pondělí 8. dubna 2019

Kalendárium, 8. duben 1942


   Zatímco na 7. duben připadá den, kdy se v roce 1922 narodil Boris Ivanovič Kovzan, který během Velké vlastenecké války uskutečnil celkem čtyři úspěšné tarany nepřátelských letounů, tak na 8. duben připadá výročí, kdy sovětské letecké eso Aleksej Stěpanovič Chlobystov, pilot 147. stíhacího leteckého pluku, sestřelil během jediného letu 4 nepřátelské letouny, z toho dva taranem!

   Ve středu 8. dubna 1942 odstartovalo šest strojů 147. IAP / 20. GIAP (o čtyři dny dříve, 4. dubna, byl příkazem NKO SSSR №102 147. IAP přejmenován na 20. GIAP) proti skupině patnácti bombardovacích letounů Junkers Ju 87 s doprovodem pěti stíhaček Messerschmitt Me 110. Součásti skupiny byl Aleksej Stěpanovič Chlobystov v kabině svého letounu Curtiss P-40C Tomahawk „bílá 58“. Jedna „stodesítka“ byla sestřelena, když v tom se objevila nová skupina osmi Messerschmittů Me 109. Chlobystov napadl jednu „stodesítku“ a zasáhl ji dávkou svých zbraní. Přestože střelec Me 110 vedl odvetnou palbu, rozhodl se Aleksej Chlobystov zasáhnout nepřátelský stroj koncem křídla svého Tomahawku. Po nárazu spadl Messerschmit Me 110 na zem a vybuchl. Letoun Chlobystova utrpěl pouze lehčí poškození konce křídla a tak se přidal ke skupině kapitána A. P. Pozdňjakova a Ivana Fatějeva, aby společně atakovali Junkers Ju 87. Jeden Ju 87 vybouch po útoku Pozdňjakova a ostatní se rychle otočily s cílem dostat se co nejdříve nad své území. V tom okamžiku vstoupily do souboje stíhací letouny protivníka. Kapitán Pozdňjakov napadl velitele skupiny Me 109 a taranoval ho. Oba letouny po srážce expolodovaly. Za tento čin byl veliteli eskadrily 147. IAP Alekseji Pavloviči Pozdňjakovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Chlobystov byl zraněn v souboji s dalšíma dvěma „stodevítkama“, využil vhodný moment a poškozeným koncem křídla svého P-40 zničil ocas dalšího nepřátelského stroje. Poté sledoval jak nepřátelská mašina spadla na zem, kde vybouchla. Aleksej Chlobystov v tomto souboji sestřelil celkem čtyři nepřátelské letouny, dva ve spoluúčasti a dva tarenem. Následně se mu s těžce poškozeným křídlem svého Tomahawku podařilo vrátit na své letiště.
   Třetího taranu dosáhl ve čtvrtek 14. května 1942. Už na samotném začátku boje byl jeho letoun zasažen kulometnou dávkou. Aleksej Chlobystov byl raněn na ruce a noze a motor jeho letoun přestal fungovat. Mašina rychle ztrácela výšku, když v tom přímo před sebou, trošku níže, uviděl nepřátelskou stíhačku. Chlobystov nezaváhal a taranem zničil nepřátelský Messerschmitt Me 109.
   Aleksej Stěpanovič Chlobystov se také stal dvojnásobným esem jediného dne, když se mu 13. února  1942 podařilo ve spoluúčasti sestřelit pět letounů Messerschmitt Me 109 a dne 23. dubna 1942 sestřelil 1/8 Messerschmitt Me 110, 2/8 Messerschmitt Me 109 a 3/8 Junkers Ju 87.
   Až do své smrti 13. prosince 1943 absolvoval A. S. Chlobystov 335 bojových letů, při kterých podle nějnovějších výzkumů měl sestřelit 6 letounů samostatně a 18 ve spoluúčasti. Některé prameny mu připisují až 33 skupinových sestřelů.

Aleksej Stěpanovič Chlobystov / Алексей Степанович Хлобыстов.

Ruská poštovní známka s A. S. Chlobystovem.





Série snímků Alekseje Stěpanoviče Chlobystova a jeho letounu Curtiss P-40C poškozeného dvojitým taranem.



Nagradnoj list k udělení Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu.



Bagradnoj list k udělení Řádu lenina.

Letoun Cutriss P-40C Tomawawk Alekseje Stěpanoviče Chlobystova.


