velením Jasta 11 byl pověřen Kurt Wolff.
Dne 6. července 1917 byl Rittmeister M. von Richthofen zraněn při útoku na britský FE 2. Jeho střelci se neuvěřitelnou náhodou podařilo Manfreda zasáhnout na 270 metrů jedinou střelou do hlavy. Kulka zavadila o lebku a Richthofen ztratil vědomí. Naštěstí se probral ve výšce 150 m a třebaže téměř neviděl, podařilo se mu nouzově přistát. Ihned byl převezen do polního lazaretu č. 76 v Courtrai, kde setrval až do 25. července. I po propuštění se však Richthofen necítil zdráv. Stěžoval si na neustálou únavu, bolesti hlavy a závratě. Přesto pokračoval v boji. K operačnímu létání se vrátil v polovině srpna.
21. 8. obdržela JG 1 zcela nový typ letounů. Jednalo se o dva trojplošníky Fokker F.I. Tyto stroje se staly předsériovými exempláři pozdějších proslavených Fokkerů Dr.I. Jejich vývoj byl vyprovokován úspěchem britských trojplošníků Sopwith Triplane. Tyto znamenité letouny se objevily nad frontou v únoru 1917. Byly nesmírně obratné, skvěle stoupaly a ve všech ohledech okamžitě prokázaly svoji převahu nad německými Albatrosy.
Triplane byl sice vyzbrojen jen jedním kulometem (až na několik málo strojů, které měly kulomety dva), což jeho bojovou hodnotu poněkud snižovalo, přesto však představoval pro německé letectvo vážnou hrozbu. Britové však z různých důvodů nenasadili letoun ve velkém počtu a bojová kariéra tohoto typu byla poměrně krátká.
Němečtí piloti požadovali stejně výkonný letoun a letečtí výrobci v Německu byli tedy Idfliegem (Inspektion der Fliegertruppen - Inspektorát německého vojenského letectva. Tento úřad byl odpovědný za vývoj a dodávky nových letadel, motorů a dalšího leteckého vybavení) vyzváni, aby navrhli a vyrobili trojplošník podobných kvalit.
Nejlépe se úkolu zhostila Fokkerova letecká továrna. Výsledkem jejího snažení byl pozoruhodný bojový stroj. Byl, podobně jako Triplane, poháněn rotačním motorem o výkonu 110 koní. Nový Fokker byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Spandau ráže 7, 92 mm. Vynikal vysokou obratností a stoupavostí, jeho slabinou však byla malá rychlost. Svými manévrovacími schopnostmi však převyšoval všechny spojenecké letouny včetně Camelu. Manfred sám o něm řekl: „Šplhá jako opice a obratný je jako ďábel!“
První dva Dreideckery (trojplošníky) výr. č. F.I 102/17 a F.I 103/17 byly svěřeny dvěma v té době nejlepším německým pilotům - Manfredu von Richthofenovi a Werneru Vossovi, nositeli Pour le Mérite a esu s 38 sestřely na kontě. Kombinace špičkových letounů a pilotů se ukázala jako smrtící. Obě esa získala hned při svých prvních bojových letech s novými letouny vítězství.
Dvacetiletý Werner Voss, původem Žid, narukoval podobně jako Manfred k jezdectvu. Stalo se tak již před válkou, v dubnu 1914. Bojoval na východní frontě, kde byl v lednu 1915 povýšen na svobodníka a v květnu téhož roku na četaře. Na vlastní žádost byl k 1. srpnu 1915 přeložen k letectvu a v září odeslán do pilotní školy. Sloužil jako pozorovatel na dvoumístných letounech na východní frontě, později se kvalifikoval jako pilot pozorovacích letadel. To jej však příliš neuspokojovalo, protože toužil po stíhačce.
Od 28. 3. 1916 už létal na Fokkeru u KEK 20 u Verdunu. 9. 9. 1916 byl jmenován poručíkem a odeslán k Boelckeho Jasta 2, kde se seznámil s Manfredem. Brzy se z nich stali dobří přátelé, protože Manfred rozhodně nikdy netrpěl rasovými předsudky. Voss měl ostatně příjemnou povahu a kamarádi ho měli rádi. K nepříteli se choval co možná nejmilosrdněji. Když opouštěl svoji původní jednotku dvousedadlovek, byl posledním žijícím příslušníkem jejího základního kádru. Protože tu viděl tolik svých kamarádů řítit se v plamenech k zemi, cítil takový soucit s posádkami nepřátelských dvoumístných letounů, že obvykle střílel na motor, aby jim nechal šanci na přežití. Byl výrazným individualistou, věc v německém letectvu poněkud neobvyklá. Často vyrážel na lov úplně sám. Voss byl výrazně školní typ, neustále studoval bojová hlášení a učil se z vlastních chyb i chyb svých kamarádů a nepřátel. Některými německými esy (např. Josef Jacobs - 47 vítězství) byl považován za vůbec nejlepšího německého pilota. Svá první dvě vítězství (hned dvě najednou!) získal 27. 11. 1916.
