Deníček rodiny Šafaříkovy

pátek 19. srpna 2022

Kalendárium, 19. srpen 1944

V sobotu 19. srpna 1944 byla Alexandru Ivanoviči Pokryškinovi dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR udělena poprvé v historii země třetí medaile Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (№ 1).

Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56 samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3 letouny poškodil ve spoluúčasti.

Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.

Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1. Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání.

K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v 54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.

K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v 117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.

K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1. ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.

V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.

Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce 1972. Zemřel 13. listopadu 1985.

10 nejúspěšnějších sovětských stíhačů podle celkového počtu sestřelů
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24]
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)

Vyznamenání:
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362)
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945)
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání

Prameny:

[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.

[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X

[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9

[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9

[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.

[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.

[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4

[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4

[9] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0

úterý 2. srpna 2022

Kalendárium, 2. srpen 1966

V úterý 2. února 1966 poprvé vzlétl proudový stíhací bombardér s měnitelnou geometrií křídel Suchoj Su-17. Jednalo se o modifikovaný Su-7BM (Fitter A), který vešel ve známost jako S-22I (Fitter B) a stal se historicky vůbec prvním zalétaným letounem s měnitelnou geometrií křídla sovětské konstrukce.

Určení letounů Su-17 bylo ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení hladinových cílů a taktický vzdušný průzkum. Jednalo se o lehký taktický stíhací-bombardovací letoun, vývojový derivát letounu typu Su-7BKL (Fitter A) vycházející z experimentálního letounu typu S-22I (Fitter B).

Protože nadzvukové stíhací-bombardéry typu Su-7B/BM/BKL (Fitter A) vykazovaly velmi špatnými vzletovými a přistávacími charakteristikami, jejich činnost se neobešla bez leteckých základen s poměrně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací dráhou (VPD). Jelikož za vyhovující nebylo možné považovat ani letové charakteristiky při nízkých rychlostech, stejně jako dolet a nosnost tohoto stroje, v roce 1963, tedy krátce poté, co byl zařazen do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, se Suchoj z vlastní iniciativy pustil do prací jeho na hluboké modernizaci. Ta byla přitom založena na záměně původního tenkého šípového křídla s úhlem šípu náběžné hrany 62° tehdejší novinkou aerodynamického výzkumu v podobě křídla s měnitelnou geometrií. První sériové S-22I, pro které bylo vyhrazeno služební označení Su-17, měly přitom dle zmíněného výnosu brány tohoto podniku opustit již v roce 1969. Mezitím se ale Suchoj rozhodl do konstrukce sériového Su-17 (Fitter C) zavést celou řadu změn. Ty byly přitom natolik rozsáhlé, že tento model nakonec vešel ve známost pod novým továrním typovým označením S-32

Letoun Suchoj Su-17 se v sovětském a později ruském letectvu se dočkal dlouhé služby a pod označením Su-20 a Su-22 byl ve velkém vyvážen do zemí východního bloku, na blízký východ, dále do zemí jako Angola a Peru.

SSSR ve skoro až v panické obavě o vyzrazení vojenského tajemství potenciálnímu nepříteli v podobě západních států zpravidla nebyl ochoten svým spojencům poskytovat nejnovější produkty svého zbrojního průmyslu. To mimo jiné platilo i pro leteckou techniku. Pro zahraniční zákazníky, zejména pak pro zákazníky ze zemí třetího světa, byly zde proto vyvíjeny a vyráběny speciálně pro tyto účely vyhrazené modifikace bojových letounů se zjednodušeným palubním vybavením a více či méně degradovanou bojovou efektivitou. Na základě této filozofie vznikl i taktický stíhací-bombardér typu Su-20 (Fitter C), který byl znám též pod továrním označením S-32MK. Ten přitom nebyl ničím jiným než modifikací letounu Su-17M (Fitter C) s mírně pozměněným avionickým vybavením a škálou podvěsné výzbroje. Exportní modifikace letounu Su-17M2 vešla ve známost pod továrním označením S-32M2K a služebním označením Su-22 (Fitter F) a součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru se stala v roce 1975. Od svého protějšku pro VVS v podobě modelu Su-17M2D se přitom exportní Su-22 (Fitter F) opět odlišoval pouze drobnými změnami v avionickém vybavení.

