Kalendárium, 27. červenec 1953

Poslední sestřel korejské války

V pondělí 27. července 1953, jen několik hodin před vstupem příměří v platnost mezi OSN, Severní Koreou a Čínou, si tehdejší kapitán Ralph Sherman Parr, Jr., připsal poslední letecký sestřel korejské války, když sestřelil neozbrojené dopravní letadlo sovětského námořnictva Iljušin Il-12, které letělo z Port Arthuru (Lü-šun-kchou) do Vladivostoku přes čínský vzdušný prostor. Všech 21 cestujících, včetně 3 zdravotníků, zahynulo.

   V poledne 27. července odstartoval z Port Arthuru pravidelný transportní letoun sovětského vojenského letectva typu Il-12, na jehož palubě se kromě posádky nacházelo 21 příslušníků letecko-technického personálu a důstojníci zdravotnické služby 83. stíhacího leteckého sboru, kteří letěli do Vladivostoku. Letoun letěl obloukem kolem Severní Koreje nad územím Čínské lidové republiky. Podle sovětské verze na neozbrojený osamocený transportní letoun se sovětskými výsostnými znaky zaútočila v oblasti čínského města Ťi-lin (Jilin), asi 300 km od hranice ČLR s KLDR, čtveřice amerických stíhaček F-86F ze 335. stíhací perutě 4. stíhacího leteckého křídla USAF. Skupinu vedl Ralph S. Parr, který letoun Il-12 objevil ve 12 hodin a 30 minut a zahájil přiblížení. Když se k letounu přiblížil na krátkou vzdálenost, Parr jasně rozeznal sovětské výsostné znaky, přesto zaútočil a neozbrojený letoun sestřelil. Toto potvrdil i jeho č. 2, první poručík Edwin Scaffe. Všech 14 důstojníků a 7 příslušníků mužstva na palubě zahynulo. Podle dostupných údajů američtí piloti předem věděli, jaký letoun a kde mají zachytit, protože tak hluboko do čínského vzdušného prostoru „Sabre“ po celou válku nikdy nevnikly. Američané dodnes tvrdí, že letoun sestřelili nad frontovým pásmem Mandžuska a mylně jej považovali za čínský transportní stroj.

   Americká verze tvrdí, že poručík Stephen W. Parr, příslušník 335. stíhací perutě 4. stíhacího křídla, operoval na proudové stíhačce F-86F Sabre z letecké základny Kimpo. Dne 27. července 1953 v ranních hodinách vzlétl na hlídkový let podél 38. rovnoběžky, v rámci standardního zabezpečení vzdušného prostoru OSN. Krátce po osmé hodině ráno radary zachytily cíl přibližující se z oblasti sovětského Dálného východu. Šlo o čtyřmotorový dopravní letoun Iljušin Il-12, který směřoval ze sovětského Sachalinu na korejské území, přičemž letová trasa, výška i režim letu vyvolaly podezření, že může jít o stroj se špionážním nebo kurýrním účelem.

   Parr byl naveden k identifikaci cíle. Po vizuálním kontaktu bylo hlášeno, že stroj nenesl žádná zřetelná označení a ignoroval rádiové výzvy. Iljušin Il-12 pokračoval v letu ve směru k severokorejskému přístavu Chongjin, přičemž narušil vzdušný prostor pod kontrolou letectva OSN. Na základě instrukcí z velitelství předsunuté letecké kontroly (Forward Air Control) a po několikerém pokusu o varování posádky se poručík Parr rozhodl k zásahu. V 10:45 místního času vypálil dávku z 12,7mm kulometů svého letounu F-86F Sabre (51-12959), která zasáhla pravé křídlo a trup sovětského stroje. Il-12 byl následně pozorován v pádu, přičemž explodoval po nárazu do terénu asi 15 km východně od města Chongjin.

