Kalendárium, 15. březen 1939

Během 15. března 1939 obsadila německá vojska české země. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků, se nemohla postavit na ozbrojený odpor. Proti okupantům přesto zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Prakticky ve všech českých městech byli němečtí vojáci „přivítáni“ nadávkami a hrozbami od českého obyvatelstva, zatímco například pražští Němci vítali své „soukmenovce“ se zdviženou pravicí… Výkonná moc byla svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem Waltherem von Brauchitschem. V Čechách vykonával výkonnou moc generál Johannes Blaskowitz, zatímco šéfem civilní správy se stal Konrad Henlein. V čele Moravy stál generál Wilhelm List a civilní správa přešla do rukou Josefu Bürckelovi. Podkarpatská Rus byla druhý den po zahájení německé okupace násilím připojena k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko.

Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.)

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek 1.

(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako "Protektorát Čechy a Morava" pod její ochranu.

(2) Pokud obrana Říše toho vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Článek 2.

(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

Článek 3.

(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.

(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Článek 4.

Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

Článek 5.

(1) Jako zástupce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř "Říšského protektora v Čechách a na Moravě". Jeho úřední sídlo jest Praha.

(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.

(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzování říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.

(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.

(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

Článek 6.

(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.

(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením "vyslanec".

Článek 7.

(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.

(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.

(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Článek 8.

Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Článek 9.

Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

Článek 10.

(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.

(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Článek 11.

(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.

(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek 12.

Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Článek 13.

Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16. března 1939.

Vůdce a říšský kancléř:

Adolf Hitler

Říšský ministr vnitra:

Dr. Frick

Říšský ministr zahraničí:

Ribbentrop

Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře:

Dr. Lammers

Happy π-Day

14. 3. se po celém světě slaví Mezinárodní den π. Číslo, které se točí kolem lidstva po tisíciletí. Bez jeho znalosti bychom nedokázali roztočit kola automobilů ani vyprojektovat oblouk mostu. Číslo π je odvozeno od začátečního písmena z řeckého slova periféreia - obvod. Pí známe také jako Ludolfovo číslo (po Ludolphovi van Ceulenovi), Angličané ho zase titulují Archimédova konstanta (po Archimédovi ze Syrakus). Jde o konstantu vyjadřující poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Ten je pro všechny průměry kruhu stejný a je přibližně rovný: 3,14159 26535 89793 23846... Jeho přibližná hodnota je 3,14 a protože ve Spojených státech se v datu píše nejdříve číslo měsíce a poté dne, slaví se Den pí 14. 3. Shodou okolností toto datum také připadá na  výročí narození matematika a fyzika Alberta Einsteina. Babyloňané v roce 2000 př. n. l. jeho hodnotu určili jako 3,125, Egypťané používali 3,16. Velmi přesně číslo π určil až Archimedes. V roce 1761 Johann Heinrich Lambert dokázal, že číslo je iracionální. To znamená, že se nedá zapsat zlomkem m/n, kde m je celé číslo a n je přirozené číslo. To také znamená, že jej nelze vyjádřit konečným způsobem v desítkové soustavě, a to ani pomocí periody. Navíc je dokonce transcendentní číslo, z čehož mimo jiné vyplývá, že ho nelze vyjádřit konečně dlouhou řadou algebraických operací s celými čísly. Přesně nelze číslo vyjádřit, protože pomocí počítačového programu se zatím podařilo určit 2,7 bilionu desetinných míst čísla π a zatím nebyla nalezena žádná jeho část, která by se opakovala.

Dej, ó Bože a číslo Ludolfovo

já navždy pomnu,

 pro větší naplnění moudrosti početní.

Kalendárium, 10. březen 1900

V sobotu 10. března 1900 se ve Skutči narodil významný geometr a matematik Jiří Klapka.