Koncem března 1917 už činilo jeho skóre 22 sestřelů a byl tak nejúspěšnějším stíhačem Jasta Boelcke. 8. 4. 1917 byl vyznamenán Pour le Mérite. Po 28. vítězství 9. 5. 1917 se stává velitelem vlastní jednotky, Jasta 5. Později velel postupně jednotkám Jasta 29 a 14. V době, kdy mu byl svěřen jeden z prvních Fokkerových trojplošníků, velel Jasta 10, vyzbrojené Pfalzy D. III, kam přišel na přání Manfreda von Richthofena.
Prvního zářijového dne získal Manfred svůj již 60. sestřel a 3. 9. sestřelil Sopwith Pup. Boje byly natolik hektické, že Richthofen nenašel ani čas na to, aby si nechal u svého berlínského klenotníka zhotovit 61. pohárek.
Von Richthofen už ale nenalézal v létání takové potěšení jako dříve. Byl to patrně následek poranění hlavy, po kterém zůstal v lebeční dutině úlomek kosti.
„Po každém vzdušném boji je mi hrozně. Jsou to patrně následky zranění hlavy. Jakmile vystoupím z letadla na pevnou půdu, snažím se dostat mezi své čtyři stěny, nechci nikoho vidět a nic slyšet,“ napsal o tom ve svých pamětech.
6. září odjel Richthofen na zdravotní dovolenou a nový Dreidecker přenechal Lt. Wolffovi. Ten byl 12. 9. jmenován Oberleutnantem (nadporučík) a 15. září zahynul v troskách Fokkeru F.I během boje s novými britskými stíhačkami Sopwith Camel.
O osm dní později, 23. 9. 1917, byl ztracen i druhý trojplošník, když Lt. Werner Voss, už osmačtyřicetinásobný vítěz ve vzdušném boji, prohrál svou velkolepou bitvu se sedmi letouny SE 5a od 56. squadrony. Britská letka byla vedena Jamesem McCuddenem,VC (57 sestřelů). Během divokého boje dokázal Voss poškodit (některé i těžce) všechny nepřátelské letouny, zatímco sám byl jakoby nezranitelný. Se svým trojplošníkem prováděl neuvěřitelné obraty a manévry, avšak nakonec byl sestřelen a zabit Lieutenantem (poručík) Arthurem Rhys-Davidsem (23 vítězství). Podle svědectví britských pilotů se Voss mohl kdykoliv z boje odpoutat, ale neučinil tak a jeho rozhodnutí setrvat nadále v boji se mu stalo osudným. Vossův Fokker se zřítil na britské straně fronty a zde byl Werner Voss také Brity pohřben, bez rakve a vojenských poct, jako mnoho dalších vojáků uprostřed bitvy.
Tyto smutné události jako by předznamenaly další vývoj letecké války na západní frontě. Britové začali získávat početní i technickou převahu a jejich piloti se v boji stále více prosazovali vůči svým protivníkům. Německé letectvo utrpělo těžké ztráty. Mezi padlými bylo i mnoho význačných leteckých es. Letecká válka se stále stupňovala. 26. června se nad Ypres utkalo více než sto letounů v jediném souboji. Řemeslo vzdušného válečníka se stalo smrtelně nebezpečnou záležitostí a snadná vítězství už prakticky neexistovala. Cítil to i Manfred von Richthofen: „Boj, který se odehrává na všech frontách, se stal zatraceně vážným. Z oné ,svěží, radostné války’, jak jsme zpočátku naši činnost nazývali, už nic nezbylo. Teď se musíme všude zoufale bránit, aby nepřátelé nevnikli do naší vlasti... Všechno je mnohem vážnější, tvrdší...“
Ofenzíva u Ypres uvázla v říjnu 1917 na mrtvém bodě. Po těžkých ztrátách byla nakonec definitivně zastavena 10. listopadu 1917. Zdálo se pozemní boje tím pro rok 1917 skončily. Britové se však rozhodli vynést poslední kartu. 20. listopadu zahájili překvapivý útok na Cambrai. Pod palebnou clonou dělostřelecké palby se Britové pustili vpřed s 374 tanky, s dalšími 102 tanky v záloze a s podporou 300 letadel. Po velkých ztrátách v bitvě u Ypres však Britové nedokázali zajistit tankům dostatečnou podporu pěchoty. Německé linie se na několika místech zcela zhroutily, ale Britové, sami zaskočení nenadálou vyhlídkou na průlom, nedokázali úspěchu využít. To dalo Němcům čas zorganizovat obranu a díky nesmírné odvaze německých jednotek zejména v oblasti Bourlonského lesa se britský útok zastavil.
