Kalendárium, 28. listopad 1944

   V úterý 28. listopadu 1944 během operace Armd Recco v oblasti Arnhem - Hengele Zwolle byl ve svém letounu Supermarine Spitfire  LF.Mk.XVIE sestřelen S/Ldr Otto Smik, DFC, leteckké eso s 10 [8+2] jistými setřely, 2 pravděpodobnými sestřely a 3 letouny poškodil. Dále během anti-diver operaci zničil 3 letounové střely V-1. Jeho letoun byl sestřelen během náletu na seřaďovací  nádraží Zwolle a havaroval při pokusu o nouzové přistání na farmě Blooksteeg v obci Ittersum poblíž Zwolle.

Otto Smik

Autor: Michal Rak 

https://www.valka.cz/1084-Otto-Smik

Smik se narodil 20. ledna 1922 v lázeňském městě Boržomi nedaleko Tiflisu (dnes Tbilisi - Gruzie) na Kavkaze. Zde totiž jeho slovenský otec Rudolf zůstal po první světové válce, když se dostal do ruského zajetí. Rudolf Smik se zde oženil s dcerou vysokého carského důstojníka židovského původu, ale stále toužil po návratu na Slovensko. To mu bylo umožněno až v roce 1934. To již měl tři syny, Otto byl prostřední. Rodina se nejprve usadila v Hájinkách, poté v Bratislavě.

Otto již od malička projevoval zájem o letectví. Nejprve stavěl modely a v soutěži leteckých modelářů ve Vajnorech 9. 5. 1937 vyhrál ve své kategorii první cenu. Navštěvoval také plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku a vystudoval dvouletou soukromou obchodní školu, ale povolání úředníka mu k srdci nepřirostlo. V té době také vznikl Slovenský štát, ale Smikovi, a také mnohým jiným, se to nelíbilo.

Dne 18. 3. 1940, necelé dva měsíce po svých osmnáctých narozeninách, odešel Smik do zahraničí, aby se přidal k čs. zahraničnímu odboji. Prchal tzv. balkánskou trasou přes Maďarsko, kde se přihlásil na francouzském konzulátu a dostal falešný pas, do Jugoslávie. Zde se spojil se skupinou dalších čs. uprchlíků. Tak pokračoval přes Řecko, Turecko a Írán do Francie. Dne 3. 6. 1940 se hlásil u čs. letecké skupiny v Agde. Ale před tím, než mohl zahájit výcvik, se Francie zhroutila a on 24. 6. 1940 odplouvá do Liverpoolu.

V Anglii byl přijat do RAF v hodnosti vojína a svou kariéru zahájil jako důstojnický sluha. Teprve v září 1941 byl povolán k elementárnímu leteckému výcviku u 3. EFTS v Schellingfordu. Pokračovací výcvik prodělával od ledna 1942 v Kanadě. Jedním z jeho instruktorů zde byl i Josef Stehlík, jedno z čs. leteckých es, který hodnotil Smika jako mimořádného pilota. Po půl roce se opět vrací do Anglie a v říjnu 1942 absolvoval u 61. OTU v Rednalu finální fázi výcvikového cyklu – operační výcvik. Již v květnu 1942 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, ale v čs. armádě měl hodnost desátníka. To mu v budoucnu přineslo mnohé problémy.

Dne 5. 1. 1943 byl přidělen k 312. čs. stíhací peruti, ale již 7. 1. 1943 je přeložen k 310. čs. peruti na téže základně. Zde nastaly problémy, které dělali Smikovi čs. letci za to, že měl důstojnickou hodnost RAF. Na jedné straně to bylo několik zkušených letců -poddůstojníků, pilotů již z ČSR a ostřílených veteránů, na straně druhé to byli sami čs. důstojníci, kterým se nelíbilo, že Smik je důstojník a neabsolvoval Vojenskou akademii v ČSR. Vše se vyřešilo tím, že Smik na vlastní žádost odešel k britské peruti. Aby nedělal „zlou krev“! Proto dne 15. 1. 1943 nastupuje k 131. peruti do Castletownu ve Skotsku, která zde byla na odpočinku. Smik s perutí držel hotovost a podnikal cvičné lety. Setkal se zde také se dvěma dalšími Čechy – Tomášem Krumlem a Jaroslavem Hladěm.

