Pour féliciter 2021

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Emma, Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi 

Merry Christmas and a Happy New Year from Emma, Klárka, Eva and Jan Šafařík 

Kalendárium, 26. prosinec 1991

Ve čtvrtek 26. prosince 1991 zanikl Svaz sovětských socialistických republik. Stalo se tak deklarací č. 142-H Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, který oficiálně uznal rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Deklarace uznala nezávislost dvanácti svazových republik a vytvořila Společenství nezávislých států. Předchozího dne, 25. prosince 1991, Michail Gorbačov rezignoval na post prezidenta Sovětského svazu, čímž tato funkce zanikla. Rozpad SSSR znamenal konec studené války. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozpad_Sovětského_svazu

Kalendárium, 25. prosinec 1940

   Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1940, si 804. squadrona FAA připsala první sestřel na typu Martlet Mk.I (což bylo britské označení pro americký letoun Grumman F4F Wildcat) a současně se jednalo o první vítězství na americkém stroji v britských službách vůbec.

   Německé velení tento den vyslalo k fotografickému průzkumu kotviště Royal Navy ve Scapa Flow dvoumotorový Junkers Ju 88 z 3.(F)/22. Britové včas zjistili narušitele a ze základny Hatston vzlétla hotovostní dvojice strojů 804. squadrony FAA, tvořená Martlety Mk.I sériových čísel BJ515 a BJ562. Boj vypukl ve 14 hodin 5 minut. Piloti Lt L. V. Carver a Sub Lt T. R. U. Parke dostihli nepřátelský Junkers a vážně jej poškodili palbou svých 12,7mm zbraní. Pilot Lt Karl Shipp raději nouzově posadil svůj zasažený Ju 88, trupový kód „4N+AL“, v Sandwicku na Orknejských ostrovech. Posádka průzkumného stroje padla do zajetí a poškozený letoun byl ukořistěn.

Prameny:

[1] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jejího Veličenstva /1, FAA 1939-1941, Votobia 1996.

[2] Thomas, Andrew: Royal Navy Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 75, Osprey Publishing, March 2007.

edit: Sun Dec 26 12:08:48 PM CET 2021

Kalendárium, 22. prosinec 1944

V pátek 22. prosince 1944 dorazili k americkým obranným liniím u do té doby neznámého městečka Bastogne němečtí vyjednávači. Přinesli následující poselství od německého velitele XLVII Panzerkorps generála von Lüttwitze:

22. prosince 1944

Americkému veliteli obklíčeného města Bastogne.

Válečné štěstí je proměnlivé. Tentokrát jsou americké síly v Bastogne a okolí obklíčeny silnými německými obrněnými jednotkami. Další německé jednotky překročily řeku Ourthe poblíž Outherville, obsadily Marche a dosáhly Saint – Hubert, poté, co prošly přes Hompré – Sibret – Tillet. Libramont je v německých rukou.Existuje pouze jediná možnost, jak zachránit obklíčené americké jednotky před úplným zničením: čestná kapitulace obklíčeného města. K promyšlení této výzvy se poskytuje lhůta dvou hodin od jejího doručení. Kdyby tento návrh byl odmítnut, jeden německý dělostřelecký sbor a šest praporů těžkého dělostřelectva je připraveno zničit americké jednotky v Bastogne a okolí. Rozkaz k palbě bude vydán okamžitě po uplynutí dvouhodinové lhůty. Všechny ztráty na životech civilních osob, způsobené dělostřeleckou palbou, by byly v rozporu se všeobecně známou americkou humanitou.

Německý velitel.

Odpověď generála Anthony Clementa McAuliffa, velitele 101st Airborne Division byla stručná, ale výstižná:

22. prosince 1944

Německému veliteli:

Nasrat!

Americký velitel

Americký slangový výraz „nuts“ neznamená, jak je někdy překládáno, „houby,“ „prdlajz,“ „nikdy“ a podobné politicky korektní výrazy. Správný překlad je „hovno,“ podle kontextu může být též „nasrat“ nebo „naser si.“

Pramen:
Patera, Vladislav: Generál Anthony Clement "Nuts" McAuliffe - aneb kterak jediné sprosté slovo může dostat člověka do historie.

Obránci Pearl Harboru

 

Obránci Pearl Harboru

Během japonského útoku na Pearl Harbor bylo těmito pěti mladými důstojníky armádního letectva sestřeleno devět japonských letadel.

