Pour féliciter 2021

Veselé vánoce a šťastný Nový rok 2020 přeje Jan Šafařík 

Merry Christmas and a Happy new year 2020 from Jan Safarik

Pour féliciter 2021

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Emma, Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi 

Merry Christmas and a Happy New Year from Emma, Klárka, Eva and Jan Šafařík 

Kalendárium, 26. prosinec 1991

Ve čtvrtek 26. prosince 1991 zanikl Svaz sovětských socialistických republik. Stalo se tak deklarací č. 142-H Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, který oficiálně uznal rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Deklarace uznala nezávislost dvanácti svazových republik a vytvořila Společenství nezávislých států. Předchozího dne, 25. prosince 1991, Michail Gorbačov rezignoval na post prezidenta Sovětského svazu, čímž tato funkce zanikla. Rozpad SSSR znamenal konec studené války. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozpad_Sovětského_svazu

Kalendárium, 25. prosinec 1940

   Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1940, si 804. squadrona FAA připsala první sestřel na typu Martlet Mk.I (což bylo britské označení pro americký letoun Grumman F4F Wildcat) a současně se jednalo o první vítězství na americkém stroji v britských službách vůbec.

   Německé velení tento den vyslalo k fotografickému průzkumu kotviště Royal Navy ve Scapa Flow dvoumotorový Junkers Ju 88 z 3.(F)/22. Britové včas zjistili narušitele a ze základny Hatston vzlétla hotovostní dvojice strojů 804. squadrony FAA, tvořená Martlety Mk.I sériových čísel BJ515 a BJ562. Boj vypukl ve 14 hodin 5 minut. Piloti Lt L. V. Carver a Sub Lt T. R. U. Parke dostihli nepřátelský Junkers a vážně jej poškodili palbou svých 12,7mm zbraní. Pilot Lt Karl Shipp raději nouzově posadil svůj zasažený Ju 88, trupový kód „4N+AL“, v Sandwicku na Orknejských ostrovech. Posádka průzkumného stroje padla do zajetí a poškozený letoun byl ukořistěn.

Prameny:

[1] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jejího Veličenstva /1, FAA 1939-1941, Votobia 1996.

[2] Thomas, Andrew: Royal Navy Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 75, Osprey Publishing, March 2007.

edit: Sun Dec 26 12:08:48 PM CET 2021

Kalendárium, 22. prosinec 1944

V pátek 22. prosince 1944 dorazili k americkým obranným liniím u do té doby neznámého městečka Bastogne němečtí vyjednávači. Přinesli následující poselství od německého velitele XLVII Panzerkorps generála von Lüttwitze:

22. prosince 1944

Americkému veliteli obklíčeného města Bastogne.

Válečné štěstí je proměnlivé. Tentokrát jsou americké síly v Bastogne a okolí obklíčeny silnými německými obrněnými jednotkami. Další německé jednotky překročily řeku Ourthe poblíž Outherville, obsadily Marche a dosáhly Saint – Hubert, poté, co prošly přes Hompré – Sibret – Tillet. Libramont je v německých rukou.Existuje pouze jediná možnost, jak zachránit obklíčené americké jednotky před úplným zničením: čestná kapitulace obklíčeného města. K promyšlení této výzvy se poskytuje lhůta dvou hodin od jejího doručení. Kdyby tento návrh byl odmítnut, jeden německý dělostřelecký sbor a šest praporů těžkého dělostřelectva je připraveno zničit americké jednotky v Bastogne a okolí. Rozkaz k palbě bude vydán okamžitě po uplynutí dvouhodinové lhůty. Všechny ztráty na životech civilních osob, způsobené dělostřeleckou palbou, by byly v rozporu se všeobecně známou americkou humanitou.

Německý velitel.

Odpověď generála Anthony Clementa McAuliffa, velitele 101st Airborne Division byla stručná, ale výstižná:

22. prosince 1944

Německému veliteli:

Nasrat!

Americký velitel

Americký slangový výraz „nuts“ neznamená, jak je někdy překládáno, „houby,“ „prdlajz,“ „nikdy“ a podobné politicky korektní výrazy. Správný překlad je „hovno,“ podle kontextu může být též „nasrat“ nebo „naser si.“

Obránci Pearl Harboru

 

Obránci Pearl Harboru

Během japonského útoku na Pearl Harbor bylo těmito pěti mladými důstojníky armádního letectva sestřeleno devět japonských letadel.

Zleva doprava jsou:

2nd Lt. Harry W. Brown, jeden sestřel, létal na P-36A

2nd Lt. Philip M. Rasmmussen, jeden sestřel, létal na P-36A

2nd Lt. Kenneth M. Taylor, jeden sestřel, létal na P-40B

2nd Lt. George S.Welch, čtyři sestřely, létal na P-40B

1st Lt. Lewis M. Sanders, jeden sestřel, létal na P-36A

Na fotce není 2nd Lt. Gordon H. Sterling, Jr., který se také dostal do vzduchu a sestřelil jedno japonské letadlo, ale následně byl sestřelen nad vodou a utopil se poté, co vyskočil ze svého P-36A.

Dále 2nd Lt. Harry W. Brown ještě jeden letoun poškodil, 1st Lt. Malcolm A. Moore také poškodil jeden letoun a 1st Lt. Robert J. Rogers si připsal jeden pravděpodobný sestřel.

Fotografie pořízená 17. prosince 1941

Colourised by Daniel Rarity

„Noční čarodějnice“

 „Noční čarodějnice“

Štáb a pilotky 49. gardového ženského nočního bombardovacího pluku.

Neznámý fotograf, vesnice Ivanovka, Kubáň, Sovětský svaz, 10. řervna 1943.

Color © Klimbim

Kalendárium, 28. listopad 1944

   V úterý 28. listopadu 1944 během operace Armd Recco v oblasti Arnhem - Hengele Zwolle byl ve svém letounu Supermarine Spitfire  LF.Mk.XVIE sestřelen S/Ldr Otto Smik, DFC, leteckké eso s 10 [8+2] jistými setřely, 2 pravděpodobnými sestřely a 3 letouny poškodil. Dále během anti-diver operaci zničil 3 letounové střely V-1. Jeho letoun byl sestřelen během náletu na seřaďovací  nádraží Zwolle a havaroval při pokusu o nouzové přistání na farmě Blooksteeg v obci Ittersum poblíž Zwolle.

Otto Smik

Autor: Michal Rak 

https://www.valka.cz/1084-Otto-Smik

Smik se narodil 20. ledna 1922 v lázeňském městě Boržomi nedaleko Tiflisu (dnes Tbilisi - Gruzie) na Kavkaze. Zde totiž jeho slovenský otec Rudolf zůstal po první světové válce, když se dostal do ruského zajetí. Rudolf Smik se zde oženil s dcerou vysokého carského důstojníka židovského původu, ale stále toužil po návratu na Slovensko. To mu bylo umožněno až v roce 1934. To již měl tři syny, Otto byl prostřední. Rodina se nejprve usadila v Hájinkách, poté v Bratislavě.

Otto již od malička projevoval zájem o letectví. Nejprve stavěl modely a v soutěži leteckých modelářů ve Vajnorech 9. 5. 1937 vyhrál ve své kategorii první cenu. Navštěvoval také plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku a vystudoval dvouletou soukromou obchodní školu, ale povolání úředníka mu k srdci nepřirostlo. V té době také vznikl Slovenský štát, ale Smikovi, a také mnohým jiným, se to nelíbilo.

Dne 18. 3. 1940, necelé dva měsíce po svých osmnáctých narozeninách, odešel Smik do zahraničí, aby se přidal k čs. zahraničnímu odboji. Prchal tzv. balkánskou trasou přes Maďarsko, kde se přihlásil na francouzském konzulátu a dostal falešný pas, do Jugoslávie. Zde se spojil se skupinou dalších čs. uprchlíků. Tak pokračoval přes Řecko, Turecko a Írán do Francie. Dne 3. 6. 1940 se hlásil u čs. letecké skupiny v Agde. Ale před tím, než mohl zahájit výcvik, se Francie zhroutila a on 24. 6. 1940 odplouvá do Liverpoolu.

V Anglii byl přijat do RAF v hodnosti vojína a svou kariéru zahájil jako důstojnický sluha. Teprve v září 1941 byl povolán k elementárnímu leteckému výcviku u 3. EFTS v Schellingfordu. Pokračovací výcvik prodělával od ledna 1942 v Kanadě. Jedním z jeho instruktorů zde byl i Josef Stehlík, jedno z čs. leteckých es, který hodnotil Smika jako mimořádného pilota. Po půl roce se opět vrací do Anglie a v říjnu 1942 absolvoval u 61. OTU v Rednalu finální fázi výcvikového cyklu – operační výcvik. Již v květnu 1942 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, ale v čs. armádě měl hodnost desátníka. To mu v budoucnu přineslo mnohé problémy.