   Podle jiné verze Američané na tento letoun cíleně číhali a na základě agenturních zpráv znali datum i čas jeho odletu, přičemž čtveřice kapitána Parra byla do vzduchu vyslána speciálně k jeho zachycení. Američané předpokládali, že v onen den bude letoun Il-12 odvážet do Sovětského svazu velící důstojníky sovětského vojenského námořnictva z poloostrova Liao-tung. A skutečně – v ten den se v Port Arthuru konala stranická konference základny sovětského námořnictva, na níž bylo přítomno celé stranické vedení Tichomořské flotily. Po skončení konference měli její účastníci odletět právě tímto Il-12 do Vladivostoku. Jelikož se však jednání konference protáhlo a letoun měl omezený časový úsek k letu, byli místo stranických funkcionářů na palubu vysláni členové lékařské komise flotily. Američané zřejmě věděli o plánovaném odletu našeho velení, ale nevěděli, že na poslední chvíli došlo ke změně pasažérů. Ať už to bylo jakkoli, tento čin amerických letců a velení jim neslouží ke cti a vrhá temný stín na celé letectvo 5. letecké armády v Koreji. Sestřelením tohoto Il-12 dosáhl kapitán Parr svého desátého vítězství a stal se „dvojnásobným esem“ 4. stíhacího leteckého křídla.

Kalendárium, 27. červenec 1937

V úterý 27. července 1937 se uskutečnil první let prototypu Focke-Wulf Fw 200 V1, W.Nr. 2000, imatrikulace D-AERE, známý později pod přezdívkou „Condor“.

   Letoun byl původně vyvinut jako civilní čtyřmotorový dopravní letoun pro dálkové lety na zakázku společnosti Lufthansa, ale během druhé světové války byl upraven pro vojenské účely — zejména pro dálkový průzkum, protiponorkový boj a námořní bombardování.

   Na návrhu se podílel hlavní konstruktér Kurt Tank, který využil zkušenosti z vývoje menších dopravních letadel a aplikoval je na nový čtyřmotorový stroj s kovovou konstrukcí a tehdy pokrokovou koncepcí nízkokřídlého monopostu. Civilní verze letounu, označená jako Fw 200A a později Fw 200B a C, byla nasazena především u Lufthansy. Fw 200 se stal známým především jako „postrach Atlantiku“, když během bitvy o Atlantik sloužil u Kampfgeschwader 40 Luftwaffe.

   Vojenská adaptace Fw 200 začala prakticky ještě před vypuknutím války, když si RLM (Říšské ministerstvo letectví) vyžádalo prototypy s možností nesení pum a instalací průzkumné výzbroje. První vojenské varianty se začaly označovat jako Fw 200C. Tyto stroje byly vybaveny pozměněným trupem s výsuvnými věžemi, prosklenou příďovou kabinou pro bombometčíka a obrannou výzbrojí v podobě kulometů MG 15 a později MG 131 a MG 151/20. Výzbroj byla postupně zesilována v důsledku vysokých ztrát při střetech s protivzdušnou obranou spojeneckých lodí i doprovodnými stíhači. Pro vojenské účely byl trup letounu zesílen, neboť původní civilní konstrukce nebyla navržena pro takové zatížení. To však nikdy zcela neeliminovalo strukturální slabiny, a proto byla vojenská nasazení Fw 200 vždy kompromisem mezi dosahem, výzbrojí a nosností.

   Fw 200 Condor se poprvé v bojových operacích objevil v roli dálkového průzkumného letounu a bombardéru během kampaně proti Velké Británii. Nejslavnějších úspěchů dosáhl během bitvy o Atlantik, kde byl od léta 1940 nasazen u jednotky Kampfgeschwader 40 (KG 40), působící z letišť v Bordeaux-Mérignac a norském Trondheimu. Jeho primární úlohou bylo vyhledávání konvojů v severním a středním Atlantiku a jejich přímé napadání pumami. Díky velkému doletu, který přesahoval 3500 km, a možnosti dlouhého setrvání nad cílem se stal klíčovým nástrojem pro navádění ponorek Kriegsmarine na spojenecké konvoje. Admirál Karl Dönitz označil Fw 200 za „oči ponorek“, neboť kombinace leteckého a ponorkového sledování vedla k výraznému zvýšení efektivity německého námořního válčení.