Zleva doprava jsou:

2nd Lt. Harry W. Brown, jeden sestřel, létal na P-36A

2nd Lt. Philip M. Rasmmussen, jeden sestřel, létal na P-36A

2nd Lt. Kenneth M. Taylor, jeden sestřel, létal na P-40B

2nd Lt. George S.Welch, čtyři sestřely, létal na P-40B

1st Lt. Lewis M. Sanders, jeden sestřel, létal na P-36A

Na fotce není 2nd Lt. Gordon H. Sterling, Jr., který se také dostal do vzduchu a sestřelil jedno japonské letadlo, ale následně byl sestřelen nad vodou a utopil se poté, co vyskočil ze svého P-36A.

Dále 2nd Lt. Harry W. Brown ještě jeden letoun poškodil, 1st Lt. Malcolm A. Moore také poškodil jeden letoun a 1st Lt. Robert J. Rogers si připsal jeden pravděpodobný sestřel.

Fotografie pořízená 17. prosince 1941

Colourised by Daniel Rarity

„Noční čarodějnice“

 „Noční čarodějnice“

Štáb a pilotky 49. gardového ženského nočního bombardovacího pluku.

Neznámý fotograf, vesnice Ivanovka, Kubáň, Sovětský svaz, 10. řervna 1943.

Color © Klimbim

Kalendárium, 28. listopad 1944

   V úterý 28. listopadu 1944 během operace Armd Recco v oblasti Arnhem - Hengele Zwolle byl ve svém letounu Supermarine Spitfire  LF.Mk.XVIE sestřelen S/Ldr Otto Smik, DFC, leteckké eso s 10 [8+2] jistými setřely, 2 pravděpodobnými sestřely a 3 letouny poškodil. Dále během anti-diver operaci zničil 3 letounové střely V-1. Jeho letoun byl sestřelen během náletu na seřaďovací  nádraží Zwolle a havaroval při pokusu o nouzové přistání na farmě Blooksteeg v obci Ittersum poblíž Zwolle.

Otto Smik

Autor: Michal Rak 

https://www.valka.cz/1084-Otto-Smik

Smik se narodil 20. ledna 1922 v lázeňském městě Boržomi nedaleko Tiflisu (dnes Tbilisi - Gruzie) na Kavkaze. Zde totiž jeho slovenský otec Rudolf zůstal po první světové válce, když se dostal do ruského zajetí. Rudolf Smik se zde oženil s dcerou vysokého carského důstojníka židovského původu, ale stále toužil po návratu na Slovensko. To mu bylo umožněno až v roce 1934. To již měl tři syny, Otto byl prostřední. Rodina se nejprve usadila v Hájinkách, poté v Bratislavě.

Otto již od malička projevoval zájem o letectví. Nejprve stavěl modely a v soutěži leteckých modelářů ve Vajnorech 9. 5. 1937 vyhrál ve své kategorii první cenu. Navštěvoval také plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku a vystudoval dvouletou soukromou obchodní školu, ale povolání úředníka mu k srdci nepřirostlo. V té době také vznikl Slovenský štát, ale Smikovi, a také mnohým jiným, se to nelíbilo.

Dne 18. 3. 1940, necelé dva měsíce po svých osmnáctých narozeninách, odešel Smik do zahraničí, aby se přidal k čs. zahraničnímu odboji. Prchal tzv. balkánskou trasou přes Maďarsko, kde se přihlásil na francouzském konzulátu a dostal falešný pas, do Jugoslávie. Zde se spojil se skupinou dalších čs. uprchlíků. Tak pokračoval přes Řecko, Turecko a Írán do Francie. Dne 3. 6. 1940 se hlásil u čs. letecké skupiny v Agde. Ale před tím, než mohl zahájit výcvik, se Francie zhroutila a on 24. 6. 1940 odplouvá do Liverpoolu.