Dne 5. 1. 1943 byl přidělen k 312. čs. stíhací peruti, ale již 7. 1. 1943 je přeložen k 310. čs. peruti na téže základně. Zde nastaly problémy, které dělali Smikovi čs. letci za to, že měl důstojnickou hodnost RAF. Na jedné straně to bylo několik zkušených letců -poddůstojníků, pilotů již z ČSR a ostřílených veteránů, na straně druhé to byli sami čs. důstojníci, kterým se nelíbilo, že Smik je důstojník a neabsolvoval Vojenskou akademii v ČSR. Vše se vyřešilo tím, že Smik na vlastní žádost odešel k britské peruti. Aby nedělal „zlou krev“! Proto dne 15. 1. 1943 nastupuje k 131. peruti do Castletownu ve Skotsku, která zde byla na odpočinku. Smik s perutí držel hotovost a podnikal cvičné lety. Setkal se zde také se dvěma dalšími Čechy – Tomášem Krumlem a Jaroslavem Hladěm.

Ovšem již 2. 3. 1943 byli všichni tři přeloženi k 122. peruti do Hornchurchu. Peruť tehdy vedl slavný stíhač Donald Kingaby, DSO, DFC, DFM and 2bar, vítěz dvaceti tří leteckých soubojů, a létala s novými Spitfiry F. Mk. IX. Hlavním úkolem perutě byl doprovod bombardérů na cíle v severní Francii, Belgii a Nizozemí.

Své první vítězství získal Smik již jedenáct dní po příchodu k nové peruti. Dne 13 . 3. 1943 se jednotka účastnila akce Ramrod 80, což byl nálet osmdesáti bombardérů B-17 na nádraží v Amiens-Longeau. Nad cílem zaútočily na svaz Messerschmitty Bf 109 G od I./JG 27 a Focke-Wulfy Fw 190 od I./JG 2 a II./JG 26.

Smik tehdy letěl jako Kingabyho číslo a kryl mu záda. Náhle spatřil, z výhodné pozice ve slunci, dvojici stodevítek a než se nadál byl 200 metrů od jedné z nich. Zahájil palbu a neminul. Z Messerschmittu se vyvalil černý dým a začal unikat střemhlav k zemi, kde se ztratil Smikovi z očí. Doma mu byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Jen tři spojenečtí letci totiž hlásili boj s Bf 109 a Luftwaffe toho dne ztratila právě tři Messerschmitty, což znamená, že i Smik svého soupeře sestřelil. Také sestřelení piloti, příslušníci JG 27, která se krátce před tím vrátila do Evropy z Afriky, byli velmi zajímaví. Prvním byl Lt. C. Erdmann, který se zachránil na padáku, a druhým Fw. Gustav Sturm, který musel nouzově přistát. Poslední obětí byl sám velitel I./JG 27 Hptm. Heinrich Setz, který zahynul. Setz byl velmi zkušeným stíhačem, nositelem Rytířského kříže s dubovou ratolestí a vítěze 138 leteckých soubojů. Jeho přemožitelem je s největší pravděpodobností Nor Sgt. T. Larssen od 331. perutě. Erdmanna pravděpocobně udolali Poláci z 315. perutě a Smik tak s zřejmě zdolal Sturma.

Dne 9. 4. 1943 se Smik účastnil svého prvního Rhubarbu v okolí Dieppe. Společně s P/O G. J. M. LeGolem zničili dvě lokomotivy a jednu poškodili.

Dne 18. 5. 1943 byli Smik s Hladěm přeloženi k 222. peruti, jíž velel od srpna 1943 Novozélanďan William Crawford-Compton, DSO, DFC and bar, který pokořil dvaadvacet nepřátel. Zde se již 29. 6. 1943 podílel na akci Rhubarb 27, jejímž cílem byla německá doprava, a kdy se podílel na zničení lokomotivy a třiceti vagónů. Dne 15. 7. si pak mohl připsat další vítězství. Během operace Rodeo 245 sestřelil jeden Fw 190 a další stodevadesátku zničil 27. srpna.

Dalším úspěšným dnem pro něj bylo čtvrté září. Peruť startovala na operaci Ramrod S.31, při níž 36 amerických Marauderů napadlo seřaďovací nádraží v Hazebroucku. Nad cílem na formaci zaútočila skupina stíhacích stodevítek a rozpoutala se zuřivá bitva. Smikovi se v ní podařilo jeden Messerschmitt sestřelit a druhý poškodit. O čtyři dny později si připsal poloviční podíl na zničení dalšího Bf 109 a 24. 9. si z operace Ramrod 242 přinesl pravděpodobné vítězství nad Focke-Wulfem.

Svůj největší úspěch zaznamenal Smik 27. 9. 1943 během dvou akcí. Na první peruť startovala v 9.59. Šlo o operaci Ramrod 250, kdy americké bombardéry B-26 Marauder zaútočily na letiště Beauvais-Tillé, základnu jednotky II./JG 26. Nad cílem na svaz zaútočilo asi dvacet Focke-Wulfů, ke kterým se připojilo i několik Messerschmittů. Smik si ve vypuknuvší bitvě vedl velmi dobře a po přistání hlásil dvě stodevadesátky jako sestřelené a jednu, společně s jedním Bf 109, jako poškozenou. Ve 14.45 startovala peruť na druhou akci, která se od první lišila jen cílem – tentokrát letiště Conches. Během tohoto letu sestřelil Smik jeden Messerschmitt.

Dne 18. 10. 1943 letěl Smik již na svůj 121. bojový let, ale po něm nastupuje na předepsaný odpočinek. S 7 a 1/2 letounů sestřelených jistě, 2 pravděpodobně a tří poškozených byl Smik nejúspěšnějším čs. stíhačem roku 1943. Jeho úspěchy ocenilo britské velení 20. 10. 1943 udělením vysokého vyznamenání DFC – Záslužného leteckého kříže. Smik pak převážně působil jako střelecký instruktor, k čemuž ho předurčovaly jeho vynikající střelecké schopnosti.

Druhý operační turnus zahájil Smik 15. 3. 1944 u 310. čs. stíhací perutě. Peruť byla tehdy vyzbrojena Spitfiry LF. Mk. IXC a intenzivně se připravovala na invazi. Tentokrát již staří harcovníci přijali Smika mezi sebe.

Od 6. 6. 1944 spočíval hlavní úkol perutě, a celého 134. (československého) křídla, v ochraně invazních pláží a v útocích na německou dopravu.

K prvnímu velkému utkání 134. křídla s Luftwaffe došlo 8. června. Dvanáct stíhacích Focke-Wulfů vybavených pumami, nejspíšě od útvaru 8./JG 54, zaútočilo na vyloďovací pláž Sword a chtěly beztrestně uniknout. Českoslovenští stíhači byli ovšem proti. V  nastalé bitvě se jim podařilo tři stodevadesátky sestřelit a dalších pět poškodit. Jedno jisté vítězství si připsal i Smik. Německá jednotka vykázala dvě 100% ztráty. Prvním ztraceným byl velitel letky a vítěz 69. soubojů Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart, nositel Rytířského kříže, druhým Lt. Alfred Taucher.

Další vítězství si připsal Smik 17. června. Letěl jako velitel čtyřčlenné hlídky do prostoru vylodění. U města Caen narazili piloti na dvojici stíhacích stodevadesátek. První sestřelil Smik sám, druhou ve spolupráci s Františkem Vindišem.  

Dnem 3. července 1944 bylo 134. křídlo vyňato ze svazku taktického letectva a podřízeno obraně Británie. V té době totiž začaly na první britská města dopadat Hitlerovy zázračné zbraně – letounové střely Fiesler Fi 103, známé spíše jako V-1. Do hlídek proti novému nebezpečí se zapojily i čs. perutě a největšího úspěchu dosáhl právě Smik.

Dne 8. 7. 1944 v 21.25 odstartoval Smik, společně s Josefem Pípou, na hlídku proti hlášeným V-1. Již tři minuty po startu spatřil Smik jednu V-1, která letěla k Londýnu, a krátkou dávkou z kanónů ji zničil. Další V-1 zneškodnil v 21.45 a poslední v 22.00.

Dne 11. 7. 1944 doznaly jeho schopnosti dalšího ocenění. Stal se totiž velitelem letky B u 312. čs. perutě, jejíž operační náplní byly doprovody těžkých britských bombardérů nad Německo a hloubkové útoky Ranger proti dopravě.