Tabulka sestřelů Alekseje Stěpanoviče Chlobystova:
na I-153
05. 07. 1941 1  ME 109 severně od odstrova KOnevista
07. 07. 1941 1  I-15 (finský) Sakkola
04. 08. 1941 1  Gradiator Konstan-Lachti

18. - 26. 12. 1941  14/?  Me 109  Bolšaja Zapadnaja Lica - Restikent
18. - 26. 12. 1941  1/?  He 111  Bolšaja Zapadnaja Lica - Restikent

na P-40 Tomahawk
13. 02. 1942 5/6  Me 109 jezero Kuik-Javr - Lubol - jezero Njal-Javr
08. 04. 1942 1/5  Me 110 Restikent
08. 04. 1942 1/5  Ju 87 Restikent
08. 04. 1942  1  Me 110 Restikent [taran]
08. 04. 1942  1  Me 109 Restikent [taran]
23. 04. 1942 1/8  Me 110 jezero Pjajve-Javr
23. 04. 1942  2/8  Me 109 jezero Pjajve-Javr
23. 04. 1942  3/8  Ju 87 jezero Pjajve-Javr
29. 04. 1942 2/6  Me 109  Bolšaja Zapadnaja Lica

na P-40 Kittyhawk
09. 05. 1942 1/6  Me 109  Bolšaja Zapadnaja Lica
09. 05. 1942  2/5  Me 109 Zapadnaja Lica
14. 05. 1942  1 Me 109  Zapadnaja Lica

Prameny:
[1] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4 
[2] Жирохов, Михаил Александрович - Котлобовский, Александр В.: «Иду на таран!». Последний довод «сталинских соколов», Серия В воздушных боях, Издательство Яуза, Эксмо, 2007. ISBN: 978-5-699-22730-3 
[3] http://soviet-aces-1936-53.ru/
[4] http://airaces.narod.ru/
[5] http://aeroram.narod.ru/
[6] https://ru.wikipedia.org/wiki/Хлобыстов,_Алексей_Степанович
[7] http://www.warheroes.ru/

Kalendáruim, 8. duben 1950


Už krátce po skončení 2. světové války začalo docházet k prvním leteckým incidentům. V sobotu 8. dubna 1950 došlo k prvnímu sestřelu tzv. Studené války mezi oběma proti sobě stojícími velmocemi – Sovětským svazem a Spojenými státy americkými.