V Anglii byl přijat do RAF v hodnosti vojína a svou kariéru zahájil jako důstojnický sluha. Teprve v září 1941 byl povolán k elementárnímu leteckému výcviku u 3. EFTS v Schellingfordu. Pokračovací výcvik prodělával od ledna 1942 v Kanadě. Jedním z jeho instruktorů zde byl i Josef Stehlík, jedno z čs. leteckých es, který hodnotil Smika jako mimořádného pilota. Po půl roce se opět vrací do Anglie a v říjnu 1942 absolvoval u 61. OTU v Rednalu finální fázi výcvikového cyklu – operační výcvik. Již v květnu 1942 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, ale v čs. armádě měl hodnost desátníka. To mu v budoucnu přineslo mnohé problémy.

Dne 5. 1. 1943 byl přidělen k 312. čs. stíhací peruti, ale již 7. 1. 1943 je přeložen k 310. čs. peruti na téže základně. Zde nastaly problémy, které dělali Smikovi čs. letci za to, že měl důstojnickou hodnost RAF. Na jedné straně to bylo několik zkušených letců -poddůstojníků, pilotů již z ČSR a ostřílených veteránů, na straně druhé to byli sami čs. důstojníci, kterým se nelíbilo, že Smik je důstojník a neabsolvoval Vojenskou akademii v ČSR. Vše se vyřešilo tím, že Smik na vlastní žádost odešel k britské peruti. Aby nedělal „zlou krev“! Proto dne 15. 1. 1943 nastupuje k 131. peruti do Castletownu ve Skotsku, která zde byla na odpočinku. Smik s perutí držel hotovost a podnikal cvičné lety. Setkal se zde také se dvěma dalšími Čechy – Tomášem Krumlem a Jaroslavem Hladěm.

Ovšem již 2. 3. 1943 byli všichni tři přeloženi k 122. peruti do Hornchurchu. Peruť tehdy vedl slavný stíhač Donald Kingaby, DSO, DFC, DFM and 2bar, vítěz dvaceti tří leteckých soubojů, a létala s novými Spitfiry F. Mk. IX. Hlavním úkolem perutě byl doprovod bombardérů na cíle v severní Francii, Belgii a Nizozemí.

Své první vítězství získal Smik již jedenáct dní po příchodu k nové peruti. Dne 13 . 3. 1943 se jednotka účastnila akce Ramrod 80, což byl nálet osmdesáti bombardérů B-17 na nádraží v Amiens-Longeau. Nad cílem zaútočily na svaz Messerschmitty Bf 109 G od I./JG 27 a Focke-Wulfy Fw 190 od I./JG 2 a II./JG 26.

Smik tehdy letěl jako Kingabyho číslo a kryl mu záda. Náhle spatřil, z výhodné pozice ve slunci, dvojici stodevítek a než se nadál byl 200 metrů od jedné z nich. Zahájil palbu a neminul. Z Messerschmittu se vyvalil černý dým a začal unikat střemhlav k zemi, kde se ztratil Smikovi z očí. Doma mu byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Jen tři spojenečtí letci totiž hlásili boj s Bf 109 a Luftwaffe toho dne ztratila právě tři Messerschmitty, což znamená, že i Smik svého soupeře sestřelil. Také sestřelení piloti, příslušníci JG 27, která se krátce před tím vrátila do Evropy z Afriky, byli velmi zajímaví. Prvním byl Lt. C. Erdmann, který se zachránil na padáku, a druhým Fw. Gustav Sturm, který musel nouzově přistát. Poslední obětí byl sám velitel I./JG 27 Hptm. Heinrich Setz, který zahynul. Setz byl velmi zkušeným stíhačem, nositelem Rytířského kříže s dubovou ratolestí a vítěze 138 leteckých soubojů. Jeho přemožitelem je s největší pravděpodobností Nor Sgt. T. Larssen od 331. perutě. Erdmanna pravděpocobně udolali Poláci z 315. perutě a Smik tak s zřejmě zdolal Sturma.

Dne 9. 4. 1943 se Smik účastnil svého prvního Rhubarbu v okolí Dieppe. Společně s P/O G. J. M. LeGolem zničili dvě lokomotivy a jednu poškodili.

Dne 18. 5. 1943 byli Smik s Hladěm přeloženi k 222. peruti, jíž velel od srpna 1943 Novozélanďan William Crawford-Compton, DSO, DFC and bar, který pokořil dvaadvacet nepřátel. Zde se již 29. 6. 1943 podílel na akci Rhubarb 27, jejímž cílem byla německá doprava, a kdy se podílel na zničení lokomotivy a třiceti vagónů. Dne 15. 7. si pak mohl připsat další vítězství. Během operace Rodeo 245 sestřelil jeden Fw 190 a další stodevadesátku zničil 27. srpna.