Narozen: 10. března 1900 ve Skutči 

Zemřel: 12. února 1976 v Brně

Středoškolská studia absolvoval Jiří Klapka na reálkách v Lounech a v Kostelci nad Orlicí, kde v roce 1917 maturoval. Potom odešel do Prahy a stal se posluchačem České vysoké školy technické a současně i Filozofické a Přírodovědecké fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1921 získal aprobaci z matematiky a deskriptivní geometrie. Z Prahy přešel roku 1921 na techniku do Brna a od října toho roku tam působil jako asistent matematiky u profesora J. Vojtěcha a později u J. Hronce. V roce 1925 získal doktorát přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a o tři roky později (1928) se na České vysoké škole technické v Brně habilitoval z deskriptivní, analytické a diferenciální geometrie (habilitační práce O asymptotické transformaci ploch zborcených a o fleknodálních a komplexních čarách na zborcených plochách čtvrtého stupně) a v roce 1929 byl jmenován docentem.Ve školním roce 1926-27 suploval přednášky z deskriptivní geometrie po M. Pelíškovi. Asistentské místo na technice opustil v roce 1930, kdy byl jmenován profesorem na III. reálném gymnáziu v Brně. Již předtím však řadu let působil jako výpomocný učitel na řadě brněnských reálek. Na technice nadále působil jako docent a v roce 1937 tam získal mimořádnou profesuru a stal se bezplatným profesorem geometrie.

V roce 1938 byl jmenován mimořádným profesorem na Vysoké škole technické, která měla svou základnu nejprve v Košicích, posléze se však kvůli politické situaci přesunula do Martina a poté do Bratislavy. Krátce před válkou, po odtržení Slovenska v roce 1939, byl převeden zpět na techniku do Brna. Během války žil nejprve v Brně a od roku 1941, kdy mu byl popraven bratr, bydlel v Žamberku.(Jeho bratr Otakar Klapka byl primátorem města Prahy a v roce 1941 byl popraven nacisty za svoji odbojovou činnost. Proto byl i Jiří Klapka během války pod policejním dohledem.) Od ledna do května roku 1945 působil jako matematik ve Škodových závodech v Hradci Králové. V roce 1946 byl se zpětnou platností (1942) jmenován na technice v Brně řádným profesorem deskriptivní geometrie. Začátkem 50. let převzal postupně přednášky z matematiky za tehdy nemocného a handicapovaného profesora K. Čupra a roku 1952 pak po něm i profesuru matematiky. Téhož roku byl jmenován vedoucím katedry matematiky a deskriptivní geometrie na stavební fakultě brněnské techniky, kterou vedl přes dvacet let. Současně založil a vedl až do svého penzionování vědecký seminář diferenciální geometrie. Třebaže se uvažovalo o jeho přechodu na brněnskou a později i pražskou univerzitu, k tomuto kroku nikdy nedošlo. V roce 1956 získal doktorát fyzikálně technických věd.

Publikační činnost Jiřího Klapky obsahuje řadu odborných geometrických pojednání, učebnic, skript, recenzí a jiných článků. Významně přispěl k rozvoji projektivní diferenciální geometrie a to zejména vlastnostmi přímkových ploch, studovaných na základě Blaschkeho a zvláště Čechovy teorie.Význačná část jeho prací se týká teorie Segreho W-kongruencí. Klapkovým přínosem je vybudování jejich úplné analytické teorie jako zobecněné Čechovy teorie přímkových ploch na přímkové kongruence. Co se týče rozsahu publikační práce Jiřího Klapky, je autorem 22 původních vědeckých prací, 6 vědeckých knižních publikací, mnoha pedagogických a životopisných článků a recenzí. 

Literatura:

1. Borůvka, O.; Svoboda, K.: Šedesátiny profesora Jiřího Klapky. Časopis pro pěstování matematiky. 85 (1960), 337-384.

2. Obůrka, O.: Zemřel profesor Jiří Klapka. Časopis pro pěstování matematiky. 101 (1976), 412-416.

3. Havel, V.: Šedesátiny profesora Jiřího Klapky. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 6 (1961), str. 48-49.

4. Vala, J..: Sedmdesátiny Prof. Jiřího Klapky. Časopis pro pěstování matematiky. 95 (1970), 223-226.

5. Vaněk, J.: Sedmdesátiny profesora Jiřího Klapky. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 15 (1970), str. 97.

6. Brejcha, J.: Pětasedmdesátiny profesora Jiřího Klapky. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 20 (1975), str. 171.

7. Košťál, R.: Vznik a vývoj pobočky JČMF v Brně. Brno 1967.

8. Vaněk, J.: Sté výročí profesora Jiřího Klapky. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 45 (2000), str. 168-169. 