Velký úspěch si mohl Smik a jeho roj připsat 25. 8. 1944. Cílem útoku bylo letiště Steenwijk, kde zaútočili na tři vedle sebe stojící vlakové soupravy, z nichž jedna byla cisternová. Ta zakrátko explodovala a zničila i dvě zbývající soupravy. Stíhači tak připravili Němce o spoustu drahocenného paliva.

Operace 3. 9. 1944 se stala Smikovi osudnou. Toho dne 310. a 312. peruť doprovázely Halifaxy k náletu na letiště v Soesterbergu. Cestou zpátky zaútočil Smik se svým rojem na letiště Gilze-Rijen, kde stály zamaskované Ju 88. Smikovi se sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale jeho Spitfire dostal tři zásahy od flaku a pilot s ním musel nouzově přistát. Všichni ho pak považovali za mrtvého, v lepším případě za válečného zajatce.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Smik přežil nouzové přistání a skryl se před Němci. Dokázal se spojit s členy nizozemského odboje a ti ho pak po sedm týdnů ukrývali. Nejprve v Beeku, pak v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. 10. 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které přešel o tři dny později a 29. října byl již v Anglii.

Pro své vnikající velitelské schopnosti byl Smik 13. listopadu 1944 postaven do čela 127. stíhací perutě, která měla základnu na letišti B-60 nedaleko Grimbergenu v Belgii. Peruť se podílela na letecké podpoře britských jednotek, doprovodu útočných bombardérů a podnikala útoky na německou dopravu. Výzbroj jednotky tvořily Spitfiry LF. Mk. XVIE, které byly poháněny motory Merlin postavenými v USA.

Útoky na pozemní cíle byly velmi riskantní a perutě, které je podnikaly, měly největší ztráty. Dne 28. 11. 1944 si smrt našla i Otto Smika. Peruť startovala k ozbrojenému průzkumu do prostoru Arnhem - Hengele - Zwolle. Piloti nenarazili na žádný dopravní prostředek a Smik se rozhodl pro útok na nádraží ve Zwolle, o kterém však bylo všeobecně známo, že je velmi silně chráněno flakem. Ten se také stal Smikovi osudným. Již při točení k útoku zasáhlo Smikův letoun  několik protiletadlových granátů. Pilot se pokusil s těžce poškozeným letounem přistát. Přistání ale nezvládl a havaroval. Během útoku byl sestřelen ještě druhý Spitfire, který pilotoval Belgičan Henri L. J. Taymans. Jeden letoun havaroval na farmě Blooksteeg poblíž Zwolle, druhý dopadl do rozbahněného vodního příkopu u železničního náspu trati Kampen – Zowlle.

Letoun z farmy ihned začali Němci likvidovat, vymontovali z něj zbraně a vrak odvezli do šrotu. Pilota letounu pohřbili o dva dny později na hřbitově padlých spojeneckých vojáků De Kranenburg jako „neznámého Angličana“, ačkoliv u něj nalezli osobní doklady i identifikační známku. V červnu 1945 přijela do Zwolle belgická komise, která měla na žádost Taymansova otce zjistit osudy obou letců. Podařilo se jim najít zbytky Spitfiru sériového čísla RR227 a označili pilota pohřbeného v roce 1944 za Taymanse. Ostatky byly proto v roce 1951 převezeny do Belgie. V roce 1946 místo zkoumala také nizozemská sekce britské služby pátrající a objasňující osudy nezvěstných letců RAF (No. 5 (Holland) Section of Missing Research and Enquiry Service RAF), která souhlasila se závěry Belgičanů a u místa havárie druhého letounu nechala vztyčit železný kříž se zkomoleným jménem P/O O. SINK RAF (Pole) + 27.11.1944.

V roce 1961 navštívila farmu Bloksteeg vdova po Henri Taymansovi. Od pamětníků se dozvěděla, že z trosek letounu byl Němci vytažen vysoký, světlovlasý muž. Jenže Henri byl malé postavy a tmavých vlasů. A navíc bylo asi poprvé pečlivě prozkoumáno, který z letců pilotoval který letoun. Ukázalo se, že Spitfire RR227 pilotoval Smik, Spitfire RR229 Taymans. Bylo jasné, že někde došlo k omylu a celý případ byl znovu otevřen. Jasnou odpověď tak mohlo dát jen vyzdvižení druhého letounu z bažinatého příkopu u Kamperweg. Vysoké náklady na provedení vyzdvižení z obtížného terénu však celou věc komplikovaly. V roce 1964 se o tuto záležitost začala zajímat holandská média a více méně pod tlakem veřejného mínění bylo rozhodnuto, že letoun bude vyzvednut.

K vyzvednutí nakonec došlo 12. května 1965 a provedl ho speciální ženijní tým nizozemského královského letectva. Ve vraku Spitfiru RR229 byly nalezeny ostatky pilota i s jeho osobními doklady, které byly i po dvaceti letech dobře čitelné. Nalezeným letcem byl Henri Taymans, v Bruselu byl tedy pohřben Otto Smik. Poté již šlo vše hladce. Taymans byl uložen do správného hrobu a Smik byl převezen na kanadský válečný hřbitov v Adegem East.  V roce 1994 byly jeho ostatky exhumovány ještě jednou a převezeny do Bratislavy a uloženy v Slávičím údolí.

Za svou úspěšnou bojovou činnost obdržel Smik spoustu vyznamenání: pětkrát Čs. válečný kříž, Čs. medaili Za chrabrost, Řád MRŠ III.tř., francouzský Croix de Guerre s palmou či britské Defence Medal a Air Crew Europe Star.

Prameny:

Rajlich, J. 1995: Esa na obloze, Praha: Naše vojsko. 

Rajlich, J. 2002: Na nebi hrdého Albionu, 4. část, 1943, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2003: Na nebi hrdého Albionu, 5. část, 1944, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2004a: Spitfire nad Evropou, Československý stíhač Otto Smik a jeho doba, Cheb: Svět křídel.

Rajlich, J. 2004b: Na nebi hrdého Albionu, 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940 – 1945, Cheb: Svět křídel.

https://aces.safarikovi.org/biography/cz/cz/smik.html

MiG-28 :)

 

Ze žákovské knížky 2020/2021

Ze žákovské knížky 2020/2021

Září Je zádumčivý

Říjen Soustavně zapomíná roušku

Listopad Škrtil rouškou Červenku

Prosinec Rozvázal si roušku tak, že nešla zavázat

Leden Postříkal učitele desinfekcí, když ho káral

Únor Přemlouvá Kuncovou, aby nenosila roušku

Březen Při hodině si kreslí čtyřbarevné semafory a ještě to drze přiznává

Duben Škrtil rouškou Červenku i Kuncovou

Květen Zavázal si roušku tak, že nešla rozvázat

Červen Úmyslně vlákal do třídy opilého hygienika

Pátá mezinárodní Solvayova konference o elektronech a fotonech

Říjen 1927 - Pátá mezinárodní Solvayova konference o elektronech a fotonech, kde se sešli nejvýznamnější fyzici světa, aby diskutovali o nově formulované kvantové teorii. Vedoucími postavami byli Albert Einstein a Niels Bohr. 17 z 29 osob na fotce už mělo, nebo v budoucnu získalo Nobelovu cenu. Jediná žena na fotografii je Marie Curie-Skłodowská, která ji také jako jediná získala dvakrát.

Přední řada: Irving Langmuir, Max Planck, Marie Curie, Hendrik Lorentz, Albert Einstein, Paul Langevin, Charles-Eugène Guye, CTR Wilson, Owen Richardson.

Prostřední řada: Peter Debye, Martin Knudsen, William Lawrence Bragg, Hendrik Anthony Kramers, Paul Dirac, Arthur Compton, Louis de Broglie, Max Born, Niels Bohr.

Zadní řada: Auguste Piccard, Émile Henriot, Paul Ehrenfest, Édouard Herzen, Théophile de Donder, Erwin Schrödinger, JE Verschaffelt, Wolfgang Pauli, Werner Heisenberg, Ralph Fowler, Léon Brillouin.

Kalendárium, 6. listopad 1943

V sobotu 6. listopadu 1943 dobyla Rudá armáda s významnou pomocí československých jednotek Kyjev. Byla to zřejmě nejlepší a ukázková ofenzivní akce československých jednotek na východní frontě. Původně měli tři tisíce příslušníků 1. československé samostatné brigády pod velením plukovníka Ludvíka Svobody sloužit jako záloha, Svoboda však zařídil, že vojáci byli začleněni do prvního sledu a útočili ve směru hlavního úderu. Podle původního plánu měly obsadit centrum Kyjeva tanky sovětského generálporučíka Kravčenka. Čechoslováci díky rozkazu československého generála Jana Kratochvíla pokračovat v boji i po splnění cílů se stalo, že byli rychlejší a jako první stanuli v centru města. Tři její příslušníci byli za hrdinství během operace vyznamenání titulem Hrdina Sovětského svazu ― J. Buršík, A. Sochor, R. Tesařík. 