Hrdiny této bitvy se stali němečtí dělostřelci, kteří představovali pro nepřátelské tanky smrtelné nebezpečí a často pálili ze svých děl do posledního okamžiku, dokud je tanky nepřejely. Na konci prvního dne bitvy ztratili Britové 65 tanků, 71 jich bylo poškozeno a 43 jich uvízlo v zákopech. Britové pokračovali v úderech až do 25. listopadu, ale přestože dosáhli několika dílčích úspěchů, příležitost k rozhodujícímu průlomu už minula. 30. listopadu podnikli Němci protiútok a vyhnali Angličany ze svých zákopů. Následně se pokusili prorazit i britské linie, ale čerstvé britské posily německou ofenzívu zastavily a 6. prosince po několika dnech nerozhodných bojů bitva ustala. Obě strany zaujaly své původní pozice...
Letecké boje nad Cambrai nebyly samozřejmě o nic lehčí než na zemi. Hlavně nad Bourlonským lesíkem, ohniskem bitvy, se utkávaly velké formace letadel. 21. listopadu se do prostoru bitvy vrhla i JG 1. Von Richthofen zde sestřelil dva britské stroje, ale bylo znát, že stále není po svém zranění ve formě. Od počátku září až do konce roku sestřelil pouhé čtyři letouny.
Situace německých letců byla navíc ztížena skutečností, že nemohli létat na trojplošných Fokkerech. 30. října se totiž zřítil se svým Dr.I Leutnant Heinrich Gontermann, Staffelführer (velitel letky) Jasta 15, eso s 39 sestřely na kontě a specialista na ničení nepřátelských upoutaných balónů (18 balónů z celkového počtu vítězství), a na následky utrpěných zranění zemřel. Jeho trojplošníku se zhroutilo horní křídlo. Hned následujícího dne se zabil za podobných okolností pilot od Jasta 11. Také jeho stroji se zbortila horní nosná plocha.
Velitelství letectva okamžitě zakázalo létání na všech Dr.I a zároveň ustanovilo komisi, která měla vyšetřit příčiny obou neštěstí. Ukázalo se, že křídlo mělo v zadní části nedostatečnou strukturální pevnost. Ve výrobě tedy došlo ke zlepšení konstrukce a všechny operačně nasazené Dr.I byly odeslány zpět do továrny k výměně křídla. 28. listopadu byl Anthony Fokker vyrozuměn, že dodávky sériových strojů mohou opět začít, ale první letouny dorazily na frontu až někdy koncem prosince 1917.
Počátkem roku 1918 projevoval Manfred von Richthofen jen nepatrný zájem o rozšíření svého bojového konta. Místo sestřelování nepřátelských letadel nyní směroval veškerou svou energii k výcviku svých pilotů. Ani si neuvědomoval, nakolik byl podoben svému velkému učiteli Oswaldu Boelckemu. I on stavěl na základech silné víry v záchranu německého císařství. Richthofen stále častěji zdůrazňoval potřebu zachování bojového ducha. Svým pilotům stále zdůrazňoval: „Rozhodujícím faktorem k dosažení vítězství je prostě osobní odvaha.“
Až v březnu se znovu vrhá do v čele svých letců do bitvy. Německá vojska se chystala zahájit svou poslední ofenzívu.
Po bitvě u Cambrai proběhla zima 1917/18 bez dramatických událostí. Rusko zmítané revolucí uzavřelo 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi. To Němcům umožnilo přesunout divize z východu na západní frontu. Němci hodlali udeřit dříve než se v Evropě vylodí silné útvary americké armády. USA sice vyhlásily na počátku války neutralitu, ale německá ponorková válka a pokusy německých diplomatů vyvolat válku mezi Spojenými státy a Japonskem či Mexikem způsobily, že 6. dubna 1917 vyhlásily USA Německu válku.