   V ten den hlídkový Consolidated PB4Y-2 Privateer (výrobní číslo 59645) pojmenovaný „Turbulent Turtle“ náležející odřadu A od VP 26 US Navy vzlétl z Wiesbadenu v SRN. Domovskou základnou VP-26 byl Port Lyautey (dnešní Kenitra) ve Francouzském Maroku a Wiesbaden používala pouze jako předsunuté letiště. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku. Privateery US Navy se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát letoun padl do léčky. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. GIAP (gvardějskij istrebitělnyj aviacionnyj polk - gardový stíhací letecký pluk)[1] vzlétl na poplach, aby stíhal narušitele. Velitelem první dvojice byl st. lt. Boris Pavlovič Dokin (Докин Борис Павлович)[2] a jeho číslem lt. Ivan Ivanovič Tezjajev (Тезяев, Иван Иванович )[3], druhou dvojici vedl st. lt. Anatolij Stěpanovič Gerasimov (Герасимов Анатолий Степанович)[4] a jako jeho dvojka letěl lt. Jevgraf Satajev (Сатаев Евграф). Americký letoun zahlédli nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když na toto nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu stíhačku palbu, ale vzápětí byl špionážní letoun zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře asi 5 až 10 km od pobřeží ostrovu Gotlad. Celá desetičlenná osádka zahynula: AT1 Frank L. Beckman, AL3 Joseph J. Bourassa, ENS Tommy L. Burgess, AD 1 Joseph H. Danens Jr., LT John H. Fette, CT3 Edward J. Purcell, LTJG Robert D. Reynolds, AN Joseph N. Rinnier Jr., LT Howard W. Seeschaf a AD 1 Jack W. Thomas. Vrak Privateeru byl později vyzvednut. Byl to první případ, kdy La-11 vystřelily, aby zničily narušitele.
   Sovětská strana po dlouhou dobu trvala na tom, že letadlem sestřeleným při incidentu z 8. dubna 1950 byl Boeing RB-29 Superfortress. Omyl v rozpoznávání typu není překvapivý, Superfortress a Privateer jsou si podobné, ale Privateer je mnohem méně známý. Navíc průzkumné letouny B-29 se u sovětských hranic objevovali poměrně často. Spojené státy pro ten den nevykazují žádnou ztrátu B-29. Tento příběh se stal také námětem pro ruský deník Izvěstija, který následně vedl k vyšetřování incidentu.
  Sovětské dokumenty incident zaznamenaly následovně: „8. 4. v 17.30 (moskevského času) narušení hranic jižně od Libavy. Americké letadlo B-29 vniklo 29 km nad sovětské teritorium. Ignorovalo instrukce našich stíhačů, aby je následovalo, a zahájilo palbu. Když vedoucí stíhačka opětovala palbu, letoun se otočil nad moře a zmizel.“
   Hlášeni podané st. lt. Borisem Dokinem veliteli pluku podává poněkud odlišný obraz: „Protože jsem čekal v pohotovostním roji, dostal jsem v 17.22 rozkaz ke vzletu. Po vzletu jsem byl instruován nastoupat do 4000 m a nabrat směr 360°. [...] V 17.30 jsem se setkal se čtyřmotorovým letadlem, které neslo americké výsostné znaky; bylo to 8 km jižně od Libavy (tzn. přesně nad pobřežím), drželo kurz 135°. Ke zpozorovanému letadlu jsem se společně se svým číslem přiblížil zprava zezadu a dal jsem rozkaz druhé dvojici vedené st. lt. Gerasimovem, že narušitel musí být přinucen k přistání na našem letišti. Gerasimov předletěl se svým letadlem před narušitele a zhoupnutím křídel zahájil levotočivou zatáčku (jedná se o mezinárodně uznávaný pokyn pro následování). Avšak narušitel se otočil na směr 270° a snažil se dostat nad moře místo, aby následoval dvojici st. lt. Gerasimova. Potom jsem vystřelil dávku 12 granátů. Narušitel zahájil na mne palbu. Když toto uviděl lt. Tezjajev, moje číslo, vystřelil přímo na narušitele, který následně strmě klesal a ve výšce 500 m zmizel v mracích. Letadlo pravděpodobně havarovalo 5 až 10 km od pobřeží.“ Bylo to tedy číslo a ne vedoucí, kdo dosáhl sestřelu.
   Články vydané sovětským tiskem naznačují, že 8. dubna 1950 nedošlo k prvnímu sestřelu amerického letadla sovětskými stíhači. Jeden ze sovětských vojenských pilotů zastával názor, že k podobnému střetnutí došlo již na podzim 1949 nad Černým mořem poblíž Oděsy. North American B-25 Mitchell USAF měl proniknout nad sovětské území a poblíž Kirovogradu (regionálního centra na Ukrajině) vysadit na padácích tříčlenný tým pro speciální operace, avšak při zpáteční cestě byl dostižen a sestřelen předtím, než dosáhl mezinárodních vod. Osádka se měla zachránit na padácích a být vyzvednuta rychlým hlídkovým člunem sovětské pohraniční stráže. Další incidenty podobného typy se odehrály na konci 40. let 20. století, ale informace o nich nacházející se v ruských vojenských archivech jsou stále nedostupné.