Osvobození Kyjeva v širším vojensko-politickém kontextu

kpt. PhDr. Stanislav Balík

V osm hodin ráno 3. listopadu, v krásný slunečný podzimní den, promluvilo nejprve sovětské dělostřelectvo:

Ve jménu našich matek, ve jménu naší mučené země – pal!

Tato slova vytryskla rusky, vybuchla ukrajinsky, rozezvučela se česky. První důstojníci baterií a dělostřelci je opakovali. A pak zaburácela svistem a jekotem tisíců nábojů, desítek tun granátů a střepin, které se jako uragán snesly na hlavy nacistů.

Ve směru hlavního úderu útoku (Jablonka, Dětské sanatorium), kde byl i náš I. dělostřelecký oddíl, bylo užito k provedení průlomu v historii do té doby nevídaného množství dělostřelectva: přes 350 děl, mimo „kaťuší“ a minometů na jeden kilometr fronty. Takové nahromadění dělostřelectva bylo překonáno teprve na sklonku války v bitvě o Berlín. Mimo to byl průlom podporován silným bitevním letectvem.

V prostoru blízko brigády začaly najednou pálit tři pluky gardových minometů – „kaťuší“. Tenkrát naši vojáci pochopili, proč nacisté říkali „kaťuším“ „Stalinovy varhany“. Kdo z hitlerovců je jednou zaslechl, toho obyčejně doprovázely na onen svět. Strašlivá drtivá síla převracela půdu a zákopy, drtila dělostřelecké a minometné baterie. Země se 40 minut bez přestání chvěla.

Pak nastal klid. Přední okraj obranné sestavy nepřítele ve směru hlavního úderu byl smeten. Když děla zvedla své hlavně, aby přenesla palbu dále do hloubky nepřátelské obrany, pěšáci vstali v okopech a s bodáky a granáty v rukou vnikli do lesů, zahalených dýmem dělostřelecké ofenzivy. Dýmem byl naplněn les, dým stál vysoko nad korunami stromů. Země byla rozryta trychtýři, pokryta zpřeráženými stromy a zpřetrhanými dráty překážek a telefonních linek. Kupředu se sovětskou pěchotou vyrazily i tanky. Boj o vnější obranné pásmo Kyjeva byl zahájen.

Ještě hřímala dělostřelecká příprava, když velitel brigády plukovník Ludvík Svoboda začal objíždět jednotky brigády, aby před bojem promluvil k vojákům. Jeho hlas jen stěží zápolí se hřmotem děl, šlehajících desítkami ohnivých jazyků z každé lesní parcelky. Vojáci musí přehlušená slova přímo lapat a visí zraky veliteli na ústech. Všichni cítí vážnost okamžiku.

Velitel 1. čs. samostatné brigády plk. L. Svoboda se zasazením do druhého sledu nesouhlasil a žádal o začlenění brigády do prvního sledu a na směru hlavního úderu. „Nesouhlasíme s úkolem postupovat ve druhém sledu a jen chránit pravé křídlo vaší 38. armády. Jdeme na Kyjev (…) Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s Vámi – bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu. Generál Čibisov ukazuje na mapu: „Prosím, vyberte si sám směr útoku.“ Ukazuji mu na operační mapě, kde bychom chtěli být nasazeni. „To ovšem je směr hlavního úderu!“ Říká gen. Čibisov. „Uvědomuji si to“, odpovídám. „Ale prokážete-li nám tu důvěru, mi nezklameme. Svůj úkol bychom se ctí splnili.“ Generál Čibisov posléze souhlasil s výhradou, nebude-li mít námitky velitelství frontu.“ Velitel brigády plk. L. Svoboda před bojem osobně objížděl jednotlivé jednotky brigády, aby promluvil s jejich příslušníky. „Vojáci, boj o hlavní město sovětské Ukrajiny, o Kyjev, byl zahájen. Bude to boj historický, neboť zasadí německé armádě jeden z největších a posledních úderů. Můžeme být šťastni, že se jej účastníme. Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, o Brno, o Bratislavu, Košice a Užhorod.“

Dělostřelecká příprava dozněla a velitel dál objížděl jednotky, které byly připraveny vyrazit na rozkaz jižním směrem.“ Směr Kyjev, to bylo dnes totéž jako směr Praha! Pamatujte na naše národy doma! Pamatujte na zločiny nacistů! Vzpomeňte na slova husitské písně: Bijte, zabijte, nikoho neživte!“

Po silné dělostřelecké přípravě přechází sovětský sbor, ve kterém je zařazena i čs. brigáda, do útoku. Bojuje se o jižní okraje lesů před Kyjevem a o dětské sanatorium. Konečně přichází dlouho očekávaná chvíle – přímý boj o Kyjev. Hlavní úder vede v součinnosti s 51. sovětským sborem 1. čs. samostatná brigáda. Protivník kladl silný odpor.

Tankový prapor vyráží k útoku dne 5. listopadu v 13,10 hodin. Za deset minut dosáhly tanky protitankového příkopu. Ženisté vytvářejí průchody a odmilovávají cestu. Z vysokých domů západní části Syreckých táborů byl tankový prapor čs. brigády zasažen jak kulometnou, tak i dělostřeleckou palbou. Hitlerovci uvítali Čechoslováky také jedním samohybným dělem ferdinandem a několika tanky.

V 14,07 hodin zaznamenává také velitel roty lehkých tanků ppor. Tesařík první palbu děl a kulometů. Rozpoutal se urputný boj. Dalšímu postupu do Kyjeva brání hitlerovci obsazený most. V 14,30 dosáhly tanky předního okraje města, byl zasažen první tank T-34. V 15,00 hodin se bojuje u závodu „Bolševik“. Rota por. Josefa Buršíka ztrácí další dva tanky T-34. Všude jsou němečtí samopalníci a odstřelovači. Postup 2. praporu brigády je velmi obtížný. Jeho velitel žádá o pomoc.

Vzhledem k tomu, že postup 1. praporu byl do té doby úspěšný, nařídil velitel brigády rotě ppor. Tesaříka, aby útokem do týlu syrského předmostí pomohla postupu 2. polního praporu. Boj o Syrec byl velmi těžký, ale úspěšný. Z kóty 166,4 a 179,2 se rozevřel našim vojákům pohled na Kyjev. V hlášení 1. polního praporu je vylíčen takto: „Němci zapálili při ústupu všechny veliké budovy. Hořící velkoměsto. Obraz hrůzy a důkaz toho, že Hitler chce strhnout do své zkázy všechno, co je v jeho dosahu. Když prapor vyšel na kótu 166,4, byli jeho příslušníci svědky strašných činů, jichž jsou schopni Hitlerovi satani, když se již ukázali bezmocnými na poli boje. Začíná systematické ničení krásného Kyjeva. Předem připravené a časované miny hází do povětří jednu vyznačenou budovu za druhou…“

Tankisté pokračují v houževnatém boji spolu se samopalníky, ale T-34 dochází střelivo. V 18,00 hodin likvidují tanky ppor. Richarda Tesaříka s četou automatčíků por. Antonína Sochora obchvatem od ZOO odpor Němců u kinozávodu. Nepřítel, který zjistil obchvatný manévr přes zoologickou zahradu, dále nečekal a ustoupil.

V čele útočících vojsk postupovaly roty středních a lehkých tanků v součinnosti se samopalníky. Překonání protitankových zátarasů, boje o barikády u kinozávodu, ve městě, kde hořely domy a celé ulice, v nepřehledné situaci si velmi rozhodně vedli tankisté i Sochorovi samopalníci.

Po vyčištění prostoru u kinozávodu rota T-70 (ppor. Tesaříka) s jedním T-34 a se Sochorovými samopalníky i s četou samopalníků Oldřicha Kvapila postupuje po Žitomirské třídě do středu města. V 19,00 se probíjí ke Kyjevskému osobnímu nádraží, které bránilo pět německých středních tanků a další vojenská technika. V součinnosti se samopalníky a ženisty dobyli tankisté nádraží a zabránili vyhození mostu severovýchodně od nádraží. Zabránili také zničení některých železničních objektů na samotném nádraží.

