Kalendárium, 14. květen 1918

Čeljabinský incident 14. května 1918 a vzpoura československých legií

   V úterý 14. května 1918 došlo v ruském Čeljabinsku k události, která výrazně ovlivnila další vývoj ruské občanské války a stala se jedním z klíčových momentů sibiřské anabáze československých legií. V té době stály na čeljabinském nádraží vlaky 3. a 6. československého střeleckého pluku (6. pluk „Hanácký“), které směřovaly na východ k Vladivostoku v souladu s dohodami s bolševickou vládou o evakuaci legií z Ruska.

   Dopoledne projížděl nádražím vlak s maďarskými, německými a rumunskými válečnými zajatci, kteří byli repatriováni na západ v souladu s brestlitevskou mírovou smlouvou. Českoslovenští legionáři, kteří viděli špatné podmínky těchto zajatců, jim darovali část svých potravin a tabáku. Když se však vlak rozjel, někdo z jednoho vagónu hodil kus železa mezi stojící legionáře. Střelec Ducháček ze 6. střeleckého pluku byl vážně zraněn a zůstal ležet v bezvědomí. Rozzuření legionáři vlak dostihli v oblouku na druhém čeljabinském nádraží a údajného pachatele – maďarského zajatce – na místě utloukli k smrti. Zajatci později vypovídali, že viník před odjezdem prohlašoval, že si musí zabít alespoň jednoho Čecha.

   Místní sovět při vyšetřování incidentu zatkl deset československých legionářů. Tato akce vyvolala silnou reakci mezi ostatními legionáři, kteří považovali zatčení za neospravedlnitelné. Dne 17. května 1918, ještě před zahájením Prvního sjezdu československého legionářského vojska v Čeljabinsku, legionáři své spolubojovníky osvobodili, obsadili město a zmocnili se přibližně tří tisíc pušek. Do města následně dorazili zástupci Československé národní rady v Rusku, kteří pomohli situaci částečně uklidnit.

   Tento incident, známý jako Čeljabinský incident, posloužil bolševické vládě jako záminka k tvrdšímu postupu vůči legiím. Lidový komisař pro vojenské záležitosti Lev Davidovič Trockij (rodným jménem Bronštejn) vydal rozkaz všem sovětům na Sibiři a jinde, aby byli českoslovenští legionáři odzbrojeni a ti, kteří se postaví na odpor, zastřeleni na místě. Rozkaz zdůrazňoval okamžité a bezpodmínečné odzbrojení všech československých ešalonů a internaci nebo popravu těch, kteří by zbraně nevydali dobrovolně. Tento krok, motivovaný mimo jiné tlakem Německa po brestlitevské smlouvě, vedl k otevřenému konfliktu.

   Legionáři, kteří odmítli odzbrojení a rozhodli se pokračovat „vlastním pořádkem“ na východ k Vladivostoku, rychle ovládli rozsáhlé území podél transsibiřské magistrály. V průběhu léta a podzimu 1918 přibližně 45 000 příslušníků Československého armádního sboru obsadilo střední Povolží, jih Sibiře, sever Kazachstánu a severovýchod Číny – celkem území o rozloze asi 1 500 000 km². Mezi klíčové velitele patřili Radola Gajda, Stanislav Čeček, Sergej Vojcechovský a Jan Syrový. Jejich akce výrazně oslabily bolševickou kontrolu v regionu a nepřímo podpořily bílé protibolševické síly, například Komuč v Samaře.

   Čeljabinský incident tak odstartoval rozsáhlou vzpouru československých legií proti sovětské moci, která trvala až do jejich evakuace v roce 1920. Legionáři nechtěli primárně intervenovat ve vnitřních ruských sporech, ale bránili svou bezpečnost a cestu domů. Jejich úspěšné ovládnutí magistrály mělo dalekosáhlé důsledky pro ruské občanskou válku i pro uznání československé samostatnosti Dohodovými mocnostmi. Tato epizoda zůstává významnou kapitolou československého zahraničního odboje a příkladem, jak lokální střet mohl eskalovat do rozsáhlého konfliktu.

