čtvrtek 17. prosince 2009

Nedlužím nic!

Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí médií, která mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu.
Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím.
Nikdo, ani stát, není oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. De facto by se jednalo o trestný čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat co chce, respektive, zadlužit mne. Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená, že mám být zrušen i já.
Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny.
Z každých 100 % Kč, které vydělám, si tento stát vezme 55 – 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění. Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atakdále.
Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit.
Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné.
Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo.

Vážený a milý státe.
Milá Česká republiko…

Pěkně mě sereš

čtvrtek 19. listopadu 2009

Rodokmen v novém

Už je to téměř tři čtvrtě roku, co jsem se naposledy věnoval rodokmenu, a tak jsem si zase na něj uloupl chvíli času. Stáhl jsem si aktuální verzi genealogického programu Ancestry, který už konečné po mnoha letech vyšel v nové verzi, aktuálně ve verzi 1.0.21.51. Program začal používat nový formát a doznal určitých vylepšení, já jsem však zrovna před pár dny objevil docela nepříjemnou chybu se zalamováním řádků při vkládání doplňujících textů. V programu je integrovaný i program Ancestry2html Martina Širokého, i když já tento program dál používám odděleně. Proto jsem si z Martinových stránek stáhl atuální verzi programu (1.4.2.5) a tu jsem si zase upravil k obrazu svému. Změnil jsem fonty, vzhled a hlavně přidal některá zobrazení. Samotná data v rodokmenu jsem však doplnil jen okrajově, opravil jsem nějaké neúplné informace a doplnil nové fotky portrétů. Aktuální verzi našeho rodokmenu naleznete na "známé adrese" http://rodokmen.safarikovi.org. Nejvetší změny jsou ale patrné ve full verzi pro rodinné příslušníky, která však není samozřejmě volně přístupná.

středa 18. listopadu 2009

Výšlap na Klucaninu

I když jsme se s Evkou těšili na ty překrásné podzimní dny, kdy nás ovívá jemně štiplavý podzimní větřík, sluníčko svítí a listí se všude zbarvuje do zlatova a my můžeme s Klárkou vyrážet na pěkné procházky, realita je bohužel trošku jiná. O víkendech nás zatím obšťastňuje ošklivé počasí, převážně déšť nebo hustá mlha, která si s tou pověstnou Londýnskou moc nezadá. Hezké podzimní dny by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A zrovna jeden takový šťastný den vyšel i na poslední víkend, a tak jsem s Klárkou nezaváhal a vyrazil s ní na malou procházku na rozhlednu na Klucaninu. Evka bohužel musela odpočívat doma. Tak jsme jí aspoň nafotili nějaké fotky, aby věděla, jak se nám výlet vydařil.
Sice jsme s Klárkou vyráželi ještě za mlhy, ale bylo jasné, že tam někde nahoře je nádherné slunečné počasí. Vyrazili jsme pěšky a bez krosničky. Dole u nové zástavby ale bylo pěkné bláto a já tam zapadl po kotníky. Klárku jsem měl naštěstí na ramenech a nechal jsem si ji tam v podstatě i cestou podél hřbitova nahoru na rozcestí, kde začíná naučná stezka. Cesta tam nebyla nic moc a chtěl jsem trošku zrychlit cestu. Od naučné stezky už šla Klárka pěkně po svých a dost mě překvapila, protože došla až na rozhlednu úplně sama. Sice to na mě několikrát zkoušela, abych ji vzal na ramena, ale já to šikovně zamluvil a nějak ji motivoval, aby šla dál. Na rohledně dokonce zcela sama vyšlapala všechny schody a zatímco jsem se snažil udělat nějaké fotky, tak vytrvale běhala po ochozu :-) Pak jsme se ještě znova pokochali tišnovským okolím, které je opravdu kouzelné a vyrazili pomalu po schodech dolů. Trošku jsem doufal, že bysme mohli stihnout pěkné inverzní počasí, že by Tišnov byl v mlze a koukaliÿ jen okolní kopce, ale bohužel inverze už utekla směrem k Drásovu.
I dolů z rozhledny Klárka šlapala sama. Pod rozhlednou si ještě pohrála v takovém "bludišti" a vydali jsme se po stejné cestě dolů domů. Cestou nahoru jsme skoro nikoho nepotkali a na rozhledně jsme byli samotní, až při odchodu jsme potkali jeden pár a cestou dolů už začaly přibývat rodiny s dětmi. Znova jsme se zastavili u všech zastávek naučné stezky a Klárka je znova všechny důkladně prozkoumávala. Říkal jsem si, jak dlouho asi odolají nájezdům vandalů, ale zatím jsou všechny cedule v pořádku a pevně doufám, že i nadále zůstanou.
Klárka šlapala po svých i celou cestu dolů, což mě strašně mile překvapilo. Předvedla opravdu pořádný výkon. Já jsem ji pak vzal na ramena zase až od rozcestí a nesl ji po stezce kolem nemocnice až k naší nové zástavbě. Tam jsem ji zase dal na zem a ona doťapala až domů. Naivně jsem si říkal, že ji to snad trošku unaví a doma bude klidnější. Ale mýliti se je lidské. Samozřejmě, že doma se Klárka jen "oklepala" a začala znova řádit, jako by žádný výšlap na rozhlednu neabsolvovala :-)