   Nicméně Fw 200 trpěl několika významnými nedostatky. Kromě slabé konstrukce, která omezovala možnosti manévrování a přežití při boji, měl Condor omezenou výzbroj, což ho činilo zranitelným vůči stíhacím letounům i těžce vyzbrojeným obchodním lodím. S příchodem spojeneckých dálkových stíhačů typu Bristol Beaufighter, De Havilland Mosquito a North American P-51 Mustang a se zavedením eskortních letadlových lodí se ztráty Condorů dramaticky zvýšily. Již na přelomu let 1942–1943 přestaly být lety Fw 200 nad Atlantikem prakticky únosné. Přesto letoun sloužil nadále v menších počtech i na jiných frontách, například při zásobování obklíčených německých jednotek na východní frontě nebo jako transportní stroj v severní Africe.

   Ačkoli je Focke-Wulf Fw 200 Condor neoddělitelně spjat především s námořní válkou v Atlantiku, nelze opomenout jeho nasazení i na jiných frontách, zejména na východní frontě, kde sehrál omezenou, avšak významnou podpůrnou roli. Se změnou strategické situace po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 bylo třeba zabezpečit leteckou logistiku a zásobování na rychle se rozšiřující frontové linii. Luftwaffe proto využila část flotily Fw 200, zejména pozdějších verzí C-3 a C-4, jako dálkové transportní a spojovací stroje pro přepravu důstojníků, náhradních dílů, munice i zraněných.

   V pozdějších fázích války, zejména od roku 1943, se některé letouny Fw 200 objevily v úloze zásobovacích strojů během obklíčení německých vojsk, například u Demjansku a během dramatické bitvy o Stalingrad. Právě v těchto operacích se ukázaly limity konstrukce Condoru, který byl ve srovnání s letouny jako Ju 52 nebo později He 177 méně vhodný pro přistání a vzlet z provizorních, špatně upravených polních letišť. Několik strojů bylo při těchto misích zničeno při haváriích nebo sestřeleno sovětským stíhacím letectvem.

   Celkem bylo postaveno přibližně 276 letounů Fw 200 všech verzí, včetně prototypů, civilních a vojenských variant. Výroba probíhala v Brémách a později v letecké továrně v Bernburgu. Poslední sériové stroje vznikly koncem roku 1944. Po válce se několik dochovaných letounů dostalo do rukou Spojenců, přičemž jeden z nich byl podroben testům v Sovětském svazu.

Zemřel brigádní generál Giora „Hawkeye“ Epstein

Ve věku 87 let včera, v sobotu 19. července 2025, zemřel brigádní generál Giora „Hawkeye“ Epstein.

Giora Epstein se narodil v pátek 20. května 1938. Stal se nejúspěšnějším izraelským leteckým esem se 17 jistými sestřely. Jeho 16 vítězství nad egyptskými stíhačkami ho řadí spolu s Josephem McConnellem na třetí místo v historickém žebříčku za Nikolaje Vasiljeviče Sutjagina (22) a Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva (19) v počtu vítězství proudové stíhačky proti proudové stíhačce a s 15 vítězstvími je na prvním místě v historickém žebříčku leteckých vítězství proti nadzvukovým stíhačkám.

První sestřel si Giora Epstein připsal během Šestidenní války, 6. června 1967, když sestřelil nad El Aríšem egyptský letoun Suchoj Su-7. Během tzv. Opotřebovací války v letech 1969–1970 Epstein sestřelil MiG-17, další Suchoj Su-7 a dva MiGy 21. Zbytek sestřelů si připsal během Jomkipurské války v roce 1973. Během tří dnů, 18. – 20. října 1973, sestřelil vrtulník Mil Mi-8 a osm stíhacích letounů - dva Suchoje Su-7, dva Suchoje Su-20 a čtyři MiGy 21. Poslední tři sestřely si připsal ve středu 24. října 1973, kdy sestřelil další tři MiGy 21 západně od Velkého Hořkého jezera. Osm z těchto sestřelů Epstein získal ve francouzském stíhacím letounu Mirage III (Shahak 11, Shahak 56, Shahak 59, Shahak 77, Shahak 82, Shahak 86). Dalších devět pak v letounu IAI Nesher (Nesher 61), který je izraelskou verzí francouzské Mirage V.

