Kateřinská jeskyně

Včera bylo nádherné počasí, a tak jsme se s Klárkou a Evkou rozhodli realizovat druhou ze tří plánovaných návštěv v Moravském krasu. Za svůj cíl jsme si zvolili tentokráte Kateřinskou jeskyni. Plán byl jednoduchý, vyrazíme dopoledne, stavíme se v jeskyni, pak se naobědváme a odpoledne vyrazíme na projížďku po okolí.

Po ránu jsme se tedy pořádně posilnili, sbalili si všechny věci, složili vozík do auta, kola přimontovali na střechu a vyrazili přes Lipůvku a Blansko k hotelu Skalní mlýn. Spodní parkoviště bylo již plné, a tak jsme parkovali na horním, které bylo hned v sousedství našeho cíle - Kateřinské jeskyně. Já jsem skočil zjistit, kdy je nejbližší prohlídka a protože byla zhruba za dvacet minut, tak jsem rovnou koupil lístky, ulovil další razítka do našeho sešitku a šel se oblíct k autu za Klárkou a Evkou. Přeci jen průměrná teplota v jeskyních je celoročně kolem sedmi osmi stupňů. Prohlídka trvá zhruba 40 minut, a tak jsme nechtěli nic nechat náhodě. Když jsme před vstupem viděli některé odvážlivce jen v tričku, šortkách a sandálech, trochu mně jich až bylo líto.

Přivítala nás půvabná mladá průvodkyně a hnusný starý průvodce, který nám kontroloval lístky. Byl příjemný jak "vosina v prdeli", a tak jsem si říkali, že se máme na co těšit. Naštěstí se ale "uklidil" úplně na konec našeho procesí a celou dobu se nám věnovala mladá průvodkyně.
Kateřinská jeskyně je co do délky trasy ze všech zpřístupněných jeskyní nejkratší, zato se tam nachází největší podzemní dóm ve střední Evropě. Také výzdoba tu není tak velká, jako třeba ve Sloupsko-šošůvských jeskyních, které jsme navštívili posledně, některé stropy se propadly, a tak o svou výzdobu přišly a teď se tam teprve tvoří nové. Nejzajímavější částí, co se výzdoby týká, je asi Bambusový lesík tvořený vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity a také barevně nasvícený útvar Čarodějnice, který se dostal do znaku jeskyně.
Vynikající akustika dómu je příležitostně využívána pro pěvecké a hudební koncerty. I nám průvodkyně poskytla příležitost seznámit se s touto akustikou a pustila nám kus z Verdiho opery Nabuco. Bohužel Klárka měla včera nějakou upovídanou náladu, takže všem návštěvníkům zpestřovala silný hudební zážitek svými komentáři a těmi nás obšťastňovala v podstatě celou prohlídku. Párkrát na nás nalétl nějaký netopýr, neboť tato jeskyně jim slouží jako zimoviště a mnozí tam zůstávají po celý rok.
Snad jediným záporem byl počet návštěvníků, na to jak často tam byly prohlídky, že jsme se tam navzájem míjeli, tak mohli ten počet nějakým způsobem omezit. A ještě jedna věc, foťák. Našeho milovaného Nikona jsme poslali tento týden na opravu, když nám ho Klárka na Šumavě tak pěkně poházela po zemi a místo něj jsme oprášili náš malý kompakt Nikon. Ten má však dost slabý blesk, takše fotky jsou docela nic moc. Možná jsme si spíš měli vzít starého Pentaxe a fotit na klasický kinofilm.
Když jsme vylezli z jeskyně, uvítalo nás docela velké teplo a dusno. U auta jsme se převlíkli do cyklo, zapřáhli vozík a vyrazili ke Skalnímu mlýnu na oběd. Rozhodli jsme se poobědvat v Udírně pod kaštanem a to byla veliká, veliká chyba. Za prvé nevím proč udírna, neboť tam neměli vůbec nic uzeného, jen opékaný párek, párek v rohlíku a nějaké smaženiny. Evka se rozhodla pro smažák a já se blbec přidal.... Hranolky byly mírně připálené, sýr mírně nedodělaný a aby porce asi vypadala velká, tvořilo čtvrtinu talíře nakládané zelí. Škoda, že jsem si blbec nedal toho buřta. K pití jsme si dali nějakou černou brču podivné chuti. Takže nejlíp na tom nakonec byla Klárka, které jsme cestou koupili bio Boloňské špagety a nechali je Klárce ohřát. Také se to tam kolem nás hemžilo vosama, které se hodlaly na našem hnusném obědě přiživit. Takže jsme ten oběd zkrátili na nutné minimum a raději vyrazili na kola.
Naplánovali jsme okruh po čtyřech z pěti jeskyní, které jsou v Moravském krasu pro lidi zpřístupněny. Nejdříve jsme vyrazili k Punkevní jeskyni, od ní jsme pokračovali dál po červené do Sloupu. Cesta tam byla docela příjemná, jelo se hlubokým údolím. Cesta však místy byla v dost špatném stavu, bylo vidět, že nedávné přívalové deště řádily i tam. Klárka nám naštěstí brzo usnula, a tak jsme nasadili naše výletnické tempo a pokračovali v cestě. Původně jsme plánovali, že ještě před Sloupem zahneme doprava směrem na Ostrov u Macochy, ale nakonec jsme se vydali do Sloupu k jeskyni a odtud pokračovali do Šošůvky.
To jsme ale ještě nevěděli co nás čeká. Ještě ve Sloupu se začala cesta "zvedat k nebesům". Sloup plynule přešel v Šošůvku, ale kopec nekončil a nekončil. Zatímco Klárka spokojeně spinkala, tak já jsem potil krev, ale nakonec jsme to všichni zvládli a vyjeli až na kopec. Ze Šošůvky jsme pak pokračovali po "červené" polňačce do Holštějnu, ale na hrad jsme nejeli, pokračovali jsme dál po silnici do Ostrova u Macochy. Tam jsme se zajeli podívat k jeskyni Balcarka, která je poslední v našem seznamu návštěv. Do jeskyně se ale vydáme někdy koncem prázdnin. Ještě to chce k prohlídce naplánovat zase nějakou okružní trasu na kolo nebo pěšky. Dole pod jeskyní jsme se posilnili všichni tři broskví a vyrazili na Macochu. To jsme se ale museli vrátit zpět do Ostrova, vyšlápnout si další "infarktový kopec" ke kostelu a po zelené pokračovat na Macochu. Na konci Ostrova jsme se ještě krátce zastavili u větrného mlýna. Na Macoše jsme si dali větší pauzu. Já se posilnil pivem, Evka pitem a Klárka zase kolem nás skotačila, pořád utíkala k vyhlídce do Macochy nebo k dřevěným zajícům u chaty.
Z Macochy už nás čekalo jen několik kilometrů cesty pořád z kopce. Na tento závěrečný sjezd jsme si přepřáhli vozík a Evka dovezla Klárku až k autu. Tam jsme naložili vozík a kola a vyrazili domů. Jestli je na těchto výletech něco opravdu otravné, tak snad pouze to nakládání a vykládání kol.

Výlet se myslím moc vydařil a těšíme se na poslední z naplánovaných prázdninových výletů po jeskyních.
Dneska bylo počasí také pěkné, tak jsme si dali další takřka třicetikilometrový okruh kolem Tišnova, tentokrát se sedačkou. Ale o tom třeba někdy přístě :-)