neděle 1. listopadu 2009

ZOO Brno

Včerejší den se počasí opravdu vydařilo, a tak jsme toho využili a vyrazili jsme s Klárkou do ZOO v Brně. Klárce jsme to už slíbili minulý týden a je dobře, že jsme to odložili na tento. Od rána bylo krásné sluníčko, ale docela zima. Tohle počasí se sluníčkem a teplotou kolem nuly mám moc rád.
Docela mě překvapilo, že parkoviště před branou bylo poloprázdné. I vevnitř jsme moc lidí nepotkávali, to mě fakt překvapilo, v tom nádherném počasí jsem čekal větší návštěvnost. Ale ta se pak během dne zlepšila, když jsme odpoledne odjížděli, tak už tam bylo lidí docela hodně.
Tentokráte jsme se rozhodli si ZOO projít pořádně a podívat se všude. Klárka si to opravdu užívala, i když ze začátku to tak nevypadalo. Postupně se ale rozpovídala a pokřikovala na zvířátka. Ze všeho nejvíc se jí asi líbilo v pavilonu obojživelníků, plazů a ryb. Tam jsme ji nechali pobíhat, ona se tam proháněla, klepala na sklo, povídala si s rybičkama a želvičkama.
Já jsem v podstatě nikdy celou ZOO v Brně neprošel, i když jsem tam už byl několikrát. Docela mě překvapilo, jak velká ZOO to je. Hlavně je to ale fyzicky náročné ZOO, neboť se nachází na kopci a je pravda, že když si Klárka sedla do kočárku, tak si člověk do kopce mákl.
Klárka si také užívala v dětském koutku. Měli tam zase strašně moc prolízaček, různé sítě, lana a Klárka to zase skoro všechno prolezla. Jen chodit po síti se jí nechtělo, ale šel jsem tam s ní a pak už se nebála. Součástí koutku je i výběh pro kozičky, za kterými je možné jít. Je daleko hezčí než v Liberci. Klárka tam zase plácala kozy po zadku a tahala je za ocas.
Snad jediným zklamáním pro mě zase byly gastronomické služby. Vím, že ceny tam jsou přemrštěné, ale obyčejný smažák s hranolkama za 95 Kč se mi zdá opravdu hodně, kdyby k tomu aspoň byla nějaká ozdoba, ale prd, ... lahvová jedenáctka Starobrno za 29 Kč a obyčejný čaj za stejné peníze mi opravdu připadá hrozné. Ale prostředí stálo za to. Restaurace U Tygra je totiž dělaná tak, že restauraci od výběhu tygra dělí jen tlusté sklo. Takže bylo pěkné pojídat, když se vedle procházel tygřík. Hlavně Klárka tohle prostředí ocenila.
Celkově se včerejší výlet opravdu vydařil. Vždy je pro nás tou největší odměnou Klárčin spokojený výraz a tím nás včera Klárka v ZOO nasycovala pořádně.

pátek 30. října 2009

Asterix slaví padesáté narozeniny


Včera tomu bylo přesne na den 50 let, kdy se v časopise Pilote poprvé objevil příběh o Asterixovi. Od té doby se z kreslené postavy stal fenomén. Na celém světě se prodalo 325 milionů knih s příběhy galského bojovníka proti římskému impériu a před týdnem vydal Albert Uderzo už čtyřiatřicáté pokračování jeho příhod.