Giora Epstein odešel do zálohy 26. května 1977, ale v roce 1988 získal kvalifikaci pro létání na letounech F-16. Službu v IAF ukončil v roce 1997 s 9 000 lety a 5 000 letovými hodinami. Do roku 2003 pracoval jako pilot letecké společnosti El Al a v roce 2018 mu byla udělena hodnost brigádního generála.

Tabulka sestřelů

1 06.06.1967 MirageIIICJ 56 Su-7

2 20.07.1969 MirageIIICJ 82 MiG-17

3 11.09.1969 MirageIIICJ 59 Su-7BMK

4 25.03.1970 MirageIIICJ 77 MiG-21

5 25.03.1970 MirageIIICJ 77 MiG-21

6 18.10.1973 MirageIIICJ 11 Mi-8

7 19.10.1973 Nesher 61 Su-7BMK

8 19.10.1973 Nesher 61 Su-7BMK

9 19.10.1973 Nesher 61 Su-20

10 19.10.1973 Nesher 61 Su-20

11 20.10.1973 Nesher 61 MiG-21

12 20.10.1973 Nesher 61 MiG-21

13 20.10.1973 Nesher 61 MiG-21

14 20.10.1973 Nesher 61 MiG-21

15 24.10.1973 MirageIIIBJ 86 MiG-21PFS

16 24.10.1973 MirageIIIBJ 86 MiG-21

17 24.10.1973 MirageIIIBJ 86 MiG-21

Prameny:

[1] Aloni, Shlomo: Israeli Mirage and Nesher Aces, Aircraft of the Aces 59, Osprey Publishing Limited, 2004.

[2] Aloni, Shlomo: Les "as" de l'aviation israélienne de 1948 à 1985, Avions, Hors Serie No. 44, 2017.

[3] Pospíšil, Martin: Dassult Mirage III v Izraeli, Válka Jom-Kippur - II, 7. část, in REVI Publications, No. 119, březen 2020.

[4] https://he.wikipedia.org/wiki/גיורא_אבן_אפשטיין

Kalendárium, 4. červen 1944

V neděli 4. června 1944 sice 134. československé stíhací křídlo nevzletělo k žádné bojové misi, avšak na základně Appledram panoval čilý ruch. Již od ranních hodin se pozemní personál křídla shromažďoval kolem stíhaček Spitfire LF Mk.IXC, aby na jejich trupy a křídla nanesl černobílé identifikační pruhy – tzv. AEAF stripes. Tyto výrazné znaky sloužily jako poznávací znamení letounů spojeneckého expedičního letectva určeného pro nadcházející invazi do západní Evropy. Spojenecké velení si od tohoto opatření slibovalo snížení rizika záměny vlastních letounů, především ze strany spojeneckého námořnictva, které mělo tendenci střílet na vše, co se objevilo na obloze.

Na letišti Appledram v jihovýchodní Anglii, kde byly dislokovány československé stíhací perutě, bylo všem jasné, že invaze je na spadnutí. „Všichni víme, že za těchto okolností musí v nejkratší době dojít k významným událostem,“ poznamenali si do deníku příslušníci 310. československé stíhací perutě.

Kalendárium, 4. červen 1909

V pátek 4. června 1909 se v Jaakkimě v Karélii narodil Eino Antero Luukkanen,  finské stíhací eso ve druhé světové válce. Celkem dosáhl 56 vítězství (53+6) při 441 misích, čímž se stal třetím nejvýše postaveným finským esem.

V roce 1929 nastoupil jako dobrovolník k vojenské službě na Maalentokoulu (Pozemní letecká škola) v Utti, kde následující rok absolvoval a pokračoval do kadetní školy. Svůj výcvik dokončil v roce 1933 v hodnosti poručíka a byl přidělen k LAs. 6. Dne 21. března 1935 nastoupil k LAs. 5 (již jako nadporučík), kde létal na letounech Bulldog.

Dne 24. ledna 1939 byl převelen do velení 3/LLv 24, kde létal na D.XXI FR-104. Druhý den zimní války si připsal sestřel bombardéru SB nad Karelskou šíjí (třetí vítězství jeho perutě). Luukkanenův původní stíhací letoun byl brzy poté poškozen pozemní palbou a jeho náhradní stroj, FR-108, mu umožnil sestřelit dalších 1,5 letounu. Dne 15. února 1940 byl „Eikka“ Luukkanen povýšen na kapitána.