Německý generální štáb samozřejmě věděl, že situace je zoufalá. Německé dělostřelectvo se přestalo prosazovat pro nedostatek munice, zásobování materiálem i zálohami dosáhlo dolní hranice a v zázemí se zvyšující nedostatek potravin donutil civilisty k úplnému živoření. Cílem ofenzívy nebylo zvítězit, to ani nebylo v současných podmínkách možné. Její úspěch měl pouze Němce zvýhodnit při nadcházejících mírových jednáních.
Směr úderu byl naplánován mezi městy Arras, Saint-Quentin a La Fére, protože zde byla slabá anglická opevnění a navíc zde byla v dotyku francouzská vojska s anglickými. Němci se je chtěli pokusit oddělit od sebe.
Ofenzíva byla zahájena 21. března 1918. Skryty v mlze prorazily německé útočné jednotky britské pozice. Britové ustupují a linie se trhá. Britové couvají ke svým základnám u La Manche. Prvního dne bitvy ztratili Britové 38 000 mužů, 532 děl a byli zatlačeni o 15 km zpět.
Královské letectvo bylo vrženo do bitvy s úkolem zvrátit její průběh. Piloti obdrželi rozkaz útočit na vše co zahlédnou a létat velmi nízko bez ohledu na riziko. Britští letci se do boje pustili s obrovským odhodláním, odvahou a sebedůvěrou. Téměř všechny britské perutě nyní disponovaly lepšími stroji než německé letky. Výcvik britských pilotů byl již vysoce kvalitní a Britové se pod velením zkušených velitelů odvážně pouštěli do boje.
Situace je však kritická. Fronta místy couvla dokonce za postavení z roku 1916. Mezi francouzskou a britskou armádou je už značná mezera. Německý generální štáb, odtržený od reality, změnil svůj původní střízlivý plán a rozhodl se zasadit poslední vítězný úder. Německá vojska, která až dosud tlačila Brity k moři, se stočila na Paříž. To dalo anglickým jednotkám čas se nadechnout a vrhnout se do protiútoku.
Aktivita Královského letectva začínala dostupovat vrcholu. Třebaže ztráty způsobené palbou ze země stále stoupaly, britští letci znovu a znovu startovali a nepřetržitě ostřelovali postupující klíny německých útočných formací. Vraceli se na letiště v příšerně prostřílených letadlech, ale přesto se s heroismem hraničícím se sebeobětováním stále vrhali do akcí a rozhodující měrou tak ovlivnili průběh bitvy. Německá armáda, málo mobilní a bez tanků, musela pod častými leteckými útoky zastavit svůj postup. Slibované posily nepřišly. V plánu ofenzívy byly totiž zakalkulované divize propuštěné z ruského zajetí. Jenže transsibiřskou magistrálu v té době obsadili českoslovenští legionáři a tím přísunu německých posil z východu zabránili.
Německé letectvo při této ofenzívě zcela propadlo. Až dosud bojovalo výhradně v defenzívě a teď, když pozemní vojska potřebovala zoufale jeho podporu, nedokázalo přehodnotit svoji obrannou taktiku a přizpůsobit se útočným operacím.
Tvrdé boje trvaly až do 25. dubna 1918, kdy Němci ofenzívu přerušili. Přestože německá vojska pronikla místy až do hloubky 60 km, přestože Němci v bojích zajali 90 000 spojeneckých vojáků a jejich dělostřelectvo stálo téměř před branami Paříže, šance na vítězství byla nenávratně ztracena.
Manfred von Richthofen během ofenzívy nezahálel. Od poloviny března do 19. dubna zvýšil své skóre z 63. vítězství na 78. Richthofen již v té době létal výhradně na Fokkerech Dr.I. Jeho poslední stroj byl natřen rudou barvou na všech plochách. 20. dubna sestřelil Manfred během tří minut dva Camely a zvýšil tak počet svých vítězství na rovných 80. Toho dne se po přistání hodně oslavovalo a pilo. Richthofen se zdál být šťastný; opět jubilant po tolika měsících.