Narozeniny Asterixe a Obelixe - Zlatá kniha (34.)

EGMONT
Nakladatelství:
Rok vydání: 200910
Rozměr: 287x218x7 mm
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
V nabídce od: 2009-10-22
ISBN: 978-80-252-1330-8
EAN: 9788025213308

Asterix - malý válečník bystrého rozumu, všemi mastmi mazaný. Bez váhání mu může být svěřeno jakékoli nebezpečné poslání. Asterix čerpá svoji nadlidskou sílu z kouzelného nápoje druida Panoramixe.
Obelix - nerozlučný Asterixův přítel, je povoláním dodavatel menhirů a miluje divočáky. Je kdykoli připraven všeho nechat a následovat Asterixe do nových dobrodružství, hlavně když v nich budou divočáci a pořádné rvačky.
Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany... Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná nepoddajnými Galy, ještě stále odolává nájezdníkům. Posádky římských legionářů v opevněných táborech Grogarum, Akvarium, Laudanum a Malobonum nemají snadný život...

Asterix a jeho věrný přítel Obelix slaví letos na podzim 50. narozeniny. A právě u příležitosti jejich kulatin vychází 22. října po celém světě nové album, v kterém najdete jako obvykle plno kresleného i psaného humoru.

Doufejme, že nás vydavatelství Egmont v brzké době potěší zatím posledním nevydaným dílem této série a tím by v českém jazyce vyšla kompletní série. Jedná se o díl 32 - Asterix et la rentrée gauloise (2003). Příčemž stejně jako u Zlaté knihy nejde o klasické album s uceleným příběhem.

Vyčerpávajícím způsobem se o fenoménu Asterix dozvíte na stránkách http://asterix.comics.cz/.

sobota 24. října 2009

Letec po hvězdách

Rád bych všechny zájemce o leteckou historii upozornil na novou knížku "z klávesnice" mého dobrého přítele Pavla Vančaty, která by určitě neměla chybět v žádné dobré knihovně :-)

Letec po hvězdách

Válečný deník Jana Gellnera, legendy RAF a RCAF
Pavel Vančata
  • Nakladatel: Ostrov
  • ISBN: 978-80-86289-64-9
  • Formát: 320 stran, 25x18cm, česky, vázaná vazba
  • Rok vydání: 2009 (1. vydání)

Jedním z československých letců v RAF, kteří si vedli podrobný deník byl i navigátor 311. československé bombardovací perutě, příslušník kanadského královského letectva - Royal Canadian Air Force (RCAF), Jan Gellner.
Před 2. světovou válkou brněnský právník a ve volném čase horolezec, za války nejprve navigátor vycvičený v prvním kurzu leteckých pozorovatelů v rámci British Commonwealth Air Training Plan a držitel britského vyznamenání Distinguished Flying Cross (DFC) později přecvičený na pilota, v poválečných letech administrativní důstojník RCAF až do roku 1958 a nakonec v kanadský novinář, redaktor a uznávaný vojenský komentátor.
O tom, že život Jana Gellnera byl opravdu pestrý a zajímavý, se může čtenář sám přesvědčit nyní, kdy dostává do ruky vůbec poprvé jeho unikátní osobní válečný deník zachycující období let 1940-1941, kdy u 311. perutě nejprve působil jako instruktor astronavigace a později rovněž začal operačně létat. Během operačního turnusu vykonal 37 náletů nad okupovanou Evropou i samotným Německem. Mezi jeho největší válečné úspěchy patří útok na německý křižník Prinz Eugen v červenci 1941. Kromě jeho operační činnosti deník zachycuje mimo jiné také jeho setkání s britskou královnou, pozadí Inspektorátu čs. letectva v Londýně či jeho názory na československé exilové čelní představitele.
Deník je doplněn Gellnerovým podrobným životopisem zpracovaným na základě dobových dokumentů z českých, britských a kanadských archivů a vzpomínek pamětníků. Publikace obsahuje více než 170 dobových fotografií a autentických dokumentů, které ilustrují nejen jednotlivé etapy Gellnerova života, ale přibližují i události a osoby vystupující v jeho deníku. Většina z nich je publikována vůbec poprvé.

pondělí 5. října 2009

Klárka má dva roky

V neděli ve 14:15 to byly právě dva roky, co je tu Klárka s náma.