Kalendárium, 14. květen 1893

V neděli 14. května 1893 se v Donnybrooku v hrabství Dublin v Irsku narodil George Edward Henry McElroy MC & Two Bars, DFC & Bar, nejúspěšnější irské letecké eso 1. světové války s 47 úředně potvrzenými sestřely.

   George Edward Henry McElroy se narodil jako nejstarší z osmi dětí Samuela a Ellen McElroyových. Vypuknutí první světové války zastihlo tehdy jedenadvacetiletého McElroye v civilním životě, kde pracoval jako úředník. Okamžitě se přihlásil do armády jako despatch rider (motocyklová spojka) a v září 1914 odcestoval s britským expedičním sborem do Francie. Sloužil u Royal Engineers a později u Royal Irish Regiment, kde byl těžce zasažen yperitem. Během zotavování v Dublinu v dubnu 1916 byl povolán k potlačení Velikonočního povstání, ale odmítl střílet na své krajany a byl převelen.

   Po uzdravení nastoupil v červnu 1916 do Royal Military Academy v Woolwich a v únoru 1917 byl povýšen na poručíka u Royal Garrison Artillery. Krátce poté byl převelen k Royal Flying Corps, kde absolvoval výcvik v Central Flying School v Upavonu. Dne 28. června 1917 byl jmenován létajícím důstojníkem a 15. srpna 1917 přidělen k 40. squadroně RFC na západní frontě. Zde ho mentoroval slavný eso Edward „Mick“ Mannock, který mu dal přezdívku „McIrish“. McElroy nejprve létal na Nieuportu 17 bez úspěchu, ale koncem roku přešel na rychlejší stroje S.E.5a, s nímž dosáhl všech svých vítězství.

   První vítězství zaznamenal 28. prosince 1917 v 11:20 hodin, kdy u Drocourt–Vitry sestřelil LVG C. Následovala série úspěchů s dvoumístnými pozorovacími letouny: 13. ledna 1918 Rumpler C u Pont-à-Vendin, 19. ledna DFW C u Vitry a 24. ledna další DFW C. V únoru 1918 zintenzivnil aktivitu – 5. února zničil dva DFW C, 17. února Pfalz D.III a další C v plamenech. Do 18. února měl již 11 vítězství a byl jmenován velitelem letky s dočasnou hodností kapitána. Poté byl převelen k 24. squadroně RFC.

   U 24. squadrony pokračoval v úspěších. Do 26. března 1918 dosáhl 18 vítězství a obdržel Military Cross za „výborného ofenzivního ducha“. Mezi jeho oběťmi byly Albatrosy D.V, Fokker Dr.I (např. 26. února) a další DFW C. Po sloučení RFC a RNAS do Royal Air Force 1. dubna 1918 pokračoval v létání na S.E.5a. Dne 7. dubna 1918 utrpěl zranění při nouzovém přistání, ale do té doby měl již 27 vítězství. Druhý Military Cross (bar) získal za akce, při nichž sestřelil nepřátelské stroje.

   Po uzdravení se v červnu 1918 vrátil k 40. squadroně RAF. Od 26. června do konce července zaznamenal mimořádnou sérii: 28. a 30. června zničil pozorovací balóny, 1. července další balón. V červenci přidával vítězství téměř denně – především Hannover C a DFW C, ale také Pfalz D.III a Fokker D.VII. Dne 26. července obdržel druhou stužku k Military Cross (byl jedním z deseti letců s tímto vyznamenáním). Celkem v červenci 1918 přidal 17 vítězství.

   McElroy byl znám agresivním stylem boje, často útočil i proti přesile a prováděl nízké útoky na pozemní cíle. Podle citace k Distinguished Flying Cross (udělené posmrtně 3. srpna 1918) zničil 35 letounů a tři balóny, vedl ofenzivní patrolu s úspěchem i proti početní převaze. Bar k DFC (21. září 1918) zdůrazňoval nízké útoky na vojska, transport a dělostřelectvo, zničení tří balónů a 43 strojů, z toho osm v osmi dnech. Celkově měl 47 potvrzených vítězství: čtyři stroje v plamenech, 23 zničených (jeden sdílený), 16 out of control (jeden sdílený) a tři balóny.

