V pondělí 7. května 1945 dosáhli sovětští piloti 5. letecké armády, kteří se aktivně podíleli na osvobozování jižní Moravy, posledního – úředně nepotvrzeného – sestřelu v 2. světové válce. Dvojci stíhačů ve složení Šalva Něstěrovič Kirija a Jegor Vasiljevič Vasilevskij dostali za úkol donutit k přistání čtyřmotorový bombardér. Jejich protivníkem se ukázal být německý čtyřmotorový dálkový průzkumný námořní, bombardovací a transportní letoun Focke Wulf Fw 200.
Posledním úředně potvrzeným sestřelem sovětských stíhačů z 5. letecké armády, kteří se aktivně podíleli na osvobozování jižní Moravy, byl sestřel letounu Messerschmitt Bf 109 u Medlova, 8 km jižně od Kojetína. K události došlo 4. května a bohužel se jednalo o sestřel z kategorie „friendly fire“, kdy Svirid Charitonovič Kudelja (jeho 7. sestřel) omylem sestřelil Bf 109G-6, W.Nr.166182, „červená 3“, pilotovaného rumunským stíhačem Lt.av. Dumitrem Baciu, od Gr. 1 Vt. Posledním německým letounem sestřeleným stíhači 5. letecké armády byl Focke-Wulf Fw 190, kterého měl sestřelit Anatolij Ustinovič Konstantinov (jeho 22. sestřel) 2. května 1945 nad Pivínem.
Nicméně se mi podařilo narazit na další souboj stíhačů 5. letecké armády, který však nebyl úředně potvrzen. Respektive se mi v archivech nepodařilo zatím nic najít.
Šalva Něstěrovič Kirija (29 [22+7] sestřelů) ve své vzpomínkové knize Nebe patří hvězdám uvádí, že svého posledního 31. vítězství (sic!) dosáhl 7. května 1945 nedaleko Vídně, když po opakovaných pokusech přinutit čtyřmotorový transportní letoun Focke-Wulf FW 200 „Kondor“ k přistání, nakonec nepřítele sestřelil společně s Igorem Vasiljevským (Jegor Vasiljevič Vasilevskij, 27 [22+5] sestřelů): „7. května 1945 přiběhl ke mně důstojník ve službě u štábu. Nacházel jsem se zrovna na stání letadel spolu s ostatními letci.
– Soudruhu majore, velitel sboru, soudruh Podgornyj, vás naléhavě žádá k telefonu.
Spěchal jsem na velitelské stanoviště, vzal sluchátko.
– Slyším, hlásím se podle řádu.
– Soudruhu Kirijo, máte osobně velmi odpovědný úkol. Pamatujte si, pokud ho zmaříte – bude to vážné. Máme zprávu, že z Itálie směrem na Vídeň poletí letoun neznámého typu. Ví se jen, že jde o čtyřmotorový bombardér upravený pro přepravu osob, vyzbrojený dvojicí těžkých kulometů a střeleckou věží. Na palubě budou převáženi velmi důležití lidé – pravděpodobně nacističtí pohlaváři. Úkol: pokusit se přinutit letadlo k přistání na některém z našich letišť.
– A když nepřistane?
– Zarazit ho do země. Takže pohotovost č. 2. Koho si vezmete jako číslo dvě?
Bez rozmýšlení říkám: Igora Vasiljevského.
– Dobrá, souhlasím – je vhodný, potvrdil velitel sboru.
Téměř celý den jsme s Igorem strávili u letadel. Zatím žádný rozkaz. Oběd nám přinesli přímo k letadlům. Poobědvali jsme, ale signál pořád nepřichází. Čekání bylo únavné. Najednou dorazil povel z velitelského stanoviště: výška 4000 metrů, kurz 60 stupňů.
Ke konci války už byly k dispozici radary – úžasné zařízení: vševidoucí paprsek prozkoumával oblohu a na obrazovce bylo jasně vidět, co se děje – jak nepřátelská, tak vlastní letadla. Dalo se tak včas varovat a pilotovi napovědět správný manévr.
Vzlétli jsme. Z velitelského stanoviště dostávám upřesnění: kurz 110 stupňů, výška 4000 m. Dívám se – přístroj ukazuje 3500 m, zvyšuji otáčky a prudce stoupám. Náhle se přede mnou, trochu vlevo, objevil čtyřmotorový obr, podobný Dornieru. Přiblížil jsem se z levé strany na úroveň pilotní kabiny, zakýval jsem křídly – zleva doprava, jako výzvu k přistání. Pilot však nereagoval, letěl dál rovně, jako by nás neviděl. Tak jsem provedl obrat přímo před přídí jeho letadla – opět žádná reakce. Hláším na velitelství: neposlouchá, odmítá přistát.
– Zkuste to ještě, odpovídají.
– Igore, přibliž se zleva, já půjdu zprava. Dáme podél kabiny dlouhou dávku z kanónů.
Stříleli jsme tak blízko, až jsem se zalekl, abychom nezasáhli příliš brzy. Den se chýlil k večeru a světlice trasovacích střel byly velmi nápadné. Ale ani to nepomohlo. Nepřítel přidal rychlost. Blížili jsme se k území ovládanému Němci. Hlášení o tom jsem odeslal na velitelské stanoviště – odpověď nepřišla. Myslím si: mlčení znamená souhlas. I velení má někdy těžké rozhodování.
– Igore, srovnej se vpravo – letíme v těsném formaci. Palíme společně.
Vypálili jsme dlouhou dávku – ze všech zbraní. Z motorů a křídel nepřátelského letounu se nejprve vyvalil hustý kouř – letadlo přešlo do střemhlavého letu, pak vyšlehly plameny. Doprovázeli jsme ho až do výšky 500 metrů. Provedli jsme bojový obrat a zamířili zpět na vlastní území. Ohlédl jsem se – a spatřil obrovský sloup dýmu stoupající ze země.
Byl to můj 31. sestřel, Igorův 27. sestřelený fašistický letoun. A opravdu velmi významný…“
[1] Кирия, Шалва Нестерович: Небо принадлежит звездам, Мерани, Тбилиси, 1981;
[2] Кирия Шалва Нестерович, Уголок неба, http://www.airwar.ru/history/aces/ace2ww/pilots/kiriya.html;
[3] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/)
Michail Bykov ve svých pracích tento sestřel neuvádí a neuvádí je ani dostupné sovětské archivní materiály.
[4] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.;
[5] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4;
[6] Журнал боевых действий частей 5 ВА за май месяц 1945 г., Описывает период с 01.05.1945 по 10.05.1945 г., ЦАМО, Фонд: 327, Опись: 0004999, Дело: 0300, Лист начала документа в деле: 1;
[7] Журнал боевых действий 13 гв. иад, Описывает период с 01.05.1945 по 11.05.1945 г., ЦАМО, Фонд: 20511, Опись: 1, Дело: 118, Лист начала документа в деле: 273а.
Žádné komentáře:
Okomentovat