V průběhu boje ve městě a o kyjevské nádraží byla situace velmi nepřehledná. Proto Tesařík vystavuje sebe i ostatní velitele tanků nebezpečí, když nařizuje řídit boj tanků s otevřeným příklopem velitele. Při vyprávění spolubojovníků nám znovu vyvstává obraz ruměného a pohublého Tesaříka ve věži tanku při odlesku požáru. Lehké tanky neobyčejně rychle pronikají městem, obsazují stanovené cíle a k velkému překvapení Němců znenadání obchvatem projedou zahradami a obsazují osobní nádraží. Tam se opět setkávají budoucí hrdinové Sovětského svazu Antonín Sochor a Richard Tesařík. Spolupráce Tesaříkových tankistů a Sochorových samopalníků byla příkladná. Je možno říci přímo čítankově poučná. Rvavost a chytrost, nebojácnost, risk a zralá úvaha kombinovaná s vojenskou dovedností i s dokonalou přípravou slavila své úspěchy, které byly náležitě oceněny. Kyjev – to byla vysoká škola pouličních bojů pro naše vojáky.

Ztráty Němců jsou vysoké a jen díky odvaze, rozhodnosti a obratnosti našich vojáků bylo dosaženo kolem 19,00 hodiny posledního pátého postupného cíle úkolu brigády stanoveného na 5. listopad. Čechoslováci byli první, kteří se dostali do středu města, do hořícího Kreščatiku – hlavní tepny města. Na základě těchto skutečností – proniknutí našich a sovětských jednotek do středu města, změnil velitel 38. Armády původní rozkaz. Generál Moskalenko osobně telefonicky nařídil plukovníku Svobodovi, aby ještě v noci jednotky pokračovaly v útoku tak, aby ráno 6. listopadu byl Kyjev v našich rukou. „Nedívejte se ani napravo, ani nalevo, a vpřed!“

Vzhledem k tomu, že celý Kyjev byl v plamenech a tudíž osvětlen téměř jako ve dne, byl jako první vyslán na levém křídle brigády tankový prapor s automatčíky. Po půlnoci dostává tankový prapor spolu se samopalníky rozkaz prorazit Kyjevem na východ a probít se předměstím Stalinkou k Dněpru. Před sedmou hodinou ranní přijíždějí naši vojáci k břehům Dněpru. Tankisté a samopalníci seskakují z tanků, dobíhají ke břehu a všichni pijí vodu z ukrajinského veletoku. Znovu se ozývá prudká střelba. Střílely sovětské jednotky, jejichž velitelé ještě nevěděli o úspěchu československých vojáků. Po vypálení několika světlic střelba utichla. „V 6,50 hodin dosahují Tesařík a Sochor břehu Dněpru. V 7,30 hodin je zde již celý prapor…“ říká zápis npor. Janka náčelníka štábu tankového praporu. Kyjev je osvobozen – úkol je splněn!

„Spolupráce mezi zbraněmi brigády byla při zdolávání nepřátelských pevnůstek a odporu dokonalá. Jen tak mohla naše brigáda s malými ztrátami lehce zdolávat v boji o Kyjev nepřátelské odpory a rychle pronikat do hloubky nepřátelské obrany“, říká o boji 1. čs. samostatné brigády její velitel a dále uvádí: „Na vlastní oči jsem se přesvědčil o hrdinném a dovedném chování čs. vojáků. Zejména se vyznamenali naši tankisté a samopalníci, mezi nimi ppor. Tesařík, por. Sochor, ppor. Petras, Břažina a jiní. Tesaříkovi, Sochorovi a Buršíkovi byl sovětskou vládou udělen titul hrdina Sovětského svazu. Ppor. Petras byl vyznamenán Leninovým řádem a ppor. Břažina řádem Rudého praporu.

Za úspěch v boji o Kyjev byla 1. čs. brigáda jmenována v denním rozkazu J. V. Stalina a byla vyznamenána Suvorovovým řádem II. stupně. Stovky příslušníků brigády byly vyznamenány našimi i sovětskými řády a medailemi.“

Prezident republiky dr. Edvard Beneš vyznamenal prapor brigády čs. medailí za chrabrost.

Velení brigády se ukázalo plně na výši. Předpovídalo možné budoucí fáze boje a podle toho vydalo rozkaz k útoku. Rozkaz byl vojáky vzorně plněn. Štáb brigády řídil boj v průběhu celého útoku. Potvrdilo se jako pravdivé ocenění štábu generálem Barynovem v době závěrečného cvičení v Novochopersku. Dobře a samostatně pracovaly také štáby praporů a velitelé. Nepřátelský odpor byl ničen dovednými manévry tankistů, samopalníků i ostatních jednotek. Rozhodné a dovedné vedení boje bylo dokumentováno poměrně rychlým dosahováním stanovených cílů, při malých ztrátách vlastních, zatím co nepříteli byly způsobeny značné ztráty.

Vzhledem k tomu, že boj o Kyjev probíhal ve složitých podmínkách a příslušníci brigády se poprvé ve větším rozsahu účastnili pouličních bojů, byly ztráty 1. čs. brigády relativně nízké. Celkem 113 vojáků a důstojníků (32 mrtvých, 77 raněných a 4 pohřešovaní). Za bojů o ukrajinské velkoměsto naši vojáci vyřadili přes 600 nacistů, ukořistili, nebo zničili šest tanků a dvě samochodky, jeden letoun, 4 dělostřelecké baterie a 65 kulometů, zničili 53 pevnůstek a několik nákladních aut s nacistickou pěchotou.

https://www.vavyskov.cz/sites/default/files/field/archive/content/osvobozeni-kyjeva-v-sirsim-vojensko-politickem-kontextu.html

Kalendárium, 31. říjen 1815

V úterý 31. října 1815  se v Ostenfelde narodil Karl Theodor Wilhelm Weierstraß, německý matematik, často nazývaný „otec moderní matematické analýzy“. 

Karl Theodor Wilhelm Weierstrass

narozen  31.10.1815 Ostenfelde

zemřel  19.2.1897 Berlín

Otec Karla Weierstrasse, Wilhelm Weierstrass, byl v době narození Karla tajemníkem starosty Ostenfelde. Byl vzdělaným mužem se širokými znalostmi umění a vědy. Se svými schopnostmi by jistě byl schopen zastávat vyšší postavení, než zastával. Proto se zřejmě snažil svého syna od dětství připravit na vyšší kariéru a využíval k tomu jeho vrozených schopností. Weierstrassova matka byla Theodora Vonderforstová a Karl byl nejstarším ze čtyř dětí.

Když bylo Karlovi osm let, stal se Wilhelm Weierstrass daňovým inspektorem. Tato práce znamenala strávit vždy jen krátký čas na určitém místě. Karl postupně navštěvoval různé školy v Prusku, jak se rodina stěhovala. V roce 1827 Karlova matka zemřela a o rok později se Karlův otec znovu oženil. V roce 1829 se Wilhelm Weierstrass stal asistentem v hlavním daňovém úřadě v Paderbornu a Karl zde nastoupil do Katolického gymnázia. Karl měl na gymnáziu vynikající prospěch, přestože po škole často musel pracovat doma jako účetní, aby pomohl zajistit rodinné finance.

Na gymnáziu Weierstrass získal samostudiem značné znalosti matematiky. Studoval odborný matematický časopis Crelle's Journal a dával hodiny matematiky svým bratrům. Jeho otec si však přál, aby studoval finance a proto po dokončení gymnázia v roce 1834 na Univerzitě v Bonnu začal studovat právo, finance a ekonomiku. Kariéra v pruské administrativě, kterou pro Karla plánoval jeho otec, rozhodně nebyla špatná. Přesto Karl si stále více přál studovat matematiku.

Postavil se proti otcovu přání a začal navštěvovat přednášky matematiky. S otcem se dostal do značného konfliktu a na protest zanechal studia. Po čtyři roky se pak flákal a pil alkohol. Konflikt mezi povinností požadovanou otcem a jeho přáním ho fyzicky a psychicky deptal. Ale nakonec hlubokou krizi překonal tím, že znovu začal sám studovat matematiku. Prostudoval práci Laplace "Méchanique céleste" a práci Jacobiho o eliptických funkcích. Studiem přepisů Gudermannových přednášek porozuměl potřebným metodám teorie eliptických funkcí. Podařilo se mu odvodit tvar reprezentace funkce dané Abelem z diferenciální rovnice definující tuto funkci. Od toho okamžiku se rozhodl plně se věnovat matematice. K tomuto svému rozhodnutí dospěl v sedmém semestru studia.