   K incidentům mezi dvěma hlavními velmocemi - Sovětským svazem a Spojemými státy docházelo v podstatě ihned po skončení druhé světové války, ale zatím se to vždy obešlo bez takových fatálních následků. Asi první letecké střetnutí studené vály mezi oběma velmocemi se odehrálo na dálném východě v druhé polovině roku 1945.
   Ve středu 29. srpna ml. l-t Zizevskij (Зизевский) z 14. IAP TOF na letounu Jak-9 stíhal v oblasti Kanko (nyní Chamchin, Korea) americký bombardér B-29 a střelbou ho donutil k přistání. K dalšímu incidenty došlo v listopad 1945, kdy roj čtyř P-39 sovětského letectva vzlétl na poplach, aby stíhal americký bombardér B-29 a přinutil jej k přistání v Hamhungu. V pondělí 15. října 1945 (podle některých pramenů 15. listopadu 1945) sledoval létající člun amerického námořnictva Martin PBM-5 Mariner šest sovětských transportních lodí a hydroplány ukotvené v Pochajském zálivu, když byl napaden sovětskou stíhačkou. Avšak žádnou škodu neutrpěl. O dva roky později, ve čtvrtek 27. března 1947, jednomotorový pístový letoun patřící íránskému letectvu přeletěl sovětské hranice 85 km východně od Džulfy v Nachičevanské autonomní republice (východní enkláva Azerbajdžánu) a následně byl přinucen k přistání. V sobotu 22. října 1949 byl průzkumný Boeing RB-29 Superfortress (známý jako F-13A)[5] napaden sovětskými stíhači nad Japonským mořem, ale unikl. Ve stejný den měly dva Lavočkiny La-7 čtyřikrát prolétly kolem RB-29 nad sovětskými teritoriálními vodami a následně varovně vystřelili, aby narušiteli dali jasně na vědomí, že se má vzdálit. V obou případech se zřejmě jedná o tentýž incident. 
   Sovětská vláda pravidelně protestovala proti narušování svého vzdušného prostoru letadly USA, ale Bílý dům na to nereagoval. Proto sovětská strana odpověděla tím, že od roku 1950 začaly jejich letouny systematicky stíhat narušitele s cílem přinutit je k přistání na sovětském letišti, a pokud se toto nezdaří, sestřelit jej.
   K dalším incidentům docházelo i na jihu Evropy. Americké letectvo používalo po skončení 2. světové války k dopravě osob a materiálu osvědčené stroje Douglas C-47 Skytrain. V roce 1946 se mezi pravidelné lety zařadila trať z rakouské Vídně do italského Udine. Američané se však velmi záhy naučili zkracovat si cestu přes severozápadní Jugoslávii (dnešní území Slovinska). Jelikož se jednalo o neohlášené lety, zaslala jugoslávská vláda Spojeným státům americkým protestní nótu. Američané jakékoliv narušování jugoslávského vzdušného prostoru vlastními letouny popřeli a přelety amerických letounů pokračovaly. V pátek 9. srpna 1946 vzlétl C-47A ze sestavy 305. Troop Carrier Squadron z letiště Tulln u Vídně a vydal se směrem do italských Benátek. V oblasti Ljublaně však letoun zachytila dvojice hotovostních strojů Jak-3 z 254. pluku jugoslávského letectva. Vedoucím pilotem byl poručík Dragan Zečević a na křídle mu letěl podporučík Dragan Stanisavljević. Oba letci střelbou poškodili americký C-47A tak, že musel nouzově přistát na území Jugoslávie. Všichni na palubě – čtyřčlenná osádka a šest cestujících přežili a po několika dnech byli propuštěni.
   Američane si však z tohoto incidentu ponaučení nevzali a tak v pondělí 19. srpna 1946 nad severozápadním Slovinskem přišli o další letoun C-47A od stejné jednotky, tentokrát s mnohem tragičtějším koncem. Z letiště Rodovljica vzlétla hotovostní dvojice příslušníků 112. pluku – poručíci Mirolad Knežev a Vladimir Vodopivec, v kabinách letounů Jak-3. Poté co jugoslávští stíhači dostihli narušitele, snažili se ho donutit k přistání. Americká osádka však nereagovala na opakované varovné signály a místo toho se snažila uniknout. To se ji stalo osudným. Přesné dávky jugoslávských hotovostních strojů zasáhly unikající C-47A, který dopadl v plamenech poblíž města Bled.  Osádka amerického letounu ve složení Harold Farnsley Schreiber, Glen H. Freestone, Richard H. Claeys, Matthew Camko a Charles L. Lower zahynula.



