Kalendárium, 29. říjen 1944

V neděli 29. října 1944 byla zahájena Budapešťská strategická ofenzivní operace. Operace se zúčastnily jednotky 2. ukrajinské fronty a část sil 3. ukrajinské fronty. Pozemní jednotky podporovalo letectvo a dunajská vojenská flotila. Po boku sovětských vojsk bojovala 1. bulharská armáda, stejně jako rumunské jednotky a maďarský dobrovolnický Budínský pluk. Proti nim stála armádní skupina „Jih“ a část sil armádní skupiny „F“. Budapešťská strategická ofenzivní operace byla dokončena 13. února 1945. Byly osvobozeny centrální oblasti Maďarska a jeho hlavní město Budapešť a byly vytvořeny podmínky pro úspěšný postup do Československa a Rakouska.

Budapešťská operace (29. října 1944 – 13. února 1945)

Budapešťská operace představovala strategickou útočnou operaci Rudé armády na jižním křídle sovětsko-německé fronty, jejímž cílem bylo porazit německá a maďarská vojska v Maďarsku, vyřadit tuto zemi z války a vytvořit podmínky pro další postup do Rakouska a Československa. Operace probíhala od 29. října 1944 do 13. února 1945 a její hlavní tíhu nesly jednotky 2. a 3. ukrajinského frontu. Kromě dobytí maďarského hlavního města mělo sovětské velení v úmyslu ohrozit německé síly na Balkáně a narušit jejich spojení.

Strategická situace v Maďarsku byla složitá. Německá armáda zemi v březnu 1944 obsadila, aby zabránila jejímu odchodu z války. Když maďarský regent Miklós Horthy 15. října 1944 oznámil uzavření příměří se Sovětským svazem, maďarská vojska v bojích pokračovala. Německá operace Panzerfaust následně vedla k Horthyho odstavení a předání moci Ferenci Szálasimu, představiteli Šípových křížů. Maďarsko tak zůstalo po boku Německa a jeho území se stalo dějištěm rozsáhlých bojů. Hitler přikládal jeho obraně mimořádný význam, zejména kvůli ropným zdrojům v oblasti Nagykanizsy a možnosti dalšího ohrožení Rakouska.

Sovětským silám veleli maršálové Rodion Jakovlevič Malinovskij, velitel 2. ukrajinského frontu, a Fjodor Ivanovič Tolbuchin, velitel 3. ukrajinského frontu. Koordinaci operace zajišťoval maršál Semjon Timošenko. Druhý ukrajinský front disponoval pěti sovětskými a dvěma rumunskými vševojskovými armádami, tankovou a leteckou armádou, celkem 40 střeleckými divizemi a několika tankovými, mechanizovanými a jezdeckými sbory. Třetí ukrajinský front, který se přesouval do Maďarska po dokončení bělehradské operace, zpočátku disponoval především 57. armádou posílenou dvěma mechanizovanými sbory. Na německé straně stála skupina armád Jih, které velel generálplukovník Johannes Friessner, s 35 divizemi, včetně devíti tankových a motorizovaných, a třemi brigádami. Celkově článek uvádí na sovětské a spojenecké straně přibližně 719 500 mužů, zatímco protivník disponoval více než 250 000 vojáky.

Útok na Budapešť zahájil 29. října 1944 2. ukrajinský front. Hlavní úder vedla 46. armáda společně s 2. a 4. gardovým mechanizovaným sborem jihovýchodně od města. Sedmá gardová armáda měla postupovat severovýchodně od Szolnoku a vytvořit předmostí na západním břehu Tisy. Sovětské mechanizované jednotky rychle pronikly k jižním přístupům k Budapešti, avšak 2. listopadu se jim nepodařilo město dobýt z chodu. Německé velení přisunulo posily, včetně tří tankových a jedné motorizované divize, a další sovětské útoky narazily na silnou obranu. V průběhu listopadu pak Rudá armáda prorazila německé pozice mezi Tisou a Dunajem, ale ani po postupu o desítky kilometrů nedokázala vnější obranný okruh hlavního města překonat.

V prosinci přešla sovětská vojska k novému útoku ze severovýchodu, východu a jihozápadu. Třetí ukrajinský front mezitím překročil Dunaj za podpory dunajské vojenské flotily a postupoval k severovýchodnímu okraji Balatonu. Dne 26. prosince se obě sovětská uskupení spojila západně od Budapešti u Ostřihomi a uzavřela obklíčení. V kotli se ocitlo přibližně 188 000 německých a maďarských vojáků, včetně příslušníků SS. Dne 29. prosince sovětské velení vyzvalo obklíčenou posádku ke kapitulaci. Parlamentáři kapitán Ilja Ostapenko a kapitán Miklós Steinmetz však při plnění úkolu zahynuli.

