„Ни шагу назад!“ – „Ani krok zpět!“
V úvodní části rozkazu Stalin otevřeně přiznával závažnost situace. Zdůraznil, že Sovětský svaz již nemůže ustupovat bez omezení, neboť každé další opuštěné území znamená ztrátu obyvatelstva, průmyslu, zemědělské produkce i surovin nezbytných pro vedení války. Podle textu rozkazu byla hlavní příčinou předchozích neúspěchů nedostatečná disciplína, neoprávněné ústupy a selhání některých velitelů při organizaci obrany.
Nejdůležitější část dokumentu představovala opatření zaměřená na obnovení kázně. Rozkaz nařizoval velitelům všech stupňů bezvýhradně zastavit svévolné ustupování a organizovat obranu na každém vhodném postavení. Velitelé a političtí pracovníci, kteří bez rozkazu opustili své pozice nebo dovolili neorganizovaný ústup, měli být postaveni před vojenský tribunál.
Současně byly zřízeny trestní prapory (штрафные батальоны) určené především pro důstojníky provinilé porušením kázně. Tyto jednotky byly nasazovány na nejobtížnější úseky fronty, kde měli jejich příslušníci možnost „vykoupit svou vinu krví“. Pro mužstvo byly vytvářeny obdobné trestní roty (штрафные роты). Dalším opatřením bylo zřízení zadržovacích oddílů (заградительные отряды) v týlu armád. Jejich úkolem bylo zastavovat vojáky ustupující bez rozkazu, obnovovat pořádek a v krajních případech použít zbraně proti dezertérům nebo panikařícím skupinám.
Rozkaz č. 227 bývá často spojován především se zadržovacími oddíly, jejich význam však bývá v populární literatuře nadsazován. Ve skutečnosti tvořily pouze jednu část širšího systému disciplinárních opatření. Hlavním cílem dokumentu bylo především posílit odpovědnost velitelů, zvýšit odhodlání jednotek bránit svěřené pozice a zabránit opakování katastrofálních ústupů z léta roku 1941 a první poloviny roku 1942.
Historici se dodnes rozcházejí v hodnocení účinnosti rozkazu. Z vojenského hlediska přispěl ke stabilizaci fronty v rozhodujícím období bitvy o Stalingrad a posílil disciplínu v Rudé armádě. Na druhé straně znamenal výrazné zpřísnění represivního systému a vedl k nasazování tisíců vojáků do trestních jednotek s mimořádně vysokými ztrátami. V letech 1942–1945 prošly trestními útvary statisíce příslušníků Rudé armády a zadržovací oddíly zadržely desetitisíce ustupujících vojáků, přičemž jen malá část z nich byla skutečně popravena.
Rozkaz č. 227 zůstal v platnosti až do období, kdy se strategická iniciativa definitivně přesunula na sovětskou stranu. Stal se jedním z nejznámějších dokumentů druhé světové války a symbolem odhodlání Sovětského svazu zastavit německý postup za každou cenu. Přestože představoval mimořádně tvrdé opatření, odrážel kritickou situaci Rudé armády v létě 1942, kdy obrana státu závisela na schopnosti zastavit nepřítele na Volze a zabránit ztrátě životně důležitých oblastí Sovětského svazu.