Všechno nejlepší, Klárko!


sobota 5. září 2009

Jeskyně Balcarka

Tak se se čtrnáctidenním zpožděním vracím k dalšímu výletu po jeskyních. Už to pomalu vypadalo, že poslední výlet nestihneme o prázdninách, ale nakonec se zadařilo. V pátek 21. srpna 2009 jsem si vzal dovolenou, že budeme balit na dovolenou, ale vše jsme zvládli o den dřív, proto jsme ještě den před odjezem do Jizerských hor vyrazili na malý výlet do další z jeskyní Moravského krasu. Klárce se v nich strašně moc líbí, tak jsme byli zvědaví, co řekne na Balcarku :-)
Protože jsme ale vyrazili až k polednímu, rozhodli jsme se nejdřív zajet někam na oběd. A kam jinam by člověk měl v krasu jet na jídlo, než do Jedovnic do restaurace Olšovec, která proslula "kapitalistickýma porcema za socialistické peníze". Kapitalistické porce zůstaly, ale cena se už také zkapitalizovala :-) Pamatuji si ještě doby, kdy tam fungoval minipivovar, ale ta doba je už dávno pryč. Jak jsme se dozvědeli, tak hospoda změnila majitele. Bohužel zmizela i minivarna, která po přerušení vaření piva fungovala aspoň jako dekorace. Také se změnil kuchař a nabídka. Evka ocenila rozšířenou nabídku pizzy a já s hořkostí na srdci oplakal, že už nenabízejí vynikající smažené olomoucké tvarůžky s opečenýma paprikovýma bramborama.
Evka neodolala pizze a já si dal kančí guláš. Klárka ukusovala nám oběma :-) Pro malé děti tam měli i krabici hraček, tužek na malovaní apod., což jsme ocenili. Také výzdoba se změnila. Jak jsem psal, tak varna zmizela, ale místo toho se tam objevily vitrínky s legendárními "angličáky". Mnohé ze starých kousků si můžete i zakoupit. Docela jsme koukali na ty nablýskaný autíčka, obzvlášť série autíček, jako třeba hasičských vozů, stály opravdu za to.
Po jídle jsme se vydali směrem na Ostrov u Macochy do jeskyně Balcarka. Trošku jsme se oblíkli, Klárce dali premiérově úplně novou sportovní bundu a vyrazili na prohlídku.
Musíme říct, že Balcarka byla opravdu nádherná. Co se týká cesty, tak se šlo dosti úzkejma cestičkama dolů, pak zase nahoru, bylo to dost náročné. Co se týká krápníkové výzdoby, tak Balcarka patří asi mezi nejbohatěji vyzdobené jeskyně Moravského krasu. Zatímco v předešlých jeskyních se jednalo spíš o velké dómy, kde byla výzdoba, tak v Balcarce na vás vykukovaly krápníky z kdejakého zákoutí, které byly i pěkně nasvíceny, takže to vypadalo všechno moc pěkně. Tentokráte jsem měl z práce půjčenou zrcadlovku, takže zase byly pěkné fotky. Klárce se tam také moc líbilo, i když tentokrát jsme ji nechali celou prohlídku v krosničce.
Z Balcarky jsme vyrazili domů, ale vzali jsme to "zkratkou" přes Rudice, řekli jsme si, že se s Klárkou stavíme podívat na Rudické propadání. Nejdřív jsme se ale přímo v Rudicích stavili ve větrném mlýnu. Nakonec jsme šli i dovnitř. Součástí byla i výstava o speleologickém výzkumu Rudického propadání i s fotkama a plánkem propadání. Vůbec jsem netušil o jak velký a členitý komplex se jedná.
S Klárkou jsme pak sešli k propadání, ale docela nám to trvalo, protože Klárka musela po cestě všechno pořádně prozkoumat. Také jsme narazili na několik horolezců, a tak se klárka koukala jak lezou po skále. Přímo k propadání Klárka sešla úplně sama, jen jsem ji jistil za ruku, protože to bylo přeci jen strmé klesání. U samotného propadání byl docela velký opar. Klárka po kládě přešla s Evkou na druhou stranu a zdolaly jeden z místních velkých kamenů, ze kterého mi pak zamávaly.
Když jsme si všechno pěkně prohlídli, tak jsme se vydali po stejné trase zpět. V Rudicích se nám Klárka hned rozeběhla k dětskému hřišti, ale nakonec jsme ji ukecali, že se tam zastavovat nebudeme. Hřiště bylo v dost dezolátním stavu a ty houpačky jsme s ní nechtěli riskovat.
I když jsme původně plánovali jen využít všech tří slev a stavit se ve Sloupsko-šošůvské jeskyni, Kateřinské jeskyni a jeskyni Balcarka, tak po tom, jak se ty výlety Klárce strašně moc líbily, tak koketujeme s tím, že ještě v září bysme při hezkém počasí vyrazili i do Punkevních jeskyní, včetně projížďky na lodičkách. To by se jí podle nás mohlo opravdu moc líbit. Tak uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne.