Ovšem již 2. 3. 1943 byli všichni tři přeloženi k 122. peruti do Hornchurchu. Peruť tehdy vedl slavný stíhač Donald Kingaby, DSO, DFC, DFM and 2bar, vítěz dvaceti tří leteckých soubojů, a létala s novými Spitfiry F. Mk. IX. Hlavním úkolem perutě byl doprovod bombardérů na cíle v severní Francii, Belgii a Nizozemí.

Své první vítězství získal Smik již jedenáct dní po příchodu k nové peruti. Dne 13 . 3. 1943 se jednotka účastnila akce Ramrod 80, což byl nálet osmdesáti bombardérů B-17 na nádraží v Amiens-Longeau. Nad cílem zaútočily na svaz Messerschmitty Bf 109 G od I./JG 27 a Focke-Wulfy Fw 190 od I./JG 2 a II./JG 26.

Smik tehdy letěl jako Kingabyho číslo a kryl mu záda. Náhle spatřil, z výhodné pozice ve slunci, dvojici stodevítek a než se nadál byl 200 metrů od jedné z nich. Zahájil palbu a neminul. Z Messerschmittu se vyvalil černý dým a začal unikat střemhlav k zemi, kde se ztratil Smikovi z očí. Doma mu byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Jen tři spojenečtí letci totiž hlásili boj s Bf 109 a Luftwaffe toho dne ztratila právě tři Messerschmitty, což znamená, že i Smik svého soupeře sestřelil. Také sestřelení piloti, příslušníci JG 27, která se krátce před tím vrátila do Evropy z Afriky, byli velmi zajímaví. Prvním byl Lt. C. Erdmann, který se zachránil na padáku, a druhým Fw. Gustav Sturm, který musel nouzově přistát. Poslední obětí byl sám velitel I./JG 27 Hptm. Heinrich Setz, který zahynul. Setz byl velmi zkušeným stíhačem, nositelem Rytířského kříže s dubovou ratolestí a vítěze 138 leteckých soubojů. Jeho přemožitelem je s největší pravděpodobností Nor Sgt. T. Larssen od 331. perutě. Erdmanna pravděpocobně udolali Poláci z 315. perutě a Smik tak s zřejmě zdolal Sturma.

Dne 9. 4. 1943 se Smik účastnil svého prvního Rhubarbu v okolí Dieppe. Společně s P/O G. J. M. LeGolem zničili dvě lokomotivy a jednu poškodili.

Dne 18. 5. 1943 byli Smik s Hladěm přeloženi k 222. peruti, jíž velel od srpna 1943 Novozélanďan William Crawford-Compton, DSO, DFC and bar, který pokořil dvaadvacet nepřátel. Zde se již 29. 6. 1943 podílel na akci Rhubarb 27, jejímž cílem byla německá doprava, a kdy se podílel na zničení lokomotivy a třiceti vagónů. Dne 15. 7. si pak mohl připsat další vítězství. Během operace Rodeo 245 sestřelil jeden Fw 190 a další stodevadesátku zničil 27. srpna.

Dalším úspěšným dnem pro něj bylo čtvrté září. Peruť startovala na operaci Ramrod S.31, při níž 36 amerických Marauderů napadlo seřaďovací nádraží v Hazebroucku. Nad cílem na formaci zaútočila skupina stíhacích stodevítek a rozpoutala se zuřivá bitva. Smikovi se v ní podařilo jeden Messerschmitt sestřelit a druhý poškodit. O čtyři dny později si připsal poloviční podíl na zničení dalšího Bf 109 a 24. 9. si z operace Ramrod 242 přinesl pravděpodobné vítězství nad Focke-Wulfem.

Svůj největší úspěch zaznamenal Smik 27. 9. 1943 během dvou akcí. Na první peruť startovala v 9.59. Šlo o operaci Ramrod 250, kdy americké bombardéry B-26 Marauder zaútočily na letiště Beauvais-Tillé, základnu jednotky II./JG 26. Nad cílem na svaz zaútočilo asi dvacet Focke-Wulfů, ke kterým se připojilo i několik Messerschmittů. Smik si ve vypuknuvší bitvě vedl velmi dobře a po přistání hlásil dvě stodevadesátky jako sestřelené a jednu, společně s jedním Bf 109, jako poškozenou. Ve 14.45 startovala peruť na druhou akci, která se od první lišila jen cílem – tentokrát letiště Conches. Během tohoto letu sestřelil Smik jeden Messerschmitt.