Weierstrass se definitivně rozhodl postavit se proti otcovu přání. Přesto chodil také na přednášky o veřejných financích a administrativě. Další semestr strávil na Univerzitě v Bonnu. Osmý semestr ukončil v roce 1838. Jenže nebyl schopen zvládnout všechny zkoušky, které si zapsal, a rozhodl se univerzitu opustit bez zkoušek. Jeho otec byl rozzuřen, že jeho syn zanechal studií. Požádal svého rodinného přítele, předsedu soudu v Paderbornu, aby Karlovi pomohl ke studiu na Teologické a filozofické akademii v Münsteru, aby Karl získal nezbytné zkoušky, které by mu umožnili stát se středoškolským učitelem.

22. května 1839 se Weierstrass zapsal na Akademii v Münsteru. V té době zde přednášel Gudermann a proto Weierstrass byl tak ochoten na Akademii studovat. Weierstrass ihned navštěvoval Gudermannovy přednášky o eliptických funkcích. Gudermann mu velmi doporučoval, aby studoval matematiku. Na podzim 1839 Weierstrass z Akademie v Münsteru odešel a začal se připravovat na učitelské zkoušky, k nimž se přihlásil na březen 1840. V lednu 1840 se jeho otec stal ředitelem solivárny, podniku na zpracování soli. Rodina se přestěhovala do Westernkottenu nedaleko Lippstdatdu na řece Lippe, západně od Paderbornu.

V dubnu 1841 Weierstrass vykonal nezbytné ústní zkoušky a začal vyučovat na gymnáziu v Münsteru. V té době nepublikoval žádné práce z matematiky, pouze v letech 1841 a 1842 napsal tři krátké články. Koncept, na kterém Weierstrass založil svoji teorii funkcí komplexní proměnné po roce 1857, lze nalézt již v těchto nepublikovaných článcích, které byly napsány ještě pod Gudermannovým vlivem. Základní koncept transformace analytické funkce z diferencovatelné funkce na funkci, jíž lze rozvinout v konvergentní mocninnou řadu, vznikl právě v této době.

Weierstrass začal svoji kariéru jako učitel matematiky v roce 1842 na gymnáziu v Deutsche Krone. V roce 1848 pak odešel na Collegium Hoseanum v Braunsbergu. Jako učitel matematiky občas musel učit jiné předměty. Weierstrass přednášel fyziku, botaniku, zeměpis, historii, němčinu, kaligrafii a dokonce gymnastiku. Na tato léta později jen nerad vzpomínal. Na gymnáziu neměl žádné kolegy, s nimiž by mohl hovořit o matematice, neměl přístup k matematické knihovně a obtížná byla i korespondence.

Kolem roku 1850 Weierstrass čas od času podléhal záchvatům závratí, po němž téměř hodinu nebyl schopen pracovat. Tyto závratě byly stále vážnější. Weierstrass během následujících dvanácti let postupně nemohl pracovat a tyto problémy u něj vedly k duševním poruchám. Každou volnou chvíli mezi jednotlivými hodinami výuky se snažil věnovat matematice.

Když Weierstrass publikoval své první články o abelovských funkcích na škole v Braunsbergu, byl ještě prakticky neznámým matematikem. Když v roce 1854 publikoval svoji práci "Zur Theorie der Abelschen Functionen" v časopise Crelle's Journal, vešel brzy ve známost. Tento jeho článek ještě neobsahoval úplnou teorii inverze hypereliptických integrálů, kterou Weierstrass vypracoval později, ale byl úvodním popisem metod reprezentace abelovských funkcí jako konstantně konvergujících mocninných řad.

Díky této práci Weierstrass konečně unikl ze svého místa učitele matematiky. Univerzita v Königsbergu mu 31. března 1854 udělila čestný doktorát. V roce 1855 se Weierstrass pokusil získat uvolněné místo na Univerzitě v Breslau (dnešní Wroclaw) po odchodu Kummera do Berlína. Kummer ale využil svého vlivu, protože se domníval, že by Weierstrass měl působit v Berlíně. Dopis Dirichleta pruskému ministrovi kultury v roce 1855 vyjadřoval silnou podporu Weierstrassovi, aby získal místo v Berlíně.

Poté, co se stal na střední škole v Braunsbergu starším přednášejícím, Weirstrass získal rok k tomu, aby se připravil na náročné matematické studium. Weierstrass byl pevně rozhodnut se již nikdy nevrátit k výuce na střední škole.

V roce 1856 publikoval v časopise Crelle's Journal úplnou verzi své teorie o inverzi hypereliptických integrálů pod názvem "Theorie der Abelschen Functionen". Díky tomuto článku mu řada univerzit nabídla místo. Přišla nabídka z několika univerzit v Rakousku a také nabídka z Ústavu průmyslu v Berlíně (později Technische Hochschule ). Přestože Weierstrass chtěl získat místo na Univerzitě v Berlíně, byl rozhodnut se na Collegium Hoseanum v Braunsbergu nikdy nevrátit. Proto 14. června 1856 přijal místo v Ústavu průmyslu.

Poté, co se v září 1856 Weierstrass zúčastnil konference ve Vídni, dostal nabídku místa na rakouské univerzitě podle svého výběru. Než se ale stačil rozhodnout, v říjnu 1856 mu Univerzita v Berlíně konečně nabídla profesuru. Na toto místo Weierstrass již dlouho čekal a přestože již předtím přijal nabídku na místo v Ústavu průmyslu, rozhodl se odejít na Univerzitu v Berlíně, neboť toto místo nemohl zastávat několik let formálně.

Weierstrassovy úspěšné přednášky z matematiky přitahovaly studenty z celého světa. Tématy jeho přednášek byly aplikace Fourierových řad a integrálů v matematické fyzice (v letech 1856 a 1857), úvod do teorie analytických funkcí, teorie eliptických funkcí (a jeho badatelský obor) a aplikace na problémy geometrie a mechaniky.

Ve svých přednáškách v letech 1859 a 1860 se zabýval úvodem do analýzy a položil tak základy nového oboru. V letech 1860 až 1861 přednášel o integrálním počtu. V roce 1861 objevil funkci, která je spojitá, ale v žádném bodě nemá derivaci. Analytikové, kteří své poznatky stavěli především na intuici, byli tímto objevem velice zaskočeni.

Weierstrassovo zdraví se od zhruba roku 1850 zhoršovalo. Až do prosince roku 1861, kdy se zhroutil, byl schopen přednášet. Asi po roce se zotavil natolik, že mohl pokračovat v přednáškách, ale již nikdy se zcela neuzdravil. Od té doby nepřednášel před tabulí, ale seděl u stolu a jeden z jeho studentů přednášku na tabuli zapisoval. Záchvaty závratí zhruba od roku 1850 ustoupily, ale objevily se u něj hrudní obtíže.

V letech 1863 a 1864 ve své přednášce o obecné teorii analytických funkcí Weierstrass začal formulovat svoji teorii reálných čísel. Ve svých přednáškách v roce 1863 dokázal, že komplexní čísla jsou pouze komutativním algebraickým rozšířením reálných čísel. O tento důkaz se pokoušel v roce 1831 Gauss, ale neuspěl.

Weierstrassovy přednášky se přeměnily v kurs o délce čtyř semestrů, který Weierstrass opakoval až do roku 1890. Kurs obsahoval úvod do teorie analytických funkcí, eliptické funkce, abelovské funkce a variační počet nebo aplikace eliptických funkcí.

Během let se Weierstrassovy kursy vyvíjely a několik verzí těchto kursů byla publikováno. V roce 1868 publikoval kurs se svými poznámkami Killing, v roce 1878 publikoval kurs Hurwitz. Weierstrass ovlivňuje výuku matematické analýzy dodnes především díky svému jasnému stylu a obsahu přednášek. Základní kurs analýzy obsahoval čísla, koncept funkcí a Weierstrassův příspěvek k mocninným řadám, spojitost a diferencovatelnost, analytické prodloužení funkcí, body singularit, analytické funkce několika proměnných a určitý integrál.

Weierstrass, Kummer a Kronecker společně zajistili Berlínské univerzitě prestižní postavení mezi univerzitami, na nichž se studovala matematika. Kronecker byl řadu let Weierstrassovým přítelem, ale v roce 1877 kvůli Kroneckerovu odporu ke Cantorově práci se oba muži přestali setkávat. V roce 1885 se Weierstrass rozhodl odejít z Berlína do Švýcarska.

Mezi Weierstrassovými žáky lze jmenovat řadu významných matematiků, jako byl Bachmann, Bolza, Cantor, Engel, Frobenius, Gegenbauer, Hensel, Hölder, Hurwitz, Killing, Klein, Kneser, Königsberger, Lerch, Lie, Lueroth, Mertens, Minkowski, Mittag- Leffler, Netto, Schottky, Schwarz a Stolz.