Německé velení se následně pokusilo obklíčení prolomit třemi mohutnými protiútoky v rámci operace Konrad. V lednu 1945 nasadilo na některých úsecích mimořádně vysokou koncentraci tanků, místy až 50–60 vozidel na kilometr fronty. Sovětské velení pod vedením Tolbuchina odpovědělo vybudováním hluboce členěné obrany, využitím průzkumu a soustředěním dělostřelectva a protitankových prostředků na ohrožených směrech. Významnou úlohu sehrávaly tanky, samohybná děla, dělostřelectvo a letectvo. Maďarská strana podle článku nasazovala také neřízené rakety 44M. Německým jednotkám se přes počáteční úspěchy nepodařilo obklíčenou posádku osvobodit.

Samotné boje ve městě probíhaly od konce prosince do poloviny února. Dne 18. ledna 1945 obsadila sovětská vojska Pešť na východním břehu Dunaje, zatímco útok na Budín na západním břehu začal 20. ledna. Poslední německý a maďarský pokus o průlom následoval v noci z 11. na 12. února. Z více než 12 000 vojáků, kterým se podařilo prorazit sovětské linie, se k vlastním pozicím dostalo pouze 785 mužů. Dne 13. února 1945 byla organizovaná obrana Budapešti definitivně zlomena a velitel obklíčené skupiny Karl Pfeffer-Wildenbruch padl do zajetí.

Operace skončila vítězstvím Rudé armády, rumunských jednotek a maďarských sil bojujících na sovětské straně. Podle sovětských zdrojů bylo během 108 dnů bojů poraženo 56 nepřátelských divizí a brigád. Německo bylo nuceno přesunout do Maďarska 37 divizí z jiných úseků východní fronty, což usnadnilo sovětský postup v rámci viselsko-oderské operace. Výsledek zároveň ohrozil německé komunikace na Balkáně, urychlil stahování německých vojsk z Jugoslávie a otevřel Rudé armádě cestu k dalším operacím v Československu a Rakousku. Boje však přinesly mimořádně vysoké ztráty a rozsáhlé škody na městě. Na sovětské straně 80 026 padlých a nezvěstných, 240 056 raněných a nemocných a ztrátu 1 766 tanků a samohybných děl. Ztráty protivníka sověti odhadují na 150 000 mrtvých, 63 000 zajatých a 1 300 tanků a útočných děl. Německé a maďarské zdroje pak uvádí vlastní ztráty přibližně 48 000 mrtvých na německé a maďarské straně a kolem 38 000 civilních obětí.

Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 „Red 12“ / W. Nr. 111980 z 10./NJG 11, pilotovaný poručíkem Herbertem Altnerem

Velice pěkná kresba z nasazení německého nočního stíhacího letounu Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 s originálním popiskem:

Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 Red 12 / W.Nr.111980 of 10./NJG 11, Flown by Leutnant Herbert Altner, Magdeburg/Germany, 6 April 1945.

Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 „Red 12“ / W. Nr. 111980 z 10./NJG 11, pilotovaný poručíkem Herbertem Altnerem, Magdeburg/Německo, 6. dubna 1945.

Je tu ale hned několik nepřesností. Letoun Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 „Red 12“ / W. Nr. 111980 od 10./NJG 11 byl ztracen už v noci z 27. na 28. března 1945.

V noci vzlétlo 82 letounů Mosquito k náletu na Berlín, který probíhal mezi 21.26 a 21.50 hodin. Tři z těchto letounů byly ztraceny. Další čtyři menší skupiny Mosquitů napadly čtyři jiná města a jedna z nich položila miny do řeky Labe. Při těchto operacích byl ztracen ještě jeden letoun. Zatímco Mosquita směřovala k Berlínu, začala u dánského pobřeží působit rušicí clona Mandrel a letouny 100. skupiny RAF současně provedly klamný nálet s použitím radarových odrazových pásků Window směrem na Bremerhaven. Německé velitelství noční stíhací obrany (2. Jagddivision) reagovalo vysláním osmnácti stíhacích letounů určených k pronásledování nepřítele, takzvaných Verfolgungsnachtjäger, ze tří skupin (Gruppen). Tyto stroje dostaly rozkaz přesunout se do prostoru FF Quelle u Hemmooru poblíž Stade, kde měly po dobu přibližně hodiny a půl kroužit a vyčkávat na další pokyny. Jeden z nasazených letounů byl ztracen.

Když se svaz Mosquitů, jehož počet odhadovalo velitelství 1. Jagddivision přibližně na šedesát strojů, přiblížil k Berlínu, vyslala kolem 21.00 hodin 10. Staffel Nachtjagdgeschwader 11 (10./NJG 11) do vzduchu šest letounů Me 262. Šlo o dosud nejvyšší počet proudových stíhačů nasazených při noční operaci. Jejich posádky ohlásily dva jisté sestřely (Abschüsse), avšak za cenu ztráty jednoho vlastního letounu Me 262. Zničeným strojem byl první dvoumístný Me 262 B-1a/U1 vybavený palubním radarem SN-2, který byl u 10./NJG 11 operačně nasazen. Letoun nesl označení „Rote 12“ a pilotoval jej poručík Herbert Altner, zkušený stíhač, který během války získal 23 uznaných vzdušných vítězství. Jeho palubním radiotelegrafistou (Funker) byl poddůstojník Reinhard Lommatzsch v hodnosti Unteroffizier.