Dne 18. 10. 1943 letěl Smik již na svůj 121. bojový let, ale po něm nastupuje na předepsaný odpočinek. S 7 a 1/2 letounů sestřelených jistě, 2 pravděpodobně a tří poškozených byl Smik nejúspěšnějším čs. stíhačem roku 1943. Jeho úspěchy ocenilo britské velení 20. 10. 1943 udělením vysokého vyznamenání DFC – Záslužného leteckého kříže. Smik pak převážně působil jako střelecký instruktor, k čemuž ho předurčovaly jeho vynikající střelecké schopnosti.

Druhý operační turnus zahájil Smik 15. 3. 1944 u 310. čs. stíhací perutě. Peruť byla tehdy vyzbrojena Spitfiry LF. Mk. IXC a intenzivně se připravovala na invazi. Tentokrát již staří harcovníci přijali Smika mezi sebe.

Od 6. 6. 1944 spočíval hlavní úkol perutě, a celého 134. (československého) křídla, v ochraně invazních pláží a v útocích na německou dopravu.

K prvnímu velkému utkání 134. křídla s Luftwaffe došlo 8. června. Dvanáct stíhacích Focke-Wulfů vybavených pumami, nejspíšě od útvaru 8./JG 54, zaútočilo na vyloďovací pláž Sword a chtěly beztrestně uniknout. Českoslovenští stíhači byli ovšem proti. V  nastalé bitvě se jim podařilo tři stodevadesátky sestřelit a dalších pět poškodit. Jedno jisté vítězství si připsal i Smik. Německá jednotka vykázala dvě 100% ztráty. Prvním ztraceným byl velitel letky a vítěz 69. soubojů Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart, nositel Rytířského kříže, druhým Lt. Alfred Taucher.

Další vítězství si připsal Smik 17. června. Letěl jako velitel čtyřčlenné hlídky do prostoru vylodění. U města Caen narazili piloti na dvojici stíhacích stodevadesátek. První sestřelil Smik sám, druhou ve spolupráci s Františkem Vindišem.  

Dnem 3. července 1944 bylo 134. křídlo vyňato ze svazku taktického letectva a podřízeno obraně Británie. V té době totiž začaly na první britská města dopadat Hitlerovy zázračné zbraně – letounové střely Fiesler Fi 103, známé spíše jako V-1. Do hlídek proti novému nebezpečí se zapojily i čs. perutě a největšího úspěchu dosáhl právě Smik.

Dne 8. 7. 1944 v 21.25 odstartoval Smik, společně s Josefem Pípou, na hlídku proti hlášeným V-1. Již tři minuty po startu spatřil Smik jednu V-1, která letěla k Londýnu, a krátkou dávkou z kanónů ji zničil. Další V-1 zneškodnil v 21.45 a poslední v 22.00.

Dne 11. 7. 1944 doznaly jeho schopnosti dalšího ocenění. Stal se totiž velitelem letky B u 312. čs. perutě, jejíž operační náplní byly doprovody těžkých britských bombardérů nad Německo a hloubkové útoky Ranger proti dopravě.

Velký úspěch si mohl Smik a jeho roj připsat 25. 8. 1944. Cílem útoku bylo letiště Steenwijk, kde zaútočili na tři vedle sebe stojící vlakové soupravy, z nichž jedna byla cisternová. Ta zakrátko explodovala a zničila i dvě zbývající soupravy. Stíhači tak připravili Němce o spoustu drahocenného paliva.

Operace 3. 9. 1944 se stala Smikovi osudnou. Toho dne 310. a 312. peruť doprovázely Halifaxy k náletu na letiště v Soesterbergu. Cestou zpátky zaútočil Smik se svým rojem na letiště Gilze-Rijen, kde stály zamaskované Ju 88. Smikovi se sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale jeho Spitfire dostal tři zásahy od flaku a pilot s ním musel nouzově přistát. Všichni ho pak považovali za mrtvého, v lepším případě za válečného zajatce.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Smik přežil nouzové přistání a skryl se před Němci. Dokázal se spojit s členy nizozemského odboje a ti ho pak po sedm týdnů ukrývali. Nejprve v Beeku, pak v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. 10. 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které přešel o tři dny později a 29. října byl již v Anglii.

Pro své vnikající velitelské schopnosti byl Smik 13. listopadu 1944 postaven do čela 127. stíhací perutě, která měla základnu na letišti B-60 nedaleko Grimbergenu v Belgii. Peruť se podílela na letecké podpoře britských jednotek, doprovodu útočných bombardérů a podnikala útoky na německou dopravu. Výzbroj jednotky tvořily Spitfiry LF. Mk. XVIE, které byly poháněny motory Merlin postavenými v USA.