V roce 1870 přišla do Berlína Sofia Kovalevskaja, kterou Weierstrass učil soukromě, protože jako žena neměla povolen vstup na univerzitu. Byla zřejmě velmi zvláštním studentem, protože se jí Weierstrass svěřil, že právě ona pochopila jeho cíl a smysl života odhalit velká tajemství matematiky a fyziky.

Díky Weierstrassovu vlivu Kovalevskaja obdržela čestný doktorát v Göttingenu a jeho vliv jí také pomohl v roce 1883 získat místo ve Stockholmu. Weierstrass a Kovalevskaja si v letech 1871 až 1890 dopisovali a vzájemně si vyměnili více než 160 dopisů. Po její smrti ale Weierstrass všechny dopisy spálil.

Standardy matematické přesnosti, které Weierstrass stanovil například definicí iracionálních čísel jako limity konvergentních řad, významně ovlivnily následující vývoj matematiky. Weierstrass také studoval celé funkce, stejnoměrnou konvergenci a funkce definované jako nekonečné součiny.

Oprávněně lze Weierstrasse považovat za otce moderní analýzy. Weierstrass odvodil testy konvergence řad, významně přispěl k teorii periodických funkcí, funkcí reálné proměnné, eliptických funkcí, abelovských funkcí, ke konvergenci nekonečných součinů a k variačnímu počtu. Rozvinul teorii bilineárních a kvadratických forem.

Rozhodl se dohlížet na vydání svých kompletních prací, neboť bez jeho pomoci by řada nepublikovaných materiálů z přednášek nebyla publikována. První dva svazky byly publikovány v letech 1894 a 1895. Bohužel, současně byly poslední, protože v roce 1897 Weierstrass zemřel. V posledních třech letech byl upoután na kolečkové křeslo, nebyl schopen pohybu a proto potřeboval ošetřovatelku. Zemřel na zápal plic.

Zbývající svazky jeho kompletních prací se objevily pomaleji. Třetí svazek byl publikován v roce 1903, čtvrtý v roce 1902, pátý a šestý v roce 1915 a sedmý v roce 1927. Sedmý svazek byl znovu publikován v roce 1967. Řada jeho přednášek se používá dodnes. 

Zdroj: https://www.glouny.cz/matematika/mat_sem/priklady/

Kalendárium, 30. říjen 1961

V pondělí 30. října 1961 v 11:32 moskevského času nad sovětskou jadernou střelnicí Nová země (Objekt 700) explodovala Car-bomba (Царь-бомба), třístupňová termonukleární puma, nejsilnější zbraň, která byla v historii odpálena (o energii přibližně 50 až 58 Mt TNT). To je ekvivalentní přibližně 1 350 až 1 570-násobku kombinované energie bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki.

1961: Výbuch největší atomové bomby všech dob oslavil Komunistickou stranu
Karel Pacner

    Moskva chystá obrovský výbuch. Začátkem podzimu 1960 to tvrdili agenti americké výzvědné služby CIA, rovněž na to ukazovaly záznamy z odposlechu sovětských komunikací. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se chvástal, že vyzkouší bombu o účinku 100 megatun. Měla by vybuchnout koncem října, v průběhu 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu – k větší slávě a velikosti komunismu i samotného Chruščova.

    Ředitel vědeckého zpravodajství CIA Herbert Scoville a asistent ministra obrany pro atomovou energetiku Gerald Johnson připravili rozsáhlý plán sledování této exploze pod označením Speedlight. Ve čtvrtek 27. října ho rozesílali všem detekčním stanicím. O této gigantické bombě debatovali členové panelu profesora Hanse Betheho. Fyzik Doyle Northrup, který měl vést letecké sledování, se obával, že výbuch vyvolá rázovou vlnu, která rozvibruje atmosféru na celý den.

    Brzy vyšlo najevo, že pokus se uskuteční na atomové střelnici na ostrově Nová Země v Severním ledovém oceánu, kde dřív probíhaly exploze pod vodou. Tuto oblast dlouhodobě prozkoumávaly výzvědné stroje typu RB-47 v rámci projektu Homerun, které startovaly ze základny Thule v Grónsku.

    Bombu RDS-220, krycí název Ivan či Váňa, začali vyvíjet v tajném městě Sarov, který měl označení Arzamas-16, v roce 1954 akademici Julij Chariton, Andrej Sacharov a další. Tuto superzbraň si od nich vyžádal Chruščov. Podnítili ho k tomu generálové, kteří upozorňovali, že jejich raketové nosiče nejsou přesné – potřebovali tedy bombu, která by mohla zničit cíl, byť vzdálený několik kilometrů od místa shozu.

    Tahle bomba vážila 25 tun, měla tvar válce dlouhého osm metrů a o průměru dva metry. K dopravě na cíl museli speciálně upravit turbovrtulový bombardér Tu-95. Někteří sovětští fyzici vyjadřovali v soukromí obavy, že vichr, který exploze způsobí, by mohl smést ze vzduchu i tento bombardér. Nahlas to říkat nemohli, jakoukoli pochybnost mohli důstojníci obávané tajné služby KGB, kteří je hlídali, považovat za protistátní chování.

    Bombardér letící ve výšce 10 500 metrů svrhl bombu v neděli 30. října 1961 v 11.32 hodin dopoledne moskevského času. Půl tuny vážila speciální soustava padáků, která se rozvinula a prodloužila dobu dopadu, aby měla posádka letadla čas uniknout.

    Bomba explodovala po 200 vteřinách ve 4 000 metrech. Hřib o průměru 40 kilometrů dosáhl výšky 64 kilometrů, záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů a její rázová vlna oběhla Zemi třikrát. Její síla desetkrát převýšila všechno, co vybuchlo za druhé světové války. Bombardér byl v okamžiku výbuchu vzdálen 45 kilometrů – přesto stěží unikl vzdušnému víru, chvíli byl takřka neovladatelný.

    Tato zbraň, později nazvaná Car bomba, byla dalším příznakem Chruščovova velikášství. Požadoval bombu s účinkem 100 megatun, ale fyzici ho varovali, že by mohla rozbít okna až ve vzdálené Moskvě a úplně zničit polygon. Její konstruktéři počítali s polovičním účinkem, měla nakonec podle Sovětů sílu 50 megatun, podle Američanů 57 megatun. Kdyby letadlo neslo zbraň o původně požadované účinnosti, gigantický vítr by ho smetl.

    Car bomba byla čtyřikrát silnější než nejmohutnější bomba americká Castle Bravo v březnu 1954 a 1400krát silnější než dvě americké atomové bomby svržené v létě 1945 na Japonsko.

    Exploze zničila území o rozloze několika evropských států. Northrupova obava se naplnila – tlaková vlna obletěla Zemi třikrát. Mohla zničit jakékoli město do vzdálenosti 280 kilometrů. Osadu z dřevěných domků vzdálenou 400 kilometrů úplně rozmetala. Lidem ve vzdálenosti 100 kilometrů mohla způsobit popáleniny třetího stupně. Vydávala světlo, které bylo viditelné po většině severní polokoule.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/1961-vybuch-nejvetsi-atomove-bomby-vsech-dob-oslavil-komunistickou-stranu.A111028_093630_vojenstvi_kuz

Kalendárium, 30. říjen 1893

V pondělí 30. října 1893 se v Přerově narodil Karel Janoušek, jediný Čechoslovák nosící titul Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.

Armádní generál i.m. Janoušek, Karel, RNDr.

(30. 10. 1893, Přerov – 27. 10. 1971, Praha), 

divizní generál (armádní genenerál in memoriam), 

Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.

Pocházel z početné rodiny oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany na Přerovsku. Po maturitě na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově (1912) a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci.

Svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála zahájil odvodem do rakousko-uherské armády (2. 6. 1915). Po absolvování Školy na důstojníky pěchoty v záloze v Opavě pak jako jednoroční dobrovolník bojoval s pěším plukem 57 na italském a ruském bojišti, kde 2. 7. 1916 během Brusilovovy ofenzívy upadl do ruského zajetí.

Již 1. 8. 1916 vstoupil v Oděse do srbské armády (II. dobrovolnická srbská divize), ale 14. 10. 1916 přešel do vlastních československých legiích v Rusku. Působil převážně u 1. čs. střeleckého pluku, kde postupně působil jako velitel čety, roty a praporu. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bugulmy, Melekesu, Braudina, Simbirska, Kazaně, Krasnojarska, Komarčeka, Razgonu a Tajšetu. Byl dvakrát zraněn a pětkrát vyznamenán.