   Dne 31. července 1918 kolem 9:30 hodin McElroy na svém S.E.5a (E1310) zničil Hannover C u Laventie – své 47. vítězství. Při dalším letu byl sestřelen pozemní palbou. Bylo mu 25 let. Jeho tělo bylo pohřbeno na vojenském hřbitově Laventie Military Cemetery v La Gorgue (hrob I.C.1). Pět dní předtím zahynul jeho mentor Mick Mannock. McElroy zůstal nejúspěšnějším irským esem první světové války a patřil mezi nejlepší britské a spojenecké piloty.

   Jeho kariéra ilustruje rychlý přechod od pozemní služby k leteckému esu v době, kdy průměrná životnost stíhacího pilota na západní frontě byla extrémně krátká. McElroyho úspěchy byly založeny na precizní střelbě (přezdívka „Deadeye“), odvaze a schopnosti využívat rychlost S.E.5a proti německým dvoumístným strojům i stíhačkám. Jeho příběh zůstává významnou kapitolou irské účasti v první světové válce.

Kalendárium, 7. květen 1945

V pondělí 7. května 1945 dosáhli sovětští piloti 5. letecké armády, kteří se aktivně podíleli na osvobozování jižní Moravy, posledního – úředně nepotvrzeného – sestřelu v 2. světové válce. Dvojci stíhačů ve složení Šalva Něstěrovič Kirija a Jegor Vasiljevič Vasilevskij dostali za úkol donutit k přistání čtyřmotorový bombardér. Jejich protivníkem se ukázal být německý čtyřmotorový dálkový průzkumný námořní, bombardovací a transportní letoun Focke Wulf Fw 200.

   Posledním úředně potvrzeným sestřelem sovětských stíhačů z 5. letecké armády, kteří se aktivně podíleli na osvobozování jižní Moravy, byl sestřel letounu Messerschmitt Bf 109 u Medlova, 8 km jižně od Kojetína. K události došlo 4. května a bohužel se jednalo o sestřel z kategorie „friendly fire“, kdy Svirid Charitonovič Kudelja (jeho 7. sestřel) omylem sestřelil Bf 109G-6, W.Nr.166182, „červená 3“, pilotovaného rumunským stíhačem Lt.av. Dumitrem Baciu, od Gr. 1 Vt. Posledním německým letounem sestřeleným stíhači 5. letecké armády byl Focke-Wulf Fw 190, kterého měl sestřelit Anatolij Ustinovič Konstantinov (jeho 22. sestřel) 2. května 1945 nad Pivínem.

   Nicméně se mi podařilo narazit na další souboj stíhačů 5. letecké armády, který však nebyl úředně potvrzen. Respektive se mi v archivech nepodařilo zatím nic najít.

   Šalva Něstěrovič Kirija (29 [22+7] sestřelů) ve své vzpomínkové knize Nebe patří hvězdám uvádí, že svého posledního 31. vítězství (sic!) dosáhl 7. května 1945 nedaleko Vídně, když po opakovaných pokusech přinutit čtyřmotorový transportní letoun Focke-Wulf FW 200 „Kondor“ k přistání, nakonec nepřítele sestřelil společně s Igorem Vasiljevským (Jegor Vasiljevič Vasilevskij, 27 [22+5] sestřelů): „7. května 1945 přiběhl ke mně důstojník ve službě u štábu. Nacházel jsem se zrovna na stání letadel spolu s ostatními letci.

– Soudruhu majore, velitel sboru, soudruh Podgornyj, vás naléhavě žádá k telefonu.

Spěchal jsem na velitelské stanoviště, vzal sluchátko.

– Slyším, hlásím se podle řádu.

– Soudruhu Kirijo, máte osobně velmi odpovědný úkol. Pamatujte si, pokud ho zmaříte – bude to vážné. Máme zprávu, že z Itálie směrem na Vídeň poletí letoun neznámého typu. Ví se jen, že jde o čtyřmotorový bombardér upravený pro přepravu osob, vyzbrojený dvojicí těžkých kulometů a střeleckou věží. Na palubě budou převáženi velmi důležití lidé – pravděpodobně nacističtí pohlaváři. Úkol: pokusit se přinutit letadlo k přistání na některém z našich letišť.