Do Československa se první Su-22M-4 a Su-22UM-3 dostaly v březnu 1984. Stroje obdržel 47. průzkumný letecký pluk, tehdy se sídlem v Pardubicích. Letadla zformovala jednu letku, výzbroj dalších dvou tvořila letadla MiG-21R, L-29R a roj Il-14. V dalších letech přicházely postupně objednané stroje pro stíhací bombardovací pluky. Všechny Su-22 přišly v rozebraném stavu, montovaly se na letišti v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou a zalétavala je skupina sovětských pilotů, která také školila prvních čs. instruktory. V letech 1987 až 1989 se na tato letadla kompletně přezbrojil 20. stíhací bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou, známý pod názvem Biskajský. Přibližně v téže době se dostalo několik strojů i k 6. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Přerově.

Jednomístné Su-22 byly dodány ve dvou provedeních. První série ještě nebyly vybaveny TV navazující soustavou (na přístrojové desce chyběla obrazovka systému) pozdější série již TV naváděcí systém obsahovaly. V čs. letectvu působilo celkem 57 letadel Su-22 včetně dvoumístných verzí.[

Prameny:

[1] https://ruslet.webnode.cz/

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/??-17

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Suchoj_Su-17

úterý 19. července 2022

Kalnedárium 19. červenec 1895

V pátek 19. července roku 1895 prý Georg Cantor poprvé užil Alef nulu (

\aleph _{0}

v dopise Felixi Kleinovi. Alef nula označuje nejmenší nekonečné ordinální i kardinální číslo, respektive je mohutností množiny přirozených, racionálních i algebraických čísel.

https://en.wikipedia.org/wiki/Aleph_number#Aleph-naught

sobota 16. července 2022

Kalendárium, 16. červenec 1975

Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se po únorových událostech roku 1948 dostala do náručí „Velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona a Československo se tak nacházelo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Naše letectvo a útvary protivzdušné obrany se ocitly přímo na linii dotyku obou bloků a do nevyhlášené války se několikrát poměrně krvavě zapojily. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši stíhači připsali na konto několik sestřelů jak vojenských, tak civilních strojů.

Ve středu 16. července 1975 se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský civilní pilot Dionizy Bielańsky s dvouplošníkem Antonov An-2, imatrikulace SP-WKW. Jednalo se o práškovací letoun, se kterým normálně ošetřoval pole u Niepołomice poblíž Krakova. Namísto toho však tentokrát polský pilot zamířil na jihozápad. Trasa Bielańskiho letu po vstupu nad naše území není zcela přesně zmapována, jeho přítomnost byla zjištěna až v 15.00 nad Žilinou a potvrzena hlášením z Aeroklubu. Po ověření, že letoun nemá povolení pro vstup do vzdušného prostoru ČSSR, byl vydán zákaz leteckého provozu nad Slovenskem a následně vydán rozkaz ke startu pohotovostního stíhače. Ze základny Mošnov proti narušiteli v 15.20 odstartoval letoun Aero L-29 Delfín, v jehož kabině seděl kapitán Vlastimil Navrátil od 8. slp. Návodčím byl navigován po trase severně od Břeclavi, dále směrem na Malacky a Piešťany. Jako posila z Mošnova vzlétl další Delfín, pilotovaný majorem Andělínem Cebulou, který se odlepil od vzletové dráhy v 15.25. Nakonec odstartoval ještě letoun MiG-21 majora Šimona, jehož úkolem bylo odříznout cestu na jih. Cíl pomáhal najít i vrtulník Mi-4, vyslaný z Trenčína. Poté co unikající Antonov lokalizoval Vlastimil Navrátil, snažil se jej přimět k přistání na letišti v Piešťanech. Dvouplošník nereagoval na signály k následování a pohyboval se jen 10–30 metrů nad zemí. V 15.48 dostal československý pilot z pozemního řídícího stanoviště Sokolnice rozkaz k výstražné palbě, přičemž měl střílet stále ještě mimo dvouplošník. Snažil se jej vymanévrovat, ale bezúspěšně. Když oznámil na základnu, že mu zbývá 450 litrů paliva, dostal povel k návratu na letiště, který byl záhy změněný na příkaz držet se nadále u cíle. Po konzultacích s polskou stranou vydalo velitelské stanoviště v 15.54 rozkaz k sestřelením unikajícího letounu.