Dalším úspěšným dnem pro něj bylo čtvrté září. Peruť startovala na operaci Ramrod S.31, při níž 36 amerických Marauderů napadlo seřaďovací nádraží v Hazebroucku. Nad cílem na formaci zaútočila skupina stíhacích stodevítek a rozpoutala se zuřivá bitva. Smikovi se v ní podařilo jeden Messerschmitt sestřelit a druhý poškodit. O čtyři dny později si připsal poloviční podíl na zničení dalšího Bf 109 a 24. 9. si z operace Ramrod 242 přinesl pravděpodobné vítězství nad Focke-Wulfem.

Svůj největší úspěch zaznamenal Smik 27. 9. 1943 během dvou akcí. Na první peruť startovala v 9.59. Šlo o operaci Ramrod 250, kdy americké bombardéry B-26 Marauder zaútočily na letiště Beauvais-Tillé, základnu jednotky II./JG 26. Nad cílem na svaz zaútočilo asi dvacet Focke-Wulfů, ke kterým se připojilo i několik Messerschmittů. Smik si ve vypuknuvší bitvě vedl velmi dobře a po přistání hlásil dvě stodevadesátky jako sestřelené a jednu, společně s jedním Bf 109, jako poškozenou. Ve 14.45 startovala peruť na druhou akci, která se od první lišila jen cílem – tentokrát letiště Conches. Během tohoto letu sestřelil Smik jeden Messerschmitt.

Dne 18. 10. 1943 letěl Smik již na svůj 121. bojový let, ale po něm nastupuje na předepsaný odpočinek. S 7 a 1/2 letounů sestřelených jistě, 2 pravděpodobně a tří poškozených byl Smik nejúspěšnějším čs. stíhačem roku 1943. Jeho úspěchy ocenilo britské velení 20. 10. 1943 udělením vysokého vyznamenání DFC – Záslužného leteckého kříže. Smik pak převážně působil jako střelecký instruktor, k čemuž ho předurčovaly jeho vynikající střelecké schopnosti.

Druhý operační turnus zahájil Smik 15. 3. 1944 u 310. čs. stíhací perutě. Peruť byla tehdy vyzbrojena Spitfiry LF. Mk. IXC a intenzivně se připravovala na invazi. Tentokrát již staří harcovníci přijali Smika mezi sebe.

Od 6. 6. 1944 spočíval hlavní úkol perutě, a celého 134. (československého) křídla, v ochraně invazních pláží a v útocích na německou dopravu.

K prvnímu velkému utkání 134. křídla s Luftwaffe došlo 8. června. Dvanáct stíhacích Focke-Wulfů vybavených pumami, nejspíšě od útvaru 8./JG 54, zaútočilo na vyloďovací pláž Sword a chtěly beztrestně uniknout. Českoslovenští stíhači byli ovšem proti. V  nastalé bitvě se jim podařilo tři stodevadesátky sestřelit a dalších pět poškodit. Jedno jisté vítězství si připsal i Smik. Německá jednotka vykázala dvě 100% ztráty. Prvním ztraceným byl velitel letky a vítěz 69. soubojů Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart, nositel Rytířského kříže, druhým Lt. Alfred Taucher.

Další vítězství si připsal Smik 17. června. Letěl jako velitel čtyřčlenné hlídky do prostoru vylodění. U města Caen narazili piloti na dvojici stíhacích stodevadesátek. První sestřelil Smik sám, druhou ve spolupráci s Františkem Vindišem.  

Dnem 3. července 1944 bylo 134. křídlo vyňato ze svazku taktického letectva a podřízeno obraně Británie. V té době totiž začaly na první britská města dopadat Hitlerovy zázračné zbraně – letounové střely Fiesler Fi 103, známé spíše jako V-1. Do hlídek proti novému nebezpečí se zapojily i čs. perutě a největšího úspěchu dosáhl právě Smik.

Dne 8. 7. 1944 v 21.25 odstartoval Smik, společně s Josefem Pípou, na hlídku proti hlášeným V-1. Již tři minuty po startu spatřil Smik jednu V-1, která letěla k Londýnu, a krátkou dávkou z kanónů ji zničil. Další V-1 zneškodnil v 21.45 a poslední v 22.00.