Na počátku pokračovací války velel Luukkanen 1/LeLv 24 a létal na letounu Brewster BW-375. V prvním boji 8. července 1941 si připsal zničený letoun „Čajka“ a jeden poškozený – nově nalezená dokumentace potvrzuje, že i druhý stroj skutečně havaroval. Dne 1. června 1942 mu byl přidělen stroj BW-393, na kterém do 7. listopadu 1942 dosáhl šesti sestřelů – celkem jich tehdy měl již 17. Jako major poté převzal velení LeLv 30, která v roli námořního průzkumu využívala ukořistěné I-153 a D.XXI.

Na rozdíl od ostatních pilotů, kteří si na své letouny malovali čárky nebo hvězdy jako označení sestřelů, Luukkanen každý svůj vzdušný vítězný souboj označil nalepením etikety finského slabého piva „Erikois“ na levou stranu směrovky letounu Brewster B-239 Buffalo, BW-393.

Dne 29. března 1943 byl pověřen velením nové perutě LeLv 34, která jako první ve Finsku obdržela letoun Bf 109G-2 (MT-201). V následujícím roce Luukkanen pravidelně dosahoval sestřelů a 6. března 1944 si připsal první „trojité vítězství“, když sestřelil dva Pe-2 a jeden La-5. O měsíc později jednotka přešla na nový model G-6 a Luukkanen dostal stroj MT-417. Dne 14. června sestřelil tři stíhačky a o čtyři dny později mu byl udělen Mannerheimův kříž (č. 127). Dne 19. června byl sestřelen protiletadlovou palbou poté, co zničil balon řízení palby, a nouzově přistál v prostoru nikoho. Do 24 hodin byl zpět v akci, tentokrát na MT-415, a 23. června znovu dosáhl trojitého vítězství. Vedle četných jednotlivých sestřelů si do 5. srpna připsal ještě čtyři „dvojité“, kdy poslední vítězství celé jeho jednotky zaznamenal v letounu MT-451 – šlo o sestřelení Jak-9 nad Finským zálivem.

Luukkanen během své kariéry absolvoval 441 bojových letů, což je nejvíce ze všech finských stíhacích pilotů. Celkově dosáhl 56 sestřelů.

Po válce zůstal ve velení své jednotky, která byla 4. prosince 1944 přejmenována na HLeLv 33. Dne 13. února 1948 byl povýšen na podplukovníka a převzal velení Lentorykmentti 2 se základnou v Rissale. Dne 8. listopadu 1951 odešel z letectva do výslužby. Poté působil v dřevařském průmyslu a předčasně zemřel 10. dubna 1964.

Tabulka sestřelů:

Datum	nepřítel	Výsledek	Typ	Číslo	Jednotka	Místo
1.12.1939	DB 3	zničen	D XXI	FR 104	3./LeLv 24	Kannas
23.12.1939	R 5	½ zničen	D XXI	FR 108	3./LeLv 24	Kannas
6.1.1940	SB 2	zničen	D XXI	FR 108	3./LeLv 24	Karjala
8.7.1941	I 153	zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Kannas
18.8.1941	I 153	½ zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Kannas
30.8.1941	MiG 3	½ zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Kannas
30.8.1941	I 153	½ zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Kannas
27.9.1941	I 15Bis	½ zničen	Buffalo	BW 390	1./LeLv 24.	Karjala
6.10.1941	DB 3	½ zničen	Buffalo	BW 373	1./LeLv 24.	Aunus
15.10.1941	AR 2	zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Aunus
7.11.1941	MiG 3	zničen	Buffalo	BW 375	1./LeLv 24.	Aunus
5.1.1942	I 153	zničen	Buffalo	BW 390	1./LeLv 24.	Laatokka
20.7.1942	Pe 2	zničen	Buffalo	BW 376	1./LeLv 24.	Kannas
6.8.1942	I 16	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
31.8.1942	I 153	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
25.9.1942	Pe 2	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Laatokka
22.10.1942	I 16	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
22.10.1942	I 16	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
30.10.1942	I 16	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
30.10.1942	Spitfire	zničen	Buffalo	BW 393	1./LeLv 24.	Suomenlahti
19.5.1943	I 153	zničen	Me 109	MT 224	LeLv 34	Suomenlahti
21.8.1943	La 5	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
22.5.1943	LaGG 3	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
24.6.1943	LaGG 3	zničen	Me 109	MT 215	LeLv 34	Kannas
24.6.1943	Boston	zničen	Me 109	MT 215	LeLv 34	Kannas
16.7.1943	Pe 2	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
20.7.1943	LaGG 3	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
4.9.1943	La 5	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
8.9.1943	LaGG 3	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
27.10.1943	Il 2	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
4.11.1943	La 5	zničen	Me 109	MT 216	LeLv 34	Suomenlahti
4.11.1943	La 5	zničen	Me 109	MT 216	LeLv 34	Suomenlahti
6.3.1944	Pe 2	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
6.3.1944	La 5	zničen	Me 109	MT 201	LeLv 34	Suomenlahti
8.5.1944	Pe 2	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Suomenlahti
17.5.1944	Pe 2	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Suomenlahti
17.5.1944	Pe 2	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Suomenlahti
14.6.1944	La 5	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Kannas
14.6.1944	La 5	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Kannas
14.6.1944	P 39	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Kannas
17.6.1944	La 5	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Kannas
17.6.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 417	LeLv 34	Kannas
20.6.1944	Yak 4	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
21.6.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
23.6.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
23.6.1944	DB 3F	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
23.6.1944	DB 3F	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
28.6.1944	U 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
30.6.1944	P 39	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
30.6.1944	La 5	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
3.7.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
3.7.1944	Pe 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
5.7.1944	LaGG 3	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
5.7.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
9.7.1944	Yak 9	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
18.7.1944	P 39	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Kannas
25.7.1944	Yak 9	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Suomenlahti
25.7.1944	Il 2	zničen	Me 109	MT 415	LeLv 34	Suomenlahti
5.8.1944	Yak 9	zničen	Me 109	MT 451	LeLv 34	Suomenlahti

Prameny:

[1] Keskinen, Kaveli - Stenman, Kari: Finnish Aces of World War 2, Osprey Aircraft of the Aces No 23, Osprey Pub Co., 1999.

Kalendárium, 1. červen 1937

V úterý 1. června 1937 se poprvé vznesl do vzduchu prototyp německého jednomístného jednomotorového stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190 Würger

Focke-Wulf Fw 190 byl jedním z nejlepších německých stíhacích letounů druhé světové války. Jeho vývoj začal v roce 1937 pod vedením Kurta Tanka jako alternativa k Messerschmittu Bf 109. První prototyp vzlétl 1. června 1939 a letoun se do služby u Luftwaffe dostal v roce 1941. Poháněl jej hvězdicový motor BMW 801, který poskytoval vysoký výkon a spolehlivost.

Základní verzí byla Fw 190A, která prošla řadou vylepšení až po verzi A-8 s posílenou výzbrojí čtyř kanónů MG 151/20 a dvou kulometů MG 131. Pro boj ve velkých výškách byla vyvinuta verze Fw 190D s prodlouženým trupem a kapalinou chlazeným motorem Junkers Jumo 213. Specializované varianty zahrnovaly Fw 190F a G pro útočné mise proti pozemním cílům.

Fw 190 se osvědčil na všech frontách. Na západní frontě byl účinným protivníkem spojeneckých stíhaček, zejména Spitfirů a P-47 Thunderbolt. Během spojeneckých bombardovacích náletů nad Německem byl Fw 190 jedním z klíčových letounů obrany Říše, přičemž některé stroje nesly výzbroj upravenou speciálně pro ničení těžkých bombardérů B-17 a B-24. Na východní frontě se s ním úspěšně bojovalo proti sovětskému letectvu, kde si díky své odolnosti a silné výzbroji získal respekt ruských pilotů.