Vlastimil Navrátil věděl, že podle platných nařízení nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států, proto se několikrát dotázal, zda rozuměl správně. Rozkaz mu proto museli zopakovat. Zasažený letoun provedl ještě prudkou zatáčku doprava, během níž v 16.02 narazil do země mezi Trstínem a Jablonicí, dvanáct kilometrů od státní hranice a začal hořet. Pilot sestřeleného letounu zahynul.

Podle některých zdrojů o sestřelení letadla osobně požádal tehdejší polský ministr národní obrany, generály Wojciech Jaruzelski.

Piloti 8. slp kpt. Vlastimil Navrátil s por. Petr Okáč před letounem L-29 (protože je na přídi vidět původní znak 3. velitelské letky, lze identifikovat tr. č. 3244). Letoun je již po montáži podkřídlových kontejnerů s kulomety vz. 17N na hotovostním stanovišti.

S nestandardními žlutými doplňky působil do roku 1978 z letiště Kuchhyňa L-29 v. č. 993244 patřící 8. leteckému pluku PVOS. Na tomto letounu sestřelil 16. července 1975 V. Navrátil polský letoun An-2, který se snažil uletět do Rakouska.

Ve středu 16. července 1975 se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský civilní pilot Dionizy Bielańsky s dvouplošníkem Antonov An-2, imatrikulace SP-WKW. Byl zachycen českoslovesnkým hotovostním stíhačem a sestřelen na rozkaz polského ministra národní obrany generála Wojciecha Jaruzelského.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.

[2] Fojtík, Jakub: Delfin Aero L-29, Magnet Press Slovakia, Bratislava 2018. ISBN: 978-80-89169-58-0

[3] Irra, Miroslav: Aero L-29 „Delfín“ v československém a českém vojenském letectvu, 1. díl, Aero No. 15, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2015.

[4] Máče, Jan: Proudový Delfín, Československé letectvo po roce 1945, část 56, in ATM, No. 9, 2010.

[5] Pejčoch, Ivo: oprava a doplnění k článku Sestřely civilních letounů nad územím Československé socialistické republiky, in Historie a plastikové modelářství, No. 03, 2009.

[6] Vystavěl, Stanislav: Od 313. (čs.) perutě až k 4. stíhací letce, Historie organizační a personální výstavby následníků 313. (čs.) perutě – 3. letecké divize, jejich leteckých pluků a samostatných stíhacích letek v rokumentech a fotografiích v období od 28. 10. 1945 do 31. 12. 1994, Svět Křídel, Cheb 2015.

středa 15. června 2022

Kalendárium, 15. červen 1945

V pátek 15. června 1945 poprvé vzlétl letoun North American P-82/F-82 Twin Mustang. Jednalo se o americký eskortní a noční stíhací letoun. Byl to poslední pístový stíhací letoun, jehož výrobu americké letectvo objednalo. Konstrukce vycházela z osvědčeného typu North American P-51 Mustang. P-82 byl původně vyvíjen jako dálkový stíhací letoun, ale později vznikla také jeho noční stíhací verze. Radiolokátorem vybavené F-82F/G ve službě nahradily druhoválečné těžké noční stíhací letouny Northrop P-61 Black Widow. Během korejské války byly z Japonska startující F-82 mezi prvními letouny USAF, které zasáhly do bojů. První tři spojenecké sestřely v korejské válce byly dosaženy právě letouny F-82 Twin Mustang.

Na počátku korejské války v červnu 1950 americké síly evakuovaly americké civilisty, včetně žen a dětí, z Jižní Koreje. Celkem 682 lidí bylo odvezeno 26. června na palubě norské lodi Reinholte, která je převezla z Inčchonu do japonského přístavu Sasebo. Ostatní měly odvézt dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster. Protože se americké velení obávalo, že by se dopravní letouny pokusilo sestřelit Severokorejské letectvo, požádalo o jeho stíhací doprovod.