Následující den byla neděle 21. dubna 1918. Vzduchem plula silná formace více než 20 Fokkerových trojplošníků a Albatrosů D.V od Jasta 11 a Jasta 5. V čele tohoto mohutného útvaru samozřejmě letěl Manfred von Richthofen. Kolem půl jedenácté dopoledne zaregistroval Richthofen dvojici průzkumných R.E.8 a dal signál k útoku. Německou formaci však napadla hlídka 15 britských Camelů od 209.squadrony RAF (1. dubna se letecké služby armády a námořnictva RFC a RNAS sloučily v jeden celek pojmenovaný Royal Air Force - Královské vzdušné síly).
Velitelem letky A byl Kanaďan Capt. Arthur Roy Brown, toho času eso s 9. sestřely. V sestavě jeho letky se nacházel i jeho spolužák a přítel Lt. Wilfred Reid May, v té době nováček, jenž právě ukončil pilotní výcvik (na konci války se vracel domů do Kanady jako eso se 13. sestřely). Brown naznačil nezkušenému Mayovi, aby se držel stranou a dal své letce povel k útoku. V příštích několika sekundách se rozpoutala zběsilá vzdušná bitva. Během divokého boje nedočkavý May nevydržel a vyplýtval všechnu munici neúspěšným ostřelováním okolo létajících nepřátel. Po několika málo minutách zamířil se zaseknutými kulomety k vlastním liniím. V tu chvíli si ho všiml Manfred von Richthofen a tušíc snadnou kořist se vrhl za ním.
Brown to zaregistroval a, pospíchaje svému příteli na pomoc, se zavěsil rudému trojplošníku za ocas. May zoufale smýkal svým Camelem ze strany na stranu a tak se Richthofenovi, pálícímu dávku za dávkou, nepodařilo zaznamenat žádný zásah. Richthofen neměl ani tušení o Brownovi za svými zády a pronásledujíc Maye se hnal velmi nízko a stále hlouběji do spojeneckého území. Uvědomil si to a pokusil se odpoutat pravou stoupavou zatáčkou. Tento poslední osudný pohyb kormidly byl také možná iniciován zlomením úderníku jednoho kulometu a následným zaseknutím druhého. Právě tehdy se dostal Brown do výhodné pozice a dávkou z kulometů zasáhl kormidla a trup rudého Dreideckera. Trojplošník havaroval na zemi poblíž silnice Corbie - Bray. Rittmeister Manfred Freiherr von Richthofen, nositel řádu Pour le Mérite, osmdesátinásobný vítěz ve vzdušném boji, nejúspěšnější německý stíhač, národní hrdina a miláček davů, byl nalezen mrtev v troskách svého letounu.
Ve stejném okamžiku jako Brown stříleli na rudý trojplošník i pozemní kulometčíci australské pěchoty, takže se sešlo hned několik hlášení nárokujících jeho sestřelení. Manfred byl zasažen jedinou střelou, která vnikla do těla levou spodní částí zad, pronikla srdcem a vyšla z těla hrudí. Takové zranění by svým charakterem odpovídalo střelbě ze země. Oficiálně byl ale sestřel přiznán Brownovi jako jeho desáté (a poslední) vzdušné vítězství. Bylo to nejspíš částečně politické rozhodnutí, neboť přemožitelem největšího německého esa se tak stala RAF a vítězství nad obávaným Rudým baronem tak bylo pro nově vzniklé letectvo nesmírně prestižní záležitostí. Je však nutné podotknout, že Brownovi by byl sestřel tak jako tak uznán, bez ohledu na to, kdo skutečně Manfreda zabil.
O den později byl respektovanému nepříteli Brity vystrojen pohřeb se všemi vojenskými poctami. Když byla rakev s Richthofenovým tělem spouštěna do hrobu, kroužila nad hřbitovem britská letadla. Britové pak informovali německou stranu a Richthofenově rodině zaslali přesný popis pohřebního ceremoniálu a fotografii Manfredova hrobu.
24. dubna byla veřejnosti v oficiálním komuniké německého generálního štábu sdělena ta strašlivá zpráva: „Rittmeister Freiherr von Richthofen se nevrátil, když pronásledoval protivníka nad bitevním polem na Sommě. Podle anglické zprávy padl.“



Prameny:
HPM 4/1993
Manfred von Richthofen: Rudý letec, nakl. Revi Publications, Ostrava 1997, ISBN 80-85957-02-7
R. Townshend Bickers: Von Richthofen, nakl Jota, Brno 1997, ISBN 80-7217-014-7