Autor: Jaroslav Folta, Pavel Šišma 

https://web.math.muni.cz/biografie/

Kalendárium, 10. březen 1978

V pátek 10. března 1978 poprvé vzlétnul Dassault Mirage 2000 jedná se o francouzský víceúčelový jednomotorový stíhací letoun čtvrté generace, vyráběný společností Dassault Aviation. V 70. letech byl vyvinut na základě letounu Mirage III a v roce 1982 byl zařazen do výzbroje Francouzského letectva. Existuje několik variant tohoto letounu, včetně útočných verzí 2000N a 2000D, vylepšených verzí 2000-5, řady exportních variant a celkem bylo vyrobeno přes 600 strojů, které byly ve službách letectev devíti států.

Kalendárium, 9. - 10. březen 1945

     V noci z 9. na 10. března 1945 zahájila USAAF Operaci Meetinghouse, s nejvěyší pravděpodobností nejničivější bombový útok v historii. Z podnětu generála Curtise E. LeMaye vzlétlo celkem 334 superpevností B-29 s cílem napadnou Tokio 1 667 tunami zápalných bomb. Nálet zcela zničil 15,8 čtverečních mil (41 km^2), přičemž bylo zabito přibližně 105 400 lidí - což je více úmrtí během jednoho náletu, než při náletech na Drážďany, Hirošimu nebo Nagasaki. Některé prameny hovoří až 200 000 mrtvých civilistů a okolo 1 000 000 lidí co přislo o své obydlí.

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Bombing_of_Tokyo

Kalendárium, 8. březen 1887

V úterý 8. března 1887 se ve Vranově u Plzně narodil významný geometr a matematik Rudolf Piska.

Narozen: 8. března 1887 ve Vranově (u Plzně)

Zemřel: 30. září 1943 v Brně

Josef Klíma absolvoval reálku v Praze-Karlíně, kam se Klímova matka odstěhovala s dětmi po otcově smrti. Po maturitě, v roce 1904, byl přijat ke studiu strojního inženýrství na české technice v Praze, kde v roce 1906 složil první státní zkoušky. Od následujícího školního roku pokračoval ve studiu matematiky a deskriptivní geometrie na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1908 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti a získal z obou předmětů aprobaci. Po ukončení studia působil osm let (1909-17) jako asistent u profesora B. Procházky na technice a poté přechází jako učitel na reálku v Praze-Vinohradech. Předtím však ještě v roce 1914 získal doktorát technických věd.

Během 20. let postupně několikrát mění své působiště, z reálky na Vinohradech přechází do Prahy-Vršovic a poté do Karlína. V roce 1924 se habilitoval pro deskriptivní a syntetickou geometrii na Českém vysokém učení technickém v Praze. Odsud se pak v roce 1927 stěhuje na Moravu, aby přijal místo mimořádného profesora na České vysoké škole technické v Brně, které se uvolnilo po odchodu M. Pelíška. V roce 1931 zde byl jmenován řádným profesorem deskriptivní geometrie.

Vědecké práce Josefa Klímy se týkaly několika oblastí. Především to byly práce o zborcených plochách, dále o soustavách kuželoseček a zobrazovacích metodách. Společně s F. Kadeřávkem a J. Kounovským napsal dvoudílnou učebnici deskriptivní geometrie.

Literatura:

1. Seifert, L.: Prof. Dr. techn. Josef Klíma. Časopis pro pěstování matematiky a fysiky. 71 (1946), str. D35-42.

2. Hrůza, B.: Josef Klíma. Události na VUT v Brně. (9) 1999, č. 5, str. 27.

3. Balada, F., Koutský, K., Rádl, J.: Kalendář českých matematiků. Matematika ve škole. 3 (1952-53).

4. Klapka, J.: Josef Klíma. XXI. výroční zpráva Moravskoslezské akademie věd přírodních, Brno 1949, str. 46-48.

Autor: Jaroslav Folta, Pavel Šišma

https://web.math.muni.cz/biografie/

Kalendárium, 6. březen 1964

V pátek 6. března 1964 poprvé vzlétl prototyp, postavený jako průzkumná varianta letounu a značeného v konstrukční kanceláři Je-155-R1, předchůdce záchytného stíhacího a průzkumného letounu Mikojan-Gurjevic MiG-25 jež v kódu NATO dostal označení „Foxbat“. 