neděle 9. srpna 2009

Kateřinská jeskyně

Včera bylo nádherné počasí, a tak jsme se s Klárkou a Evkou rozhodli realizovat druhou ze tří plánovaných návštěv v Moravském krasu. Za svůj cíl jsme si zvolili tentokráte Kateřinskou jeskyni. Plán byl jednoduchý, vyrazíme dopoledne, stavíme se v jeskyni, pak se naobědváme a odpoledne vyrazíme na projížďku po okolí.
Po ránu jsme se tedy pořádně posilnili, sbalili si všechny věci, složili vozík do auta, kola přimontovali na střechu a vyrazili přes Lipůvku a Blansko k hotelu Skalní mlýn. Spodní parkoviště bylo již plné, a tak jsme parkovali na horním, které bylo hned v sousedství našeho cíle - Kateřinské jeskyně. Já jsem skočil zjistit, kdy je nejbližší prohlídka a protože byla zhruba za dvacet minut, tak jsem rovnou koupil lístky, ulovil další razítka do našeho sešitku a šel se oblíct k autu za Klárkou a Evkou. Přeci jen průměrná teplota v jeskyních je celoročně kolem sedmi osmi stupňů. Prohlídka trvá zhruba 40 minut, a tak jsme nechtěli nic nechat náhodě. Když jsme před vstupem viděli některé odvážlivce jen v tričku, šortkách a sandálech, trochu mně jich až bylo líto.
Přivítala nás půvabná mladá průvodkyně a hnusný starý průvodce, který nám kontroloval lístky. Byl příjemný jak "vosina v prdeli", a tak jsem si říkali, že se máme na co těšit. Naštěstí se ale "uklidil" úplně na konec našeho procesí a celou dobu se nám věnovala mladá průvodkyně.
Kateřinská jeskyně je co do délky trasy ze všech zpřístupněných jeskyní nejkratší, zato se tam nachází největší podzemní dóm ve střední Evropě. Také výzdoba tu není tak velká, jako třeba ve Sloupsko-šošůvských jeskyních, které jsme navštívili posledně, některé stropy se propadly, a tak o svou výzdobu přišly a teď se tam teprve tvoří nové. Nejzajímavější částí, co se výzdoby týká, je asi Bambusový lesík tvořený vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity a také barevně nasvícený útvar Čarodějnice, který se dostal do znaku jeskyně.
Vynikající akustika dómu je příležitostně využívána pro pěvecké a hudební koncerty. I nám průvodkyně poskytla příležitost seznámit se s touto akustikou a pustila nám kus z Verdiho opery Nabuco. Bohužel Klárka měla včera nějakou upovídanou náladu, takže všem návštěvníkům zpestřovala silný hudební zážitek svými komentáři a těmi nás obšťastňovala v podstatě celou prohlídku. Párkrát na nás nalétl nějaký netopýr, neboť tato jeskyně jim slouží jako zimoviště a mnozí tam zůstávají po celý rok.
Snad jediným záporem byl počet návštěvníků, na to jak často tam byly prohlídky, že jsme se tam navzájem míjeli, tak mohli ten počet nějakým způsobem omezit. A ještě jedna věc, foťák. Našeho milovaného Nikona jsme poslali tento týden na opravu, když nám ho Klárka na Šumavě tak pěkně poházela po zemi a místo něj jsme oprášili náš malý kompakt Nikon. Ten má však dost slabý blesk, takše fotky jsou docela nic moc. Možná jsme si spíš měli vzít starého Pentaxe a fotit na klasický kinofilm.