Dne 11. 7. 1944 doznaly jeho schopnosti dalšího ocenění. Stal se totiž velitelem letky B u 312. čs. perutě, jejíž operační náplní byly doprovody těžkých britských bombardérů nad Německo a hloubkové útoky Ranger proti dopravě.

Velký úspěch si mohl Smik a jeho roj připsat 25. 8. 1944. Cílem útoku bylo letiště Steenwijk, kde zaútočili na tři vedle sebe stojící vlakové soupravy, z nichž jedna byla cisternová. Ta zakrátko explodovala a zničila i dvě zbývající soupravy. Stíhači tak připravili Němce o spoustu drahocenného paliva.

Operace 3. 9. 1944 se stala Smikovi osudnou. Toho dne 310. a 312. peruť doprovázely Halifaxy k náletu na letiště v Soesterbergu. Cestou zpátky zaútočil Smik se svým rojem na letiště Gilze-Rijen, kde stály zamaskované Ju 88. Smikovi se sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale jeho Spitfire dostal tři zásahy od flaku a pilot s ním musel nouzově přistát. Všichni ho pak považovali za mrtvého, v lepším případě za válečného zajatce.

Skutečnost však byla mnohem lepší. Smik přežil nouzové přistání a skryl se před Němci. Dokázal se spojit s členy nizozemského odboje a ti ho pak po sedm týdnů ukrývali. Nejprve v Beeku, pak v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. 10. 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které přešel o tři dny později a 29. října byl již v Anglii.

Pro své vnikající velitelské schopnosti byl Smik 13. listopadu 1944 postaven do čela 127. stíhací perutě, která měla základnu na letišti B-60 nedaleko Grimbergenu v Belgii. Peruť se podílela na letecké podpoře britských jednotek, doprovodu útočných bombardérů a podnikala útoky na německou dopravu. Výzbroj jednotky tvořily Spitfiry LF. Mk. XVIE, které byly poháněny motory Merlin postavenými v USA.

Útoky na pozemní cíle byly velmi riskantní a perutě, které je podnikaly, měly největší ztráty. Dne 28. 11. 1944 si smrt našla i Otto Smika. Peruť startovala k ozbrojenému průzkumu do prostoru Arnhem - Hengele - Zwolle. Piloti nenarazili na žádný dopravní prostředek a Smik se rozhodl pro útok na nádraží ve Zwolle, o kterém však bylo všeobecně známo, že je velmi silně chráněno flakem. Ten se také stal Smikovi osudným. Již při točení k útoku zasáhlo Smikův letoun  několik protiletadlových granátů. Pilot se pokusil s těžce poškozeným letounem přistát. Přistání ale nezvládl a havaroval. Během útoku byl sestřelen ještě druhý Spitfire, který pilotoval Belgičan Henri L. J. Taymans. Jeden letoun havaroval na farmě Blooksteeg poblíž Zwolle, druhý dopadl do rozbahněného vodního příkopu u železničního náspu trati Kampen – Zowlle.

Letoun z farmy ihned začali Němci likvidovat, vymontovali z něj zbraně a vrak odvezli do šrotu. Pilota letounu pohřbili o dva dny později na hřbitově padlých spojeneckých vojáků De Kranenburg jako „neznámého Angličana“, ačkoliv u něj nalezli osobní doklady i identifikační známku. V červnu 1945 přijela do Zwolle belgická komise, která měla na žádost Taymansova otce zjistit osudy obou letců. Podařilo se jim najít zbytky Spitfiru sériového čísla RR227 a označili pilota pohřbeného v roce 1944 za Taymanse. Ostatky byly proto v roce 1951 převezeny do Belgie. V roce 1946 místo zkoumala také nizozemská sekce britské služby pátrající a objasňující osudy nezvěstných letců RAF (No. 5 (Holland) Section of Missing Research and Enquiry Service RAF), která souhlasila se závěry Belgičanů a u místa havárie druhého letounu nechala vztyčit železný kříž se zkomoleným jménem P/O O. SINK RAF (Pole) + 27.11.1944.