Lavočkin La-11.


Jakovlev Jak-9.

Consolidated PB4Y-2 Privateer.

Boeing RB-29A Superfortress (s/n 44-61727) náležející 91st Strategic Reconnaissance Squadron.

Lavočkin La-11.

Jakovlev Jak-9.

Consolidated PB4Y-2 Privateer.
Boeing RB-29A-20-BN, S.No. 42-94000, 91st SRS.


Poznámky:
[1] Původně 180 IAP byl 22. listopadu 1942 přejmenován na 30. GIAP. Létal na letounech I-16, MiG-3, LaGG-3, Hawker Hurricane a P-39 Airacobra. Její piloti sestřelili ve vzdušných soubojích celkem 385 nepřátelských letounů a další 4 zničili na zemi. V červenci 1949 se pluk přezbrojil na letouny La-9 a pozdeji a La-11.
[2] Boris Pavlovič Dokin získal během Velké vlastenecké války jeden samostatný sestřel jako pilot 213. GIAP.
[3] Ivan Ivanovič Tezjajev získal během Velké vlastenecké války jeden samostatný sestřel jako pilot 55. GIAP
[4] Anatolij Stěpanovič Gerasimov, letecké eso Velké vlastenecké války s 5 jistými sestřely, které získal jako pilot 30. GIAP na letounech Bell P-39 Airacobra.
[5] Ranné verze B-29 / B-29A, které byly upraveny pro foto průzkumné účely nesly označení F-13 / F-13A, kde „F“ znařilo „photo“. Letouny (celkem 118 upravených B-29BW a B-29A) nesly tři kamery K-17B, dvě kamery K-22 a jednu kameru K-18. Mezi lety 1945 až 1948 bylo značení změněno na FB-29J. Od roku 1948 pak byly letouny přeznačený na RB-29 a RB-29A.


Prameny a literatura:
[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 


[2] Дроздов, Сергей: Была такая авиация, Эхо былой авиационной мощи, in Авиация и Космонавтика, № 2, 2017.
[3] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.
[4] Grdon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: Sovětské letectvo protivzdušné obrany v letech 1945-1991, Naše vojsko, Praha, 2017.
[5] Gordon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: První letecká střetnutí studené války, in Military revue, No. 12, 2017. 
[6] Якубович, Николай - Перов, Владимир: Истребители Ла-9 и Ла-11, Армада. №11, Приложение к журналу М-Хобби, Издательство ЭксПринт НВ, 1999.
[7] Котельников, В.Р. - Орлов, М.В. - Якубович, Н.В.: Истребитель Ла-11, Авиаколлекция, №9, 2009, Издательство: Моделист-конструктор.
[8] Котлобовский, Александр В. - Сейдов, Игорь: Горячее небо "холодной войны", Мир Авиации, №2(10) 1995, №1(11) 1996, №2(12) 1996.
[9] Орлов, А. С.: Воздушная разведка США над территорией СССР в 1950-1955 гг., Новая и Новейшая история, № 6, 2000.
[10] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I., Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994. 
[11] Polák, Tomáš – Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 
[12] Rybak, E. F. - Gruszczyński, Jerzy: Loty rozpoznawcze Zimnej wojny - Europa, in Lotnictwo Wojskowe, No. 1, 2002.
[13] Сейдов Игорь: Дмитрий Самойлов, Истории Авиации, № 11 (4 / 2001). 
[14] ACIG Team: Soviet Air-to-Air Victories of the Cold War, List of confirmed, claimed, and probable air-to-air victories scored by the Soviet pilots in different engagements during the Cold War, 1948-1989, http://www.acig.org/artman/publish/article_301.shtml, http://s188567700.online.de/CMS/index.php?option=com_content&task=view&id=53&Itemid=47.
[15] Герасимов Анатолий Степанович, Авиаторы Второй мировой, http://allaces.ru/p/people.php?id=1248.
[16] Gleize, Jean-Paul: Aces, http://jpgleize.club.fr/aces/homeaces.htm.
[17] Инциденты "Холодной войны" - Европа (ОВД и НАТО), Авиация в локальных конфликтах, http://www.skywar.ru/coldwareuro.html.
[18] Lednicer, David: Intrusions, Overflights, Shootdowns and Defections During the Cold War and Thereafter, http://myplace.frontier.com/~anneled/ColdWar.html.
[19] Magnus, Alan: Air Aces Home Page, Cold War Era, http://users.accesscomm.ca/magnusfamily/airaces1.htm.
[20] Победы и поражения, Хронология ежедневных известных боевых побед Российской империи, СССР и Российской Федерации, http://www.aviaboi.ru/.
[21] Reconnaissance Aircraft attacked, damaged or shot down, The Spyflight Website, http://www.spyflight.co.uk/shootdown.htm.
[22] Seiner, Radek: Incidenty US NAVY v letech 1945-1969, http://www.valka.cz/clanek_11456.html.
[23] Sigint, Elint, Comint… …et Peppermint!, Aéro Journal, No. 20, Août-Sep 2001.

[24] Список инцидентов с участием иностранной авиации над СССР (1946—1991), Википедия—свободная энциклопедия, http://ru.wikipedia.org/wiki/Список_инцидентов_с_участием_иностранной_авиации_над_СССР_(1946—1991).