Útoky na pozemní cíle byly velmi riskantní a perutě, které je podnikaly, měly největší ztráty. Dne 28. 11. 1944 si smrt našla i Otto Smika. Peruť startovala k ozbrojenému průzkumu do prostoru Arnhem - Hengele - Zwolle. Piloti nenarazili na žádný dopravní prostředek a Smik se rozhodl pro útok na nádraží ve Zwolle, o kterém však bylo všeobecně známo, že je velmi silně chráněno flakem. Ten se také stal Smikovi osudným. Již při točení k útoku zasáhlo Smikův letoun  několik protiletadlových granátů. Pilot se pokusil s těžce poškozeným letounem přistát. Přistání ale nezvládl a havaroval. Během útoku byl sestřelen ještě druhý Spitfire, který pilotoval Belgičan Henri L. J. Taymans. Jeden letoun havaroval na farmě Blooksteeg poblíž Zwolle, druhý dopadl do rozbahněného vodního příkopu u železničního náspu trati Kampen – Zowlle.

Letoun z farmy ihned začali Němci likvidovat, vymontovali z něj zbraně a vrak odvezli do šrotu. Pilota letounu pohřbili o dva dny později na hřbitově padlých spojeneckých vojáků De Kranenburg jako „neznámého Angličana“, ačkoliv u něj nalezli osobní doklady i identifikační známku. V červnu 1945 přijela do Zwolle belgická komise, která měla na žádost Taymansova otce zjistit osudy obou letců. Podařilo se jim najít zbytky Spitfiru sériového čísla RR227 a označili pilota pohřbeného v roce 1944 za Taymanse. Ostatky byly proto v roce 1951 převezeny do Belgie. V roce 1946 místo zkoumala také nizozemská sekce britské služby pátrající a objasňující osudy nezvěstných letců RAF (No. 5 (Holland) Section of Missing Research and Enquiry Service RAF), která souhlasila se závěry Belgičanů a u místa havárie druhého letounu nechala vztyčit železný kříž se zkomoleným jménem P/O O. SINK RAF (Pole) + 27.11.1944.

V roce 1961 navštívila farmu Bloksteeg vdova po Henri Taymansovi. Od pamětníků se dozvěděla, že z trosek letounu byl Němci vytažen vysoký, světlovlasý muž. Jenže Henri byl malé postavy a tmavých vlasů. A navíc bylo asi poprvé pečlivě prozkoumáno, který z letců pilotoval který letoun. Ukázalo se, že Spitfire RR227 pilotoval Smik, Spitfire RR229 Taymans. Bylo jasné, že někde došlo k omylu a celý případ byl znovu otevřen. Jasnou odpověď tak mohlo dát jen vyzdvižení druhého letounu z bažinatého příkopu u Kamperweg. Vysoké náklady na provedení vyzdvižení z obtížného terénu však celou věc komplikovaly. V roce 1964 se o tuto záležitost začala zajímat holandská média a více méně pod tlakem veřejného mínění bylo rozhodnuto, že letoun bude vyzvednut.

K vyzvednutí nakonec došlo 12. května 1965 a provedl ho speciální ženijní tým nizozemského královského letectva. Ve vraku Spitfiru RR229 byly nalezeny ostatky pilota i s jeho osobními doklady, které byly i po dvaceti letech dobře čitelné. Nalezeným letcem byl Henri Taymans, v Bruselu byl tedy pohřben Otto Smik. Poté již šlo vše hladce. Taymans byl uložen do správného hrobu a Smik byl převezen na kanadský válečný hřbitov v Adegem East.  V roce 1994 byly jeho ostatky exhumovány ještě jednou a převezeny do Bratislavy a uloženy v Slávičím údolí.

Za svou úspěšnou bojovou činnost obdržel Smik spoustu vyznamenání: pětkrát Čs. válečný kříž, Čs. medaili Za chrabrost, Řád MRŠ III.tř., francouzský Croix de Guerre s palmou či britské Defence Medal a Air Crew Europe Star.

Prameny:

Rajlich, J. 1995: Esa na obloze, Praha: Naše vojsko. 

Rajlich, J. 2002: Na nebi hrdého Albionu, 4. část, 1943, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2003: Na nebi hrdého Albionu, 5. část, 1944, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2004a: Spitfire nad Evropou, Československý stíhač Otto Smik a jeho doba, Cheb: Svět křídel.

Rajlich, J. 2004b: Na nebi hrdého Albionu, 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940 – 1945, Cheb: Svět křídel.

https://aces.safarikovi.org/biography/cz/cz/smik.html