Deníček rodiny Šafaříkovy: Kalendárium, 6. březen 1964

středa 6. března 2019

Kalendárium, 6. březen 1964

V pátek 6. března 1964 poprvé vzlétl prototyp, postavený jako průzkumná varianta letounu a značeného v konstrukční kanceláři Je-155-R1, předchůdce záchytného stíhacího a průzkumného letounu Mikojan-Gurjevic MiG-25 jež v kódu NATO dostal označení „Foxbat“.

Vývoj letounu byl zahájen v 50. letech 20. století, jako odpověď k prvním pracím na amerických „třímachových“ stíhacích letounech i bombardérech, jako např. North American XB-70 „Valkyrie“, XF-103 „Thunderwarrior“, Lockheed YF-12 a z něj odvozený Lockheed SR-71 „Blackbird“, případně XF-108 Rapier. První stroj ve stíhací verzi, označený Je-155-P1, se dostal do vzduchu 9. srpna 1964.

Veřejnosti se nový stíhací stroj představil v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou. Diváci a západní pozorovatelé měli tehdy možnost vidět ve vzduchu čtveřici prototypů a předsériových strojů, kterou komentátor uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku bez další bližší specifikace. Letoun MiG-25 podléhal velice přísnému utajení.

Sériová výroba prvních dvou variant, označených MiG-25P v případě stíhací verze (kód NATO označená 'Foxbat-A') a MiG-25R v případě průzkumné verze ('Foxbat-B'), byla zahájena v roce 1969. Záchytná stíhačka měla za úkol rychle vystoupat do potřebné výšky, zaměřit cíl a zničit ho řízenou protiletadlovou raketou. Letouny MiG-25R přišly do výzbroje průzkumných letek sovětského letectva prakticky okamžitě, ale Protivzdušná obrana Sovětského svazu se operačně způsobilých MiGů-25P dočkala až v roce 1972. O něco později pak vznikla ještě verze průzkumná-bombardovací MiG-25RB, která mohla nosit pumy do celkové hmotnosti 4000 kg.

První zprávy amerických radarových stanic ze základen v Turecku o novém sovětském letounu dosahujícím rychlosti takřka 3 000 km/h, dále jeho určité výkony v rychlosti a dostupu, dosažené jako rekordy Mezinárodní letecké federace (celkově tento typ získal 29 světových rekordů) nebo změřené radary při přeletech nad Izraelem, způsobily v západních zemích doslova paniku. Díky nepřesným informacím byl MiG-25 zpočátku považován za vysokovýkonný stíhač pro vybojování vzdušné převahy, ne za přepadový stíhací letoun. Změřená limitní rychlost 3,2 M byla brána jako standardně dosahovaná, jeho dolet se odhadoval na dva tisíce kilometrů, letounu byla obecně přisuzována oproti reálu mnohem větší obratnost a v bombardovací variantě budil obavy jako předpokládaný nosič atomových bomb. Jako odpověď byl ve Spojených státech spuštěn velmi ambiciózní program, který nakonec vyústil do konstrukce dalšího legendárního stroje McDonnell-Douglas F-15 Eagle.

Pravda o reálných schopnostech a určení letounu vyšla najevo až poté, co se 6. září 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko, příslušník 513. pluku protivzdušné obrany dislokovaného na letecké základně Čugujevka, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Vladivostoku, rozhodl pro ulétl na své „pětadvacítce“ do Japonska, kde přistál se zbytky paliva na mezinárodním letišti Hakodate a požádal o azyl ve Spojených státech. Bělenkův MiG se nakonec po mnoha urgencích a díky umělým časovým průtahům ze strany američanů vrátil do Sovětského svazu až po 67 dnech, kdy jej v mezičase prozkoumaly týmy amerických odborníků na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. Součástku po součástce letoun rozebírali a mnohdy se nestačili divit. Analýza přinesla cenné poznatky o účelné a jednoduché konstrukci stroje, umožňující jeho snadnou údržbu v bojových podmínkách. Američané si mohli oddechnout. V jeho hodnocení se však objevují dva extrémy - jak jeho bezmezné adorování, tak i totální zatracování. To je však chyba, neboť pro daný účel a při využití dostupných zdrojů a technologií postavili v Mikojanově konstrukční kanceláři maximálně výkonný a zároveň relativně levný a jednoduchý stroj.

Pro zlepšení bojových schopností a efektivity letounu byla v roce 1978 vyvinuta pokročilejší verze MiG-25PD ('Foxbat-E') opatřena novým radiolokátorem RP-25 Safir s možností detekce a útoku na cíle pohybující se na pozadí země. Současně se objevilo také infračervené čidlo a výkonnější motory. Následně bylo původních 370 MiGů-25P přestavěno na tento standard a označeno MiG-25PDS.

Než došlo k ukončení výroby v roce 1984 sjelo z výrobních pásů celkem 1 186 MiGů-25 všech verzí. Typ byl také exportován do Alžírska, Bulharska, Indie, Iráku, Libye a Sýrie. Po rozpadu Sovětského svazu se letouny dostaly do letectev několika nástupnických států. Z výzbroje ruského letectva byl MiG-25 definitivně vyřazen v roce 2013.