– A když nepřistane?

– Zarazit ho do země. Takže pohotovost č. 2. Koho si vezmete jako číslo dvě?

Bez rozmýšlení říkám: Igora Vasiljevského.

– Dobrá, souhlasím – je vhodný, potvrdil velitel sboru.

Téměř celý den jsme s Igorem strávili u letadel. Zatím žádný rozkaz. Oběd nám přinesli přímo k letadlům. Poobědvali jsme, ale signál pořád nepřichází. Čekání bylo únavné. Najednou dorazil povel z velitelského stanoviště: výška 4000 metrů, kurz 60 stupňů.

Ke konci války už byly k dispozici radary – úžasné zařízení: vševidoucí paprsek prozkoumával oblohu a na obrazovce bylo jasně vidět, co se děje – jak nepřátelská, tak vlastní letadla. Dalo se tak včas varovat a pilotovi napovědět správný manévr.

Vzlétli jsme. Z velitelského stanoviště dostávám upřesnění: kurz 110 stupňů, výška 4000 m. Dívám se – přístroj ukazuje 3500 m, zvyšuji otáčky a prudce stoupám. Náhle se přede mnou, trochu vlevo, objevil čtyřmotorový obr, podobný Dornieru. Přiblížil jsem se z levé strany na úroveň pilotní kabiny, zakýval jsem křídly – zleva doprava, jako výzvu k přistání. Pilot však nereagoval, letěl dál rovně, jako by nás neviděl. Tak jsem provedl obrat přímo před přídí jeho letadla – opět žádná reakce. Hláším na velitelství: neposlouchá, odmítá přistát.

– Zkuste to ještě, odpovídají.

– Igore, přibliž se zleva, já půjdu zprava. Dáme podél kabiny dlouhou dávku z kanónů.

Stříleli jsme tak blízko, až jsem se zalekl, abychom nezasáhli příliš brzy. Den se chýlil k večeru a světlice trasovacích střel byly velmi nápadné. Ale ani to nepomohlo. Nepřítel přidal rychlost. Blížili jsme se k území ovládanému Němci. Hlášení o tom jsem odeslal na velitelské stanoviště – odpověď nepřišla. Myslím si: mlčení znamená souhlas. I velení má někdy těžké rozhodování.

– Igore, srovnej se vpravo – letíme v těsném formaci. Palíme společně.

Vypálili jsme dlouhou dávku – ze všech zbraní. Z motorů a křídel nepřátelského letounu se nejprve vyvalil hustý kouř – letadlo přešlo do střemhlavého letu, pak vyšlehly plameny. Doprovázeli jsme ho až do výšky 500 metrů. Provedli jsme bojový obrat a zamířili zpět na vlastní území. Ohlédl jsem se – a spatřil obrovský sloup dýmu stoupající ze země.

Byl to můj 31. sestřel, Igorův 27. sestřelený fašistický letoun. A opravdu velmi významný…“

[1] Кирия, Шалва Нестерович: Небо принадлежит звездам, Мерани, Тбилиси, 1981;

[2] Кирия Шалва Нестерович, Уголок неба, http://www.airwar.ru/history/aces/ace2ww/pilots/kiriya.html;

[3] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/)

Michail Bykov ve svých pracích tento sestřel neuvádí a neuvádí je ani dostupné sovětské archivní materiály.

[4] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.; 

[5] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4; 

[6] Журнал боевых действий частей 5 ВА за май месяц 1945 г., Описывает период с 01.05.1945 по 10.05.1945 г., ЦАМО, Фонд: 327, Опись: 0004999, Дело: 0300, Лист начала документа в деле: 1;

[7] Журнал боевых действий 13 гв. иад, Описывает период с 01.05.1945 по 11.05.1945 г., ЦАМО, Фонд: 20511, Опись: 1, Дело: 118, Лист начала документа в деле: 273а.