Vývoj letounu byl zahájen v 50. letech 20. století, jako odpověď k prvním pracím na amerických „třímachových“ stíhacích letounech i bombardérech, jako např. North American XB-70 „Valkyrie“, XF-103 „Thunderwarrior“, Lockheed YF-12 a z něj odvozený Lockheed SR-71 „Blackbird“, případně XF-108 Rapier. První stroj ve stíhací verzi, označený Je-155-P1, se dostal do vzduchu 9. srpna 1964.

Veřejnosti se nový stíhací stroj představil v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou. Diváci a západní pozorovatelé měli tehdy možnost vidět ve vzduchu čtveřici prototypů a předsériových strojů, kterou komentátor uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku bez další bližší specifikace. Letoun MiG-25 podléhal velice přísnému utajení.

Sériová výroba prvních dvou variant, označených MiG-25P v případě stíhací verze (kód NATO označená 'Foxbat-A') a MiG-25R v případě průzkumné verze ('Foxbat-B'), byla zahájena v roce 1969. Záchytná stíhačka měla za úkol rychle vystoupat do potřebné výšky, zaměřit cíl a zničit ho řízenou protiletadlovou raketou. Letouny MiG-25R přišly do výzbroje průzkumných letek sovětského letectva prakticky okamžitě, ale Protivzdušná obrana Sovětského svazu se operačně způsobilých MiGů-25P dočkala až v roce 1972. O něco později pak vznikla ještě verze průzkumná-bombardovací MiG-25RB, která mohla nosit pumy do celkové hmotnosti 4000 kg.

První zprávy amerických radarových stanic ze základen v Turecku o novém sovětském letounu dosahujícím rychlosti takřka 3 000 km/h, dále jeho určité výkony v rychlosti a dostupu, dosažené jako rekordy Mezinárodní letecké federace (celkově tento typ získal 29 světových rekordů) nebo změřené radary při přeletech nad Izraelem, způsobily v západních zemích doslova paniku. Díky nepřesným informacím byl MiG-25 zpočátku považován za vysokovýkonný stíhač pro vybojování vzdušné převahy, ne za přepadový stíhací letoun. Změřená limitní rychlost 3,2 M byla brána jako standardně dosahovaná, jeho dolet se odhadoval na dva tisíce kilometrů, letounu byla obecně přisuzována oproti reálu mnohem větší obratnost a v bombardovací variantě budil obavy jako předpokládaný nosič atomových bomb. Jako odpověď byl ve Spojených státech spuštěn velmi ambiciózní program, který nakonec vyústil do konstrukce dalšího legendárního stroje McDonnell-Douglas F-15 Eagle. 

Pravda o reálných schopnostech a určení letounu vyšla najevo až poté, co se 6. září 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko, příslušník 513. pluku protivzdušné obrany dislokovaného na letecké základně Čugujevka, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Vladivostoku, rozhodl pro ulétl na své „pětadvacítce“ do Japonska, kde přistál se zbytky paliva na mezinárodním letišti Hakodate a požádal o azyl ve Spojených státech. Bělenkův MiG se nakonec po mnoha urgencích a díky umělým časovým průtahům ze strany američanů vrátil do Sovětského svazu až po 67 dnech, kdy jej v mezičase prozkoumaly týmy amerických odborníků na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. Součástku po součástce letoun rozebírali a mnohdy se nestačili divit. Analýza přinesla cenné poznatky o účelné a jednoduché konstrukci stroje, umožňující jeho snadnou údržbu v bojových podmínkách. Američané si mohli oddechnout. V jeho hodnocení se však objevují dva extrémy - jak jeho bezmezné adorování, tak i totální zatracování. To je však chyba, neboť pro daný účel a při využití dostupných zdrojů a technologií postavili v Mikojanově konstrukční kanceláři maximálně výkonný a zároveň relativně levný a jednoduchý stroj.

Pro zlepšení bojových schopností a efektivity letounu byla v roce 1978 vyvinuta pokročilejší verze MiG-25PD ('Foxbat-E') opatřena novým radiolokátorem RP-25 Safir s možností detekce a útoku na cíle pohybující se na pozadí země. Současně se objevilo také infračervené čidlo a výkonnější motory. Následně bylo původních 370 MiGů-25P přestavěno na tento standard a označeno MiG-25PDS.

Než došlo k ukončení výroby v roce 1984 sjelo z výrobních pásů celkem 1 186 MiGů-25 všech verzí. Typ byl také exportován do Alžírska, Bulharska, Indie, Iráku, Libye a Sýrie. Po rozpadu Sovětského svazu se letouny dostaly do letectev několika nástupnických států. Z výzbroje ruského letectva byl MiG-25 definitivně vyřazen v roce 2013.