Po návratu do vlasti v hodnosti kapitána byl aktivován jako důstojník z povolání budované československé armády. Absolvoval Válečnou školu (1923) a po krátkém působení na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze nastoupil službu u vojenského letectva (1924), kde absolvoval výcvik leteckého pozorovatele (1924) a pilota (1925).

Zpočátku působil ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu (učitel všeobecné taktiky, velitel pozorovatelského kurzu, velitel školního oddílu, zástupce velitele učiliště), poté u Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na Slovensku (velitel perutě, zástupce velitele pluku), Leteckého pluku 6 v Praze (zatímní velitel pluku), Leteckého pluku 1 v Praze (velitel pluku) a u III. (leteckého) odboru MNO v Praze (přednosta 1./III odd.). Krom toho se angažoval také v leteckém sportu a v srpnu 1928 se úspěšně zúčastnil II. ročníku vojenských leteckých závodů zeměmi Malé dohody a Polskem (umístil se na 3. místě). Absolvoval dvě stáže u francouzského letectva (1927 a 1930), kurs pro vyšší velitele (1933) a nakonec i PřF UK (1939). Do hodnosti brig. gen. byl povýšen 1. 1. 1937. Od roku 1933 zastával funkci velitele zemského letectva v Čechách a za mobilizace 1938 byl velitelem letectva klíčové 1. armády.

Do zahraničí odešel za pomoci „exportní“ skupiny Obrany národa 15. 11. 1939 a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút se dostal do Francie. V Paříži byl prezentován 1. 12. 1939 a přidělen k Československé vojenské správě (ČsVS), kde zastával funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy faktického velitele čs. letectva, formujícího se na území Francie z čs. letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území. Ve své nové funkci generál Janoušek věnoval všechny své síly tomu, aby vytvořil vlastní československé letecké jednotky. Ikdyž určitý právní fundament v podobě smluv zde již byl, podstatně horší byla situace s jejich praktickým naplněním. „Všechny urgence a prosby vyznívaly naprázdno,“ vzpomínal K. Janoušek později. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení čs. letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení dohod zůstala jen na papíře. Ve funkci setrval do 15. 3. 1940, kdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), jenž do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm. Poté byl Janoušek pověřen organizováním a řízením výcviku čs. letců, počítalo se s tím, že se ujme velení nad plánovaným (ale nikdy nepostaveným) čs. leteckým výcvikovým střediskem, které mělo vzniknout v Cognaku, ale pro rychlý spád válečných událostí se však tento projekt nakonec nerealizoval.

Z hroutící se Francie evakuoval do Velké Británie za všeobecného zmatku již 18. 6. 1940, kdy s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi Karanan francouzský přístav Bordeaux, která jej dopravila 21. 6. 1940 do anglického Falmouthu.

Na britských ostrovech se stal architektem a posléze i nejvyšším představitelem československého letectva. Protože služebně starší brig. gen. Ing. Alois Vicherek (Josef Slezák) se v té době ještě nacházel ve Francii (odplul až s posledním transportem ze Séte dne 27. 6. 1940 a do britského Plymouthu dorazil na lodi Rod el Farag 7. 7. 1940), Janoušek byl v té chvíli hodnostně nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě a začal jednat velmi rychle a energicky. Aniž za sebou měl (dosud nekonstituovanou a neuznanou) československou vládu, ministerstvo obrany a velitelství čs. letectva, aniž byla podepsána jakákoli čs. – britská vojenská úmluva, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se čs. letci dostali co nejdříve do bojových operací, a to nejlépe přímo v rámci čs. leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, který před válkou zastával funkci britského leteckého přidělence v Praze, dohodl začlenění čs. letců do rámce RAF VR po dobu války a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu.

Jako koordinační a styčný orgán byl již 12. 7. 1940 zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDR. Karel Janoušek, jenž vstoupil do řad RAF VR a byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Janouškovo brzké jmenování do této funkce mělo podle všeho přímou souvislost s pragmatickým jednáním a vstřícností při realizací britských představ o způsobu začlenění čs. letectva do rámce RAF. Z hlediska čs. voj. správy byl K. Janoušek oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. 10. 1940, a to prezidentským dekretem z 18. 6. 1941.

Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen MNO, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison). MNO stanovilo inspektoru československého letectva jeho kompetence sice až dodatečně, 21. 6. 1941, to však nic neměnilo na tom, že stanovené kompetence formálně jen posvětily několik měsíců panující stav.

Tato Janouškova rychlost se však po uznání čs. vlády a konstituování MNO setkala s kritikou z unáhleného a příliš pragmatického řešení poměru čs. a britského letectva Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo – nyní součást RAF – upřen přímý vliv, a pochopitelně i znovu jmenovaný velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány a hrozilo nebezpečí z prodlení, neboť Velká Británie se ocitla ve smrtelném ohrožení a pomoc vycvičených a zkušených čs. letců nezbytně potřebovala. Zůstává proto Janouškovou historickou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek – byť podřízených RAF. Z národů okupované Evropy se totéž tehdy podařilo jedině podstatně početnějším Polákům.

Dysfunkční dělba odpovědnosti za čs. letectvo ve Velké Británii mezi jeho velitelem brig. gen. Ing. Aloisem Vicherkem (Josefem Slezákem), který byl podřízen československým orgánům, a inspektorem A/V/M RNDr. Karlem Janouškem, jenž nosil uniformu britskou, trvala jen do 3. 8. 1941. Vzhledem k tomu, že čs. letci se stali součástí RAF VR po dobu války, stala se totiž Vicherkova funkce nadbytečnou a ke zmíněnému dni byla zrušena. Gen. Vicherk byl pak přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj pak nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu.

Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. 10. 1945, přičemž 17. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála.

Kromě svých služebních povinností, které jej zaváděly všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy. K. Janoušek pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků (zastával ji od 14. 6. 1942) se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí, se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal.

Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. 8. 1945. Po návratu se dozvěděl, že nacisté uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.

Janoušek nepochybně a logicky aspiroval přinejmenším na funkci velitele letectva. Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii dávaly těmto aspiracím reálný podklad. Do této funkce však nový ministr národní obrany gen. Svoboda a náčelník generálního štábu gen. Boček naopak jmenovali již 29. 5. 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější.

Janouškovy nesporné válečné zásluhy však v té době ještě nešly zcela opominout a tak 20. 10. 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Dne 15. 2. 1947 byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu, kde alespoň teoreticky mohl zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. Ve funkci měl jen minimum pravomocí. V Československu se však podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.

Po Únoru se stal jednou z prvních obětí nastupujícího establishmentu. Již 28. 2. 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou, která měla trvat až do dalšího rozhodnutí, t.j. byl postaven mimo službu a formálně k 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Mezitím však byl 30. 4. 1948 u Přeštic zatčen na útěku, vyprovokovaným agentem Ing. Jaroslavem Doubravským (krycí jména Igor Dischinger nebo Antonín Navrátil), pracujícím pro 5. odd. (ObZ). V následném procesu byl 17. 6. 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Po odvolání projednávaném 9. 2. 1949 u Státního soudu v Praze mu byl trest zvýšen na 19 let.

K. Janoušek byl ve výkonu trestu na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni, přičemž za údajný pokus o útěk z Bor, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. 3. 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři (t.j. nešlo o prosté zvýšení dosavadního trestu, nýbrž o dva na sobě nezávislé tresty). Z Ruzyně, kde v letech 1956-1957 na nátlak StB spolupracoval na případu tam vězněného bývalého velitele ženijní školy Waffen SS v Hradištku, SS-Oberführera Emila Kleina (který si údajnými znalostmi řady tajemství Třetí říše snažil zajistit lepší vyhlídky na svou budoucnost), byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. 5. 1960. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní.

Protože přišel o veškerý majetek a byl mu přiznán jen minimální důchod, pracoval pak jako inventurník v n. p. Textil Praha, odkud odešel do penze v roce 1967 ve věku 74 let. Vyšší vojenský soud v Příbrami jej 5. 7. 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale pro tehdejší rehabilitace je charakteristické, že generálská hodnost mu navrácena nebyla. Stalo se tak až 23. 8. 1990 rozkazem prezidenta ČSFR a 2. 12. 1991 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. Byl vyznamenán čtyřiceti čs., ruskými, jugosl., rumun., pol., fr., brit, amer. a nor. řády a vyznamenáními, m.j. Commandeur de la Légion d° Honneur (1945), Knight Commander of the Order of the Bath (1941) a americkým Commander of the Order of Merit (1945).

Jiří  Rajlich

https://www.praha14.cz/zivot-na-praze-14/uvod-o-praze-14/letci-v-nazvech-ulic-cerneho-mostu/