Když jsme vylezli z jeskyně, uvítalo nás docela velké teplo a dusno. U auta jsme se převlíkli do cyklo, zapřáhli vozík a vyrazili ke Skalnímu mlýnu na oběd. Rozhodli jsme se poobědvat v Udírně pod kaštanem a to byla veliká, veliká chyba. Za prvé nevím proč udírna, neboť tam neměli vůbec nic uzeného, jen opékaný párek, párek v rohlíku a nějaké smaženiny. Evka se rozhodla pro smažák a já se blbec přidal.... Hranolky byly mírně připálené, sýr mírně nedodělaný a aby porce asi vypadala velká, tvořilo čtvrtinu talíře nakládané zelí. Škoda, že jsem si blbec nedal toho buřta. K pití jsme si dali nějakou černou brču podivné chuti. Takže nejlíp na tom nakonec byla Klárka, které jsme cestou koupili bio Boloňské špagety a nechali je Klárce ohřát. Také se to tam kolem nás hemžilo vosama, které se hodlaly na našem hnusném obědě přiživit. Takže jsme ten oběd zkrátili na nutné minimum a raději vyrazili na kola.
Naplánovali jsme okruh po čtyřech z pěti jeskyní, které jsou v Moravském krasu pro lidi zpřístupněny. Nejdříve jsme vyrazili k Punkevní jeskyni, od ní jsme pokračovali dál po červené do Sloupu. Cesta tam byla docela příjemná, jelo se hlubokým údolím. Cesta však místy byla v dost špatném stavu, bylo vidět, že nedávné přívalové deště řádily i tam. Klárka nám naštěstí brzo usnula, a tak jsme nasadili naše výletnické tempo a pokračovali v cestě. Původně jsme plánovali, že ještě před Sloupem zahneme doprava směrem na Ostrov u Macochy, ale nakonec jsme se vydali do Sloupu k jeskyni a odtud pokračovali do Šošůvky.
To jsme ale ještě nevěděli co nás čeká. Ještě ve Sloupu se začala cesta "zvedat k nebesům". Sloup plynule přešel v Šošůvku, ale kopec nekončil a nekončil. Zatímco Klárka spokojeně spinkala, tak já jsem potil krev, ale nakonec jsme to všichni zvládli a vyjeli až na kopec. Ze Šošůvky jsme pak pokračovali po "červené" polňačce do Holštějnu, ale na hrad jsme nejeli, pokračovali jsme dál po silnici do Ostrova u Macochy. Tam jsme se zajeli podívat k jeskyni Balcarka, která je poslední v našem seznamu návštěv. Do jeskyně se ale vydáme někdy koncem prázdnin. Ještě to chce k prohlídce naplánovat zase nějakou okružní trasu na kolo nebo pěšky. Dole pod jeskyní jsme se posilnili všichni tři broskví a vyrazili na Macochu. To jsme se ale museli vrátit zpět do Ostrova, vyšlápnout si další "infarktový kopec" ke kostelu a po zelené pokračovat na Macochu. Na konci Ostrova jsme se ještě krátce zastavili u větrného mlýna. Na Macoše jsme si dali větší pauzu. Já se posilnil pivem, Evka pitem a Klárka zase kolem nás skotačila, pořád utíkala k vyhlídce do Macochy nebo k dřevěným zajícům u chaty.
Z Macochy už nás čekalo jen několik kilometrů cesty pořád z kopce. Na tento závěrečný sjezd jsme si přepřáhli vozík a Evka dovezla Klárku až k autu. Tam jsme naložili vozík a kola a vyrazili domů. Jestli je na těchto výletech něco opravdu otravné, tak snad pouze to nakládání a vykládání kol.
Výlet se myslím moc vydařil a těšíme se na poslední z naplánovaných prázdninových výletů po jeskyních.
Dneska bylo počasí také pěkné, tak jsme si dali další takřka třicetikilometrový okruh kolem Tišnova, tentokrát se sedačkou. Ale o tom třeba někdy přístě :-)