K havárii došlo poté, co poručík Altner při zachycení Mosquita příliš rychle stáhl výkon motorů. Následkem toho došlo k úplnému zhasnutí spalování v turbínách a posádka byla nucena opustit letoun na padácích poblíž Havelbergu, přibližně 30 km severoseverozápadně od Stendalu. Reinhard Lommatzsch při této události zahynul. Poručík Altner si do svého letového deníku (Flugbuch) stručně poznamenal: „Vyskočil jsem na padáku, radiotelegrafista nalezen mrtev.“

Poručík Czypionka a feldwebel Becker si každý nárokovali po jednom jistém sestřelu Mosquita, což pro jejich Staffel představovalo 26. a 27. vzdušné vítězství. Poručík Czypionka pilotoval Me 262 s označením „Rote 6“ a pravděpodobně sestřelil Mosquito od 692. peruti RAF, které bylo následně vedeno jako nezvěstné beze stopy. Feldwebel Becker letěl na svém obvyklém stroji Me 262 „Rote 2“. U Nauen zaútočil na Mosquito od 139. peruti RAF zespodu a zezadu. Jediná dávka dvaceti třícentimetrových výbušných granátů britský letoun roztrhala a jeho hořící trosky dopadly poblíž obce Pessin.

Lt. Herbert Altner skutečně v noci na dvoumístném stroji Messerschmitt Me 262 B-1a/U1 sestřelil letoun de Havilland Mosquito, ale stalo se tak v noci z 3. na 4. dubna 1945 nad Teltowem na jižním okraji Berlína, v prostoru mapového čtverce GG 6, ve výšce 6 500 metrů. Čas události je uveden jako 23.40 hodin.

V noci podniklo 94 letounů de Havilland Mosquito nálet na Berlín, kde bombardovaly v čase mezi 00.42 a 01.00 hodin. Ve snaze odlákat nově zesílenou obranu tvořenou proudovými letouny Me 262, která působila nad hlavním městem Říše, bylo přibližně hodinu a půl před hlavním náletem vysláno šest Mosquitů k bombardování Berlína a Magdeburgu. Jejich úkolem bylo odvést pozornost německých stíhacích jednotek od hlavního úderu. Skupinu doprovázelo šestnáct Mosquitů od 100. skupiny RAF (No. 100 Group), určených k průniku do nepřátelského vzdušného prostoru a k vyhledávání a napadání stíhačů, kteří by proti diverzním letounům vzlétli. V reakci na přiblížení šesti Mosquitů směřujících k Berlínu a Magdeburgu, doprovázených těmito stíhacími hlídkami, vyslala 10. Staffel Nachtjagdgeschwader 11 (10./NJG 11) přibližně ve 22.50 hodin z letiště Burg u Magdeburgu pět proudových letounů Me 262.

Přestože oblačnost dosahovala 7–9 desetin, berlínské světlomety poskytly německým proudovým stíhačům značnou podporu. Jejich posádky si nárokovaly dva jisté sestřely (Abschüsse). Ve skutečnosti byl však sestřelen pouze jeden letoun Mosquito, patřící ke 139. peruti RAF, který se zřítil poblíž Doberitzu západně od Berlína. Druhý případ se týkal Mosquita od 157. peruti RAF, náležející k 100. skupině, který při letu nad jižním okrajem Berlína osvětlily světlomety. Na tento letoun čtyřikrát zaútočila dvoumístná proudová stíhačka Me 262 B-1a/U1 s označením „Rote 8“, pilotovaná poručíkem Herbertem Altnerem, jehož novým palubním radiotelegrafistou byl feldwebel Fryba. Altner si připsal sestřel Mosquita jako svůj 23. vzdušný úspěch a zároveň 33. sestřel své Staffel. Napadený britský letoun však útokům unikl, byť utrpěl lehké poškození. Hlavní nálet 94 Mosquitů na Berlín, který následoval přibližně o hodinu a půl později, se již nesetkal s žádným odporem a všechny zúčastněné letouny se bezpečně vrátily na své základny.

Napadeným letounem bylo Mosquito NT369 od 157. peruti, jehož poškození bylo klasifikováno jako lehké (AC damaged). Záznam britské strany uvádí, že Mosquito letělo ve výšce 23 000 stop nad jižním předměstím Berlína, kde jej zachytily světlomety. Mezi 23.35 a 23.45 hodin na něj zaútočil proudový letoun, a to celkem čtyřikrát. Mosquito utrpěl lehké poškození obou motorů a ztratil přibližně 3 000 stop výšky. Pilotovi se podařilo útočníka setřást prudkým úhybným manévrem ve tvaru vývrtky. Po úniku pokračoval v letu a ve 02.15 hodin bezpečně přistál ve Swanningtonu.