V závěru války byla Fw 190 nasazena v jednotkách Jagdgeschwader i Schlachtgeschwader, kde sloužila nejen jako stíhací letoun, ale i jako účinný bitevník proti sovětským tankovým formacím. V dubnu 1945 byla v boji stále aktivní i přes kritický nedostatek paliva a zkušených pilotů. Celkem bylo vyrobeno přibližně 20 000 kusů Fw 190 ve všech verzích. Jeho vynikající letové vlastnosti a bojová účinnost z něj činily jeden z nejlepších stíhacích letounů své doby.

Kalendárium, 29. květen 1940

Ve středu 29. května 1940 se nad plážemi u Dunkerku odehrál jeden z nejpozoruhodnějších leteckých výkonů britského Královského letectva (RAF) během druhé světové války. Posádka stíhacího letounu Boulton Paul Defiant, tvořená pilotem Nicholasem Greshamem Cookem a střelcem Albertem Lippettem ze 264. perutě RAF, během jediného dne sestřelila devět nepřátelských letounů, čímž se oba stali prvními britskými letci, kteří dosáhli statusu „es jediného dne“.

První bojová mise tohoto dne začala kolem 15:15 hodin, kdy Cooke a Lippett během hlídkování nad Dunkerkem sestřelili v 15.30 dva stíhací letouny Messerschmitt Bf 109, následně dvoumotorový stíhač Messerschmitt Bf 110 a k večeru se jim během dalšího operačního letu v 19. 30 podařilo sestřelit nad Dunkerkem pět střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka.

O čtvrt hodiny později se také podíleli na zničení jednoho bombardéru Junkers Ju 88 (Společně s S/L P. A. Hunterem, P/O D. S. Kayem, P/O A. J. Lauderem a P/O M. H. Youngem).

Tento mimořádný výkon byl dosažen v době, kdy byl letoun Defiant často zaměňován německými piloty za podobně vypadající Hawker Hurricane. Němečtí piloti útočili z pozic, které byly pro Hurricane slepým úhlem, avšak přímo v palebném poli zadní střelecké věže Defiantu, což posádce poskytovalo taktickou výhodu.

Za své výjimečné úspěchy byli Cooke a Lippett oceněni – Cooke obdržel Distinguished Flying Cross a Lippett Distinguished Flying Medal.

Bohužel, jejich společná služba skončila tragicky o dva dny později, 31. května 1940, kdy byl jejich letoun Defiant L6975 sestřelen během bojové mise nad Dunkerkem.

Prameny:

[1] Foreman, John: The Fighter Command War Diaries, Part 1 - September 1939 to September 1940, The operational history of Fighter Command, Second Tactical Air Force, 100 Group and Air Defence of Great Britain 1939-45, Air Research Publications, 1997. ISBN 1-871187-34-6.

[2] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003. ISBN 0-9538061-8-9.

[3] Listemann, Phil H.: The Boulton Paul Defiant, Day And Night Fighter, Squadrons! No. 19, Philedition, 2017. ISBN: 979-10-96490-07-3

[4] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994. ISBN 1-898697-00-0.

[5] Thomas, Andrew: Defiant, Blenheim and Havoc Aces, Aircraft of the Aces 105, Osprey Publishing, June 2012. ISBN 978-1849086660.

Piloti a střelci letounů Defiant po svém nejúspěšnějším dni nad Dunkerquem. Přední řada: Sergeant E.R. Thorn, Pilot Officer D.H.S. Kay, Sergeant A.J. Lauder a Pilot Officer R.W. Stokes. Zadní řada: Pilot Officer G.L. Hickman, Flight Lieutenant N.G. Cooke, Squadron Leader P.A. Hunter, Pilot Officer M.H. Young, Pilot Officer G.H. Hackwood, E.G. Barwell, S.R. Thomas a D. Whitley.

Střelci ze 264. perutě, kteří létali během historického nasazení letounu Defiant dne 29. května 1940, pózují pro památku. Mezi nejúspěšnější patří: v zadní řadě Cpl A. Lippet (první zleva), LAC Barker (třetí zleva), LAC S. B. Johnson (čtvrtý zleva). V přední řadě sedí Pilot Officer C. E. Williams (čtvrtý zleva). Jediným pilotem na této fotografii je Sergeant R. A. Thorn (první zleva).