[1] Dildy, Doug - Cooper, Tom: F-15C Eagle versus MiG-23/25, Iraq 1991, Osprey Duel 72, Osprey Publishing, 21 Apr 2016.

[2] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.

[3] Gordon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: Sovětské letectvo protivzdušné obrany v letech 1945-1991, Naše vojsko, Praha, 2017. 

[4] Gordon, Yefim: Mikoyan MiG-25 Foxbat: Guardian of the Soviet Borders, Red Star Volume 34, Midland Publishing Ltd., 2008. ISBN-13: 978-1857802597  

[5] Holmes, Tony: US Navy Hornet Units of Operation Iraqi Freedom, Part One, Osprey Combat Aircraft 46, Osprey Publishing, July 25 2004. 

[6] Sadik, Ahmad - Cooper, Tom: The First Night, Iraqi Air Force in combat - 17 January 1991, in International Air Power Review, Volume 26, 2009. 

[7] https://ru.wikipedia.org/wiki/МиГ-25

[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/MiG-25

[9] https://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan-Gurevich_MiG-25

[10] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/mig-25-viktor-belenko-ulet-do-japonska.A160904_140044_vojenstvi_erp?

Kalendárium, 5. březen 1936

Ve čtvrtek 5. března 1936 porpvé vzlétl z letištní plochy v Eastleigh prototyp legendárního letounu Supermarine Spitfire se sériovým číslem K5054, který pilotoval Joseph „Mutt“ Summers. Supermarine Spitfire byl britský jednomístný stíhací letoun, který sloužíl jak v Royal Air Force, tak v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Spolu s Hawker Hurricany letoun tvořil základ britského stíhacího letectva během bitvy o Británii.

Celkem vzniklo 24 verzí s mnoha subvariantami lišícími se motory, výzbrojí či výstrojí. Výzbroj se zpočátku u prvních verzí sestávala výhradně z kulometů. Verze Mk.IA nesla osm kulometů Browning ráže 7,7 mm vestavěných do křídla. Protože se brzy ukázalo, že kulomety mají relativně malý účinek, dostaly Spitfiry výzbroj 20mm kanónů British-Hispano. Po testech na několika strojích Mk.I bylo vyrobeno 170 kusů verze Spitfire Mk.IIB, vyzbrojené dvěma 20mm kanóny British-Hispano a čtyřmi 7,7mm kulomety. Ve velkém měřítku, kdy kanóny nesla většina produkce, byl takto vyzbrojen až Spitfire Mk.VB a Mk.VC (začal se vyrábět v létě roku 1941). Ty byly poháněny motory Rolls-Royce Merlin 45, 46, 50 nebo Merlin 55. V největším počtu však byly vyráběny verze Mk.IX a Mk.XVI (Mk.XVI, až na motor vyráběný v licenci u americké automobilky Packard, byl identický s Mk.IX). Ta se od verze Mk.V mimo detailů a zesílené konstrukce draku lišila hlavně motorem Rolls-Royce Merlin 61 a později 63, 66 či 70 (LF Mk.XVI poháněl motor Packard Merlin 266) a čtyřlistou vrtulí. Do služby byla nasazena v červenci 1942, měla být jen dočasným řešením nadřazenosti německých Fw 190A nad tehdejšími stíhacími stroji RAF. Ihned se osvědčila a v její výrobě se pokračovalo. Přibyla také výzbrojní varianta E, u které byla oproti variantě C nahrazena čtveřice kulometů ráže 7,7 mm dvěma kulomety Browning ráže 12,7 mm. Stroje posledních sérií Mk.IX a Mk.XVI dostaly kapkovitý překryt kabiny (podobně jako měly stroje Typhoon, Tempest či P-51D Mustang), zlepšující výhled pilota do zadní polosféry. V roce 1944 také byla nasazena nejlepší verze která se ještě zúčastnila bojů za II. světové války, Spitfire Mk.XIV, poháněná motorem Rolls-Royce Griffon. Bylo postavených více než 20 300 kusů všech verzí a Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století. Stroje byly vyráběny v továrnách v Castle Bromwich nedaleko Birminghamu a v Southamptonu. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Supermarine_Spitfire

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Supermarine_Spitfire