V roce 1961 navštívila farmu Bloksteeg vdova po Henri Taymansovi. Od pamětníků se dozvěděla, že z trosek letounu byl Němci vytažen vysoký, světlovlasý muž. Jenže Henri byl malé postavy a tmavých vlasů. A navíc bylo asi poprvé pečlivě prozkoumáno, který z letců pilotoval který letoun. Ukázalo se, že Spitfire RR227 pilotoval Smik, Spitfire RR229 Taymans. Bylo jasné, že někde došlo k omylu a celý případ byl znovu otevřen. Jasnou odpověď tak mohlo dát jen vyzdvižení druhého letounu z bažinatého příkopu u Kamperweg. Vysoké náklady na provedení vyzdvižení z obtížného terénu však celou věc komplikovaly. V roce 1964 se o tuto záležitost začala zajímat holandská média a více méně pod tlakem veřejného mínění bylo rozhodnuto, že letoun bude vyzvednut.

K vyzvednutí nakonec došlo 12. května 1965 a provedl ho speciální ženijní tým nizozemského královského letectva. Ve vraku Spitfiru RR229 byly nalezeny ostatky pilota i s jeho osobními doklady, které byly i po dvaceti letech dobře čitelné. Nalezeným letcem byl Henri Taymans, v Bruselu byl tedy pohřben Otto Smik. Poté již šlo vše hladce. Taymans byl uložen do správného hrobu a Smik byl převezen na kanadský válečný hřbitov v Adegem East.  V roce 1994 byly jeho ostatky exhumovány ještě jednou a převezeny do Bratislavy a uloženy v Slávičím údolí.

Za svou úspěšnou bojovou činnost obdržel Smik spoustu vyznamenání: pětkrát Čs. válečný kříž, Čs. medaili Za chrabrost, Řád MRŠ III.tř., francouzský Croix de Guerre s palmou či britské Defence Medal a Air Crew Europe Star.

Prameny:

Rajlich, J. 1995: Esa na obloze, Praha: Naše vojsko. 

Rajlich, J. 2002: Na nebi hrdého Albionu, 4. část, 1943, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2003: Na nebi hrdého Albionu, 5. část, 1944, Cheb: Svět křídel.  

Rajlich, J. 2004a: Spitfire nad Evropou, Československý stíhač Otto Smik a jeho doba, Cheb: Svět křídel.

Rajlich, J. 2004b: Na nebi hrdého Albionu, 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940 – 1945, Cheb: Svět křídel.

https://aces.safarikovi.org/biography/cz/cz/smik.html

MiG-28 :)

 

Ze žákovské knížky 2020/2021

Ze žákovské knížky 2020/2021

Září Je zádumčivý

Říjen Soustavně zapomíná roušku

Listopad Škrtil rouškou Červenku

Prosinec Rozvázal si roušku tak, že nešla zavázat

Leden Postříkal učitele desinfekcí, když ho káral

Únor Přemlouvá Kuncovou, aby nenosila roušku

Březen Při hodině si kreslí čtyřbarevné semafory a ještě to drze přiznává

Duben Škrtil rouškou Červenku i Kuncovou

Květen Zavázal si roušku tak, že nešla rozvázat

Červen Úmyslně vlákal do třídy opilého hygienika

Pátá mezinárodní Solvayova konference o elektronech a fotonech

Říjen 1927 - Pátá mezinárodní Solvayova konference o elektronech a fotonech, kde se sešli nejvýznamnější fyzici světa, aby diskutovali o nově formulované kvantové teorii. Vedoucími postavami byli Albert Einstein a Niels Bohr. 17 z 29 osob na fotce už mělo, nebo v budoucnu získalo Nobelovu cenu. Jediná žena na fotografii je Marie Curie-Skłodowská, která ji také jako jediná získala dvakrát.

Přední řada: Irving Langmuir, Max Planck, Marie Curie, Hendrik Lorentz, Albert Einstein, Paul Langevin, Charles-Eugène Guye, CTR Wilson, Owen Richardson.

Prostřední řada: Peter Debye, Martin Knudsen, William Lawrence Bragg, Hendrik Anthony Kramers, Paul Dirac, Arthur Compton, Louis de Broglie, Max Born, Niels Bohr.

Zadní řada: Auguste Piccard, Émile Henriot, Paul Ehrenfest, Édouard Herzen, Théophile de Donder, Erwin Schrödinger, JE Verschaffelt, Wolfgang Pauli, Werner Heisenberg, Ralph Fowler, Léon Brillouin.