Proudové letouny Lockheed F-80 Shooting Star byly k dispozici, ale měly příliš malý dolet na to, aby mohly letoun chránit celou dobu a pístové F-51 Mustang nebyly k dispozici. Na základnách v Japonsku a na Okinawě ale byly k dispozici tři squadrony pro operace za každého počasí (F(AW)S) se stroji F-82G. Byly to 4th F(AW)S, 339th F(AW)S a 68th F(AW)S na letištích Mizawa, Jokota a Itazuke. Pro ochranu evakuace vzlétlo 27 F-82G.

Když zrána tři letky F-82G dorazily na letiště Kimpo, spatřily přibližující se skupinu pěti severokorejských stíhacích letounů typů Jak-9, Jak-11 a La-7 mířících k letišti. Jeden z Jaků-9 zasáhl ocasní plochy F-82G, 46-357, Lt. Charlese B. Morana (RO: Fred S. Larkins). Naopak Lt. William G. "Skeeter" Hudson (RO: Carl S. Fraser ) v letounu F-82G, 46-357, zasáhl jeden Jak-11 (ve skutečnosti Jak-9P), který začal hořet a jeho pilot z něj vyskočil. Přistál na letištní ploše, kde se jej pokusili zajmout jihokorejští vojáci, ale byl zabit v přestřelce. O chvíli později Lt. Moran přímo nad letištěm sestřelil jednu La-7 (ve skutečnosti Jak-9P), zatímco Maj. James W. Little (RO: ...) v letounu F-82G, 46-401, sestřelil další La-7 (ve skutečnosti Jak-9P) o několik mil dále. Další dva F-82G (Walter C. Hayhurst / Clifford I. Mills a David H. Trexler / Victor Helfenbein) si pak připsaly po jednom pravděpodobném sestřelu letounu Jak-9P. Dopravní letoun letiště opustil bez poškození a F-82G z 68. a 339. F(AW)S sestřelily tři z pěti útočníků. Pilot Lt. William G. "Skeeter" Hudson a jeho radarový operátor Lt. Carl Fraiser tak dosáhli pravděpodobně prvního amerického vzdušného vítězství korejské války.

Twin Mustangy v Koreji bojově operovaly celý rok 1951 a během dalšího roku je v jejich úkolech vystřídaly nové proudové letouny Lockheed F-94 Starfire.

Prameny:

[1] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999

[2] Olynyk, Frank J.: United States Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat Post World War Two, Victory List No.10, self published, Aurora, Ohio, January 1999.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/North_American_P-82_Twin_Mustang

[4] https://en.wikipedia.org/wiki/North_American_F-82_Twin_Mustang

Kalendárium, 15. červen 1953

Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní. Některé prameny uvádějí, že například během války ve Vietnamu v důsledku přátelské palby zemřelo dokonce 18 % z celkového počtu 58 220 mrtvých vojáků Armády Spojených států. Tyto incidenty se nevyhnuly ani pilotům stíhacích letounů v mnoha poválečných konfliktech.

V zaměřovači Sabre

Zřejmě nejznámějším, respektive nejpopulárnějším případem přátelské palby během korejské války se stal incident, při kterém Maj James Jabara sestřelil vlastní letoun F-86 Sabre. James Jabara byl jednou z největších osobností amerického letectva. Absolvoval dva turnusy ve druhé světové válce, dva v korejské válce a stal se tam rovněž prvním americkým proudovým esem. Byl nejen vynikajícím stíhačem, ale i respektovaným velitelem. Kromě šestnácti a půl sestřelených letounů nepřítele zničil i pět a půl letounů na zemi.

James Jabara měl na kontě už jedenáct sestřelů a podle svědectví některých jeho spolubojovníků začínal být „posedlý MiGy“. To bylo patrně jednou z příčin incidentu, který se udál v pondělí 15. června 1953. Ten den se na zakázaný výlet za řeku Jalu vydala čtveřice Sabrů z 334. FIW a jedním z jejich pilotů byl i 1/Lt Richard W. Frailey, pro nějž to byla šedesátá pátá mise. Ten často létal jako Jabarův wingman, tentokrát ale letěl ve dvojici s jiným pilotem. Při návratu z čínského týlu ale Frailey a jeho malá skupina narazila na další Sabry své jednotky, které právě hlídkovaly podél Jalu. Jeden z nich pilotoval právě Jabara. Ten stíhačky přilétající z Číny považoval za nepřátelské a ihned se vrhl do útoku. Jak ukázaly snímky z fotokulometu, zahájil Jabara střelbu ze vzdálenosti 3000 stop a vypálil devět dávek, přičemž poslední tři zasáhly F-86 do levého křídla, kabiny a motoru. Několik střel ráže 12,7 milimetrů prolétlo mezi rukou a hrudníkem 1/Lt Fraileye a roztříštilo jeho přístroje na palubní desce. Jen s největším úsilím se mu podařilo dostat zmrzačený stroj pod kontrolu a zamířil nad Žluté moře. V tu dobu si už Jabara uvědomil svou chybu a začal na svého kamaráda volat, ať se katapultuje. Frailey nakonec poslechl a vystřelil se. Padák se mu otevřel jen pár okamžiků před dopadem na hladinu. Poté, co se vymotal z padákových šňůr, zjistil že má navíc prostřelený záchranný člun. Štěstí mu ale nakonec přálo, a přesto, že byl v dosahu severokorejského pobřežního dělostřelectva, byl brzy vyloven záchranným Grummanem Albatross. Případ byl nakonec na dlouhou dobu utajen, aby u veřejnosti neutrpěla Jabarova pověst válečného hrdiny.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan: Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019.

neděle 29. května 2022

Kalendárium, 29. květen 1940

Ve středu 29. května 1940 poprvé vzlétl letoun Chance Vought F4U Corsair. Jednalo se o americký stíhací letoun, jeden z nejúspěšnějších stíhačů druhé světové války, který sloužil především v Druhé světové válce a v Korejské válce. Zasáhl však i do bojů v jihovýchodní Asii během První indočínské války, Na Středním východě během Suezské krize. Jeho labutí písní se asi stala tzv. Fotbalová válka mezi Hondurasem a Slavadorem. Byly vyráběny v letech 1940–1952 a v některých letectvech sloužily tyto stroje až do 60. let. Spojené státy ho vyřadily v roce 1953, Honduras až v roce 1972. Celkem jich bylo vyrobeno 12 571, z toho 4017 firmou Goodyear jako typ FG a 735 firmou Brewster jako typ F3A.

Corsairy US Navy a USMC provedly v Pacifiku 64 051 bojový vzlet a sestřelily 2140 japonských letadel při ztrátě 189 vlastních. Přesná čísla jsou předmětem sporů, ale některé texty uvádí, že na každý sestřelený letoun Corsair připadalo jedenáct sestřelených nepřátel. Mnoho z nich však bylo bohužel sestřeleno protiletadlovou palbou, protože byly často používány jako stíhací bombardovací letouny. Japonci jej však považovali za skutečně nebezpečný a dali mu přezdívku „hvízdající smrt“, a to díky specifickému vysokofrekvenčnímu zvuku, který vytvářel vzduch hnaný skrz ventilační otvory motoru. Letadlo bylo úspěšné i u britského loďstva, které jej proti Japoncům vypouštělo z letadlových lodí.

Celkově pak piloti letounu Chance Vought F4U Corsair dosáhli 2202 sestřelů:

#2140 sestřelů vs 189 sestřelů (USA, 2. světová válka)

#__43 sestřelů (British Commonwealth, 2. světová válka)

#__12 sestřelů vs 312 ztrát (USA, Korejská válka)

#___4 sestřely vs 3 ztráty (Honduras, Fotbalová válka)

#___3 sestřely vs 3 ztráty (El Salvador, Fotbalová válka)

Esa USN a USMC

1. R. M. Hanson 25

2. G. Boyington 22

3. K. A. Walsh 21

4. D. N. Aldrich 20

5. W. J. Thomas 18,5